Letokruhy v BIBLI rodinné. Stále přibývají další letokruhy a vy se nestíháte posadit do stínu stromu, co jste zasadili.

Je to jako vstoupit v bačkorách do staré vybledlé prvorepublikové pohlednice s chaloupkou, tam u nás v podhůří. S pozváním hospodyně: „Ale nezouvejte se.“

Když nám s bráchou bábrlinka Emma nad albem našich předků, ukrytém v šupleti kuchyňského stolu, toho bílého pod oknem na Hrádecké vyprávěla, myslím, že se občas uchýlila k malé pedagogické lsti a vkládala předkům našim do úst moudra, která možná nikdá ani nevyslovili. To proto, že od nich jsme je spíše brali. Tuhle fintu jsem se od ní s dovolením přiučil. Nekamenujte nás proto prosím.

Dnes její dcerka Naďa vypráví nad stejným albem zázrakem zachráněným při požáru Hrádecké.

Za objektivem většiny těchhle foten lze tušit mého tátu Václava náruživého fotografa, co vedle té své Emmičky, mé mámy, miloval, nepotřebujíce k tomu Laskavce, co prý lásku povzbuzuje, dobré světlo nejčastěji takové to nízké ranní anebo večerní, co nejlépe kreslí a co si asi od nepaměti přivlastňují všichni čmáralové i fotografové, jako prý to jen jejich, „malířské“. Jaké bývalo po ránu v té naší višňovce rovnoběžně se táhnoucí podél státovky na Prahu, hnedka přes ulici od hospodských dveří.

Moje maminka Emmílie jedna ze 4 dcer hospodského Čížka co v šenku Hrádecké knajpy kraloval. V šenku u stropu dohlížela na dobrou hladinku uhlíková lampa „Jupiterka“, dědova chlouba a technický zázrak. Jen kdyby nevyžadovala stále dokola vyměňovat drátky v porculánových pojistkách, stále tlustější a tlustější.

Zleva Vlasta nejmladší, Mařka (prov. Salcmanová), maminka Emmílie o fous mladší. O několik let později.

Uprostřed tatínek na vojně v Mukačevu na Podkarpatské Rusi odkud posílal pohledy panu otci. A těsnopisem pro sichr psané svojí Emmilce.

Později, už jako ajznpoňák rajzuje, samozřejmě i s Emou až do Boky Kotorské. Emma odtud přitáhla obrovitou růžovou lasturu, která, přiložíte-li k ní ucho, doopravdy šumí jako moře. Nebo zpívá. Jak je libo.

Následuje stejně grandiózní výprava, opět vlakem ajznpoňackým, odstaveným kousek od toho „legračního a ziskuchtivého vynálezu strojního inženýra" způsobivšího „ztrátu pařížské panenskosti", jak ráčili napsat páni Emil Zola, Alexandr Dumas, Paul Verlaine a Guy de Maupassant ve svém rozhořčeném pamfletu. Zašli i na představení do Mulin Rouge a maminka Emma na to do konce života ráda vzpomíná. Výpravný program na papíru křídovém, z představení se spoře oděnými ženštinami a s řádně osahanými oslími rohy se ještě dlouho povaloval v regálu příruční knihovny kadibudky pod tím velkým javorem. Cestou přes gare Montparnasse jen o vlas unikli tomu velkému železničnímu neštěstí. Dál pokračovali dolů na jih až na Francouzskou riviéru, na Azurové pobřeží, kde prý právě kvetly růžové citlivky mimózy. Sadička citlivky stydlivé (Mimosa pudica), spolu s dvé klobouků lýkových, ve kterých se ještě dnes rády producírují její prasnacha, pravnučka i prapravnučka, dovezeny zdárně domů až na Hrádeckou. Fotografie z téhle výpravy nutno ještě někde vyštrachat.
Následně zastává post tajemníka ČSL drah státních.

Se mnou u hospody a s bráškou na zahradě.

Kobylince z kouta stáje. Cesty na kole s bráškou, Dášou a Jarou do Vrčeně u Nepomuka, kde správcoval strýc Jan, bratr tatínka a kde se mu a mé sestře Vlastě narodil můj dvojitý bratranec Kšanda.

Osvobození, píše se rok 1945 ... před hospodou. Čerstvě začerněná nemčina na ceduli.

Naďa a její tři dvojití bratranci, Jan, správce v Dvorci, bratr otce a Vlasta ségra maminky Emy.

Černí baroni nasazeni jako lesní dělníci, třetí zprava můj mladší bráška Pepa, nesměl nosit zbraň, přesto že vystudoval lesnickou školu a doma mu viselo několik pušek. Všichni Lochmani byli pytláci a on jako první rodinnou posedlost legalizoval. Diplomované nepytláctví stalo se mu povoláním a napsal nejméně deset tlustých knih o mléčných zubech jelenů, v tom domku u mufloní rezervace na Zbraslavi a za svých cest po Titových rezervací. Ten, co nás ostatní děti naučil chlapácky stisknout pravici. Dodnes potkávám ty, co takové štísko neměli a zůstala jim do smrti smrťoucí ploutev leklé ryby.

Selská děvčata z Kyšic při dožínkách.

Moje americká láska v pětačtyčicátém.

Charakteristika sousedovic rodu Tyburců: „Co sluníčko ukázalo, to měsíček vzal.“ „Bömischer zirkel“, neb otočil na co narazil. Starého Tyburce rehabilitovala až jedna facka Tondovi Zápotockému, když tento agitoval v naší hospodě. Mladýho odřízli z naší sosny hned na kraji lesa.

Babička Emma vypráví o panu učiteli, o školních závodech v běhu k osamělému stromu v polích. Byla vždy první. Učitel byl v té době velkou autoritou. Pozdější vzpomínky na poudačky povozníků z Hrádecké hospody, kde byla i ruční benzínová pumpa. Do hospody vtrhl policajt s výkřikem cikáni jedou, zavřete slepice. A Murár v šenku si přisadil. Keď Kristus opúšťal svet, povedal cigáňom: "Nič nerobte, kým sa nevrátim..."

Přijížděli po Poštovské cestě v povozech s jedním koníkem a tábořili v cikánské rokli poblíž Hlousovic hájovny.

L. P. 1833 se prý na Hrádecké zastavil kočár nějakého kuchtíka ze země žabožroutů, pana Francois René de Chateaubrianda, co prý byl moc dobrej na bifťoury. Spěchal ku Praze již po té nové silnici. To bylo ale ještě za šenkýře Hoyera, který prodal živnost až později Čížkům, vašemu pradědovi.

V hospodě strávila babička většinu svého života pro vidinu vlastní vily jako měl soused Janota. Tato vize se rozplynula při měně v roce po mém narození a zbylo jen na dřevěnou chajdu rozebranou a převezenou od Otavy (Rábí) na parcelu o rozloze 1/4 hektaru nedaleko hospody.

Naďa

Pepův mladší syn Tomáš na prázninách u babičky Emy Na Hrádecké hospodě. Tomáš na jabkách. Oči v pihovatém rámu rozzářené z prvého bílého angličáka od Nadi.

Vaši bratranci Petr a Tomáš v novém miléniu.

Rusé, do ryšava přecházející licousy vroubily jeho tvář. Jeho oko bylo klidné, živé, ale rychlé v pohybech. Bylo to oko muže, jenž zvyklým jest přehlédnouti rychle všechny podrobnosti obzoru. Jsa pevné tělesné postavy, byl otužen ve všech podnebích, jako žhavé železo v studené vodě.... Julius Verne: Ľîle Mysterieuse, 1875.

Dva Mírové, náš a Lochmanů.

Do povianu mi táta Václav přibalil fungl nové, čistě a nadčasově designové cibule Alpina Kodat, calibr 291 s microregulací, štandopéde přivezené známým mašinfírou ze švýcarského Glashütte. Dobrý ročník 1925.

Naďa s bráškou a kozou Lízou ve višňovém sadu táhnoucím se podél Pražské silnice, té nové, kvůli které byla hospoda již roku 1812 přemístěna z Červeného Hrádku i s kamenným číslem v průčelí. Tu novou asfaltku zeměměřiči nalajnovali direkt na špičku té zbylé a dnes jediné věže Plzeňského Sv. Bartoloměje.

Ještě starší Poštovská cesta vedla za humny skrze jihozápadní cíp parcely Josefa Čížka, který podělil mezi své dcery. Pod stavební parcelou chaty Na Hrádecké byly nalezeny kameny kterými zpevněna byla úvozová cesta v místě mokřiny.

Prababka Čížková s vnoučaty v zahradě za hospodou, ta co sadila ten javor vedle úvozové cesty poštovské, ten co byl vidět až z Radyně a vojenští kartografové si ho vybrali za triangulační bod a byl na všech speciálkách tohohle koutu království Českého, tak ten nechal porazit pan Drobil 17. 7. léta páně 2007. Dobré datum pro svatbu bohaté nevěsty, méně už pro kácení. Tím skončila bez pěti let dvousetletá éra Čížkovic, Lochmanovic a Paichlovic Hrádecké, jo a abych nezapomněl, z ohořelého zbytku javoru a nejsilnějšího kusu kmene hrušky Votrubky jsme s našim Tomášem splácali reprobednu s mosazným kohoutkem na hlavě a tak přeci jen něco zbylo a vo to přeci dycinky jde.

Ale nazpět ke Kateřině Čížkové, všemi ctěné a ne jako staroba důležitě dřepivší na žoku peněz, který beztak viděla jen na plakátu k Moliérově Harpagonovi. Kousek ten dával ochotnický divadelní spolek v jejím šenku. (Dcerka Emma na kraji vpravo a její éterická ségra Vlasta, co měla tak ráda české granáty, úplně vlevo sedící.) Asi nejvíce ji obdivoval vnuk Míra, často citujíce moudra její. „Komu není z hůry dáno, v apatyce nekoupí.“ Nevyčerpatelný zdroj inspirace.

Na rozdíl od dam své doby uznávala bábrlinka jen parfém vůně čistoty a s kmetskou demencí prý oba staroušci úspěšně bojovali biflováním básniček a luštěním hlavolamů, neb křížovek bylo tehdá ještě poskrovnu. Jedna dvě na celou zimu v Kalendáři hospodáře a sudoku dřímalo někde, pro ně moc daleko na straně orientální v baťohu pana hraběte Dubského.

Přemyslův děd Špirk měl také propachtován hostinec, jmenoval se na Dalmatince, ten na hraně statku Flaišhansů, hnedka vedle řeznictví bratrů Karlů. Vilém byl ten mladší. Dál ven z Plzně, po cestě co odbočovala, jako tečna z Lobezské vlásenky byl už jen ovocný sad s kamennou zdí, co patřil ke statku a vedla až na Hrádeckou hospodu, odkud sem pravidelně chodili pro maso, nebo je Karlové zaváželi. Dále se slila s Poštovskou. Malý Přemysl si v šenku přivydělával portrétováním hostů, co skica to pětník.

Nevěřte vlastním vzpomínkám, vše přikrašlují.

Literatura:

Přemysl 2007
Jirka 2001
Jan Anderle 2006
Kondolence Jariny Lochmanové z Náchoda 2017
Nová doba: Zemřela svědkyně formanské slávy
Český deník: Zranění Václava Lochmana
Daniel Vetter: Lochmani na Islandu
Miroslav Nohejl: Sud se zlatým dnem

Mapy:

1
2
3
1779
1825
1830

Dalšími špeky téhle histórie jsou řádně prošpikovány naše cestopisy:

Ararat
Nepál
Patagonie

...