SKANZENY Skanzen]

Archeologický skanzen, Březno (Okres Chomutov)
Archeologický skanzen Březno, Louny (Okres Louny)
Dlaskův statek, Turnov (Okres Semily)
Muzeum lidové architektury Zubrnice, Velké Březno (Okres Ústí nad Labem)
Muzeum lidových staveb Kouřim, Kouřim (Okres Kolín)
Národopisné muzeum v Třebízi, Třebíz (Okres Kladno)
Národopisný areál Dolní Lomná, Dolní Lomná (Okres Frýdek-Místek)
NPÚ, správa státního hradu Křivoklátu, Zbečno (Okres Rakovník)
Skanzen Buškův Hamr, České Budějovice (Okres České Budějovice)
Skanzen Doubrava, Lipová (Okres Cheb)
Skanzen Důl Mayrau, Vinařice (Okres Kladno)
Skanzen Kouřim, Kolín (Okres Kolín)
Skanzen Přerov nad Labem, Polabské národopisné muzeum, Přerov nad Labem (Okres Nymburk)
Skanzen Příkazy, Olomouc (Okres Olomouc)
Skanzen Přílepy, Olomouc (Okres Olomouc)
Skanzen výroby dřevěného uhlí, Lhota (Okres Kladno)
Skanzen Vysoký Chlumec, Vysoký Chlumec (Okres Příbram)
Soubor lidových staveb Vysočina, Vysočina (Okres Chrudim)
Soubor lidových staveb Vysočina, Hlinsko (Okres Chrudim)
Soukromý pohraniční skanzen, Borovany (Okres České Budějovice)
Společnost Barbora, Praha (Praha)
Středověké Městečko Řepora, Praha (Praha)
Údolí Ztracených štol - Zlatorudné mlýny, Zlaté Hory (Okres Jeseník)
Vojenksý skanzen, Smečno (Okres Kladno)
Vojenský skanzen Malé Březno, Malé Březno (Okres Ústí nad Labem)
Štola-hornický skanzen, Staříč (Okres Frýdek-Místek

Výběr z některých pozoruhodných zpřístupněných míst
netučně druh objektu, okresní město a telefon

   Broumov klášter, okr. Náchod, Tel. 491 522 171
    Čelákovice tvrz, Praha-východ, 326 991 192
    Hanička pevnost, okr. Rychnov nad Kněžnou, 494 595 393
    Hostinné klášter, Trutnov, 499 942 239
    Kouřim skanzen, Kolín, 321 783 249
    Kralice nad Oslavou zbytky tvrze, Třebíč, 568 643 619
    Kuželov větrný mlýn, Hodonín, 518 329 795
    Ledeč nad Sázavou hrad, Havlíčkův Brod, 569 721 128
    Milevsko klášter, Písek, 382 521 458
    Ostroh hrad, Cheb, 354 595 360
    Přerov nad Labem skanzen, Nymburk, 325 565 272
    Příkazy skanzen, Olomouc 585 222 531
    Rymice skanzen, Kroměříž, 573 396 388
    Říp rotunda, Litoměřice, 475 200 159
    Slup panský velkomlýn, Znojmo, 515 275 264
    Strážnice skanzen, Hodonín, 518 332 108
    Tachov klášter, Tachov, 374 722 171
    Třebíz skanzen, Kladno, 312 579 540
    Týnec nad Sázavou část hradu, Benešov, 317 701 521
    Veselý Kopec skanzen, Chrudim, 469 311 733
    Židovské muzeum Praha, 224 810 099

PREZIDENTI

Prezident ČR

Masaryk Tomáš Garigue 18¨.11.1918 – 27. 5.1920

27. 5. 1920 – 27. 5.1927

27. 5. 1927 – 24. 5. 1934

24.. 5. 1934 – 14.12.1935 abdikoval

První prezident československé republiky, * 7.3.1850 - +14.9.1937 Narodil se v Hodoníně jako prvorozený syn v chudé rodině Josefa Masárika. Roku 1876 zakončuje univerzitní studia a odjíždí na cesty (Itálie, Německo). V Německu strávil na univerzitě v Lipsku jeden rok. Tento pobyt neposkytl Masarykovi pouze rozšíření vzdělání, ale především zde v červnu 1877 poprvé spatřil svoji budoucí životní družku Charlottu Garrigue, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku. Byla to především otázka finančního zajištění rodiny, jež vedla Masaryka k přijetí místa na pražské univerzitě. Do Prahy přišel s rodinou roku 1882, když došlo k jejímu rozdělení na českou a německou část. Před koncem roku 1914 odjel Masaryk do Itálie a po varování přátel se již do vlasti nevrátil Po celou dobu války nesl na sobě největší tíhu a odpovědnost za budoucnost celého českého a slovenského národa při jednání v Anglii (1916), Rusku (1917 - duben 1918) a poté v Americe, až po podpis Pittsburgské dohody a Washingtonské deklarace. Dne 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil do Prahy a příští den pronesl na Hradě své první poselství, už ve funkci presidenta Československé republiky do které byl zvolen Národním shromážděním 14.11.1918. 14.12.1935 ze zdravotních důvodů abdikoval, jako svého nástupce předložil parlamentu dr. Edvarda Beneše. Masaryk zemřel na sklonku léta 1937 na zámku v Lánech. Jeho pohřeb dne 21. září se stal velkou manifestací zármutku, ale také víry v demokracii všech demokraticky cítících občanů státu bez ohledu na národnost.Tomáš Garrigue Masaryk si lánský zámek velmi oblíbil. Po abdikaci na úřad prezidenta v roce 1935 mu bylo umožněno přestěhovat se do Lán natrvalo i se svou rodinou. Nakonec zvolil Lány jako místo posledního odpočinku pro sebe i svou rodinu. Hrob rodiny Masarykových se stal symbolem československé demokracie i v dobách totality. Po smrti T. G. Masaryka byl lánský zámek využíván sporadicky, jen v době druhé světové války zde bydlel státní prezident dr. Emil Hácha. Až prezident Václav Havel začal navštěvovat Lány opět pravidelně.

Beneš Edvard (*28. 05.1884 – + 3.9.1948) 14.12. 1935 - 5. 10. 1938 abdikoval

Zvolen po abdikaci T. G. Masaryka v prosinci 1935. V letech 1940 - 1945 prezidentem republiky v emigraci. V úřadu potvrzen 28. října 1945, znovu zvolen v červnu 1946 – viz dále. Abdikoval v roce 1948, krátce nato zemřel

Hácha Emil *12.7.1872 - +1.6.1945

Státní prezident Protektorátu Čechy a Morava 30. 11. 1938 - 15. 3.1939 zánik ČSR

16. 3. 1939 - 5. 5.1945 prezidentství skončilo zánikem Protektorátu

Vynikající právník, dlouholetý prezident Nejvyššího správního soudu a obdivovatel anglické kultury,zvláště pak literatury,na funkci hlavy státu nikdy nepomyslel. Jako nestraník, konzervativec a zbožný katolík se však na podzim 1938 zdál vhodnou osobou pro úřad prezidenta okleštěné Československé republiky.V té chvíli jako by symbolizoval odhodlání udržet i ve zmrzačené zemi "řád a spravedlnost demokratického státu". Háchovu volbu uvítal v zahraničí i E. Beneš.

Pod útlakem Adolfa Hitlera byl zřízen protektorát Čech a Morava. Háchovo postavení limitoval říšský protektor. Postupně se stává loutkou německé politiky. Od roku 1941 vykonává v důsledku nemoci úřad jen formálně. Hned v r. 1945 byl zatčen v Lánech a brzy poté zemřel ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci

Beneš Edvard ( * 28.05.1884 - + 3.9.194

Zvolen po abdikaci T. G. Masaryka v prosinci 1935. V letech 1940 - 1945 prezidentem republiky v emigraci. V úřadu potvrzen 28. října 1945, znovu zvolen v červnu 1946. Abdikoval v roce 1948, krátce nato zemřel

9. 7. 1940 - 18. 10. 1945 Prezident těsně po válce v exilu

28. 10. 1945 - 19. 6. 1946 potvrzen ve svém úřadě

19. 6. 1946 - 7. 6. 1948 abdikoval

Druhý československý prezident již před první světovou válkou spolupracoval s T. G. Masarykem. Vzděláním byl sociolog a právník. Ve své protirakouské činnosti započaté po vypuknutí války, pokračuje i v exilu ve Francii, kam se uchýlil v září 1915. Spolu s přítelem T. G. Masarykem se stává přední osobností našeho zahraničního odboje. V první československé Kramářově vládě byl E. Beneš jmenován ministrem zahraničí. V r. 1935 se vnitropolitické a mezinárodní poměry velmi zostřily. Prezident Masaryk abdikoval a na podporu Beneše se v republice vytvořila široká demokratická fronta.. V r. 1938 požadoval Hitler odstoupení našeho pohraničí .Na konferenci v Mnichově 29. až 30. září 1938 Německo, Itálie, Anglie a Francie o našem osudu definitivně rozhodly. Francie a Anglie v naivní představě udržet světový mír nakonec Československo zradily. Byla to zpronevěra předchozích dohod, která představovala pro Beneše největší životní zklamání. Mnichovské ultimátum po poradě s vládou přijal. Vzápětí 5. října 1938 podal demisi, odjel do USA a pak do Anglie. V červenci 1940 utvořil v Londýně exilovou československou vládu, která řídila domácí i zahraniční odboj proti fašistickému Německu.

Po návratu do osvobozené vlasti byl Beneš parlamentem opět zvolen do funkce prezidenta. Svůj sen o vybudování státu založeného na parlamentní demokracii však uskutečnit nemohl. V r. 1946 zvítězili ve volbách komunisté, kteří se v obnoveném státě začali tvrdě prosazovat. Politická krize v únoru 1948 byla pro Beneše osudovou. Přijal demisi demokratických ministrů a sestavením vládního kabinetu pověřil představitele komunistů K. Gottwalda, tímto se představitelé KSČ dostali parlamentní cestou k moci. Dne 7.června 1948 Beneš abdikoval.

Gottwald Klement *23. 11. 1896 Dědice, † 14. 3. 1953 Praha

14. 6. 1948- 14. 3. 1953 zemřel

,Komunistický politik a československý prezident Zemřel v úřadu 14. března 1953, pouhých devět dnů po úmrti ruského diktátora Stalina Byl nemanželským synem chudé zemědělské dělnice. Před 1. světovou válkou se ve Vídni vyučil truhlářem a účastnil se činnosti v dělnickém tělovýchovném hnutí a mezi sociálně demokratickou mládeží. V letech 1915-18 byl vojákem rakousko-uherské armády. V létě 1918 z armády dezertoval. Po 28. říjnu 1918 dva roky sloužil v Československé armádě.
Ve 20. letech byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem jejího tisku. V letech 1926-29 pracoval v pražském sekretariátu KSČ a zformoval důsledně kominternovskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Podle místa sekretariátu, pražské čtvrti Karlín, se jeho mladým stoupencům začalo říkat "karlínští kluci". V únoru 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se třiatřicetiletý Gottwald a jeho karlínští kluci (Guttmann, Šverma, Slánský, Kopecký, Reiman aj.) dostali do vedení strany. Gottwald byl zvolen generálním tajemníkem. Přitom už od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Komunistické internacionály, její exekutivy.Svůj vztah k Československu a představitelům republiky Gottwald a jeho nejbližší v každé době formulovali v duchu směrnic Kominterny a sovětské zahraniční politiky. Tak v první polovině 30.let Československo považovali za výplod imperialistické světové války a versailleského systému. Demokratickému režimu první republiky přisuzovali fašizační tendence (jednu dobu dokonce mluvili o fašistické diktatuře) a za jejich koncentrační bod považovali Masarykův "Hrad". Sociálním demokratům spílali sociálfašistů a prezentovali je jako případné "nositele fašistického převratu". Jakoukoliv sociální reformu odmítali jako pokus o "otupení revolučních snah směřujících k nastolení diktatury proletariátu".

Dne 21. prosince 1929 vystoupil v československé poslanecké sněmovně Národního shromáždění poslanec a představitel KSČ Gottwald s řečí, v níž otevřeně sdělil, jakým způsobem a jaký režim chce jeho strana nastolit: "A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry...Přejde vás smích!" Mnohé sliby Gottwald za své kariéry hrubě porušil. Avšak ten, že je rozhodnut zlikvidovat demokratický systém a nahradit jej diktaturou komunistické strany bolševického vzoru, splnil do puntíku.

Ve druhé polovině 30. let provedl Gottwald v politice KSČ řadu změn. Odpovídaly změnám v zahraniční politice SSSR a politice lidové fronty a obrany demokracie proti fašismu, určené na VII. kongresu Komunistické internacionály v létě roku 1935. Ovšem i ona lidová fronta se měla stát pouze mezistupněm k diktatuře proletariátu sovětského typu. A kdo to v komunistickém hnutí nechtěl pochopit, se zlou se potázal.

V září a říjnu 1938 Gottwald patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí mnichovského diktátu. V listopadu 1939 emigroval do Sovětského svazu, kde až do poloviny roku 1941 zastával politiku odpovídající sovětsko-německému paktu ze srpna 1939. Změny po přepadení SSSR nacistickým Německem v červnu 1941 a vytváření protihitlerovské koalice pochopil jako velkou příležitost a šanci. Už roku 1941 začal promýšlet pozdější převzetí moci. Z Benešova velvyslance v Moskvě Fierlingera učinil svého donašeče a "trojského koně" mezi sociálními demokraty. Zajistil si i budoucího "nepolitického" ministra národní obrany L. Svobodu. V něm čeští komunisté v sovětské emigraci shledali vhodného muže ke "spojeni československé vojenské slávy s velkou věci Sovětského svazu".

Tak jako se Stalin dohodl s Churchillem a Rooseveltem na protihitlerovské koalici, dohodl se v prosinci 1943 komunista Gottwald s představitelem londýnské emigrace Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Mezinárodní poměry a vývoj války umožnily Gottwaldovi a jeho skupině zásadním způsobem promluvit do poválečného uspořádání Československa. Projekt Národní fronty a Košického vládního programu, pocházející z Gottwaldovy dílny, zaručoval vyřazení představitelů domácího odboje i předválečné agrární, národně demokratické a živnostenské strany z podílu na moci v obnoveném státě. Beneš a jeho nekomunističtí přátelé si na jednáních v Moskvě v březnu 1945 neuvědomili, že "omezená pluralita" Národní fronty v sobě skrývá zárodky vývoje k totalitě.Do Prahy se Gottwald vrátil 10. května 1945 jako místopředseda vlády a předseda Národní fronty. Od roku 1945 až do své smrti byl předsedou KSČ. 26. května 1946 komunisté vyhráli v podstatě demokratické volby a 2.července se Gottwald stal předsedou vlády. V letech 1945-47 se stylizoval do role rozvážného státníka a budovatele republiky. Dokonce si pohrával i s ideou "specifické československé cesty k socialismu", kterou mu mimochodem v červenci 1946 podsunul sám Stalin. Uklidňoval rolníky, že "u nás kolchozy nebudou", živnostníkům sliboval jistoty pro jejich podnikání. Zároveň už od léta 1945 nechal budovat své agentury v nekomunistických stranách. Z jemu nejvěrnějších komunistů byl budován bezpečnostní aparát, který na partnery v Národní frontě sbíral kdejakou informaci, aby je později mohl zavřít do kriminálů. Gottwaldovi lidé ovládli jednotné odbory i jednotnou organizaci mládeže.Nekomunističtí členové Národní fronty teprve až na podzim 1947 pochopili, že hra na demokracii pomalu končí, že se z trpěných partnerů stali pro Gottwalda "reakcí", s níž je v zájmu "lidové demokracie" rozhodnut zúčtovat. Jejich odpor v únoru 1948 ve formě demise 12 ministrů byl nejenom diletantský, ale hlavně marný. Gottwald už měl v ruce armádu, bezpečnost a další nástroje k úspěšnému uskutečnění mocenského převratu. A to bez eventuální sovětské pomoci, kterou mu nabízel Stalin.Po únoru 1948 byla v Československu pod Gottwaldovým vedením a od 14. června 1948 pod jeho prezidentováním nastolena diktatura, ze které brzy přešel smích i mnohé z těch, kteří 25. února 1948 nadšeně Gottwaldovi tleskali na Václavském náměstí. První komunistický prezident vzal občanům Československa vlast. V zemi začali rozhodovat sovětští poradci. Ekonomice naordinovali "ocelovou koncepci", prapříčinu budoucí hospodářské zaostalosti a ekologických katastrof. Radili při násilné kolektivizaci zemědělství, při prosazování monopolu komunistické moci do školství, vědy a kultury. Jejich zájem se soustředil hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu, soudy, a v Československu našli mnoho učenlivých žáků. Na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti a 100 000 občanů bylo odsouzeno k mnohaletým trestům vězení. Bez soudů bylo během pěti let deportováno do táborů nucených prací na 80 000 osob. Kárnými jednotkami PTP prošly desítky tisíc "protistátních živlů". Nakonec Gottwald poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s R. Slánským. Zemi, a nakonec i alkoholem a chronickou pohlavní nemocí zdemoralizovaného Gottwalda, zachvátil strach. Zemřel brzy po návratu ze Stalinova pohřbu. Bezprostřední příčinou smrti byla prasklá výduť srdeční aorty. (

Zápotocký Antonín (* 19. 12. 1884 Zákolany, † 13. 11. 1957 )

21. 3. 1953- 13.11. 1957 zemřel v úřadu

Český sociálně demokratický a poté československý komunistický politik Hlavní představitel první krize komunistického režimu v Československu patřil ke generaci, která vyrůstala v první republice, do popředí KSČ se dostávala po "bolševizaci" v roce 1929 a k moci po 2. světové válce. Vyučil se strojním zámečníkem a v letech 1918-35 pracoval u různých firem, naposled v družstvu Včela v Praze-Vysočanech. Již v roce 1921, po jejím založení, vstoupil do KSČ a postupně v ní vykonával různé funkce v rámci stranické organizace v Praze. V letech 1937-38 se stal jako tajemník KV KSČ v Hodoníně poprvé placeným pracovníkem aparátu KSČ. Po zákazu strany v roce 1938 byl znovu dělníkem Včely v Praze-Vysočanech, účastnil se ilegální práce KSČ, byl zatčen a v letech 1941-45 vězněn v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen.Hned po válce začal pracovat ve stranickém aparátě a stal se vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze (1945-51). Roku 1946 byl poprvé zvolen do ÚV KSČ, jehož členem zůstal až do května 1968. Jako vedoucí funkcionář důležité pražské organizace KSČ měl významný podíl na událostech v únoru 1948 a na zavádění a upevňování komunistického režimu. V období krvavých vnitrostranických čistek a likvidace R. Slánského začal jeho nástup do centra moci: v září 1951 byl zvolen do nově ustaveného organizačního sekretariátu a v prosinci 195l do politického sekretariátu a předsednictva ÚV KSČ. V září 1953 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ. Bylo to po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda, tedy na počátku zmírňování mezinárodního napětí a po skončení nejhoršího období komunistického teroru doma. Po Gottwaldově smrti nebyla obsazena funkce předsedy strany a v Československu začal vznikat klasický model komunistického režimu, v němž první muž stranického aparátu je také prvním mužem ve straně a tím i ve státě

Novotný Antonín . * 10. 12. 1904 Praha-Letňany, † 28. 1. 1975 Praha

19.11.1957 - 28.3. 1968 abdikace

Československý komunistický politik a prezident.Byl to hlavní představitel první krize komunistického režimu v Československu patřil ke generaci, která vyrůstala v první republice, do popředí KSČ se dostávala po "bolševizaci" v roce 1929 a k moci po 2. světové válce.

Vyučil se strojním zámečníkem a v letech 1918-35 pracoval u různých firem, naposled v družstvu Včela v Praze-Vysočanech. Již v roce 1921, po jejím založení, vstoupil do KSČ a postupně v ní vykonával různé funkce v rámci stranické organizace v Praze. V letech 1937-38 se stal jako tajemník KV KSČ v Hodoníně poprvé placeným pracovníkem aparátu KSČ. Po zákazu strany v roce 1938 byl znovu dělníkem Včely v Praze-Vysočanech, účastnil se ilegální práce KSČ, byl zatčen a v letech 1941-45 vězněn v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen.

Hned po válce začal pracovat ve stranickém aparátě a stal se vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze (1945-51). Roku 1946 byl poprvé zvolen do ÚV KSČ, jehož členem zůstal až do května 1968. Jako vedoucí funkcionář důležité pražské organizace KSČ měl významný podíl na událostech v únoru 1948 a na zavádění a upevňování komunistického režimu. V období krvavých vnitrostranických čistek a likvidace R. Slánského začal jeho nástup do centra moci: v září 1951 byl zvolen do nově ustaveného organizačního sekretariátu a v prosinci 195l do politického sekretariátu a předsednictva ÚV KSČ. V září 1953 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ.

Bylo to po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda, tedy na počátku zmírňování mezinárodního napětí a po skončení nejhoršího období komunistického teroru doma. Po Gottwaldově smrti nebyla obsazena funkce předsedy strany a v Československu začal vznikat klasický model komunistického režimu, v němž první muž stranického aparátu je také prvním mužem ve straně a tím i ve státě. V roce 1957, po smrti A. Zápotockého, to bylo zdůrazněno také tím, že A. Novotný byl zvolen rovněž prezidentem republiky. Personální rozdělování obou funkcí bylo později vnějším projevem krizí režimu na konci 60. a 80. let.

V případě A. Novotného k tomu došlo za 15 let po jeho nástupu do vedoucí funkce ve státě. Na počátku tohoto období ještě doznívaly politické procesy - v dubnu 1954 byl G. Husák jako "buržoazní nacionalista" odsouzen na doživotí, později se konaly procesy se sociálními demokraty - ale tlak společnosti na liberalizaci poměrů stále sílil, zvláště po roce 1956, kdy N. Chruščov poodhalil zločiny stalinismu. V roce 1960 vyhlásil A. Novotný, že v Československu byl vybudován socialismus a toto slovo se dostalo i do názvu státu. V souvislosti s tím uskutečnil rozsáhlou amnestii, po níž se z vězení vrátila převážná část lidí odsouzených v politických procesech 50. let. Pak se se střídavým úspěchem stále výrazněji prosazovaly různé opoziční proudy v oblasti kultury a společenských věd. V důsledku neustálého poklesu výkonnosti ekonomiky musel A. Novotný hledat východiska také v této oblasti. V roce 1963 vystřídal ve funkci předsedy vlády pragmatičtější J. Lenárt stalinistu V. Širokého, a v roce 1965 byly dokonce přijaty reformní návrhy ekonoma O. Šika. V roce 1967 chtěl Novotný nastoupit znovu tvrdší kurs, ale bylo již pozdě. Ostatně intelektuálně nestačil úkolům doby a jeho spontánní vystoupení vyvolávala osvobozující smích (když například po jedné prvomájové manifestaci v improvizovaném rozhovoru slíbil, že "maso bude vbrzku", byla ihned republika plna dotazů, "kdeže to Brzko je".

Od jeho nástupu do vedoucí funkce se značně změnila struktura stranického aparátu i vedení. Převládali v něm funkcionáři, kteří se narodili v období kolem vzniku Československa a do KSČ vstupovali většinou po skončení 2.světové války. Představovali tak jinou generaci než A. Novotný. Pod tlakem společnosti, ve spojení s funkcionáři ze Slovenska, vůči kterému A. Novotný vystupoval velmi necitlivě. a v domnění, že systém lze reformovat, jej 5. ledna 1968 odvolali z funkce I. tajemníka ÚV KSČ a zvolili místo něho A. Dubčeka.

V následujícím období "pražského jara" musel A. Novotný pod tlakem veřejnosti v březnu abdikovat z funkce prezidenta republiky. V květnu 1968 byl dokonce odvolán ze všech funkcí a bylo mu pozastaveno členství v KSČ. Vráceno mu bylo v období normalizace roku l971 tajným usnesením ÚV KSČ, ale vrátit se zpět do politického života nemohl a snad ani nechtěl

Svoboda Ludvík. (* 25. 11. 1895 Hroznatín, † 20. 9. 1979 Praha 1895 - 1979)

30. 3. 1968 - 29. 5. 1975 uvolněn

Československý generál a komunistický politik.Prezidentem byl zvolen v březnu 1968. Od dubna 1974 nemohl zastávat úřad kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Nechtěl ale odstoupit, proto byl zbaven funkce zvláštním zákonem. Za 1. světové války byl v čs. legiích v Rusku. Účastnil se bitev u Zborova a Bachmače i sibiřské anabáze. Po návratu domů po dva roky vedl otcův statek. Od roku 1922 byl důstojníkem Čs. armády a prošel řadou funkcí: zástupce velitele praporu na Podkarpatské Rusi, učitel maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích - tu za monarchie absolvoval jako velitel praporu v Kroměříži. Za zářijové mobilizace roku 1938 byl velitelem pěšího pluku.Na počátku nacistické okupace působil v odbojové organizaci Obrana národa. V červnu 1939 ilegálně odešel do Polska, kde velel vznikající čs. jednotce - legionu v Krakově. V září 1939 se dostal do sovětského zajetí a byl se svými vojáky internován. Už před odchodem do exilu spolupracoval se sovětskou rozvědkou. V této činnosti pokračoval i v Moskvě, a to mu zachránilo život. Jedna složka NKVD ho totiž považovala za špióna, zatkla jej a odsoudila k trestu smrti. Svoboda si na soudcích vymohl, aby zavolali na určité číslo do Kremlu. Po telefonátu byl okamžitě rozsudek zrušen a Svoboda prožil zbytek dne se svými soudci - u vodky. Později tuto událost interpretoval jako doklad srdečnosti "sovětských lidí", kteří, když se přesvědčí o svém omylu, jsou uznalí. Po přepadení SSSR nacistickým Německem roku 1941 se Svoboda stal velitelem 1. čs. samostatného praporu v Sovětském svazu, který se od března 1943 účastnil frontových bojů. Díky podpoře sovětských míst a zároveň bezmezné důvěře, které se těšil u Gottwaldovy komunistické emigrace v SSSR, rychle postupoval ve velitelských funkcích i ve vojenských hodnostech (velitel 1. samostatného praporu, 1. samostatné brigády, 1. armádního sboru; 1943-45 brigádní generál, květen-srpen 1945 divizní generál, od srpna 1945 armádní generál). Svobodovým zástupcem, případně náčelníkem jeho štábu, byl pozdější Čepičkův nástupce ve funkci ministra národní obrany Bohumír Lomský. Do ČSR se Svoboda vrátil jako "nepolitický" ministr národní obrany. Tuto vládní funkci vykonával od 4. 4. 1945 do 25. 4. 1950. Národem byl přijat jako hrdina od Sokolova, Dukly a dalších bitev, v nichž své životy nasazovali především prostí vojáci československé "východní" armády. Ti přes mnohé trpké zkušenosti věřili, že ve svém pochodu "Směr Praha" skutečně jdou "Se Svobodou za svobodu". Pro vedení KSČ byla Svobodova stranická "indiferentnost" velmi výhodná. Znamenala nejen ministerské křeslo navíc, ale hlavně vliv komunistů v dalším z mocensky rozhodujících resortů.Předmětem mnoha diskusí a interpretací byla Svobodova úloha v únoru 1948. Svoboda vždy odmítal tvrzení některých vojenských historiků, že armáda byla tehdy "neutralizována". Měl pravdu. Jeho armádní rozkaz v únorových dnech zabránil, aby některé jednotky, jimž neveleli komunisté, byly nasazeny proti SNB a nátlakovým skupinám KSČ. Dokazoval, že velení armády se aktivně podílelo na mocenském převratu. Svůj únorový postoj líčil následujícím způsobem (zřejmě poprvé tak učinil na konferenci historiků v Liblicích roku 1963): "Když KSČ svolala na pondělí 23. února večer do Obecního domu v Praze ustavující schůzi Ústředního akčního výboru Národní fronty, zeptal se mě soudruh Gottwald, s kým jdu. Odpověděl jsem, že je to samozřejmé. "Ale já to chci, Ludvíčku, slyšet jasně," řekl Klema. Odpověděl jsem: "Jdu s lidem." Na to mě Gottwald požádal, abych přišel na zasedáni do Obecního domu. "Přijdu se všemi řády na uniformě a přesně," odpověděl jsem. "To ne, Ludvíčku, musíš přijít asi o 10 minut později." "My vojáci jsme přesni," pravil jsem. "Já vím," odpověděl premiér, "ale všichni se budou dívat, kde je armáda, budou nervózni, nejistí. Proto, když se nechají chvíli škvařit v nejistotě, bude tvůj příchod středem všeobecné pozornosti a bude to ten největší trumf." A stalo se, jak si přál velký kombinátor a mistr politického mariáše Gottwald. Řády ověnčený Svoboda se dostavil na politické představení s požadovaným zpožděním a nebyl sám. Spolu s ním kráčeli hrdinové odboje a později komunistickými soudy do vězení poslaní generálové B. Boček a K. Klapálek.Po únoru 1948 už nebylo třeba předstírat "nepolitičnost" a Svoboda se stal členem KSČ. Ale počátkem 50. let i on postupně upadal v nemilost. V dubnu 1950 jej ve funkci ministra národní obrany vystřídal A. Čepička. V letech 1950-51 byl Svoboda náměstkem předsedy vlády a předsedou Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Koncem roku 1951 byl zbaven i těchto postů a o rok později byl na krátkou dobu vězněn. Po propuštění pracoval dva roky v JZD v Hroznatíně. Roku 1954, prý na žádost vedoucích sovětských činitelů, snad i samotného Chruščova, se postupně vracel do politického života: člen předsednictva Národního shromáždění (1954-64), dlouhá léta místopředseda Svazu protifašistických bojovníků. I v armádě získal velitelské funkce - 1955-58 náčelník Vojenské akademie K. Gottwalda v Praze; poté náčelník Vojenského historického ústavu v Praze. (V této době psal, za pomoci zaměstnanců ústavu, své memoáry, jejichž 1. vydání vyšlo pod názvem "Z Buzuluku do Prahy" roku 1960.)V období pražského jara byl Svoboda 30. března 1968 zvolen prezidentem republiky. Do srpna 1968 byl znám mírnou a nezávaznou podporou reformátorů. Po sovětské okupaci bylo o jeho působení vytvořeno mnoho legend. Získal aureolu člověka, který odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády a zachránil životy reformních vůdců unesených do SSSR. K odmítnutí kolaborantů nebylo - vzhledem k celonárodnímu odporu proti okupantům - třeba zvláštní statečnosti, spíše naopak. Na moskevských jednáních, uskutečněných na Svobodův návrh v době, kdy vnitropolitické a mezinárodně politické plány interventů a kolaborantů totálně zkrachovaly, Svoboda vykonával drsný tlak na reformní představitele (A. Dubčeka a jiné), aby podepsali vyloženě kapitulantský tzv. Moskevský protokol. Zároveň plně podpořil rozhodnutí ministra obrany Martina Dzúra, jehož rozkaz v srpnu plně paralyzoval případný odpor Čs. armády.Po srpnu se Svoboda stal jedním z hlavních normalizátorů. Nejprve žila legenda zachránce "polednového" vývoje, kterou se dojímala ta část národa, která měla Svobodu za národního hrdinu. Ovšem jeho politiku si pochvalovali téměř všichni - i fanatici a kolaboranti z libeňské Čechie, kterým zase vyhovovalo to, jak Svoboda peskoval noviny a další sdělovací prostředky.Svoboda neustále varoval před "nedozírnými následky", které by mohla způsobit nepovolnost vůči okupantům. Měl podíl na odstranění A. Dubčeka z místa 1. tajemníka ÚV KSČ a na prosazení G. Husáka do této funkce. A k prezidentování si přibral i členství v předsednictvu ÚV KSČ.Od dubna 1974 nemohl pro špatný zdravotní stav vykonávat prezidentský úřad. Tvrdošíjně se ho však odmítal vzdát. V květnu 1975 dokonce musel být přijat zvláštní zákon, aby byl prezidentské funkce zbaven. Jeho místo zaujal vždy ambiciózní G. Husák. Vlastně se jenom v nové formě opakovala Svobodova poúnorová historie. Když byl mouřenín dostatečně využit, když byla mnohokrát zneužita jeho pověst národního hrdiny a moudrého, zkušeného starce, který "zabránil nejhoršímu", vládnoucí mafie jej poslala do penze.

Husák Gustáv JUDr * 10. 1. 1913 Bratislava-Dúbravka, † 18. 11. 1991 Bratislava,

29. 5. 1975 - 22. 5. 1980

22. 5. 1980 - 22. 5. 1985

22. 5. 1985 – 10.12. 1989 abdikoval

Slovenský právník, československý komunistický politik a prezident Byl nadaným, pilným ctižádostivým studentem bratislavského gymnázia, funkcionářem školní samosprávy. Jeho slohové práce a projevy k výročí 28. října či k narozeninám T. G. Masaryka mu vynášely uznání ředitelství školy. V šestnácti letech vstoupil do Komunistického svazu mládeže a roku 1933, ještě jako student bratislavské právnické fakulty, do KSČ. Psal do revue DAV, kolem které se sdružovali slovenští levicoví intelektuálové. Svým vzděláním, obratností v získávání politických přátel i schopností reagovat na aktuální politické otázky - tedy tím, co většina intelektuálů beznadějně postrádá - se výrazně odlišoval od většiny komunistických funkcionářů. Patřil ke generaci, která do komunistické strany vstupovala s bezmeznou vírou v politiku SSSR a Komunistické internacionály; v době, kdy Československá republika byla pro Gottwaldovu stranu "versailleským zmetkem" a "obnovením takového žaláře národů jako byla Rakousko". Zřejmě tehdy, v první polovině 30. let, si Husák vypěstoval přímo fobii k prvnímu československému státu a až patologickou nenávist k dr. E. Benešovi.Za 2. světové války se stal odpůrcem klerofašistické Slovenské republiky, členem hnutí odporu, které vyústilo ve Slovenské národní povstání. Byl místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady, pověřencem vnitra a místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z doby povstání se zachovalo několik písemných svědectví o Husákových názorech na perspektivu Slovenska. "Je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast... území od Aše až po Vladivostok," napsal v září 1944. Zachoval se i dopis, v němž doporučoval, aby se problémy Slovenska řešily jeho začleněním do svazku národů SSSR. Jindy své názory, aby byly přijatelnější, ředil přesně stanovenými dávkami nacionalismu. Vznikal z toho specifický politologický jev, jakési "rudé luďáctví". Ale buržoazním nacionalistou, za kterého byl vydáván v 50.letech, skutečně nebyl.O půl roku později od nabídek Slovenska Stalinovi upustil. V březnu 1945 v Moskvě, v době tvorby československé vlády a jejího programu ("košického"), Husák zastával stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa a že má mít v tomto svazku značnou autonomii. Avšak brzy se podřídil zájmům cesty komunistů k nastolení totalitní moci. A jakoby mimochodem začal opouštět své demokratické partnery z doby povstání. Ve volbách v květnu 1946 daly dvě třetiny slovenských voličů své hlasy Demokratické straně. Už v červnu téhož roku se jednotné frontě českých politických stran s Husákovou podporou podařilo donutit Demokratickou stranu k podpisu tzv. třetí pražské dohody. Od této chvíle podléhala usnesení Slovenské národní rady schválení československou vládou, pověřenci rady byli přímo podřízeni jednotlivým ministrům pražské vlády. Husák se stal předsedou Sboru pověřenců. Ani to však nestačilo. Na podzim 1947 byl Husák hlavním režisérem oné "generálky na únor", které se říkalo slovenská politická krize. Organizoval politické provokace proti demokratům, nátlakovými akcemi vyháněl nekomunistické pověřence z jejich úřadů. Jistě se domníval, že na dlouhou dobu posiluje také svoji moc. Vždyť na Slovensku přímo řídil jak SNB, tak StB. Nemohl tušit, že i on sám se brzy stane předmětem zájmu posledně jmenované instituce.A patřilo k jeho pojetí politické morálky, že o dvacet let později - v roce 1968 - se v mnoha projevech snažil vyvolat dojem, že k okleštění a k likvidaci pravomocí slovenských národních orgánů došlo bez jeho přičinění a souhlasu, snad dokonce proti jeho vůli. Po únoru 1948, kdy už k řízení veřejných záležitostí postačovali úředníci a policie, nebylo ani na Slovensku třeba schopných a inteligentních politiků. Tyto vlastnosti se staly nejenom nežádoucí, ale pro Gottwaldovu stranu přímo nebezpečné. Vzdělaný mouřenín vykonal své dílo. Už předtím ho všichni nenáviděli, nyní přišel jeho čas. Na jaře roku 1950 byl Husák, spolu s V. Clementisem, L. Novomeským a dalšími, obviněn z buržoazního nacionalismu a odvolán z funkce předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v dubnu 1954, ve vykonstruovaném soudním procesu s tzv. buržoazními nacionalisty, odsouzen na doživotí. Stal se jednou z mnoha obětí systému, který sám budoval."Vy ho neznáte," říkal bojovníkům za spravedlnost o Husákovi A. Novotný, "když se dostane k moci, uvidíte, co on je zač." Nakonec i tento český génius průměrnosti povolil a Husák byl roku 1960 propuštěn z vězení a roku 1963 rehabilitován. Nemalou zásluhu na tom měli čeští reformní historici, a z nich hlavně Milan Hübl. V 70. letech se mu Husák "odměnil" sedmiletým vězením. Jiní byli za jeho vlády "pouze" vyhozeni ze zaměstnání. V 60. letech byl Husák jednou z hlavních osobností reformního proudu. Za pražského jara vystupoval jako věrný stoupenec A. Dubčeka. V dubnu 1968 se stal místopředsedou vlády. Byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky. Avšak už dva měsíce před přijetím tohoto zákona provedl jeden z mnoha svých politických obratů. Na moskevských jednáních v srpnu 1968 poznal Brežněv, že Husák by se mohl stát politikem, který zachrání ztracenou reputaci SSSR a zajistí splnění cíle agrese do Československa. V dubnu 1969 se Husák dostal do čela KSČ (do května 1971 první tajemník, od května l971 do prosince 1987 generální tajemník ÚV KSČ). V květnu 1975 se tento bývalý bojovník za rozdělení nejvyšší stranické a státní funkce stal - se sovětským souhlasem - prezidentem republiky. Obklopen smečkou neschopných vynakládal veškeré své úsilí, aby co nejdéle zůstal prvním z aparátčíků. Podřizoval se všemu absurdnímu, co si přála Moskva. V zájmu uchování moci zradil mnoho přátel a spojil se s lidmi typu Jakeše, Indry, Kapka, Bilaka aj., tedy s těmi, o jejichž kvalitách nemohl mít nejmenší iluze. Po 17. listopadu 1989 mu nezbylo nic jiného, než aby 10. prosince jmenoval Čalfovu "vládu národního porozumění" a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky.

Havel Václav *5. 10. 1936 Praha 29. 12. 1989 – 5. 7. 1990

5. 7. 1990 – 20. 7. 1992 abdikoval

Spisovatel a dramatik, jeden z prvních mluvčích Charty 77, vůdčí osobnost politických změn v listopadu 1989, poslední prezident Československa a první prezident České republiky

Václav Havel vyrůstal ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodině, spjaté s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let. Tento fakt se stal důvodem, proč mu komunistická moc po ukončení povinné školní docházky v roce 1951 nedovolila dále studovat. V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce 1954). Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na škole technické. Ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického ale po dvou letech opustil. Kulturní tradice rodiny orientovala Václava Havla k humanistickým hodnotám české kultury, v padesátých letech potlačovaným. Po návratu z dvouleté vojenské základní služby pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem ke hře "Eduard", který se později stal základem hry "Ztížená možnost soustředění".V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, a jakkoli oba pocházeli z odlišného prostředí, brzy se velmi sblížili. Po osmileté známosti se v roce 1964 vzali, a od té doby provázela Olga Havlová svého manžela nejtěžšími životními zkouškami. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře. Od svých dvaceti let publikoval Václav Havel studie a články v různých literárních a divadelních periodikách. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny jeho první divadelní texty, mezi nimiž měla zásadní místo hra "Zahradní slavnost" (1963). Toto představení se stalo výraznou součástí obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let.

Občanské sebeuvědomování, které se do historie zapsalo jako Pražské jaro, vyvrcholilo v roce 1968. V této době se Václav Havel angažoval nejen jako autor dalších divadelních her "Vyrozumění" (1965), "Ztížená možnost soustředění" (1968), ale také jako předseda Klubu nezávislých spisovatelů a člen Klubu angažovaných nestraníků. Od roku 1965 působil v nemarxistickém měsíčníku Tvář. Po potlačení Pražského jara obsazením Československa vojsky Varšavské smlouvy, vystupoval Václav Havel proti politické represi, příznačné pro léta komunistické normalizace. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vyvrcholením jeho činnosti však bylo v lednu 1977 publikování Charty 77, textu, který propůjčil název i charakter hnutí protestující části československých občanů. Václav Havel byl jedním ze zakladatelů této iniciativy a jedním z jejích prvních tří mluvčích. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za své občanské postoje byl celkem třikrát uvězněn a ve vězení strávil téměř pět let. V této době bylo československými úřady znemožněno publikovat veškeré Havlovy texty. O téměř kompletní vydání se v péčí jeho tehdejšího literárního agenta pana Klause Junckera postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku. V druhé polovině osmdesátých let, v čase navazování dialogu mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi, byl i v československé společnosti patrný nárůst otevřené nespokojenosti s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat represivní politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět, jejímž spoluautorem byl i Václav Havel, se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů. Počátkem zásadních společenských změn se stala poklidná manifestace studentů 17.listopadu 1989, ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19.listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu. Václav Havel se od počátku stal jeho vedoucím představitelem. Společenský pohyb pak vyvrcholil 29.prosince 1989, kdy byl jako kandidát Občanského fóra zvolen Federálním shromážděním československým prezidentem. Ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Podruhé jej do funkce prezidenta republiky zvolilo již nové Federální shromáždění 5.července 1990. Václav Havel si svými postoji v letech totality získal postavení uznávané morální autority. Hloubkou názorů na problémy soudobé civilizace a promyšleností jejich formulací se stal i v nové ústavní funkci respektovanou osobností, mezi politiky ojedinělou. Během druhého funkčního období v úřadu prezidenta České a Slovenské Federativní republiky však narůstaly rozpory mezi českou a slovenskou politickou reprezentací v názorech na budoucí státoprávní uspořádání. Václav Havel byl jednoznačným zastáncem společného federativního státu Čechů a Slováků a v tomto směru uplatňoval i svůj politický vliv. Po červnových parlamentních volbách v roce 1992 se ale rozhodující politické síly ve společnosti již nedokázaly shodnout na funkční podobě federace a rozpory českých a slovenských politiků se staly hlavním důvodem, že při volbě prezidenta dne 3. července 1992 již Václav Havel dostatek poslaneckých hlasů nezískal. Podle zákona ještě dočasně zůstával prezidentem i po této neúspěšné volbě. Z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní republiky odstoupil dne 20. července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho založením, přesvědčením a svědomím. Po opuštění úřadu ustoupil na několik měsíců z veřejného života. V polovině listopadu 1992, v době politického směřování k samostatnému českému státu, potvrdil, že se chce ucházet o funkci prezidenta republiky. Oficiální návrh jeho kandidatury podaly 18. ledna 1993 čtyři poslanecké kluby vládní koalice. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava Havla prvním prezidentem samostatné České republiky.

Olga Havlová se po boku hlavy státu věnovala především charitativní činnosti. Inspirována prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, založila v roce 1990 Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. Obětavou práci nepřerušila ani v době, kdy sama těžce onemocněla, v lednu 1996 však Olga Havlová umírá. Její odchod označil Václav Havel za nejtěžší okamžik svého života.

Konec roku 1996 mu přinesl ještě jednu těžkou životní zkoušku - nádorové onemocnění plic. Počáteční stadium nálezu a radikální lékařský zákrok však umožnily úspěšné léčení.

Oporou ve složité životní situaci se mu stala jeho přítelkyně herečka, Dagmar Veškrnová, s níž se český prezident oženil krátce po propuštění z nemocnice v lednu 1997. Krátce po sňatku založila Dagmar Havlová nadaci VIZE 97, které se plně věnovala. V roce 1998 se její nadace sloučila s Nadací Václava Havla a vznikla tím Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, jejíž předsedkyní Správní rady je paní Havlová dodnes. Za svou činnost na poli charitativních organizací a za svou podporu manželovi, především v době jeho těžkých onemocnění a boje o život si Dagmar Havlová získala respekt široké veřejnosti nejen v České republice, ale také v zahraničí. Oceněním všech jejích aktivit v této oblasti je několik vyznamenání a čestných doktorátů, jež ve světě obdržela a četná pozvání na rozmanité akce charitativního charakteru v rámci Evropy a USA.

V obtížné vnitropolitické situaci byl Václav Havel 20.ledna 1998 opětovně oběma parlamentními komorami zvolen prezidentem republiky. Poslední prezidentský mandát ukončil 2. února 2003 a od 3. února je Václav Havel bez jakékoli politické funkce.

Po odchodu z vysoké politiky se věnuje dodržování lidských práv ve světě a literární agendě. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize'97 podporuje řadu humanitárních, zdravotních a vzdělávacích projektů.

Za své literární dílo, za smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv, obdržel Václav Havel řadu státních vyznamenání, mezinárodních cen a čestných doktorátů.

Klaus Václav *19.6.1941 28. 2. 2003 –

Václav Klaus se narodil na pražských Vinohradech 19. června 1941. V prostředí Tylova náměstí a jeho okolí prožil i své dětství a mládí.Vysokoškolské vzdělání získal na Vysoké škole ekonomické (obor ekonomika zahraničního obchodu, rok absolvování 1963) a ekonomie se stala jeho oborem na celý život. Relativního uvolnění poměrů v tehdejším Československu využil k příležitosti studovat v Itálii (1966) a v USA (1969). Jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV absolvoval vědeckou aspiranturu a v roce 1968 dosáhl hodnosti kandidáta ekonomických věd.V roce 1970 musel z politických důvodů opustit započatou vědeckou dráhu a odešel na dlouhá léta pracovat do Státní banky československé. Odtud se koncem roku 1987 vrátil k akademické činnosti do Prognostického ústavu ČSAV. Ihned po 17. listopadu 1989 vstoupil do politiky, ale kontakt se světem ekonomické vědy neztratil. Dále příležitostně přednášel i publikoval a v roce 1991 se na Universitě Karlově habilitoval jako docent v oboru ekonomie. V roce 1995 byl jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické v Praze.Politickou dráhu nastoupil v prosinci 1989, kdy se stal federálním ministrem financí. V říjnu roku 1991 byl navíc jmenován místopředsedou vlády ČSFR. Na konci roku 1990 se stal předsedou tehdy nejsilnějšího politického subjektu - Občanského fóra. Po jeho zániku v dubnu roku 1991 spoluzaložil Občanskou demokratickou stranu, jejímž předsedou byl od počátku až do prosince roku 2002. S touto stranou vyhrál v červnu roku 1992 parlamentní volby a stal se předsedou vlády České republiky. V této roli se podílel na klidném rozdělení československé federace a vzniku samostatné ČR. V roce 1996 ve volbách do Poslanecké sněmovny tuto funkci obhájil. Po rozpadu vládní koalice podal v listopadu 1997 demisi. Po předčasných volbách v roce 1998 se stal na čtyřleté volební období předsedou Poslanecké sněmovny.Dne 28. února 2003 byl zvolen prezidentem České republiky.Václav Klaus je ženatý s ekonomkou Livií Klausovou a má dva syny a pět vnoučat. Syn Václav je ředitelem soukromého gymnázia v Praze a syn Jan je finančním analytikem.V mládí byl dlouhá léta vrcholovým sportovcem, hrál košíkovou a odbíjenou, také rád lyžuje a hraje tenis. Ve volném čase čte beletrii a poslouchá hudbu, zvláště jazz. Publikoval přes 20 knih s tématy obecně společenskými, politickými a ekonomickými, je nositelem mnoha mezinárodních cen a čestných doktorátů z univerzit z celého světa.

Pravomoci prezidenta republiky určuje Ústava České republiky. V oblasti výkonné moci má prezident republiky tyto pravomoci:

ÚSTAVA ČR

ze dne 16. prosince 1992
Změna: 347/1997 Sb.
Změna: 300/2000 Sb.
Změna: 448/2001 Sb.
Změna: 395/2001 Sb.
Změna: 515/2002 Sb.

Česká národní rada se usnesla na tomto ústavním zákoně:

PREAMBULE My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky

HLAVA PRVNÍ - Základní ustanovení

Čl. 1

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Čl. 2

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.

(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 3

Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.

Čl. 4

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Čl. 5

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.

Čl. 6

Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.

Čl. 7

Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.

Čl. 8

Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.

Čl. 9

(1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.

(2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.

(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

Čl. 10

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Čl. 10a

(1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.

(2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.

Čl.10 b

(1) Vláda pravidelně a předem informuje Parlament o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství České republiky v mezinárodní organizaci nebo instituci uvedené v čl. 10a.

(2) Komory Parlamentu se vyjadřují k připravovaným rozhodnutím takové mezinárodní organizace nebo instituce způsobem, který stanoví jejich jednací řády.

(3) Zákon o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek, může svěřit výkon působnosti komor podle odstavce 2 společnému orgánu komor.

Čl. 11

Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem.

Čl. 12

(1) Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon.

(2) Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.

Čl. 13

Hlavním městem České republiky je Praha.

Čl. 14

(1) Státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna.

(2) Státní symboly a jejich používání upraví zákon.

HLAVA DRUHÁ - Moc zákonodárná

Čl. 15

(1) Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu.

(2) Parlament je tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem.

Čl. 16

(1) Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let.

(2) Senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Každé dva roky se volí třetina senátorů.

Čl. 17

(1) Volby do obou komor se konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí.

(2) Byla-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna, konají se volby do šedesáti dnů po jejím rozpuštění.

Čl. 18

(1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení.

(2) Volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad většinového systému.

(3) Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let.

Čl. 19

(1) Do Poslanecké sněmovny může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 21 let.

(2) Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let.

(3) Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením.

Čl. 20

Další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu stanoví zákon.

Čl. 21

Nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu.

Čl. 22

(1) S funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, funkce soudce a další funkce, které stanoví zákon.

(2) Dnem, kdy se poslanec nebo senátor ujal úřadu prezidenta republiky, nebo dnem, kdy se ujal funkce soudce nebo jiné funkce neslučitelné s funkcí poslance nebo senátora, zaniká jeho mandát poslance nebo senátora.

Čl. 23

(1) Poslanec složí slib na první schůzi Poslanecké sněmovny, které se zúčastní.

(2) Senátor složí slib na první schůzi Senátu, které se zúčastní.

(3) Slib poslance a senátora zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.".

Čl. 24

Poslanec nebo senátor se může svého mandátu vzdát prohlášením učiněným osobně na schůzi komory, jejímž je členem. Brání-li mu v tom závažné okolnosti, učiní tak způsobem stanoveným zákonem.

Čl. 25

Mandát poslance nebo senátora zaniká
a) odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou,
b) uplynutím volebního období,
c) vzdáním se mandátu,
d) ztrátou volitelnosti,
e) u poslanců rozpuštěním Poslanecké sněmovny,
f) vznikem neslučitelnosti funkcí podle čl. 22.

Čl. 26

Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.

Čl. 27

(1) Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech.

(2) Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.

(3) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak.

(4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.

(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Čl. 28

Poslanec i senátor má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, kdy přestal být poslancem nebo senátorem.

Čl. 29

(1) Poslanecká sněmovna volí a odvolává předsedu a místopředsedy Poslanecké sněmovny.

(2) Senát volí a odvolává předsedu a místopředsedy Senátu.

Čl. 30

(1) Pro vyšetření věci veřejného zájmu může Poslanecká sněmovna zřídit vyšetřovací komisi, navrhne-li to nejméně pětina poslanců.

(2) Řízení před komisí upraví zákon.

Čl. 31

(1) Komory zřizují jako své orgány výbory a komise.

(2) Činnost výborů a komisí upraví zákon.

Čl. 32

Poslanec nebo senátor, který je členem vlády, nemůže být předsedou či místopředsedou Poslanecké sněmovny nebo Senátu ani členem parlamentních výborů, vyšetřovací komise nebo komisí.

Čl. 33

(1) Dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny, přísluší Senátu přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona.

(2) Senátu však nepřísluší přijímat zákonné opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv podle čl. 10.

(3) Zákonné opatření může Senátu navrhnout jen vláda.

(4) Zákonné opatření Senátu podepisuje předseda Senátu, prezident republiky a předseda vlády; vyhlašuje se stejně jako zákony.

(5) Zákonné opatření Senátu musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi. Neschválí-li je Poslanecká sněmovna, pozbývá další platnosti.

Čl. 34

(1) Zasedání komor jsou stálá. Zasedání Poslanecké sněmovny svolává prezident republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý den po dni voleb; neučiní-li tak, sejde se Poslanecká sněmovna třicátý den po dni voleb.

(2) Zasedání komory může být usnesením přerušeno. Celková doba, po kterou může být zasedání přerušeno, nesmí překročit sto dvacet dnů v roce.

(3) V době přerušení zasedání může předseda Poslanecké sněmovny nebo Senátu svolat komoru ke schůzi před stanoveným termínem. Učiní tak vždy, požádá-li jej o to prezident republiky, vláda nebo nejméně pětina členů komory.

(4) Zasedání Poslanecké sněmovny končí uplynutím jejího volebního období nebo jejím rozpuštěním.

Čl. 35

(1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže
a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny,
b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry,
c) zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné,
d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi

(2) Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před skončením jejího volebního období.

Čl. 36

Schůze komor jsou veřejné. Veřejnost může být vyloučena jen za podmínek stanovených zákonem.

Čl. 37

(1) Společnou schůzi komor svolává předseda Poslanecké sněmovny.

(2) Pro jednání společné schůze komor platí jednací řád Poslanecké sněmovny.

Čl. 38

(1) Člen vlády má právo účastnit se schůzí obou komor, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.

(2) Člen vlády je povinen osobně se dostavit do schůze Poslanecké sněmovny na základě jejího usnesení. To platí i o schůzi výboru, komise nebo vyšetřovací komise, kde však se člen vlády může dát zastupovat svým náměstkem nebo jiným členem vlády, není-li výslovně požadována jeho osobní účast.

Čl. 39

(1) Komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů.

(2) K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů, nestanoví-li Ústava jinak.

(3) K přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu a k přijetí usnesení o souhlasu s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, jakož i k přijetí usnesení o účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem, je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců a nadpoloviční většiny všech senátorů.

(4) K přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů.

Čl. 40

K přijetí volebního zákona a zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek a zákona o jednacím řádu Senátu je třeba, aby byl schválen Poslaneckou sněmovnou a Senátem.

Čl. 41

(1) Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně.

(2) Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.

Čl. 42

(1) Návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu podává vláda.

(2) Tyto návrhy projednává na veřejné schůzi a usnáší se o nich jen Poslanecká sněmovna.

Čl. 43

(1) Parlament rozhoduje o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení.

(2) Parlament rozhoduje o účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem.

(3) Parlament vyslovuje souhlas
a) s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky,
b) s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, nejsou-li taková rozhodnutí vyhrazena vládě.

(4) Vláda rozhoduje o vyslání ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky a o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky, a to nejdéle na dobu 60 dnů, jde-li o
a) plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení,
b) účast na mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem, a to se souhlasem přijímajícího státu,
c) účast na záchranných pracích při živelních pohromách, průmyslových nebo ekologických haváriích.

(5) Vláda dále rozhoduje
a) o průjezdu ozbrojených sil jiných států přes území České republiky nebo o jejich přeletu nad územím České republiky,
b) o účasti ozbrojených sil České republiky na vojenských cvičeních mimo území České republiky a o účasti ozbrojených sil jiných států na vojenských cvičeních na území České republiky.

(6) O rozhodnutích podle odstavců 4 a 5 informuje vláda neprodleně obě komory Parlamentu. Parlament může rozhodnutí vlády zrušit; ke zrušení rozhodnutí vlády postačuje nesouhlasné usnesení jedné z komor přijaté nadpoloviční většinou všech členů komory.

Čl. 44

(1) Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů.

(2) Nevyjádří-li se vláda do třiceti dnů od doby, kdy jí byl návrh zákona doručen, platí, že se vyjádřila kladně.

(3) Vláda je oprávněna žádat, aby Poslanecká sněmovna skončila projednávání vládního návrhu zákona do tří měsíců od jeho předložení, pokud s tím vláda spojí žádost o vyslovení důvěry.

Čl. 45

Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.

Čl. 46

(1) Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení.

(2) Senát svým usnesením návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy anebo vyjádří vůli nezabývat se jím.

(3) Jestliže se Senát nevyjádří ve lhůtě podle odstavce 1, platí, že je návrh zákona přijat.

Čl. 47

(1) Jestliže Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna znovu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců.

(2) Jestliže Senát návrh zákona vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna ve znění schváleném Senátem. Jejím usnesením je návrh zákona přijat.

(3) Jestliže Poslanecká sněmovna neschválí návrh zákona ve znění schváleném Senátem, hlasuje znovu o návrhu zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců.

(4) Pozměňovací návrhy nejsou při projednávání zamítnutého nebo vráceného návrhu zákona v Poslanecké sněmovně přípustné.

Čl. 48

Jestliže Senát vyjádří vůli nezabývat se návrhem zákona, je tímto usnesením návrh zákona přijat.

Čl. 49

K ratifikaci mezinárodních smluv
a) upravujících práva a povinnosti osob,
b) spojeneckých, mírových a jiných politických,
c) z nichž vzniká členství České republiky v mezinárodní organizaci,
d) hospodářských, jež jsou všeobecné povahy,
e) o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu, je třeba souhlasu obou komor Parlamentu.

Čl. 50

(1) Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.

(2) O vráceném zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna znovu. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. Jestliže Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat.

Čl. 51

Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády.

Čl. 52

(1) K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.

(2) Způsob vyhlášení zákona a mezinárodní smlouvy stanoví zákon.

Čl. 53

(1) Každý poslanec má právo interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti.

(2) Interpelovaní členové vlády odpovědí na interpelaci do třiceti dnů ode dne jejího podání.

HLAVA TŘETÍ - Moc výkonná

Kancelář prezidenta republiky Pražský hrad 119 08 Praha 1

Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky PhDr. Ing. Jiří Weigl, CSc.

Vedoucí Kanceláře je statutárním orgánem, který zastupuje Kancelář navenek, řídí a kontroluje její činnost a odpovídá za ni. Z výkonu své funkce je odpovědný prezidentu republiky, který ho řídí a ukládá mu úkoly. Vedoucí Kanceláře přímo řídí ředitele Organizačního odboru, Odboru politického, Protokolu, Tiskového odboru, Zahraničního odboru, Odboru legislativy a práva, Bezpečnostního odboru, vedoucího oddělení interního auditu a bezpečnostního ředitele.

Zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky RNDr. Petr Mužák

Jako statutární orgán zastupuje v době nepřítomnosti vedoucího Kanceláře v plném rozsahu jeho působnosti nebo rozhoduje ve věcech, které na něj vedoucí Kanceláře deleguje. Z výkonu své funkce je odpovědný vedoucímu Kanceláře, který ho řídí a ukládá mu úkoly. Zástupce vedoucího Kanceláře přímo řídí

Odbor ekonomický , Odbor personální, Odbor památkové péče, Odbor spisové a archivní služby, ředitele Správy pražského hradu a ředitele Lesní správy Lány

Organizační odbor

Organizační odbor zajišťuje ve spolupráci s ostatními útvary Kanceláře denní výkon funkce prezidenta republiky a plní další úkoly podle jeho přímých pokynů. Za plnění těchto úkolů je odpovědný přímo prezidentovi. Ve všech ostatních záležitostech podléhá vedoucímu Kanceláře.
Organizační odbor se člení na oddělení:
a) Sekretariát prezidenta republiky,
b) Sekretariát manželky prezidenta republiky. Milan Šimáček ředitel

Odbor politický

Odbor politický shromažďuje, zpracovává a vyhodnocuje pro potřeby prezidenta republiky informace o činnosti Poslanecké sněmovny, Senátu, vlády, ministerstev a ostatních správních úřadů, orgánů samosprávy, politických stran, ekonomických subjektů, odborových i jiných společenských organizací a vypracovává podklady a doporučení pro jednání a vystoupení prezidenta republiky. Přijímá a vyřizuje ústní a písemná podání občanů adresovaná prezidentu republiky a Kanceláři.
Ředitel Odboru politického zajišťuje koordinaci výkonu činnosti poradců prezidenta republiky.
. Ředitel Odboru politického je zároveň tajemníkem prezidenta republiky

Tajemník prezidenta republiky odpovídá v rozsahu daném zmocněním prezidenta republiky a na základě jeho přímých pokynů za styk prezidenta republiky s veřejností.
Součástí Odboru politického je oddělení Styk s veřejností

Poradci prezidenta republiky

Poradci prezidenta republiky (PDF; 65 Kb Ladislav Jakl ředitel

Protokol

Protokol zajišťuje protokolárně a organizačně výkon ústavních pravomocí prezidenta republiky souvisejících se zastupováním státu navenek a oficiální částí programu prezidenta republiky. Při plnění těchto úkolů spolupracuje s příslušnými orgány Parlamentu, vlády a státní správy a s příslušnými útvary Kanceláře. Protokol řídí ředitel na úrovni ředitele odboru.

Jindřich Forejt

Tiskový odbor

Tiskový odbor zajišťuje publicitu veřejných vystoupení prezidenta republiky ve sdělovacích prostředcích, organizuje tiskové konference a operativní styk prezidenta republiky s novináři. Tiskový odbor řídí ředitel odboru. Petr Hájek

Zahraniční odbor

Zahraniční odbor ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí shromažďuje, zpracovává a vyhodnocuje pro potřeby prezidenta republiky informace o zahraniční politice České republiky a mezinárodních vztazích a vypracovává podklady a doporučení pro zahraničněpolitická jednání a vystoupení prezidenta republiky. Politický odbor řídí ředitel odboru.Ing. Ladislav Mravec

Odbor legislativy a práva

Odbor legislativy a práva připravuje návrhy pro rozhodnutí prezidenta republiky, která souvisí s výkonem jeho ústavních práv a povinností v legislativním procesu a při výkonu jeho exekutivních pravomocí. Odbor legislativy a práva řídí ředitel na úrovni ředitele odboru.

JUDr. Jan Bárta, CSc.

Bezpečnostní odbor

Bezpečnostní odbor zajišťuje informace z oblasti bezpečnostní politiky státu, plní úkoly v oblasti ochrany utajovaných skutečností a v oblasti krizového řízení.Jan Novák

Odbor památkové péče

Odbor památkové péče vykonává státní správu na úseku památkové péče v areálu národní kulturní památky Pražský hrad a v areálu zámku Lány. Odbor památkové péče řídí ředitel/ka/ odboru.PhDr. Ivana Kyzourová

Odbor ekonomický a personální

Zabezpečuje financování kapitoly Kanceláře prezidenta republiky a personální záležitosti organizační složky státu. Ing. Petr Šerák

Odbor spisové a archivní služby

Odbor spisové a archivní služby zajišťuje veškeré činnosti spisových a archivních služeb Kanceláře a Správy Pražského hradu. V oblasti archivních služeb zajišťuje příslušné činnosti i pro Lesní správu Lány.

Odbor spisové a archivní služby se člení na útvary:
a) oddělení spisových služeb,
b) oddělení archivních služeb (Archiv Pražského hradu a Archiv Kanceláře prezidenta republiky)
c) referát předarchivní péče a skartace.PhDr. Libuše Benešová

Tajemnice manželky prezidenta republiky

Útvar tajemnice manželky prezidenta republiky zajišťuje nezbytný servis manželky prezidenta republiky. Ing. Libuše Schmidová

Vojenská kancelář

Vojenská kancelář prezidenta republiky je specifickým vojenským útvarem ozbrojených sil České republiky, který se ve své činnosti řídí samostatným Organizačním řádem Vojenské kanceláře schváleným prezidentem republiky. Vojenská kancelář zajišťuje úkoly související s výkonem pravomocí prezidenta republiky jako vrchního velitele ozbrojených sil a s řízením Hradní stráže. Vojenskou kancelář řídí náčelník Vojenské kanceláře, kterého jmenuje a odvolává prezident republiky. Náčelník Vojenské kanceláře je prezidentu republiky přímo podřízen. Ing. Vlastimil Picek
Kancelář prezidenta republiky je zřizovatelem Správy Pražského hradu a Lesní správy Lány, jako samostatných příspěvkových organizací.

Prezident republiky podle článků ústavy

Čl. 54

(1) Prezident republiky je hlavou státu.

(2) Prezidenta republiky volí Parlament na společné schůzi obou komor.

(3) Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný.

Čl. 55

Prezident republiky se ujímá úřadu složením slibu. Volební období prezidenta republiky trvá pět let a začíná dnem složení slibu.

Čl. 56

Volba se koná v posledních třiceti dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky. Uvolní-li se úřad prezidenta republiky, koná se volba do třiceti dnů.

Čl. 57

(1) Prezidentem republiky může být zvolen občan, který je volitelný do Senátu.

(2) Nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou.

Čl. 58

(1) Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně deset poslanců nebo deset senátorů.

(2) Prezidentem republiky je zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů.

(3) Nezíská-li žádný z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců a všech senátorů, koná se do čtrnácti dnů druhé kolo volby.

(4) Do druhého kola postupuje kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, a kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Senátu.

(5) Je-li více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, nebo více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Senátu, sečtou se hlasy odevzdané pro ně v obou komorách. Do druhého kola postupuje kandidát, který takto získal nejvyšší počet hlasů.

(6) Zvolen je kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců i nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů.

(7) Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve druhém kole, koná se do čtrnácti dnů třetí kolo volby, v němž je zvolen ten z kandidátů druhého kola, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů.

(8) Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve třetím kole, konají se nové volby.

Čl. 59

(1) Prezident republiky složí slib do rukou předsedy Poslanecké sněmovny na společné schůzi obou komor.

(2) Slib prezidenta republiky zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.".

Čl. 60

Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.

Čl. 61

Prezident republiky se může vzdát svého úřadu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny.

Čl. 62

Prezident republiky
a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny,
c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu,
d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády,
e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy,
f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu,
g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení,
h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního,
i) podepisuje zákony,
j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu,
k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky,
l) vyhlašuje referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii a jeho výsledek.

Čl. 63

(1) Prezident republiky dále
a) zastupuje stát navenek,
b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,
c) je vrchním velitelem ozbrojených sil,
d) přijímá vedoucí zastupitelských misí,
e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí,
f) vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu,
g) jmenuje a povyšuje generály,
h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán,
i) jmenuje soudce,
j) má právo udělovat amnestii.

(2) Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon.

(3) Rozhodnutí prezidentarepubliky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.

Čl. 64

(1) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.

(2) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.

Čl. 65

(1) Prezidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt.

(2) Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.

(3) Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno.

Čl. 66

Uvolní-li se úřad prezidenta republiky a nový prezident republiky ještě není zvolen nebo nesložil slib, rovněž nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přísluší výkon funkcí podle čl. 63 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), h), i), j), čl. 63 odst. 2 předsedovi vlády. Předsedovi Poslanecké sněmovny přísluší v době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky výkon funkcí prezidenta republiky podle čl. 62 písm. a), b), c), d), e), k), l); uvolní-li se úřad prezidenta republiky v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, přísluší výkon těchto funkcí předsedovi Senátu.

Vláda

Čl. 67

(1) Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci.

(2) Vláda se skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů.

Čl. 68

(1) Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.

(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

(3) Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.

(4) Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavců 2 a 3. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.

(5) V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

Čl. 69

(1) Člen vlády skládá slib do rukou prezidenta republiky.

(2) Slib člena vlády zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení.".

Čl. 70

Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.

Čl. 71

Vláda může předložit Poslanecké sněmovně žádost o vyslovení důvěry.

Čl. 72

(1) Poslanecká sněmovna může vyslovit vládě nedůvěru.

(2) Návrh na vyslovení nedůvěry vládě projedná Poslanecká sněmovna, jen je-li podán písemně nejméně padesáti poslanci. K přijetí návrhu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců.

Čl. 73

(1) Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády.

(2) Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.

(3) Podá-li vláda demisi podle odstavce 2, prezident republiky demisi přijme.

Čl. 74

Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.

Čl. 75

Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.

Čl. 76

(1) Vláda rozhoduje ve sboru.

(2) K přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů.

Čl. 77

(1) Předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony.

(2) Předsedu vlády zastupuje místopředseda vlády nebo jiný pověřený člen vlády.

Čl. 78

K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády.

Čl. 79

(1) Ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem.

(2) Právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech upravuje zákon.

(3) Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

Čl. 80

(1) Státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení; vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon.

(2) Postavení a působnost státního zastupitelství stanoví zákon.

HLAVA ČTVRTÁ - Moc soudní

Čl. 81

Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.

Čl. 82

(1) Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.

(2) Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon.

(3) Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě; zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný.

Ústavní soud

Čl. 83

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Čl. 84

(1) Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenováni na dobu deseti let.

(2) Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu.

(3) Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání.

Čl. 85

(1) Složením slibu do rukou prezidenta republiky se soudce Ústavního soudu ujímá své funkce.

(2) Slib soudce Ústavního soudu zní: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.".

(3) Odmítne-li soudce složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl jmenován.

Čl. 86

(1) Soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu. Odepře-li Senát souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.

(2) Soudce Ústavního soudu lze zadržet jen, byl-li dopaden při spáchání trestného činu, anebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi Senátu. Nedá-li předseda Senátu do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi Senát rozhodne o přípustnosti trestního stíhání s konečnou platností.

(3) Soudce Ústavního soudu má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a to i poté, kdy přestal být soudcem Ústavního soudu.

Čl. 87

(1) Ústavní soud rozhoduje
a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,
b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,
c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,
e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,
f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25,
g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2,
h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66,
i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak,
j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony,
k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu,
l) o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí,
m) o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení.

(2) Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být smlouva ratifikována.

(3) Zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud
a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem,
b) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.

Čl. 88

(1) Zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem.

(2) Soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem podle odstavce 1.

Čl. 89

(1) Rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak.

(2) Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

(3) Rozhodnutí Ústavního soudu, kterým byl podle čl. 87 odst. 2 vysloven nesoulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem, brání ratifikaci smlouvy do doby, než bude nesoulad odstraněn.

Soudy

Čl. 90

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl. 91

(1) Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy. Zákon může stanovit jejich jiné označení.

(2) Působnost a organizaci soudů stanoví zákon.

Čl. 92

Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud.

Čl. 93

(1) Soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení. Své funkce se ujímá složením slibu.

(2) Soudcem může být jmenován bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání. Další předpoklady a postup stanoví zákon.

Čl. 94

(1) Zákon stanoví případy, kdy soudci rozhodují v senátu a jaké je jeho složení. V ostatních případech rozhodují jako samosoudci

(2) Zákon může stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané.

Čl. 95

(1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

(2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

Čl. 96

(1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.

(2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

HLAVA PÁTÁ - Nejvyšší kontrolní úřad

Čl. 97

(1) Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán. Vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu.

(2) Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.

(3) Postavení, působnost, organizační strukturu a další podrobnosti stanoví zákon.

HLAVA ŠESTÁ - Česká národní banka

Čl. 98

(1) Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu; do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona.

(2) Postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon.

HLAVA SEDMÁ - Územní samospráva

Čl. 99

Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky.

Čl. 100

(1) Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Zákon stanoví, kdy jsou správními obvody.

(2) Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku.

(3) Vytvořit nebo zrušit vyšší územní samosprávný celek lze jen ústavním zákonem.

Čl. 101

(1) Obec je samostatně spravována zastupitelstvem.

(2) Vyšší územní samosprávný celek je samostatně spravován zastupitelstvem.

(3) Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu.

(4) Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.

Čl. 102

(1) Členové zastupitelstev jsou voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva.

(2) Funkční období zastupitelstva je čtyřleté. Zákon stanoví, za jakých podmínek se vyhlásí nové volby zastupitelstva před uplynutím jeho funkčního období.

Čl. 103

zrušen

Čl. 104

(1) Působnost zastupitelstev může být stanovena jen zákonem.

(2) Zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech samosprávy, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku.

(3) Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky.

Čl. 105

Výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon.

HLAVA OSMÁ - Přechodná a závěrečná ustanovení

Čl. 106

Dnem účinnosti této Ústavy se Česká národní rada stává Poslaneckou sněmovnou, jejíž volební období skončí dnem 6. června 1996.

(2) Do doby zvolení Senátu podle Ústavy vykonává funkce Senátu Prozatímní Senát. Prozatímní Senát se ustaví způsobem, který stanoví ústavní zákon. Do nabytí účinnosti tohoto zákona vykonává funkce Senátu Poslanecká sněmovna.

(3) Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit, dokud vykonává funkci Senátu podle odstavce 2

(4) Do přijetí zákonů o jednacím řádu komor se postupuje v jednotlivých komorách podle jednacího řádu České národní rady.

Čl. 107

(1) Zákon o volbách do Senátu stanoví, jakým způsobem se při prvních volbách do Senátu určí třetina senátorů, jejichž volební období bude dvouleté, a třetina senátorů, jejichž volební období bude čtyřleté.

(2) Zasedání Senátu svolá prezident republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý den po dni voleb; neučiní-li tak, sejde se Senát třicátý den po dni voleb.

Čl. 108

Vláda České republiky jmenovaná po volbách v roce 1992 a vykonávající svou funkci ke dni účinnosti Ústavy se považuje za vládu jmenovanou podle této Ústavy.

Čl. 109

Do doby zřízení státního zastupitelství vykonává jeho funkce prokuratura České republiky.

Čl. 110

Do 31. prosince 1993 tvoří soustavu soudů též vojenské soudy.

Čl. 111

Soudci všech soudů České republiky vykonávající funkci soudce ke dni nabytí účinnosti této Ústavy se považují za soudce jmenované podle Ústavy České republiky.

Čl. 112

(1) Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky

a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992.

(2) Zrušují se dosavadní Ústava, ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly, a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky.

(3) Ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti této Ústavy mají sílu zákona.

Čl. 113

Tato Ústava nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1993.

Uhde v. r.Klaus v. r

Státní symboly, které si stát ústavou určil jako své oficiální nezaměnitelné označení. Symboly vycházejí z tradic státu a stát reprezentují.Rozlišujeme velký státní znak a malý státní znak.

Velký státní znak Velký státní znak je tvořen štítem se čtyřmi poli. Jednotlivá pole symbolizují historická území České republiky - Čechy, Moravu a Slezsko, čtvrté pole pak republiku jako celek. V prvním a čtvrtém poli je vyobrazen stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí a zlatou korunou. Ve druhém poli je na modrém podkladu umístěna červeno-stříbrně šachovaná orlice se zlatou korunou. Ve třetím poli se na zlatém podkladu nachází černá orlice s červenou zbrojí a zlatou korunou, ozdobená stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými listy a uprostřed vybíhajícím křížkem.

Velký státní znak

Prezidentská standarta
Vlajka prezidenta republiky je čtvercového tvaru. Na bílém podkladu, olemovaným okrajem z bílých, červených a modrých plaménků je umístěn velký státní znak, pod kterým je na červené stužce podložené žlutými lipovými ratolestmi bílý nápis PRAVDA VÍTĚZÍ.,

Prezidentská standarta

Malý státní znak
Malý státní znak je tvořen jediným polem, na němž je umístěn na červeném podkladu stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí a zlatou korunou.

Státní barvy Státní barvy jsou bílá, červená a modrá v uvedeném pořadí.

Státní vlajka
Státní vlajka se skládá z horního bílého pruhu a dolního červeného pruhu, do nichž je vsunut žerďový modrý klín. Poměr šířky k délce je 2:3. Modrý klín zasahuje do poloviny šířky vlajky. Visí-li vlajka svisle, pak je bílý pruh vlevo a červený vpravo, modrý je vždy nahoře. Užité barvy jsou národními barvami České republiky.

Státní vlajka

Státní pečeť Státní pečeť tvoří velký státní znak podložený lipovými ratolestmi. Okolo je vepsán nápis ČESKÁ REPUBLIKA.

Státní pečeť

Státní hymna

Hymnou České republiky je první sloka písně "Kde domov můj" z původní české hry Fidlovačka. Autorem textu je Josef Kajetán Tyl, autorem hudby František Škroup.

Zákon o státních vyznamenáních ČR ze dne 9. července 1994 157/1994 Sb. Státní vyznamenání

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

§ 1

(1) Propůjčením nebo udělením státních vyznamenání České republiky (dále jen "vyznamenání") jednotlivcům oceňuje stát jejich vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické společnosti, výsledky práce, úsilí o obranu vlasti, hrdinské a jiné výjimečné činy.

(2) Vyznamenání jsou řády a medaile.

(3) Řády jsou vyšší formou vyznamenání; propůjčují se občanům České republiky a udělují se těm, kteří nejsou občany České republiky.

(4) Medaile jsou nižší formou vyznamenání; udělují se.

§ 2

Zřizuje se Řád bílého lva jako nejvyšší vyznamenání osob, které se zvlášť vynikajícím způsobem zasloužily o Českou republiku.

§ 3

Zřizuje se Řád Tomáše Garrigua Masaryka jako vyznamenání osob, které se vynikajícím způsobem zasloužily o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

§ 4

Zřizuje se Medaile Za hrdinství jako vyznamenání osob za hrdinství v boji a vyznamenání těch osob, které se s nasazením vlastního života zasloužily o záchranu lidského života nebo značných materiálních hodnot.

§ 5

Zřizuje se Medaile Za zásluhy jako vyznamenání osob, které se zasloužily o stát nebo územní samosprávný celek.

§ 6

Podrobnosti o vyznamenáních uvedených v § 2 až 5 a o jejich propůjčování a udělování upravují jejich stanovy, které jsou uvedeny v příloze č. 1 až 4 a jsou součástí tohoto zákona.

§ 7

Právo propůjčovat a udělovat vyznamenání přísluší prezidentu republiky, nezmocní-li k tomu jiný orgán.

§ 8

Návrhy na propůjčení nebo udělení vyznamenání předkládají prezidentu republiky Poslanecká sněmovna, Senát a vláda; prezident republiky může propůjčit nebo udělit vyznamenání i bez takového návrhu.

§ 9

Vyznamenání propůjčená nebo udělená prezidentem republiky může odevzdat jeho jménem osoba jím pověřená.

§ 10 Vyznamenaný převezme insignii vyznamenání a listinu o jeho propůjčení nebo udělení. Jestliže se propůjčuje nebo uděluje vyznamenání občanům České republiky in memoriam, převezmou pozůstalí v případě propůjčení řádu listinu o propůjčení vyznamenání a v případě udělení medaile insignii vyznamenání a listinu o udělení vyznamenání. Jestliže se uděluje vyznamenání tomu, kdo není občanem České republiky in memoriam, převezmou pozůstalí insignii vyznamenání a listinu o udělení vyznamenání.

§ 11 (1) Insignie vyznamenání je oprávněn nosit pouze vyznamenaný. (2) Po úmrtí nositele řádu - občana České republiky - se číslovaná insignie řádu vrací Kanceláři prezidenta republiky. Po úmrtí osoby vyznamenané medailí nebo po úmrtí nositele řádu, který není občanem České republiky, zůstávají insignie vyznamenání a listiny o udělení vyznamenání pozůstalým. Není-li pozůstalých, vracejí se Kanceláři prezidenta republiky. (3) Vyznamenaný, kterému byl pravomocným rozhodnutím soudu uložen trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, je povinen vrátit propůjčené nebo udělené vyznamenání Kanceláři prezidenta republiky.

§ 12 (1) Řády, kříže a medaile a další dekorace se nosí v tomto pořadí:
a) Řád bílého lva,
b) Řád Tomáše Garrigua Masaryka,
c) československé řády,
d) zahraniční řády v pořadí podle tříd a pořadí, v jakém byly uděleny,
e) Medaile Za hrdinství,
f) Medaile Za zásluhy,
g) československé kříže, medaile a další dekorace,
h) zahraniční kříže, medaile a další dekorace podle stupňů a pořadí, v jakém byly uděleny.(2) Na společenském oděvu lze nosit miniatury vyznamenání.

§ 13 Řádovými dny pro propůjčování a udělování vyznamenání podle tohoto zákona občanům České republiky jsou 1. leden a 28. říjen.

§ 14 Zrušuje se zákon č. 404/1990 Sb., o státních vyznamenáních České a Slovenské Federativní Republiky, s výjimkou ustanovení § 16 a 18, a nařízení vlády č. 35/1986 Sb., o medaili Za hrdinský čin a čestném titulu Zasloužilý příslušník Sboru požární ochrany.

§ 15 Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Uhde v. r.
Havel v. r.
Klaus v. r.

SÍDLO PREZIDENTA

PRAŽSKÝ HRAD

Historie a archeologie pražského hradu

HISTORIE A ARCHEOLOGIE PRAŽSKÉHO HRADU Historie

Historie archeologického výzkumu na Pražském hradě

Archeologické nálezy na Pražském hradě v 19. století byly spojeny především se stavebními pracemi na dostavbě katedrály sv. Víta a při opravě chrámu sv. Jiří. První a dosud největší soustavný průzkum byl proveden v letech 1925 - 1929 v souvislosti s úpravou Pražského hradu na sídlo prvního prezidenta Československé republiky. Po skončení hlavních výzkumných prací v roce 1929 pokračovaly záchranné výzkumy různého rozsahu. Hlavním výsledkem tohoto období bylo vytvoření první reálné představy o nejstarší podobě Pražského hradu.
Po roce 1945 byly prováděny některé přestavby v areálu Hradu a během nich pokračoval i archeologický výzkum. V letech 1950 - 1951 byl objeven nejstarší křesťanský kostel na Pražském hradě, kostel Panny Marie z konce 9. století. Výzkumy v klášteře sv. Jiří (1959 - 1963) vedly mj. k odkrytí nejstaršího pohřebiště přemyslovských knížat. Na konci 70. let bylo objeveno kostrové pohřebiště z konce 9. až počátku 11. století v Lumbeho zahradě za Jízdárnou Pražského hradu.
Od začátku 80. let byly vedeny další výzkumy, které přinesly např. upřesnění podoby románského knížecího paláce. Úplný záchranný výzkum a předstihový archeologický výzkum je prováděn i v současnosti. K nejnovějším výsledkům patří objevy v Lumbeho zahradě z roku 1996 - sídelní a výrobní objekty z období pravěku, kostrové hroby kultury se šňůrovou keramikou a ze starší doby bronzové (kultura únětická). Nejcennějším nálezem z období novověku byl renesanční keramický vodovod na pitnou vodu.

Prostory archeologických vykopávek
Svědectvím o intenzívní výzkumné archeologické činnosti jsou pozůstatky různých staveb a dalších zaniklých objektů, nalézajících se v podzemních prostorách Hradu. Část z nich je přístupná veřejnosti..

Nejstarší zděnou stavbou jsou pozůstatky kostela Panny Marie, založeného knížetem Bořivojem I. před rokem 885. Jde o druhý nejstarší kostel v Čechách a nejstarší v Praze. Kostel měl podobu prosté jednolodní stavby s apsidou, v interiéru byl odkryt hrob knížete Spytihněva (895-915) a jeho manželky. Dochovaná severní část kostela se nachází v Obrazárně Pražského hradu v sousedství průjezdu mezi II. a IV. hradním nádvořím. Patrné je zdivo kostela, část podlahy z opukových dlaždic a základy oltáře v apsidě. Kostel je viditelný průhledem ze zmíněného průjezdu nebo oknem z Obrazárny.
V podzemí chrámu sv. Víta se nacházejí části starších kostelních staveb, stojících na témže místě před výstavbou dnešní katedrály. V turisticky běžně přístupném prohlídkovém okruhu je možné shlédnout zdivo severní apsidy rotundy sv. Víta, založené ve 30. letech 10. století knížetem sv. Václavem. Lépe zachované části jižní apsidy s hrobem tohoto světce nejsou návštěvnicky přístupné. Z románské baziliky sv. Víta je viditelná část východní krypty sv. Kosmy a Damiána s hlavní apsidou a východní části severní lodi s apsidou. Severně od románské baziliky se nacházelo sídlo svatovítské kapituly, tzv. Klášter kostela pražského. Jižní zeď jeho ambitu sousedí s královskou hrobkou. Prohlídkový okruh je doplněn četnými architektonickými články z románské baziliky.

V prostoru mezi chrámem sv. Víta a budovou Starého proboštství je deskou přikrytý prostor vykopávek, pohledově přístupný mříží ze III. hradního nádvoří. Tento prostor v sobě skrývá základy biskupské kaple sv. Mořice z 11. století a jihozápadní část románské baziliky sv. Víta (část západní krypty s apsidou a jižní část transeptu s několika hrobkami).
Navazující prostor uchovávající severní zakončení románské chodby, která spojovala chrám sv. Víta s kostelem sv. Bartoloměje, který stál ve 12. - 13. století uprostřed dnešního III. nádvoří, není návštěvnicky přístupný.

Pod dlažbou III. nádvoří zůstala zachována část archeologických vykopávek krytá železobetonovou konstrukcí. Rozkládá se před vstupem do Starého královského paláce a v pásu podél jižního křídla. Prostorem vykopávek prochází jen úzký koridor, který vede z gotického podlaží Starého královského paláce až do jihozápadního rohu III. nádvoří. Začíná u základů zaniklého křídla královského paláce, které bylo postaveno po polovině 13. století. Dál komunikace prochází suterénem většího domu ze 13. století a dvěma gotickými domy. Po jižní straně jsou patrny zbytky starší kamenné zástavby, a to nároží malého domu a zdivo většího domu o dvou místnostech. Tyto románské stavby pocházejí z konce 12. nebo ze začátku 13. století a jsou mnohem menší než sousední domy gotické. Ještě skromnější byla podle nalezených pozůstatků nejstarší obytná zástavba v 10. a 11. století. Tvořily ji jednoduché roubené domy, obvykle o jedné místnosti.
Zajímavé jsou pozůstatky obranného valu, který chránil hradiště v době od konce 9. do první poloviny 12. století.

V prostoru vykopávek jsou i základy románského domu, objevené v roce 1944 při hloubení požární nádrže na Hradčanském náměstí. Jejich zdivo bylo tehdy rozebráno, přeneseno do Hradu a zde, v prostoru vykopávek znovu sestaveno.

Prostor vykopávek pod III. nádvořím je výjimečně přístupný po předchozí dohodě s archeologickým pracovištěm a Odborem památkové péče KPR.
Pod rajským dvorem kláštera sv. Jiří je skryt další prostor vykopávek, který není návštěvnicky přístupný. Zdivo starších fází kláštera objevil I. Borkovský při výzkumu v letech 1959 - 62. Prostor zdejších vykopávek vymezují základy současné křížové chodby.

Několik prostorů s archeologickými situacemi obklopuje také Starý královský palác. Pod Severním palácovým dvorkem je možno shlédnout fragmenty valového opevnění z 10. století, románskou ohradní zeď dvorku, který se nacházel severně od románského knížecího paláce.
Dvorek byl od 13. století zaplňován různými menšími stavbami a přístavbami ke knížecímu paláci. Pod Jižním palácovým dvorkem se nachází několik tarasních zídek, které vymezovaly cestu, směřující od 12. století do zaniklé brány v Jižní věži vedle knížecího paláce. Cesta vycházela z dnešního Pětikostelního náměstí na Malé Straně a strmý svah překonávala několika serpentinami. Severní vyústění této cesty v podobě hlubokého obezděného úvozu je dochováno pod Sloupovou síní Václava IV. v západní části Starého královského paláce. Žádný z uvedených prostorů není návštěvnicky přístupný.

Archeologické nálezy
Soustředěný archeologický výzkum hradu přináší od roku 1925 nové cenné nálezy, které doplňují poznávání různých stránek života na Hradě v minulosti. Fond nálezů je velmi pestrý. Převládají v něm střepy z různých nádob, zlomky stavebních článků, kachle z kamen, zlomky skla z okenních tabulek i z nádob, různé kovové předměty, mince, výrobky z kosti, ojediněle se objevují i šperky.

K nejvzácnějším nálezům patří šperky z 10. století nalezené v hrobech pohřebiště na území Bažantnice a Lumbeho zahrad. Zemřelým, kteří byli aspoň zčásti příslušníky knížecí družiny, byly ponechány zlaté a stříbrné ozdoby, z nichž některé byly zřejmě dovezeny z Velké Moravy a jiné vyrobeny v Čechách podle velkomoravských předloh. Z nejbohatších hrobů pocházejí bubínkové náušnice zdobené granulací (drobnými zrnky), náušnice se zvířecími hlavičkami, gombíky (kulovité knoflíky) se skleněnými napodobeninami kamenů, esovité záušnice a další šperky.

Ze vzácnějších nálezů staršího data je třeba jmenovat alespoň skleněný tzv. arabský pohár ze 13. století, zdobený zlaceným nápisem a stylizovanými delfíny, a soubor keramických nádob z období 12. a 13. století, nalezený v tzv. románské studni v suterénu jižního křídla.

Mohutné vrstvy přímo pod okny bývalého Rožmberského paláce tvořila zejména stavební suť a pod ní velké množství kuchyňského odpadu z 15. - 16. století. Vedle obvyklých střepů z kuchyňského nádobí tu ovšem byly nalezeny i fragmenty kvalitní stolní keramiky, skleněných pohárů a malovaných lahví. O bohatosti jídelníčku svědčí zvířecí a rybí kosti, ale také ulity šneků a lastury ústřic.
Mezi nejhodnotnější nálezy patří kachle z několika honosně zdobených kamen. Figurální reliéfy, zhotovené zřejmě podle kvalitních grafických předloh, byly opatřeny vícebarevnou polevou a v některých případech dokonce ještě pozlaceny. 8. července 2005

Historie pražského hradu

Podle archeologických průzkumů a nejstarších písemných pramenů se soudí, že Pražský hrad založil kolem roku 880 kníže Bořivoj z rodu Přemyslovců.Raně středověké hradiště bylo opevněno příkopem a valem z hlíny a kamení. První zděnou stavbou byl kostel Panny Marie. Další kostely, zasvěcené svatému Jiří a svatému Vítu, byly založeny v první polovině 10. století.

Od 10. století byl Pražský hrad nejen sídlem hlavy státu, knížete a později krále, ale také nejvyššího představitele církve, pražského biskupa. Také první klášter v Čechách byl založen na Pražském hradě, při kostele svatého Jiří pro řeholi benediktýnek. V hlavním hradním kostele, jímž byla od 11. století bazilika svatého Víta

postavená v místě původní rotundy, byly uchovávány relikvie světců, zemských patronů: svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Klášter kostela pražského byl od 10. století významnou vzdělávací a kulturní institucí.

Dobou rozkvětu bylo pro Pražský hrad období vlády krále a později císaře z rodu Lucemburků, Karla IV. (polovina 14. století). Pražský hrad se poprvé stal císařskou rezidencí, sídlem panovníka Svaté říše římské.
Velkoryse byl přebudován královský palác a posíleno opevnění. Podle vzoru francouzských katedrál začal vyrůstat gotický chrám svatého Víta.Ještě za vlády Karlova syna Václava IV. pokračovala výstavba Hradu. Husitské války a následující desetiletí, po něž Hrad nebyl obýván, způsobily chátrání hradních budov a opevnění.

Další příznivá doba nastala po roce 1483, kdy se král z nové dynastie Jagellonců opět usídlil na Hradě. Spolu s novým opevněním byly vystavěny obranné věže na severní straně (Prašná věž, Nová bílá věž a Daliborka). Architekt opevnění, Benedikt Ried, přestavěl a rozšířil i královský palác: velkolepý Vladislavský sál byl největším světským klenutým sálem tehdejší Evropy. Jeho velká okna jsou považována za jeden z prvních projevů renesančního slohu v Čechách.

Králové další dynastie na českém trůnu, Habsburkové, zahájili přestavbu Hradu v renesanční sídlo. Dobovému vkusu odpovídalo, že jako první byla založena Královská zahrada, v níž byly v průběhu 16. století budovány stavby sloužící zábavě: letohrádek, míčovna, střelnice, lví dvorek. Postupně byla upravena katedrála a královský palác. Nové obytné budovy se začaly stavět na západ od Starého královského paláce, podél jižní hradby.

Přestavba Hradu vyvrcholila za vlády Rudolfa II. Císař se na Pražském hradě natrvalo usídlil a začal jej proměňovat v důstojné a velkolepé středisko říše, přitažlivé pro diplomaty, umělce i vzdělance. K umístění svých bohatých uměleckých a vědeckých sbírek založil císař severní křídlo paláce s dnešním Španělským sálem.

Pražská defenestrace v roce 1618 zahájila dlouhé období válek, během nichž byl Pražský hrad poškozen a vyloupen. Pro pobyt panovníka byl využíván jen výjimečně a přechodně

Ve druhé polovině 18. století byla provedena poslední velká přestavba Hradu, která jej proměnila v reprezentační sídlo zámeckého typu. V té době však byla hlavním městem říše Vídeň a Praha měla jen provinční ráz. Hrad postupně chátral a jeho umělecké poklady byly ochuzeny rozprodejem zbytků rudolfínských sbírek.
Po své abdikaci v roce 1848 si Pražský hrad vybral jako své sídlo císař Ferdinand V. Při této příležitosti byla přestavěna kaple svatého Kříže na II. nádvoří. Pro chystanou, ale neuskutečněnou korunovaci Františka Josefa I. byl upraven Španělský sál a Rudolfova galerie.

Velkou stavební akcí byla dostavba katedrály, která však nebyla podnícena panovníkem, ale vlasteneckou Jednotou pro dostavění chrámu sv. Víta. Katedrála byla dokončena v roce 1929.

Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 se Pražský hrad stal opět sídlem hlavy státu. Nutné úpravy byly v roce 1920 svěřeny slovinskému architektu Josipu Plečnikovi.

Také dnes probíhají rekonstrukce a úpravy areálu Pražského hradu. Nejde přitom jen o nutnou stavební údržbu. Základním cílem je otevírat areál Pražského hradu příchozím. Po roce 1989 tak byly zpřístupněny mnohé dosud uzavřené prostory např. Královská zahrada s Míčovnou, jižní zahrady, Císařská konírna, Tereziánské křídlo Starého královského paláce.

Pražský hrad je dnes kromě sídla hlavy státu také významnou kulturní a historickou památkou. Na Pražském hradě jsou uchovávány korunovační klenoty, pozůstatky českých králů, vzácné křesťanské relikvie, umělecké poklady a také historické dokumenty. V jeho zdech se odehrávaly události významné pro celou zem. Pražský hrad je tedy zhmotněním historické tradice českého státu, spojení současnosti s minulostí.

KORUNOVAČNÍ KLENOTY Poklady Korunovační klenoty

Pražský hrad, jeho chráněná oblast včetně archeologických nálezů, je uznáván za Národní kulturní památku č. 1. Na dalším místě v pořadí našich památek jsou České korunovační klenoty. Uloženy jsou trvale na Pražském hradě, a také vystaveny mohou být jen na jeho území. Bývá to však při zcela mimořádných událostech. Ve dvacátém století se tak stalo devětkrát, naposledy v říjnu roku 1998 u příležitosti 80. výročí vzniku samostatné Československé republiky. O vystavení korunovačních klenotů má právo rozhodnout výhradně prezident republiky.Korunní komora v chrámu sv. Víta, v níž jsou korunovační klenoty českých králů uloženy, je bez nadsázky nejnepřístupnější místo na Pražském hradě. Dveře, stejně jako pancéřová skříň na klenoty, mají sedm zámků a k jejich otevření a vyzdvižení klenotů se musí sejít sedm držitelů klíčů: prezident republiky, předseda vlády, arcibiskup pražský, předseda Poslanecké sněmovny, předseda Senátu, děkan Metropolitní kapituly u sv. Víta a primátor hlavního města Prahy.

Svatováclavská koruna		Královské žezlo
Královské jablko		Korunovační plášť

Tradice sedmi klíčů vznikla poté, co v roce 1791 král Leopold II. vyhověl žádostem českých stavů o vrácení klenotů z Vídně do Prahy. Byly uloženy v chrámu sv. Víta na Hradě, tentokrát v korunním archivu za Svatováclavskou kaplí, za železnými dveřmi s pěti zámky. Vyhrazena jim byla zvláštní skříň, opatřená dalšími dvěma zámky, k nimž dostali klíče dva strážci klenotů. I když se později místo jejich uložení měnilo, tradice se sedmi klíči se udržela.

Hodnotu Českých korunovačních klenotů nelze v penězích vůbec vyjádřit. Kromě nedocenitelné hodnoty historické se staly i vzácným symbolem české státnosti.Soubor tvoří Svatováclavská koruna Karla IV., k ní náležející pouzdro a poduška, královské žezlo a jeho pouzdro, královské jablko a jeho pouzdro, korunovační plášť a další oděvní součásti: pás, manipul, štola a hermelínový límec. Ve středověku patřily k souboru ještě prsten, zlaté náramky a křišťálová nádoba na sv. olej.

LÁNY
Pražský hrad i barokní zámek v obci Lány uprostřed křivoklátských lesů nedaleko Prahy je oficiálním letním sídlem prezidentů České republiky.

Historie Zámek v Lánech Historie Nejstarší písemná zmínka o Lánech je z r. 1392. Už tehdy zde stávala dřevěná tvrz. Ke konci 16. století obec zakoupil Rudolf II. a na místě původní tvrze nechal postavit jednoduchý lovecký zámeček v renesančním slohu, který byl v průběhu 17. století zbarokizován.
Na konci 17. století koupili zámek Valdštejnové. Hrabě Jan Josef z Valdštejna nechal v r. 1730 zvýšit lánský zámeček o první patro. Od počátku 18. století byly Lány v držení Fürstenberků, a to až do roku 1921, kdy lánský zámek zakoupil československý stát pro reprezentační účely hlavy státu. Zámek byl mnohokrát přestavován a jeho dnešní podoba je výsledkem přestavby z let 1902 - 1903. Poslední stavební úpravu zámku a jeho nejbližšího okolí provedl v letech 1921 - 24 architekt Josip Plečnik. Zámek stojí v ose zámeckého parku a tvoří jeho organickou dominantu.

Zámecký park
Rozsáhlý zámecký park byl založen okolo roku 1770. Jeho dnešní podoba je ovlivněna úpravami J. Plečnika. Jako součást parku byl zřízen rybník, později také skleníky.

Lánská obora
Park v zadní části přechází v Lánskou oboru, která byla založena Valdštejny již roku 1713 a dnes je součástí chráněné krajinné oblasti (CHKO) Křivoklátsko. Obora je oplocená a veřejnosti nepřístupná. V oboře se nachází tzv. "Dohodový dub", u kterého byla v roce 1922 podepsána Malá dohoda. Asi 2 km od zámku se nalézá vila Amálie, kde se konají vládní schůzky. Dnes se obora rozkládá na území cca 3000 ha a slouží zejména k chovu ušlechtilé lovné zvěře (jeleni, daňci, mufloni, jeleni sika). Možnost pořádání reprezentativních honů byla též jedním z důvodů, proč byly Lány v roce 1921 zvoleny za přechodné a letní sídlo hlavy nového československého státu. První prezident československé republiky, Tomáš Garrigue Masaryk si lánský zámek velmi oblíbil. Po abdikaci na úřad prezidenta v roce 1935 mu bylo umožněno přestěhovat se do Lán natrvalo i se svou rodinou. Nakonec zvolil Lány jako místo posledního odpočinku pro sebe i svou rodinu. Hrob rodiny Masarykových se stal symbolem československé demokracie i v dobách totality. Po smrti T. G. Masaryka byl lánský zámek využíván sporadicky, jen v době druhé světové války zde bydlel státní prezident dr. Emil Hácha. Až prezident Václav Havel začal navštěvovat Lány opět pravidelně.

Do Lán se z Prahy dostanete po silnici směrem na Karlovy Vary (vzdálenost asi 35 km). Na lánském hřbitově je pochován první československý prezident Tomáš G. Masaryk a jeho rodina. Hřbitov je otevřen po celý rok. V obci je také malé muzeum T. G. Masaryka.

V kostele Jména Ježíš, který přiléhá k zámku, se konají pravidelné bohoslužby: ve čtvrtek a v sobotu od 17, v zimě od 16 hodin, v neděli od 15 hodin.

Návštěvní doba parku (zpřístupněn od roku 1990): středa a čtvrtek od 14.00 do 18.00 hodin, sobota, neděle a o svátcích od 10.00 do 18.00 hodin.

Zámek veřejnosti nepřístupný (dne 7. 3. 2000 poprvé v historii Den otevřených dveří).

ČEŠTÍ SVATÍ Svatí ochránci naší vlasti

Svatá Anežka Svatí Cyril a Metoděj Svatá Hedvika Svatý Gorazd Svatý Jan Nepomucký Svatý Jan Sarkander Svatý Kliment Svatý Kosma a Damián Svatá Ludmila Svatý Norbert Svatý Prokop Svatý Radim Svatý Václav Svatý Vít Svatý Vojtěch Svatá Zdislava Svatý Zikmund

Svatá Anežka Česká
Svatá Anežka patronkou pracovníků plynárenského průmyslu
Žila ve 13. století. Svatá Anežka Česká byla dcerou krále Přemysla Otakara I. Zaslíbil ji následníku císaře Fridricha II., pozdějšímu králi Jindřichu VIL, a poslal ji na dvůr Babenberků do Rakous, aby se naučila dvorským mravům. Leopold VI. Babenberský však přemluvil císaře, aby dal svého syna místo Anežce jeho dceři Markétě;a tak byla poslána zpátky do Čech. Přemysl Otakar I. odpověděl na tuto urážku vpádem do Rakous. Anežka však už dávno toužila vstoupit do kláštera, ale pro otcův odpor se to mohlo uskutečnit až po jeho smrti 1230. Příkladem jí byli František a Klára z Assisi, kteří opustili vznešené příbytky svých rodičů a bydleli v klášterech menších bratří a sester na okraji města, kde se dělili s chudými o jejich úděl.Mezi pražskými minority byli dva mniši, jeden z Wormsu, druhý Dětřich z Kutné Hory, kteří Anežku doporučili svaté Kláře, jež k ní našla brzy tak srdečný vztah, že ji nazývala "polovinou své duše". Uchovaly se čtyři láskyplné listy, které napsala Klára Anežce. Týkají se fundace a vnitřního uspořádání kláštera klarisek, které Anežka v Praze založila; klarisky jsou ženská odnož františkánů. Z jejího podnětu postavil její bratr Václav I. klášter,zvaný České Assisi, jehož první abatyší se stala Anežka. Tam byla roku 1282 pohřbena, ale její hrob nebyl dosud přes usilovné pátrání objeven.Při ženském klášteře byl současně založen menší klášter františkánů, což vedlo k postavení dvou sousedících kostelů, sv. Františka, ženského, a sv. Salvátora, mužského. Neobyčejný význam v tom rozlehlém komplexu budov měla nemocnice, jejíž špitální bratrstvo povýšil papež Alexandr IV. na řád křižovníků s červenou hvězdou.Klášter klarisek, jehož srdcem i duší byla Anežka, měl takovou přitažlivost, že do něho vstupovaly dcery nejvyšší české šlechty,které vyrůstaly v hojnosti, nadbytku, a nyní vedry život krajní chudoby, odříkání a pokání. Brzy musily být v Cechách zakládány pobočky a hnutí přesáhlo do Polska; za Josefa II. byl klášter roku 1782 zrušen.
Je patronkou :
Čech, nemocných, chudých a trpících
Atributy:
model kostela v ruce. Je zobrazována v řeholních šatech s korunkou, někdy má odložený královský šat a korunu; u nohou ubožáka; ošetřuje nemocné; uděluje almužnu; sytí hladové.

Svatí Cyril a Metoděj Svatí Cyril a Metoděj

Žili v 9. století. Velkomoravský kníže Rastislav požádal byzantského císaře Michala III., aby mu poslal církevní učitele, kteří by ovládali slovanský jazyk. Michal vyslal misionáře Konstantina (Cyrila) a Metoděje. Bratři pocházející ze Soluně ovládali jihoslovanský dialekt, jímž se v okolí Soluně mluvilo a jehož pomocí bylo možno se dorozumět v celé slovansky hovořící oblasti.Jednotlivé slovanské jazyky nebyly tehdy ještě výrazně rozlišeny.

Obdobně jako Vulfila ( kolem r.350) pro gótštinu, tak i Konstantin a Metoděj vytvořili abecedu pro

překlad bible do staroslověnštiny. takže se tento jazyk, kterým se dosud jen mluvilo, rázem octl mezi třemi jazyky, které byly považovány za posvátné (hebrejština, latina a řečtina).

Po třech letech působení na Moravě se bratři vydali do Říma, kam přinesli ostatky Sv.Klementa a byli proto slavnostně přijati papežem Hadriánem II..Staroslověnská bohoslužba byla schválena,ale Cyril se zde roznemohl a ve věku 42 let zemřel. Germánští misionáři obvinili Metoděje z kacířství a byl 2 a půl roku vězněn. Na zásah papeže Jana VIII. byl propuštěn.

Nástupce Rastislavův, kníže Svatopluk, Metoděje nepodporoval. Po Metodějově smrti byli jeho žáci(asi 200 jáhnů a podjáhnů) vyhnáni, uchýlili se do Bulharska, Chorvatska, Polska a Čech, a papež Štěpán VI. r.896 zakázal používat slovanský jazyk při bohoslužbě, což přetrvalo až do minulého století.
Další údaje
Jsou patrony :
Evropy a všech slovanských národů; proti bouři

Svatá Hedvika Slezská
Byla to vévodkyně, která žila ve 13. století. Jako dívka vyrůstala v klášteře, ve dvanácti letech však byla provdána za Jindřicha I. a o rok později mu porodila první z pozdějších sedmi dětí. Žila ve velmi šťastném manželství až do smrti. Celý svůj život věnovala blahu svého lidu, zakládala nemocnice, ošetřovací ústavy a klášter cisterciaček, kde byla abatyší její dcera, jediné z dětí, které Hedvice zbylo. Lidé ji měli rádi. Nosila skoro stejné oblečení jako služebné, i v zimě chodila z kajícnosti bosa, jedla jen obyčejné jídlo a stále sebou měla 13 chudých, kterým rozdělovala to, co bylo určeno jí jako vévodkyni. Brzy po smrti byla svatořečena.
Je patronkou:
Slezska, Polska, Berlína, Vratislavi, Třebnice, Krakova, vyhnanců z vlasti, snoubencůa vdov; proti rodinným nesvárům,
Atributy:
boty v ruce (chodila bosa, ale aby si je mohla obout, kdyby to vyžadoval dobrý mrav); soška Panny Marie, kterou prý stále nosila sebou; model kostela. Je zobrazována v dlouhém šatě a plášti, s vévodskou korunkou na hlavě.

Svatý Gorazd Svatý Gorazd

Svatý Jan Nepomucký Svatý Jan Nepomucký 16.5.

Odkaz na životopis z časopisu Naše rodina
Žil ve 14. století.
Je patronem :
Čech, kněží a zpovědníků, uchování zpovědního tajemství, cestování, poutníků, šťastného návratu (proto jsou jeho sochy umístěny většinou na rozcestích a na mostech), lodníků, vorařů, mlynářů, proti pomluvám, za mlčenlivost, proti nebezpečím z vody, jezuitů, patron všech vod,
Atributy:
je zobrazován jako kněz v rochetě a kožešinovém pláštíku, se štolou a biretem na hlavě, křížem v náručí a knihou a palmou v ruce; pět hvězd kolem hlavy (které podle legendy ukazovaly, kde leží ve vodě Janovo tělo), prst na ústech, jazyk, staroboleslavské palladium (podle legendy putoval světec do Staré Boleslavi), kotva

Svatý Jan Sarkander 17.3.
Žil na přelomu 16. a 17. století.
Je patronem :
uchování zpovědního tajemství.
Atributy:
kniha, kříž, klíče (na znamení uzamčení zpovědního tajemství), nástroje mučení, případně scéna mučení, koule na noze, je zobrazován v klerice s biretem v ruce, někdy má prst u úst.

Svatý Kliment Svatý Kliment

Žil v 11. - 12.století. Byl prohlášen českým patronem 27. dubna 1627. Narodil se v Xanten, německém

městě poblíž holandských hranic, mezi r. 1080 - 1085. Byl zakladatelem premonstrátů a magdebur.

arcibiskupem. Norbert je uctíván především jako světec Eucharistie. Jeho ostatky jsou uloženy ve

strahovském klášterním kostele.

Svatý Prokop Svatý Prokop

Žil v 10. - 11. století. Narodil se kolem r. 970 v Chotouni na zemanské tvrzi rodičům Vítovi a Boženě. Vzdělání získal na Vyšehradě ve škole se slovanským jazykem, stal se knězem, oženil se a měl syna Jimrama. Stal se benediktinským mnichem v klášteře v Břevnově a po vyvraždění Slavníkovců žil jako poustevník v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Zde byl podle pověsti nahoře malý otvor, kterým vylétli ven čerti, když sv. Prokop vstoupil dovnitř. Ukazovaly se i vyhlazené dolíčky a prohlubně ve skále, kde si čert z dlouhé chvíle brousíval drápy tak pilně, až důlky v kamení vybrousil. Také zde sv. Prokop prý sepsal svaté evangelium, jež se dostalo do Francie, kde na ně při korunovaci přísahali francouzští králové ("texte du sacre"). Odtud Prokop odešel do lesnaté krajiny v Posázaví. Žil asketickým životem a tvrdě pracoval: mýtil les a obdělával takto získanou půdu. V té době prý okolní lidé Prokopa spatřili,jak vyorává s čertem,zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem ve světcově pravici mezi Chotouní a Sázavou brázdu, která je dodnes ještě místy patrná. Časem ho začali vyhledávat různí lidé se žádostí o radu a pomoc a postupně k němu přicházeli i učedníci, kteří chtěli žít stejně jako on. Tak vznikla kolem jeho poustevny mnišská osada, z níž se vyvinul Sázavský klášter, který podporoval kníže Oldřich i jeho nástupce Břetislav. Prokop byl jeho prvním opatem. V roce 1588 byly Prokopovy ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v kostele Všech svatých. V den jeho kanonizace prý "mnozí slepí nabyli zraku, malomocní byli očištěni, nemocní uzdraveni, posedlí osvobozeni, zajatí propuštěni, hluší sluch navráceni, němí nabyli řeči a jiní nemocní byli uzdraveni pro zásluhy svatého otce Prokopa. Když pak byl otevřen jeho hrob, linula se z něho přepůvabná vůně, takže všichni přítomní byli uvedeni v úžas a údiv, tu kardinál Qido shlédnuv tyto zázraky a sepsav je, v přečetných směrech klášter sázavský vyznamenal!"

Začátkem 18. století, před vypuknutím moru v Čechách, bylo na obraze v chrámu, kde má sv. Prokop zavřené oči, vidět, že je otvírá a mrká. Tu zprávu roku 1764 přísežně podepsalo 86 svědků. Událost vyšetřovala i komise z arcibiskupské konzistoře. Ti, když na vlastní oči zhlédli zázrak, zvolali: "Satis es sancte pater." (Dosti již, svatý otče.) Padli na kolena a referovali o tom na konzistoři v Praze. Svatý Prokop se svým atributem - ďáblem na řetězu - výmluvně hovoří o duchovním boji a o vítězství nad silami temna. Svatý Prokop je mimořádně aktuální světec, který získal osobní zkušenost v oblasti vnitřního duchovního boje.
Jiný životopis svatého Prokopa
Je patronem :
Patron Čech, horníků a rolníků, proti působení ďábla, proti zlým duchům,
Atributy:
spoutaný ďábel na řetěze, zřídka laň (ale pozor, aby se to nespletlo se svatým Jiljím), důtky nebo model kostela (ten má zase i svatý Wilibrord). Nejčastěji je Prokop zobrazován jako opat s křížem, orající s ďáblem nebo vyhánějící ďábly z jeskyně; nebo jeho setkání s knížetem Oldřichem.

Svatý Radim Svatý Radim
Žil v 10. - 11. století. Byl nejmladším bratrem svatého Vojtěcha. Jeho matkou ale nebyla

Střezislava, první manželka knížete Slavníka, byla to jiná žena, jejíž jméno není známo. Když se

Vojtěch stal pražským biskupem, vzal Radima k sobě a pečoval o jeho vzdělání. Od té doby byl Radim

Vojtěchovým nerozlučným průvodcem. Odešel s ním roku 988 do Říma s úmyslem putovat dále do

Svaté země. V Římě oba navštívili císařovnu - vdovu Theofano - která jim dala tolik stříbra, kolik

Radim unesl. Vojtěch však změnil plán, stříbro rozdal chudým a stal se spolu s Radimem mnichem v

klášteře sv. Bonifáce a Alexia na Aventině. Radim zde přijal jméno Gaudencius. Po čase se oba bratři

vrátili do Prahy a Vojtěch zde založil roku 993 břevnovský klášter. Roku 994 putovali znovu

do Řím a odtud do Polska a k pohanským Prusům. Barbarští Prusové Vojtěcha zavraždili. Radim byl

svědkem Vojtěchovy mučednické smrti a sám byl Prusy zajat. Po svém propuštění odešel k Boleslavovi

Chrabrému a postaral se, aby bylo Vojtěchovo tělo uloženo nejprve v Třemešně a pak ve

Hnězdně.
Císař Ota III. i nový papež Silvestr II. byli horlivými ctiteli nového mučedníka sv. Vojtěcha a

když v roce 999 přišel Radim znovu do Říma, byl papežem vysvěcen na "arcibiskupa sv. Vojtěcha" ve

Hnězdně. Když bylo 11. 11. 1003 umučeno Pět bratří, Radim se postaral o přenesení jejich ostatků a o

přípravu jejich kanonizace. Pravděpodobně to byl Radim, kdo měl velký podíl na literárních zprávách o

sv. Vojtěchovi i o Pěti bratřích.
Neví se přesně, ve kterém roce Radim zemřel. Podle pozdějších pramenů to bylo 12. října

1006, ale mohlo to být i v roce 1020. Dva polští kronikáři uvádějí, že prý Čechové vtrhli do Polska a

dobyli Hnězdna následkem kletby Gaudencia, bratra Vojtěchova. Nemusí to být tak úplně pravda, není

ani znám důvod, proč by to Radim udělal, ale svědčí to o úctě a vážnosti, kterou Radim ve své době

požíval. Byla mu tím připisována moc svolávat na provinilé spravedlivý trest Boží.

V roce 1039 bylo Radimovo tělo společně s ostatky sv. Vojtěcha a Pěti bratří přeneseno do chrámu

svatého Víta, do krypty sv. Kosmy a Damiána.

Svatý Václav Svatý Václav

Žil v 10. století. Václav byl synem českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, která pocházela z polabských Stodoranů. Podle staré tradice se narodil kolem r. 907 ve Stochově u Libušína a měl šest sourozenců: dva bratry, Boleslava a Spytihněva, kteří byli mladší než on, a čtyři sestry, z níchž známe jménem jen jednu, Přibyslavu.

Václav byl pokřtěn pravděpodobně slovanským knězem, jedním ze žáků sv. Metoděje. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička sv. Ludmila: "A jeho bába Ludmila ho dala vyučovat knihám slovanským podle návodu knězova, a dobře si osvojil jejich smysl. Odvedl jej pak Vratislav na Budeč, a chlapec se začal učit knihám latinským. A vyučil se dobře." (První slovanská legenda o sv. Václavu.) Na Budči, při kostele sv. Petra, zbudovaném knížetem Spytihněvem, byla jakási vyšší škola, kde se učilo latinsky. Dostalo se tedy Václavovi vzdělání, jímž se nemohli honosit panovníci velkých národů, ba ani sousední králové němečtí. Důležitější však bylo, že příklad zbožné babičky a literární vzdělání uschopnily mladého knížete, aby pochopil a pronikl podstatu a hodnotu náboženství Kristova. K vznešenému ideálu křesťane skému přilnul s veškerou silou svého nevšedního ducha a s veškerou vroucností mladého srdce a snažil se později jako vladař uvádět tento ideál plně a opravdově v život.

Celá hloubka rozporu mezi ideálem, k němuž chlapec přilnul, a světovým názorem jeho okolí se ukázala, když kníže Vratislav předčasně zemřel. 13. 2. 921 a vlády se ujala Drahomíra. Ta, nespokojena s učenecko- -mnišskými sklony Václavovými, snažila se dát jinou podobu vládě, než byla za doby jejího manžela, švagra a tchána. Zdá se, že ti u pražského dvora, kteří přáli dosavadnímu stavu a vývoji věcí, tušili, že od Drahomíry hrozí nebezpečí pro výchovu budoucího knížete. Proto svěřili další Václavovu a Boleslavovu výchovu jejich babičce Ludmile.Tím ovšem se jen rozdmýchala Drahomířina nenávist ke tchyni. Ti, kteří podporovali Drahomířinu politiku, ji v této nenávisti jen utvrzovali. Z Drahomířina příkazu pak zardousili Ludmilu v noci z 15. na 16. září 921.

Tyto vnitřní zmatky neprospívaly zemi. Využil jich bavorský vévoda Arnulf a na jaře roku 922 se svým vojskem pronikl do Čech. Když nastoupil Václav na trůn (asi kolem r. 924), byla země rozdělena na vzájemně nevražící strany, okolní vévodové zdvihli hlavu a vážnost knížete byla otřesena. Vzrostlo též nebezpečí ze strany německé říše, kde si upevnil moc Jindřich I. Ptáčník. Václav začal vládnout energicky a cílevědomě. Rozešel se navždy s lidmi, kteří byli u vlády za jeho matky a řekl jim: "...Ať nikdo z vás se již nedopouští ohavnosti vraždy, jíž jste se často poskvrnili. Neustanete-li od porušování tohoto zákona z bázně před nejvyšším Králem, pak vězte, že hněv náš vzplane proti takovým nešlechetníkům, a rozpálen horlivostí Boží, dá Jim stít hlavu. Nevraživost mezi oběma stranami však nepřestala.

Poněvadž Václavova strana označovala Drahomíru za původkyni všech nepokojů a přikládala jí dokonce úmysly, které nikdy neměla, že chce zavraždit Václava i Boleslava, aby sama vládla, poslal svou matku a její přívržence do vyhnanství, dokud nebude v zemi zjednán pořádek "a až bude všechno zařízeno, co by se zdálo sloužiti míru v knížectví" (Kristiánova legenda, kap. 5.). Když se tak stalo, povolal svoji matku z vyhnanství. Jiné gesto, které charakterizuje začátky jeho vlády, bylo přenesení ostatků sv. Ludmily z Tetína do Prahy. A vyhnaní kněží byli povoláni zpět. Aby nenechal osud země náhodě a nestal se hříčkou v rukou velmožů, staral se náležitě o svoji vojenskou družinu, které byl svou statečností vzorem. Patrně byl na počátku své vlády nucen hájit své dědictví proti mocnému knížeti Zličanů; jenž chtěl využít starých politických zmatků a nezkušenosti mladého vévody. Vypráví o tom Kristián v závěru své legendy: "Ale když bylo na obou stranách dosti lidí pobito, tu se shodli všichni na tom, aby jen oba vévodové spolu zápasili, a kdo z nich zvítězí, ten bude vládnout." I oba tedy vyjeli proti sobě k zápasu na život a na smrt. K boji však nedošlo a zlický vévoda (kronikář Dalimil jej nazývá Radislavem - Raclavem) se Václavovi poddal. Václav pak vyřešil celý konflikt smírem.

Za vlády krále Jindřicha I. Ptáčníka moc německé říše velmi zesílila, což neblaze poznali polabští Slované. R. 929 stanul Jindřich I. se svým vojskem a s pomocným Arnulfovým sborem před Prahu. Vaclav řešil tuto situaci smírně bez újmy pro zemi. Od té doby zůstaly jeho styky s Jindřichem přátelské. Pravděpodobně při této příležitosti dostal Václav od Jindřicha rámě sv. Víta. K nejzákladnějším otázkám Václavova panování patřilo vykořenění pohanského smýšlení, čili přeměna staré české společnosti v novou, proniknutou křesťanským duchem. Šířením křesťanství a praktickým uskutečňováním jeho zásad zasloužil se o to Václav víc než druzí pomocí pochybných, tvrdých prostředků a politických výbojů. Byla to otázka životní. Jen křesťanství mohlo stmelit tvořící se stát, zajistit jeho existenci a povznést jej kulturně. Václav se snažil o reformu v soudnictví. Jeho snahou bylo omezit co nejvíce počet odsouzení k smrti a soudní praxi přivést na jinou úroveň - "dalek byl užívání všelikých muk pohanských při soudech" a usiloval, aby soudcové nesoudili podle své libovůle. Snažil se též o zmírnění otroctví, které bylo v jeho době v našich zemích velmi rozšířeno. "Vykupoval ty, kdo byli prodáni (pro nějaké provinění) do otroctví" a při různých příležitostech "posílal na tržiště a všechny mladé otroky, které otrokáři na trh přivedli, z lásky k Bohu vykupoval." "Netoliko však v knihách se vyznal, nýbrž - -víru naplňuje - všem chudým dobrodiní prokazoval, nuzné nasycoval a jednal podle evangelia: nemocné služebníky živil, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval, všechny kostely zlatem vyzdobil. Věřil v Boha celým srdcem, všechno dobré činil v životě svém." (První slovanská legenda o sv. Václavu.) Sílu pro tento život čerpal v modlitbě a v eucharistii. Na Pražském hradě dokončil kostel sv. Jiří, založený Vratislavem, a začal budovat chrám sv. Víta, rozlehlou čtyřapsidovou rotundu s přístavkem pro schodiště. Tato monumentální rotunda svatovítská byla skvělým příkladem raně středověké stavby, ve střední Evropě jedinečným. Václav udržoval přátelský poměr k Řeznu a jeho biskupovi. Uznání pak svatosti kněžny Ludmily i stavba velkého svatovítského kostela mohou být náznakem velkých Václavových plánů, aby se totiž Praha stala sídlem biskupství. Snad s tím souvisí i jeho zamýšlená cesta do Říma, odkud papežské svolení k založení biskupství přinesla později jeho neteř Mlada.

Mladému a vzdělanému knížeti bylo souzeno řídit osudy české země jen krátkou dobu. Část velmožů jeho snahy nechápala. Byli to především ti, co již byli dříve v opozici proti sv. Ludmile. Též Václavova horlivost v šíření křesťanství nebyla po chuti mnohým vladykům. Václavovi odpůrci využili ctižádosti a vládychtivosti jeho bratra Boleslava k spiknutí proti němu a rozhodli se jej odstranit.Bylo to spiknutí politické. Václav se totiž snažil upevnit jednotu země a vyhnout se konfliktům se silnými sousedy. Uvolil se zaplatit poplatek císaři Jindřichovi I., aby zabránil další válce. To velmi vadilo Boleslavovi a jeho přívržencům. Za místo vraždy zvolili (Starou) Boleslav a využili svátku patronů tamějšího kostela sv. Kosmy a Damiána 27. září. Václav přijal pozvání na slavnost a, ač varován, přijel do Boleslavi se svou družinou. Druhého dne spěchal bezezbraně podle svého zvyku na jitřní do kostela. Cestou jej Boleslav napadl, ale Václav jej odzbrojil. Přiskočili však Boleslavovi společníci a Václava u dveří chrámu zabili. Bylo to 28. září 929 (935). O roku Václavovy smrti jsou mezi historiky spory. Smrt vévody měla samozřejmě za následek záhubu jeho přátel, pokud neuprchli. Zdá se, že i Drahomíra byla na slavnosti v Boleslavi. Když se dověděla o zavraždění svého syna, spěchala s pláčem na místo vraždy a vzala jeho tělo a s několika věrnými jej skryla v kostele.

Protože si však nebyla jista životem, utekla na území Charvátů (do východních Čech) . Václav, "athleta Christi", zahynul jako oběť bratrovy ctižádosti, ale i jako uskutečňovatel českého křesťanství, k němuž položila základ činnost sv. Metoděje. Vrahové mimoděk darovali národu svatého mučedníka. Václavovou smrtí pak začíná jeho duchovní tisícileté panování v českém národě. Tragický konec mladého knížete vzbudil k němu sympatie i u těch, kteří s jeho politikou dříve nesouhlasili. I Boleslav uznal svoji vinu a dal bratrovo tělo přenést z Boleslavi do Prahy a uložit ve svatovítské rotundě (4. března, tři roky po V áclavověi smrti. ).

Úcta ke knížeti se začala rychle šířit. Životopis byl napsán staroslověnsky brzy po jeho smrti. Již v raném středověku mu byla zasvěcena řada kostelů; kostel na Proseku (z r. 972) je jedním z nich. Na začátku 14. stol. mu byl zasvěcen jeden z oltářů v bazilice sv. Petra v Římě. V českých zemích je 332 kostelů zasvěcených sv. Václavu,další kostely jsou mu zasvěceny na Slovensku, v Lužici, Polsku, bývalé Jugoslávii, Maďarsku, Rakousku av USA jich je na šedesát. Od r. 1670 je jeho svátek v celocírkevním kalendáři. Sv. Václav a jeho bába sv. Ludmila jsou dosud uctíváni i v ruské pravoslavné církvi. V 11. a 12. stol. se probouzí české vlastenectví, jež vidí národní nebezpečí v přílivu německých kněží a mnichů a německého dvořanstva do země a hledá oporu u svých patronů na nebesích. Symbolem tohoto vlastenectví se stávají čeští světci, zejména sv. Václav: v té době vznikají první sloky písně "Svatý Václave". Svatý Václav se stává věčným panovníkem a dědicem české země. Velkým ctitelem sv. Václava byl Karel IV. V novostavbě chrámu sv. Víta vyzdobil jeho kapli nejkrásnějšími českýmI drahokamy. Tato kaple se pak stala schránkou i nově pořízené české královské koruny, kterou Karel prohlásil za majetek sv. Václava, takže budoucím králům českým byla toliko propůjčena a tito byli jen dočasnými nositeli věčné koruny svatováclavské jakožto symbolu českého státu. Také v době husitské byla svatováclavská úcta živá. Sám M.J. Hus byl ctitelem sv. Václava. Staří čeští svatí byli husitům milí, protože se dočítali ve starých legendách, že přijímali pod obojí. Pouze radikální křídlo husitů zavrhovalo svatováclavskou úctu.Zvláště pak v dobách těžkých pro vlast , národ a církev se lid utíkal ke sv. Václavu a prosil jej o pomoc: "Nedej zahynouti nám ni budoucím!" V r. 1929 národ důstojně oslavil tisícileté výročí smrti svého svatého vévody a děkoval za svoji svobodu. Toto sepětí národa se sv. Václavem nalezlo svůj výraz i v literatuře od 10. stol. po dnešní dobu a v nespočetných dílech lidového i vrcholného umění. O svatováclavské problematice existuje též rozsáhlá vědecká literatura. Svatováclavská úcta se stala neoddělitelnou součástí českých církevních a národních dějin.

Píseň Svatý Václave byla po několik století neoficiální národní hymnou. Právem může být sv. Václav nazýván i patronem těch, kdo usilují o mír. On usiloval o mír nejen slovy, ale svým jednáním, svými činy, ne zbabělým ustupováním, ale osobním nasazením tehdy, kdy byla v sázce nejen jeho vláda, ale i život. Nevěděl, že v zápase s Radslavem Zlickým Bůh zázračně zasáhne. A protože chtěl zůstat svému bratru bratrem, raději položil svůj život, než by volil cestu násilí. Neboť miloval své nejbližší, svůj národ, každého člověka. Proto po celou dobu své vlády usiloval o mír, mír, který vychází ze spravedlnosti a lásky. A Čechové si byli vědomi, že mají ochránce a přímluvce za mír u Boha. V tomto pojetí se objevuje od časů krále Vladislava (12. stol.) jeho podoba na české státní pečeti s charakteristickým nápisem "mír země Vladislavovy v rukou sv. Václava". V jiné situaci to pak zachycuje známá chrámová píseň

Otče náš, vyslyš nás:
Kníže náš, shlédni k nám, zahynouti nedej nám,
chraň nám v míru zem i víru, svatý Václave!

V novější době vystupuje před nás ze svatováclavské tradice stále důrazněji motiv odpuštění, který je duchovním předpokladem smíření mezi lidmi a skrze něj smíření s Bohem, které pak je předpokladem dobrému soužití a další spolupráce. Vlastně je to výzva k naplnění evangelní zásady "jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám" a ,Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi, v tom je celý Zákon a Proroci" (Mt 7,2 a 12). To je klíč v našich rukou k dosažení vlastní spásy, k vylepšení vztahů ve společnosti i k budoucnosti národa, za nějž neseme odpovědnost.
Autor: Jan Janoušek, Cyrilometodějský kalendář z roku 1994
Je patronem :
Čech, Moravy; míru; sládků.
Atributy:
svatováclavská orlice, dva andělé po stranách, klasy a hrozny, kopí s praporem, někdy na koni, reliéf paládia.
Modlitba
Všemohoucí, věčný Bože, dej, ať po vzoru svatého mučedníka Václava žijeme moudře a spravedlivě, ať statečně usilujeme o to, co slouží k nastolení tvého pokoje, a přemáháme zlo dobrem. Amen.

Svatý Vít

Svatý Vojtěch (Adalbert of Prague)
Žil v 10. století. Narodil se v Čechách někdy v letech 951 - 956 knížeti Slavníkovi a jeho manželce Střezislavě na hradě v Libici nad Cidlinou. Byl to krásný a silný chlapec a měl se stát nástupcem svého otce nebo mít nějakou významnou světskou funkci. Brzy však onemocněl na smrt. Rodiče ho položili na oltář Panny Marie a když se uzdravil, otec na znamení vděčnosti slíbil vychovat Vojtěcha pro stav duchovní. Asi po deseti letech na Vojtěcha silně zapůsobilo setkání se svatým Adalbertem, který mu vypravoval, jaké útrapy zažil na své misionářské cestě v Rusku. Sv. Adalbert se stal arcibiskupem v Magdeburku (Děvíně) a Vojtěch tam shodou okolností začal navštěvovat vyšší školu, protože v Praze ještě žádné vyšší školy nebyly. Sv. Adalbert nad ním v Magdeburku otcovsky bděl. Vojtěch se sice mimo výuku věnoval normálním chlapeckým hrám a světským radovánkám, ale připravoval se k biřmování a při něm přijal podle arcibiskupa jméno Adalbert. Po návratu do Čech byl biskupem Dětmarem vysvěcen na podjáhna. Dětmar zanedlouho smrtelně onemocněl a Vojtěchem hluboce otřásla poslední slova umírajícího, když si vyčítal, že mlčel k hříchům svěřeného lidu. Od té doby vedl Vojtěch odříkavý život. Bylo mu sice jen 30 let, ale duchovenstvo i česká knížata ho zvolila biskupem. Přijal, ač nerad. Ze toho, co mu příslušelo jako biskupovi, si nechával jen čtvrtinu, zbytek použil pro chudé a pro církev. Jeho štědrost byla známa - když jednou potkal vdovu s dětmi a neměl zrovna u sebe peníze, řekl jí, ať přijde další den. Pak si ale uvědomil, že zítra již nemusí být mezi živými, proto se vrátil a dal jí svůj plášť.

Ve svém úřadě viděl Vojtěch, že měl Dětmar pravdu a že mezi lidem, ač většinou křesťanským, se rozmáhají velké hříchy, například mnohoženství u šlechty, sňatky mezi blízkými příbuznými, krevní msta, trhy v neděli a ve svátek, křesťanští zajatci se prodávali židům a přetrvávaly jiné pohanské zvyky. Vojtěch proti tomu ze všech sil bojoval, ale neměl téměř žádné úspěchy. V roce 989 se vydal se svým bratrem Radimem do Říma k papeži Janovi XV., aby ho poprosil o radu. Papež mu řekl : "Synu, nejsi-li schopen vést svůj lid, jdi do ústraní a snaž se zachránit sám sebe." Vojtěch proto chtěl putovat do Jeruzaléma. Císařovna Teofano, matka císaře Oty III. dala Vojtěchovi na cestu tolik zlata, kolik Radim unesl. Vojtěch ale chtěl do Svaté země putovat jako prostý poutník, proto zlato ještě v noci rozdal chudým. Cestou se zastavil v benediktinském klášteře Monte Cassinu, kde mu peregrinské "toulání" rozmluvili a Vojtěch u nich zůstal. Tento klášter však byl už několik let v kritické situaci a byla tu dost uvolněná řeholní kázeň. Mniši se porůznu usazovali na klášterních statcích, zakládali tam kostely a žili téměř světským životem. Chtěli využít toho, že je Vojtěch vysvěceným biskupem, aby jim tyto nové kostely světil. Vojtěch se obrátil pro radu k opatovi sv. Nilovi Rossanskému, přívrženci clunyjské reformy, a ten mu poradil, aby vstoupil do kláštera P. Marie, sv. Bonifáce a sv.Alexia na římském Aventinu. Zde byly drsné a tvrdé podmínky, ale takový život odpovídal Vojtěchovým ideálům.
Mezitím zemřel přímo u oltáře Vojtěchův nástupce Falkold a na naléhání mohučského metropolity Sv. Willigise někteří Čechové napsali Vojtěchovi list a prosili ho, ať se vrátí, že oni se napraví. Papež mu to povolil, ale jen s podmínkou, že pokud by Vojtěcha Čechové opět neposlouchali, má od nich odejít. Na zpáteční cestě se Vojtěch setkal s budoucím císařem Otou III. a oba si jako velcí nadšenci dobře rozuměli. Bohužel hned při vstupu do vlasti uviděl Vojtěch v jednom podhradí (zřejmě to bylo ve Starém Plzenci) čilý ruch na tržišti i když byla neděle. Viděl, že bude muset boj proti nešvarům začít znovu. Do Prahy vstoupil bos a v kajícnickém rouše. Byl radostně uvítán a všichni, v čele s knížetem, mu slibovali poslušnost.

V roce 993 založil v Břevnově benediktinský klášter a usadil zde 12 mnichů, kteří ho doprovázeli z Aventina. V tomto klášteře prý Vojtěch složil píseň "Hospodine, pomiluj ny !". Prý se vydal na apoštolskou cestu na Moravu, Slovensko a do Uher. Navštívil také Krakov. Po návratu do Prahy našel dva velké rody, Slavníkovce a Vršovce, rozhádané. Manželka jednoho vršovce byla nařčena z cizoložství a podle pohanského práva měla být sťata vlastním manželem. Schovala se do chrámu na pražském hradě a hledala tam útočiště. Vojtěch ji nevydal, ale žádal, aby byla postavena před soud a konala pokání. Vršovci však porušili právo útočištné, ženu odtrhli od oltáře, vyvlekli ji ven a tam sťali mečem. Biskup Vojtěch je za to vyobcoval z církve, čímž nepřátelství ještě přiostřil. Podruhé se proto vzdal svého úřadu a odebral se do Říma. Vojtěch chtěl jít hlásat evangelium pohanům a žádal o povolení papeže. Papež Řehoř V. mu to nejprve nechtěl dovolit a vyhrožoval mu kvůli tomu klatbou, ale nakonec souhlasil, že může jít, pokud ho Čechové znovu neuposlechnou.. Vojtěch se odhodlal znovu vrátit, ale na zpáteční cestě z Říma se dozvěděl,že Vršovci zavraždili čtyři jeho bratry (podle Dalimilovy kroniky prý měl Vojtěch dar bilokace a zjevil se na jejich pohřbu) a proto se uchýlil do Polska. Vyslal do Čech poselstvo zeptat se, jestli má opět převzít svůj úřad. Čechové mu však vzkázali, že už ho za biskupa nechtějí. Tak se Vojtěch rozhodl jít jako misionář k pohanským Prusům. Roku 997 se s Radimem a Benediktem vydal na cestu. Hned, jak přistál u břehu blízko dnešního Hamburku, ho jeden z místních lidí hněvivě udeřil mezi lopatky veslem a vyhrožoval, že pokud rychle neodejdou, budou mučeni a usmrceni. Vojtěch se svými druhy došel až do jedné větší osady a tam řekl starostovi "Jsem Slovan Vojtěch, mnich a byl jsem dříve biskupem. Přicházím k vám, abyste opustili modly a poznali pravého Boha." Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli ho na lodi k místu, kde je nyní Pilava. Když byl Radim hladový, odešel Vojtěch do lesa a přinesl houby a sladké byliny. Pak sloužil mši a chtěl v blízkém městě kázat evangelium. Sotva ho lidé spatřili, házeli po něm kamení. Vojtěch se vrátil a šel do lesa zvaného Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným místem. To však Vojtěch nevěděl. Pohanský kněz Sikk s několika ozbrojenými Prusy Vojtěcha v lese přepadl a oštěpem probodl jeho hruď. Ostatní se přidali a bodali umírajícího Vojtěcha, až se z ran valila krev. Vojtěch rozepjal ruce a modlil se za vrahy, když padal mrtev k zemi. Prusové mu ještě usekli hlavu a nabodli na kůl. Radima a Benedikta zajali, ale později propustili. Stalo se to 23. 4. 997 u nynějšího města Fischhausen. Radim odešel po svém propuštění k Boleslavovi Chrabrému a ten vykoupil Vojtěchovo tělo stejnou váhou zlata a postaral se o jeho přenesení nejprve do Třemešné a pak do Hnězdna. Roku 1039 bylo Vojtěchovo tělo přeneseno do Prahy.

Je patronem :
Čech, Polska, Pruska.
Atributy:
veslo, oštěp, kopí nebo svazek šípů. Někdy orel, který podle pověsti hlídal Vojtěchovo bezhlavé tělo. Vojtěch je zobrazován jako biskup s mitrou, berlou a knihou, někdy společně s Prokopem nebo jak vyprošuje na Zelené Hoře české zemi déšť.

Svatá Zdislava Svatá Zdislava
Životopis svaté Zdislavy z litoměřické diecéze

Svatý Zikmund Svatý Zikmund

Žil v 6. století. Byl synem burgundského krále Gundobalda, který přijal ariánské křesťanství. V té době působil v Burgundsku biskup z Vienne, sv. Avitus. Snažil se Gundobalda obrátit ke katolictví, ale nepodařilo se mu to. Získal však velký vliv na jeho syna a ten se stal horlivým katolíkem.
Zikmund se oženil s Amalbergou, dcerou ostrogotského krále Theodericha, který se tím stal jeho spojencem proti frankům. S Amalbergou měl syna Sidericha (Sigerika). Po její smrti si Zikmund vzal komornou Prokopii. Siderich neměl svou macechu rád a když ji viděl oblečenou do drahocenného královského roucha, řekl nerozvážně, že není hodna ani se dotknout těchto šatů. Prokopie se strašně urazila. Umínila si Sidericha zahubit. Svému manželu namluvila, že se ho syn chystá připravit o život a korunu. Zikmund tomu uvěřil, v roce 522 najal dva muže, kteří Sidericha zardousili a sám byl přitom. Sotva se to však stalo, uvědomil si Zikmund svůj hrůzný čin a zoufale toho začal litovat. Vrhl se na synovu mrtvolu a usedavě plakal. Od té doby neměl klidu a snažil se jako David svůj smrtelný hřích odčinit tuhým pokáním. Putoval po své říši z chrámu do chrámu, dával almužny a přísně se postil. Prosil Boha, aby mu odpustil a aby mu dal milost odpykat si své hříchy již na tomto světě. Nejvíce si přál zemřít za víru a smířit se tak s Bohem. Tím však nedokázal zabránit politickým důsledkům svého činu. Dědeček zavražděného Sidericha, Teodorich Veliký, přestal totiž kvůli tomuto činu Zikmunda podporovat, za rok vtrhli do země Frankové a porazili Zikmundovo vojsko. Král v mnišském oděvu odešel i s rodinou do kláštera svatého Mořice, který založil. Jeho úkryt se však brzy vyzradil a francký král Chlodomír dal Zikmunda s Prokopií a dvěma syny 1. května 524 zavraždit a vhodit do staré studny. Zde ležela těla tři roky. Násilná a tragická smrt Zikmundova smazala u vrstevníků jeho krutý čin a zdála se jim dokonalým zadostiučiněním. Nyní byl považován hlavně za krále, který činil pokání. Pátý opat kláštera sv. Mořice, Venerand, si vyprosil u králeTheuberta dovolení přenést ostatky Zikmunda a jeho rodiny ze studny do svého kláštera.Stalo se 16. 10. roku 535 nebo 536 a bylo to první přenesení ostatků v Galii a rovnalo se to oficielnímu svatořečení. V roce 1366 byl svatý Zikmund vyhlášen za českého zemského patrona. Karel IV. nechal větší část ostatků svatého Zikmunda z kláštera sv. Mořice vyzvednout a dopravit do chrámu svatého Víta, kde odpočívají na oltáři černínské kaple dodnes. Něco z nich daroval polskému králi Kazimírovi.
Karel IV dvakrát ozdobil tento oltář stříbrem a zlatým pokladem. Jednou to bylo při příležitosti narození druhého syna, kterému dal jméno Zikmund. Zikmund, se postupně stal markrabětem braniborským, uherským a českým králem, králem římským a posléze i císařem a nejvíce zdědil otcovy vladařské vlohy. Byl to ten Zikmund Lucemburský, "liška ryšavá", který stál v čele křižáckých vojsk, bojujících proti husitům. Podruhé to bylo, když onemocněl těžkými horečkami a na přímluvu svatého Zikmunda se uzdravil. Syn Zikmund poklad rozprodal, pravděpodobně aby měl na křižácká tažení.
Je patronem :
proti horečce.
Atributy:
je zobrazován jako král s vousy, korunou, mečem, žezlem a globem.

OSTATNÍ významné české duchovní osobnosti

Adolf Kajpr, Albrecht (Vojtěch) Chanovský, Anička Zelíková, Antonín Cyril Stojan, Antonín Podlaha, Antonín Zgarbík, Arnošt z Pardubic, Bohuslav Balbín, František Nosek, František Xaver Paleček, Františkánští mučedníci z roku 1611, Blahoslavený Hroznata, Ctihodný Ivan, Jan Klement Hofbauer, Jan Milíč z Kroměříže, Jan Evangelista Urban, Ján Mastiliak, Jan Valerián Jirsík, Jan z Jenštejna, Josef Beran, Josef Hlouch, Josef Chudáček, Josef Jílek, Josef Karel Matocha, Josef Miklík, Josef Toufar, Karel IV., Markéta (Dagmar), Marie Holková, Ctihodný Martin Středa Matěj Burnatius, Ctihodná Mlada, Mučedníci doby husitské, Pavol Gojdič, Pět svatých bratří, Štěpán Trochta, Vojtěcha Antonie Hasmandová, Poustevník Vintíř

Synagogy v Čechách a na Moravě
Seznam > Židovské památky, dokumentace, popis, historie, lokace a fotografie. ... Židovské památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - synagogy, ...
katalog.seznam.cz/.../Cestovani-a-doprava/ Turisticke-cile/Zidovske-pamatky/index.html

Okresy:

ČESKO

Přemysl Paichl 2004

Obsah: Základnídata

Obyvatelé

Poloha

Geografie Hory

Níže

Podzemí

Vody

Chráněná území

Historie ČR

Kultura Zámky

Hrady

Zříceniny

Církevní památky

Skanzeny

Výběr některých míst

Přírodní bohatství

Zemědělství

Prezidenti

Ústava ČR

Státní symboly

Státní vyznamenání

Pražský hrad

Korunovační klenotu

Lány

Čeští svatí, duchovní osoby

Synagogy

Šlechta

ZÁKLADNÍ DATA

OBYVATELÉ