Podle rabiho Rachumaje nás věta z bible „A cesta ivota je domlouvání vyučující“ učí, e pokud někdo studuje díla Stvoření a díla (mysteria) Vozu, pak není moné, aby neklopýtl: „Nech je toto klopýtnutí pod tvou rukou,“ říká. Tomu můe být rozuměno tak, e se člověk nemá stát obětí klopýtnutí, nýbr ovládnout je a pochopit. „Pokud při chůzi klopýtne a spadne na zem, pak se tělo hýbe podle zákona gravitace; pokud se při pádu zraní a cítí bolest, pak jde o hnutí organismu, je přijímá jako signál, který jej upozorňuje, e ivý jedinec směřuje k návratu do řádu mrtvých věcí“ (R. Daumal). Existují věci, v nich člověk, chce-li být hoden „cesty ivota“, nemůe obstát bez „vyučujícího“ klopýtnutí. Toto a dalí podobná „selhání“ jsou způsobem, jím nevědomí člověka upozorňuje na stav „nadutosti“, „bohorovnosti“, „inflace“ vědomí (C. G. Jung), který má být překonán; právě neastný pohyb, i kdy nemusí končit pádem, představuje nezbytnou podmínku k tomu, aby se člověk dobral pravdy. Podobně jako poruení zákazu v mýtu či pohádce můe mít i klopýtnutí – jako projev začarování, uhranutí – pozitivní význam: očarované vymezuje oblast neprojeveného, neprobuzeného, avak potenciálně ivého.
V historii filozofie bývá zmiňováno jedno vpravdě osudové klopýtnutí. Filozof Zénón ve věku sedmdesáti dvou let prý jednoho dne vycházel ze koly, kdy vtom klopýtl a zlomil si prst na noze či ruce. Udeřil prý rukou do země, ocitoval ver z Niobé: „Ji jdu; proč mě volá?“ a bez odkladu se zabil. Jaké pohnutky mohly filozofa přivést k sebevradě, zabil by se, i kdyby neklopýtl a nezlomil si prst? Klopýtnutí zjevně pokládal za boské znamení.
V Bratrech Karamazových klopýtne Ivan Karamazov po trýznivém rozhovoru se Smerďakovem, za vánice, v okamiku, kdy v sobě pocítí „jakési nekonečné odhodlání“: „Rozhodnutí padlo a u se nezmění, pomyslel si s pocitem těstí. V tom okamiku o něco klopýtl a div neupadl. Zastavil se a rozeznal u svých nohou muička, kterého prve srazil, leícího pořád na tém místě bez hnutí a v bezvědomí.“ V té chvíli u začíná blouznit a nedlouho poté ho v halucinaci navtíví čert lokajského vzezření. Na významu Ivanova „neastného“ pohybu se podílí i postava, o ni zakopl. Zdá se, e je z rodu oněch muíčků, v jejich podobě se v pohádkách a ve snech v okamiku důleitého ivotního obratu hrdinům a snícím zjevuje archetypální stařec, i kdy „muíček“ Ivanovi radu neudílí ani mu nepomáhá, naopak se zdá být překákou. Klopýtnutí tedy není pouze výrazem krizového stavu těla, ale také, ne-li předevím, rozpoloení ducha, klopýtajícího a kulhajícího. Analogický neblahý význam má v románech Dostojevského i zbrklá chůze. Vypravěč Uraených a poníených, nalézající se ve stavu takřka permanentního rozruení, roztritosti násobené horečkou, případně stavem „beze smyslů“, se na ulici nebo na schodech co chvíli s někým srazí, přitom vzápětí se ukáe, e se jedná o známého nebo o důleitou postavu příběhu s tajemstvím: sráka, na ní se vedle zbrklosti, překotnosti – vesměs se tu běhá – podílí i „náhoda“, je podobně osudová, jako bývá klopýtnutí.
Ačkoli jen zřídka bývá klopýtnutí příčinou smrti jako ve Vyhlazení Thomase Bernharda, jedno je jisté: chodec je svobodnějí ne pasaér, který se nechává vézt, ale zároveň je odpovědnějí – bere v chůzi za sebe a své tělo odpovědnost a rozhoduje o svém osudu. Jeho odpovědnost se zřetelně ukáe právě tehdy, kdy plynulý pohyb je znenáhla ukončen klopýtnutím. Při podobném „selhání“, které nemusí nic znamenat, ale můe také mít nedozírné následky, odhalí chůze svou nesamozřejmost, problematičnost: klopýtnutí můe vést – jako kadý otřes, zejména ovem takový, který due zaije v setkání s hrůzou, zázrakem, v úasu, úzkosti – k zhroucení a následnému přebudování zatuhlých vnitřních struktur. Rovnováha, je se při chůzi vdy znovu ustavuje, ba o kterou chodec kadým krokem zápasí – chůze vpravdě představuje skryté drama! –, je zprudka rozkolísána, a pokud chodec výkyv nevyrovná, hrozí mu pád.
Nazvala-li jsem chůzi dramatem, měla jsem na mysli v první řadě u onen primární proces, jen se v chodci při chůzi odehrává a na něm se kromě nesčetných nervových spojení a koordinace rozmanitých, přitom navzájem propojených pohybů podílí celé tělo. Tento proces probíhá v kadodenní, normální chůzi samovolně a bez naeho vědomí, jeho program se v mozku spoutí automaticky, zejména odbývá-li se chůze za bílého dne, ve známém prostředí a po obvyklých trasách – po bytě, po ulici, v krajině, tj. tam, kde noha zná kadý výstupek i proláklinu, „kadý kámen“. Stačí vak, aby známý prostor zahalila tma nebo mlha, strhl se liják, začal vát silný vítr, aby tělo oslabila nevolnost, a chůze se rázem stane nejistou, automatismus a mimovolnost vezmou zčásti zasvé. Chůze, a dotud sledující více či méně linii s případnými známými zákruty a odbočeními, stoupáním a klesáním, se mění v chůzi po nepravidelných křivkách. Její plynulost trhají nedobrovolná zastavení a zaváhání – chodec se co chvíli zastavuje, potácí, motá, tápe, zakopává, kobrtá, klopýtá, v krajním případě padá; kořen slovesa „klopýtat“ – „klop“ – bývá uváděn do souvislosti se zvukem „klap“, „klop“, „klep“, s adjektivem „klopotný“ ve smyslu prudký a chvátavý, ale i s kulháním. A tato jiná, nebezpečná chůze, v ni se změnila chůze automatická a při ní se tělo ukazuje jen jako vratká a chabá opora, chodce vytrhuje z letargie, „snění“ a snad i ze stavu heideggerovského „zapomnění bytí“, smysly se okamitě zbystří, mysl, soustředěná předtím na něco jiného ne na chůzi, se probouzí. Právě klopýtnutí, k němu přitom mohlo dojít na zcela rovném povrchu – chodec mohl klopýtnout o imaginární hrbol, neviditelný práh –, můe být pro nás kromě toho, e nezřídka signalizuje proměnu kadodenní chůze v chůzi jinou, nebezpečnou (podobné klopýtnutí zaíváme někdy v polospánku v okamiku, kdy v mozku dochází k přepnutí signální soustavy), důleitým sdělením. O čem?
Chůze v důsledku klopýtnutí a také sklouznutí nejen přestane být samozřejmou, ale ocitne se v jiném rámci – v rámci symbolickém. U to není chůze kadodenní, rutinní pohyb známými místy, nýbr právě kvůli onomu zlověstnému klopýtnutí či jinému podobnému „selhání“ začne být vnímána jako chůze, která je „pokusem a otázkou“ (Fr. Nietzsche v Zarathustrovi), ba dokonce samým ivotem. Země, která byla a do té doby bezpečnou, známou, pokornou, poddávající se (i naemu případnému dupání a dusání), se při zaváhání, zakolísání a zejména při pádu nenadále proměňuje ze spojence v protivníka, odhaluje chodci jeho křehkost, zranitelnost, smrtelnost. Stupňuje se dramatičnost chůze a spolu s tím její vědomost. A to jsou rysy, kterými se vyznačuje chůze herce a tanečníka na jeviti, klauna v manéi, akrobata na provaze, modelky na molu – chůze inscenovaná.
Kadá chůze na jeviti, v manéi, na ulici za karnevalu nebo při performanci je jiná a nebezpečná. Je taková u ze své podstaty. Nemusí se odehrávat na laně, na točně a ani nemusí jít o chůzi-tanec na pičkách, je nebezpečná právě a předevím proto, e se odehrává v symbolickém prostoru znamenajícím „svět“. Hrané, záměrné klopýtání a karamboly klauna nezbavují „hru“ závanosti, obnaují „trapnost“ – také ve smyslu tíivosti a tísnivosti – lidské situace, vydanost těla světu a zmaru; nepřiléhavost těla dui je v klaunově produkci vyjadřována nepadnoucím kostýmem. Vechny způsoby, které ozvlátňují kadodenní chůzi, například chůze po rukou, různé „pomůcky“, je ji záměrně ztěují – chůdy, vysoké dřevěné podpatky, dřeváky s podstavci (tzv. geta) v divadle kabuki; chůze en ve střevících na vysokých podpatcích je vlastně nebezpečnou a scénickou chůzí –, přispívají k tomu, aby se scénická chůze ukázala jako nesamozřejmá, riskantní a aby byl zároveň umocněn její symbolický význam. Současně tu působí moment předvádění, který běná nebezpečná chůze v prostoru mimo jevitě postrádá. Je vak vlastně nebezpečná chůze chůzí běnou? Tam, kde se moment předvádění uplatní, mění se prostor v jevitě svého druhu. Jistý aspekt předvádění je ovem vlastní jakékoli chůzi, odbývá-li se na veřejnosti, a tento její aspekt se proti vůli chodce jetě posílí ve chvíli, kdy zakopne nebo upadne a stane se předmětem veřejné podívané. Při záměrně znesnadněné, ztíené, nesamozřejmé chůzi se exhibující nebo zamylený, „snící“ chodec nezřídka zčásti nebo úplně vzdává přirozené opory, kterou mu skýtá vzpřímené tělo a chodidla. Současně jako by se vzdával části své lidskosti: nejevidentnějí je tato ztráta při chůzi na chůdách, na pičkách, po rukou. Anebo je to naopak – upozorňuje chůze tímto způsobem, podobně jako jindy třeba napodobováním pohybů ptáků či jiných zvířat, na svou lidskost? Inscenovanou, předváděnou chůzí je i chůze modelek po molu při módní přehlídce nebo v reklamních spotech při předvádění pomíjivých modelů a svých neméně pomíjivých těl. Tato chůze nemilosrdně potlačuje individuální styl a klopýtnutí představuje profesionální selhání. Přehlídkové molo s jeho pokleslým „rituálem“ chůze a předvádění zboí připomíná můstky či lávky zvané haikagari spojující v tradičním japonském divadle nó hlavní část jevitě se zákulisím. Nejen na hlavním jeviti, ale také na těchto můstcích, po kterých přicházejí a odcházejí herci, se předvádí jiná, nekadodenní, vysoce stylizovaná chůze – nezřídka zpomalená, klouzavá; její charakter do značné míry určují tradiční – nepomíjivé – kostýmy. Chůze si zachovává rysy rituální chůze. Tyto rysy přetrvávají v rozmanitých tanečních krocích, i těch nejjednoduích – za různými způsoby chůze v tancích rozličných zemí tuíme specifické pradávné obřady. V rituální chůzi, při ní se rytmus chodce či tanečníka pravděpodobně slaďuje s rytmem vesmíru, pak záměrné klopýtnutí můe být součástí obřadní „choreografie“, iniciačního příběhu jako cesty s překákami. Zůstává-li divákovi tradičního evropského „kukátkového“ divadla skryta proměna hercovy jevitní chůze v chůzi kadodenní, nebo k ní dochází v divákovi neviditelném zákulisí, protikladu jevitě, v japonském divadle nó představují právě můstky přechodné území mezi jevitěm a zákulisím, místo, na něm jeden kód postupně přechází v jiný. Na této pozvolné proměně se významně podílí právě hercova chůze: jevitě pomalu opoutějící herec u nekráčí rituální chůzí postavy, kterou kráčel na jeviti, ale nejde jetě ani chůzí kadodenní, dosud je i u není nedílnou součástí představení plynule přecházejícího v kadodenní svět (M. Watanabe).
A u mají změnu chůze z běné v nebezpečnou, scénickou, jinou na svědomí neočekávané překáky či komplikované okolnosti chůze nebo si člověk zvolil nesnadný způsob chůze záměrně, jak je tomu na jeviti v irokém slova smyslu, vdy začne vnímat své tělo – a také prostor, který se do té chvíle jevil běný a bezpečný – mnohem intenzivněji ne dřív. A jinak začne vnímat i čas. Vnímal-li a do klopýtnutí čas jako ňůru fází a událostí, klopýtnutí jako projev jiné, zvědomělé chůze tuto ňůru přetrhne a chodec na okamik zaije bytostnou přítomnost. Zdá se, e ke klopýtnutí s případným následným pádem dochází tehdy, kdy mylení není s to vědomě „skočit“ do jiného, osvobodit se od minulého vědění, historických představ, ustrnulých způsobů uvaování, zastaralého diskurzu. Pak přichází na řadu právě klopýtnutí, kterým je člověk vren k jinému typu uvaování, k proměně sebe samého, k jiné řeči, k „básnické“ promluvě. Můe se ocitnout v heideggerovské „světlině“, tj. v dimenzi nedisponovatelné, neovladatelné a nemanipulovatelné, neskrytosti, zjevování veho, co jest. Je tedy svého druhu milostí, podobnou té, která Pascala vedla k náhlému prozření a konverzi uprostřed mostu. Neklopýtl náhodou? „Filozofické“ klopýtnutí můe být náhlým, jednorázovým aktem, ale právě tak můe k osvícení docházet opakovaně – „nedisponovatelnou“ událost lze a je třeba stále znovu zakouet. Klopýtnutí způsobí pomyslnou trhlinu, kterou lze pod nohou na okamik zahlédnout jiný prostor, jinou dimenzi, ohlauje jinou, zásvětní komunikaci. A není to vlastně nevědomí – to „zvíře“ v nás –, které se nás pokouí klopýtnutím o skutečnou, ale právě i o imaginární překáku přimět, abychom se vzpamatovali a rozpomněli? ď‘
Kdy se k večeru vracel Kostěj domů, zakopl pod ním kůň a sýček na rameně se probudil.
„Proč klopýtá, hladová herko? Cítí nějakou nehodu?“
Kůň odpověděl:
„Fedor Tugarin odváí Marju Morevnu.“ (Krása nesmírná)
Esej z knihy Chvála schoulení, která právě vychází v nakladatelství Malvern.
Daniela Hodrová (65)
Literární teoretička a spisovatelka. Vystudovala rusistiku, bohemistiku, romanistiku a srovnávací literaturu na UK. Je autorkou několika knih a studií, jako například: Román zasvěcení (1993), Trýznivé město (1999), Spařené hlavy (2007) nebo Vyvolávání (2010). |