Memoriál – Bramuž 2017
Předem se musím čtenářstvu ctěnému, čirou náhodou na tyto stránky zabloudivšímu omluvit, že toto má do věcného deníkového zápisu hodně, hodně daleko.
Je to jen krapet dost ukecaná dojmologie, neb to jinak už ani nesvedu.
Takže se vlastně o závodu tomto, toho ani moc nedozvíte. A dále proto číst nemusíte. Varoval jsem Vás.
Bez mučení taktéž sebekriticky přiznávám, že nekriticky protěžuji a fotografuji hlavně, téměř pořád chechtající se naše dvojčata.
Fakticky je nelze uhlídat a jsou proto neustále přikrášlena boulemi a šrámy, hlavně v partiích šišek svých.
Vegetujeme už tak trochu na horách a všude jsou kamenné schody a jiná lákadla pro průzkum.
A to ještě není realizována chaloupka jejich v koruně stromu, přístupná pouze a jedině lanovkou z hrany včelína, rovnou od úlů.
Kolem těchhle dvou stvořeníček se u nás téměř dva roky vše točí.
Vše započalo vlastně již strašně dávno, pradávno, v IKEA obchoďáku, nákupem přilby ale vlastně až v předvečer, atrakcí jen pro náročné a odvážné jedince.
Ti nejprve vytáčeli v čerstvě natřeném medometu první letošní košer med, ochutnali, vyblbli se a pak si ustlali ve včelíně.
Vašek, Řekyněmi prostě zvaný Vava Jasu, si neohroženě ustlal přímo na podlaze pod úly ve včelnici.
Ráno nás vzbudilo slunce o půl hodiny dříve nežli spáče v chalupě a dalo čas na velkou silnou kávu, jakou dostával v kultovním westernu našeho mládí od Claudie Cardinalové bandita Cheyenne.
Ale i pozdní neplánovaná večerní trachtace, improvizovaný raut, stál za to, neb Vava doma ze své spíže přibalil ty nejfajnovější delikatesy z oboru gastronomie, jako ten sýr zrající po mnoho zim ve sklepeních nějakého žabožrouta.
Pro sladkou tečku se stihl těsně před zavřením stavit u cukráře v Leskově pro laskominy vážně konkurující i těm dvěma plechům Květíno vyhlášeného štrúdlu, vlastnoručně uklohněného, vlastně až k nedělní kávě.
Kufr jeho škoďárny ukrýval vína toho nejpozdnějšího sběru, až z Burgun vezená, s tak zaprášenými pravými špunty z dubu korkového, nad kterými zaplakala i naše vývrtka, nežli se do nich vnořila.
Ale nejvíce nás asi oba s mojí Kytkou, tahle po několik let absentýrující návštěva potěšila konstatováním, že to tu opravdu žije.
To když mu přistály na fungl nových gatiskách nudle z Emiččiny polévky.
K tomu si domácí pán krapet dost vytahoval své fungl nové baristické šle.
Hosty nám asi žádný věhlasný hotelový chain nepřebere, neb žádný nemá dost hvězd ani michelinů a je to taky úplně jiná cílovka.
Kvůlivá chystané Daliborově nedělní visitaci se barvila i tráva na zeleno.
Dovytuněn supertichý stropní fén ve včelíně, aby nerušil při podávaní kávy o páté a mnoho dalších příprav včetně dalších plechů štrúdlu.
Fénu okouknutému onehdy, tak asi tři roky po Sametové revoluci, v barech New Orleánských, čtrnácte dní před tím, co můj brachus s Daliborem lovili ryby v mořských hlubinách až někde u Floridy.
Ten fén točil se v dolině České do letošního slunovratu jen v mé šišce.
Takové manévry jsme nezažili od dob, co k nám ráčil zavítat soudruh strýček Brežněv Leonid Iljič v sedmdesátém osmém. To kousek před jeho limuzínou jela v lakýrnickém autě parta natěračů a stříkali vše vápnem do výše, kam bylo možno dohlédnout z tmavého pancéřovaného okna jeho Čajky. A to jen na té straně, kde seděl, aby se ušetřilo.
Omylem ho ale usadily na stranu druhou.
Asi mu to nepřišlo úplně uhozené, protože k nám zavítal z vlasti knížete Potěmkina.
Byl nám stejně ukradený.
"Host do domu, bůh do domu."
Takových krásně tolerantních rad a hesel jsou plné manuály téměř všech náboženských i filosofických škol, i když se posléze zastánci jejich, ve jménu podobně čistých a velkých myšlének řežou po palicích navzájem klacky šiška nešiška.
Šéfíkové jejich podněcujíce nesváry takové, hledají nepřítele povětšinou za hranicemi společenstva svého, aby zakryli problémy vnitřní, mocenské ambice a neschopnost svoji řešit je. Pro příklady takové nemusíme chodit zase tak hluboko do historie. Jen namátkou, mandelinka bramborová shazovaná na naše lány z aeroplánů zlých imperialistů. Z nejčerstvějších pak bonmoty soudruha Putina i jeho amerického protějšku. A ani tak daleko. Heslo na standartě nad naším hradem je znesvěcováno denně ve jménu stejné demagogie. Úrodnou půdu, uši i srdce otevřené takovým nesmyslům nacházejí vždy tito vůdci snadněji mezi lidem nevzdělaným ale ani toto pravidlo neplatí úplně stoprocentně.
Podívejme se na mnohé naše sečtělé otce i dědy jak naivně vzhlíželi, již před válkou poslední, k jedné z nejstrašnějších ideologií v dějinách lidstva, která přišla jako obvykle z východu, i když nechme na hlavě, kořeny měla na západě.
Takže vymezovat tuto naivitu místopisně by bylo krapet nefér.
Repete bylo řádně nalinýrováno na nedělní odpoledne, po boží Drahuščino česnečce mezi greeny ale jeden z tandemu našich dvou rajstajblíků to odpískal.
A tak na kávu a předvádění domu medového jsou všichni závodníci srdečně zváni, kdykoli budou mít cestu kolem.
Branka je u toho velkého jasmínu co si koleduje o zbrojní pas pro omamnou vůni svoji.
Nalijme si čistého vína, je pořád dokořán otevřená.
Jen mezi námi, zavřít pořádně ani nejde, protože prorostla ostružiním od babky z Hrách.
Zarostla naštěstí nezavřená a ne jako chudák ta v pohádce o Růženě Šípkovic seshora z kopce.
V sobotu ráno na startu jsme s Daliborem nejprve uctili minutou ticha Ty, kteří s námi letos už nemohli vyrazit.
Potom přistavili ajzboňáci, jen pro náš peloton, celý vagon na celou jednu stanici, z Košťálova až do Staré Paky.
Tam odsud se jelo už po vlastních kolech, s malou zastávkou jen ve fungl nové Vietnamsko-Thajské knajpě pod nádražím ve Staré Pace.
Pak direttissimou rovnou nahoru po sjezdovce.
Odbočkou na zříceninu hradu Kumburk a k hlavnímu kontrolnímu bodu, hostinci Na Ploužnici.
Po několika chodech schody rozhledny na kopci Tábor.
Odvážný přeskok turniketu na rozhlednu a sjezd křížovou cestou se čtrnácti zastaveními připomínanými pašijemi.
Nejstatečnější pokračovali až na vrch Kozákovský.
A já jsem vedl dětskou skvadru bez jediného šlápnutí do pedálů až k ohništi na koupališti Košťálov.
A na závěr dne ještě záchranná akce Jirky Hrubého a přeprava totálně ucaprtané Viktorovy ohařky rovnou k ohni.
Ranní turnaj v golfu jsme s Tomášem v jednom flajtu vyhráli zásluhou Lubora.
pozvánka
DIPLOM
krapet historie