Přemysl Paichl

S Á G A

R O D U

PAICHLŮ

DÍL I. PŘEDKOVÉ

 

Dokonána jest kniha tato ve starém městě Plzni s pomocí Pána Boha všemohaucího. Nákladem vlastním, to pondělí po svatém Jakubu. Léta Páně MCMXCIV.
A jest vytištěna ode mne syna Jiřího kacíře vědy a impressora v domě žižkovském.

 

TOBSAH

DÍL I. PŘEDKOVÉ            

VZKAZY...

Učení

BÁDÁNÍ O TOM MINULÉ

Hledání

HLEDÁNÍ RODU

KDE SE TU NAŠI PAICHLOVÉ VZALI ?

KDE BYLA PRAVLAST PAICHLŮ ?

MLHOVINA PAICHLŮ

HODNOTA PŘÍJMENÍ PAICHL

ČESKÉ DILEMA.

Sága rodu Paichlů

P Ř E D K O V É

SMĚR NEDOŠÍN

EPILOG

DÍL II. RODIČE A MY

PAICHLOVÉ OSÍDLUJÍ PLZEŇ

JAROSLAV PAICHL /*1899 +1969/

PŘEMYSL PAICHL /*1923 +2012/

12. JAROSLAV PAICHL /*1899 +1969/

14.PŘEMYSL PAICHL /*1923 +2012/

PAICHLOVI A SEŠVAGŘENÍ z lobez

ROD ŠPIRKŮ

ROD STAŠKŮ

PAICHLOVÉ A HRÁDEČŤÍ SEŠVAGŘENÍ

HRÁDECKÁ

LOCHMANOVÉ

ČÍŽKOVÉ

DÍL III. SYNOVÉ A VNUCI

Nejprve o našich synech

JIŘÍ PAICHL /*1951/

MIROSLAV PAICHL /*1953 +2012/

Naši vnuci

JANA PAICHLOVÁ /*1977/

TEREZA PAICHLOVÁ Ing. /*1982/

TOMÁŠ PAICHL /*1984/

Katka Kroupová /*1997/

ALBERT MATĚJKA /*2003/

          

Prameny historie

Archivy........................................................................................................................................ 2

Matriky....................................................................................................................................... 3

Pozemkové knihy.................................................................................................................. 8

Jiné dokumenty...................................................................................................................... 9

Onomastika............................................................................................................................. 11

Různá příjmení Paichlů................................................................................................... 11

Etymologie našeho příjmení...................................................................................... 14

Rod................................................................................................................................................ 22

Rozchod rodu do Čech................................................................................................... 23

Sázava........................................................................................................................................ 25

Rodokmen................................................................................................................................ 28

 

Prameny historie

-Archivy,  -Matriky,-Pozemkové knihy, -Jiné dokumenty                           

 

Archivy

 

Vlastní sepisování rodopisných tabulek není už nic tak těžkého. Horší je pro ty tabulky sehnat data. Informace hledáme většinou v archivech, ale i tam čekají i znalého často značné potíže. A co teprve neznalého.V archivech většinou hledáme

-1. matriky. Kromě matrik jsou však zde důležité z genealogických pramenů

-2. Knihy pozemkové , zejména gruntovní knihy /urbáře/, berní ruly/1654- 5/, revisitace 1678, tereziánský katastr 1717-1727.

-3. Zemské desky české, moravské a slezské od 1541

-4. Sčítací dokumenty , zejména soupisy podle víry z r.1651 a sčítání lidu od 1754

-5. Knihy městské, soudní a knihy podřízených institucí. Někdy mezi   nimi najdete i testamenty nebo též svatební smlouvy

-6. Zádušní knihy, kroniky rodinné, farní, obecní a školské a cechovní archivalie

Málokdy hledáme své předky v jiných dokumentech, jako jsou např.

-7. Listy a listiny,

-8. Noviny a časopisy nebo pomocné dokumenty, např.

-9. Tabulky k převádění dat historických pramenů

Naše archivy jsou roztříštěny do mnoha míst a kategorií. Hned na začátku bádání v archivech Vám může být zatěžko se smířit s tím, že badatelny archivů bývají jen malé. I když Vám už přinesou žádanou knihu nebo kýžené lejstro, tím vaše potíže většinou nekončí. Často s hrůzou zjistíte, že žádané dokumenty jsou psané pro vás nesrozumitelným písmem nebo jazykem, jimž někdy už jen málokdo rozumí. Jejich čitelnost samozřejmě ovlivňuje i to, že jsou někdy naškrabané nebo poničené k nečitelnosti.

            Pokud budete studovat rukopisné historické prameny, tak se seznamte předem s typy písma, kterým se v té sledované době psalo. Nemyslím, že byste se pro pátrání po svých předcích měli učit snad majuskulní neboli kapitální písma kvadrátní, kterými třeba psaly po skalách římské legie. Ani se nemusíte zajímat o písmo z poloviny 9.století, ať už hlaholské nebo cyrilské. Nemusíte se ani obdivovat počátečním typům latinského písma, které  jste možná viděli s mnoha kudrlinkami a  zaoblenými smyčkami pod názvem Karolinská minuskula  v úředních dokumentech  a literárních textech  z 9. až 13.století. Nemusíte mít strach ani z vysokých a hrotnatých gotických tvarů písma, užívaného u nás od poloviny 13. století.Tak daleko své předky obvykle hledat nebudete.Starosti Vám však mohou vznikat z humanistického písma minuskulního, které se u nás objevovalo v latinských textech od poloviny 15. století.

            Vás postraší však určitě vývoj české novogotické kurzívy a hlavně její zatlačování německým písmem kurentem v 16. a 17. století, s jeho typicky špičatými, vlastně hrotitými hranami místo obloučků, a zejména  se zřetelnými změnami  některých písmen. Pochybuji, že by bylo účelné, abyste se ty všechny tvary písma jen pro luštění svého rodokmenu učili. Nebude-li to možné, tak si alespoň sežeňte vzory těchto písem, jako pomoc, jako tahák, čili šustr zvaný. Nespoléhejte ani na to, že přečtete starou ručně psanou latinku. A což teprve kursivní / psaná / písma německá.. Ono se každé písmo v průběhu staletí měnilo často k nepoznání, a tak je umí číst většinou jen odborníci, zejména archiváři.

             Takové vzory písma obvykle v archivech pro vás připraveny nemívají. Proto jsem vám alespoň to nejnutnější napsal do malého přehledu písma psaného, jinak zvaného kurzíva, v příloze č. 2.

Kdybyste se potřebovali někdy o tomto problému poučit důkladněji, tak vám vývoj písma u nás podají alespoň knihy, uvedené pod čarou [1].

            Archivů máme v republice stovky, jsou rozdílné nejen místem, ale i druhy a speciálnostmi. Do kterého máte zamířit, to vám může naznačit nějaký jejich přehled. Možná, že vám postačí publikace autorů Bystrický,V., Hrubý,V.: Přehled archivů ČSR, Praha, Archivní správa ministerstva vnitra ČSR 1984. Zde se alespoň orientačně seznámíte, co bývá v archivech zemských, oblastních / dříve krajských/ , okresních, místních, městských, podnikových, církevních, rodinných, v archivech škol, velkostatků i v archivech jiných typů.

            Pro rodopis našich Paichlů mi byl z nejdůležitějších:

Státní ústřední archiv, ústřední badatelna Karmelitská 2, 11801 Praha l- Malá Strana, tel. 531551. Originální nejstarší dokumenty však najdete v pobočce tohoto archivu na Třídě Milady Horákové č. 133, 16000 Praha, tel.341056-8.

Státní oblastní archivy

-v Praze, Horská 7, 12800 Praha 21-Nové město, tel. 290486

-v Zámrsku, který je v zámku ( adr. 56543 Zámrsk, okres Ústí nad Orlicí, tel. Vysoké Mýto 114.

-v Plzni, Sedláčkova 44, 30612 Plzeň, II.p., tel. 36263. Zde kromě několika tisícovek matrik mají plné regály s 300.000 knih nebo krabic s listinami, mapami i jinými dokumenty v délce 11 km.

 

Okresní archiv

- v Litomyšli, 57001 Litomyšl, zámek , tel .2277

-v Ústí nad Orlicí, Smetanova ul, budova bývalého ONV, 56216 Ústí n. Orlicí, tel. 2011, linka 355,356.

 

Městské archivy

            Po mých smutných zkušenostech Vám radím, abyste si napřed vypůjčili Průvodce pro archivních fondech toho Vámi předpokládaného archivu.  Třeba pro Archiv města Plzně má  průvodce 477 stran. I tak si do toho archivu zatelefonujte, zda ty dokumenty pro vaši otázku skutečně mají, a předem si je zajistěte na přesný den.

 

Matriky

            Nejdůležitější pro rodopis jsou obvykle matriky, které jsou knihami veřejnými, veřejně přístupnými, dnes ovšem za tučný poplatek.

            Dnes se matrikami nazývají knihy se záznamy hlavně o narození, o křtu, úmrtí nebo i o jiných změnách osobního stavu, jako je např. sňatek. Bývá v nich vyznačeno náboženské vyznání, zaměstnání, údaje o rodičích, kmotrech, porodních babičkách, s adresou bydliště nebo i místa narození. Ne však všechny matriky mají všechny tyto informace.

            Původně byly vedeny na katolických farách matriky jen jako jedna kniha pro všechny osoby té farnosti a obsahovala chronologicky zapisované některé ze zmíněných údajů. Později vznikaly matriky i na jiných místech podle jiných náboženství, Některé specielní matriky se sepisovaly i na vysokých školách. Obecně šlo tedy o různě detailní knihy evidence obyvatelstva pro různé účely.

            Některé matriky mají rejstřík /registr, index, extractus alphabeticus/. Je to abecední seznam v nich podchycených osob, což usnadňuje jejich hledání.

            Při našem pátrání si musíme být vědomi toho, že se nejprve po formální stránce začaly matriky členit na jednotlivé oddíly se záznamy pro narození a křest, úmrtí a sňatek. Jsou to obvykle masivní, těžké, velké knihy, většinou již otrhané, s oslíma ušima. Bývají nadepsány většinou latinsky jako Catalogus (C), jindy jako Liber (L), nebo dokonce jako Status.

            Ne vždy  se setkáváte dnes v archivech s těmito typy matri (m):

C. baptizatorum = Status animarum-                       m. křestní / narozených/

C. conjugatorum = Liber matrimoniorum-                m. oddací/sňatků/

C. defunctorum = Liber mortuorum-                       m. úmrtní /zemřelých/

            Jen někde bývaly vedeny i jiné matriky, jako

C. proclamatorum                                                - m. ohlášek

C. confitendorum                                                 - m. zpovědní.

            Některé dobré rady o matrikách  najdete v práci Melichar R. a kol.:Sborník k základům genealogie. Klub pro čes. Herald.  a geneal., Praha 1988, s.82-87.

            Většinou se považovaly matriky za dokumentaci církevní. Vedení matrik u nás bývalo starostí církevních osob podle toho, zda šlo o matriky katolické  nebo nekatolické (protestantské, židovské aj.). Před rokem 1563 byly vyhotovovány jen ojediněle nekatolické matriky, viz 1565 Slaný, 1571 Kutná Hora, 1584 Praha. Evangelíci augšpurského a helvétského vyznání vedli matriky až od vyhlášení tolerančního patentu od r. 1782

            Povinnost vést knihy sňatků a křtů stanovil teprve koncil tridentský ( 1543 - 1563) v souvislosti s reformou manželského práva. K nejstarším u nás patří matriky katolické i některé nekatolické z druhé poloviny 16.stol. / Slaný, Kutná Hora.../

            Teprve v letech čtyřicátých až šedesátých 17.století se objevuje převážná část našich katolických matrik. Tak tedy pro naši Ságu rodu máme před touto dobou jen pramalou naději dopátrat se nějakého našeho předka z matrik. Naděje je malá ještě do konce třicetileté války /1648/, protože v ní bylo u nás velké množství matrik zničeno.

            Zápisy v matrikách prodělaly dlouhý a komplikovaný vývoj. Až do patentu Marie Terezie v r. 1750 mohl provádět zápisy do matrik farář, na malých farách též kaplan a zákristián , ale i vzácně kostelník nebo zvoník, dokonce někde i kantor.

            1770 nařídila Marie Terezie / 1717-1780/ psát do matrik narozených i jméno nemanželského otce. Tato císařovna také vydala první zákon o přesném a bezplatném vedení matrik u nás.

            1770 se také teprve zavádí identifikací otce nikoliv jen údajem “po chalupě”, ale už rodovým jménem.

            Od 1781 se podle patentu Josefa II. staly matriky veřejnými listinami, o tom jednal i patent z r. 1784 a dekret z r. 1787. Kdybyste z těch dob někoho v matrikách hledali, tak se připravte na to, že tehdy byly matriky vyplňovány jako veřejné listiny jen německy. Až po 1784 bylo také nařízeno vést odděleně matriky křestní, svatební a úmrtní.Do josefinských reforem v 18. století se někdy zapisovalo do matrik i číslo domu, kde se kdo narodil.

            Od 1790 bylo nařízeno vést indexy k matrikám, od 1802 se to vyžadovalo i pro starší matriky.Od 1790 byly vydány směrnice pro bezpečné archivování a ukládání matrik.

            Od 1812 se datum narození zapisuje povinně. Do té doby se do nich zapisoval ne den narození, ale den křtu, místo data úmrtí se psal den pohřbu. Neznalost této změny už vedla k mnoha omylům v datech.

                        Jiná vyznání vedou matriky až později

- Židovské matriky jsou u nás vedeny až od r. 1784

- starokatolíci  vedli matriky od 1877

- bratrská církev ochranovská od 1880

- církev československá od 1920

- česká obec pravoslavná od 1923

- o něco později je vedla  i církev českobratrská, jednota bratrská, německá církev evangelická ...

            Matriky lidí bez vyznání / bezkonfesijní/ začaly vést okresní úřady a magistráty až od 1870

            Obvyklým jazykem matrik byla však nejdříve latina Vzácně se na začátku psaly matriky česky. Čeština však pronikala znovu do matrik až od r. 1848, ale většinou jen na českých farách . Teprve 30.1.1866 bylo vedení všech matrik sjednoceno pro všechny církve, pro některé úřady a dokonce i pro osoby stojící mimo církev.. Té se ale nebojte. Pro rodopis potřebujete v matrikách znát jen několik latinských termínů zaměstnání nebo jejich postavení na vesnici, jako

casarius            - chalupník, domkář

hortulanus        - zahradník

inquillinus         - podruh, nájemník

laborarius         - dělník, pomocník

lanearius           - celoláník

mensionarius- malorolník

paganus           - vesničan, venkovan / pagus - vesnice/

rusticus - vesničan / na panském rustikálu/, sedlák

subditus           - poddaný

testes               - svědci

levans   - porodní bába

            Později, zejména od josefinských reforem v 18.století až do poloviny 19. století , byly všechny matriky psány německy,

            Matriky bývaly dlouho vedeny na farách, teprve po druhé světové válce byly přeneseny na obecní úřady a staré matriky byly ukládány v různých druzích archivů.

            Komplexní povinnost vést matriky pro všechny občany byla nakonec u nás novelizována v r. 1949. Od té doby jsou matriky za poslední desetiletí uloženy a vedeny na dřívějších národních výborech, dnes městských úřadech. Staré matriky jsou ve státních oblastních archivech - dřívějších krajských archivech.

 

            Matriky s údaji našeho rodu z dřívějších století najdete převážně v oblastním archivu v Zámrsku, který je v zámku ( adr. 56543 Zámrsk, okres Ústí nad Orlicí, tel. Vysoké Mýto 114]..

            Než začneme hledat matriky , kde všude by mohli být Paichlové, je nutno si uvědomit národnostní rozložení obyvatel v bývalém Lanškrounsku. V nejstarších matrikách je těžko je najdeme v českých vesnicích. K orientaci vám pomohou statistiky ještě z dob naší první republiky, protože se v těchto místech příliš poměr mezi Čechy a Němci oproti minulým stoletím zde neměnil, Viz např. Statistický lexikon obcí v zemi České, Praha, Orbis 1934, 613 s. . Zde třeba najdete, že v obci Dolní Houžovec (- Seibersdorf), kde sídleli i naši předkové,  bydlelo 304 Němců a jen 3 Češi.

Z Lanškrounska jsou pro hledání našich předků snad nejdůležitejší matriky ze třech farních obvodů:

- č. 164 LANŠKROUN (Landskron) diecéze Hradec králové, vikariát Lanškroun, matriční obvod Lanškroun. V r. 1350 plebanie a sídlo děkanátu Litomyšlského biskupství:

Matriky farním obvodu zahrnují obyvatele obcí:

            Lanškroun, Horní Třešňovec /Oberjohnsdorf/, Dolní Třešňovec           /Niederjohnsdorf/, Albrechtice, Sázava / Zohse/, Ostrovec       /Michelsdorf/, Žichlínek /Sichelsdorf/, pravděp. i Moravská     Třebová / kde je zmínka o svatbě Tobiáše Peichla s Madlenou   Luckersovou v matrice č, 1126, kniha oddaných/.

            Celkem je to 35 knih, z toho jen u 2 jsou rejstříky

Matrika                     N           narozených: 1625 - 1870

                                 0            oddaných : 1692 -1855

                                 Z            zemřelých : 1735 - 1868

Čísla matrik v Zámrsku:

1125, 1126 , 1127, M 1128 (1692-1712), M 1129 (1712-1725), M 1130 (1725-1758), 1131 N ,Z (1759-1770), 1132 N,Z, (1773-1787)

-          ÚSTÍ N. ORLICÍ, diecéze Č. Třebová, před 1784 fara /před Knapovcem/

Matriční obvod: Ústí n. Orlicí, Hylváty, Černovice, Oldřichovice, Dlouhá         Třebová, Kerhartice n.Orlicí, Václavov

Matriky                č. 2061       N                     1266 - 1699

                            č. 2062       N.O.Z              1700 - 1718

                            č. 2063       N,O,Z              1718 - 1737

                            č. 2064       N                     1737 - 1755

                            č. 2065       N                     1755 - 1781

                            č.2066        N,O,Z              1782 - 1811

-č. 143 KNAPOVEC (Knappendorf), diecéze Hradec Králové, vikariát Lanškroun, matriční obvod Ústí n. Orlicí, od 1350 plebánie litomyšlského biskupství, v r. 1784 lokálie, fara zřízena 1856, počet obyv. 1913.

Farní obvod:

Knapovec / zde uváděno 650 N a žádný Č/

Dolní Houžovec - Seibersdorf / 319 N a žádný Č/

Horní   Houžovec - Hertersdorf / 313 N a žádný Č/

            Celkem 4 knihy, rejstřík 0

Matriky narozených , oddaných a zemřelých 1784 -1843

Čísla matrik v SOA Zámrsk

č. 1996 N,O,Z Knapovec                                    / 1784 - 1831/

č. 1997 N                                                            / 1831-1859

č. 3265 N                                                            / 1859 - 1899/

č. Ah I. 1998 N,O,Z Horní Houžovec                  / 1696 -1784 /

                                                                            / 1784 -1843/

č. BH II. 3264 N                                                 / 1836 -1880/

č. 3265-6 N,O,Z Dolní Houžovec                        / 1669 -1696/

č. 1999                                                                / 1696 - 784/

                                                                            / 1784 - 1843/

č. 40 ČESKÁ TŘEBOVÁ, diecéze Česká Třebová, vikariát Lanškroun, matr. obvod Čes. Třebová

Farní obvod: Čes. Třebová, Parník, Lhotka, Dlouhá Třebová, Zhoř, Svinná, Kozlov, Rybník, Skuhrov

Celkem 31 knih, l rejstřík

Matriky :narozených       1635 - 1867

oddaných                       1640 - 1860

zemřelých                       1640 - 1860

č. 44    5. farní obvod ČISTÁ/ Neudorf/ pro obec Nová ves, Čistá, Brlenka celkem 14 knih , indexy 7 knih

            n 1629-1859

č. 6. farního obvodu ČESKÉ HEŘMANICE i pro obec Netřeby

            n 1711-1835

            o 1711-1835

            z 1711-1860   

č. 7. farní obvod DOLNÍ ČERMNÁ i pro obec Horní Dobrouč (Dittersbach)

            n 1678-1865

            o 1678-1854

            z 1676-1857.

a mnoho jiných.

Z Litomyšlska je mezi knihami matričního obvodu z děkanství v Litomyšli je zde 39 matrik, z nich jen 24 má abecední seznamy jmen (indexy). Týkají se

-č. 179 LITOMYŠL / Povýšení sv.Kříže/, Diecéze Hradec Králové, vikariát Litomyšl. Poprvé uváděno “ castrum Luthomysi” v Kosmově kronice, 1145 zmínka o kostele litomyšlském v době usídlení zde premonstrátského řádu, 1344 zde zřízeno Karlem IV. biskupství při kostele P.Marie, děkanství “ od dávných dob”, 1904 proboštství.

Farní obvody pro obce: Litomyšl, Benátky, Člupek, Kornice, Končiny,           Lazaret, Nedošín, Němčice, Osík, Pazucha, Říkovice, Pudilka,        Sedliště, Suchá, Višňáry

            Celkem 39 knih, indexů 5

Matriky                          narozených                     1622-1816 / 1863/

                                      oddaných                       1691-1863 / 1864/

                                      zemřelých                       1625-1683

            /starší než 1622 zničeny 1619 za stavovského povstání/

-č.4. farní obvod MORAŠICE s obcemi Lány, Tržek, Morašice, Sedlištko, Újezdec, Makov, Nová Sídla

Celkem 11 knih, 2 indexy

            n 1656-1869

            o 1656 - 1822

            z 1656-1860

            Matriky jiných náboženství než římskokatolického jsou v oblasti Lanškrounska jen evangelické pro komunity Horní Čermná, Horní Sloupnice, Chvaletice, Jimramov, Opatovice, Proseč, Semteš, Svratouch, Telecí a Trnávku.. Nejbližší židovské matriky jsou až v Rokytnici v Orlických Horách a na Skalce.

C.        Z Plzeňska jsou všechny Paichlovic matriky uloženy v Státním oblastním archivu v Plzni, 30612 Plzeň, Sedláčkova ul 44- II. p., tel. 36263.

            Předky pobočné větve Paichlovic najdete v matrikách farního obvodu DOLANY -pozor abyste se nespletli, naši patří do Dolan u Klatov /je více Dolan v Zpč. kraji/.Jde o matriky signatury SM 684

            1          N,Z,O 1731-1760       Dolany

                                   SM 685

            2          N         1760-1784

            3          N         1784-1813

            5          N         1814-1859

                                   SM 687

            16        Zi         1760-1784      farní obvod ( je zde index )

            17        Z          1784-1813      farní obvod

            19        Z          1814-1858      Dolany

            Pro žadatele nebývá jednoduché najít požadovanou matriku, ale v tom Vám už pomůže seznam, který vám zapůjčí matrikář. Když Vám přinesou vyžádanou matriku, tak se prvně podívejte, zda má abecední seznam jmen, tzv. index, rejstřík. Pak se rychle orientujete, kde které jméno je, na které stránce. Jinak vás lituji, protože musíte listovat v tlusté knize a prohlížet záznam po záznamu. Pokud nejdete na jisto, tak musíte hledat Peichly a Paichly  ne jen v jedné vesnici, ale ve všech vsích celého farního obvodu. Pokud nejsou v téže knize i matriky oddaných (Trauungsbuch) a matriky zemřelých (Sterberegister), tak si tyto seznamy zemřelých a oddaných nechte až na příští fázi hledání, abyste v archivu nenechali celé jmění, protože za každé zapůjčení matriky platíte 25-35 Kč.

            Dále vám radím, pokud si něco vypisujete, tak vypište vše. Zapomenutý údaj o čísle chalupy vám třeba neumožní poznat, do které větve rodu dotyčný patří a k vůli té nepozornosti platíte za nové vypůjčení matriky znovu. Prostě je to práce dost svízelná.

            Jiné potíže bývají s matrikami novějšími ve větších městech. Tam mívají matriky rozdělené i podle čtvrtí, dříve i předměstí nebo samostatných vsí kolem města. Dokonce i podle náboženství. Takže když nevíte o svém předkovi, zda byl katolík nebo evangelík, tak musíte hledat v několika knihách. Staré plzeňské a západočeské matriky jsou naštěstí soustředěny v Plzni v Státním oblastním archivu. v Sedláčkově ulici 44.

           

Pozemkové knihy

 

            Záhy patřilo k potřebám lidstva , tedy i pro členy našeho rodu, mít k dispozici půdu, později ji mít ve vlastnictví. Z půdy se brzy platily berně, a tak se o jejích uživatelích nebo vlastnících vedly přesné záznamy, z nichž nejdůležitější bývaly v pozemkových knihách. Ty by mohly tedy být důležitým pramenem pro naše rodové pátrání, pokud se ovšem uchovaly.

            Pro nejstarší naši genealogii má tedy dost omezený význam jen -rustikál - půda držená poddanými. O její držbě nám něco prozrazují zápisy v pozemkových knihách.Ty nejstarší pozemkové knihy v severovýchodních Čechách, kde by možná byli podchyceni i naši první předkové, se nedochovaly. Tyto pozemkové knihy nebo jen jejich zbytky se zde objevují až od konce 15. století. Z poloviny 16.století se dochovaly zde už i dokonce gruntovní knihy, tedy knihy se záznamy o půdě, přináležející k jednotlivým chalupám, statkům a velkostatkům. Údaje o půdě lanškrounského velkostatku už existovaly od r. 1531, o litomyšlském od 1534. Je nutno si však povzdechnout, protože jsou teoreticky dostupné ve Státních nebo oblastních archivech     V Zámrsku jich mají zaplněno přes 814 běžných metrů regálů. Pro východočeský region je to 9421 knih. Pokud byste v nich chtěli hledat majetky našeho rodu, tak byste je mohli najít ve skupinách pod pořadovými čísly fondů velkostatků 18. Lanškroun a 21 Litomyšl.

Pokud vím, tak existuje jen jeden záznam o rytíři jména Paichl, a sice v záznamech až hodně pozdě za Rakouska -Uherska. Tak bychom zbytečně příslušníky našeho rodu hledali v deskách zemských. Ty sice byly založeny někdy po roce 1260, je jich na 1100 knih , zachovaných od r. 1541. Obsahují jen záznamy zemského soudu pro šlechtu a její svobodný majetek.

 

Jiné dokumenty

 

Sčítací operáty           K nejrůznějším statistickým dokumentům patří i někdy úplné perly vědomostí genealogických, např. soupisy poddaných s nejrůznějším obsahem., např

-Soupisy poddaných podle víry        Někdy se jim také říká “ soupis nekatolíků ” z r. 1651. Najdete je v originále i ve fotokopiích snad v každém krajském archivu. Všechny z Čech a Moravy mají např. i ve Státním ústředním archivu v Praze.Je to jakési sčítání lidu na panství, který vhodně doplňuje Berní rulu, která je jen o 4 roky mladší. V tomto soupisu máte oproti berní rule navíc i údaje celé rodiny, tedy o manželce a dětech, údaje o zařazení nebo zaměstnání, resp. majetnictví půdy /sedlák, chalupník a zahradník/. Bohužel, když nebudete mít štěstí, tak v těchto soupisech najdete jen křestní jména. Nevíte pak, kdo z nich patřil k našemu rodu Navíc jsou zde i údaje o vztahu k hospodáři, jako např. manželka, žena jeho, dcera jeho, sirotek, pacholek, děvečka, podruh,

            Ve Státním ústředním archivu Vám dají k dispozici fotokopie soupisů z Chrudimsko s Lanškrounem a lanškrounským panstvím pod číslem SM R 109 /45 , signatura CH 14. Seznamy jsou děleny do několika desek podle čísel listů / folio/ a řazeny podle vesnic a městysů. .Viz např.

 -Lanškroun Sign CH 14 f. 2-4v, 6v- 24

- Sázava CH 14 f. 105 v - 107,

- Houžovce Ch 14 f. 66-67

-Registra dětí, z kterých se později vyvinuly soupisy poddaných /Mannschaftsbücher/. V těchto registrech dětí byly každoročně sepsány rodiny poddaných podle obcí, a to zvlášť s ohledem na děti se živými otci a zvlášť sirotci. V nejstarších soupisech nebyly uváděny manželky, v pozdějších letech už ano. Věk byl však udáván rychtářem většinou jen odhadem. U dětí je v poznámce uvedeno, kde pracují nebo jakému řemeslu se učí. Když se děti dospěly a vstoupily do manželství, pak bývá zde uvedeno i jméno nevěsty + ženicha a obec, do které se přiženily. Když dítě zemřelo, je k němu zapsán křížek a bylo škrtnuto. Když dospívaly, tak býval v početnějších rodinách zapisován “dostavuňk”, aby byly děti přiděleny do služby v některém z panských dvorů.

-Knihy povolení ženichům. Farář neoddal poddaného, dokud si mládenec nepřinesl od vrchnosti lísteček o svolení k sňatku. Zjistíme zde tedy snadno jméno nevěsty a pozdější matky, z to i když se přivdala z jiné farnosti.

- Někdy jsou zde i knihy zádušní . Záduším byl nazýván souhrn majetku kostela, nikoli tedy fary. Patřilo k němu nejen zařízení kostela, ale i zádušní pole, zádušní krávy, peněžní a naturální dary osadníků, pachty z polí, výdaje na opravy apod.

- Sem patří i již zmíněné urbáře, robotní knihy, a to sestavované podle let, vesnic a gruntů, V urbáři jsou zaznamenány všechny povinnosti poddaných ke své vrchnosti, tedy všichni majitelé domů, sedláci a chalupníci ze všech vesnic panství. Tím se zásadně liší od berních rul, kde jsou zaznamenáni jen všichni, kteří hospodařili na půdě.

            V urbáři však můžeme někdy nalézt i různá povolení, vandrovní seznamy, protokoly o postrku, po vyhlášení tolerančního patentu i protokoly o nekatolících, výplaty invalidům, soupisy chudých, knihy patronátního úřadu, rejstříky řemeslníků, přehledy odměn poslům a podrobná agenda vrchnostenského hospodaření, která obsahuje často několik set různě nazývaných knih.

            Pro náš rod Paichlů jen výjimečně mají význam pro genealogii

-Městské knihy , které byly vedeny městskými úřady k pojištění práv města i jeho jednotlivých měšťanů. Radní knihy byly vedené městskou radou. V českomoravském prostoru se jich do r.1526 prý dochováno jen na 1200. Naší nejstarší dochovanou městskou knihou je radní kniha Starého Města pražského, vedená od r. 1310.

            Knihy většinou se označují latinsky jako Libri /L/, K městským knihám patří:

L. additionum                                      - knihy pozůstalostí

L. cesuum                                            - knihy úroků

L. citationum et sententiarum                - knihy půhonů a nálezů

L. confirmationum                                - knihy konfirmací, biřmování

L. erectionum                                      - knihy církevních nadací

L. contractuum                                    - knihy převodu nemovitostí

L. divisionum                                       - knihy dělení pozůstalostí

L. judiciorum                                       - knihy soudních pří

L. liberiorum                                        - knihy svobodnické

L. memorabilium                                  - knihy pamětní

L. testamentorum                                 - knihy závětí

            Stejně minimální naději na doplnění znalostí o našem rodě mají

Kroniky,  tedy zápisy o historických událostech v jejich časovém sledu. Později, většinou od 18. stol., se stále více prosazují díla kronikářů resp. písmáků z venkova.

            V 19. a v první polovině 20. století byly více méně pravidlem kroniky školní, farní, nejrůznějších spolků, vojenských útvarů apod.

            Předmětem našeho zájmu tady jsou kroniky rodinné a rodové.U kronik rodiny postupuje kronikář při jejím sestavení od sebe do generací rodičů a prarodičů. Rodová kronika začíná zpravidla naopak od nejstaršího známého předka až k současnosti. Rodovou kronikou vlastně je vlastně pokračování naší Ságy rodu Paichlů. Kroniky se obvykle nepíší hned načisto.

b. Předmluva-úvodní slovo

c. Pasáž o rodném jménu, příjmení

d. Stať o kolébce rodu

e. Kapitola o nejstarších dějinách rodu

f. Nejstarší zjištěný předek

g. Kapitoly o dalších předcích, potomcích

h. Kapitola o rodové bilanci se základními demografickými údaji, jako             průměrný dosažený věk, nejdelší věk, četnost porodů, doba       plodnosti, věk sňatečnosti, dlouhověkost, nemoci a povolání,   původ nevěst a ženichů, záliby

ch.Doplňky a dodatky

i. Běžné zápisy v přítomnosti

            Po formální stránce mohou kroniku doplňovat

j. Rejstřík, k. Obsah, l. Literatura [2] .

Listy a listiny dávají jen malou naději máme při našem rodopisném bádání. že o svých předcích najdeme něco psaného v listech a listinách. I když by byly v nich informace možná nejdůležitější, najdeme je totiž hlavně pro členy nešlechtických rodů jen málokdy. Diplomatika, čili věda zabývající se studiem písemností úřední povahy, odlišuje listy od listin.

            :           Pro genealogii u starších našich předků musíme mít velké štěstí, abychom našli  významnější informace  v Novinách a časopisech. Jen doplňkové informace nám poskytují v genealogii tabulky pro převádění dat.

           

Onomastika

 

Různá příjmení Paichlů, Etymologie našeho příjmení

------------------

                                                                               

Různá příjmení Paichlů

 

Onomastika (nauka o vlastních jménech) nás v genealogii jen výjimečně dovede k nějakým jednoznačným závěrům. U termínů se slovními kmeny Pai, Pai, Pay, Pei, Pou Bay, Bai aj. nás může teoreticky zavést  nejen až ke Keltům, názvy běličů plátna až k Římanům, ke Starogermánům vede i velikost lidského břicha nebo bříška tlapky jelenů a od nich se mohla přenést  i do jazyků v někdejší říši Franků. Fantazie může termín Paichla spojovat i se staročeštinou, viz např. pauchl = pouchle (vyfouknuté vejce). Název paiche může, sice spíše jen teoreticky, vznikat v jazyce  lokality ve středním Mongolsku .

            I když to nevíme s jistotou, je možné, že pojmenování Paichlů  v Čechách vznikalo v němčině  někde ve Fransku, nejspíše  v jeho východní část na západ od Chebska. Nejspíše to bylo se v době velké kolonizace Čech v dobách krále Přemysla Otakara II (1253-1278)  a Paichlové imigrovali do různých míst v Čechách.

 

Nezajímají nás pochopitelně jen místně rozptýlená jména Peichl, Paichl, Pewchel, Bewchel, Beychel, Beychl, Bäuchel, Bäuch v Čechách, v Německu , Rakousku, Polsku ,Švýcarsku i jinde. Snad nejstarší písemná zmínka u nás je o Nicolasi Bewchelovi ze Svitav z r. 1379. . Jako snad prvního se jménem Paichl najdeme v Čechách u narozeného v r. 1560.

Jde nám  první řadě o genealogii našeho rodu , který pravděpodobně na naše území přichází nejspíše do oblasti pod Orlickými horami v povodí říčky Sázavy.na Lanškrounsku. Přivedli ho sem nejspíše z Franska páni Hrabišicové..Větší počet zaznamenaných Paichlů však najdeme v soupise poddaných podle víry v r. 1651 až ve vsi Sázava. Zprvu jsou zaznamenáváni i bez křestního jména , viz Wypis z Rule Kralowske bernie zemské, zprávy  Generální Wizitataczý leta  1654 a výpis  z r. 1672 a jiné. S křestními jmény už uvádějí záznamy Walentina Paychla *1631, Mathiase Peichla *1670, Mathiase Peichla *1690, Matěje Peichla * 1713,  Matěje Peichla, *1753 + 1778, Václava Peichla *1773, Josefa Bäuchela-Peichla * 1807, Josefa Fuchse-Bäuchela *1831, Jana Bäuchela *1865 + 1939, Jaroslava Paichla  *1899 + 1979..

Náš rod se ztrácí v neuvěřitelně široké mlhovině jmen. Všimněme si zde jen orientačně jmen hodně podobných, začínajících  písmeny B a P

B.

-Baichl / viz opakovaně někteří předkové v našem rodokmeni

-Bauch / Alfred, zapsán v nejstarší úmrtní matrice St. Sebalda a St Lorenze v Norimberku

            /Jan z Tarnova, 1558-1595 slezský vladyka v Rudolci zapsán             jako úředník

            / velmi stará rodina ve Švýcarsku, cit Hellbach- Adels Lexikon

            / v biografiích světových je několik slavných Bauchů, ale ty nemá cenu ani zapisovat

-Bäuchel / cit Gottschald, M.: Deutsche Namenkunde

            / náš rodokmen, moje žijící teta a naši bratranci a sestřenice

-Bäuchele / cit. Gottschald M.: Deutsche Namenkunde

-Bäuchl / náš rodokmen

-Beuchel / Elias, Georg, Johan, Rosa povýšeni do českého rytířského stavu ve Vídni dne 5. dubna 1720, cit Hellbach,J,Ch.: Adels-          Lexikon / cit. Gottschald, M.: Deutsche Namenkunde

-Beichl / cit. Gottschalk, M.: Deutsche Namenkunde

-Bewchel/ Niclos zaznamenán v kolínské městské knize 1379- 1403

-Beychl / Václav, berní rula č.10 Čáslavsko, str 393

-Beychel /Nicol ze Žitavy - Zittau cit 1379 v kolínské městské knize

 

P                 -Paichl /Jan, pacholek, Sázava, Chrudimsko, Soupis poddaných         podle víry 1651,

            / Ondřej, zahradník, tamtéž

            / Victorinus, sedlák, Svrčovce a jeho rod na Plzeňsku, viz Pajchl

            /Josef, nadporučík 75 p.pl. Praha III, Říční 9 , Adresář Prahy 1910

            / Christine Paichl, 1170 Wien 17, Rötzer Gasse 7. Telef. seznam         1993/94

            / Mathilde Paichl, 1180 Wien 18. Thimmiggasse 63-69, Telef.             seznam 1993/94

            /Maria Paichlowa, autorka knihy Atlas geologyczny Polsky, l959

-Pajchl /Victorinus, sedlák Svrčovce, 1689-1735 a jeho celý rod až do          Bohumila Pajchla * 8.9.19 44 v Plzni- viz též Paichl

-Pagchl / Faltin, Sázava,Chrudimsko, Soupis poddaných dle víry z      r.1651, Walentin,berní rula č.10,panství Landskron 1654,fol 98,

-Pachl / Tomass, chalupník, Vlčkovice, Panství Lanškrounské, Soupis            podle víry 1651

            /Anna Pachlowa, podruhyně, tamtéž

-Pachel / Řehoř, sedlák, Rybník, panství Lanškrounské, Chrudimský kraj, Soupis podle víry 1651

-Pachl / Tomáš chalupník ve Vlčkovicích, na Lanškrounském panství,             berní rula 1654

-Pejcha / cit. Moldanová, D.: Naše příjmení

-Pejchel /-Pejcha / okr. Praha, Bohnice, statek nejv. purkrabího 1790,

            / statek Brnky, Kouřimský kraj, Prosek 177   

            /statek Nasavrkjy, Chrudimsko, 1821

            /okr Čes. Brod, panství Brandejs, Kouřimský kraj 1654

-Pegcha /statek Vršovice, Kouřimský kraj, 1651

-Pegchl / náš rodokmen

-Pejchalů / Jakub, berní rula 10, Čáslavsko str. 314,

            / Pavel, berní rula č. 10 Čáslavsko, str. 627

-Peichl /Jakub, sedlák v mlejně u Sázavy, Chrudimsko, Soupis            poddaných podle víry 1651,

            / Martin otec jeho, tamtéž

            / Jindřich, Praha 10, Křenická 2253, tel 7811828, Telef. seznam

            / Miroslav, Praha 3, K lučinám 2465, Telef. seznam 1993

            / Stanislav MUDr, Praha 6, Šafaříkova 353, Telef. seznam 1993

            / Vladimír, Praha 10, Věšínova 4, Telef. seznam 1993

-Pejchlová /Marie, Praha 10, Krátká 33, Telef. seznam 1993

            / Milada JUDr, Praha 6, Národní obrany 49

-Peycha /statek Viničné, Kouřimský kraj 1853

-Pewchel

-Peychl / Jirzik, zahradník, Sázava, Panství Lanškrounské,      Chrudimsko, berní rula, revizitace 1672

            / Mates, barvíř, chalupník, Falknov, panství Falknovské, Berní rula      č. 23, I. díl Plzeňsko, str 340

? -Pichl / Mates, švec, Maroltov u Jáchymova, kraj žatecký, Berní      rula Žatecko

            /David, zahradník, Město Bor, panství Bor, Berní rula č. 23,    Plzeňsko, str. 340

? -Püchl / Ulrich, Újezd u sv. Kříže, Berní rula č. 23, Plzeňsko, ves     Ruhstein,chalupník, str.399.

            / Mates, pohořelý, Horní Žandov, Panství Kynžvart, Berní rula č.23    Plzeňsko, str. 383

            /Mates, zahradník, Dolní Žandov, Panství Kynžvart, Berní rula č.23, Plzeňsko, str. 380

            / Bartl, sedlák, Žíznětice u Nýrska, Berní rula č. 23, Plzeňsko

            / Georg, sedlák, Úbočí u Kynžvartu,

? -Pychl / Bartoloměj, zahradník, Město Bor, Panství Bor, zahradník,             Berní rula č.23, str.299

? -Pychalů / Jakub, berní rula č. 10 Čáslavsko, str 403

            Úmyslně Vám předkládám tento zmatek jmen, abyste viděli, jak těžké je pak sestavit rodokmen /An-pedigree, genealogical tree, Fr- arbre généalogico, It- albero genealogico, Ně- Stammbaum, Šp- árbol genéalogico, Ru-rodoslovnaja/

            A to Vám, prosím, nepředkládám ani slova podobně znějící, i když jsou jimi pojmenovány jiné objekty než jsou lidé, jako např.

Beuchel                                      bříško na kopýtku. jelena

Paiche                                        ryba žijící v jižní Americe, latinsky Arapaima gigas,

Paiche, Paicheng, Baicheng      jméno oblasti ve středním Mongolsku

Pauchle, Paukle                          název planého jablka

Pauchl                                        název prázného, vyfouknutého vejce

 

            Jistě bych nalezl Peichlů v Čechách daleko více.  Ale i tak vznikla dost veliká množina údajů o Paichlech, ucházejících se o čest býti našimi předky Mnoho Peichlů z Plzeňska jsou s největší pravděpodobností členy vedlejších větví našeho rodu, která se odštěpila od společného rodu někdy ještě před 17. stoletím. Jsou to tedy spíše naši prastrýcové, prabratranci. Proto některé členy této větve uvádím na konci této kapitoly také jmenovitě. Ta totiž v budoucnu poskytne informace zejména o tom, jak se někteří Paichlové šířili do Vídně a do USA, ba i do Australie..

 

Etymologie našeho příjmení               

                                                                                  Nomen-omen.

                                                                                  Jméno – znamení

                                                                                              Plautus, Peršan 625

            Staletý vývoj, jímž příjmení prošla, zanechala na něm své stopy. Odrážejí se v něm nejen proměny jazyka. Proto jsou mezi nimi též taková, která vznikla ze slov již po staletí neužívaných. Nelze opomenout ani to, že velmi často v nich docházelo k nejrůznějším zkomolením. Prostí lidé neuměli většinou ani psát ani číst, a proto také písaři mohli příjmení po svém různě přepisovat..O našem příjmení jsem nic jednoznačně spolehlivého v literatuře nenašel.. Možná, že to je tím, že etymologie většinou nevidí dále než do starogermánštiny. Proto některé seriózní německé etymologické slovníky připouštějí, že třeba německý termín Bauch / břicho / může být z ještě starších jazyků než jsou jazyky germánké. Co když to naše nomen omen tedy máme po Keltech?

            Moc velkou pomoc jsem tedy nezískal ani od důkladných staročeských a německých slovníků. Takový slovník autorů Grim,J., Grim, A./ Deutsches Wörterbuch, Leipzig / je snad nejtlustospisovější. Přestože zaplňuje přes metr regálu, termín Bäuchel, Bäuchl, Peichl, Peichel ani Paichl nezná.

            Nakonec jsem musel do etymologie zafušovat tedy sám, i když s trochou pomoci starší vědecké literatury.  I tak jsem ani já nedospěl k žádné jistotě. Protože jsem musel celý život dělat vědu, tak i moje  závěry jsou jen o vědou podložené hypotézy, domněnky, možnosti, pravděpodobné vysvětlení a zdůvodnění.

            Předkládám Vám k úvaze hlavní hypotézy, které připouštějí, že máme příjmení po pradědech buď podle

                                   1. povahového rysu pyšnosti,

                                   2. nápadného tvaru břichatosti.

            Oba tyto pojmy za určitých okolností mohou splývat, takže bychom mohli uvažovat jako příčinu našeho příjmení  jejich společný jmenovatel v  

3. obecném znaku velkoobjemovosti.

            Když si dáme etymologickou námahu, tak dojdeme i k hypotéze, že naše jménomůže souviset i s

                                   4. malou výškou těla našich předků

            Předchozím teoriím je rovnocená poslední úvaha, že máme příjmení podle

                                   5. zaměstnání běliče plátna.

            Je dost nepravděpodobné, že by podkladem pojmenování našeho prapředka bylo jiné bříško, třeba bříško prstu. Člověk ale nikdy neví. Uvádí se i bříško na jelením kopýtku, známé prý podle otisku jelení stopy pod německým názvem Beuchel. To by pak byl náš praotec mohl být pojmenován podle stopařství, Pochybuji, že by to bylo z toho, že byl ze svého příjmení jelen.

            Málem mne na falešnou stropu svedl slavný J. Jungmann. Ten totiž ve svém díle / Slownjk česko-německý, Díl I. - IV. Knížecí arcibiskup. knihtiskárna, Praha 1837 / uvádí i již zmiňované další termíny, připomínající naše příjmení, jako např.

Pauchle, Paukle           název planého jablka

Pauchl              název prázného, vyfouknutého vejce

            Také se mi zrovna nezdá, že by náš Peichl nebo Paichl si odnesl své příjmení od názvu autonomní oblasti ve středním Mongolsku, která se nazývá Paicheng, Baicheng, ale též Paiche.

            Nic asi také na tom nebude, že by se naši předkové pojmenovali podle velmi dravé ryby, která na severu Jižní Ameriky dosahuje délky 15 stop a hmotnosti až 500 liber. Jmenuje se Paiche, latinsky Arapaima gigas, lidově Pirarucha.

            Začněme tedy vytvářet reálné hypotézy.o vzniku jména Paichl

1.. ČESKÝ PYŠNÝ PEJCHL ?

            Proto možná také naše příjmení nebudí dojem příjmení českého, že se po staletí psalo úředním jazykem německých. Bohužel zatím žádný z našich badatelů v české antroponymii nám na pomoc zatím nepřišel. Ale kdo ví, českých příjmení je prý více než 40.000. Když stejný význam měl pro nově se objevivšího člověka pozdější příjmení Novák, Nový, Nováček, tak možná, že to bylo stejné s českou slovní charakteristikou povahového rysu pýchy. A tak asi nikdo stoprocentně nevyloučí, že zde nebyla souhlasnost jména Peichla s českým pojmenováním pýchy, nafoukaností pod jmény

            -Peicha

            -Pegchl

            -Pejcha, Pejchal, Pejchalů, Pejchl, Pejchlowá,

            -Peychl, Pewchl, Pewchel

            -Peyšek, Pýšek jako název pyšného člověka

            -Pichl, Pychl, Pychal, Pychalů, Püchl

            -Pýcha,...

            Dlouho mne to nenapadlo, až teprve hledání v českých etymologických slovnících mne přivedlo na možnou souvislost našeho příjmení s pýchou. Mohlo to vznikat takto: PEJCHL mohl být lidový termín pro původní Pýchl. To není nic divného, vzpomeňte třeba na mlýn-mlejn, dobrý - dobrej, mýdlo - mejdlo. Pak to Pýchl mohlo se odvozovat jako příjmení podle vlastnosti našeho prapředka, který byl pyšný. Ještě dnes to slyšíme i v současných tvarech slov pýcha - pejcha. Mají společný kmen "pych", což známe třeba ve slově pych jako zpupné poškození polního majetku (cituji podle etymologického našeho slovníku).

            Staročeština tu naši pýchu definovanou jako nafoukanost docela dobře vystihovala odvozením od sloves " pýchati, pýšeti, peyšiti, pychnouti ", v nejobecnějším smyslu “nadýmati se, nafukovati se, foukati, puchnouti, nabírati na objemu.”

            Že tato moje teorie nevisí jen tak ve vzduchu, to dokazuje lístkovnice onomastické knihovny České akademie věd, kde najdete i příjmení PEJCHA z více českých míst, jako např. z Třebestovic u Brandýsa n. Labem už v r. 1654, v Bohnicích u Prahy v r. 1777, nebo příjmení PEYCHA ve Viničných Horách u Prahy v r. 1853. A odtud k té příponě -l- je už jen malý kousek.

            Vždyť jsem při prohlížení matrik musel konstatovat, že v nejstarších matrikách se nejčastěji vyskytuje u našich předků příjmení Peichl, nebo, když si faráři tehdy moc nedělali starosti s gramatikou, tak psáno místo s "i" také s "j" nebo "y", možná též “ü”. Možná, že je to stejné s tím “w” ve jméně Bewchl. Zdálo by se v těch variacích psaní našeho příjmení spíše důležitější to "e" v tom P-E-ichl. Pak jsem ale ke svému velkému překvapení zjistil, že se vyskytovalo i tvar příjmení s "a" jako Paichl.

            . Také ten konec s písmenem „el“není nic neobvyklého. Lingvista Svoboda těchto staročeských jmen končících na -l uvádí ve své knize tři hustě psané stránky 168 - 170.. Příponami se souhláskou -l- se totiž často tvořila jména jako deverbativní slova s významem činitelským, jako třeba blouznil, kecal, tlachal, hýřil atp.. Jindy jde o slova s významem náklonnosti k činnosti nebo ději. Peichla tam však nenajdete. Je to k vzteku.

            Když jsme u toho rozlišování Peichl a Paichl v matrikách, tak to bylo pro mne na samých začátcích pátrání po předcích velké překvapení. Údiv nad tím, že mám v našem rodovém archivu originál listiny, podle níž můj otec Jaroslav Bäuchel v návalu českého cítění zažádal v r. 1928 o změnu příjmení na Paichl, což mu bylo výnosem Zemského úřadu v Praze dnem 10.ledna 1929 pod č. 9/B 383 ai 1928 úředně povoleno. Táta samozřejmě nemohl vědět, že toto Paichl už existoval před mnoha generacemi, to si tenkrát sám nějak vymyslel, aby to německy znějící příjmení Bäuchel zase trochu nazpět zčeštil. V tomto nápadu asi zapracoval nějaký duch rodu - genius gentis.

            Možná, že se mi smějete. leč kniha " Latinsko -český slovník k potřebě gymnasií a reálných gymnasií " od J. Pražáka, F. Novotného a J.Sedláčka,  překládá to klasické slovo genius jako ducha strážného. Takový "duch strážný" prý provází člověka od jeho zplození a narození po celý život, sdílí s ním slasti i strasti, ano i po smrti jako Lar s ním prý žije. Staří latiníci i lidé dávno před nimi věřili, že nejen každý člověk, ale i každý rod, každé místo, krb, město i stát mělo svého genia. Pomalu by tomu věřil člověk i dnes. Proto jako staří Ŕímané, kteří obětovali svému geniovi dary o slavnostech, svatbách a zejména narozeninách, obětuji já své povídání geniovi našeho rodu.

            Když už tak bájím, tak samozřejmě musím přiznat, že ten “genius rodu” nemůže být všemocný. Alespoň ne v jazykovědě. Dokladem toho je, že pomalu každý bratranec se dnes příjmením píše jinak. A nejen naši pokrevní příbuzní, ale i jiní s nějakým štamprletem naší společné krve, se jmenují různě. V Laškrouně najdete mezi Bäuchly, které ani neznáme, různé varianty našeho příjmení, V Kolíně pracuje v nemocnici primář patologie Peychel, tedy se jménem, s kterým jsem se setkal koncem 17. století v matrice.

            Protože sám na tu pejchu jako příčinu našeho jména nevěřím, tak se zase raději vraťme k té pravděpodobnější etymologii.

2.PEICHL - NĚMECKÝ BŘICHÁČEK

            To spojování s břichem má na svědomí asi hlavně to náhlé německé pozdní přejmenování při zápisu v matrice u našeho předka Josefa. Ten nesporně německy znějící tvar BÄUCHEL z původního Peichla udělal očividně nějaký nahluchlý německý farář v 19. století, který si ale sám nebyl tak jist přesným zněním a podle výslovnosti raději napsal u našeho pradědka Josefa obojí - Bäuchel vulgo Peichl. To vulgo značí dnes "obyčejně", veřejně, lidově. Ať už to bylo čímkoli, škrtem pera se změnil dne 3. května 1807 Peichl na Bäuchla.

            Když někdo uslyší Bäuchl, tak snad každého trochu německy gramotného napadne, že to má spojitost s německým der Bauch - břicho. Když si však vezmete do ruky ty nejstarší a největší německo- české slovníky, tak tam najdete 62 slov s kmenem -bauch-, ale žádné Bäuchel nebo Bäuchl. Ani ta zdrobnělina není není Bäuchel, ale Bäuchlein nebo Bäuchelchen.

            Ovšem když si vezmete do ruky nejnovější současný německý slovník  [3]  , tak tam však najdete pod termínem Bauch nejen odvozeninu Bäuchel, ale též bauchen jako nadýmati. Tak jednoduché to s tou němčinou ani s břichatostí tedy není.

            Přesto však už dříve zmíněný profesor Schwarz, aniž by to nějak zdůvodnil, předpokládá příjmení Bäuchel ve spojitosti s německými slovesy "bäuchen" nebo "bauchen". Pak by to podle něho znamenalo člověka, který měl velké břicho, protože

            -se válel na břiše, že to byl prostě lenoch

            -si cpal břicho, že to byl žrout, a v důsedku toho tlouštík, tlusťoch, pupkáč.

            V tomto není sám, protože též jiní němečtí jazykozpytci, např. Gottschald / Die deutschen Männernamen des 12.-14.Jahrhunderts/, nebo Bahlow /Deutsches Namenlexikon/. spojují břicho / der Bauch/ v dolnoněmčině /plattdeutsch, niederdeutsch/ se slovy Bäuchel, Beuchel, Beichel, ale též se složenými, končícími na -Bach, -Buch, -Buck, -Buch, -Pauch, -Buyk, -Buhk..

            Zdá se však, že se z těchto vyjmenovaných mudrců moc nezamyslel nad tím, že naše jméno mohlo vzniknout podle jiného společného jmenovatele velkobřichatosti.

3.PEICHL-OBECNĚ VELKOOBJEMOVÝ ČLOVĚK

            Tím vším dříve vzpomínaným soukromým etymologickým bádáním by se mohlo i v češtině i v němčině příjmení Peichla uzavřít jako původní přízvisko univerzálně velkoobjemového člověka, až už s břichem tlustým od jídla, člověkem nepracujícím a tloustnoucím, nebo s člověkem pyšným, nafoukaným, nebo dokonce s člověkem nadmutým střevními plyny nebo s nemocným člověkem s břichem napuchlým otokem.

4.PEICHL JAKO KRAŤAS

            Věda nemá konce. Při větší představivosti bychom teoreticky museli připustit, že náš prapradědek dostal své příjmení podle své fajfky, protože pýchat a pejchat znamenalo dříve i foukat, vyfukovat, třeba dým z fajfky.

            Bez legace však musíme uvažovat reálně hypotézu staršího, předgermánského původu našeho příjmení. Prostě, že tady byl náš rod ještě než začali Evropu deptat germánské kmeny. Ó jak můžeme být pyšní na tento předpoklad. Když ovšem jde o “vědu” tak však nesmíme být předpojatí nějakým českým nebo německým národovectvím.

            To “břicho - Bauch” totiž nepatří jen do němčiny, ale do všech germánských jazyků, jako je třeba norština. Abych to udělal našemu českému srdci ještě přijatelnější, tak zdůrazňuji, že ony všechny možné kombinace oněch bák, buk, búk, bók, a kdoví co ještě ve všech germánských jazycích, mají s největší pravděpodobností starší původ, předgermánský. Zajiskří Vám v očích například etymologické vysvětlení anglického resp. internacionálního Websterova slovníku, který výslovně tvrdí, že tato slova nejspíše mají keltský původ.

             Podle mnoha jazykových tvarů v gaelštině nachází původ tohoto slova v přídavných jménech “malý, nízký, krátký”. Pokud to nevíte, tak gaelský jazyk je keltským jazykem irského typu v severních částech Skotska.

            Mně se zdá toto etymologické zdůvodnění našeho příjmení dost hodí do krámu, protože je dokonce pravděpodobné. Tak vale ne jen dvě staletí německy znějící Bäuchla., ale i více než tisíc let předgermánského malého Peichla. Asi jako Malenkov. Brrr.

5. PEICHL JAKO BĚLIČ PLÁTNA

            Jako věda tak i představivost nemá konce. Jděme dál ještě nějaké ty tisíce let, jděme ke kořenům řemesel a řemeslníků, kdy už snad naši předkové mysleli na hygienu a vařili své plátno, možná i spodní prádlo v louhu. Aby bylo bělejší a také aby neškrabalo. Bäuchen čili beuchen totiž znamená loužit, A k tomu teď přicházíme.

            Jedním z nejstarších zdrojů vzniku příjmení byla profese, zaměstnání, povolání, řemeslo. Mezi nejstarší výrobní způsoby patří tkalcovství. Už v 7 tisíciletí př.n.l. byly v provozu tkací prkénka, jakési tkalcovské stavy, vřetena a přeslice. V našich zemích se předpokládá výroba tkanin v 6. století n.l. K největšímu rozvoji textilní výroby došlo u nás v 10.- 13. století. Nejčastěji šlo o zhotovování plátna, nejen na svrchní, pracovní a letní oděvy, ale od 16. století dokonce už i na spodní prádlo. Do té doby tedy většinou nebylo spodní prádlo módní.

            Výroba plátna však nezahrnuje jen tkaní, ale mnoho jiných úkonů s tím spojených, zejména s přípravou suroviny (lnu, konopí, vlny) nebo s úpravou výrobku.

            Pro naše bádání je nejdůležitější, že se plátno muselo odjakživa prát a zbavovat nečistot a muselo se proto rosit, zalívat, slunit, bělit. K tomu patřilo i louhování pomocí dřevěného popela, který odstraňuje zbytky tukových a voskových nečistot z onoho chmýří či rostlinných vláken. Louh se získával zejména macerací z popela bukového dříví. To už tak dělaly nejrůznější národy dávno, proto to máme název pro toto loužení i v latinském termínu " lixivia macerare".

            Protože německy se buk jmenuje die Buche, pak tomu bílení pomocí louhu Němci říkali "bauchen, beuchen, bewchen, buchen". Tuto etymologii názvu bílení zdůraznuje např. Passlerová E. ve své práci o časné historii nauce o řeči [4]. Dokonce to čištění spojuje se staroněmeckým "bheugh".

            Termín bauche, buchen najdeme nejen v německé literatuře už v 16. století, ale má však svoji obdobu i v mnoha jiných jazycích, např. v italském "buccata", francouzském " bue", anglickém "buck". Stejnou etymologickou spojitost s bukem uvádějí i naši autoři pro české termíny bílení jako "pajchování, pejchování, plajchování". Tak uvažuje např. Machek V. ve svém Etymologickém slovníku jazyka českého, Praha, Academie 1968, 866 s., ale též největší naše dílo Kolektiv :Staročeský slovník, V/1 Academia, Praha 1977. Ten odvozuje ale plajchování od starohornoněmeckého bleichen.

            Pro toto bílení je na bíledni, že pro ně musela být i odbornost, a tak se na něm podíleli už řemeslníci, nezřídka patřící mezi barvíře, kteří si říkali běliči. Takové běliče i jejich bělidla najdeme v odborných pojednáních i v krásné literatuře, a to i zejména v severovýchodních Čechách. Vzpomeňte si třeba na povídání o starém bělidle.

            Známý Z. Winter uvádí běliče jako mistry řemesla v Ústí nad Orlicí, ve Dvoře Králové, v cechovních knihách jsou podle Kadlečka uváděni v Brandejse nad Orlicí. O běliči se zmiňuje berní rula přímo v Lanškrouně. V XVI. století podle Z. Wintera to bylo prý u nás řemeslo většinou "německé".

            Bylo by tedy i možné, že Paichlové si přinesli své jméno jako němečtí k nám přesídlení běliči plátna, kteří doprovázeli i v Hřebecku se usídlující německé tkalce plátna. Pokud nešli na Lanškrounsko přímo už dříve vzpomínanou cestou přes Chebsko a Plzeňsko, pak mohli tam přijít ze Slezska, kde údajně bylo důležité centrum tkalcovství a běličství.

            Konkrétní vztahy Paichlů k tomuto tkalcovství a s ním často spojeném bělení může dokládat nakonec přímo i náš snad pokrevní příbuzný Tobias Peichl, který si podle matriky oddaných dne 2.11.1675 v Lanškrouně vzal za ženu Madlenu Luckersovou, která podle berní ruly z r. 1654 pocházela z rodiny pláteníka. Tak Tobiáš mohl být běličem i podle příjmení i podle řemesla. S jistotou jsme měli v Čechách podle berní ruly na Sokolovsku Matese Peychla, barvíře.   Od barvíře k běliči nikdy nebylo daleko.

            Tato etymologická spojitost vzniku jména našich předků nemusí nutně však znamenat, že náš rod je německý. Vždyť, jak jsme už řekli, termín " pejchovat, bechovat, pachovat", ale i pejchovna a jiné názvy s tím řemeslem spojené, přešly do českého jazyka. Dokládá to i Kott F. ve svém Česko-německém slovníku, díl VII, Praha, F.Šimek, 1401 s. Stejně tak o tom mluví dílo Jungmanna J." Slovník českoněmecký “, I. - V., Praha 1836-1839. a Passlerová E. ve své práci "Frühgeschichte der Sprachwissenschaft". Wien 1940, 150 S..

            Takže ani historie, ani etymologie, ani jiné vědy nerozřešily všechny obecné otázky rodu Paichlů. Věda je holt věda, ale není všechno. Ještě než definitivně ukončíme učení, sbírání fakt a obecné přemýšlení o Paichlech, pokusme se shrnout odpovědi na některé z kruciálních otázek našeho národa a našeho rodu.

 

OBSAH knihy Sága rodu Paichlů v rozsahu originálního rukopisu z r. 1994 ukazuje 240 stran a na 130 příloh, překračuje tedy obvyklé rozsahy stránek Internetu Jako sága má i mnoho omezení, spojených s genealogickými pojmy, jak je třeba definují některá rodopisná schemata rodokmenu, rozrodu a vývodu z předků.

 

Rod

                                                      Gens una sumus -heredes priorum ab intestato sumus.

Jsme jeden rod - jsme předků dědici ze zákona

 

Než začneme číst o historii našeho rodu, měli bychom si ujasnit co to ten rod vlastně je. Možná, že jste si ani neuvědomili, jak je slovo “rod” mnohovýznamové. Nevíme-li nic o nauce o významu slov /semantika/, pak samotné slovo být spíše zdrojem zmatků, než informací pro řízení, návodem k činnosti.

V gramatice známe hned dva různé významy pojmu rod. Rod jmenný, jako jednu z mluvnických kategorií, podle níž se zařazují podstatná jména do určitých skloňovacích typů, v češtině do rodu mužského, ženského a středního. Podle tohoto rodu se pak řídí i shoda přídavných jmen s podstatnými jmény. V jazykovědě máme i rod slovesný, který určuje vlastnosti slovesa vyjadřovat zvláštními tvary tu okolnost, zda je původce děje ve větě předmětem nebo ne. Podle toho rozeznáváme rod činný a trpný.

            V logice rod vyjadřuje jakousi nadřazenost určitého pojmu nad pojmem jiným. Největší uplatnění rodu v logice se projevuje v biologii. Tam se pojmem rod vyjadřuje určitá kategorie všech příbuzných živých druhů organismů. Proto je rod /genus/ v botanice, zoologii a paleontologii základem celé hierarchické soustavy. Soustava rodů pak přestavuje čeleď /familia/, skupina čeledí tvoří řád /ordo/, spojování řádů v třídu /classis/, propojování tříd v kmen / phyllum/a kmenů v říši/regnum/.

            Naše hledání Paichlovic rodu vychází z nejširšího pojmu rodu v etnologii a etnografii, která studuje skupiny lidí společného původu, jazyka, osobité materiální a duchovní kultury. Obě tyto vědy vycházejí tedy z řeckého pojmu Ethnos, který vyjadřuje nějaké historicky vzniklé společenství lidí, Dnes jsou předmětem jejich studia skupiny lidí charakterizované ne jako rod, ale  jako kmen, národnost nebo národ.

            My v našem pojednání o vlastních předcích se pokoušíme poznávat pozdější vývoj jednoho ještě menšího a staršího lidského společenství, totiž skupinu lidí svázanou společným pokrevní příbuzenstvím. Toto pokrevní příbuzenství totiž ovlivňovalo od dob prvobytné společnosti snad nejvíce život a nejrůznější vztahy mezi mužem a ženou, v rodině mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, mezi rodiči a prarodiči, také však mezi sourozenci. Při takovémto poznávání vztahů nejde jen o studium otázek zákonů, jimiž se řídilo rodové zřízení, otázek hospodářských, ale i sociálních, jako je vzájemné poskytování morální a materiální vzájemné pomoci a starání se jednoho člena určitého rodového společenství o druhého, o poznávání předávání společných dědičných znaků. Zahrnuje to tedy mnoho otázek.

            Jednou z nich může být otazník národním původem našeho rodu. Hned napřed předesílám, že přísně historicky vzato nemusí být pravda, že jsme my Paichlové po rodě Němci. Pojem národa se vytváří mnohem později, než vznikaly kořeny našeho rodu někde mezi svazy nejrůznějších kmenů Germánů a Slovanů., Starověká Germanie se rozkládala před naším letopočtem na jihu Skandinávského poloostrova a na území mezi Severním mořem, Rýnem, Dunajem a Labem. Sousedila tedy dlouho s územím Keltů na jihu a západě a s územím Slovanů na východě.  Toto své původní sídelní území museli Germáni opouštet pod tlakem Slovanů málo.

            Na pomezí všech etnických skupin vždy docházelo k jejich míšení a nikdy není tedy možno restrospektivně určit, ke kterému kmeni určitý rod přináležel. Kořeny našeho Paichlovského rodového pokrevenství tedy mohly původně vycházet z nějakého kmene velkých kmenových svazů, zejména tedy keltského, germánského a slovanského. Předkové Paichlů mohli putoval Evropou jako příslušníci kmene před i během stěhování národů, a mohli obývat kotlinu, později nazývanou jako českou, a to ještě mnohem dříve, než nějací Čechové vůbec vznikli. .Dokumentujme to například na Francouzích, kteří valnou částí svého národa přímo navazují na populaci germánského státu, tzv. Franské říše.  Francouzi na rozdíl od Čechů nemají z této germánské kolébky žádný mindrák /negativní pocit vlastní méněcennosti/.. Přitom etnicky obyvatelstvo v dnešním Burgundsku nebo v Provenci bychom mohli považovat stále za Germány.                  Podstata rodu nevyrůstá jen z dědictví ducha, z předávání pojmů cti a kulturní sounáležitosti, Rod vzniká, aniž si to uvědomujeme, z přenosu krve, kterou je psána odvěká kuchařská kniha života našich předků i našeho života. Tvoří se na základě genomu, v němž je napsáno, jak se má ve našem těle vařit barva našich očí, složení našich krevních bílkovin, podle níž se pečou naše náchylnosti a třeba i škodlivé náruživosti nebo trápící nemoci. A nejde jen o předávání jedné krve, jde spíše o neustálé míchání krve našich pradědů s krví jejich žen, které určuje do značné míry i naši povahu i generální způsob řešení životních problémů, naše schopnosti se něco naučit nebo zvrtat.. To míchání krve není tedy jen neměnným přenosem rodové krve . Genealogie studuje v rodových dokumentech  i jiné příbuzenské sounáležitosti biologické, právní, ekonomické, demografické i místní.

 

Rozchod rodu do Čech

Trochu se nám při tom mohou plést jména toho kousku Čech, kde předpokládáme kořeny usídlení rodu Paichlů. Napřed jsem to území nazval Mýtskem, stále častěji je budu vzpomínat je jako Chrudimsko, pak jako Hřebecko nebo Lanškrounsko. Vše toto pro okolí pozdější vesnice Sázavy skoro jedno jest.

Průlet tisíciletou historií osídlení tohoto místa s větší pravděpodobností spíše ukazuje na to, že zde Paichlové jako místní rod nevznikli, nýbrž že se sem přistěhovali.

 První “česká” kolonizace nebyla jen česká. Pro ni bylo charakterističtější to, že nepostupovala nijak rychle, byla živelná a zaměřovala se na místa, kde bylo ještě dost snadno obdělatelné půdy. Ve 12.století tento první kolonizační proces ztrácel navíc svoji samovolnost a byl spoutáván organizačními zásadami, alespoň co do budování nových sídlišť. Podle literatury [5] [6] vznikalo německé osídlení v údolí Sázavy už od XI. století, ale předchozí přípravné práce mohly být ještě dřívějšího data. Koncem XII. století jsou zaznamenány zde pouze osídlené vsi Ústí, Krátká, Dlouhá, Česká Třebová, Rybník, Malín, Skuhrovec  a Řetová .

Teprve v r. 1203 se v záznamech setkáváme i se Sázavou, a to mezi lokalitami Lanškrounem, Albrechticemi, Čeňkovicemi, Damníkovem, Herborticemi, Heřmanicemi, Jakubovicemi, Kozínohou, Kunzwaldem, Lukovou, Rudolticemi, Třešňovcem, Voigtsdorfem, Výprachticemi, Žichlínkem.

Pokud sem ovšem nepřišli naši předkové ať už jako Češi nebo Němci z vnitrozemí ve 12. století, tak sem museli zakladatelé našeho rodu přijít nejpozději v dalších dvou stoletích, s největší pravděpodobností tedy na začátku velké doby kolonizační ve 13. - 14. století.Toto osídlování se už dělo hlavně v době růstu moci vznikající šlechty. Zejména na úřadech kastelánů se mnohé velmožské rody stávaly z původních knížecích zástupců vlastníky velkých majetků.

Teprve tedy ve 13. století začala hlavní kolonizace německá. Němci se sem stěhovali rádi zejména proto, že v jejich vlasti nebyl pro hájení lesů už dostatek půdy. Zejména za vlády Přemysla Otakara II., českého krále v letech 1253-1278, sem proudili noví obyvatelé východních německých území. Tento náš král neměl ve své kolonizační politice asi žádné významnější národnostní ohledy. Když k nám zval německé kolonisty, nebylo to pro národnostní, ale pro hospodářské a mocenské důvody. Upevňoval si tím i svou moc. Proto také i jeho dvůr měl výrazně mezinárodní charakter. Z moci královské už kolonizaci organizovala šlechta nebo královští úředníci.

Většina německých vesnic byla zakládána “ na zeleném trávníku”, t.j. na přesně vymezeném území, které dostal k dispozici podnikatel /lokátor/. Ten půdu rozdělil na lány asi o 60 korcích a přidělil ji určitému počtu osídlenců. Ti pak vlastnili pak tuto půdu na základě práva zákupního / emfyteutického/. Každý z nových osadníků zaplatil totiž přiměřenou cenu za pozemek, jehož se stal relativně svobodným držitelem. Na pozemku si musel na vlastní náklady vystavět svůj domov a zařídit hospodářství.

Takže ten náš první praotec, pokud se zde usídlil za doby této kolonizace, nebyl asi nijaký nuzák. Byl sice poddaným, ale určitou počáteční dobu byl osvobozen od daní. Říkalo se tomu tehdy “úrok” a doba osvobození od daně byla “lhůta”. Odtud také název těch vesnic Lhota. Taková lhůta ve 13. století byla různě dlouhá, nejdelší a proto nejvýhodnější byla pro osadníky na zakoupené lesní půdě. Zprvu 15 - 18 roků, počátkem 14.století už jen 14 let. Po vypršení této lhůty musel osadník už platit vrchnosti roční “úrok” a odvádět i dávky v naturáliích. Robotu zprvu osadníci podle práva zákupného nekonali.

Ta vesnice, kde se náš první Paichl asi usadil, byla nejspíše také v lese, na břehu říčky Sázavy. Tenkrát se jí ještě neříkalo Moravská Sázava. Protože zde byli kolonisty skoro všichni Němci, tak asi té vsi říkali zkomoleně podle Sázavy Zohse.

Němečtí kolonisté se podstatně lišili od lidí spravovaných podle českého domácího práva, kteří robotovat museli. Počáteční výsady německých kolonistů však později byly prakticky zrušeny. S upevňováním moci majitelů panství pak na vesnici až na malé výjimky žilo už jen obyvatelstvo nesvobodné.Během let jsem nasbíral mnoho Paichlů i jiných možných příbuzných s trochu jiných modifikacích tohoto jména v nejrůznějších místech Čech, ale i mimo ně. Hledal jsem je v matrikách, v soupisech poddaných, v urbářích, v berních rulách, v tereziánských i jiných katastrech, v těch největších světových encyklopediích, v mnohosvazkových biografiích ve všech okolních zemích, ale i třeba v telefonních seznamech, Jen v Plzeňských knihovnách jsem prohlédl dobrých 10 běžných metrů takovýchto knih, v pražských archivech a knihovnách jsem prohlédl ještě více těchto regálů. Bylo to prolévání moře cedítkem.

            V Čechách jsem Paichly zjistil v Praze, v Plzni, Sokolově, v několika vsích na Chrudimsku / Sázava, Vlčkovice, Rybník, Horní a Dolní Houžovec, Dolní a Horní Třešňovec, Česká Třebová, Moravská.Třebová, Ostrovec, Čermná /, na Litomyšlsku /Nedošín/, na Plzeňsku / Plzeň, Svrčovce, Dolany u Klatov, Újezd sv. Kříže, Maroltov u Jáchymova, Horní i Dolní Žandov u Kynžvartu, v Boru u Tachova,v Žížneticích u Nýrska na Šumavě, Jsou jistě i na Moravě, jak ukazuje i jeden brněnský Peichl.

Nalezl jsem je v Polsku, v Rakousku. 40 jsem jich našel sám podle vídeňského telefonního seznamu na pražské hlavní poště. Nepřehlédněte, že se také ve Vídni jmenují Paichlové, Pajchlové, ale také Bäuchlové, kupodivu ne Pejchlové, takže by to mohlo ukazovat na emigranty z dolanské západočeské větve Paichlů.

Nejstarší záznam o zahraničním Peichlovi je asi o Nicolasi Bewchelovi z r. 1379 ze Žitavy v Sasku, zapsaném v kolínské městské knize. Největší počet Peichlů bude asi v Německu, zejména pak ve východním Fransku, v Duryňsku, možná i v Sasku.

Není možné zjistit přesné příbuzenské vztahy těchto lidí mezi sebou, protože dochované matriky nepocházejí z dostatečně starých dob. Není to možné ani z časových příčin, protože by to znamenalo prohlížet naslepo mnoho matrika, urbářů, berních rul, katastrů a jiných dokumentů z podstatné části střední Evropy. Nebylo by to ani přesné, protože v jednotlivých zápisech nemůžeme mít jistotu o pokrevní příbuznosti při dost rozličně zapisovaných příjmení. Mnohdy Vám však zůstane rozum stát, kdy zjistíte, že otec je v matrice uveden zcela odlišným příjmením než jeho syn, nebo je týž člověk v různých pramenech jmenován zcela odlišně.. Musím se přiznat, že jsem mnohé nezvyklé tvary ani nemohl zapsat, protože v škrabanicích starých písařů a farářů aby se také čert vyznal. Proto nejsou vyloučena jako naše rodová jména i ta nejnemožnější příjmení, viz dále jen  některé příklady různých tvarů, jak jsem je dosud našel.

Rodopis Paichlů jsem nazval termínem Sága, protože toto prozaické vyprávění vzniká přibližně ve stejné době jako ve Skandinávii ve 13.století. Záměrem nebyla sága královská, ale rodinná.  Moc a sláva nebyla pravděpodobně výsadou žádného z našich pradědů a prababiček. Žili asi obyčejný život práce pro své rodiny , protože historie jejich slávy, síly, erbů,  koruny a o nich od vzniku našeho rodu v naší zemi v archivech nic neví.

Vzpomínaná rodopisná schemata nejsou jen  zaznamenáváním  všech synů a dcer,jež jsou manželskými potomky mužů, pocházejících  z manželství  zakladatelů rodu. Jen formálně se považuje za zakladatele rodu nejstarší zjištěný přímý předek. Ten je však jen výjimečně zjistitelný.

 

Sázava

Neznáme přesně místo odkud Paichlové k nám do Čech přišli a neznáme spolehlivě ani datum jejich příchodu. Nevíme, který z českých králů z rodu Přemyslovců jim otevřel svou náruč a přijal je mezi svůj lid. Není to dnes už ani tak důležité. Můžeme se přít, zda tuto čest jim prokázal až náš král Václav I./1205-1253/, který se mnoho snažil o spojení s velkým germánským sousedem, se západní kulturou a hlavně s římským náboženstvím. Mohl to být však předtím Přemysl Otakar I., český kníže 1192-93 a pak znovu 1197, český král 1198-1230. Možná  že se tak stalo až za vlády Přemysla Otakara II., markrabího moravského a spoluvladaře Václava I., českého krále v dobách  od 1253 do 1278. O to se můžeme přít, ale pro tuto při soudce nenajdeme.

Méně pravděpodobné je , že to bylo až na přelomu 13. a 14. století, kdy putování kolonů na Lanškrounsko nejpravděpodobněji pomáhali pánové z rodu Hrabišiců, z rodiny severočeského šlechtice Kojaty z Mostu, nebo z Oseka a Rýzmburku,  či pánů Švihovských nebo západočeští Drslavicové nebo  Půticové Ani skoro nezáleží, kdo je vzal za ruku a vedl je přes celou českou kotlinu.

Šlo jich v ten dávný čas z Němec k nám mnoho. Nejen k vodám poklidné řeky Sázavy, ale i do nedalekého povodí řek Tiché a Divoké Orlice. Zdá se, že náš rod si vybral jako českou kolébku i pro další život vesničku Sázavu. Jen jejich jazyk se jim při tom jméně Sázava v ústech asi točil všelijak. Ať špulili pusu jakkoli, vycházely jim ze rtů spíše zvuky Zose, Zohse, Zoose, Tsoza a Czasau, Saza i jiné. V tom všelijakém jmenování nebyli sami, kteří Sázavě nemohli přijít na jméno. Tak bylo různě i psáno našimi písaři zkomolené jméno “flumen Zazoa” pro tuto říčku na pergamenu v dobách už dávno předtím, léta 1045  [7].

Ves Sázava tehdy nebyla přísně vzato českým místem, podle starých map mohla původně stejně patřit k Moravě, jak ukazuje i to, že říčka Sázava je vlastně dnešní Moravskou Sázavou. Proto bychom možná našli více potomků tehdejších našich předků i v dnešních vesnicích a městečkách moravských.

Už se nedopátráme, zda naši předkové prožili v Sázavě jedno nebo více století, než je někdo zapsal do listu papíru, který se nám do dnešní doby zachoval. V šeru historie přežilo své zapomnění možná šest možná na dvanáct i více generací Paichlů v Čechách.

            Ty už zapomenuté generace našich předků v Sázavě se svými hmotnými starostmi sdílely s naší vlastí smutné doby zániku rodu Přemyslovců při zavraždění Václava III. v r. 1306, doby rozkvětu za éry našich Lucemburků i pohnuté doby husitského revolučního hnutí /1419-1437/. Zde prožívali i neblahé konce a důsledky doby husitské.

            Jejich ves tvořila malý kamének župy Vraclavské, pak župy Mýtské, aby byla zaznamenávána v župě a kraji Chrudimském. Ta sounáležitost s velkým správním územím tu malou vesničku ani tak netrápila, Berně královské byly skoro stejné. Horší bylo, že ta staletí jim stále ukrajovala jejich svobody, postupně zhoršovalo ten panský útisk, zvětšovalo jejich roboty, opakovaně jim kalila jejich modlitby k Bohu, vojenskou i jejich vlastní krví zalévalo stavení a pole, když jim středověké mory vůbec dovolily žít. Ještě že jejich vesnička byla tak malá a nepoutala nijak mimořádně oči žoldnéřů i panských úředníků. Za dlouhá staletí od svého vysazení ani moc nerostla, jak lze soudit podle pernštejnského urbáře[8], který ji dosvědčuje v r. 1568 méně než 20 usedlých, kteří platili dávky a berně. Skoro stejně velká asi musela být Sázava už při svém založení. Podle údajů majetkových záznamů lze usuzovat, že na prazačátku se Paichlovi v Sázavě zakoupili na půdě v rozsahu asi 10 hektarů. Z prvního gruntu v pozdějších generacích museli si našetřit na zakoupení nebo na postavení dalších chalup pro své vnuky.

             Sázava se asi v pozdějších staletích nezvětšovala ani nezalidňovala. I berní rula z r. 1654 vypočítává zde ve vsi stále jen 20 sedláků, kromě 4 zahradníků a 5 chalupníků, kteří zde příliš vlastní půdy neměli. Velikost Sázavy se neměnila podstatně ani do r. 1718, kdy tam bylo napočítáno 23 čísel, alespoň tak tvrdí souhrn z berní ruly - Extrakt aus der Befund Tabella über die Herrschaft Lanskron in Chrudimer Creys, wisitiert worden 1718.

            Svou malostí se schovávala později pod křídla sousedního Lanškrouna, o němž vždy zdůrazňovala, že je od ní jen půlhodiny pěšky na jihovýchod[9]. Známe sice osudy vesnice, osudy panství, ale nevíme nic přesnějšího, jak se Paichlové v této vísce museli choulit až do r. 1588, kdy na ně dopadla lakotná a tvrdá ruka pána Adama Herzána z Harasova a na Skalce, který pak měl kromě Lanškrouna, Lanšperka i panství Červený Hrádek, Skalku a Blatno [10].

            Nejsme asi daleko od pravdy, když předpokládáme, že po ta staletí byli Paichlové na tehdejší dobu stále dost mohovití sedláci, kteří si v několika následných generacích nerozdrobili svůj zakoupený grunt, dokonce se zmáhali a kupovali pro své vnuky a pravnuky nějaký ten další kousek země, stavěli nebo kupovali pro ně chaloupky nebo přistavovali pro ně ve svém statku světnice. Dokonce se časem zmohli na mlýn na Sázavské říčce. Ten jim ovšem jejich pán kruťas jistě sebral, když na svých panstvích skoupil nebo pobral všechny mlýny [11]. Svědčil by pro to také. údaj v soupisu podle víry, kde je Jakub Peichl uváděn ne jako mlynář, ale jako sedlák. Nešlo totiž jen o nemovitost mlýna, ale o výnosnou živnost mlynářskou. Takový mlynář odváděl podle údajů F.Šilara v r. 1672 vrchnosti roční poplatek šest a půl strychů žita.

            Protože jsou ještě v polovině 17. století zaznamenáváni naši předkové jako “nepoddaní”, tedy relativně svobodní sedláci., chalupníci nebo mlynáři, i to potvrzuje můj předpoklad, že šlo o původní Němce kolonisty. Na tom nic nezměníme, i když je stejně velmi pravděpodobné, že zde pomáhali udržovat německý charakter vesnice a celého kolonizovaného panství na Hřebecku. Podle soupisu v Sázavě lze podle jmen na Němce soudit stejně u Paichlovic sousedů, jako byl např. Prezler, Kozler, Dortl, Langer, Perzner, Vogl, Tobrman, Heiser, Gribach / Gritzpach/, Pall, Klement, Pol, Streit, Müller, Hybl, Schrott, Schwob, Hesler, Friz. V záznamech o vsi jsem nenašel jiné jméno, které by znělo alespoň trochu česky.

            Zda se vyskytovali Paichlové ve větším nahromadění ještě jinde v lanškrounském panství, to jsem jednoznačně nezjistil, ačkoliv jsem prohlédl prakticky celou pozdější berní rulu i převážnou část Soupisu poddaných podle víry. Vicekrát jsem mohl zaznamenat však jméno Pachl / Pachlowa, např. v mlýně špitálském v Dolních Vysočanech jsem našel Annu Pachlovou, dívku 36 let, I jinde bylo těchto Pachlů více: Tomáš, chalupník,25 let, Magdalena, jeho manželka, 30 let, Anna Pachlowa, podruhyně, 50 let. Ve vsi Rybník byl další Pachel, křestním jménem Řehoř, sedlák, 29 let a jeho žena Zuzana, 22 let. Zda to byli také Paichlové s vynechaným nebo zapomenutým - i -, to není už možné zjistit.

            Bylo by divné kdyby Paichlovi neměli, jako jiní 8-l0 dětí. I když hodně dětí umíralo na dětská infekční onemocnění a mnoho dospělých umíralo na mory, přesto se počet lidí, jako jinde v Čechách, musel i v Sázavě o něco zvyšovat. Dokladem toho jsou nám pozdější matriky Nemohlo být jinak, že původní zemědělský majetek Paichlů se z generace na generaci trochu drobil, mnozí už nebyli sedláky, ale klesali svým podílem zděděné půdy na zahradníky a domkáře. S tím současně klesaly i jejich svobody, rostla závislost na pánovi a zvyšovala se i robota. Dá se předpokládat, že někteří naši se museli stěhovat jinam, protože rodný statek je už neuživil. Kam všude odcházeli, to už se dá zjistit jen těžko, znamenalo by to prohledávat záznamy i ze vzdálených panství téže vrchnosti

            Nemůžeme posoudit ani za těchto staletí jejich pevnost ve víře. Zastihly je už doby nábožensky zmatené. Asi nemohlo být jinak, že v 15. století přijímali zde víru podobojí, když ne dříve, tak po bitvě u Lipan / 1434/ pod nátlakem svého pána Viléma Kostky z Postupic. Činila tak většina obyvatel tehdejšího panství. S tou jejich vírou či s jejich náboženstvím se to pak otáčelo nejspíše ještě několikrát, jako to často bývalo s korouhvičkou na komíně. Určitě znovu se někdy museli přihlásit opět k víře katolické, nejspíše hned za pánů z Pernštejna. Kdoví. co si na ně s náboženstvím vymyslel jejich další pán, luterán Adam Felix Herzán z Harasova a na Skalce, Když ten v r. 1588 koupil panství lanškounské, kupoval ho už s otcem našeho prvního známého pradědka Ondřeje, jako svého poddaného..

            Kdo ví a kdo nám řekne, zda i některý z našich předků se neúčastnil vzpoury proti němu, zda mu i s jinými nezběhl jinam. Zda našim jako jiným nesebral Hrzán některý ze sirotčích důchodů. Ještě budeme muset znovu zapátrat po osudech sázavských Paichlů v jeho seznamech o zbězích, kterých mělo být v té době na 1070, snad někdy budeme mít čas listovat v jeho knihách oučtů sirotčích z let kolem r. 1600 [12].

 

Rodokmen

            Budu-li upřímný, tak nemám dodnes nevývratný doklad o tom, který mezi těmi prvními nějak zaznamenanými je skutečný praděd našeho rodu Paichlů. Dost spolehlivé pro členy našeho rodu dokládají se data narození v soupise poddaných podle víry z r. 1651 ve vesnici Sázava i ve Wypise z Rule Králowaske bernie zemské, Generální Wizitaczý Léta 1654, No 10 i Wypise z Rulle Král. Ourzadu Berniczneho dle Comissi Revisitationis od Leta 1672, které mají ve Státním ústředním archivu v Praze i v Státním oblastním archivu v Zámrsku.

            Údaje v Berní rule a ve Výpisu poddaných podle víry je sice dost doplňují, ale ani z obou nelze zjistit všechny tehdejší naše předky, zejména ne vzájemné rodinné a pokrevní vztahy všech v těch dobách existující Paichlů. Tím nejsou dány v Sázavě spolehlivé návaznosti na údaje z pozdějších matrik. Matriky v té doby ještě nebyly. Do těch nám pravděpodobně chybí ještě jedna generace, protože z matrika č. 1128 ze Sázavy z farního obvodu Lanškroun začíná daty narození až z let 1692-1712

 

ONDRŽEJ PAICHL             *1591, nepoddaný       zahradník, stáří 60 let,

MANDALENA                         *1595, -”-                      žena jeho                   56 let

není jasné, zda hned po nich zapsaná děvečka Maryana je jejich dcera

MARYANA                              *1635, -”-                      děvečka                    16 let

----------------------------------------------------------------------------------

GYRŽIK PAICHL                   *1606 -”                      -chalupník                    45 let

MARYSSA                               *1612 -”-                       žena jeho                   39 let

----------------------------------------------------------------------------------

KATERŽINA PAICHLOWÁ   *1616 -”-                       podruhyně              35 let

napsaná pod záznamem chalupníka Urbana Sswoba a jeho ženy, její příbuzenský vztah nelze přesně určit

----------------------------------------------------------------------------------

FALTIN PAYCHL                  *1631 -”-                       sedlák                       20 let

GERLA                                     *1633 -”-                       manželka                   18 let

JAN PAICHL                           *1639 -”-                       pacholek                   12 let

       o něm nevíme nic, mohl to být bratr Faltinův, druhý syn dále uváděné Agnety

AGNETA                                  *1609 -”-                       podruhyně                 42 let

je možné, že jde o ovdovělou matku Faltina

ONDRŽEJ                                *1635 -”                        -sirotek1                      6 let

je možné, že jde třetího syna Agnety, tj.o druhého bratra Faltinova

----------------------------------------------------------------------------------

-V MLEJNĚ KNÍŽETE / protože je v soupisu uváděn hned za Sázavou, lze předpokládat, že byl na sázavském potoce poblíž vsi/

JAKUB PAICHL                     *1621 -”-                       sedlák                       30 let

DOROTA                                 * 1625 -”-                      manželka                   26 let

Martun                                       * 1602 -”-                      otec jeho                   49 let

 

            Podle stáří mužů a jejich manželek v soupisu podle víry je pravděpodobné, že zde tehdy byly v Sázavě a v sousedním mlýně čtyři rodiny Paichlů ve dvou generacích. Nejasnosti o tehdejších Paichlech pramení nejen ze jmen a příjmení, jejich bydliště, ale i z tehdejších zvyklostí označování jejich vzájemných rodinných vztahů. Děti se zapisovaly jako sirotci, když jim otec zemřel, ale když už pracovali, tak jako pacholci. Provdané ženy byly za života svých manželů zaznamenávány jako manželky a po smrti svých manželů ne jako vdovy, ale jako podruhyně. Jako podruhyně byly nejspíše zapisovány i neprovdané dcery, pracující v jiných hospodářstvích. Dále můžeme předpokládat i podle jiných dokladů, že se muži většinou ženili a plodili první dítě hned po dvaceti letech, a tak mezi jednotlivými generacemi byl rozdíl nejméně 20- 22 let. Nevěsty bývaly průměrně mladší jen o 2 - 4 léta než ženichové.

            Protože mnoho dětí umíralo v útlém věku, tak mezi bratry a sestrami týchž rodičů mohl být rozdíl kolem 20 až 30 let. Podle obecné historie umíralo daleko více mužů než žen v důsledku válek, zejména ve válce třicetileté / 1618-1648/. Předtím však za krále Rudolfa II a Matyáše ty válečné ztráty se asi našich předků v té době moc netýkaly.

            Ještě jedno bychom neměli pro historické odhady zapomenout, že naši pradědové se ze Sázavy po r. 1575 ani dobře stěhovat nemohli. Vyšlo totiž z usnesení českého sněmu nařízení o pohybu poddaného obyvatelstva, které nařídilo, že nikdo nemá pod vysokou pokutou zaměstnávat čeleď a nádeníky bez písemného povolení jejich vrchnosti. Do té doby byl pokutován jen ten, kdo je nechtěl původní vrchnosti vydat.

            Mezi prapředky našeho rodu zatím nepředpokládejme Paichly, sedlačící v blízkém nejdříve knížecím, pak možná svobodném a snad nakonec v panském mlýně, Ti by tam nejspíše museli zůstat do dob vzniku matrik. Stejně teoreticky bychom neměli uvažovat mezi naše praprarodiče potomky zahradníka Ondřeje /* 1591/ a jeho ženy Magdaleny, protože věkově k nim nemáme v Sázavě žádné odpovídající potomky, takže tato rodová větev asi vymřela.

            Můžeme tedy podle nejstarších údajů předpokládat, že v Sázavě žily v r. 1651 kromě jedné naší hlavní větve už asi  jedna až tři vedlejší větve Paichlů. Tyto tehdejší větve vlastně si mezi sebou zatím asi nedělily půdu původně zakoupeného rodinného statku. Vynecháme-li rodinu Paichlů ve mlýně, tak v tomto původním sázavském hospodářství bydlely a pracovaly asi tři rodiny. To prý bývalo běžné. Kromě starých rodičů ve výměnkové místnosti bydlely v chalupě dvě až tři rodiny jejich dětí. Tak se výměra polí neměnila a grunt se nedělil. Proto zůstával vždy psaný na prvorozeného. Možná, že si některý z bratrů mezitím už zakoupil chalupu bez půdy. Pak byl vykazován jako chalupník, nebo zahradník, získal-li někde kousek půdy.

            Nejspíše už v dřívější generaci nechal náš prapraotec napsat na prvorozeného Ondřeje celý statek. Druhému, asi Martinovi, nejspíše koupil mlýn. Ten třetí / Jiří / se stal chalupníkem, nejspíše bezzemkem. I když pozemky neměl je o něm v berní rule záznam, Do berní ruly se dostal proto, že choval jednu krávu. Jiří je jako zahradník dokonce vzpomínán i později, v době revizitace v r. 1672. Tehdy je u jeho záznamu navíc ještě poznámka, že “ na obživu stačí”. Krávu však v té době už zapsanou neměl. O čtvrtém synovi nevíme nic, Pravděpodobně zemřel a jeho vdova a osiřelý jeho syn žili s ostatními na statku.

 

1.Praděd PAICHL /*?1560,+?/

Tento praděd  bez křestního jména se narodil s největší pravděpodobností v Sázavě, a to v hospodářství, které rod po přestěhování do Čech získal právem zákupným.

            Měl nejspíše více synů, nejméně tři.      Tomu prvorozenému, jehož jméno také neznáme a říkejme mu zatím praotec, předal své hospodářství v Sázavě. Druhému, narozenému někdy kolem 1582, předal asi mlýn v sousedství Sázavy. Na pozemcích tohoto mlýna později hospodařil i jeho vnuk Martin /* 1602/ a po něm i jeho vnuk Jakub /*1621). Nejspíše třetím jeho synem byl Ondřej, narozený podle soupisu poddaných podle víry v r. 1591. Podle     berní ruly byl zahradníkem, tak se tehdy nazývali majitelé nepatrné výměry zemědělské půdy. Nebyl tehdy v Sázavě žádnou vyjímkou, protože tací tam byli čtyři.

Ondřej se oženil s Mandalenou / * 1595/. 1655 /Mě-La-82/, specifikace kostelů na lanškrounském panství a knihu smluv svatebních 1577-1663 F8./. Tito manželé Paichlovi nejspíše měli dcery Kateřinu /* 1616/ a Maryanu / *1635/. Tato větev našeho rodu nejspíše tedy vymřela po meči. Nenašel jsem později žádné její potomky pod jménem Paichlů.

 

2. Praotec PAICHL /*?1580,+?po 1639/

Také jeho křestní jméno neznáme. Opět můžeme jen důvodně předpokládat, že také sedlačil na rodovém statku v Sázavě, Jménem neznáme ani jeho ženu.

            Můžeme předpokládat, že jeho prvorozený syn, jehož křestní jméno se nedochovalo, / * ? kolem 1600/, se oženil s Agnetou/*1606/ a měl s ní syna Faltina /* 1631 a Jana /1639/.

            Druhým jeho synem byl Jiří /*1606/. O něm víme, že byl chalupníkem a že se oženil s Maryšou.

 

3.Poslední nepojmenovaný PAICHL /*?1605/

Jako poslední bez znalosti jeho křestního jména přichází na řadu hospodář na rodovém statku, syn praotce Paichla, který s největší pravděpodobností pojal za choť výše zmíněnou Agnetu /*1606/ a měl s ní prvorozeného syna Valentina /*1631/ a druhorozeného Jana /*1639/.

Pravděpodobně od začátku svého pobytu v Sázavě žili tito i dřívější naši nepojmenovaní předci po materiální stránce asi dobře. Měli nepochybně od svého usazení v Sázavě po dlouhou dobu dost velké hospodářství, nejspíše rozsahu do 10 hektarů, což odpovídalo někdejší polovině lánu. Do toho jejich života se totiž začíná promítat historie rodu habsburského. S výše uvedenými našimi předky jsme totiž vstoupili do doby českého, uherského a římského krále Ferdinanda I. Habsburského / 1526-1564/, mladšího bratra španělského a německého krále Karla I. Byla to tedy doba rozhodující o dalších třistaletých osudech naší vlasti, která ovšem mohla trochu nadržovat potomkům německým kolonistů z našeho rodu.

            Bůhví, zda život některého našeho prapředka v té době také neovlivnilo tkalcovství. Tehdy totiž vstupuje do Čech jihoněmecký kapitál a stává se základem velikého rozmachu českého plátenictví, zvláště v severovýchodních Čechách. Kdoví, zda se naši předkové v té době vedle sedlačení nepodílejí na tzv. nákladnickém systému výroby plátna a na jeho bělení, jako na charakteristickém projevu časných kapitalistických výrobních vztahů. Nebylo by divu, když jedna z teorií vysvětluje příjmení Paichlů jako běliče,

            Přesto je možno přikývnout k tomu, že se na té jejich sedlácké dřině v jejich dobách nic zásadně nezměnilo ze vztahu k panské vrchnosti. Nedovedeme už odhadnout, zda byl horší pro ně Herzán, do 11.ledna 1619 jejich majitel panství, Nevíme také zda v těch dobách některý z Peichlů nebo ještě Paichlů neutekl z jeho panství na Moravu nebo jinam do Čech, jak se o tom píše, že to činili jiní. V této emigraci by bylo možná vysvětlení i vzniku nového centra Paichlů v Dolanech u Klatov.

            Důsledky nešťastné bitvy dne 8. listopadu 1620 na Bílé Hoře, kterou svedla vojska odbojných českých stavů a vojáci katolické Ligy a císaře Ferdinanda. II. prohrou v Praze neskončily.Mohla to být i pohroma pro Paichly.  Uherské oddíly, vracející se z této bitvy, drancovaly i okolí Sázavy. Doloženo to máme přesně v okolí Ústí nad Orlicí, kde další vojska vyvolala v r. 1621 požáry i v Lanškrouně. Mluví se o tom pod názvem “Paměti stran vpádu lidu nepřátelského sem do města Lanškrouna 14.června 1642”.

            Víc o těchto našich prvních“ předcích“ jsem se dozvědět nemohl. Zejména nešlo rozřešit beze zbytku onu základní otázku, po kterém z Paichlových se naše rodová linie dále odvíjela, Zda se odvozuje  od Ondřeje, nebo Martina nebo dokonce od Jiřího či od toho zatím jménem nám neznámého, nepojmenovaného.

            Není to však nic v genealogii mimořádného.

            To, že byli naši předkové s největší pravděpodobností stále počítáni mezi Němce je alespoň uchránilo od toho, že se Němci teprve v těchto pobělohorských dobách nestali.. Jesliže připustíme, že se náš další známý předek se našemu rodu narodil kolem r. 1670, tak musíme konstatovat, že pak už bylo to násilné poněmčování na Lanškrounsku jistotou. Od r. 1668 už zde byla v městě Lanškrouně celá správa německá.

            Jestliže do těchto dob zůstali ti naši “první “ katolíky, tak byli alespoň ušetřeni násilné rekatolizace. Nový pán Karel z Lichtenštejna nařídil několika patenty obyvatelům panství ve městech i na vesnicích, že musí přijmout katolické náboženství.            Ono vše má rub a líc, i ti jezuité, psi Páně Ti od r. 1562 otevřeli v pražském Klementinu vysokou školu s právem university. Teprve od doby jejich uvedení do Čech začínala vzkvétat i lékařské fakulta Karlovy university, která se nacházela už skoro 150 let v hlubokém bezvědomí. Jejich zásluhou se medicina vzpamatovala a začala plodit Čechům lékaře i poblíž domova Paichlů.. Vzpomeňme třeba, že přibližně v době veselky našeho praotce se dne 13.čevna 1595 ve vedlejším Lanškrouně narodil jeden z pozdějších největších našich lékařů, Jan Marcus Marci, pozdější známý učenec a životní lékař císaře Ferdinanda III..

            Za této rozporuplné doby můžete tedy najít i kladné zázraky. Jedním z nich je i to, že v době, kdy o závod hořely mnohé městské archivy, podařilo se uchovat až do dnešních dob jména následujících našich rodových předchůdců.

 

4.Walentin PAYCHL -PEICHL/*1631/

Prvním z Paichlů, kteří si uchovali dodnes své jméno, byl Valentin. Někde ho píší jako Faltina. Možná, že on to byl, který vnukl mužům a mládencům, aby dávali dne 14. února svým dívkám a ženám kytici květů na důkaz své úcty a lásky. V životopise svatého Valentina totiž není žádná legenda, která by svědčila, že on je autorem této tradice.

            Náš Valentin byl nejspíše prvorozeným synem, a proto převzal hospodářství po svém otci asi v roce 1651. Řemeslo neměl. Walentin je zde zapsán poprvé v pozemkových knihách už s měkkým -i- a dokonce s -e- jako Peichl.

            Podle berní ruly z r. 1654 / strana čili folio 98 n/ mělo naše rodové hospodářství něco přes 9 hektarů půdy, Tehdy to bylo udáváno jako 32 strychů. Z toho na zimu a na jaro osévali Peichlové vždy už jen 8 strychů. Zbytek ležel ladem, protože tehdy nebývalo dost hnojiv na celkovou výměru půdy. Většina země byla tedy udávána ve statistikách jako pustina, Možná, že to bylo jen k vůli tomu, že jako pustina označovaná pole snižovala berně. Tenkrát se praktikoval tzv. travopolní systém, kdy obilné pole muselo někdy i více let odpočívat jako louka, aby zase později rodilo. Je možné, že půdy měl více, protože se všichni historici shodují v tom, že tehdejší pozemkové údaje byly podhodnoceny, protože se opíraly o údaje samotných hospodářů. Kvalitu této rodové půdy tehdejší komise uznala za prostřední.

            Ve srovnání s ostatními sedláky v Sázavě to bylo stále dobré hospodářství, protože v Sázavě se kromě rychtáře, který měl 84 strychů, pohybovala výměra půdy mezi 28 a 32 strychy. Valentin byl robotou původně povinován svými 2 potahy po páru koní. Dobytka podle soupisu ruly choval už tehdy nápadně málo. Myslím však, že musel mít víc dobytka, než ke zdanění přiznal. Přesvědčit se o tom nemůžeme.Podle Wýpisu z Rulle z r. 1672 se stav jeho hospodářství v následujících 18 letech v něčem zhoršil, i když vlastnil stále stejně 32 strychů. Oséval však na podzim a na jaře jen 6 a půl strychu, přitom přiznává lada jen v rozloze jeden a čtvrt strychu, Také stav domácích zvířat uváděl oproti dřívějšku horší, skoro poloviční. Proto i robota potahem byla vyměřována poloviční, jen na jeden potah koňský. Z dobytka byla zapsána jen jedna kráva a jedna jalovice a jen jedna svině.

            Někdy kolem data převzetí hospodářství od rodičů se oženil s Gerlou / asi Gertrudou, on ten záznam není totiž moc k přečtení /. Tenkrát mu bylo 20 let a jeho ženě 18. Odkud pocházela mi není známo. O jejich rodině historické prameny mlčí. Je to doba přeryvu mezi pozemkovými a matričními informacemi.

 

OD VALDY K MATĚJŮM 670 - 1778

            Jestliže jsme si mysleli, že nalezením Valentina Peichla máme vyhráno, tak jsme se mýlili. Když je jisté, že ještě do r. 1672 Faltýn stále vlastnil původní desetihektarový statek, tak bohužel nemůžeme jednoznačně si ověřit, že jeho nástupce Matěj byl skutečně jeho synem. Je to téměř jisté, ale není to černé na bílém. Nebyla jistota ve jménech ani v majetcích. V té době děti stejného křestního jména rychle umíraly, děti nebylo možno rozlišit ani podle majetnictví otců, nebyla čísla chalup, z dětí sedláků se nepřehledně stávaly dětm bezzemků, které pronásledovala Lichtenštejnova "smečka šejdířů, zlodějů a vyděračů v osobách jeho plukovníků a úředníků ". Vždyť i věk dětí rychtář jen odhadoval. Nešla tehdy ani přesně stanovit věková hranice pro robotu.

            Zastavme se na chvilku u pojmu robota. Pánové potřebovali lacinou pracovní sílu, hlavně práci zadarmo. Abyste neměli zkreslené představy o trvalosti svobody, kterou získali naši předkové jako přišedší kolonizátoři, tak vězte, že tato svoboda brzy mizela jako dým. Už brzo jejich děti se staly ve vztahu k majiteli panství plně poddanými. Poddanství vznikalo jejich narozením už podle zemského nařízení z r. 1549 /podle článku M 32 /, Aby v tom nebyla mýlka, tak to potvrzoval později i článek 19 obnoveného zřízení země České z r. 1627. Poddaným se člověk stával při narození na území určitého panství. Byl zde poddaným až do věku 9 let, i když jejich rodiče a ostatní členové rodiny byli třeba poddanými své předchozí vrchnosti, z jejíhož panství byl na jiné milostivě propuštěni.. Případy propuštění poddaného do stavu svobodného bylo zjela ojedinělým jevem.

            Jestli tedy naši “první “ Paichlovic byli zapsáni ještě 1651 v seznamu podle víry jako nepoddaní, byl by div, kdyby už v prvních matrikách za Leopolda I. (1657-1705) se daněmi a robotou nestali v druhé polovině 17. století prakticky všichni rovni nevolníkům, Alespoň co do připoutání k půdě, těžkých povinností, neúnosných daní a roboty., nesvobodou se stěhovat, učit se řemeslu, ženit se a mnoha jiných osobních omezení. Tento stav nazýváme v 17. století “ druhým nevolnictvím“.

            Když se lidé nemohli svobodně stěhovat, nebylo tedy divu, že se na panství lanškrounském náš rod tak dlouho udržet, a to vzdor tomu, že se toto panství se v té době hodně vylidnilo. Z toho měla prospěch opět vrchnost, protože ta pak mohla zabírat statky sběhlých sedláků.

            Do dějin našeho světa plně vstupují za náš rod teprve až čtyři Matějové.

            Podle pozemkové rule z r. 1672 ještě v Sázavě žil náš prastrýc zahradník Jirží Peichl, na našem původním rodovém statku hospodařil náš Walentin, kterýž v té době už měl pravděpodobně syna Matěje. Robotoval prý jedním koňským potahem. Možná, že se jím podílel i na robotě svých příbuzných, kteří jako zahradníci nebo chalupníci byli povinováni robotou ruční nebo pěší.

            V těch dobách za císaře Leopolda se počet robotních dní zvyšoval i na více dní týdně. Leopold sice vydal na podporu rozvíjející se manufaktury (ruční hromadná výroba) dne 20.6.1680 robotní patent, který ukládal pracujícím v hromadné výrobě robotu "jen" třikrát v týdnu. Tehdejší zprávy však mluví o tom, že se to moc nedodržovalo a že robota nadále dosahovala počtu až 6 dnů v týdnu. Naši Peichlové museli stále navíc ještě odvádět ze svého hospodářství feudální rentu v penězích nebo v naturáliích, ať jako obilí, len, peří, drůbež, vejce, med a jiné..

            Poddanství omezovalo stále všechna práva. Kromě toho nově docházelo ke zcizování nemovitostí, rukojemství, zadlužování nad určitou hranici, vrchnost nutila své poddané aby od ní nakupovali její pivo, víno, sůl, jindy zakazovala prodej dobytka, koní, ovcí obilí, nedovolovala klestit les, sekat dříví a sbírat klestí, vykonávat myslivost a lovit ryby.

            Lid byl bit se všech stran. Ani církev ho nešanoval, a to ani když byl katolícký. Vybíral se církevní desátek, ať už v naturaliích nebo v penězích. Faráři měli mnoho příjmů od poddaných, protože dostávali nejrůznější poplatky štolové za církevní úkony, brali peníze z pokut, např. z cizoložství,  a toho prý bylo až. Štěstí, že naši nemuseli pravděpodobně užívat nějaký církevní majetek, za jehož pronájem se muselo hodně platit. Zvláštní formou tehdy byly tzv. železné krávy, tedy dobytek patřící kostelnímu záduší, které si poddaný za určitý poplatek najal. Nejen že za krávu platil, ale když mu kráva však uhynula, byť bez jeho viny, tak ji musel vem kde vem nahradit jinou, Bylo to tedy věcné trvalé břemeno váznoucí na usedlosti, něco jako hypotéka.

            Kdoví, zda se také Paichlové proti tomu všemu nebouřili, nestavěli se panským drábům na odpor, kdoví, zda také nebyli při vzpouře císařským vojskem jímáni, tělesně trestáni, mučení nebo i věšeni. Vždyť dějiny uvádějí takové vzpoury i na severovýchodě Čech, třeba 24.4.1680 u Litomyšle, jindy kolem Svitav a Třebové.

          Že se našim předkům nevyhnuly ani mory, o tom svědčí dokonce i údaj v mlhovině Paichlů. Jeden z nejhorších místních morů spadá právě do doby začátku života našeho předka Matěje v letech 1679- 1680. Šířil se z Dolních Rakous přes Vídeň, Jindřichův Hradec a Chrudimsko.

            Přejděme však už k naším Matějům konkrétněji.

            Na samotném jméně Matěje není jinak nic pro tehdejší dobu specifického. Není na něm nic nezvyklého ani národnostně, Český Mates, Matouš nebo  Matěj nijak nesoupeřili o první místo s německým, ať ho jmenovali Matthias, Matthäus nebo Mattes. Byl tehdy už i Matyáš, Matheus, Matthaios a mnoho jiných. Jména všech pocházejí z hebrejštiny - jako Mattihjách. To značilo " Bůh dal ". Proto se někdy ve slovanských jazycích Matěj překládal jako Božídar. Z tohoto původně židovského jména se postupně vyvinuly dva směry:

- Matthias, Matyáš, náš Matěj, -ten měl svátek 24. února

- Matheus, Matthaios, náš Matouš, který má svátek 21. září.

            Tím ty matějské zmatky však nekončí. V jiných životopisech svatých jsou udávány jejich svátky i v jiné dny

            Aby se nám také ti naši nesvatí Matějové nepletli, tak si je raději očíslujme:

 

5. PEICHL Mathias I. /* ?1670, + ?/

Jakkoli by byl pro nás ten druhý Matějíček zajímavý, mnoho toho o něm nevíme. Narodil se v Sázavě někdy kolem r. 1670. Víme o něm a o jeho manželce Magdaleně, tedy naší praprabábě, jen až z pozdějšího matričního zápisu o jeho vnukovi. Jak obvykle můžeme jen předpokládat, že se stal sedlákem na sázavském gruntě po Valentinovi.

            Hospodářství tehdy neprosperovalo tak jako dříve. To už naznačovala revizitace berní ruly v r. 1672 na jeho i sousedních hospodářstvích. Zhoršení stavu je v novém soupise hlavně vidět podle čísel snížení stavu dobytka. Bylo to prý proto, že louky byly po třicetileté válce stále mechem porostlé, pole z velké části ležela ladem a byla zaneřáděná porostlinami. Z revizitace je nápadné, jak málo polí se osívalo. protože nebylo dost ani osiva. Co se vypěstovalo, to se skoro snědlo a skrmilo. Čísla ovšem nemusí být správná, protože v té době už i vrchnost záměrně udávala horší stav, aby mohla žádat o snížení daní.

Zajímavé snad na tehdejším zemědělství bylo, že se ceny příliš nezvyšovaly.Mít k obživěě nějakou půdu, to nebyl tehdy už nějaký nesporný znak bohatství, protože z půdy se odváděly vrchnosti tíživé platy - naturální dávky, jako např. obilí, drůbež, víno, ryby, krmení vepřů a krav, vejce, drůbež atd. Platům se říkalo “ úrok“ a ten se odváděl dvakrát do roka. Od poddaného také vybírala vrchnost “ kontribuci”, což byla daň pro stát. A ta byla velkým zatížením pro poddaného. Paichla.

            Nejhorší však bylo, že sedlák byl proti panské zvůli bezbranný. Prostředků k majetkovému utiskování měl majitel panství dost, když chtěl, sáhl třeba i ke konfiskaci. Stačilo např. obvinění ze špatného hospodaření, z neplacení platů, opuštění panství, ze smilstva, z krádeže, ze žhářství, podpora lotrů, neřádné konání roboty, opilství, provozování hazardních her nebo dokonce prý jen nedodržení správních předpisů.

            Mezi práva pána panství patřilo i vydávání povolení k uzavření sňatku. Toto potvrzení náš Matěj také musel mít, protože jeho manželka Magdaléna byla v matrice uváděna jen jako poddaná lanškrounská /"subdita"/. Matrika opět ani nezaznamenala její rodné jméno, ani odkud byla. Vzali se spolu asi v Matějových 22 letech a lze předpokládat, že spolu měli mnoho dětí. Já jsem z nich našel v matrice jen jejich dva syny, Matěje a Jana,

            -Matěj, pro nás Matěj II., se narodil pravděpodobně jako první, nejspíše v Sázavě dva roky před Janem, o tom budeme číst za chvíli.

            -Jan se narodil 21.8.1692 také v Sázavě. Víme, že měl dceru Marii Annu, která se narodila v r. 1734 a zemřela r. 1760.

            Všechny tyto “snad a asi “ vyplývají z neúplnosti a nespolehlivosti prvních matrik, v nichž se zatím nepovažovalo za bezpodmínečně nutné uvádět číslo domu resp. chalupy. Není mi proto jasné, zda jako prvorozený dostal on rodné hospodářství. To se dnes už nedá rozhodnout, protože činitelů, rozhodujících o převodů majetků bylo v každé době vždy hodně. Mohl být odveden na vojnu, nemusel mít mužského dědice, protože matriky udaly jen jeho dceru, Prostě otazníků je vždy více a těch se ještě nějaký čas v našem rodopise nezbavíme.

            Není toho tedy skoro nic, co zbylo o tom našem nejstarším pradědovi. Nevíme ani kdy ani na co zemřel. Je to škoda, mohli bychom třeba si přečíst o tom, jak tenkrát staří lidé chodili na výměnek. Viz např. - Florián, Č.: O výměnku na panství chrudimském okolo r. 1700. Časopis pro dějiny venkova 10, 1923.

 

6. PEICHL Mathias II.  /* ? 1690, +? /

Také o něm nám toho matriky skoro nic nepověděly. Známe ho jen podle pozdějších údajů o narození jeho syna. Dá se z nich soudit, že se narodil také v Sázavě, nejspíše v r.1690.

            Ani o jeho manželce Anně nezbyl skoro žádný záznam. Zato o dětech, kterých měli požehnaně, už toho víme více. Našel jsem :

-Matěje *2.2.1713 který byl matrikou plně dokumentován.

-Ondřeje          *13.11.1715

-Tomáše          *29.11.1716

-Václava          *11.7.1718

-Mariannu        *7.1.1730

-Alžbětu           *12.2.1723

-Dorotu           *30.12.1725

            My si dnes někdy stěžujeme na tíži doby. Cožpak měla říkat rodina Matěje II., který musel valnou část svého času robotovat a teprve pak se starat o živobytí své tak velké rodiny. Robota trvala asi potahem, pokud ještě měl to naše hospodářství. Měl však co dělat, aby zaplatil úrok i kontribuci, které se stále zvyšovaly.

            Naši první dva pradědové museli zažít snad i poslední morovou epidemii v Čechách v letech 1713-1714. V ní se právě narodil náš Matěj III. Epidemie to byla veliká. V Čechách a na Moravě tehdy za moru zemřelo na 50.000 lidí. To vše dovršovalo zbíďačení českých zemí na konci válek o španělské dědictví. A vše zlé šlo dokolečka. Když nesužovala lid dělný šlechta, ani psi Páně - jezuité, ani mor, tak se muselo bojovat. Bojovalo se tehdy skoro stále. Dokonce i před polovicí 18. století plundrovala rodiště a bydliště našich předků Prusové, kteří urvali "našemu" habsburskému trůnu kus blízkého Slezska.

 

JINÍ TEHDEJŠÍ  PEICHLOVÉ

            V Sázavě byl v té době v r. 1672 vzpomínán v záznamech o pozemkové revizitaci ještě bezzemek zahradník Jiří. Nemůže to však být ještě onen náš prastrýc Jiržík narozený v r. 1606 podle údajů v soupise poddaných podle víry. Musel to být už jeho syn nebo synovec. Opět v tom není žádná jistota, protože se tehdy na přelomu 17. a 18. století s Jiříky Peichly zde roztrhl pytel. Zřejmě musela existovat po něm ještě jedna mezigenerace několika sázavských Jiříků, které ani neznáme. Podle jejich v matrikách dobře zaznamenaných dětí můžeme najít ve dříve popsané mlhovině sázavských obyvatel tři manželky Jiříků této mezigenerace : Doroteu, Marii a Katarinu. Ještě že tenkrát ty Jiříky někdo nesbíral, jako to později dělali pánové na zámku Konopišti.

            Najednou se v té době zde objevují v matrice i děti manželského páru Bartoloměje Peichla a jeho manželky Magdaleny. Zřejmě ten Bartoloměj patří také do té neúplně dokumentované sestavy dětí našich “prvních” Peichlů, pravděpodobně dalších dětí Ondřeje, nejspíše  Jiříka nebo Jakuba.

            Raději se už od této chvíle nebudu zabývat všemi možnými našimi příbuznými a budu sledovat jen hlavní větev našeho rodu, kam patříte Vy. Za chvíli by se totiž v tom už nikdo nevyznal. Kdo chce, ať si sestavuje všechny odštěpující se větve Peichlů za domácí cvičení podle rodičů a dětí zaznamenaných v dříve sepsané paichlovské mlhovině.

            Jen ještě nakonec se Vám musím svěřit s jedním naším pravděpodobným příbuzným Tobiášem Peichlem, který se podle lanškrounské knihy oddaných (matrika č. 1126, str.3) oženil dne 22.11.1675 v Lanškrouně s tamější Madlenou, rozenou Luckersovou. Vůbec mne nenapadá žádné vysvětlení o jeho pokrevním příbuzenství. Že by byl pro nás jen dokladem toho, že všichni Peichlové nežili v Sázavě ?

7. PEICHL Matěj III.  /*1713, +?/

O tomto našem pradědovi máme první přesnou informaci o jeho narození. Bylo to ve vesnici Sázava dne 2.2.1713. Vzal si za manželku Marianu, poddanou / inquilinu/ lanškrounského panství. Jako obvykle v matrice nebylo uvedeno, odkud byla a jak se jmenovala příjmením za svobodna. Ani asi všechny jejich děti se mi nepodařilo najít. Znám jen:

-Jana, o němž bohužel nevíme, kdy se narodil. Soudím, že byl prvorozený a proto asi zůstal na starém Paichlovic gruntě. Známe i jeho manželku Mariannu, i jeho některé děti. jménem

            -Václav            *30.10.1780, dvojče

            -Mariana          *30.10.1780,dvojče

            -Marianu          *5.5.1782

            -Barboru          *15.6.1783

-Matěje           *1735 - viz náš Matěj IV., + 1778

-Mariannu        *1745 - zemřela na mor 20.6.1772

            Jinak nic o rodině Matěje III. zase nevíme. V jejich rodišti a bydlišti nedošlo oproti předchozím generacím snad k žádným mimořádným změnám. Vyplývá to nakonec hlavně z Tereziánského katastru, který vstoupil v platnost v r. 1748, Ve vsi Sázavě bylo tehdy v 16 usedlostech 39 hospodářů, tedy méně očíslovaných stavení ale více hospodářství. To lze připsat na vrub kouskování půdy původních majetků na nová hospodářství dětí v následujících generacích.. To potvrzuje nakonec i statistika rozlohy rolí na jednotlivé hospodáře. Šestnáct jich mělo půdu v rozloze do l strychu, jeden od 1 do 5 strychů, jeden od 5 do 15 strychů, osmnáct od 15 do 30 strychů, dva od 30 do 60 strychů a jeden přes 60 strychů.

Mimořádné změny v životě našich předků v této době asi nenastaly. Jistě je nijak významně nemohlo postihnout, když se od r. 1714 se změnila krajská správa ve východních Čechách, kde od té doby až do r.1850 existoval samostatný kraj Čáslavský, Hradecký, Bydžovský. Většina našich předků stále žila v kraji Chrudimském..

            Podle tereziánského katastru ve vsi není stále uváděn v té době žádný řemeslník, ani obchodník, ani pila, ani ten dříve vzpomínaný mlýn. Čili byla to čistě zemědělská ves. V souhlase s tím se i na jiných místech lanškrounského panství vzpomíná, že jsou zde lidé chudí a většina jejich výdělku plyne z nádenické práce a z přediva, nikoliv ze řemesla.

            V Sázavě ani by se řemeslník patrně neuživil, protože vesnice byla v sousedství města Lanškrouna a tam bylo řemeslníků mnoho.           V Lanškrouně byli např. 4 barvíři / vidíte, že mne pořád pronásleduje ta myšlenka vztahu našeho příjmení k tomu barvířství. a tkalcovství /. Bylo zde 47 tkalců, 28 soukeníků, 2 obchodníci plátnem, 4 punčocháři, 1 postřihač, 1 kožešník, 27 ševců, 2 provazníci, 7 pekařů, 2 mydláři, 15 řezníků, 5 hrnčířů, 9 kovářů, 2 sedláři, 1 perníkář, 1 kloboučník, 1 sklenář, 12 krejčí, 1 zedník a 1 kotlář, 2 koláři, 1 jirchář, 1 zámečník, 1 soustružník a jen 1 tesař. Ve fasi čili soupisu je ještě uvedeno zde ve městě 75 nádeníků, 1 posel, 1 zvoník, 1 celník, 4 žebráci, 2 bednáři, 1 sluha / servus/,1 učitel, 1 lazebník, 1 mlynář, po jednom panský cihlář, panský bednář a panský sládek v pivovaře. V Lanškrouně bylo 76 pravovárečných měšťanů. To si tehdy museli ti měštanostové hodně popíjet, protože pro chudáky bylo pivo relativně drahé.

            Mnohem těžší život musel být na vesnici. Podle zprávy vizitačních komisařů v těch letech 1748-1756 panovala v těchto vesnicích panství Lanškrounského za knížete Lichtensteina veliká bída. Pole bylo možno obdělávat vždy až po 6 a více letech, lada dokonce po 30 letech, protože stále bylo málo hnojiva. Mnohá pole bylo možno pro nepříznivou polohu obdělávat pouze motykou. Hnůj tehdy vynášeli na pole v putnách nebo vozili v trakaři. Stejným způsobem sváželi pak domů obilí a seno. Také v nižších polohách byla půda neúrodná. V nouzi se obyvatelé živili předením, nikoliv však vlastního lnu, protože šlo většinou o bezzemky. Předivo prodávali rychtářům, a ti pak prodávali přízi moravským a slezským obchodníkům. Plátno vyrobené mimo domácí potřebu se prodávalo pouze na okolních výročních trzích.

            Mory zuřily zde stále, jeden z nich probíhal dokonce v prvních měsících života Matěje III. Tereziánský katastr uvádí, že zvlášť těžké mory napadly město Lanškroun a tedy i jeho okolí v r. 1715 a 1716. Proto také městská rada lanškrounská žádala o slevu na daních, když se při a po moru zastavila všechna výroba i obchod, což znamenalo pro město mimořádná vydání 4.600 zlatých a nové dluhy. Snad to byla z morových epidemií ta na Lanškrounsku poslední. Občasná místní onemocnění se pochopitelně musela vyskytovat i nadále. Pro to svědčí třeba údaj o smrti naší prasestřenice Mariany.

            Ani v těch robotách se toho mnoho nezměnilo. Nový robotní patent Karla VI. ze dne 27.1.1736 sice stanovil, že robota za den neměla trvat déle než 10 hodin, ale to se stejně nedodržovalo. Proto byly i ve východních Čechách zase vzpoury proti vrchnosti, celkem v Čechách a na Moravě tenkrát postihly na 100 panství. Bohužel vojsko mělo opět navrch a nic se kromě prolité krve nezměnilo.

            O těch robotách jsme psali už dříve a vícekrát. Nevím, zda správně rozumíte tomuto celkem běžnému pojmu robota. Možná, že máte o ní zkreslené představy související s nějakou krutostí práce. něco jako práce na galejích. Šlo o poddanskou povinnost, spočívající v povinné bezplatné práci pro vrchnost. Jinak se to považovalo za feudální rentu v úkonech. To hlavní na ní bylo, že šlo o práci neplacenou. Většina robot byla normální polní prací. Vedle těchto polních robot byly to i jiné neplacené činnosti, jako oprava cest nebo hradeb, lovecké roboty, lesní a jiné hlídky k ochraně vrchnostenského majetku, předení koudele, stříhání ovcí, stavební práce, daleké převozy na fůrách a jiné. Za vyhnutí se robotě byly samozřejmě přísné tresty.

8. PEICHL Matěj IV.  /*1735,+1778/

Narodil se v r. 1735 sice v Sázavě., ale jeho záznam v matrice narozených jsem nenašel, takže informace o něm se opírají jen o matriku v Horním Třešňovci, kde v č. 41 dne 15.9.1778 zemřel. Musel se tedy ze Sázavy přestěhovat později do Třešňovce.

Třešňovec, později Horní Třešňovec / Ober-Johnsdorf / byl takovou roztaženou vsí, asi stejně velikou vsí jako Sázava. Ležel asi 1 hodinu pěšky severně od Dolního Třešňovce. Matěj IV neodešel  do Třešňovce sám.Sem emigrující Peichlové ze Sázavy dali vzniknout velmi silné pobočné větvi našeho rodu. Jen v jedné lanškrounské matrice z r. 1770 jsem jich našel na třicet.  Peichlové odtud posévali v dalších generacích nejen okolí Lanškrouna ale i dálky. Z těch třešňoveckých jsou dokonce v pramenech sudetských Němců uváděni odtud význačnější Peichlové, jako např. prelát Dr. Theologie Hermann Richard Peichl, nar. 9.8.1877 a + 15.4.1966 ve Vídni, člen státní rady pro náboženské otázky v Rakousku a zakladatel vídeňské Katolické akademie. Kromě něho jsou v tomto seznamu význačnějších osob z Třešňovců i otec a syn Robertové Peichlové, továrníci v Bavorsku aj. Někteří Peichlové žijí v Třešňovci dodnes

 Tam při úmrtí byl uváděn Mtěj IV. latinsky jako rusticus, česky to v pozemkových knihách, katastrech znamenalo sedlák, Myslím, ale že tedy i Matěje IV. můžeme ve shodě s dřívějšími vývojem hospodářství předchozích Paichlů považovat za sázavského, později třešňoveckého sedláka.

            Proč žil v Třešňovci se mi zdá jasné, i když to podložit nějakou písemností nemohu. Narodil se v Sázavě č. 45, což mohlo, ale nemuselo být číslo rodinného statku. Ten rodový statek však podle zvyklostí dostal jeho bratr Jan, protože byl prvorozený. Matěj IV. se tedy musel poohlédnout po vlastní střeše nebo alespoň po zaměstnání. Zřejmě mu s tím pomohla jeho nevěsta, poddaná lanškrounského panství, rodem pravděpodobně z Horního Třešňovce. Syna mu porodila ještě v Sázavě, pak odešli do Třešňovce, který byl kousek od města Lanškrouna a Sázavy

            Z jejich dalších dětí známe z matrik

-Václava                 *27.7.1773

-Marii Terezii          *23.5.1775

-Antonína                *? 1777. Ten se oženil s Rosalií Bartoškovou a měl s ní dceru Rosalii *4.9.1824

            Další konkrétní podrobnosti z jeho života už jsem nevypátral.. Robota pro něho existovala nadále, není vyloučeno, že se ento náš předek podílel i na selských rebeliích v bitvách u Chlumce nad Cidlinou a u Trutnova Matěj IV. musel prožít i velmi neúrodný rok 1771 a poslední z velkých hladomorů, který po něm následoval.

            To vše špatné asi přispělo k tomu, že náš poslední Matěj zemřel mladý, ve 43 letech, Proto také asi nezplodil více dětí, jak bývalo obvyklé. Byl to tedy první asi dost chudý sedlák v našem rodě, který nemohl hospodařit na svém poměrně dobrém selském gruntě. Stal se nejspíše jen chalupníkem nebo zahradníkem. Ani se chudák nedožil raabizace, aby si mohl najmout větší pozemky. Bůhví, jak to pak vdova Marianna s tou raabizací zařídila, pokud měla pronajatou panskou půdu.

            .Životem Matěje IV. končí období období původního rodného sázavského domova. Od té doby konce 18. století se dává náš rod na pochod, Po Matěji IV. putuje jinam jeho syn Václav. Ani jím však ten pochod nekončí a jen s malými přestávkami přetrvává dodnes. Je to cesta na ze severovýchodu na jihozápad.

 

HOUŽOVEC NA TŘI GENERACE

            Byla to bída, která vyhnala Václava, syna Matěje IV. z náhradního domova v Třešňovci na cestu směrem k západu? Nebo to byla žena, která odlákala našeho nejmladšího Peichla z Třešňovce do Horního Houžovce ? Spíše asi to druhé. Za vším hledej ženu, to tvrdí zkušení. Platí to prý odjakživa, ne jen v detektivkách. Asi pohledná dívka ze vsi západně od Lanškrouna tak dlouho lákala mladého Václava směrem k Ústí nad Orlicí, až se stala naší prabábou. Ono se asi od těch dob říká, že kam čert nemůže, tam nastrčí bábu. Známe ji dokonce jménem, tu naši prabábu. Byla to tehdy Anička Matzkeová, možná Macková. Pocházela z Horního Houžovce. Naši příbuzní bydleli asi v obou Houžovcích / jinak Loužov, Hausiowecz, Hausiewes/.

            Horní Houžovec / Hertersdorf / existuje dodnes, opět ho najdete na dřívější mapě . Je to asi 8 km východně od Ústí nad Orlicí. Dříve byl jmenován jako Houževec, asi podle houžve, tedy něco jako Houžový les. Po německy to byl donedávna Hertersdorf čili Hertrichova ves.

             Patřil od r. 1292 jako příslušenství hradu Lanšperka k majetku zbraslavského kláštera. Později sdílel s dalšími 53 vesnicemi osudy lanškrounského panství, které od r. 1625 patřilo pánům z Lichtenštejna jako Lanškroun sám. Od 1856 patřil Horní Houžovec pod nově zřízenou faru v Knapovci.

            Byla to tehdy už dost velká ves, měla 62 domů a 335 obyvatel, všichni německé národnosti. Dá se tedy předpokládat, že i tehdy naši předkové ještě mezi ně patřili.

            Nesmíme tuto vesnici zaměňovat s Dolním Houžovcem, po německy Seibersdorfem, skoro stejně velikým. Ten je od předešlého oddělen zalesněným kopcem, Dolní Houžovec má své německé jméno podle osobního jména Sigivrit / Sieg - vítězství a Friede- mír /, tedy jako Siegfriedova ves. Prvně je v listině vzpomínán v r. 1292 jako villa Sifridi, 1358 jako Seyfrisdorf. V polovině 19. století měl na 70 domů a 374 obyvatel, také většinou Němců.

            A ten Peichl se zde i se svými potomky usadil na tři generace. Tu se pak mění o něco později na sousední knapovecké faře Peichlové v Bäuchely O tom však ještě bude řeč.

            Zde v Houžovci se Peichlové dožívají josefinských reforem a dob ohlasů francouzské revoluce a zde se také mění v daleko svobodnější občany.. Ten rok 1781 byl pro všechny naše tehdejší předky svátkem z největších. V tom roce totiž prohlásil osvícený císař Josef II. zrušení nevolnictví čili člověčenství, vrátil lidem osobní svobodu ke stěhování, k ženitbě, k řemeslu a studiím. Podle císařského patentu z r. 1781 mohli už naši tehdejší předkové do učení bez svolení vrchnosti. Ještě téhož roku vyšel další patent - toleranční, který přinesl lidem též svobodu náboženskou.

            Představte si, že feudál, císař z Boží milosti, dá lidem tolik osobních práv a svobod. To jeho následníci nemohli uznat, a proto většinu z toho znovu zrušili. A to nejen následovník na trůně, ale podle jeho vzoru to praktikovali znovu po 170 letech u nás komunisté. Ti také znovu zavedli možnost studia jen po schválení vrchnosti, tentokrát krajské a partajní.

            Josef II. došel také k přesvědčení, že půda, kterou dala příroda lidem k obživě, bude jediným předmětem zdanění a že v tom nebudou už žádné rozdíly. Napříště měly být všechny pozemky, ať selské, panské i duchovní zdaněny stejnou měrou. Do té doby platili z půdy jen sedláci. A tak patentem z 20.4.1785 byla základem daní ne už usedlost, ale pozemek. proto byly tehdy všechny zemědělsky obdělávané pozemky zaměřeny a oceněny podle kultur/ role, louky, pastviny, vinice a lesy / a zařazeny podle výnosu. Trvalo to 4 roky, než všechno bylo zaměřeno, vyměřeno a vypočítáno. Možná, že ještě stačím najít v knihách přiznání, kterých bylo tehdy pořízeno v Čechách 6.066, na nějaký ten pozemek Paichlů. Josef II. nařídil zrušení přímé roboty a svolil k raabizaci, aby se uskutečnila parcelace panské půdy mezi drobné rolníky, jak jsme už o tom mluvili.

 

9. PEICHL Václav /*1773- +?/

Byla to asi velká radost, když se dne 27.7.1773 Matějovi IV. a Marianě Peichlovým v Sázavě v domku č.13 narodil syn. První jejich dítě a současně poslední z naší větve rodu Peichlů. které se narodilo ještě v Sázavě. Pak se rodina odstěhovala za živobytím jinam. Štěstí rodinné však netrvalo dlouho. Když bylo Václavovi pět let, zemřel jim otec Matěj. Měla to pak asi maminka Magdalena s dětmi trpký život.

            Čím se později Václav živil, to nevíme. Samostatným sedlákem zřejmě nebyl. To by si později přivedl nevěstu na svůj grunt. Pravděpodobně pracoval jako čeledín -podruh v zemědělství. Vyučeným řemeslníkem také nebyl, Zda šel Václav na vojnu také nevíme. Asi ano, protože v dobách jeho dospělosti Habsburci stále bojovali. Sotva skončil generál Laudon r. 1789 válečné tažení habsburské monarchie po boku Ruska proti Turecku dobytím Bělehradu, už tu byly francouzské koaliční války proti Napoleonovi.

            Možná, že nějaký čas ve vojště sloužil, ale celou dobu to být nemohlo. Ženil se totiž v 29 letech. To by musel obléknout bílý kabátec už ve 13 letech. V rakouském vojště totiž trvala vojenská služba šestnáct let. Možná, že ho jako invalidu pustili dříve. To já jsem tím svým vojenským neštěstím to měl přece kratší, - já jsem musel nosit mundur jen 5 let. Mimochodem, víte kde byla vojenská služba nejdelší? U starých Římanů trvala 30 let. A to nic nebylo proti službě Čingischánových bojovníků v r. 1206, kdy trvala poctivých šestapadesát roků.

            Václavovu pozdní veselku nelze už vysvětlit tím, že by mu nedala vrchnost k tomu povolení. On vstupoval do manželství už po novu, jedině před Bohem ohlášen a mající ceduli, že chce ve stav manželský vstoupiti.

            Manželkou našeho Václava byla Anna Matzkeová /? Macková/ z Horního Houžovce, narozená 29.3.1774. Byla to dcera domkáře v Hertersdorfu čp.5, Jana Matzkeho ( * 1734, + 15.9.1809). Matku po jméně se mi nepodařilo zjistit.

            Sňatek se konal v Hertersdorfu dne 21.2.1802. Dovídáme se o tom v knappendorfské matrice z let 1784-1843, která je dnes uložena v archivu v Zámrsku pod číslem 1998 Ah I. Pravděpodobně vyženil věnem kus nebo celou chalupu č. 5, takže se stal nejspíše z podruha hertersdorfským domkářem. Změna k lepšímu ve Václavově životě oproti jeho předkům mohla tedy být v tehdejší raabizaci.

            Vraťme se ještě k té veselce. O ní se asi jednalo několik měsíců, protože Václavův a Aniččin první syn Jan se narodil v Hertersdorfu v čp. 31 už 17.6.1801. Nevíme u koho to bylo, zda to byla nějaká teta nebo babička, která k sobě přijala Aničku s outěžkem, kterou možná rodiče z domova vyhnali. Nevíme. Nevíme ani, kdy tento první syn Václavův zemřel. Muselo to být před rokem 1805, kdy se narodil další Jan /1.1.1805 /. Dva živé syny téhož jména rodina obvykle neměla. Přesto se to ojediněle mohlo stát, jak o tom píše Melichar [13]. V těchto případech třeba jednomu synovi Janovi říkali starší a druhému mladší. nebo jim dávali pro rozlišení jiné přezdívky.

            Třetím jejich synem byl Josef, * 3.5. 1807 / jinde je uváděno datum 3.11.1807/. Ten se stal pokračovatelem naší rodové linie. Je divné proč se narodil v Dolním Houžovci, tehdy zvaném Seibersdorf, v č.p. 67. Proč se rodina odstěhovala, to nám samozřejmě matrika neřekla. Omyl v zápisu faráře z Knapovce /Knappendorf/, který vedl společnou faru pro oba Houžovce. (Knappendorf). to asi být nemohl, protože se v Dolním Houžovci narodila Václavovi jako čtvrté dítě první dcera.

            Bylo to 22.3.1811 a dceruška se jmenovala Teresie. Jméno to tehdy bylo běžné, nejspíše po římsko-německé císařovně, královně české a uherské v letech 1717-1780. Možná, že to bylo třeba jméno po nám už neznámé babičce. Co myslíš má milá vnučko, Terezko Paichlová ?. Jseš už asi Tereza II., protože tou první byla už Tvá prateta v Dolním Houžovci.

            Všechny tyto děti najdeme v knappendorfské matrice narozených na str. 25, 35, 40 a 45. Podle ní však i v samotném Hertersdorfu žilo více rodin Peichlů, známe zde např. Rosalii Peichlovou, narozenou 22.3.1828, o níž nelze s jistotou tvrdit, že byla také dcerou Václava a Anny

            Václavova manželka Anna zemřela údajně na tuberkulózu dne 15.10.1827, tedy ve svých 56 letech. Kdy a na co umřel náš prapraděd Václav jsem už nenašel. Patrně jsem nebyl tenkrát v Zámrsku při tom hledání předků v tom chvatu dost pozorný. V té době mohly mít na tom vinu i ty nejasnosti s příjmením Peichl - Bäuchel.

 

10. BÄUCHEL -PEICHL Josef  I. /*1807 + ?/

Člověk by ani nevěřil, že je možné tak často měnit příjmení. V té době se měnil Peichl na Bäuchela. Kdyby jen jeden. Dokladem toho jsou hned tři Josefové.Měli bychom si ho pro jistotu očíslovat jako Josefa I., abychom ho nepletli s jeho synem, také Josefem.

             Tak tedy Josef I. se narodil se 3.11. 1807 v Dolním Houžovci (Seibersdorf) v čp.67. Moc toho o něm opět nevím, ačkoli mi dal z našich předků velkou práci ho vůbec najít. Můj otec, který začal hledat naše předky ho už neznal. Došel jen k jeho nemanželskému synovi Josefovi a předpokládal, že nemanželský otec zůstane už navždy neznámý, když ho neznal ani tehdejší farář. Dodatečný zápis v matrice mi ho však odhalil.

            Matriky ho souhlasně uvádějí jako chalupníka. v Horním Houžovci / Hertersdorf/, ve stejném čp. 67. Někde je ale asi v těch záznamech chyba. Že by se Peichlové rodili v stejném čp. v různých vesnicích ?. To se mi nezdá pravděpodobné. Tak raději říkejme, že žili v Houžovcích, i když je pravděpodobnější ten Dolní. Tam také žila a pravděpodobně i porodila našeho Josefa jeho matka Rosalie.

            Za manželku si tedy Josef I. vzal Rosalii Fuchsovou až později. Růženka se narodila dne 2.2.1810 v Dolním Houžovci (Seibersdorf) v čp. 26 /viz matrika narozených v Knappendordu č. II.lit B. fol.80/ a zemřela 2.7.1833. Jejím otcem byl Václav Fuchs ( jinde je psán i jako Fux, tedy po našem pan Liška), chalupník v Seibersdorfu čp.26. O něm víme i to, že se narodil v r. 1753 a zemřel 17.10.1820. Matka se jmenovala Kateřina, její příjmení už ale neznáme. Narodila se v r. 1774 a zemřela 2.10.1824.

            Nezjistil jsem, kdy měl Josef s Růženkou svatbu. Byl v tom totiž zmíněný zádrhel nemanželskosti početí. Jejich první syn

-Josef II. se narodil nějak hodně dříve, dokonce před svatbou, dne 10.9.1831. Jako místo narození bylo v matrice udáno v Dolním Houžovci v čp. 67 a nový Josífek II. byl zapsán zprvu jako nemanželský a příjmení tedy dostal po matce jako Fuchs. Všechno však opět dopadlo dobře. Později byl Josef " legitimizován", tedy uznán za manželského, když se Josef s Růženkou dodatečně vzali. Vzít se museli, protože podle knapovecké matriky č. 1998 po Josefovi následovaly další děti:

-Antonín, nevíme bohužel přesně, kdy se narodil.

-Jan I,                   *17.6.1801. Ten ale brzo zemřel, a proto stejné jméno dali i dalšímu synovi.

-Jan II.                 *1.1.1805. Ani ten však nemohl dlouho přežít, protože po něm byl stejně pokřtěn další syn.

-Rosalie I              *2.2.1810, ta musela zemřít v dětství, protože později byla další dcera pokřtěna též na Rosalii

-Teresie                22.5.1811

-Rosalie                22.4.1828

-Jan III.                1.1.1830.

            Zdá se tedy, že spojení Peichlů s rodem Fuchsů nebylo to nejšťastnější. Co to bylo za nemoc, která jim zahubila tolik dětí. Mohlo jít o spíše vrozenou poruchu z Fuchsovic rodu, než o infekci. Matka Rosalie zemřela s diagnozou "vysílení"- podle originálu v knapovecké matrice zemřelých [14]. Bylo jí 89 let, takže tuberkulóza u ní je v tak pozdním stáří nepravděpodobná.

            Druhou nejasností na tomto pokrevního spojení s rodem Fuchsů může být i ta změna jména na Bäuchel. To si mohl vynutit ten německý tchán Fuchs. Spíše asi je pravděpodobné, že si dítě dovolil sám přejmenovat nějaký německý farář v Knapovci.

            Nevíme ani kdy a kde náš Josef Peichl, od té doby vedený jako Bäuchel, zemřel. Takže jsme jako Sokrates, který pronesl památnou sentenci " vím, že nic nevím".

 

11.FUCHS-FUX-BÄUCHEL Josef  II. /*1831,+?/

Hodně se nám to v této části rodokmenu zamíchalo, když se narodil nemanželský Josef Fuchs, vulgo Peichl, pak nastálo jako Bäuchel jmenovaný. My jsme mu pro přehlednost dali navíc ještě přezdívku Josef II.

            Narodil se 10.9.1831 v Dolním Houžovci /Seibersdorf/ čp.67, máme o něm dokonce jeho křestní list a noviny vyšlé v den jeho narození.

            Jeho otec Josef Peichl, jak jsme už řekli, svou chybu dodatečně napravil sňatkem a uznal ho za legitimního syna, takže už o tom nemluvme. Abyste si uvědomili ošidnost hledání předků, tak na zadní straně přílohy č. 13 máte dalšího Josefa Bäuchela, narozeného o třicet let později.

            Když Josef II.dospěl, hledal si nevěstu. Nenašel ji daleko, hned kousek na východ v sousední vsi v Horním Dobrouči /Dittersbach/. Tam se oženil s Barbarou Pirkelovou, dcerou domkáře Františka Pirkla z Horního Doubrouče čp. 126. Její matka se za svobodna jmenovala Anna Peschelová a pocházela z Horního Dobrouče z chalupy čp. 15. Její otec se jmenoval Franz Peschl. Jinak o Peschelovic rodě nic nevím. Nejspíše to byla další čistě německá transfuze do krve našeho rodu. Jinak nevíme o jejím otci ani o matce nic podstatného.

            Josef II. měl to velké štěstí, že se jako sedmnáctiletý dožil zrušení poddanství a roboty. Kdybyste se o tomto tehdejším převratném rozhodnutí chtěli něco dozvědět, tak si sežeňte Patent ze 7.září 1848 o zrušení poddanství a vyvazování nemovitostí, prováděcí předpis ze dne 4. března 1849 říšského zákona. č. 152.

            Lze pochybovat, že by náš Josef II. měl sám tehdy nějakou půdu. Mohla ji mít však jeho nevěsta, a ta mola své pozemky později podle císařských patentů z r. 1848, 1849, 1853 a zemským zákonem z r. 1855 a 1869 “ vyvázat”. To znamenalo, že si mohl vykoupit pozemky z poddanství do úplného vlastnictví. Vyvázání se tehdy dělo zčásti zdarma a dílem za úplatu.

            Josef II. a Barunka měli podle matrik spolu prý jen dvě děti

-Josefa III, 15.6.1861, který v naší paměti upadl v zapomenutí.,

-Jana, *8.10.1865., dalšího pokračovatele našeho rodu, + 5.11.1939

            Jinak o této poslední rodině Peichlů- Bäuchelů v místech bývalého Lanškrounského panství nevíme skoro už nic. Podle zápisů narození jejich dětí můžeme soudit, že rodina žila v Dolním Houžovci /Seibersdorf/ v čp. 41. Nevíme ani kdy tento Josef II. zemřel a kde je pochován.

            Mezitím se však už těžiště rodu přesunuje z Lanškrounska na Litomyšlsko. Jakoby se rod vracel stejným klikatým směrem nazpět na západ. Podobná byla cesta slavného lékaře Jana Marka Markova (1595-1887), který se z lanškrounského hnízda přesunoval do Litomyšle a dále do Prahy.

 

12.Jan  BÄUCHEL-PAICHL/*1865, +1939/

Jedenáctý nám známý předek, Jan Bäuchel, přenesl těžiště našeho rodu, na Litomyšlsko do Nedošína.Nevíme nic přesného o motivaci tohoto exulantství. Zda to byla opět jen nevěsta, která ho přivedla do malé vesnice, kterou v té době ještě před Jiráskovým popisem Filosofské historie nikdo ani na Lanškrounsku asi neznal ?

            Jan nesl jako jeho rod dříve  v úředních lejstrech několik jmen, Peichl, Paichl, Bäuchel, dokonce i Beichl. Děda Bäuchel se narodil 8.10.1865 na Litomyšlsku,  v Seibesdorfu, později zvaném Dolní Houžovec v čp. 41.Na  dochovaném křestním listu  až z 27.4.1922 byl napsán jako Bäuchel.Možná, že ho tak německy zapsal farář Antonín Scholz, který ho hned druhý den 9.10.1865.křtil v Knapovci. Když se Jan, po jméně ještě Němec, oženil s po jméně spíše českou dcerou Marianou, tak toto smíšené manželství bylo zařazeno mezi české obyvatele vesnice. Ten přerod Peichlů z Němců na Čechy trval tedy nějakých 700 let. 

            Jak se náš Jan dostal ze Seibesdorfu do Nedošína nevíme. Nebylo to k vůli jeho dlouhé obecné historii, v níž se setkáme s místem pod jmény Nedosin /1167/, Nedyszyn / 1347/, Nedossin /1354/, Ledischin / 1358/, Nedussyn /1382/. Byla to tedy vesnička starší než Plzeň. Jméno jí dal vášnivý včelař jménem Nedoš, proto Nedošín, jako Nedošův dvůr. Nikde nebyla zmínka, že by snad někdo z rodu Matzkeů, Fuchsů nebo Pirkelů byl v Nedošíně.. Chalupu Jan doma neměl, takže ten titul chalupník, jak se s ním později setkáváme, se týká až období po svatbě. Při svatbě je ještě označován jako dělník Zřejmě asi šel tak daleko ne za příbuznými, ale šel sám ze své vůle za praci až na statek Pernštýn (Bernsteinhof) na okraji Nedošína.. Cesty Páně nejsou nevyzpytatelné. Daleko se nejčastěji chodí za chlebem, který kolem dřívějšího bydla dává jen malé krajíce.

              Zdá se, že si ho jako ženicha nevěsta přilákala do svého bydliště. Na oddacím listě je o nevěstě Marii Bisové psáno, že bydlela v Tržku č. 15. Naopak Jan Bäuchel udal svoje bydliště už v nedošínské chalupě čp. 19. Chalupa ta patřila starým Paďourovým a k těm neměli Bäuchelové žádné dřívější příbuzenské vztahy. V ní bydlel kromě našeho Jana i nějaký Antonín Vaňous, který novomanželům pak šel za svědka. Tak si myslím, že Bäuchel a Vaňous pracovali ve dvoře, k němuž byla Paďourovic chalupa nejblíž. A Paďourovi pak tomu našemu dědovi namluvili svou vnučku. Maminka nevěsty Mariana byla totiž dcerou Josefa Paďoura z Nedošína č. 19 a v této chalupě se kdysi narodila.

            Svatba se konala dne 6.října 1891 a asi byla důstojná, když byla v děkanském chrámu Páně v Litomyšli dne 6.října 1891. Ohlášky byly jako obvykle trojí, 20. a 27. září a 9 října. Zda se s tou veselkou spěchalo nebo nespěchalo, to nemůžeme posoudit, protože nevíme, kdy přinesl čáp nebo vrána první dítě. Sága Paichlů totiž připouští, že se Bäuchelům narodily dvě děti, o kterých není zaznamenáno ani datum narození, ani jméno nebo pohlaví.

             Vraťme se na chvilku ještě ke kousku životopisu Janovy manželky, mé babičky, Mariany Bisové.Narodila se 30.července 1868 v Nedošíně v čp. 105. Jejím otcem byl Jan Bis, chalupník z Tržku čp. 15 a matkou Mariana Paďourová / *16.9.1841/, dcera Josefa Paďoura, podruha z Netřebí 21, později chalupníka z Nedošína čp.19. Zemřela 10.5.1932 v Nedošíně čp.l9

            Babička Mariana Paďourová byla římská katolička, jak o tom svědčí její křticí list, a to v originále i v opise, vystaveném 4.10.1891 podle matriky děkanského úřadu v Litomyšli v knize C5 na str. 105. -viz příloha č. 30. Jak už to u děvčat bývá, nejspíše si ten originál někam dobře uschovala a před svatbou si jako nevěsta musela nechat vystavit honem kopii.     O tom rodu Bisů a Paďourů si ještě něco řekneme, zejména proto, že Paďourovi to byli, kteří jako první nám známí získali onu chalupu čp. 19 v Nedošíně.

            Novomanželé Jan a Mariana zprvu po svatbě bydleli v Nedošíně č.l05, tedy u druhých Paďourů. Nevíme jak to vlastně bylo s touto chalupou č. 105. Možná, že nějaký podíl na ní mladí dostali hned v rámci svatební smlouvy, protože už při narození prvního dítěte je v matrice uváděn Jan Bäuchel jako chalupník. Ať už to bylo s tím chalupnictvím jakkoli, pole mladý pár žádná neměl. Tak Jan musel dělat v hospodářství jiných. nebo jen jako námezdní sezonní dělník, a to nejen na statku Pernštýn, který byl asi kilometr od jeho chalupy. Tam pracovaly pak i některé jeho děti - mí strýcové a tety.

            V první světové válce narukoval se svými  syny Standou a Josefem. Podle vzpomínek mé sestřeni e Blaženky prý byl hrdinným vojákem  v bitvách u Bachmače a u Zborova. To už byli všichni tři v našich legiích a vrátili se až přes Vladivostok v r.1920

            Bäuchelovi měli spolu 10 dětí, z toho dvě zemřely v dětství, nejspíše brzo po porodu a o údajném posledním synovi nedochovala historie žádnou zprávu, ani jeho jméno. Tak chabá je lidská paměť, že nezachová ani památku vlastního člověka.. Uveďme je zde zatím jen podle nám známého pořadí narození:

-Stanislav              *17.11.1892,

-Josef                   *4.  . 8.1894,

-Marie                  *6.    2.1896,

-dvojčata              *?,

-Jaroslav               *3.  10.1899,

-Žofie                   *16.  5.1907,

-Bohuslav             *12.  2.1909,

-Blažena               *10 . 5.1912.

            Jan Bäuchel (Baichl, Peichl) zemřel 5.11.1939 v Nedošíně č.19. Nevíme zda vůbec kdy stonal, ani na co zemřel. Před smrtí odkázal všechen majetek své ženě, ale ta ho hned převedla komplikovaným pořízením na svého syna, mého otce Jaroslava. O tom budeme číst ještě detailní zprávu.

            Mariana Bäuchelová svého muže nepřečkala ani o rok- zemřela 18.10.1940. Oba jsou pochováni na hřbitově v Litomyšli.v hrobě č. 318-319 / IX.

.           Podle Seznamu míst v Království Českém z r. 1913 zde v r. 1910 stálo 54 budov, vesnice měla 386 obyvatel, všichni byli už označováni jako Češi. Dle Statistického lexikonu obcí v zemi České z r. 1934 zde bylo 78 domů, 397 obyvatel, všichni opět byli prý Češi.. Je to důležité tvrzení, protože charakterizuje národnostní příslušnost jako dočasnou. Rozhodující se zdá pro ni je převážný charakter místa bydliště nebo rodiště.

opomíjel, jen škodu sobě a svým dětem přivodil.

            Babička Mariana Bäuchelová zemřela až za války dne 19.1.1940.To už byl Nšdošín těsný pro celý náš rod. Bäuchelovic chlapi rozlétávali se za chlebem nejen do blízkého okolí, ale i hodně daleko do Čech i na Slovensko. Přes Prahu vedla cesta jednoho z nich až do Plzně. Zde vzniká naše hlavní větev paichlovská. Jejím zakladatelem byl můj otec Jaroslav. V Plzni se postupně na více místech usídlovaly tři generace Paichlů.

           

13. Jaroslav Bäuchel - PAICHL   /*1899,+1969/

Jaroslav byl, milí vnuci, vaším pradědečkem v pravém slova smyslu. Škoda, že jste ho už nezažili. Každý má hodného tátu. Já měl jednoho z nejhodnějších. Dvakrát škoda, že jsme nebyli v posledních dobách jeho života spolu častěji a déle. Pořád měl někde co dělat a já taky.

            Táta se narodil dne 3.10.1899  v Nedošíně, jako čtvrtý syn Jana Bäuchela  a Mariany roz. Bisové,  jak je tak zapsáno v matrice narozených proboštského úřadu v Litomyšli pod literou C na str. 53.

            Víme o něm mnoho, jen nevíme, jakým úradkem je  v jeho křestním listě zaznamenáno, že se narodil v Nedošíně čp. 46 . Ani nevím, kde to číslo 46 je. Můj otec i jeho matka vždy mluvili o tom, že se narodil v chalupě čp.19. V jeho křestním listě najdeme, jako obvykle, mnoho podrobností, třeba že mu na svět pomáhala porodní bába Anna  Racková až ze  Sedlišť. Nedošín byla malá vesnice, aby tam byla stálá porodní babička. Na rozdíl od dědy byl křtěn už třetí den v Litomyšli,  dne 6.10.1899. Kmotrem  při křtu mu byl nedošínský mlynář  Josef Karlík a  paní Marie Vacková z Nedošína č. 37, sousedka  ze stavení naproti za řekou.

            Pokřtěn byl tedy se vší slávou, ale s tím vyznáním to však můj otec neměl později asi jednoduché. V dospělosti musel nějakým aktem z církve římskokatolické vystoupit, protože na opise jeho křestního listu z 11.12.1922 je uvedeno, že je "bez vyznání". Že to byla pravda, pro to svědčí i to, že ze dne 6.dubna 1939 se dochoval doklad Okresního úřadu v Plzni, že  na základě své žádosti  z 21.3.1939 vstoupil i se svými dětmi Přemyslem a Libuší opět do církve římsko-katolické. Jak se tak najdou ve starých dokladech nesmysly. Ani církev svatá není neomylná, když dokládá jinde např, že Jaroslav se svým synem Přemyslem vstupuje do církve dne 21.3.1939 a  já, Přemysl, jsem byl samostatně pokřtěn už předtím dne 19.března 1939.

            Jaroslav už na rozdíl předchozích nedošínských generací měl život mnohem pestřejší a složitější. Začalo to už v dospívání.  Do obecné školy chodil už do Litomyšle a tam také chodil ještě i do tří  tříd měštanky, podívejte se jak tehdy vypadalo vysvědčení..Pak se vyučil tiskařem v Litomyšli a tomuto řemeslu  zůstal věrný až do té doby co ho komunisté z práce vyhodili. Osudy měl často  i předtím velmi složité, zavřeli ho Gestapáci v Plzni za obyčejnou křížovku. Vždycky  si však uchoval čestný štít a čistou duši, jako vzor otce pro své děti. Mám toho v naší rodinné kronice mnoho, teď se mi to ale nevejde už do diskety..Jen jedno musím pro náš rod připomenout. Připomeňme zde, že nám změnil příjmení Zde v Plzni v Revoluční ulici se udála tato revoluční změna v našem příjmení. Jak víme, tak to nebyla první, protože v dávných dobách byli naši předkové jmenováni různě. Až do r. 1928 mého otce všude psali jako Bäuchel, Jaroslav však byl z našeho rodu první, který se tohoto německy znějícího příjmení zřekl a zažádal si o jeho změnu na Paichl.. Bylo to vědomé rozhodnutí, které bylo zřejmě inspirováno dobou rozvíjení hrdého češství po vzniku československého státu. Toto vzplanutí českého nacionálního cítění bylo zřejmé i z toho, že mně pojmenovali rodiče Přemyslem a mou sestru Libuší. Otci to povolil  Zemský úřad v Praze koncem r. 1928 Tenkrát se bohužel Bäuchelovic sourozenci mezi sebou nedomluvili a z Bäuchelů vznikla tedy jakási “nová” rodová větev Paichlů jen v Plzni. To tenkrát ještě nikdo nevěděl, že jméno Paichl nosili naši předci už v 16. století.

            Jaroslav ještě za pražského pobytu asi přijížděl do Plzně, protože nevím, kde a jak by se seznámil se svou budoucí manželkou.  Buď jak buď seznámil se  s Magdalenou Špirkovou / *11.4.1903/ a s ní se dne 3.2.1923  v Plzni oženil. Je to zapsáno v matrice, nebo jak se tenkrát psalo ve snubním rejstříku okresní politické správy v Plzni, v knize V. str. 360, č. řad. 68.

            Moje maminka Magdalena,  Vaše prababička, byla v té době úřednicí v nějaké plzeňské inzertní kanceláři, takže se nedá moc předpokládat, že by jezdila služebně do Prahy.  Zdá se, že se o veselce už rozhodovalo koncem r. 1922.  Lenka, jak ji doma většinou říkali, se narodila  v  Lobzích,  což tehdy byla ještě samostatná obec u Plzně, dne 11.4.1903.  Přišla na svět jako druhé dítě ajznboňáka , dozorce  posunu  na   plzeňském nákladním  nádraží , Václava Špirka ( *  9.3.1876 v Merklíně ) a selské dcerky  Pavlíny , rozené Staškové ( * 5.7.1876  v Tymákově )

            Další osudy rodiny už určovaly i děti.  První dítě bývá středem zájmu, tak začněme mnou, Přemyslem. K vůli mně se naši brali. Já jsem se do této mladé rodiny  na Vyšehradě přistěhoval prý už 15.července 1923. Přivezli mne s mou maminkou z plzeňské porodnice, kam mne přinesl čáp dne 12.července 1923.

            Život plný shonu a  strastí nemůže být dlouhý. Možná, že rozhodující se stalo kornatění tepen při prodělaných těžkých stresových situacích, při tlouštce a vysokém krevním tlaku. Otec prodělal, jak si dnes mohu retrospektivně uvědomit, několik drobných mozkových mrtvic.  Jinak stonal nenápadně, s optimismem, s pomalým omezováním svého elánu. Pro svůj stav měl ideální spolucestovatelku životem, svou manželku, která ho měla do poslední chvíle ráda  a věnovala se mu bez jediné výtky a povzdechu.

            Tatínek teprve ke konci už polehával. Zemřel v klidu v pondělí 29.12.1969 odpoledne. Pohřeb před zpopelněním v plzeňském krematoriu se konal 4.ledna 1970 v 11.45 hodin.

            Ani se nedožil vysněných konců komunismu, který ho tak poznamenal.

            Maminka ho přežila o sedm let. Osamělý život jí vzal ono celoživotní štěstí. Všichni, kromě dětí, ji už umřeli, dokonce ztratila i svůj  domov. Náš  dům na  Letné byl  z "  veřejného zájmu" vyvlastněn, viz vynucená kupní smlouva  z 19.června 1973 a zbourán. Musela se přestěhovat  do úplně cizího prostředí na Borech v Ulici U Borského parku č. 22.

Braňte sebe i své drahé před samotou, i když si její oběti na ni nebudou stěžovat ^!!!!

            Jinak byla moje maminka do posledních dní čilá a neměl tehdy ani významnější zdravotní potíže. Zemřela po krátkém strádání po srdečním mrtvici na prasknutí srdce druhého dne k ránu, dne 16.2.1976. Ačkoliv jsem na této koronární jednotce intenzivní péče byl a pomáhal ji léčit, nemohl jsem jí pomoci. Je někdy strašně smutné být lékařem, věřte mi.

            Pohřeb  krematoriu se konal 24.2.1976.  Je pochována na ústředním hřbitově u Václava v hrobě č. 23 v urnovém háji U2. vedle svého manžela, svých  rodičů, své  sestry a strýce Viléma , se všemi, s kterými žila v našem domě u Pietasu.

           Se ságou dnešních Paichlů už pokračuji jen s daty narození

Přemysl Paichl, Doc., MUDr.          *12.07.1923    +11.3.2012

Naděžda Paichlová                         *27.09.1925

Libuše Paichlová-Eisnerová                *25.07.1932 +21.04.2014

Jiří Paichl, Ing.                                    *19.12.1951

Květa Paichlová, Ing.                       *30.03.1956

Miroslav Paichl, MUDr.                     *18.11.1953    +24.3.2012

Jana Paichlová-Fernandes                   *25.07.1977

Terezka Paichlová, Ing.                         *19.08.1982

Tomáš Paichl                               *14.11.1984

Kateřina Račáková                          *08.04.1997 

Albert Matějka                             *10.10.2003 

Natálka Fernandes                           * 

Ema Hrbáčková                          *10.10.2015 po prababičce Emě 

Tomáš Hrbáček *10.10.2015 

 

Protože chci zítra jet do Ameriky, tak končím svá slova po indiánsku. Howgh.

Dávám ku zvážení, stálo by možná za hřích překlopit a propojit náš rodokmen s MyHeritage...

Nezapomeňte Vy všichni členové l4. a 15. generace Paichlů, že už si to píšete a zdobíte dál sami !!!

Váš mastičkář Přemysl

A já pro dnes musím také končit, neb se blíží ranní relace s naší Terkou, Jirka

---

Přátelé děkuji, že jste si ukrojili ze svého drahoceného času a přišli se rozloučit s mým tátou. Když jsem jej naposledy doprovázel do toho jeho špitálu na koronárku, konečně mi došlo jak známá tvář to je, neb všechny ty doktůrky, ba i sestřičky kdysi učil.
A když jsem za ním pátého dne přišel do téže nemocnice, kde jej každý, ještě po tolika letech uctivě zdravil a o kterou se asi hodně moc zasloužil, aby vůbec stála, zašmátral po kyslíkové masce, krapet ji nadzdvihl, abych ho slyšel a zašeptal. Optal se mě.
„Kolik mi je?“
„Táto, táhne ti na devětaosmdesát.“
„Budu si muset znovu přelouskat tu Tvoji slavnou Ságu, ale vsadil bych se, že jsi právě nejstarším stařešinou celé Tvé Ságy, svého rodu, co ta naše celkem mladá zeměkoule nosila, úplně nejstarší."
Po tváři, pod tou maskou, co mu pomáhala dýchat, se mu rozlil šťastný úsměv.

... Jen mi tak zkoušel.

Až moc pozdě mi došlo, že asi to nejcennější co nám s bráchou do vínku dal byla absence pocitu zvaného mindrák. Taky nám kladl na srdce.“Víte kluci moji. Jeden o sobě může tvrdit, že je ještě krapátko mladej, dokud si umí přiznat, že by se mohl i od mnohem mladších něčemu přiučit. Ne, že je tak přemoudřelej, že už může rozumy jen rozdávat.“ Mladej byl až do samého konce.

---

Vzpomínky strejdy Slípky