Další cibule visely na futru v kuchyni Na Hrádecké.

Bezpečně vysoko abychom na ně s bráchou nedosáhli ani ze štokrle.

Šarmér děd Václav, hrádecký Křižík s fištrónem spirituálním, vstával dle svého obyčeje za dne úsvitu. Probouzel jej ještě za kuropění náš akurátní ale dost neomaleně bezohlednej kropenatej kohout. Nějak to měli spolu domluvený, že tráva je v ten čas křehká tak akorát. Občas si nás dobíral, že dnes kohouta musel budit on. Nás s Mírou pak vzbudil šum svistu při obtahování kosy brusným kamenem věhlasné firmy "Bregenzer" nošeným za pasem v toulci s vodou, staccato "klepání" v jazyce Saxů "peening", tj. roztepání nosem kladiva na babce. A abych nezapomněl, ještě nás přivádělo k životu to největší jablko, které toho jitra právě dozrálo, rozkrojené vejpůl. To nám pravidelně naservíroval ku snídani, hnedka potom co ustal zpěv kosiště z nekonečné zahrady, s nonšalantním pozváním na houbařskou výpravu. Myslím, že než-li jsme se probrali, byl na průzkumu v lese již jednou, zda to má vůbec cenu, aby se neblamoval. Hřiby decentně poschovával a skryl pod mech a listí před vtíravými zraky konkurence s holemi zahnutými a houbařskými křiváky. Poté nás vždy navigoval tak, abychom museli zrovínka škobrtnout o nějaký ten hnědý klobouk.
Na houby vyrážel, jako jeho starší brácha Honza, dycinky s loveckou stoličkou, na kterou rád vzpomíná i ten jeho Honza Werichů. Na té se dá napůl sedět a napůl stát. Malá kulatá sedačka se rozevře, hrot zapíchne do mechu a brada se opře o v páře ohnutý konec hole.

Při tom kosení patu želízka pěkně po zemi táhnul, ostří tak, jen pár cenťáků nad zemí, ne víc než do půlkruhu. Špice čepele jeho opisovala vždy kruh, s osou kousek vyosenou oproti trupu a nad stéblem které sťala, načež pata prosvištěla tudíž asi o deset cenťáků blíž. Tak nás to učil. Kosa měla pavouka, oblouk potažený fortelným plátnem. Kosiště esovitě prohnuté kopírovalo léta jasanového kmínku, v lese Pytli za humny dlouho hledaného právě pro takovýto příhodný handicap. Bylo opatřeno dvěma madly, každé řádně zakolíčkováno dubovým týblem neboli šteftem. Dubovým a železným klínem, spolu s tangem - krčkem čepele obepnuto kovaným kroužkem pro usazení kované čepele, jednou týdně naklepávané, sedíce obkročno na dřevěné koze s kovadlinkou zvanou babka na dubové hlavě. Opracováno bylo nejdříve pořízem u 5ASU (Pětasu) na Letné zakoupeném. Nahrubo po létech vyhlazeno střepem skla, jako cidlinou. Načež kostí sépiovou z pláží kolem Cannes, z cesty vlakem plným ajznpoňáků na Francouzskou rivieru dovezenou. Do hladka mozoly svých bílých, nikdá neopálených dlaní a nakonec ještě napajcováno a vyleštěno potem jeho. To vše se prý naučil od svýho pantáty a ještě zdokonalil. Zprvu nechodil na jasany zas tak často, neb jeho výtvory přečkaly dobrou desítku let. Později je započal vyrábět pro celou Hrádeckou osadu, stejně jako Kytka ty svoje andělíčky strážníčky pro okna roubenek údolí Nedvajzském. On svoje zakázky vždy stvrzoval kouřovým ujednáním, jak činí s oblibou dodnes kmen Siouxů.
Neb v tomto počínání byl opravdu dobrej a tvrdil, že jako žena, se takový klenot nikomu, ani sousedovi nepůjčuje a každej má mít doma svoji. Takové i jiné nové móresy prý zaváděl. Cherchez (la) Václav, říkávala prý jeho sečtělá panímáma Kateřina, naše prabábrlinka.
V každém tom jeho nástroji otiskl a zanechal také cosi, jen tak pro radost vlastní, co ho určitě přečká, protože takovou krásu nikdo nevyhodí. Vlnovku na topůrku sekyry, ornament na tomhle kosišti nebo usměvavého smajlíka v době kdy tito ještě nebyli IN. Sloužící nejen pro užitek ale i pro krásu, půvab a pro vlastní uspokojení z díla.
Ale jeho značkou, kterou jsem podědil nebo si spíše uzurpoval, byla rybka s přitisknutou tlamou ke sklu akvárka. Zrcadlící se v zrcadle ve dvojče, co vytvoří pod určitým úhlem rozhraní sklo, vzduch, voda. Jako by si dvě rybky dávali pusu. Byl za celý život dvakrát u moře a tuhle scénku prý viděl poblíž Dubrovníku cestou k Boce Kotorské, kam jeli s Emičkou spacím vlakem taktéž plným ajznboňáků z Plzně. Jsem docela zvědav, kdo z mých potomků si tohle logo jednou uzurpuje, a zdali?
Tuhle jeho boží posedlos později hezky a mnohem lépe pojmenoval o generaci mladší Emanuel Frynta, v dílku “O umění” z knihy Eseje publikované v rukopisu uchovaném v autorově literární pozůstalosti. Autor se v něm zamyslel nad samou podstatou umění, uvažuje o tom, co umění je a co není, vymezuje i podstatu kýče.

„... Všichni znáte nástroje a nářadí jak je odjakživa vyráběli vesničtí kováři, koláři a truhláři. Ti lidé samozřejmě usilovali o výrobu nástrojů účelných a k práci co nejpříhodnějších. To byla podmínka. To byla nutnost. Řemeslníci se ale nespokojovali s praktickou účelností. Oni dávali těmto zdánlivě obyčejným předmětům nad to ještě půvab a krásu. Proč to dělali? Jednak samozřejmě pro to, aby se jejich výrobky kupujícím líbily, ale to není všechno. Řemeslníci měli ještě jednu pohnutku, prvotnější a niternou. Toužili ve svém díle vyjádřit vlastní představu krásy a dokonalosti. Svoji vlastní touhu po slastné plnosti života. Čemu říkáme krása u těchto věcí jsou ve skutečnosti stopy zanechané tvůrcem jako živé otisky radosti z díla a lásky k lidem...“

Další nezapomenutelná lekce se týkala štípání dřeva na otop. Postačí Vám vašnostové jen bez zbytečného zdlouhavého míření soustředěně hypnotizovat bod kýženého dopadu na postaveném polínku, ten který chcete trefit, kam má dopadnout břit sekery. Vůbec nemířit. Vtělit se do ostří letícího želízka. Oprostit se na okamžik od rušivého světa kolem sebe, jako při meditaci. Nejlepší sekáči se rekrutují mezi pistolníky na divokém západu. To měl děda z těch svých rodokapsů. Viz. i dobře profláknutá scéna Karlíka Bronsonů ze „Sedmi statečných“. Cowboyové se prý ve své mysli, bez míření vtělí do vystřelené kulky. Takové řízené střely s plochou dráhou letu, navigované nejlépe do cíle v pohybu.
Je-li želízko lehčí než štípané polínko, tak otočit ve vzduchu a nechat ho dopadnout zátylkem na dubový špalek. Setrvačná hmota udělá své. Při štípání kalačem nebo ocelovým klínem, pěkně mezi údery vyčkat na zapraskání ztvrzující dokonanou práci. Dát dřevu čas.
Celý život v poklusu, i když tu druhou půlku, co jsem chvíli mohl sledovat, v poklusu kulhavém, to pro tu jeho zrakvenou haxnu. Na rozdíl od svého brachuse Honzi, toho s chůzí i životní filosofií rozvážného houbaře. „Potkali jste vy snad někdy spěchajícího houbaře?“ Děd Václav byl světlá vyjímka. Hnedka po návratu z hub začínal kosit od kadibudky pod tím velkým javorem, co sázela již zmíněná prababka Kateřina Čížková v tom cípu, kudy kdys vedl ouvoz Poštovské cesty plné povozů na Prahu. Ta cesta pokračovala kolem Břevnovského kláštera až k mému brachusovi na Nový svět. Když došel na protilehlý konec u studny, mohl jak starý Sísyfos započíti nanovo. Sísyfos nebo také ten chrobák hovnivál, co se oba dostali do povědomí lidského koulením předmětů do vrchu.

V podsvětí odsouzen k těžké, marné práci, válíť do kopce balvan, který sotva k vrcholu dopraven, zpět dolů se řítí.

Tehdá nám s Mírou nešlo vůbec do makovic, proč si ti tři na to válení do kopce vybrali vždycky ten nejtěžší šutrák. Možná na ně prostě jenom vybyl a tohle dost nešikovné nadání dostali do vínku, chcete-li od hodných sudiček.

V Boha ostentativně nevěřil ale ten v něho podle všeho ano. Já bych si ho dovolil zaškatulkoval jako tolerantního ateistu.

Děda kosil, tedy byl. Prostě se, s nezměrnou houževnatostí pozvolna, pomalounku prosekával, promeditovával k nirváně, nespěchal. Pokouším se taktéž meditovat. Ne moc daleko ale asi nejdále jsem se dostal se sekyrou v pazouře při štípání dřeva na zimu. Celkem monotónní činnost, jako šprtání manter nebo to dědovo kosení. Když tedy zrovna neštípáte pařezy klíny a kalačem.

Když se nekosilo tak se dělalo dřevo. V ohradě u ovce Bobiny byla obrovská placatá hora, ne nepodobná té, z jejíhož temene měl ten profláknutej proslov jeden praotec. Hromada převážně borových větví z polomů i dobírek po těžení tj. po řádění dřevorubců v lese za Božkovskou silnicí. Ta hromada rok od roku rostla a trouchnivěla k nemalé radosti dřevomorky, červotočů a kun. Bábrlinka Ema, po které dostalo jméno i jedno z Terčíno dvojčat, měla takový malý zelený žebřiňák s koly ještě loukoťovými řádně opásanými obručemi a s ním denně od jara do podzimka vyrážela do lesa. A to ještě dlouho poté, co jí opustil její životní souputník. Často jsem rovnou ze školy jel trolejbusem na Hrádeckou a neomylně ji našel na jednom z jejích nalezišť. Na jaře na konvalinkové pasece. Trakař jsme táhli domů společně. Co bych za to dal, moci ještě jednou zažít její hraný údiv: „Jak jsi mi tady proboha našel?“ Pohříchu, možná by stálo za hřích taky takový údiv zažít a zmáknout, co kdyby vás někdo takhle překvapil. Co kdyby čirou náhodou ... ?
Ale mánii dřevohamounění jsem po ní krapet podědil a kolem chalupy v Nedvajzu je podobných hromad hnedka několik ale nekontrolovaně nerostou, stěží přečkají zimu následnou. Nezřídka je nutno uprostřed zimy vyhledat nějakou soušku a přitáhnout jí na saních do dřevníku nebo jít na žebrotu ke Karlíkovi Krupků, kterému ty jeho hromady také pořád rostou. Prostě ostuda, jakou by bábrlinka těžko skousla.

Ale rychle nazpět na Hrádeckou. Děda naštípal dřevo na celý den a hnedka po návratu z dřevníku, to už jsme byli povětšinou venku z duchen, pro sichr poklepal regmatickým kloubem ukazováčku pravačky na sklo velkého vetchého aneroidu přesto, že tento se chlubil, že je „Absolut Stand Holosteric aus München“ s nastavitelnou nadmořskou výškou a ocelově modrou rafičkou otáčenou pavučinovým řetízkem jako to zadní kolo obdivovaného tátova francouzského galuskáče, toho co dostal ještě před válkou od strýce Karla, řezníka z Lobez.
To vše učinil, chtějíc si ověřiti, zda na cestě lepší počasí čirou náhodou není. Okomentoval tlakovou tendenci a doporučil nám vzíti si dnes na trhání šípků pláště do deště, přestože druhý konec rafičky, ten v kosočtverečnym okénku ukazoval „Shön“, na křídou nafládrovanym ciferníku. Tu druhou zlatou mosaznou paměťovou rafičku uchycenou jen uprostřed v otvoru vypouklého skla našteloval podle té ocelově namodralé. Neopomenul nás vždy poučit, že takové řetízky, tenké jak vlas, umějí nýtovat a mají na to patent a boží trpělivost jen řádové sestry a proto se cibulím, nošeným v kapse vesty, používajícím podobné řetízky, říká „jeptindy“. K předpovědi počasí jsme ještě vlastnili malou chaloupku s panáčkem a panenkou. Přízeň té slečny a počasí se dala ovlivnit pootočením komínu s přiheftovanou koňskou žíní, na které byli zavěšeni oba protagonisté meteorologického ústavu. Tak nějak to asi později praktikovali i komouši, poroučejíc větru dešti.

A protože rituály jsou nejen svaté ale zřejmě i dost nakažlivé, ťukáme na stejně vypouklé sklo na stěně v koutě u stolu v Nedvajzu. Nemajíc jen ještě ten pravej romanticky regmatickej kloub, tak nehtem. A protože u všeho je důležitější směr než cíl, postačí zjistit, zda rafička při poklepu stoupá k „Schön“ nebo klesá k „Regen und Wind“.

„Navigare necesse est, vivere non necesse“, jak tvrdil už G. Pompeius

Děděná posedlost došla tak daleko až jeden nejmenovanej člen našeho klanu úplně zmagořil. Léta páně dvou tisícího jedenáctýho přistál jeden čerstvě zbastlený věžní stroj na bílém kredenci po babičce u nás v kuchyni, povstavší z hroudy rzi, ten z toho vraku od pana Václava Krečmera z Vinohrad, experimentátora s různýma technickýma finesama, precizním to konstruktérem elegantně střízlivejch bazneků z konce století devatenáctého. Mnohokráte omlazován a následně hnedka patinován. Ten má teďkon častější rituál, neb nevlastníme věž, kde by mohlo cestovat, dle libosti dlouho, kamenné závaží jeho. Přes všecky pokusy s kladkostroji nutno natahovati jej, jak časně zrána, tak i vpodvečer, v době klekánic. Na oplátku vozí Kytce sem a tam sušící se prádlo nad litinovými kamny na svých lanech. Občas jej ale zastaví nevhodně přikolíčkované spodky nebo fusky. Dodnes šlape, nebo spíše klape a zvoní jako koňské podkovy na dubové dlažbě v průchodu Platýz.

Děd tvrdíval též, že je nezaslouženě požehnán osudem a tudíž k tomuto jakož i k ostatním vylomeninám svým přímo předurčen.

No a ten dnešní ranní rituál našeho plyšového halamy Toníka, blbouna nejapného, započne pro změnu už před kuropěním olizováním nejbližších chodidel, které jsou omylem povystrčeny z pod duchny. Na koho padne Černý Petr nafasuje papírový pytlík a opatrně našlapujíc následuje tu černou potvoru do minového pole na Židovských pecích pro ještě kouřící excrement nebo sežranou fusekli.

Na Hrádecké v zimě pak budil nás šustot muchlaných novin pro podpal, podobný zvukům svižně pochodujícího batalionu a blahodárné praskání v kamnech, které jediné nás dokázalo vytáhnout z pod duchny.

Ku svačině nám schovával nejfajnovější a současně nejrafinovanější delikatesu. „To si pošmáknete, kluci moji.“ Řádně vyškolenej placatej salám lovců, obezřetně ve spíži ukrytej, na průsvitné plátky krájenej a na krajíc čerstvého chleba pomazaného hořčicí z Kremže pokládanej. To byla tehdá, za komančů, převeliká vzácnost, neb až od bratrů Uhrů, z daleké pusty vezená, z pravlasti „gulášového socíku“, spolu s klobásou čabajskou a salámem uherským z bagounů uklohněná. Ti ji ale raději za doláče kapitalistovi prodávali a k nám přišla jen, když se tam za železnou oponou přesytila.
V době kdy ještě pracoval na dráze jako inšpektór, dotlačil po každé výplatě, tj. v den brannosti dycinky od hokynáře U PětAsu nanukový dort a to byla panečku sláva, pro nás kluky velký svátek. My ho už zdaleka, až od našich vrat na státovku s babičkou vyhlíželi, jak se belhá od točny trolejbusu o holi po krajnici bez chodníku. Občas se sehnul pro nějakou tu matici, šroub nebo šteft, co poztrácely vehikly kolem fičící. To skončilo jeho penzionováním, už ani nevím ve kterém roce, ale byli jsme s bráchou ještě hodně malí kluci. Božínku, to prý Vám byla náramná sláva. Škoda, přeškoda, že jsme to propásli kvůli expedici do Šibeniku. Děda, jak už jsem řekl, pracoval celý život na dráze a tak jej jako Železného dědka Marvana v jednom filmu pro pamětníky, otočili na obrovské točně pro lokomotivy. Tu točnu v remíze s výtopnou, za hlavákem, na královském čepu otáčející se, nám pak hrdě několikrát ukazoval. Na té točně se tou dobou vedle dědy, točily už jen mašiny s rudou hvězdou na čumáku. Neb se to zrovna nosilo. A nechtěl bych bejt moc drzej a vyzvídat, zda to bylo úplně jejich gusto. A původně jen párovky, pročež, a poněvadž, tendrem napřed jezdily strašně pomalu a taky to moc, při té zpátečce na mašinfíry foukalo. Ale zvyk to byl původně Rakouskouherskej.
Od Ejpovičáku nalinýrovali kartografové tu naší novou silnici od Prahy, jako když střelí přesně na nejšpičatější jedinou věž sv. Bartoloměje, nejšpičatější daleko široko a ušetřili tak tehdá, naší císařské milosti hodně trasírek.
Děda si to kulhal takovou krásně kolébavou chůzí o jedné, vlastnoručně ohýbané holi a občas se shýbl, jak už jsem řekl, pro matku nebo šroub. Byl nepřehlédnutelný. Kapsy vytahané od toho poctivého matroše, ocele švéďácké, na kterém jak říkával, „výrobci těch vehiklů samohybných, co pamatuji, nešetřili“. Zbytek potřebného pro jeho Verneovské vynálezy a novátorské experimentování dodala dráha. Deputátní staré vagóny na prkna a vysloužilé, řádně naimpregnované pražce na kterých si vylámaly zuby řetězová pila dvoumužná i ta cirkulární, obé zapůjčeno od fořta pana Hlouse. Cirkulárka poháněná skrze široký kožený řemen stabilem. Jednoválcem, co se startoval doutnákem připalovaným od čvaňháku pana hajného. Ty vyjetým olejem a karbolkou napajcované pražce coby stavební matroš prý od něho o pár let později okoukal Honza Werichů pro stavbu verandy na své chajdě ve Velharticích. Ta fortelná podlaha z nich prý ale nešla už nikdá vydrhnou ani tím nejtvrdším rejžákem. Václav z nich své švagrové Tetabábě, jak jsme jí s Mírou překřtili, hnedka po stavbě našeho obydlí sroubil srub na jejím poděděném čížkovic korci, to jest čtvrtce hektaru, hnedka za naším plotem.
Ta Tetabába, co pověstná byla svojí málomluvností. Málokomu dopřála využít okamžiku nádechu věčně lamentující dámy a vstoupiti jí do řeči.

Z Karlova dubového lesíka pod starou Poštovskou cestou na hraně lesa Pytel směrem dolů k Božkovu, tak z toho byla obložena nová cimra s fotříkovo vysněným krbem na Hrádecké. Děda Václav pro ni vybíral jen prkna řádně sukovitá, ne čistá bez suků jak by si počínal každý jiný stavitel, takový ten s nedostatkem citu uměleckého.
Hrádecká to byly těžké duchny v ložnici studené až šla pára od úst, bílá chlupatá psinka Dášenka, o to chytřejší, o co temnější rodokmen měla, angorští králíci, taktéž s křestními jmény, ovce Bobina vytěžovaná i jako jezdecký kůň, kterého jsme neměli a pyšné kdákání ohlašující čersvé vajíčko a zelené hovínko.
Na každém stromu visela dědovi lakovaná cedulka s krasopisným latinským i českým jménem odrůdy jabloně, hrušně nebo švestky a sváděla: "střelte si páni na ty ...". Za to moha určitě ta Lochmanská krev. Jména pak zůstala jen na dokonalém plánu zahrady a v dědově hlavě. On nejenom, že dával stromům jména ale i s nimi rozmlouval. Babička tvrdívala, že to je jen monolog, ale já si tím úplně jist nejsem.
Hodně si zakládal dle vytříbené chuti na jablku “Gronselském” nemajíce toto praničehož k dočinění s tou lákavě tajemnou zemí Grónskou o které tak rád vyprávěl, neb tam stromů přeci neznají. Asi proto, že šlo o starou odrůdu vyšlechtěnou ve Francii r. 1869, o jablko Croncelské. Největším jeho úspěchem mičurinským byla ale hrušeň Votrubova, vulgo námi všemi přezdívaná „votrubka“. Dávala každoročně několik metráků nepříliš velkých ale náramně sladkých plodů chuti medové. Po tom velkym požáru Hrádecké ze solidarity do roka uschla, ale posloužila ještě jako řezbářsky nepřekonatelné tmavorůžové dřevo s krátkou třískou, jak to mají všichni řezbáři rádi. Z jejího matroše vzniklo mnohem později několik výtvorů. Protože ale po tom slavném harakiri její dřevo nemístně zachutnalo červotočům z dalekého široširého okolí jako taková červotoččí mucholapka, bylo nutno jej několikráte při skladování na půdě, už v Nedvězí, notně pajcovat všelijakými sajrajty potlačujícími apetit těch malejch potvor. Někdo radil pořádný mráz, ale ty naše mrchy byly moc otužilý. Terce se mnohem později dostala do pařátů skříň od pana atašé Spojených států Amerických, který ji jistě zakoupil už někde ve staré Evropě, neb u nich doma nic starýho není k mání, nehledě k té štrapáci parolodí přes velkou louži. Na tý almaře ale chyběla jedna ozdoba. Hlavice jednoho ze dvou iónských předních sloupů. Terkule si naporoučela, že to musí bejt velká ještěřice obtáčející se kolem sloupu a držící se svými drápky za horní rantl skříně, vykukujíc zvědavě nahoru, zda tam není něco k snědku, jak to viděla asi na Akropoli a ještě měla mít v břiše schovávačku na klíček od kovaného zámku skříně. Tak na tu padl druhý špalek. Ten prvý je na držadle šuplete, samozřejmě také Terčina psacího stolu. Ve tvaru tlamy kočky poďobané vtipně dírkami od těch červotočů, stejně jako je poďobané tělo té ještěrky.

Na podzim vyrážel na šípky a trnky do neproniknutelných remízků na mezích mezi poli, kde žili jen ušáci. Materiál ten nechával řádně vykvasit ve velkých demižónech na víno a přebytky nosil do výkupu. Přestože šetrná babička o něm prohlašovala, že neudrží korunu, ušpóroval z peněz za rozpíchané ruce na jeden z prvních televizorů značky Rubín, mající i VKV rozhlas a prvou germaniovou diodu na místo lampy. Experimentoval s dálkovým příjmem na monstrózní dřevěné antény a vzpomínal na první krystalku v hospodě se sluchátky na talíři namísto reproduktoru. Uměl ale vybastlit i jiné podobně krásně nesmyslné věci. Jeho nesmrtelnou zásluhou je ovšem to, že se stal objevitelem a průzkumníkem "slepých uliček". Dokázal odhalovat, kudy cesta nevede, jako velký Jára Cimrman. Mistrným prošlapáváním slepých cest tak usnadňoval trable pokolení následnému a případně i dalšímu. To jest nám s Mírou. Jako ta zmiňovaná dřevěná anténa pro příjem televize, ještě v dřevních dobách této techniky. Něco prý o tom věděl i Albert Camus. „Nezdržujte se na vyšlapaných cestách. Každá překážka umožní urazit další kus cesty.“ Škoda nápadů a myšlenek „... jež nezrozeny zesnou...“, zpívá Karlík Krylů.
Na každém stolu byl u nich doma svěrák, i na tom kuchyňskym, někde úplně malý, někde větší až po toho pořádnýho macka na ponku v dílně. Snad jen na nočním stolku v ložnici bylo pusto. To vše kdyby čirou náhodou náhle potřeba vznikla cosi nového neodkladno vybastlit. Pro to jeho věčné nutkání každičkého božího dne alespoň jednu krásně zbytečnou věcičku, co by někoho mohla ale potěšit vymyslet a ukuchtit. Prostě někdy jej někdy nenadále postihl absťák po inovacích. Něco jej nezadržitelně postrkovalo k tvoření a důsledkem čehož byla třeba zmiňovaná Yagyho dřevěná anténa. Akorát, že ta jeho pragmatická Emička, naše bábrlinka, tohlencto nemohla nikdá pochopit a často se pročež oni škorpili. Děda onehdá, kdysi dávno, přivodil prý i první „blackout“ na našem Hrádeckém, i beztoho nezřídka dost rozhoupaném chvostu sítě elektrorozvodné, nakukavše všem sousedům našim, že čaj o páté je právě to pravé ořechové, po anglikánsku prostě „IN“. Neb tehdá se už zhusta využívalo služeb módních elektroplotýnek Elektrolux i v tom bohem zapomenutém koutu mocnářství Rakouskouherského ale spíše se to přihodilo až za časů mladé Republiky Československé, v časech meziválečných.
Při těch svých podzimních toulkách za trnkama a na trnky po mezích, za humny Hrádeckými, zavčasu vytipoval si dicinky pláňata na pokraji houštin šípkových a jiných pichláčů, kterážto v časné době jarní budou připravena coby podnože přijmout jeho rouby za zimních nemrazivých dní řezané a pečlivě ve svazcích podobných těm z Kumránu, uchovávající genofond šťavnatých jeho jabloní, uschovávaných též ve sklepeních ale Hrádeckých, v těch ze starých kamenů náhrobních sroubených. Počátkem měsíce dubna pak vyrážel s tornou plnou roubů, často i v parcích Plzeňských řezaných. Jeho sadem pak byly všechny meze v širokém dalekém okolí. Pláňata ta přinášela překvapení, občerstvení a obšťastnění pocestným poutníkům a výletníkům nedělním, co směřovali do hostince jeho. V té torně nosil ještě štěpařský vosk, nůž roubovák a svačinu. Vosk si míchal sám z vosku včelího, co zbyl po Kateřině, z propolisu, jako růstového stimulátoru, jak se dnes s oblibou říká, ale hlavně dokonalého a osvědčeného lepidla. Toho propolisu od stejně dobré věhlasné značky a ještě z oleje lněného. Pak mu ty meze komančové rozorali, ale ještě předtím vytrhali pásovými traktory ty jeho naroubované Kronselské pro pocestné a formany, vyhnali tehdá i zajochy co nocovaly v těch křovinách remízků. Následovníci jeho pokračovali v tomto jeho bohulibém počínání jen ale kousek výše v kopcích a došli nejenom do hor Krkonošských, kam rozorávání mezí nestihlo dorazit do Sametové revoluce.
Převeliká škoda, že již nestihl tohle roubovací umění naučit Amíky, co se už notně dlouho snaží marně naroubovat západní kulturu, filosofii a móresy vůbec na haluze východní. Tu Mohamedovu a Alláhovu. V Afganistanu, v Iráku a třeba i u člověčenstva toho medvěda Ruského. Řekl by jim, že prostě některé rouby na některé podnože ne a nechytnou.
O půl století později jsme s Kytkou skoukli v Provence u Evičky Roučků, animovaný film o síle ducha podle novely z roku 1953 od Jeana Giona: Muž, který sázel stromy. Ten Giono musel mýho dědu někde potkat. Soudě i podle toho, jak děda na Francii rád vzpomínal. Nějaké stopy se při troše štěstí daly vysledovat i za velkou louží.

Dobračisko chráněné babičkou před námi vnuky.

Zahradnictví kolem hřbitovů odjakživa jen kvetla a pan zahradník, Vobora se jmenoval, se krom pohřebního kvítí brzo ještě stal dědovo dvorním velkododavatelem stromků ovocných. K němu jsme se vypravili ještě s Mírou, když mi táhlo asi tak na rok šestý. Bylo to těsně před tím velkým stěhováním do města kvůlivá školní docházce. Ale rychle nazpět k tomu mistru zahradnickému. Pan Vobora, co si vzal naši tetku Milušku, co se nám vždy starala o hrob, tak ten měl meruňky na jižní straně zahrady pěkně chráněné za chalupou a s výhledem na Radyni, hnedka u zdi židovského hřbitova. A poněváč nám jedna meruňka za té minulé kruté zimy umrzla, vyrazili jsme pěkně ve třech pro novou. Nežli jsme k tomu záhonu stromků došli, děd nás nabádal. „Nejprve vybírejte očima, jak na nějakou sáhnete, musí s námi už domů, i kdyby to měl bejt nějakej vychrtlej a ohnutej mrzáček, neb by jí to mrzelo.“ Vzal jsem tu radu doslova a do písmene a na všecičko, co jsem v budoucnu vybíral. Kytka si přinesla stejnou poděděnou radu. Už si asi nevzpomeneme, kdo na koho omylem prvně sáhl.

Jako pravý ajznpoňák vlastnil řetízkové hodinky zn. Doxa s vyrytým věnováním od pana přednosty, francouzskou vojenskou buzolu, důkaz to vlivu frantíků na naši výzbroj a hůl jako trofej ke špatně srostlému kotníku na pravé noze, kterou si zapomněl pod Pragovkou doktora Janoty. K něčemu ta chromá hnáta přeci jen dobrá byla, změnu počasí neomylně věštila. Z auta na něho ještě vytekla vroucí voda z chladiče a zanechala jizvu ve tvaru velké mapy, kterou jsme s bráchou obdivovali. Pamatuju si ho vždy s holí v pravé ruce. Jen když vešel do domu pověsil ji na věšák na verandě, hnedka za těma oplechovanýma dveřma. Ta hůl startovala vpřed současně s tou levou zrakvenou hnátou, aby to měla rychle za sebou. Dědova pragmatická mozkovna snažila se tomu mrzákovi na straně levé odlehčit, její dráha a čas zatížení byl tak kratší. A byly-li by tehdá na Hrádecký nějaký lifty, ignoroval by je a tu svoji zrakvenou haxnu táhnul by nahoru do štoku po schodech, třeba po dvou, možná rovnou po třech. Takový chlapi se dnes už nerodí.

Celý dědův archiv deskových negativů na skle, nedostatečně v brašně porodnické z kůže vepřovicové ukrytý vzal za své jen proto, že se nám s Mírou zalíbila ta jeho kožená porodní brašna. Tedy vlastně brašna fotografická s kováním mosazným, kdysi babiččin kufřík do porodnice. A taky proto, že negativy byly vděčným terčem pro šíbr. Prostě vzaly tak nějak za své. Zbyly bohudík alespoň ty skvostné fotografie, co zázrakem přežily raně puberťácké kousky vnuků, pak většinou uchovány bývají pokolení budoucímu, dokud nevyroste další z řady puberťáků pokolení. Jistojistě převážně vše dědova práce podle vroubků na okrajích. Stopa, kterou zanechala jeho ručně pilovaná řezačka.
Za mlada popsal celý sešit básněmi pro svoji nastávající, Emičku, femme fatale. Pantátovi Čížkovi v dopisech barvitě líčil dojmy z vojny v Mukačevu. Hubená až vyzáblá postava Václavova vlála v dlouhém mantlu. V pozadí pózoval, za tepla nýtovaný most pro železného oře, od pana Eiffela. A protože byl Lochman, měl určitě něco společného i s Islandem.

Na holé lebce čepici s anténou zvanou rádiovka. Manchesterové kalhoty držely štramácké kšandy. Děti květin nevěřily nikomu po třicítce. Naše babka Ema i když se s Amisem Kingsleyovic moc nemusela, ve shodě tvrdila, že „mužům co moc na svůj zevnějšek dají, se věřiti nedá". Tak tomu svýmu Václavovi tudíž bezmezně věřiti mohla.
Lidé se dělí na tu trošku, která standardy vytváří, pak na tu masu co se jimi řídí a zbývající trošku co se jimi neřídí. Prostě rozložení nějakého pana Gausse. Děda, co se módy týče, patřil bez debat do té první, možná třetí. Hrádečtí osadníci ošacovali se podle vzoru jeho aniž by si to přiznávali, neb za mlada prý znám byl co "arbiter ELEGANTIAE", módeman, šarmér, diktátor módy. Byv oděn vkusně s lehkou ledabylostí v gatiska z manchesteru spíchnutá, jen kšandami jištěná. Holou jeho leb s posledními nemnoha vlasy, asi tak třemi, chránila před ranním chladem řádně vyšisovaná rádiovka s anténou. Plandavá gatiska ze sukna barvy medu lesního od včelek Kateřiny, panímámy jeho, halila úspěšně haxny jeho hubené. Tu pravou zrakvenou, v kotníku jako skoba vybočenou, pozůstatek té slavné havárie před hospodou, co o ní psaly i listy Plzeňské. Gatiska oproti sesmeknutí a následnému pro někoho snad i ponižujícímu odhalení vlněných spoďárů, barvy krémové, ne však tak pro děda našeho, neb vždy čisté byly. Tak ty jištěny šlemi z gutaperči kralupské. Záhyby jejich skrývaly dvé kapes uchovávajících velký šnuptychl a takéž i jiné poklady - nezbytnosti potřeby denní. Fazonu jejich držely švy režných nití mnohokráte již opravované a jeden poněkud větší knoflík z rohoviny, evidentně ne již originální, neb barvy krapet odlišné. Pamatovaly doby, ještě nežli jsme vtrhli do života jeho, my dva s brachusem. Nás pak poučoval: „Nedohánějte eleganci jednoduchosti komplikovanou vychloubačnou zdobností!“ A to namnoze neplatilo jen o obsahu šatní skříně, ale hlavně o výtvorech jeho.

„Celé ošacení jeho odpovídalo všem, byť sebezastřenějším teologickým a geometrickým měřítkům a napovídalo dost o bohatém vnitřním životě.“ John Kennedy Toole: Společnost hlubců, 1980

Prostě nonšalantní pan sprecatura. Sprezzatura, slovo to pocházející z Baldassare Castiglione, to jako označení mistr ironie obranné.

Pověst tato nesetkala se kupodivu se zasloužilým uznáním u závistivých domorodců Hrádeckých, tak jako ta jeho výše zmiňovaná kosiště.
Prostě dělal jen fortelné věci, co přetrvají věky a budou se objevovat, když ne v galeriích, tak určitě na blešácích celého světa, jako třeba ta zmíněná dřevěná Yaggiho anténa pro prvou ruskou telku. Fortelnost se mu prostě nějak zažrala tak trochu pod kůži nebo za nehty, jak chcete. Žádné raiffky, šunty, šmejdy, nebo aušusy. Ten renesanční člověk měl taky krapet páru o páře, co pochytil u těch svejch mašinek, neb těm nic jiného tehdá ještě nešmakovalo. Mnoho jeho bazneků a bastlů se dalo již tehdá pořídit u Brouka a Babky na rohu Smetanky ale to by jej tak nerajcovalo a nebavilo.
Na bolesti všeho druhu přikládal Emičce, nám i sobě ke spánkům květ bezu černého, máčeného dobrou hoďku v octu vinném.
Sám si pravidelně ordinoval dvojku toho svého šípkového zázraku, jak říkal, na tlak. Neřešil, zda na vysoký, či nízký. S ráciem to nemělo zbla společného. Ale stejně jsou skoro všechny medikamenty placebo. Tak co. Před koštováním svého malinko alkoholického rudého šípkového výtvoru obřadně dýchl na sklenku, vypuléroval ji sněhobílým šnuptychlem, distingovaně otřel ústa stejným nástrojem, aby na rantlu neulpěl otisk ranního paprikového špíčku. Prostě distingovaný sekáč doslova a do písmene. Nepatřil zrovna k těm, co se podívají na suchej rohlík a hnedka přiberou kilo, pročež ty kšandy držící plandající gatě na šlang figuře byly nezbytným doplňkem jeho garderobiéry.
A tu hospodu jeho prý nekrášlila umělecká dílka s motivy jelenů a laní, ani vycpaný divočák od učitelskýho, jak bývalo v kraji tom dobrým zvykem, zato ale byl šenk plný nad párou ohýbaných lehounkých a štíhlých Tonetek, přes jejichž rantly přetékaly zadky štamgastů. V příkrém kontrastu s jednou secesní pípou z mosazi masivní, za kterou postával šlachovitý děd náš. Ta vždy dokonale vypulírována se sněhobílým porculánovým madlem zas kralovala výčepu. Jako poslední Hrádecký hospodský ze šichty na dráze rovnou za pípu do šenku, kterou chodíval v noci hlídat ještě jako penzista. V té době již dávno pípu znárodněnou, ze které se už dávno nečepovalo Plzeňské ze sudu dubového ale koktail butanu a propanu do lahví ocelových s vinětou Technoplynu. V tom kamrlíku, kde prabábu Čížkovou kdysi tak vyděsil blesk kulový měl pravé přednostenské nepřetržené kanape a za oknem v zahradě pořád ještě bíle kvetly čerstvě znárodněné kaštany jírovce.
Tam pod ty kaštany by rád usadil, jak se jednou děda Václav přiznal, pěkně vedle sebe, jako svoje kaštany, k pravidelnému pátečnímu pokecu, jako Kája Čapků, majitele všech jmen, co nesou ulice v celé Plzni. Jako své štamgasty, i když tehdá byly už všichni do jednoho na pravdě boží. Já myslím, že by se tam rádi vtěsnali, jen aby mu udělali radost.
„Halíře dělají talíře“ tvrdila Ema poletujíc po place v šenku a snila o vile jakou měl soused Janota. Nepočítala s tím, že jí je komanč v třiapadesátém při měnové reformě vyfoukne a zbudou jí obrázky na vytapetování kamrlíku. Další čorka na Hrádecké zaznamenána až o dva roky později. Bábrlinkou tehdá s bráchou označeni jako noční lupiči buchet a povidel, těch z našich kadlátek. To nařčení nebylo úplně od věci. Povidla podezřele rychle v kamenáči vysychala. A ke všemu Míru vždy prozradila umatlaná pusa pod ofinou, prý po olíznutí teletem nikdá nepřilehnuvší k vysokému čelu.
Děda měl jinej velkej a tehdy ještě těžko splnitelnej sen, náramkové hodinky na elektřinu, takový, kterých jsou dnes plný krámy a všichni koukají po natahovacích, mezi kterými by si ty jeho ajznpoňácký Doxy připadaly jak Rollsroys mezi stádem Trabantů.

Václavův ranní rituál pokračoval u studny dokonalou očistou, po návrátu ze senoseče. Na konci kuropění, kdy tráva přestávala být už tak křehká, přinesl od studny dva vrchovaté do krémova smaltované a trochu oprejskané kýble do umývárky, zvané domeček. To pro nás dva, až se ráčíme probrat. Pak pokračoval u bílého kuchyňského stolu, kde v šupleti odpočívala krabka s břitvou, štětkou a mýdlem. Nastal čas natahování stříbrných cibulí, na noc zavěšených v kuchyni na futře. Svoji chloubu nejprv vyňal z fortelného koženého pouzdra pro nošení na zápěstí a něžně kroutil korunkou tvaru malé cibule. Ten obřad nikdá nikomu nesvěřoval, věda, že opravdovým luxusem je čas. Tyhlencty svý cibule nosíval na zápěstí, tam kde se normálně podřezávají žíly, ne na hřbetu, jako ostatní smrtelníci. Měl to odkoukaný od tý Junkový Elišky, co musela sledovat čas s rukama na velkym volantu a byla ke všemu stejně dobrej ročník, ale měla smůlu, nebyla tak hezká jako jeho Emička.
V koženém futrálu vypadaly jak náramkové hodinky obra Koloděje ve skafandru kapitána Nema. Natahoval prý i praděd v šenku, pro změnu dřevěnky s malovanym ciferníkem až z Černého lesa, zvané Švarcvaldky. V pravé natahovací kličku, levou přidržujíc kisnu ke stěně by se ani o vlas nehnula, balancoval na štokrleti jako klaun. Hrádecká by ztratila svůj Greenwich a formani by přestali jezdit na čas, stejně jako postilión na Poštovské cestě na Prahu. Já to nepamatuji, ale dosvědčit to v nebi shodně mohou všichni štamgasti od stolu pod jírovci i pytláci z lesa Pytle hnedka za humny a těm není radno nevěřit. Později tento rituál postihl i pendlovky též od pana Čákory z kvelbu jeho od kasáren Pětatřicátých donesených, co nesměl nikdo jiný natahovat, ba se k nim ani přibližovat. To platilo, nevím proč, obzvláště a hlavně pro nás dva s bráchou. Tyto obřadně natahovány byly vždy v nedělní ráno na místo návštěvy ranní bohoslužby, neb děd byl praktikující bezvěrec, věřící jen v sílu ducha vědy a samurajského meče. Pan Suchý z Prahy, autor jejich byl jistě tak trochu i houslař, nebo při tvorbě jejich myslel tak trochu na svoji drahou polovici. Určitě tvarů kyprých, kterýžto tvar vdechnul i kysně dědových pendlovek ze dřeva ořešáku hrajícími všemi odstíny hnědi až krapet do zelenkavé zabíhající.
Nezbejvalo než schrastit taky něco na natahování, neb ta dědova strojovna padla na oltář zásobovací za války, té druhé. Na mouku. Až neuvěřitelnou náhodou objeveny jedním strýcem v nedalekém Tymákově a vykoupeny z otroctví od tamního sedláka až dlouho po revoluci Sametové starožitníkem z Berouna a už zasejc bijí na naší stěně.
Pak teprv nastal čas snídaně, krajíc chleba a špek krájený na průsvitné plátky na bukovém prkénku starým zahradnickým křivákem na roubování i na hřiby dobrým, každodenně broušeným a otahovaným na koženém řemenu jako břitva na holení značky Solingen. Žabikuch, od kterého se nikdy neodlučoval, krájící plátky tenčích cigaretového papírku, od kováře z Červeného Hrádku, též věčně broušená až na tloušť žiletky a šíři párátka, ta s rukojetí kostěnou. Když se odstěhoval k Václavovi zbejvala z toho, věcně broušeného želízka trochu širší placatá jehla, měl to dobře načasovaný. Šuple v bílém kuchyňském stole přechvávalo a ukrývalo i jiné poklady. Lupu, nůžky z toho ukořistěného polního lazaretu Wermachtu a plán stromů, izolepu od Amíků, špulku hnědého motouzu na opravu všeho. Čibuk s pěchovadlem, krabičkou hnědých papírků a pytlíkem voňavého tabáku Amphora ležely v šupleti pod poličkou předválečného rádia Philips, zavěšeného nad lahvičkou francovky Alpa, medicínou na vše.
Na opasku z kůže Dromedára, co držel s nemalým sebezapřením na jeho vychrtlé postavě ty sváteční manchesterová gatiska do ofisu na dráze, nosil v taktéž koženém pouzdérku lighter věhlasné zn. Zipper pro svůj čibuk. Ten, co dostal jako prezent od jednoho oficírského Amíka. John si na pár měsíců udělal zase svůj office z Hrádecké hospody. Jediný tolerovaný mužský šperk, snad ještě vedle leteckého chronometru na zápěstí.
Aby těch rituálů nebylo dost tak k svátečnímu nedělnímu rannímu rituálu navíc ještě patřilo dolévání benzinu do tohohle zapalovače. V neděli asi proto, abychom o to s bráchou nepřišli, protože jsme, jak už jsem řekl, pravidelně na Hradecké přespávali ze soboty na neděli.
Ten řemen alternoval u domácích gatí se šlemi, neboli kšandami, na kterých pro takové pouzdro nebylo místo a také se trochu obával ztráty při senosečbě, takové vzácnosti až odněkud z Bradfordu v Pennsylvanii. Do dnes jich prý bylo vyrobeno přes 400 melounů. Tahle pyromanská proprieta vzala zasvé při tom již zmiňovaném velkém požáru. A proto nezbylo nic jiného, než vyhandlovat jeden podobný na blešáku a pouzdro si ušít vlastnoručně z hověziny. Správný chlap přeci nedá bez lightru ani ránu, i když je zapřisáhlý nekuřák. Co kdyby, úplně čirou náhodou, nějaká dáma potřebovala připálit.
Když se nekosilo a to bylo jen v zimě, začínal každodenní rituál popelem, tedy přesněji vynesením popele z těch pověstných kamen značky Club a zatápěním jedinnou zápalkou pod kůrou březovou. Popel posloužil na zledovatělé cestě ke slepičárně, kudy pak prošla Ema nakrmit své miláčky. A protože to byl popel jen ze dřeva, hodil se i na přihnojení několika řádek brambor. Jako dodnes čas od času hnojí Vesuv políčka révy na svých svazích.

Vše mělo svůj pevný řád-rituál i svoje místo.

Hrádecká měla i roční periody: vymetání kamen, sušení sena a jeho vážení na kovaném mincíři s mosaznou stupnicí, česání jablek, ke kterému se sjela celá famílie rozesetá do všech koutů Čech a když napadl sníh prohazování tří životně důležitých cest. Ke studni, ke kadibudce s odbočkou na šířku dámské lopaty ke kompostu, kam se nosil kýbl s popelem a ke zmíněnému kurníku. A abych nezapomněl, každoročně bylo nutno dělat zásoby dřeva na zimu, jako to dodnes dělají i jeho Eskymáci.

"V té době jsem se musel také důkladně přiučovat eskymáckým mravům a způsobu jejich lovu, protože jsem byl odkázán hlavně na ně. Velkou starostí bylo nalovit si dost zásob ryb na celou zimu a nasbírat si taky paliva. Mořem vyplaveného dřeva, lišejníku, mechu a nakopat uhlí." Eskymo Welzl: Paměti českého polárního lovce a zlatokopa, 1928

Včetně kutání uhlí toho propleteného kořeny angeliky s vůní po anýzu, jsme se k tomuto rituálu dopracovali o mnoho zim později i v Nedvajzu, jako prakticky ke všem jeho rituálům. Vypustit takovou radost, jakou je ranní zatápění, často s hustým kouřem v celé sednici, to by byla neodpustitelná náramná škoda překořeněná pocitem frustrace a zmaru.

Ten jeho Eskymo Welzl alias „Medvědožrout“, o kterém nám s Mírou tak často vypravoval, když nás krkavčí rodičové na neděli a později i na nepracovní sobotu ke starouškům odkládali, by si od nás krapet odpočinuli. Tak ten vyučenej zámečník byl také tak trochu hospodskej a v tom jeho toho času asi nejsevernějším kvelbu na zeměguli se hrálo, ve zlatejch dobách zlaté horečky povětšinou o nuggety. Často nějaký zapadl hráčům línejm se schejbnout, mezi prkénka od beden whisky, co ležela na kamenné příliš hicující podlaze. To byla ráno radost takovou podlahu šůrovat. Prostě bejt v těch zlatejch časech koukrovou, nemusel bejt zrovna špatnej job.

Každičkého rána musil taky vyšpekulovat a následně uklohnit něco, co by mohlo při troše štěstí někomu druhému udělat radost. Tím objektem, pro který to bastlil jsme byli obvykle my s brachusem a úspěšnost počínání jeho byla někde u sta procent. Kovaná harpuna na připravovanou výpravu do Šibeníku, luk a podobné nezbytnosti denní potřeby.

Přebytky voňavého sena se směňovaly se sousedem Tyburcem, s tím co získal svatozář fackou Tondovi Zápotockých, ještě než se tento stal druhým dělnickým prezidentem, když se producíroval v hospodě na harmoniku a agitoval. K našim dnešním zlomovým bodům patří předvánoční lezba za jmelím do korun rok od roku vyšších borovic a to ne, že by tak rychle rostly. Věřte nebo nevěřte větve mají stále dále od sebe, soudě podle toho, že kolena nejdou zvednout ku bradě, což před nějakými dvaceti lety nebývalo. A ke všemu v hospodě dole pod kopcem ve Vraném píší naschvál jídelníčky stále menším písmem a nutno objednávat jen dle doporučení hostinského jako v knajpách starého Xiningu, kde byl jídelníček posypán písmenky rozsypaného čaje. Nejprve se borovicolezci jeden po druhém snaží hmouřením v přítmí knajpy zvětšit hloubku ostrosti svých starých anastigmatů a pak si po řadě půjčí usmolené čočky od štamgasta vedle dřepícího.

Vedle Dox, dvou bratranců, jasanového kosiště a bukového ponku neboli šponkajzny, v kolně se staletými zářezy a olejovými skvrnami, explosionalistické malby vzniklé mimoděk na stěně dřevěné kůlny tahy čištěných štětců, po něm zbylo to, co nás naučil. Lásku ku hře šachové, znalost roubování, poctivého krájení chleba a jaký postoj zaujmout při kování, pilování a kalení hrotu harpuny pro připravovanou expedici ku břehům Diokleciánova Šibeniku, Dubrovníku a Splitu. To, že tu jedině správnou kalící teplotu má pramenitá voda v měsíci druhém a osmém, čůrající z babiččino smaltované konvice na ranní meltu. A k dalším důležitým křižovatkám životním. V neposlední řadě úctu a obdiv k řemeslně dokonalým nesmyslům. Krásným i uvnitř.
Zbyla po něm i spousta mouder. Nežli ťuknul některý hřebík pěkně na hlavičku naklepl nejdříve jeho špičku a fórovější prkénko ještě pro sichr přelepil izolepou z UNRI v místě kam hřebík měl být zatlučen, by takové nenaštípnul. Tupé nůžky často brousil nastřihnutím toho nejjemnějšího skelného papíru. Sádru sypal vždy do vody a ne naopak jako se to dělá s kyselinou sírovou a nakonec kápnul pár kapek octa, aby nemusel tak spěchat. Vazelínou dostával asfalt i plíseň z kůže. Dláta, hoblíky a vše co mnělo fajnové ostří máznul před odložením flanelem umaštěným v jemném oleji na šicí stroje.

Nejčastěji ale vzpomínám na jeho celoživotní krédo. „Lidičky dělíme v zásadě na ty, co trpí utkvělou představou, že jim svět něco dluží a na ty druhé co vědí, že oni dluží něco světu a hlavně svým potomkům, za to že potáhnou tu káru dál.“ Sám se řadil do té druhé fronty. „Kluci moji, prostě se chraňte se lidí, co si nárokujou právo na metály všeho druhu!!!"

Abych mu nekřivdil, neopomenul, ještě po něm zbyl jeden fortelnej, řádně ohořelej stůl z verandy. Ten co jediný přežil ten velkej požár, jen díky jablečnému pyré, uvařenému na tom velkém ohni. Pyré z těch lísek-rakviček s jablky tam na zimu uskladněnejch, desku stolu toho ochladilo a zachránilo. Deska ta z borových fošen pěkně do konvexna skládaná, jak radí každá truhlářská bible a kus fortelné pravdy na tom je, neb léta do konvexna snahu mají, chtějíce se narovnat i tu netlustější fošnu uprostřed vypoulit a rozlitou kávu, neb dešťovou kaluž naopak do škvír nasměrujíce, odtékat nechají, potažmo na podlahu, odkud ony protekou ještě níže.
Pero a drážka dvěma hoblíky sroubeny, pérkařem a dušníkem - žlábkovcem. Takové konvexní prkno na stole přiheftujte jediným hřeben uprostřed šířky jeho a bude přitlačovat hrany své k svlaku příčnému. Po dlouhé roky při vysychání, letorosty svoje se snaží narovnat čímž hřbet prkna nebo fošny zvedne, nahrbí a postačí jeden hřeb či šroub uprostřed k umravnění jeho.

„Kdo se srovná s chlebem, srovnává se i s lidmi. Pecen pěkně za hranu do levačky a nůž zabodnout do středu od pomoučeného spodku, kterým ležel na pekařově lopatě, zakrojit a ve směru hodinových ručiček pěkně kruhem k sobě proti palci". Ty časoměrné stroje jsou s náma všade. „Krájet na prkénku je potupa pro ten boží dar.“

I my s Kytkou máme dnes takové fungl nové plátno jen s několika prvými tahy štětců na prkenných dveřích přístěnku pro krumpáče, lopaty a ostatní zahradnické haraburdí, kůlně dřívějc sloužící coby kadibudka. Každičkého roku v období velkých jarních nátěrů přibude kus nového olejo-luxolo-balakrylo-akrylu.

"Dřevo briaru na takový čibuk, z kořene vřesovce stromovitého, musí mít povrch lesklý, ten těžko zakryje zarostlý kamínek. Žádné pískování a jiné nesmysly. To mají laciné cajky. U kupce pak hlavně zkontroluj zda otvor pro náustek, z dobrého kaučuku je v nejnižším bodě fládru, aby tabák dohořel až do konce. Jinak ho nikdy řádně nezakouříš."
Železářství "U Rotta" hnedka u rynku v Jungmannatrasse č.356, telefon 636, nabízelo desítky důmyslných želízek dlát řezbářských. Děda měl jen jedno široké se značkou pavího ocasu a nápisem EXTRA GARANTIE a s tím vyřezal, nebo utruhlařil všechno. Vlastně měl ještě dvě taková malá. Jedno anglikánské až ze Sheffieldu, do písmene „V“ sbroušené, od pana Addise a to druhé od žabožroutů, půlkolaté, se znakem rybího oka. Obě byla ostrá jak břitva a tak je pro sichr zabodával do špuntů od pravého Šampaňského z korkových dubů Provance, těch co si přivezla babička z cesty do Moulin Rouge, kam spolu rajzovali vlakem plným ajznpoňáků. Typický český výraz, jemně naznačující, že tato komunita měla něco společné s železem, potažmo se železným ořem. Proto museli odstavit svůj vagon u Goldenbergů v Tronville en Barrois, na vlečce do "Francouzské manufaktury“. Od některého frantíka tam děda pochytil ta moudra, jak poznat dobrou ocel dláta podle barvy jiskry při broušeni, podle zrcadlového lesku po přelíznutí filcákem. Tak nějak to znali i ti Sheffieldští z druhého břehu kanálu za křídovými útesy. Ale to nejlepší dlátko řezbářské, je provenience tuzemské, přímo od nás zezakopce, z blešáku na louce v Tuháňce. Vybroušeno z kulaté nástrojové ocele RADECO, usazeno do dřeva jabloňového, usmlouváno na nekřesťanských sto a padesát korun českých, což bylo v Nedvězí za babího léta desátého roku nového milénia šlupek jak za kozu.

Na téhle šachovnici mě můj děda Václav učil šachové strategii. Jó pamatuju, to měly střelci ještě hlavy. Černé na bílých a naopak. A byly, světe div se, ještě všichni. Střelci budou dekapitováni některou z následných generací malých paichlíků-rajstajblíků-učedníků té hry královské. Chce to dědo jen roztočit soustruh a vytočit jim nové z břízy a z ebenu, a z toho i toho úplně a dočista ztraceného černého s hlavou prošedivělou, úplně bílou. A šachovnici pěkně podlepit novým plátnem.
"Raději obětuj věž než-li koně a drž pěkně všechny nepřátelské figury v šachu. A buď hlavně o nějaký ten tah dycinky napřed, jako ten s tágem v pazouře nad zeleným filcem kulábru dumej, jakou strategii zvolit pro šťouchy příští." V životě svým se však tím druhým pravidlem zrovna neřídil.
Ještě radil, radost není čekat na soupeřovu chybu a mít nabiflovaný otevíračky partie i koncovky. Krása nesmírná je stálá improvizace. Nic si nepamatovat, jen kombinovat.

Jako čtenář hloubavý, trénuje svoji empatii vůči osobám ve svém okolí ve světě reálném, tak malý šachista rozvíjí svoje mentální strategie, přemýšlí komplexně několik tahů dopředu, odhaduje a nasává strategii toho na druhé straně šachovnice. Učí se ofensivu útokem a současným rozehráním ebenových i slonovinových protagonistů ve všech koutech hracího pole současně, od pióna po krále a maximum jich zapojuje do boje. Jinak ztrácí schopnost komplexnější analýzy a snadněji podléháte populistům, jejich hoaxům. Následovat může neúprosný úpadek demokracie včetně jejího nedílného práva na protesty, stávky a občanskou neposlušnost.
Učte proto své ratolesti této královské hře. A proto taktéž nezbytno je vyřezávat nové šachové figurky i restaurovat ty staré, nádherně ohrané. Mám právě jednu kompletní, notně poničenou sadu v pazourech. Figury jsou vyřezané z olivového dřeva, černé obarveny šelakem tmavým. Nově propolisem od našich včelek ošetřené. Podle žabožrouta, který mi ji před rokem prodával u svého prostěradla v Normandii, a se dušoval- Francouzky, že je dovezena z Číny ve čtyřicátých letech. Moc se mi to nezdá a v té jejich hatlamatilce, ke své hambě dokážu pochytit jen pár sprostých slov. To tam zrovna bojoval Čankajšek a moc Frantíků se tam tehdy nedostalo. Sám dnes ani náhodou neaspiruji na nejlepšího šachistů v našem údolí Nedweiském ale na nejlepšího učitele šachu. To je mnohem vyšší meta. Pro toho je nejprestižnějším metálem když jeho žák nad ním vyhraje. Už mám takových vyznamenání v klopě párkrovky hafo.
Optejte se třeba Rendíka, toho od Saši Skrhů, dnes napůl bezdomovce s obstaveným krásným bejvákem u Kohinoorky, je toho blyštivým důkazem. Přijel k nám na samotu s demižonem vlastního vína a několika marmoškama. Nikdy nehrál a koncem týdne toho už mi nedal, parchant jeden ani jednou šanci. A to strávil se sbíječkou skorem celý svůj život. A to je potom radost pedagogova, co zažíval snad jen Jan Ámos, ten evangelík.

A když stočil ty svoje demižóny, uložené v nejteplejší cimře, v obejváku, kterej sloužil, krom této bohulibé činnosti ještě k zimnímu uskladnění úrody jablek, zatímco celá famílie se tísnila v kuchyni. Demižóny byly plné šípků a trnek z mezí za Hrádeckou. Tak pak v ten jedinečný okamžik v roce krapet koštoval a k tomu vytáhl svoji nevětší chloubu, zpívající divotvornej hrnec a hrál na něj dřevěným, úplně ošoupaným špalíkem, připomínajícím špulku od nití. „Jó, to bejvaly časy!!!“ Nikdá mi nešlo na rozum, kdy a kdo tu paličku tak ošoupal, když hrával tak zřídka. My děti jsme přizvukovali na babiččiny hřebeny, potažené toaleťákem. Co se toho šípkového moku týče. Bylo nutno vyčkat na tu pravou, jedinečnou chvilku, kdy přestaly probublávat malé skleněné baňky s vodou, nasazené na korkové špunty demižónů a nezačaly se ještě probouzet podruhé. Proto první raní kroky dědovy, směřovaly právě tam. V tom kritickém období často vstával i v noci a kontroloval kvasící proces, jako si Moraváci hlídají hodinu H toho svého strašného burčáku.
Leží mezi svými, už drahnou řádku zim u Václava. Jednou, ve slabé chvíli, při stáčení šípkového vína se svěřil. „Hnedka, brzo po svatbě jsem měl pocit, zda jsem si neukousl příliš velké sousto“. „Hochu, z kříže se nedá slézt jako z hrušky a ani se před ním nezdrhá." Měl recht, neb prastaré to pravidlo velké většiny papežů i manželských terapeutů. Vyřčené dávno, pradávno před samým úsvitem lidstva, v temných dobách bez internetu, ba dokonce snad v dobách neznalosti Googlu. Odsouzen na doživotí k té své nešťastné pravdomluvnosti, z nouze ctnosti, neb každej na něm hnedka poznal z úst vypuštěný jen náznak nejistoty, zda to co říká je a bylo opravdu tak.
Einstein měl svoji Milevu, měl můj děd Václav svoji Emičku.
Zeptat se už nemůžu, ale někdy mívám ten samej, neurčitej ale dost vtíravej pocit. Obejvák plnej bublajících demižonů se šípkovým. To je ta pravá chvíle k důvěrným sdělením. Až mnohem později mi došlo, že měl na mysli naši zlatou babičku Emu, dodnes nevím proč. Tolerovala mu zdravotního šlofíka po obědě, jak říkala „do každého oka dvacet“. Praktikoval to i otec Hamleta v sadě Elsinorském, tolerovala to jeho královna matka. Měl to tolerováno i nějaký Adenauer za svého starostování v Kolíně nad Rýnem od nás kousek za kopečky. Šlofík po „o“, ne před, neb biologické hodiny nerady vidí, servíruje-li se půlnoční, řádně propečený bůčánek zmatenému teřichu, řádně spícímu, majícímu právě půlnoc, který trávení zákonitě odflákne. Proto se pravidelně ku šlofíku poobědovému zašprajcoval jako krapet přerostlá sardinka na lavici, na lopatky do škvíry mezi opěradlo podokenní a hranu fošny kuchyňského stolu tamtéž stojícího, neb byl pro tuto polohu dosti šlank a šlachovitý, jako jogín po delším půstu.
Šlofík ten není podle dědy úplně tak neslučitelný ani s přípravnou fází na rozjímání a meditaci jogínů, o počínáním jejichž nás tak rád a často poučoval. „Každé z bosých chodidel v postoji na třech opěrných bodech, palci, hraně malíkové a patě mějte. Prsty roztaženy do vějíře pro vyšší lepší rovnováhu. Páteř rovnou, jakoby jste spolkli pravítko. Bradu dolů, ramena od ušisek, pupík dozadu, šešulku temene hlavy co nejvýše, jakoby Vás někdo za vlasy na ní vytahoval k sobě nahoru. Řádně prodýchat ásanu a kus po kousku dál a dále, nemůžeš-li se dostat do kýžené pozice. Pro koncentraci mysli není ku škodě zavírat při snídani, při každém soustu požitkářsky oči a nechat si hladit chuťové pohárky, pomalu jako i jiní přežvýkavci nezřídka činívají, přežvykujíce meditační návrhy jak netrhat a netříštit pozornost. K čemuž prý k zahození není ani monotónní tikot hodin pendlových.
Tyhle, podle bábrlinky zlozvyky dědovy, k úplné dokonalosti dovedeny byly až o mnoho let později v Nedvajzu. Obohaceny o čučení do plamenů za auslágem litináčů OLYMBERYL i o hukot jejich na pozadí proložený mnohem pomalejším tikotem metrového pendlu strojovny věžní, toho času na kredenci v kuchyni dlející. Kvapík její ještě více se přiblíží tikotu srdce meditujícímu, až s ním zcela splyne. Kdo koho vlastně diriguje je nabíledni.
Chce to ale si přivstat, by času na takovou meditační snídani bylo. A nevypíchnou si při ní vidličkou ty zavřené oči. I přes den si občas pročistit makovici. Vyšetřit sobě pár chvil na koncentrační cvičení. Pozornost je jako sval. Vyžaduje trénink. Dobré je téměř vše, co na chvilku vyžene z mysli denní shon a mysl Vaši aktivuje.“ Třeba takové tchaj-ťi, co onehdy k vidění v zahradách univerzity v Pekingu bylo. A já bych si ještě přisadil. Proboha, nevyřizovat korespondenci emailovou před, ani při snídani, ni po večeři. Škodící spánku stejně jako zmiňované přežírání večerní.

„Na polední slunko vycházejí jen psi a Angláni.“

Z toho krapet čišela jeho žabožroutská orientace, naočkovaná tím jeho Štefanikem. Šlofíková forma jižanské siesty prý pomáhá učení a vytahuje vzpomínky z paměti epizodické a jako u všeho i u ní důležitá je pravidelnost. Starodávné privilégium "dát si šlofíka" měli asi všichni Lochmani od samotného pana krále, jako někteří jiní Plzeňáci v domech svých právovárečných, právo várečné. Stejně jako Blaničtí rytíři co si též dávají šlofíka ale krapet delšího, majíc to prý povoleno od samotného sv.Václava, hejtmana svého. A manželky všech Lochmanů to tolerovaly, co svět světem stojí. Druhým a ne zcela tolerovaným hobby, byl lesní pych a lovecké zbraně. Měly chuděry všechny, tak trochu, upilovaný hlavně, aby nekoukaly z pod mantlů, nebo se vtěsnaly do holínky. O žádném jiném škraloupu, krom toho z mléka čížkovic stračeny, co plaval každé ráno ve velkým kafáči s modrejma chrpama, po okraj plným cikorky a melty z pražených bukvic, k nám dětem nedoneslo se nic.

Ale rychle nazpět k těm cibulím. Ty největší visívaly nad postelí prababky Špirkové z Letné a protože jsme národ mašinfírů, taky nádražácký toho jejího starýho, našeho pradědka z tý druhý strany. Bez věnování, ale o to větší. Mohly viseti jen na skobě, neb kapsičku u vesty spolehlivě utrhly. Na ciferníku se skvěl nápis DOXA Anti-Magnétique a oprejsknutý smalt u hodiny druhé po neodborném zásahu nějakého pseudo hodináře. Pod zadním pláštěm se dvěma stříbrnými horaly, prsatou horalkou na laně a Alpami v pozadí, bilo srdce chvástající se dvěma metály Hors Concours Liege 1905 a Medaille D'or Milan 1906. Třetí přidali Doxáci až v šestadvacátém. Nevědomky tak pomohli dnešním vetešníkům v dataci této značky cibulí. K čemu taková medajle muže být, jen houšť páni prezidenti, udělujte.
Korunka do zlatova ohlazena bříšky palce a ukazováku ruky pravé, kterou prý měl ten mašinfíra, shodou okolností taky Václav, při stisku drsnou jak kovářská rašple a s takovým vrcajkem dostává jemná mechanika řádně zabrat. Na chalténu medailónek tý jeho babky Špirkový v barvě teraco. Když se mi po téměř padesáti letech dostaly do pazoury, byly nějak menší, než ty ze vzpomínek, nějak se smrskly, ale to je asi normálka, že se věci časem zmenšují a sedum centimetrů před půl stoletím bylo delších. Strejda Albert o tom věděl své a snažil se prosadit trochu jinou teorii.
Věřte, nevěřte, i ten čas se dá převážet. Ve Vídni astronom najatý dráhou, seřídit podle hvězd a slunce ty nejpřesnější laterny jako etalon, takové pod nerozbitným sklem, podle nich nařídili všechny tyhle ajznboňácké cibule a vyrazili na své tratě. Neb každé město mělo tehdá ještě čas vlastní a to by mohlo dojít k šerednému maléru.
Teď odměřujou stejně neuvěřitelně přesně čas strávený u "nojbuku", jak říkal prdlavej Tonda, renerál od naproti. Při psaní těhle bludů a není potřeba ani brýlí neb cifry mají jak kola od vozu, neb oči "dog of Baskerville".

A musely to bejt samozřejmě Doxy, s jinejma hodinářskejma firmama dráha nepekla. Jestliže mu je pan přednosta v Merklíně naservíroval k padesátinám, tak to muselo bejt na podzim v šestadvacátým. No abych nedělal moc velký vlny, že jako pocházíme z intelektuálních kruhů mašinfírskejch, on byl vlastně dědek normální posunovač.

Po týdnu mě pan hodinář Čákora přivítal Sherlockovským dotazem.
„Dědeček byl silný kuřák?“
“Jak jste dospěl k této nezvratné pravdě?“
„Kouř jeho čibuku se podepsal na Vašich cibulích. Kolem ložisek se olej proměnil v brusnou kaši s mikročástečkami popele, později ztvrdlou na jemný brusný kámen. Typický čibukový, neboli fajfkový efekt, spíše ale defekt.“

Jako bejval na zámku dvorní malíř později fotograf. V hogofogo famíliích rodinnej abbé a doktor, existovala i instituce rodinnej zlatník-hodinář. U nás zastával tento neméně důležitej post pan Čákora, sídlící oproti Pětatřicátejm kasárnám.

A ještě něco o mazivech, nejenom strojoven našich hodinových.
Ve stájích byl jeden soudek dehtu na potírání koňských kopyt a druhý menší s kolomazí na věčně skřípající větrné lopatkové kolo naší studny a na nápravy povozů pro potřeby vozků. Ty dva bachraté soudky nám přiváželi jednou do roka z druhého konce Plzně Třemošenskou silnicí až z Bolevce z tamních pecí poblíže rybníku Kameňáku, kde po tři dny s přiškrceným vzduchem páleno bylo dřevo smolné borové. Mezi dvěma cihelnými plášti byly u průduchů vytápěny sušenou rašelinou z okolních jam. Proces tento dnes nazýván je suchou destilací dřeva. Krom konečného ale v tomto případě vedlejšího produktu, dřevěného uhlí, vytekla ponejprv voda kolomazná, pak olejnatý terpentýn, kalafuna, nejvíce dehtu a nakonec nejtmavší a nejhustější bednářská a ševcovská smola, z kteréžto po přidání mastku vznikla kolomaz a v okolí nejčastější přičmoudlé příjmení Kolomazník. Kolomazníků s velkým „K“.

Vedle dědových cibulí věhlasné marky Doxa měla Hrádecká, dávno před nákupem výše zmiňované Philipsky ještě jednu technickou vyfikundaci. Zlatým drátkem na zlatém krystalu krystalky lovil děd citlivý rezonanční bod vln dlouhých, nesoucích slova pana prezidenta Masaryka až k nám na Hrádeckou. Výsledný šeptavý chrapot byl zbožně lapán našpicovanými ušisky na hlavách namačkaných kolem stolu štamgastů, zesilován na míšenském babiččino porcelánu se zkříženými meči z Nadino nádražáckých telegrafických sluchátek vyluzovaný.
Ten Philips dostal za války takovou vyndavací udělávku „churchilka“ zvanou, pro příjem zakázaného Londýna, BBC na krátkých vlnách. To stačilo na obal mucholapky navinout 10 závitů drátu, dovnitř vložit bloček 25 mikrofaradů a konce vodiče napojit na žhavicí lampu. Tento baznek se hodil i později po osmačtyřicátým. Vyjímatelnou, kdyby náhodou zrovna přišlo na návštěvu gestapo nebo Stb.

Ty nádherný šutráky z náhrobků v podezdívce co tam zbyly po tom velkým požáru Hrádecké, si nikdá neodpustím. To že jsem je tam jen tak nechal i s tím špalkem javoru Kateřiny a neodtáhl to vše do Nedvajzu.

A k tomu se nemohu dodnes zbavit dojmu, že mi shora kouká pěkně hezky přes rameno, jak to tu vedu a co to právě bastlím.

Prostě si uměl užívat tenhle neskutečnej mirákl zvanej život, který jiní často jen protrpí. A to až do samého konce.

vlastní rukou jpa 2007

A ještě Václav v Přemyslově sáze rodu Paichlů.

domů <<<<<<