„Zpívej mi Múzo, a skrze mne tento příběh vyprávěj ...“                                                      

1. Terka - fotomodelka e-mail  (... nebo 0604 10 knee)

2. Míra - lodivod, csk@dent.cz

3. Jirka - lovec ksichtů e-mail

4. Vašek Havluj - Vava Jasu

5. Honza Šnábl - pije jak dán e-mail

6. Petr Kovář - sponzor

7. Petr Zlatník - závodník

8. Líba Zlatníková - dohlíží na Petra

9. Katka velká - knihovnice

10. Káťa malá - maskot

Black (ročník 97) napůl vlk s plovacími blánami

Červená Karkulka Volkswagen 3.5T (ročník 97) nafta, 24 tis km;

Cíle výpravy:

1. Dovézt dřevo Zimostrázu – Buxusu, Olivovníku a jiných vzácných dřevin

2. Pořídit makrofoteny řeckých jídel

3. Naučit Terku pít dobrá vína

4. Surfing

Lodní deník psaný poněkud příliš lehkým brkem.

Terka řádně vyreklamována z gymplu Na Slaďárně. Za čež ji dva polofiktivní doktoři filosofie budou provádět Řeckou mytologií a říší Alexandra Makedonského za nemalého přispění a dopomoci Eduarda Petišky. A propos, gymnasium bylo v originále, tj. řecky „místo nahých“. Každodenní cvičení končící lázní.

21.duben.

22.duben.

01:00 Italská hranice 07:00 Parkoviště Udina, krátký spánek s vůní asfaltu a močoviny. Petr je na vrcholu blaha. Jeho srdce TIRáka plesá a tetelí se štěstím. Tyhle benzínky jsou jako oázy Nomádů v poušti.
12:30 Ještě poslední kapučino v Nerudově Trieste, stále ještě na pevné nekolébající se zemi. Od dob pana Verna a jeho Matyáše Sandorfa se přístav moc nezměnil. Hodinu před odplutím najíždí prvá auta, my musíme ještě konfirmovat vouchery zpět v centru města. Ferra Sofokles V. Společnost nám dělají slovenští muráry plující do Řecka za prací. Blek se ostentativně nudí.

23.duben.

05:55 Chudák samojediný kandelábr palubní, jediný mezi ostatními klidnými s obrovitými rozsvícenými mléčnými koulemi vibruje v rytmu lodního motoru společnosti ANEK LINE. Ta světla na kandelábrech ještě oranžově žhnou do rozbřesku. Tlustí harleyáři s hubenejma holkama v kožených kalhotách a vestách okovaných stříbrnými cvoky. Jeden z nás si naštěstí do baťohu, pro takové delší zahalečské pauzy stihl přibalit boží rodokaps, spíše je to inspirativní cestovní deník, ne čirou náhodou nemlich stejný, jako onehdá ten na cestu s Xšandou do písečných dun u tureckých hranic. Tehdy mi bylo jen o fous víc, nežli je dnes Terkulce, mojí spolucestovatelce.
Tak tedy pro ukrácení času na té dost dlouhé plavbě koluje deník Boba Hurikána z jeho cesty do Cařihradu. Východ slunce nad pobřežními vrchy nad Rovinj až k Pule se táhnoucí. K snídani velikonoční bábovka od Vaškovy tetky abatyše a krapet zkyslé mléko z Čech. Čára černého kouře kontrastuje s bílou zpěněnou vodou v brázdě za obřím trajektem. Ochranné sítě pro opilce v bazénu na naší zadní palubě. Noc je chladná a já Terce neuváženě slibuji tlustý svetr z řeckých ovcí. Myči s hadicemi zatahují kruh kolem našeho bivaku-brlohu-noclehárny a my zalézáme do spacáků na zelené železné podlaze mezi kutálejícíma se plechovkama od piva. Blek nám přijde olíznout ucho jako výraz nejvyšších sympatií. Asi Albánské nebo ještě Jugoslávské pobřeží se ztrácí v mlžném oparu. Petr si protírá oči a huláká proti ranní bríze od pobřeží funící. „Kdo se neumí modlit, ať se na moře vydá!“ Ale moře zůstává klidné a my všichni s ním bezvěrci. Zazobaní kajutáři přicházejí z večeře na palubu a mléčná koule lampy se stále ještě třese. Loď cválá asi pětatřicítkou. Počítáno od plivance k plivanci na rozhoupané hladině. Chodidla bez opomenutých ponožek olizuje Blek a je po ranní hygieně. Spacáky jsou navlhlé. Neubráním se kradmým pohledům na dokonalou kopii Bohumila Hrabala na lavičce za námi a vzpomínám na párty ve staré liguerce. Možná jezdil stejnou lodí při svých častých cestách do Řecka. Delfíni už zase stávkují, odskočili si do Gibraltaru. Náplň do pera Parker také stávkuje ale jen při psaní vzhůru nohama. Doma se musíme podívat zda pražské lavičky mají taky tu správnou délku spacáku. Blek nemá na lodi ten správný strom a je nervózní. Ručník jsme brali zbytečně, cestou z umývárny nás vítr osuší během několika kroků. Takové svobodné lodě plné světel, ploužící se po horizontu jsme závistivě pozorovali při návštěvách trochu socialistické Jugoslávie. Na spacácích i na vykukujících nosech přistávají velké saze z obřích komínů.
Kajutářky s hlubokými dekolty ověšené zlatem a kajutáři ve smokinzích s motýlky se na nás, plebs na dolní palubě dívají krapet dost s despektem. Myslím, že nikdo z nás to nějak zvlášť neprožívá. Při protivětru jsme si užívali čerstvého vzduchu víc než ti v zaprděných kajutách. I Mořská nemoc se nám asi díky tomu všem vyhnula.
Podobnou plavbu mnohem lépe zachytil poslední bohém Emil Artur Longen, stejně jako eskapády a dobrodružství s Haškem, Sauerem, Kischem, Kubínem, Gellnerem které zaujaly čestné místo v mytologii magického města nad Vltavou. Longenovo mimické vystoupení v kabaretu Lucerna zaznamenal ve svém deníku Franz Kafka.
Jak se měří rychlost lodi? Odkrokujete délku paluby, plivnete do moře a stopujete dokud plivanec nemine záď. Pro přesnost a pro zabití času se měření několikrát opakuje a hodnoty zprůměrňují jako když Vašek seřizoval nový tachometr s křídou v ruce a vzpomínal na Blahušovu teorii velkých čísel.
Na pravoboku míjíme osrov Korfu a po 23 hodinách přistáváme v Igoumenitse. 13:00 Do hor k plazům s klikaticí na hřbetu. TIR za námi taktak zabrzdil, až se Petr celý zpotil, koukal po holce a nečekaně zbrzdil levý pruh prudkým odbočením bez blinkru. Ujížděl pod hrozbou francouzáku v masité pazouře šoféra kamionu. Volkswagen SDI zastavuje u řeky s mrtvýma rybama. Skalní soutěska s klášterem před Agrinia. 900m hluboký kaňon. Kámen na stavbu se láme v dokonalých plackách. Kadidla v klášteře, aby poutník nesmrděl. Velká modrá moucha dráždí Bleka. Jahodové fóliovníky. Lord Byron, ten co přišel zemřít za Řecko, veda svojí bandu na pomoc domorodcům, asi toto místo opomenul nenavštívit a tak v našem bedekru chybí. Večeře pod platanem o průměru dvojspřeží slonů afrických a s kůží toho hodného policajta z Plzně, co prý svoji romskou kůži zkoušel odbarviti na gadžu kysličníkem jedné nepravé blondýny. To ale byly jen pomluvy Plzeňské galérky. Ten policajt byl přísnej a tolerantní fotr. Mě samotnému po dvakráte uštědřil pokárání, ale ne pokutu, když tátův světle zelenej žigulík ze sebe vyždímal sedmdesátku do našeho kopce Ejpovičáku cestou na Hrádeckou. Měl strašlivě velký klepeta cikánskejch brusičů kuchyňskejch košeráků, flekama odbarvený pazoury i ksicht. Šetrně listoval v malém řidičáku barvy růžové, stejného ostínu jako ty jeho nešťastný skvrny na hřbetu těch jeho lopat. Obří Kolodějův palec obracel stránky, prověřujíc záznamy o bezúhonnosti majitele, teda jako mě. Měl všechny mé sympatije, jak za sebou táhnul břemeno té své kůže, jako odbarvenej černoch z plantáží bavlny od Navajské Mississippi. Tři podobné, ale ne tak plnoštíhlé obludy na cestě od útulny Naděje k Hlaváku stojí, pod nimi bezdomovec kamelot se belhá a nutí svůj "Nový prostor". Několik dalších, se stejnými fleky, ležérně postává před domem Modrého abého Na Kampě v daleké matičce Praze.
Kamenný mezčí most a pomeranče u silnice pětkrát dražší než doma. Kaštanům odmítá Petr umýt orosená okna, je na dovolené.

24.duben.

Velký vůz nad hlavou. 06:25 nás Blek probouzí olíznutím v olivovém háji.Terka se protahuje se švihadlem.

Petra štípl komár nad oko. Prý ušetří za oční stíny.

Testujeme Petrův větrný hrnec z mléčňáku s oříznutým dnem a otvory koldokol.

25.duben.

07:04 svítání. Stejně jako na samotě v Nedvajzu, kde dávali kdysi medvědi - nedvědi dobrou noc jsou i tady rána nejhezčí. Na molu jediný rybář. Síť s tak malými očky, že se do nich prý lapí i šproti a mladí sledi. Návnady, chobotničky, které je možno koupit u řezníka. Míra s malou Kačkou zatím přišli od pekaře, teplý chléb, máslo a buchty s pudingovou náplní. Ostatní pomalu vstávají. Rekognoskace okolí. Vše voní. Nerušený výhled ze záchodového prkénka a telefoní seznam namísto panapru provokuje k hlubším filosofickým myšlenkám. Židle na rohu terasy značí obsazeno. S Petrem Kovářem jdeme koupit křovinořez Kavasaki. Nemlich stejný jako ten, co s ním kosíme v Nedvajzu. Starou zahradní sekačku se nepodařilo zprovoznit ani Petrovi Zlatníkovi. A to je co říci. Montáž a předvedení v magazinu a odvoz starým oplem. Holky vaří špagety s červeným vínem. Petr našel klíče od tenisového kurtu a tak si zkracujeme cestu k moři. Dva Řekové v prošívaných péřových bundách nevěřícně kroutí hlavama a Terka asi vzpomíná jak se s Tomem koupala vysoko za polárním kruhem u Nord Cap. Dača je patrová na muřích nohách. Jako zatím jen v mých představách náš budoucí včelín v Nedvajzu. Tady vpředu ještě 4 datlové palmy a pergola s vínem. Od moře vzdáleného coby kamenem dohodil vane stále příjemný vánek. Výhled na širé moře zastiňuje několik ostrovů. Neuvěřitelná nabídka na volný pobyt v haciendě se začíná vybarvovat. Máme posekat několik hektarů trávy a vysvobodit ibišky a kaktusy. Posekanou trávu necháváme na spaní, odpadne alespoň únavné hrábání do kupek. Malá vyjížďka s Terkou, pak tenis. Máme ale málo míčků, Blek nám je žere a je silný vítr. Velká želva na cestě k pevnosti, stejná jakou jsme potkali před osmi lety u klášterů v Meteorách.

K obědu plněné papriky, fazole, artyčoky, rostoucí často u silnice, nic moc. Skalní vesničky, prašné cesty, zvonice, mandlovníky, máta peprná, první píchlá duše - samozřejmě moje. Řekové zvony zakomponují obvykle do samostatné zvonice, ne na kostelní věž jako například v Itálii kousek odsud za mořem. I když okcidentální orientace velké části dnešního Řecka, hlavně západních ostrovů, byla ovlivněna jen krátkým vazalstvím na mohamedánském sultánovi mezi lety 1479 a 1500, načež byli Turci vystrnaděni spojenými španělskými a benátskými silami. Jinak tomu ovšem bylo na ostrovech východních. Obranné věže, kamenitá bílá cesta, vodovod, někdy i kus betonové cesty s otisky kozích paznehtů (špatný to terén pro Tomášovo fošnu). Pozemky na prodej pro "Řeky Zorby" ze států. Proplétáme se mezi révovníky k remízku olivovníků, prý nejošklivějším a člověku nejprospěšnějším stromům tohohle poloostrova, dřevinám s tím nejkrásnějším dřevem obdivovaným hnedka vedle buxusu a santalu řezbáři celého světa. Škoda, že se olivovníkům u nás nedaří. Jeden by určitě stál v Nedvajzu na nečestnějším fleku, hnedka před kuchyňským oknem. A za takových tisíc let by byl už akorát tak dobrý pro řezbu. Špalek olivového dřeva, suť makií porostlá, hadi. Všude kolem neprostupné roští z písní Leonarda Cohena, křovisek maquis. Panoramatický snímek rodové věže z ruky. Rudý západ slunce a odraz v moři bez slunce. Petr na nás čeká v horské vesnici Vathiá popisované již Jul.Vernem nebo snad Karlem Mayem. Obranný komplex s kamennými tanky na dešťovou vodu. Zdivo plné hadích děr drží pohromadě ani ne tak díky maltě jako spíše gravitaci a možná jen ze zvyku.

Lívance, pokus o opravu elektického boileru. Krysými zuby čistě odizolované drátky. Nastražené pasti vyžrané a sklaplé naprázdno. To byl asi ten večerní dupot nad našima hlavama. Etologové by žasly nad dovedností krysích zubů. K privátní pláži za Finikundou marně hledáme sjezd olivovým bludištěm, rozpláclé zmije na asfaltu. Panoramatické foto turecké pevnosti a zrezivělého navijáku Alana Edgara Poa. Červené stolní víno Domestica a chlebová placka pita na terase pod pergolou. Večeře v rybářské taverně u Nikose na pláži: kalamáry a mladí sledi. Terka hubne. Plánuje cestu na zítřejší trh v Pylosu a koupi pixly oliv. Večerní čtyřhra v tenisu.

Muezzin bez minaretu ale s křesťanskou vírou a megafonem předříkával svá přání po celou dobu trvání Velikonočních svátků.

Svíčkový průvod na Velký pátek, svíčkové báby v oknech. Něco jako řecké vánoce. Světlomet kamery ruší průvod s jezulátkem. Jedna z krys se každý večer proběhne nahoru a dolů po kmenu vinné révy. Asi na výzvědy zda tu ještě vegetí ti vetřelci. Vypadnou pojistky jak na dokonale ohryzaných drátech přeskočí jiskra.

Výprava na trh do Pylosu. Výškoměr pulzuje od 0 do 445m nm. Oběd opět u dědka pod pergolou severně za Pylosem, jeho stará se ještě nevrátila z N.Y. od synů. Ančovičky, matesy, chobotničky, pečené olivy a trhané mišpule, citróny a pomeranče. 14:40 Za zatáčkou slyšíme ránu jak z děla. Míra srazil mercedes ATE 41-17 vlekoucí jachtu. Rozbil přední sklo, urazil zrcátko a prokopl zadní dveře. Přitom si trochu zkroutil berany na galuskáči a zlomil ruku. Kolo po návratu podědí Honza Hadač, Míra v něj definitivně ztratil důvěru. Osádky projíždéjících vozů přinášejí obvazový materiál a jodovou tinkturu k trosce s křídovou tváří, sedící v pangejtu. Voláme mobilem Petrův doprovodný sanitní vůz, který brachuse odváží.
Vava odbočuje vpravo za památkami k laguně a loučí se s námi. Honza se vrací přes Pylos. My s Terkou a druhým Petrem jedeme do kopců hledat Nestorův Palác. Musíme se spokojit s krásnou mykénskou hrobkou s ozvěnou a bzučící mouchou. Nestorův strážce nás nepustí ani za mil. dolarů. Poblíž mezčího mostu se v dálce otevírá pohled na skály v ústí zátoky Pylosu v nízkém slunci. Stoprvním kilometrem končí sjezd starou prašnou cestou přes brod do Methoni. Nástupu do hotelu Palace Praha jsem už obětoval dvě dírky na opasku a těžko Terku v kopcích honím. Často musím simulovat nepovedený snímek a opakování záběru abych nabral dech. Časté výstřely patří asi kolegyním lišky, kterou vidíme v příkopu nebo dopravním značkám. Vava ještě před spaním objednává mobilem ryby na zítřejší večeři ve vzdálené vesnici Finikunda. V Siemensu S25 má čtyři čísla. Dvě, která převzal po IR portu, patří majiteli rybárny. Půlnočního ohňostroje a bohoslužby se zúčastní jen Vava. Tetka abatyše by mu to neodpustila.

Řečtí komáři jsou nějak zrádnější, nejsou vůbec slyšet.
Tanec krys na půdě. 8:45 Odjezd do velké nemocnice v Pylosu, kde bohužel nemají rentgen a tak pokračujeme do Kalmati, kde potvrzují tříštivou zlomeninu fibie. Po nahlednutí do interiéru nemocnice volá Míra Sašu aby mu v Ruzyni sehnala letenku na nejbližší let, ať to stojí cokoliv. 11:00 Stále čekáme na sádru. Při silnici vidíme stahovat kůzlata na zítřejší rožnění. Hotové krveprolévání. Horor s racionálním jádrem jak si zdůvodnit sváteční pečeni z obětního beránka. 18:10 Hospoda U korábu v zátoce Finikundy. No skorem nad tím jídelním lístkem bulela, neb byl zrovínka, tak jako ty minulé plný ryb a ty němé tváře ona, jako houby, zrovínka nemusí. Pražené ryby na dřevěném uhlí, Sargon, frapé a zákusky z cukrárny od naproti zvané Vavův trest. Foto na rozloučenou s řeckou vlajkou před benzinkou. Terka bude dnes v noci již podruhé barvit vajíčka. Východní a západní křesťané se nedohodly na algoritmu pro výpočet termínu Velikonočních svátků. Červená Karkulka, Petr a Honza odvážejí zrakveného brachuse na letiště.
Zbývá 9 malých černoušků.

Bříza nikde v dohledu. Jedeme do kopců. V každém člověku, někde vespod dříme umělec. Jedinec od jedince různě hluboko. Při nahodilém vytvoření nadhodnoty času vyplave na povrch a to se právě stalo. Nejhezčí je ale krásno strohé a užitné. Vyrážíme proto s Terkou a Vavou na lup dřeva vinné révy, olivovníků a buxusu, dobře vyzrálého nějakou tu stovku let a pokud možno s dirkami od červotoče nebo jiné havěti. Večer se můžeme vrhnout na řezbu šachového pióna. Za pár zim si vrba z kmínku téhle vinné révy, mámou Terkou vezeného, zahraje v trochu přiohnuté pohádce Hanse Christiana Andersena inspirované i Králem Lávrou našeho Karlíka Havlíčka Borovského, o muzikantovi tátovi Honzovi, co si uřízne z vykotlané vrby zlomený kolík do své kytary a ta na té velké slávě na hradě pražském začne sama hrát, jak pan prezident tancuje kazačok, jak báťuškové v Kremlu za drátky té outky tahají.

Volání Sirén. Hospoda s kuřaty a souvlaki U Nikose Nosatého. V té knajpě co byl i telefon ze dřeva olivového někdo tvrdil, že na stovku místňáků vybylo jen pět příjmení. Sladká tečka, ledová pochoutka zvaná domorodci „ponorka“. Inspirace sem zabloudivších Beatles roku šedesátého osmého k sesmolení jejich „Žluté ponorky“. Na čestném místě nad výčepem povědomá čmáranice tužkou. Zarámovaná čtvrtka ze skicáře vytržená, nějak povědomého rukopisu, připomínající dětské večerníčky. Onehdy prý, tedy přesněji před zimami devíti, tu vysedával a ku spatření byl asi jeden z nejpracovitějších z celého českého cechu malířského, pofkakující se od taverny k taverně, nějaký Alfík Bornů. Hostinský ještě vypráví o útoku Rusů v osmnáctém století i o hrdinném rytíři Marco Gabrielovi, vojevůdci během osmanského obléhání kolem roku 1500. My na oplátku o naší prábábrlince Kateřině z Hrádecké hospody, se kterou by si určitě rozuměl.

Vava si dokola pouští na juboxu odrhovačku Monen Vasia a přemlouvá nás k návštěvě tohoto opevněného města na východním poběží. Bouře nad Petalidy. Ukrýváme se v hospodě. Ryby, jehněčí, okořeněné blesky nad Spartou. Terka s Vavou se jdou koupat do bouřky.

Odvážíme s Terkou a Honzou Petra Kováře na čekačku na letiště do Athén. Činnost to takové důležitosti, jako nosit sovy do týchž Athén alebo „lijať vody do Dunaja“ a po odluce v třiadevadesátém „dříví do lesa“. Kupuje letenku přes Vídeň. Má těžkou hlavu s "KORUNNÍ KYSELKOU", kterou propaguje po Řecku Červená Karkulka.
„Nevozte mi sovy do Athén!“ „Sovy nejsou, čím se zdají být.“
To se nechává slyšet jiné profláknuté a prý přímo české přísloví.

Zbývá 8 malých černoušků.

S plachtou prožranou od krys křižujeme s Terkou mezi moly na slabý boční mistrál. Jack London, co přitáhl první prkno, ale to neoplachtěné, z Havaje na pláže Friska, by z nás dvou měl určitě radost. V taverně U Nikose půjčujeme malou veslici na záchranu Petra Zlatníka, který odvážně ale nerozumě vyrazil k ostrovům Sapienza a Schíza. Blek bezradně pobíhá po břehu. Obrátil se vítr a žene jeho pána od pevniny, ryby skáčou z vln. Na loďce se utrhl zpuchřelý provaz z úchytu vesla. Na lodi je naštěstí pumpa na vodu. Na molu nakládá kamion ryby v papírových krabicích přímo z rybářské lodi. Blek si pohrál se slepicemi na kurtu až peří lítalo. Přišla se pozeptat sousedka od koz zda by byla k mání naše tráva, které se nemůžeme zaboha zbavit. Petr nadšeně přikyvuje a sousedka zklamaně odchází. Ford pickup s hlasitým megafonem prodává po městě malé ryby.

07:25 Východ slunce - panorama pevnosti v ještě načervenalém světle. (obr.) Rozestavěné skelety domů s armovacími dráty ční k nebesům a jsou připraveny pro příští generace. Zabydleným turistům to nevadí a není nutné zaplatit daň při kolaudaci. Tyto architektonické skvosty kontrastují s krásnými modře natřenými dveřmi, rámy a okny starých domů. K snídani chléb s máslem s příchutí NIVY donesený ještě za tepla Petrem a Blekem kteří převzali tuto milou povinnost po Mírovo chvatném odjezdu a navíc ji spojují s vyvenčením. Trh v Pylosu. Vybrané rajče dostane Terka jako pozornost od řeka Zorby, protože tak drobný peníz ani neexistuje. Celé pečené sele a pomeranče po 100 drachmách. V kafenionu u starého Turka dole v přístavu nám asi všem kávička v džezvičkách krapet zhořkla při pomyšlení na ten večerní flák nazpět, co nás ještě čeká cestou do kanafasu a to hnedka zpočátku ke všemu do toho děsivého krpálu. Ale to krapet předbíhám.
Nejprve nás čeká odjezd směr Nestor cave s Odysseovými kravkami, kde Telemachos hledal svého otce u starého Nestora krále, kotvíc v modré laguně. Setkání s dalšími obyvateli říše Mytologie.

Časně ráno vyrážíme na nedělní bohoslužbu. Bereme si na sebe to nejlepší co máme, čerstvě vypranou leč protrženou bílou košili a Terka sukni. Na kamenité cestě ke kostelíku za hranicemi Methoni předjíždíme nemnoho vyšňořených, spěchajících vesničanů. Z dálky nás vítá vůně kadidla. Okno v kopuli situované na východ promítá kužel zvýrazněný kouřem kadidla, efekt zviditelnění laserového paprsku na diskotékách. V pravé lodi stojí muži. Dva u otáčecího dřevěného stojanu s ručně malovanými zpěvníky se střídají v předzpěvu. Občas převezme iniciativu někdo z davu a vylije si srdce. Hlasy jsou velmi melodické. Zpěváci si v přítmí nasvětlují texty svíčkami z včelího vosku. Jsem slušně postrkován stále kupředu až k zpěvníkům. Věkový průměr je hodně nad 60 a výškový okolo 160. Přečnívám všechny o hlavu a není kam se schovat. Trochu mě mrazí, že budu muset zpívat z ručně psané cyrilice, neumím pořádně ani z latinky. V levé lodi jsou ženy v černých šátcích, děti a Terka po které lezou mravenci. Jedna vzlášť hříšná černá babka si koupí metrovou svíci a zapíchne ji do písku mezi ostatní chudší a kratší kolegyně, které ji v půlce ohřejí až se skácí na copy malé holčičky. Na konec obřadu mě protlačí až k popovi s copánkem, sveřepým plnovousem a uhrančivým pohledem. Poprvé přijímám. Tělo páně má formu kostek chleba. Krájel ho poněkud retardovaný mladík, nejblíže ku království nebeskému. Zbytek hostií rozhodí pop mezi věřící ze své ošatky gestem stařeny krmící slepice. Krev páně vypil za všechny ostatní sám. Neodvažuji se v kapli fotografovat i když otevřená clona 2 a 400 ASA by se daly udržet. Terka by mě proklela pohledem. GPS na hodinkách potvrzuje dokonalou orientaci hlavní lodě na východ. Kužel světla od 8 do 9:30 urazil značnou pouť po modré kopuli.
Jedná se o chrám s trojitou lodí, se čtvercovou disposicí vrcholící mohutnou kopulí. Výzdoba je soustředěna ve strohém interieru dostatečně nasvětleném oknem v kopuli. Interier je vyzdoben ikonami z posledních let od emigrantů z U.S.
Surf je droga. Dno střídá blankytně a temně modrou barvu písku a skály. Těžké prkno se jen pomalu prodírá kolmo vysokými vlnami směrem na volné moře k ostrovu Lesbos. Mnohem stabilněji se pluje nazpět na hřbetu vlny. Prožraná plachta podstatně snižuje stoupavost i téměř zatažená káča umožňuje jen nepatrné stoupání proti větru.

O naší výpravě kdysi napsal text Vodňanský&Skoumal. Hromadný seskok padákem. Doprovodná vozidla a členové vedení. Vava provádí denní rituál očisty a mazání svého zánovního modrého oře. 10:20 S Blekem jdeme na trh pro ryby na večeři a vzpomínáme na Aničku. Exotické půlmetrové, živé kraby a langusty s pohupujícími se tykadly. Cestou zpět, lemovanou ibišky s kmeny jako ruka, zmlazovanými jako naše vrby. Na sesli před kafenionem plného mangasů potkáváme i popa z včerejší baziliky.
O takové cestě jsme často snívali s Kytkou. Čtení na terase s červeným vínkem, večere v tavernách na břehu moře, smažené ryby a sladké nic nedělání, zpestřené jen surfem a tenisem. Důkaz toho jak se přibližujeme Evropě. Ceny nás už tak neohromují.
K večeři deset placatých čudel na lávovém grilu na naší terase.

07:45 Dort nedort s medem podle Terezčina receptu. Večer specialita paní hospodské v kantýně. Něco zeleného, co roste všude na poli, na způsob čerstvého, nenakrájeného špenátu ve smetanové nakyslé omáčce.

Po obědě a odjezdu ostatních na letiště, zůstávají v haciendě tři malí černouškové a Terka může konečně zkusit vyhlídkové WC. Kolmo na švihadle, jako tažném laně na makií zarostlý mezčí most za Pylosem. Moudrým pohledem nás pozoruje mezek a nízké slunce plasticky vykresluje reliéf krajiny. Terka čeká na telefon od mámy. Má krapet strach, zda ji doma zalévá kytku. Večeře, 2x pita, greek salat a tzatziky. A co dali ještě Řekové světu vedle těchto božích tzatziků? Řecký pekáč z cihlové hlíny pálený, šroub, Platóna, demokracii, oikonomii jako správu domácnosti a ironii.

06:55 přípravy k odjezdu, zavírání vody. 10:00 Golden beach a zelená zátoka pod jeskyní a hradem. Plaveme na ostrov uhňácaný Někým z šutrů drsných jak smirkový papír. 12:00 Zvoní telefon, Telestet. Petr dorazil na pobřeží 32km před námi. Terka skanduje, táta na hrad aby ještě uhrála čas k opalování. Sépie v moři, nadzvukové F16 těsně nad dunami. Jsme stále na vojenském území. Terka zatouží být klukem a neotravovat se s podprsenkama. Japonci dnes bohudík nepřipochodovali husím pochodem a neotravují jako před několika dny.
Teď konečně už mohu s klidem napsat, že jsme nikdy nezamykali ani haciendu s kamerou a kreditními kartami, ani surf na pláži u pevnosti.
Kola se v písku jen těžko vedou. Na radu Honzy Koblasy jde jet jen čarou příboje. Na zimní hřebenovku v Roháčích není špatné natrénovat v písku Marockých dun, tak to praktikovali i antičtí atleti v písku čáry příboje.
Terka si odšroubuje modrou značku Parking pro svého Honzu. Desítky kilometrů projíždíme kolem plantáží velikých ale dosud nezralých melounů. Stále se střídající vůně při silnici. Jasmín, asfalt, růže, ... 3. návštěva dědka pod pergolou. Petr na nás s Blekem čeká u pohádkového hradu Excalibur. Poslední koupání jen pro otužilce. Terka a Vava. Pozdní večeře v Patrasu. Terka vše dvakrát. Na trajekt jde najet jen skrze zákaz vjezdu. 23:50 Vyplouváme jako staří mazáci na venkovní palubě dál od dunících motorů.

Na celém trajektu jsou jen 4 osobní vozy. Všichni šoféři TIR a kaštani z autobusů mají kajuty. 3 1/2 h zpoždění při vyplutí plus 6 h do Igoumenitsi kde se Petr domlouvá s kapitánem aby mu neodplul než se s Blekem vyvenčí. Blek si nás všechny koupil. Dokonce s ním měl Petr velké úspěch u většiny žen na palubě, bohužel v průměru obstarožních. Nevím kdo přišel s příměrem krásná jako Řekyně. Vacuum pump na WC a 9 palub až po komín. Náš kutloch u EMERGENCY ESCAPE DOOR. 15:39 Pět delfínů na pravoboku a hradba pustých ale lákavých albánských hor. Míříme k severu a citelně se ochlazuje. Na jih jsme pluli s rozjívenou mládeží a zpět s rozjívenými důchodci od Fišera. Příspěvek do rubriky "Jak mě ničí zahraničí". Po přečtení Jan de Hartoga: Kapitán Haring (příhodné to četby na ferru) literatura došla. Čekáme zda otevřou lodní kantýnu podle řeckého či italského času.

05:55 Nás probouzí kapky deště slušné bouřky nad Slovenií. 07:30 Točí kapitán záď k molu v Trieste. Nejprve okružní dálnicí společně na Venecii a Slovenii. Udina, Villach. Poslední parkoviště s Forest museem a teplou vodou v n.m. 685m 16:30 Horní Dvořiště. Petr komentuje stopařky u pangejtu: Ta má přetočenej tachometr, žádná ranní rosa. Vzpomíná na svůj starý autobus.

(Karosa pod Olympem)