Fandova štoska

jpa 2006

 

Z Hrádecké jsme jezdívali před každou stavbou nebo opravou, co prkna hladká měla mít, hebká jak dětská prdelka, k Fandovi do Kyšic na jeho pověstnou hoblovku s protahovačkou. A protože se u nás pořád něco budovalo, bývali jsme u Fandy pečení vaření. Monstrum sám nakreslil a poskládal z dílů řádně zakoupených ve škodováckým Bartelmusu. Zlý jazykové tvrdí, že se při měsíčku kousek svezly v poloprázdných vagonech škodovácký vlečky na šponách a pomohly tak prý předčasně ukončit budování komunismu v Západních Čechách. Co měsíček shlédl, nikomu neprozradí. Fanda Jílek byl takový třasořitka a tímhle svým výtvorem to chtěl krapet poopravit a dohnat. Měl by dostat metál jestli alespoň o fous Čingischána urychlil konec té doby temna. V té morálně pokřivené době si za to vysloužil pověst Jánošíka, co bohatým komoušům bral a sobě chudákovi dával bez viditelných morálních jizev.

Vyšly-li by na světlo boží motivy skutků dobrých, mnohý by se podivovati mohl. George Bernard Shaw

Celá naježená trubičkami mazacích punktů. Co přivádí kolomaz hluboko do nitra té obludy. Jako potravu ozubeným kolům, šnekům, do ložisek nebo vertikálních sání průtahu. Takové naštelování třísky úběru osmero excentry na čtyřech tyčích je dobrá alchymie, přímo majstrštyk. Stejně jako štelování dvou nožů po naostření na brusce rovinné. A to nemluvím o pružinách přítlaku válců protahovačky. Seřizovač takovýhle mašin, to musel být dycinky velký machr.
Tak tuhle Fandovu krapátko korpulentní pýchu a celoživotní družku, které nescházelo moc do metráků pěti, jsme stěhovali na chalupu do Nedvajzu. Aby jak říkal autor, přišla do rukou dobrých. A to bylo krapet dost zavazující. Akce ta by byla kradmo ale se závistí petrarkována špeditéry proslavených ušatých kolosů z Velikonočních ostrovů, s tufovými čepicemi, kdyby ještě žili. Událost „kulový blesk“ započala v matičce Praze zápůjčkou Sajdíkova malého náklaďáku Mazda 2200. Do Plzně šoféroval Tomáš s ještě mokrým řidiřákem. Volant jsem mu předal na parkovišti TIR v Rudné, vyhlášené burzou s bílým masem. Než Tom přinese dvě plněné bagety stačil jsem odmítnout dvě prodavačky s přetočeným tachometrem a pro jistotu jsem se zamknul zevnitř. V Plzni na nás čekali Petr s malým Péťou, který ho již přerostl o hlavu. Zamnuli jsme si ruce. Dobrý stěhováci. Přihasili si to v nové Laguně s mluvícími ventilky. Jeden pořád otravoval, že je podhuštěnej. Nakládání za Nepomukem proběhlo bez zranění a Fanda odcházející na odpočinek, nám ještě přibalil krásnou starou brusku na hoblovací nože. Na zpáteční cestě po nezbytné občerstvovací zastávce, u babičky Nadi na zelňačce, přetížený náklaďák na dálnici trochu plaval a kopec v Nedvězí od pily, už po půlnoci, skoro vzdal. Ráno se konal asi už 28.ročník bramborového muže, zakončený smažením podkrkonošských, bramborových halušek na litinovém plátu, přímo na ohništi pod širým nebem. Litina se před každou plackou pomaže špekovou kůží. Účast na závodě byla nevalná. Většina závodníků se neprozřetelně avizovaného stěhování, jako zpestření jinak fádně namáhavého závodu od hospody k hospodě zalekla. Prvá zastávka byla hned U zrcadlové kozy, vodáckém to hostinci na přehu Jizery. Přesun protahovačky započal až před setměním. Ivan, na kterého je vždy spoleh, přivedl velkého kamaráda hasiče a malý rudlík. Z korby jsme ten kolos smýkli, po paletě, až se zapíchnul do trávy. Dál to šlo jen po kolejnicích z fošen a lilo z nás jak z konve. Nejhorší úsek nás ale ještě čekal od špalku na štípání, po kamenných schodech na nedosažitelnou betonovou podlahu chodby. Se slovy "usadíš si to už sám" prchali k domovům. Sám jsem s tím monstrem nehnul ani o píď. Zítra volám Miloše Formana, zda by neměl chvilku jeho indián z Přeletu nad kukaččím hnízdem.

Usazení Fandova tunového monstra, do předsíně, vyžaduje značný fištrón, ale jde to i s pouhýma dvěma rukama za vydatné pomoci páky jednoramenné i dvouramenné, dostatečně kulatých polen a naší Terky. Stavěcí šrouby čtyř nohou musí zapadnout do jamek robustních podložek, aby nerozdrtily beton podlahy. Stačí přišroubovat ozdobnou lištu chránící prsty na vypínači před dvojitou řemenicí, která žene dva rotující nože. Nakonec chceme tréninkově vytočit vystavovací kolo výšky protahu a celá hoblovka se zvedá na centrální šroubovici. Dokonale vyvážená. Všechny nohy současně do vzduchu. O co jsme se tak dlouho pokoušeli. Podaří-li se nám vyvrtat do betonu otvor, nebude se potvora zvedat a můžeme ohoblovat trám 35x35 cm. Po nastěhování, se jí dostalo hnedka vyšůrování lysinek rzi kartáčem ocelovým a vyfasovala funfl novej klíňák převodovky protahu, co byl řádně objednán až z Číny.
Nepomíjivé výtvory vytvořili jedinci, kteří to pozřídku ve svém zadání měli.
To monstrum zvící bezmála půl tuny živé váhy ocele švédské, to je kus mého mládí.

Fanda při loučení ještě přidal pár rad pro seřízení svého výtvoru: Celé šasi hoblovky-protahovačky dej stavěcími šrouby v nohách do váhy podélně a příčně válec s noži. Dále do váhy dvojicí excentrů na osách zadní stůl v úrovni horní tečny nožového válce, ponížený o fous tak aby otočením řemenice nožového bubnu popojela, postrčena vždy jedním ze tří nožů, dokonale rovná lajsna o jeden centimetr. A to na pravém i levém jeho okraji. Jinak nutno nůž uvolnit šesti imbusy, vytáhnout magnetem výše a opět utahovat postupně jen malíčkem. Minimálně v osmi cyklech. Až při posledním na fest. Zdvihání nožů by se dalo zdokonalit několika pružinkami, navrtanými do válce. Pozor jen na rozcentrování bubnu. Otvory musí být stejně hluboké.
Načež do váhy stejně přední stůl, ponížený o třísku úběru. Dvé excentrických tyčí posuvné desky, štelujících úběr třísky by se dalo propojit šroubovicí s kulovými čepy, navařenými na excentry pod deskou a šroubováním ladit úběr. Pro osazení nabroušených nožů na magnetické brusce použij permanentní magnety.
Když jsme se s Tomem vyhrabali konečně na pešuňk, kola řádně prohrabujíce, ještě za námi vyběhl, třímajíce celou krabici kostek mýdla s jelenem na plotny jeho hoblovky, prý toho nejlepšího. Zásoba ještě v hlubokém socíku ukořistěná.

12. apríla roku 2015
Ahoj Terkule a Tome, co dnes v daleké matičce Praze děláte?
Já včera tahal celý den ohořelé trámy ze statku, ty co složil Honza na podzim na haldě u ústí naší štoly. Ty na podlahu dřevníku-truhlářské dílny. Dost pomáhal Bogo. Zapřáhl dvanáct trámů za traktor na naviják a jak indiáni rádi činívají, smýkal čtyřmetrové trámy po Bogo cestě až dolů k lípě. Ten naviják, co jsem našel na Aukru je k nezaplacení. Ani vozejk není tak důležitej. A včera do noci jsem ještě řezal maflem deset rezavých šroubů na každém. Tonda vůbec neutíkal, jen chytal jiskry od té rozbrušovačky, co tak krásně svítily do tmy a jeho to nějak rajcovalo.
Už třetí den tu je krásně slunečno, nemusíme už topit a dnes ráno ještě k tomu dokonalá viditelnost až na Sněžku a Bozkovský kostelík. Včelky se činí, tedy přesněji ty menší v jednom nástavku a ty u Boga ve včelíně. Vždy se vracejí se žlutými chomáči pylu z jehněd jív a osik. Ty ve velkém úlu jsou ještě nějaké ospalé a čistí úl po zimě. O ty mám trochu strach. Přidal jsem jim medotěsto a spocívaly jen polovinu.
Dnes mi čeká nařezat příčné polštáře, natřít je impregnačním nátěrem a podélně položit zbývající trámy coby podlaha. Možná ještě z boku prošroubovat dvoumetrovými závitovými tyčemi až do kamenů zdiva. Již je také pneumatickým kladivem osekána omítka severní metrové zdi do výše dítěte šesté třídy a kameny očištěny vapkou a natřeny penetrací na bázi vodní substance akrylátu, která nasaje do kamene a neleskne se a je oděru odolná hlavně při hoblování. Na této zdi nahoře je zavěšena druhá pozednice na třech chemických kotvách. Napříč dva nosníky a na ty uskladněny všechny trámy na včelín aby dole bylo místo na tu velkou rezavou Fandovo hoblovku, co jsme spolu onehdá vezli od Nepomuku Sajdíkovo náklaďákem. Těžkou jako cent, co překáží již dvanácte let v chodbě a bude nejdůležitějším nástrojem při výrobě Vašeho nábytku. Kvůli ní to vlastně všechno dělám. Ne kvůli Vám. :)
Levitační parta stěhováků, po těch letech ve zcela jiném složení, přijela i s Frencis. Po své řádné rachotě na střeše ve Vrchlabí až za soumraku. Kytka uvařila hrnec slepičí polévky a ke kafi štrúdl. Ten baznek ale za ta leta nějak ztěžknul a nešlo s ním pohnout až Karlos lesák a včelař v jedné osobě zavelel namydlit cestu! Jasanovou fošnu přihotovit coby most a ocelové nohy nasadit na dubové ližiny! Takovému přesunu musí dycinky někdo, kdo pro to má vlohy velet. Jeho parťák Pedro, co má taktéž velící buňky ale i maggi v prackách jako tygr, strašně zařval a hnulo se to. My s Karlem Krupajzníkem jsme jen přicmrndávali. Tu nadzdvihnuvše pákou z lešenářské trubky nohu onde balanc přidrželi. Na té podlaze z ohořelých trámů zůstane již navěky věků neb chlapy s takovým fištrónem se už nerodí.
A jako třešnička na dortu bude hnedka vedle uplacírován dědův ohořelý bukový ponk-truhlářská hoblice z Hrádecké, zachráněná ze spáleniště. Impregnovaná, jak jinak nežli voskem včelím. S dokonale promazaným ocelovým šnekem pravého příčného vozíku. Ten levý podélný vzal už dávno za své kusadly červotoče.
Truhlářských hoblic neboli ponků jak děda říkal, není nikdá dost. A často nás poučoval z čeho se takový ponk poskládá. Má prý dva vozíky dřevěných svěráků. Pravý příčný a levý pro upnutí do osy stolu. Čelisti opatřeny jsou často filcem. Šroubovice, dříve ze dřeva jabloňového, později mosazné, železné kované a nejčastěji až dodnes ocelové. Vřetena neboli stahováky též dřevěná či kovaná nebo litinová. Starší kousky bývaly nižší neb fortelná deska měla být o jeden až dva palce nad zápěstím truhlářovým a ti bývali díky podvýživě, růstu nižšího. V desce kulaté nebo častěji čtvercové díry pro poděráky-podpěráky dřevěné i kované s pérem, pro upnutí obrobku při hoblování. V zadní části desky žlab pro kafáč truhlářův a rozličné forichtungy, jako kolovrátky, nebozezy, špulíře a fušchvanci (Fuchsschwanz). Hoblíky od svlakovníků, polodrážníků, žlábkovců, kocourů, římsovníků, člunkařů až po macky. Vše co nebylo právě řádně zavěšeno nad ponkem. Podle jeho rady dnes schraňujeme u Kytky v aťasu, jak tomu noblesně říká, ten nejkrásnější a zřejmě i nejstarší od P3ka z Tatobit. Druhý, co se stáří tíká je ten dědův, stojí u Fandovy protahovačky. Třetí stojí pod podkrovním oknem, přivezen z Říčan od Dalibora. Čtvrtý nevkusně čerstvý, uprostřed podkrovní dílny truhlářské. Děda má jistě radost. Zálibně si je shora prohlíží a svrbí mu ruce.

Ještě pořád Terkulko pojídáš taková kvanta čokolády na ty naše dvě ranní čiperné nevolnosti? ttt

Dva roky nato, pátého srpna léta Páně dvou tisícího sedmnáctého. „Tebe mi Lubore, seslalo snad samo nebe“. Dvojčata právě odjela na koupačku na Hráchy a najednou volá Lubor Hyška, ten od Lucky Nedbalů, zda bych ho nemohl vysvobodit z louky za Jesenným, kam jej odvanul vítr z Kozákova. Přistál kousek od chalupy bratrance lesáka Tomáše. Příště by mohl sednout o fous blíž, ale to bych chtěl asi už moc. Kytka ho počastovala pečeným králíkem a on na oplátku mi tu hoblovku na počkání nabrousil a seřídil. Už to chudák holka potřebovala jako sůl.
„K rovné lajsně, coby tečně, o fous samo zvedne prisma s pěti imbusy. A tu lajsnu při ručním pootočení válce musí každý nůž sám o fous posunout.“
Bogo radí nechat spadnout nože na dolní stůl protahovačky vytažený až nahoru. A pár let nato se objevil na trhu magnetický ustavovač hoblovacích nožů, jehož existenci a funkci mi prozradil stařičký truhlář a brusič z Bozkova, co si to jednou přihasil k nám na kafe ale hlavně aby se podíval na nejmenší řetězovou pilu na světě širém, kterou vyřezávám tajtrdlíky pro E&T. Přivedl ho nějaký Rudou Bouzků z Kozákova, ten co má louku před dílnou plnou rozdělanejch vírníků, jen tak-tak vzlétnout a jiných samohybných vehiklů.


Ruda skromnost sama. Kolují zprávy, jak si jako jden z prvních v České dolině postavil vlastnoručně výrník ... „Ne, vevrtuli jsem koupil už hotovou.“

14. července roku 2015 od fčel z kopce protějšího:
Ahoj Rudolfe člověče renesanční, předem omluva za ten včerejšek, to jak jsem Tě neomaleně vytáhl od řešení otcovských radostí. To nebylo zrovna koš-ér. Zvědavost mi ale nedá optati se jak to dopadlo s flekem Rudolfa juniora u pana Čonga na rynku v Semilech? Sypu si popel na ty tři vlasy, co mě zbyly. Jirka
P.S. Nesměle se dovoluji připomenouti dvě oka elektrikářská pro Žlutého Bernarda. Průměr lanka navijáku je 6mm.

Zdravím, tak renesanční??? Za prvně nevím co to je a za druhé ..................... :-)) Úplně v pořádku že jsi mě vytáhl, již jsem je objednal. Tedy ta oka. Ze synka jsem nic moc nevytáhnul, zato jsem zvládl ho upozornit že již týden jen hraje a nádobí, prádlo či venkovní práce stojí. Dnes se ho chystám zapřáhnout aby držel alespoň trubku u vrtačky. Ruda.

Jiříku od fčel, tedy pane Járo Cimrmane, co takový návrh na hodinového pedagoga? Včetně socializování? Ruda od rozvodny.

Ahoj Rudolfe, jasná páka. A jak si to pán představuje? Co takhle i hodiny angličtiny? Na to je dobrá moje Kytka. Vždy to spojí s nějakým aktuálním tématem, jako je Budhismus nebo krize v Řecku, atd. Samozřejmě nabídka platí i pro pana juniora i pana synovce. Já mohu nabídnout MS Excel pro lesáky, Photoshop, tvorba HTML web stránek pro arboretáře. Já bych zas potřeboval lekce ve sváření a soustružení a vaření květákových placek. Hlásím se jako učeň. Jirka

Ahoj na kopec, jsem na otočku v Praze a celý příští týden bez signálu dělám na chajdě u dětí na Hracholuskách. Kytka zůstává v Nedvajzu. Až přijedu, tak bych se s dovolením zastavil na lekci soustružnictví. Kolik berete pane profesore za hodinu výuky? Vytočil bych si rád tu kleštinu na air leštičku z blešáku v Tuháni. Jirka

Tedy pane šéfe, to je úžasný nápad. Tak konečně něco kde budu dělat chytrého. Pokud mi vyjde čas připravím občerstvení. Bude denivka k jídlu křupavá, hlavně pestíky. Dnes jsem již koupil rozpustnou kávu. Bohužel není z Lídlu, :-)) . Slovy p. Haška ve Švejkovi, : Pane Vachmajstr - oni jsou hlava. Ruda.

Zdravím z kopce dolů do Nedvajzu - či kde zrovínka migrujete. ))
No až budeš mít čas, ozvi se - až nebudeš babičkovat, migrovat, či jiné OVAT. ))
Ahoj a hezké léto.
Rudolf.

11. prosince roku 2019 Když jsem šel ráno, ještě za tmy, no zas tak brzo to nebylo, táhlo už na sedmou, rozmrazovat skla našeho velkého rodinného vozu Picanto, tak mezi dveřmi zaslechnu z rádia Vltava, asi ze Spirituály: „... renesanční člověk patří všem ...“. Sic vytrženo z kontextu ale něco na tom bude. Vážně se rozmýšlím, zda Tě nepřeškatulkuju někam jinam. Už týden jsi se neráčil zastavit na kafe.

Akce Lebedárna, aneb hra na archeology. Neznalý kolemjdoucí by to mohl klasifikovat i jako čorku. A zas tak moc by se nepletl. Ale uklidňuji svědomí své. Bóďa Hrabalů, kdyby jej kročeje jeho čirou náhodou, v ten čas polední kolem vedly, by počínání naše jistojistě popsal jako, kosmotvorné z hlediska věčnosti a zároveň bohumilé jako to jeho jméno křestní je. Jako „sub specie aeternitatis“. A ta trocha adrenalinu tomu našemu počínání dává ještě šmrnc a punc zapovězeného. Abychom, přeživše to ve zdraví ještě více vážili si života krásně všedního. Kdyby tam, předmět našeho bádání, zůstal jen o chvilku déle, zbyly by po něm hluboko pod zemí jen železné sedimenty, jako jsou ku spatření třeba na Drábských světničkách. Lebedárny, jejíž krátký osud zgajloval a nakonec nadmíru šetřivým ale dlužno přiznat i perzekuovaným panem majitelem Lebedou, krejčíkem z nedalekého Lestkova, zpečetil již v šestapadesátém komouš, ale také pařezy lehkovážně a tudíž neprozřetelně ponechané pode dnem dvou fungl nových jezírek ku potěše štamgastů, k zájezdnímu hostinci přináležících. Původní třetí, pro ryby na stůl, hosty samotnými vybíranými, fortelně ještě pro původní mlýn hloubeny byly.
Instrukce jsou jasné. Když se haxny čouhající po očekávaném závalu nadloží šachty přestanou škubat, vzít klíčky od auta z Rudolfovy torny, vše nezasypané včetně kovaných krumpáčů a lopat naložit do pomněnkově modré čtyřkolky a vypařit se. V opačném případě vytočit 112, udat souřadnice, začít hrabat a vyčkat na vrtulník rychlé, protože nic jiného se sem nevyškrábe. Uvnitř se totiž ukrývá předmět Rudolfova zájmu, pístový ruční kompresor na pivo s metrovým kolem, jako měla prababka Kateřina na Hrádecké. Zachraňujeme ho pro generace příští, jako muzejní kousek. Po profesionálně odvedené práci a úspěšně završené akci, u kávy podávané za odměnu s makovými buchtami na pařezu na vyhlídce do Měsíčního údolí, archeolog vzpomíná, jak na buzerplacu Turnovské posádky, dočasně tam uplcírované okupační armády, drncá v kočárku s Rudou juniorem. Posléze mu to vynese potřesení ploutví, od samotného Kocába. Za zásluhy při deportaci sovětských vojclů domů do vlasti.
A abych vážení nezapomněl, na těch ruinách ještě znárodněna, po vzoru těch komoušů, nemohu si pomoc, nějak to v nás přeživších pořád je, jedna obrovitá pýchavka, tam taktéž osamocena vegetující. Rudolfem, dobrým to kuchtíkem ona přednostně zrestaurována a krapet i repasována na suprové boží řízečky, ta pýchavka. Prostě božsky útulno.

Řízky supr až na tu kupovanou strouhanku, a kompresor, už rozlomená matka, jinak klika a ojnice uvolněná, hlava kompresoru dole. Píst se ale ani nehne a rozlomil jsem ztužící matici.

Nesejde se ani rok s rokem a na Rudovo fasádě vedle zvonku je přiheftován ten z mrtvých vstavší baznek a za zatočení odměňuje kolemjdoucí poutníky zabečením z dvou píšťalového klaksonu. Když točíte pomalu, tak troubí jednohlasně a rychle točící odmění bučením dvouhlasím.

28. srpna 2021 hnedka po ránu zapnu rádio Plus, abych slyšel nějaké to teplé lidské slovo. V neděli to bývá Vltava se svojí Spirituálou. A co čert nechtěl, zrovínka straší odpolední průtrží v podhůří Krkonoš a Jizerek. Co teď? Kanalizace pod dřevníkem a truhlářskou dílnou je, po poslední průtrži ucpána bahnem. Volám na kopec k Rudolfovi o pomoc. Všeho nechá, i té čerstvé PhDr z maringotky v Klokočských skalách a rychle spěchá. Nedbá všech na dnes nasmlouvaných fušek a zapřáhne kárku za svoji čtyřkolku. Na ni natlačí největší šestiválcovou Wapku v okolí, i s krtkem. Po sestavení téhle vrtné soupravy zjistíme, že se mrazem roztrhla mosazná redukce a jedeme ji shánět do Lomnice nad Popelkou. Tu tam nemají, jen dva kusy, ze kterých půjde svařit. Zato vezeme, zavěšenou pod autem za nárazník a vzadu kouli, šestimetrovou metrákovou štangli neboli šínu na nový valník za traktor. Jen tak na dvou cancourech špagátu. Cestou se ptá. „Je dnes úterý nebo středa?“ Já na to. „No asi úterý nebo středa. Tipnul bych si středa“, a bylo teprve úterý. Zmiňuju to tady jen pro ilustraci, jak důležitý je pro nás dva čas a jak mizera letí. V zatáčkách jsme nikoho nepokosili a škrtneme až o pešuňk u Rudy před chalupou, kde nepomohl ani nájezd hičmo.

Spolužák

Po dlouhém přemlouvání k nám do Nedvajzu konečně dorazila zajímavá persóna. Spolužák "Petr" s malým velkým Péťou a svojí pohlednou "squaw". Hnedka po probuzení nás začal učit Kramolínské topinky, kvůli čemuž jsme museli zatopit uprostřed léta v kachlových K3 od pana Peška z Vimperku, ty s těmi správnými litinovými pláty. Před tím nás vyhnal do smrkového lesa na chrastí a špánky. Jen zajet pro chleba do Plzně nakoupit pecen u pana Sebery nebo Bauera jsme nemuseli.
Plivanec na litinovém plátu prý musí zasyčet po tři sekundy a jde se na to. Krajíc se zlatavou kůrkou, ve dvou prstech po obvodu otočit v talíři s vlažnou vodou při dnu. Potřít stroužkem česneku a peroutkou s rozpuštěným sádlem.
Rodinku vyhnat na merfánky a celý den pak můžeme strávit na zdravém větru za komínem se spárovačkou v ruce. Večer na mejdlu u frézy a Chardone 2002, v podkroví jsem Petra zkoušel k čemu, že jsou ty či ony bazneky. Vedl si celkem zdatně, jen v germánské hodinářské terminologii na sobě musí ještě drobet zapracovat. Za domácí úkol vyfasoval záhadu proč většina křížových suportů má čtyřicítkový nonius. Bravurně nabrousil a vyleštil všechny sekery a dláta i ta půlkulatá. Ostří testoval na chlupatém hřbetu své levačky. Jako prezent přivezl našemu dědovi kortouč plný obřích placáků na schody v právě budované skalce-neskalce. Malý Péťa stačil posekat celou zahradu. Škoda jen, že nejezdí častěji. Při loučení jsme společně dumali nad novou podnikatelskou aktivitou. Tak jako dnes letí agroturistika začneme s řemeslnickými workshopy pod vedením zkušených, tj. nás, neb v každém dřímá kus fachmana. Poslední dobou vidím kolem sebe stále více podnikatelských projektů. Jen je vytáhnout na světlo bóží. Po odjezdu tam zbylo tolik lahůdek, že jsme celý následující den seděli u stolu a ekologicky likvidovali.

Někdy okolo půlky prázdnin roku devatenáctého, v té krátké pauze, co E&T, s tím novým obřím stanem a skládacími sesličkami odjela k Chorvatům, k nám jako každoročně přifrčel se svojí squaw čerstvý důchodce, donedávna ještě prduch (pracující důchodce). Jako atrakce jim bylo přichystáno vytáčení medu, které o fous z bradky mandarína, prošvihli. Bylo tedy nezbytno vymyslet nějaký náhradní a ještě chytlavější chyták. Los padl na Rudu z kopce Kozákovského. U něho jsme seděli u kávy kolem stolu sroubeného ze skleněné LCD obrazovky obří telky. Pan domácí pořád někam odbíhal a nosil, tedy převážně ze skleníku, který v jiných domácnostech sloužívá spíše k prezentaci míšenského porcelánu nebo křišťálu českého. Nosil kuriozity na hádání, k čemu to vlastně je nebo kdysi bylo, jako v nějaké TV show. Třeba jen namátkou. Kočičí náhradu, co denně nezhltne tři výběrové tuňákové taštičky z Lidlu, sadistickou pětisedadlovou gilotinu, coby pastičku na pět myší. Malou joystickem řiditelnou střelu "země tank" s několika kilometry tenkého drátku, ovládanou dvoumužně. Petr sklízel vavřín za vavřínem, možná ale s trochou štěstí i proto, že byl na vojně u tankánů. Podobné hrádky ale bez TV stolu už každoročně provozujeme u nás na půdě a včera večer mimořádně v kuchyni, protože Kytka byla u bábrlinky, po fondue ze Švýcar dovezených panem Lídlem. Vlastně je to už taková tradice a hádá se původ tohoročních přírůstků z okolních blešáků, letos výjimečně i ze dvou z Bretaně. Péťova ženuška ještě usmažila boží křupavé řízky podávané s bramborovým salátem jako o svátcích Vánočních. Dojížděli jsme je s Rudolfem ještě den nato, kdy volal, že do šrotu u autobusáku někdo dovezl několik tun výkovků nezbytných jako šablony pro Emčinu kovárnu, budovanou za dřevníkem v edémku Bogo cesty. To nešlo než tam rychle vyrazit, než nám to jiný kovář, kterých je tu v kraji hafo, vyfoukne. Takové autobusové nádraží, jako všude jinde v Orientu je i u nás pupkem - středobodem obchodu i gastronomie. Ale nazpět k té milé návštěvě. Petr stihl ještě nabrousit moje nejzamilovanější V dláto ze Sheffieldu a krátkou řezbářskou, původně Amundsenovu kudlu na mrože, kterou se následně demonstrativně oholil.
Sotva za nimi bouchla vrátka, teda ona nebouchla, neb nejdou zavřít, protože jsou zarostlá v trávě a porostlá ostružiním, už abych připravoval seznam úkolů na rok následný.
Ale co čert nechtěl, jdu ještě předtím sprovodit ze světa jeden rest velkým renovátorem FAR, vážícím cent. Vyčesat léta na rok rozdělaném africkém trůnu ze dřeva jabloňového. Černé svědomí tíží mě již od jara. Při té bohulibé rachotě mi po chvilce, plandavý podolek košile flanelové, památeční, ještě po mém fotříkovi, zhltne, navine na kartáčový válec svůj, ta nenažraná potvora. Vmžiku ji roztrhá a přisaje se mi jako pijavice k teřichu. První ponaučení každého učňovského mistra v truhlárně i nástrojárně. Mít plandavější kůži v partiích těch, navinovala by klidně dál. Narazila ale naštěstí na beton, na ocelové svalstvo, o které se zastavila, to nečekala mrcha. Nešla ale vypnout prsty přikurtovanými a přifáčovanými flanelem ke spoušti. Nezáviděníhodnou situaci bylo nezbytno rychle řešit jedním para kotoulem ze svahu, o které není naštěstí u nás v podhůří nouze. Spoj prodlužky povolil a břicho ošetřila jodová tinktura. Půl hodiny jsem ještě musel vyplétat zbytky chudáka sváteční košile z bubnu vyčesávačky, kterážto nedoznala naštěstí žádné velké újmy. To by mne mrzelo. Ve frontě na vyčesání dnes ještě čeká další trůn a hlavně jedno boží křeslo s kratičkýma nohama jako má jezevčík, samozřejmě od Rudolfa.

Dnes úloha lidové tvořivosti, zvaná též krapet hanlivě kutilství upadá, domanik a bastlů, jako produktů, dílem vlastní imaginace i emigrace před bolševikem do chatových kolonií kolem potoků, řek a přehrad valem ubývá.

domů <<<<<<