24.1.2008, Zrzavý Orm

Když označíme nějaký nůž za finku, máme tím zpravidla na mysli tzv. severský typ loveckého a rybářského nože. Zpravidla má ergonomickou dřevěnou rukojeť nejčastěji z nádoru či dřeva severské (tzv. karelské) břízy, nemá záštitu a čepel je dlouhá 8-15 cm, široká do 2 cm a silná do 3 mm. Čepel bývá zapuštěna trnem, často procházejícím skrz celou ručku, což noži dává pevnost při relativně nízké hmotnosti (většinou do 100 g u 10cm čepele). Není to sice na stupačku, ale loveckým či rybářským účelům to zcela postačuje. Pouzdro resp. pochva má tvar prodlouženého toulce. Jakkoli jsou finky tvarově předurčené, vyrábějí se už přes 200 let v široké škále roztodivných tvarů, zahrnující i velmi různorodá pouzdra. Nůž tak s pouzdrem tvoří jeden designový celek a ruční výroba produkuje dodnes v této jednoduchosti tvarů mnoho originálních modifikací, podle nichž lze často rozpoznat tu kterou dílnu.
Širší uplatnění a rozšíření finských nožů přineslo 20. století, zejména období mezi 1. a 2. světovou válkou a po ní, kdy se popularita finské dýky pro svoji tvarovou jednoduchost a praktičnost rychle rozšířila po celé Evropě a do severní Ameriky. Tak, jako středoevropskou nožířskou tradici udržuje výroba ve městě Solingen, tak tradice a masová produkce finských nožů je dodnes udržována ve městě Kauhava ležícím v jihozápadním Finsku pod rodinnou značkou Iisakki Jarvenpä Oy. Nicméně největší současný producent finek sídlí na polárním kruhu v malebném městě Rovaniemi - i u nás je to poměrně dobře známá značka Marttiini. V dnešním globalizovaném světě je třeba zmínit ještě firmu Fiskars, která je úzce spojena s tradicí finského nožířství, i když do našich domácností pronikla spíše jinými svými produkty (sekery, zahradní nářadí, kuchyňské nože, atp.). Kromě tovární produkce se ve Finsku udržuje i dílenská výroba (značky Ahti, Kellam, Woods Knife, Woodjewels, S.A.Puukko, Paaso, a další) a domácí výroba. Kromě Finska se tyto nože vyrábějí také ve Švédsku (Karesuando, Mora) a v Norsku (Brusletto, Helle, Knivsmed-Strömeng).
Popularitu jednoduchého „finského“ nože zapracovaly do svých výrobních programů i některé mimoskandinávské firmy, namátkou bych rád připomněl model Sisu známého finského designéra Tappio Wirkkaly (dříve finský Hackman, dnes ColdSteel) nebo některé velmi pěkné modely dagestánského Kizlyaru. Typické puukko – úzká čepel do 15 cm délky, ergonomická ručka, toulcové pouzdro.

Leuku – dlouhá širší čepel, slouží k porcování zvěře, ale dá se použít i jako mačeta na zakrslou karelskou břízu, je to tzv. laponský nůž „lapinleuku“. Na obrázcích je staré leuku od Marttiini s velmi pěknou rytinou na čepeli.
 

Staré finky

Staré finky mají dnes už především sběratelskou hodnotu. Pochopitelně největší zájem je o autorské ručně vyrobené a zdobené finky a pouzdra zejména z oblasti Suomi (Saami, severní Finsko zahrnuje finské Laponsko), nicméně i starší tovární resp. dílenská produkce patří mezi vyhledávaný artikl právě pro značný podíl ručního zdobení rukojeti, čepele a pouzdra. Mezi sběratelské zajímavosti patří také tzv. barely, zavíráky s velmi neobvykle vyřešeným usazením čepele do rukojeti. Vyráběly se ve městě Eskilstuna ve Švédsku na přelomu 19. a 20. století (dnes se v tomto městě vyrábějí nože firma Eka).
 

Jeden z nejstarších severských nožů z druhé poloviny 18. století z oblasti Suomi (severské Laponsko) – typické je zahnutí dolního konce pouzdra, jeho účelem bylo zavěšení pouzdra na stehně nohy při sedu či dřepu při porcování soba, dnes je to spíše okrasný prvek.
 


Tzv. barel, zavírák s netradičním vložením čepele do rukojeti, vyráběly rodinné dílny ve městě Eskilstuna ve Švédsku (neznámější jsou dílny P. Holmbers, J. Engstrom a Jernbolaget). Mimochodem velice pěknou a zdařilou novodobou repliku tohoto systému má na svých stránkách Kumo.

Finky, norky a švédky

Nejvíc severských nožů se vyrábí ve Finsku, nepochybně díky tradici a dosud fungujícím rodinným dílnám, nicméně i Norsko a Švédsko produkují řadu krásných a velmi kvalitních nožů. V Norsku měly tradiční nože tzv. barelový tvar rukojeti, dodnes je vyrábí firma Brusletto. Velmi pěkné a tradičně pojaté jsou ale i jiné modely, např. Brusletto Nansen nebo výrobky firmy Helle, která dělá laminované vysoce kvalitní a odolné čepele. Musím říct, že výrobky obou firem mají špičkovou kvalitu, firmy sídlí v jižním Norsku. Naopak na severu Norska vyrábí nádherné finky rodinná firma Knivsmed Strömeng, jejíž distribuci v současné době zajišťuje korporace Brusletto. Čepele nožů Brusletto jsou ze švédského sandviku, který svojí řezivostí téměř dosahuje vlastností uhlíkovek. Některé modely se dodnes dělají i s uhlíkovými čepelemi, popřípadě v obou variantách, jak uhlík, tak nerezový sandvik. Pouzdra těchto nožů jsou z velmi kvalitní hověziny.
Ve Švédsku je výroba nožů soustředěna také spíše v jižní části (připomeňme si zřejmě nejkvalitnější tovární produkci firmy Fällkniven), nicméně i na severu přímo na hranicích s finským Laponskem ve městě Karesuando vyrábí rodinná dílna nože, které mají více než padesátiletou tradici a dodnes drží osvědčené tvary a modely. Firma vyrábí tvary, které představují přechod mezi tradičním puukko bez záštity a loveckým nožem se záštitou. Uhlíkové oceli firma nahrazuje sandvikem a jeden model loveckého nože vyrábí dokonce s čepelí z damasteelu. Musím konstatovat, že nože této značky mi prošly rukama k mé naprosté spokojenosti tři a poněkud rozkolísaná kvalita produkce minulého desetiletí se již stabilizovala, v současnosti jsou to velmi atraktivní, byť tradičně pojaté, nože zejména pro lov a rybaření. Tradičnímu pojetí loveckého nože se také blíží produkce firmy Eka, ačkoliv třeba W11 zřejmě kvůli dutému výbrusu a fasetě a také konstrukci full-tang neposkytla komfort, který jsem od takto pojatého loveckého nože očekával. Švédská Mora produkuje levné nože, které jsem komentoval již výše, nicméně aspoň laminovanou uhlíkovou čepel modelu Hunter bych zde zmínil ještě jednou – je to jedna z nejřezivějších čepelí s klínovým výbrusem do V, kterou jsem měl v ruce (tuto čepel lze koupit i samostatně a ručku dodělat k obrazu svému).

Značka
Hmotnost, síla čepele
Délka čepele, nože
Ocel
Síla tlakem
Kvalita řezu
Cena Kč
Brusletto Granbit
112 g, 3.4 mm
11 – 23cm
Sandvik
9
A
2500,-
Brusletto Troll
66 g, 2.8 mm
8.5 – 17 cm
Uhlíková
8
A
2000,-
Eka W11
162 g, 3.9 mm
11.5 – 23 cm
Sandvik
13
B
2500,-
Helle Winner
110 g, 3 mm
9 – 22 cm
Lamino
8
A
2950,-
Iisakki soudek
104 g, 3.3 mm
8.5 – 19.5 cm
Uhlíková
6
A
2100,-
Karesuando
68 g, 2.5 mm
7.5 – 18.5 cm
Sandvik
8
A
1500,-
Kellam Wolf
156 g, 3.3 mm
12 – 25 cm
Uhlíková
7
A
2500,-
Marttiini Lynx T508
76 g, 3 mm
8.5 – 20.5 cm
Carbinox
6
A/B
1450,-
Marttiini Lumberjack
84 g, 3 mm
10 – 22 cm
Uhlík HC
8
B
1450,-
Paaso
68 g, 3.3 mm
8 – 19 cm
Uhlík HC
6
A
2000,-
S.A.Puuko Pello
94 g, 3 mm
10.5 – 21.5 cm
Uhlík
10
C
1600,-
Woodjewels Erci
62 g, 2.8 mm
6.5 – 17 cm
Uhlíková
10
B
900,-

 


Současné „moderní“ finky – nahoře je typické pouzdro ze sobí kůže a finka z rodinné dílny S.A. Puukko Pelo s ručkou z kůže a hlavicí ze sobího parohu, směrem dolů dvojice Marttiini Lumberjack s HC a carbinox T508 čepelí, dále dvojice Iisakki se soudkovitou rukojetí a „noname“, řadu uzavírá ukázka levného typu pouzdra dodávaného s levnými finkami ca do 30 Eur firmami Iisakki a Marttiini (pouzdra se liší jen potiskem).

Finky s kratší čepelí do 10 cm – zleva třílaminát Helle Winter s nádhernou ručkou z nádoru břízy, dále elegantní uhlíková Iisakki se soudkovou rukojetí z kožených kroužků, uhlíková Brusletto Troll s mořeným nádorem břízy, švédská klasika Karesuando, rybářská Marttiini s čepelí T508 (tento jediný nůž není typické puukko), uhlíková čepel Lauri na Woodjewels Ercipuukko.

Pár poznámek k výběru nože

Na základě osobní zkušenosti s více jak třemi desítkami nožů, které mi prošly (některé doslova proběhly) rukama, bych doporučil asi následující: (A) pro toho kdo chce exkluzivní libovolně drahý model pravé finky nechť hledá na internetu rodinné dílny (např. cenově dostupné modely Tommi), je jich mnoho, stačí zalistovat ve finské asociaci nožířů http://www.puukkoseura.fi/linkit.php. (B) Pro toho, kdo chce tradiční tvar a špičkovou kvalitu dílenského zpracování za dostupnou cenu mohu jednoznačně doporučit lamináty Helle, sandviky i uhlíkovky Brusletto, nebo některé dražší modely Marttiini. (C) Tomu, kdo chce především uhlíkovou ocel a kvalitní zpracování, můžu doporučit např. rodinné dílny Kellam, Paaso, nebo UHC čepele Roselli (pozor na kusové zpracování, může kolísat). (D) Tomu, kdo chce kvalitní a přitom cenově dostupný nůž v tradičním tvaru, materiálu a s klasickým pouzdrem mohu doporučit výrobky Karesuando (sandvik), Marttiini (většinou inox, 420 nebo uhlíková čepel), Iisakki (uhlík, 420). Největší producent Marttiini (údajně několik tisíc kusů denně) poskytuje za stejné peníze o třídu vyšší strojní kvalitu zpracování, než Iisakki. (E) Tomu, kdo chce především neotřelý modernější design s kombinací tradičních materiálů - sobího parohu a břízy na rukojeti a sobí kůži na pouzdře, a spokojí se s kvalitní tovární uhlíkovou čepelí (nejčastěji Lauri či Polar), mohu doporučit výrobky konsorcií Woodjewels a Woodsknife (tyto firmy produkují i další typicky severské výrobky, např. hrnečky kuksa, ryté a gravírované šperky ze sobího parohu, atp.). Cenově se finky s dřevěnou ručkou a tradičním pouzdrem pohybují mezi 1000,- až 1500,- Kč (dle velikosti, leuku bývá dražší), pokud je na ručce sobí paroh, bývá cena o několik set Kč vyšší. (F) Finské nože jsou módní suvenýr a z levných a dostupných čepelí (Polar, Lauri, atd.) je dělá na koleně kde kdo - většina finek je proto neznačených, když se v obchodě zeptáte po původu, dozvíte se "local people" - místní. To s sebou přináší obrovskou variabilitu a pestrost, ale viděno jiným pohledem to může být považováno za "noname" levné - nikoliv nutně nekvalitní - zboží.
Norské nože jsou obecně dražší (přes 2000,- Kč), laminované čepele Helle mohou být až ke 3 tisícům Kč. Finské nože se občas prodávají také jako tzv. kombo, tedy větší puukko či leuku dohromady s menším puukko v jednom pouzdře, zpravidla za cenu kolem tří tisíc korun. V poslední době je také oblíbená kombinace nože a firesteelu za cenu kolem dvou tisíc. Jinak Helle, Brusletto a Karesuando dodávaj i sety, které si člověk může udělat doma sám, existuje také řada úprav od „druhovýrobců“.

Pár zajímavostí na závěr 

Nože a polární výpravy. Na poloostrově Bygdöy u Osla je hned vedle muzea Kon Tiki muzeum polárních výprav, kde mj. můžeme navštívit slavnou loď Fram, na které podnikali polárníci Fridtjof Nansen a Roald Amundsen své polární výpravy. Norové, dodnes hrdí na své polární badatele, mezi něž patří zejména Amundsen, který jako první dorazil v prosinci 1911 na jižní pól, prodávají pouze zde v muzeu dobovou „repliku“ Amundsenova nože, kterou vyrábí firma Brusletto. Tato firma také vyrábí a ve volném prodeji je dostupný nůž pojmenovaný po polárníkovi a posléze diplomatu Nansenovi, který podnikl v letech 1893-6 strastiplnou výpravu na severní pól. Nansen obdržel v roce 1922 Nobelovu cenu míru za svou diplomatickou aktivitu v OSN směřující k návratu válečných uprchlíků do vlasti po první světové válce (info © Dominik).
 
Jelikož nůž je ve Finsku vnímán jako součást kulturního a národního dědictví, lze se s ním setkat poněkud častěji, než je zvykem u nás. Zatímco středoevropan ukrývá v kapse od dětských let rybičku, kterou postupně obměňuje a nahrazuje směrem k víceželízkovému švýcaru, seveřani, zejména laponci, nosí pevné nože i na veřejnosti (ne přímo v Helsinkách, ale na severu nad polárním kruhem, kde už není žádné větší město, běžně). Nůž a kuksa (dřevěný hrnek) jsou také oblíbeným dárkem při významných výročích či událostech – např. při příležitosti olympijských her v Helsinkách byla vyrobena série finek Jarvenpä, která měla na ručce místo červeného finského národního znaku zalakovanou modrou přelepku olympijských her. Tyto nože jsou dnes sběratelsky ceněny velmi vysoko (stovky usd). Nebo při příležitosti zimních OH v norském Lillehammeru v roce 1994 byla vyrobena tzv. olympijská série Knivsmed Strömeng, jejíž cena několikanásobně převyšuje základní model KS Stak.
 
Kdo si myslí, že finský nůž svojí koncepcí nevyhovuje představě outdoorového survival nože na přežití, hluboce se mýlí (o čemž svědčí po staletí přežívající Laponci). Musíme si uvědomit, že dřeviny na dálném severu dosahují maximální velikosti 3-5 m, čím severněji, tím nižší a rozvolněnější tajga přechází v tundru a arktickou pustinu. Protože je Finsko dlouhé přes 1500 km v severojižním směru, zahrnuje i lesnaté oblasti podobné našim vrchovinám a podhůří. Finská armáda používá s úspěchem vojenský nůž vycházející z osvědčené tradice finského nože, který nemá chybu (jak zanedlouho napíše Galil ve své recenzi ;-)).
 
Hustota osídlení je v Laponsku jedno městečko (v našem středoevropském pojetí osada) na několik set čtverečních kilometrů. Nože se proto prodávají jednak ve „smíšeném zboží“, kde si lze vybrat přímo z nabídky na regálu, jednak v obchodech se suvenýry, se sportovním zbožím, nebo na recepci ubytovacích chatek. Kdo hledá, najde – i v nepřehledné změti stovek nožů lze najít cenově výhodný model.
 
 

Replika Amundsenova nože s datem dobytí jižního pólu od firmy Brusletto – lze ji koupit pouze v polárním muzeu Fram na poloostrově Bygdöy u Oslo.
 


Olympijský nůž firmy Knivsmed Strömeng vyrobený při příležitosti zimních OH v Lillehammeru v roce 1994 je skutečnou sběratelskou lahůdkou
 


Finský armádní bodák minulosti a současný armádní nůž podle návrhu J.P. Peltonena vyrábí firma pod značkou Fiskars.

Regálový prodej nožů v samoobsluze je na dalekém severu běžným jevem. Lze zde strávit nerušeně hodinu času přebíráním kus po kusu.