|
Před rozvojem komponentů na bázi kovů, plastů a keramiky bylo dřevo, jakožto
snadno dostupný materiál, hojně
používáno v elektrických rozvodech. Z
impregnovaného dřeva byly vyrobeny skříně rozvaděčů, sloupy
nadzemního
vedení, pojistky i jiné součástky. Asi nejdůležitější elektrickou
vlastností dřeva je jeho odpor. Elektrický odpor dřeva
je nejmenší ve směru
jeho vláken (např. 4,2.1010 W.cm - bříza, y, w= 8,2%). Napříč vláken je asi
dvacetkrát větší (např.
8,6.1011 W.cm - bříza, z, w= 8%). Odpor se zvyšuje s
objemem pórů ve dřevě a s přibývající vlhkostí klesá. Elektrický
odpor též
klesá se zvyšující se teplotou a s napouštěním dřeva solemi kovů. Impregnací se
elektroizolační vlastnosti dřeva
podstatně mění. Dřevo (suché) má dobré
dielektrické vlastnosti, ale poměrně malou elektrickou pevnost.
Tyto
elektrické vlastnosti lze vhodně využít při jeho
sušení.
Akustické vlastnosti dřeva mají veliký význam pro výrobu
hudebních nástrojů, akustické úpravy místností nebo
při výrobě zvukotěsných
barier. I přes obrovské možnosti a výsledky moderní techniky se nepodařilo
některé akustické
vlastnosti dřeva plnohodnotně nahradit.
Dřevo má
dobré mechanické vlastnosti. Pevnost a pružnost dřeva je
ovlivněna směrem vláken, směrem letokruhů,
vlhkostí, hustotou, teplotou,
vadami a poškozením, kvalitou předchozího zpracování a pochopitelně druhem
dřeva.
Za pevnost považujeme míru největšího napětí, které materiál snese a
při tom se neporuší. Podle druhu namáhání
se rozeznává pevnost v ohybu, tlaku
a smyku. Z hlediska většiny mechanických vlastností vykazuje dřevo ve
srovnání
s jinými častěji používanými materiály srovnatelné, v mnohých
případech lepší parametry.
Z technického hlediska jsou negativními
vlastnostmi dřeva jeho vady. Nejrozšířenějšími vadami dřeva jsou suky.
Suky
jsou části větví s vlastními letokruhy obrostlé dřevem. Dále se ve dřevě
často vyskytují nejrůznější trhliny způsobené buď
při jeho růstu (mrazové,
dřeňové), nebo při další úpravě (výsušné). Dále rozeznáváme vady tvaru kmene,
vady struktury
dřeva, zapaření (změna normální barvy na hnědou až fialovou),
vady způsobené houbami, cizopasníky nebo poraněním
kmene.
Poměrná
množství prvků v sušině tuzemského dřeva jsou přibližně
takováto:
uhlík: 50% dusík: 0,04 až 0,2%
vodík: 6% popeloviny: 0,2 až
0,6%
kyslík: 43%
Ve dřevě dochází též k nežádoucím změnám vlivem
koroze. V tomto případě je korozí míněna každá nežádoucí změna
tělesa
počínající na jeho povrchu účinkem chemických nebo fyzikálně chemických
činitelů. Ke změnám dochází
působením atmosféry (odvětrávání, borcení,
praskání, uvolňování ze spojů), působením chemikálií (bobtnání,
rozklad,
rozvlákňování). Celkově je ale dřevo vůči chemikáliím poměrně
odolné. Proti slabším roztokům kyselin a solí je dokonce
odolnější než litina
nebo ocel.
Výhřevnost dřeva závisí na jeho vlhkosti, protože všechna voda
ve dřevě obsažená se při spálení odpaří. Na tuto přeměnu
vody (kapalné) na
páru se spotřebuje část energie vzniklá spálením sušiny. Výhřevnost sušiny se u
všech druhů dřev
pohybuje od 17,5 MJ.kg-1 do 22 MJ.kg-1. Při běžné vlhkosti
(w=25%) klesá tato výhřevnost na hodnoty kolem 15
MJ.kg-1. Bod zápalnosti,
tj. nejnižší teplota, na kterou se musí dřevo zahřát aby se samovznítilo, je
mezi 330 a 470°C,
ale bod vzplanutí, tj. nejnižší teplota, při níž se ve
dřevě vyvine tolik plynů, že se vzduchem vytvoří směs, která
se přiblížením k
plameni vznítí, je pouze 180 až 275°C.
Dřevo je snadno dostupná a
obnovitelná surovina. Může být využíváno jako plnohodnotná náhrada řady dražších
surovin.
V současné době nejsou jeho možnosti v dostatečné míře
využívány.
Číselné hodnoty uvedené v článku jsou pouze průměrné.
Individuální hodnoty mají vzhledem k variabilitě vlastností dřeva
určitý
rozptyl (10 - 15%) kolem těchto průměrných hodnot. Skutečná čísla závisí na řadě
faktorů a podmínkách,
ve kterých dřevo vyrůstá, proto je třeba brát uvedená
čísla pouze orientačně.
Literatura:
Kafka E.: Dřevařská příručka.
SNTL Praha, 1989.
Topíte dřevem? (verze 7/2006)
Protože
dochází ke zdražování plynu a elektrické energie, přechází někteří spotřebitelé
na levnější druh otopu – a tím
je uhlí a dřevo. Není to samozřejmě příliš
ekologické, ale z hlediska spotřebitele je to logické. Některé
domácnosti
přešly na topení jenom dřevem, zejména v chatách a chalupách.
Které druhy dřeva jsou ale nejvýhodnější a jaké mají
tepelné
vlastnosti?
Laik by možná řekl, že je jedno, jakým dřevem budeme topit,
hlavně, že hoří a hřeje. Není to pravda. Různé dřeviny
disponují rozdílnou
výhřevností a nehoří stejným způsobem. Obecně dáváme přednost tvrdému dřevu jako
je dub, buk,
jasan, habr, kaštanovník jedlý, ovocné dřeviny. Hoří krásným
plamenem a produkují hodně žhavých uhlíků, ze kterých
dlouho vyzařuje
teplo.
Ať se vybere jakékoliv dřevo, vždy musí být dobře proschlé (podíl
vody v suchém dřevu dosahuje zhruba 15%), vlhké
dřevo hoří mnohem hůř – velká
část energie je spotřebována právě na odpaření vody obsažené ve dřevu. Hořící
vlhké
dřevo produkuje hodně kouře (spaliny mají vysoký obsah dehtu) a málo
plamenů a způsobuje zanášení topeniště, skla
průzoru (u krbu), kotle i
komínu, topení vlhkým dřevem je méně ekologické.
Pro úspěšné prosychání
je nezbytné kulatinu naštípat na polínka a ta uložit na dobře větraném místě
chráněném před
deštěm. Obecně je třeba počítat se dvěma roky sušení. Časem
podle váhy polen odhadnete stupeň vyschnutí – čím
jsou sušší, tím jsou lehčí
a tím je tón, který vydávají při úderu o sebe, jasnější.
Často je ke
spalování doporučované dřevo bukové, a to zejména kvůli tomu, že je u nás
poměrně rozšířené, má vysokou
výhřevnost a rychle schne. Musí být uskladněno
pod přístřeškem ihned po poražení, rozřezání a naštípání, v opačném
případě
velmi rychle trouchniví a ztrácí výhřevnost.
Buk a habr mají asi o 40%
vyšší výhřevnost než smrk a jde možná o nejlepší a nejvýhřevnější dřevo - palivo
u nás.
Habr může mít výhřevnost i větší než buk.
Kaštanovník jedlý
není příbuzný jírovců, ale buků, jeho dřevo je hustější a kvalitnější, hodí se
dobře
i na výrobu prken, trámů, sudů a jde o kvalitní topivo s vysokou
výhřevností.
Dub je vynikající palivové dřevo, které však musí nejprve
dva roky prosychat – na rozdíl od ostatních dřevin – nepřikryto
pod širým
nebem. Tím ho déšť zbaví tříslovin, které obsahuje. Teprve pak je třeba je
uskladnit na jeden až dva roky
pod přístřešek, aby proschlo. Má asi 70%
výhřevnosti buku. Dává krátký a čadivý plamen, hoří pozvolna, dlouho
udržuje
žár. Vhodnější na volná ohniště a do kotlů než do obyčejných kamen (málo
vzduchu).
Habr, jasan, javor mléčný, klen, babyka, akát a ovocné dřeviny
jsou výborné palivové dřevo, ale vzácné.
Javor mléč a klen hoří dobře a
trvale.
Jasan je velmi výhřevný, dobře hoří a dává málo sazí. Jabloň
obecná hoří pěkným plamenem.
Také hrušeň a třešeň hoří velmi dobře.Jabloň a
hrušeň mají asi 70 až 80% výhřevnosti bukového dřeva a jsou proto
v tomto
ohledu srovnatelné s dubem.
Švestka a třešeň mají ještě o něco vyšší
výhřevnost. Švestka dává dobré uhlí. Také moruše má značnou výhřevnost
a je
dobrým palivem.Jeřáb muk a akát dosahují často výhřevnosti buku. Akát hoří
dobře, ale uhlí brzy uhasíná. Zane-
chává mnoho popela (na metr krychlový
dřeva až 11,2 kg)
Bříza je listnatá dřevina s měkkým dřevem. Má velkou
výhřevnost (jako dub), ale rychle hoří; je používána
na zátop a k rozhoření
ohně. Je to výborné palivo, hoří i syrové. Pomocí silně hořlavé březové kůry
lze
rozdělat táborák i za deštivého počasí.
Platan má značně výhřevné
dřevo a dává trvalý plamen.
Jilm polní má výhřevnost mezi dubem a bukem.
Doutná ale a čadí a dává mnoho sazí.
Ostatní měkké dřeviny, jako je lípa,
vrba, kaštan či topol, hoří špatně a málo hřejí
(výhřevnost srovnatelná s
borovicí obecnou a jedlí).
Kaštan (aj. stromy z čeledi jírovcovitých) má
prostředně tvrdé dřevo, které hoří rychle a dává málo tepla.
Jehličnany
uvolňují mnoho tepla, ale rychle hoří, vystřelují žhavé uhlíky a
pryskyřice,
kterou obsahují ve značném množství, zanáší komín a kotel. Jedle
má asi o 3 % vyšší
výhřevnost než borovice obecná a o 7% vyšší než dřevo
smrkové. Borovice obecná
a jedle mají výhřevnost 70 až 90% výhřevnosti buku a
borovice černá dosahuje značné
výhřevnosti 85 až 117% výhřevnosti
buku.Výhřevnost smrku je o něco menší než
jedlová. Limba hoří rychle a
výhřevnost je malá. Borovice vejmutovka hoří jako špatné
dřevo smrkové.
Modřín hoří s praskotem a jeho výhřevnost je nepatrně nižší než u
borovice
obecné a vyšší než u smrku (80% výhřevnosti buku).Výhřevnost
borovice vejmutovky
je malá (jako u špatného dřeva smrkového.
Lidé,
kteří dosud dřevem příliš netopili, mají zpravidla špatný odhad na to, jak velký
objem dřeva např. při vytápění
rodinného domu za zimu spotřebují. Jde o
zhruba šestinásobek objemu, jaký při skladování zabere černé uhlí.
Žel,
není pravda, že topení dřevem je zcela ekologické. Dřevo je sice obnovitelným
zdrojem energie a při jeho produkci
vzniká kyslík, který je při následném
hoření spotřebováván, avšak životní prostředí poškozuje jak nešetrná
těžba,
tak doprava dřeva (zejména na větší vzdálenost), a při hoření dřeva
(zejména vlhkého) vznikají také různé škodliviny
včetně PAU a dioxinů. Možná
by bylo užitečné změřit, které dřevo produkuje těchto nejškodlivějších látek
méně.
(man; Spirit 4/2005; doplněnil D.N., např o údaje z knihy
Dřevo-historický lexikon;
konzultoval p. Juřina z Ostravy; viz též
Biomasa a Dřevo na uzení)
Biotopy základní (viz také
léčivé rostliny nebo lesní biotopy):
- LESY (lesy mírného pásma)
-
DEŠTNÉ tropické lesy
- MOKŘADY, BAŽINY, SLATINY, MANGROVY
- TUNDRA
-
TAJGA
- LOUKY (travnaté porosty) MÍRNÉHO PÁSMA
- SAVANA
- KŘOVINATÉ
POROSTY
- STEPI A PRÉRIE
- HORY, SKÁLY, SUTINY
- ŘEKY
- JESKYNĚ a
jeskynní vody
- JEZERA (jezerní biotopy a ekosystémy
a ekologie jezer a
přehrad)
- ekosystémy POBŘEŽNÍCH vod a ústí řek (pobřežní
ekosystémy
jezer, řek i moří – mořské ekosystémy
v místech vzdálenějších od ústí řek;
ekosystémy
útesů, ekosystémy odlivových jezírek; ekosystémy
pobřežních
pískových dun)
- ekosystémy písečných pouštních DUN
- ekosystémy VODY a
okolí, ochrana vod obecně
(čističky odpadních vod viz technologie)
-
ekosystémy KORÁLOVÝCH útesů
- OCEÁNSKÝ ekosystém
- OSTROVNÍ
ekosystémy
- UMĚLÉ A EXPERIMENTÁLNÍ ekosystémy
dite v meste – dítě (a
zeleň; a doprava; a ekologie) v městě, a také rostliny odolné vůči dětakým
hrám
a sportu a vhodné k výsadbě kolem hřišť apod. (beseda; Word/.doc – 260
KB)
Dřeviny fixující dusík v půdě (a zvyšující tak např.
životaschopnost
a produktivitu permakultury) oba druhy rodu olše (jeľša),
hlošina, čilimník
(zanoväť) nebo čimišník obecný (karaganda
stromovitá).
Dřevo - základní vlastnosti - viz VLASTNOSTI
Dřevo v
potravinářství
Dokonce i některé předpisy EU odporují hlubším poznatkům o
vlastnosti dřeva. Dřevo má proti plastu do určité míry
samočistící a
baktericidní účinky, takže např na povrchu krájecího prkénka ze dřeva nalezneme
při stejném používání
zpravidla méně škodlivých mikroorganismů než na
podložce plastové. Navíc lze dřevo sbrousit či seřezat (např.
u řeznických
špalků) a tak odstranit celulózu již více narušenou. Naopak u plastu takovou
obnovu provést nemůžeme
a navíc zde mohou vznikat otvory, kapsy a jiné
nerovnosti, ve kterých se mohou shluky bakterií a nečistot dobře
držet.
Dřevěné kuchyňské náčiní můžeme čistit vodou stejně dobře jako
plastové, ale snažíme se styk dřeva s vodou zkrátit
na minimum, Prkénka a
vařečky nenecháváme zbytečně dlouho odmočit a po umytí je ihned utřeme a
necháme
dobře oschnout. Drátěnky, houbičky a hadřičky, které používáme k
čištění kuchyňského náčiní necháme minimálně
jednou týdně vyvařit, protože
právě ony jsou největším zdrojem mikroorganizmů v kuchyni. Před položením
surovin
na prkénko tyto očistíme a osušíme. Prkénko by nemělo přijít do styku
s hlínou, plesnivými potravinami apod. Při
jednom vyření nepokládáme na
prkénko, na kterém jsme krájeli syrové maso po té suroviny již uvařené nebo
sloužící
ke konzumaci bez tepelné přípravy. D. N.
Dřevo na
uzení
Uzení patří mezi nejstarší způsoby konzervování a tepelného
zpracování zejména masa a masných výrobků. Před uzením
je třeba maso nasolit
(nasucho nebo ve slaném láku). Nasolování probíhá při teplotě 3-11 stupňů C.
Před uzením maso
na 2 hodiny položíme do čisté vlažné vody (15 až 20 stupňů
C).
Všeobecně je uznávané. že na uzení je nejvhodnější dřevo z listnatých
stromů, jako je buk, dub, olše a jasan. Ke konci
uzení můžeme použít dřevo
švestky nebo olše (bez kůry), které má zajímavé aroma. Platí zásada, že nejlépe
je použít
tvrdé dřeviny, a to vždy suché. Není doporučováno dřevo
jehličnatých stromů nebo přidávat jehličí kvůli aroma.
(Viz Topíte
dřevem?)
Léčivé rostliny podle místa výskytu (příklad
praktického členění biotopu):
Léčivé rostliny pěstované v
bytech
Léčivé rostliny u sídlišť
Léčivé rostliny rumovišť a
smetišť
Léčivé rostliny chodníků a cest
Léčivé rostliny u ohrad a živých
plotů
Léčivé rostliny parků a hřbitovů
Léčivé rostliny zahrádek, zahrad,
sadů a plantáží
Léčivé rostliny obdělávaných rolí a plantáží
Léčivé
rostliny mezí
Léčivé rostliny úhorů
Léčivé rostliny zanedbaných a
neobhospodařovaných pozemků
Léčivé rostliny suchých luk
Léčivé rostliny
mírně vlhkých luk
Léčivé rostliny vlhkých luk
Léčivé rostliny mokrých,
slatinných a rašelinových luk
Léčivé rostliny horských luk
Léčivé rostliny
horských pastvin a pasek
Léčivé rostliny vlhkých a mokrých pastvin
Léčivé
rostliny mírně vlhkých pastvin
Léčivé rostliny suchých pastvin
Léčivé
rostliny teplých travnatých svahů
Léčivé rostliny mírně vlhkých a suchých
křovin
Léčivé rostliny suchých a mírně vlhkých listnatých lesů
Léčivé
rostliny suchých a mírně vlhkých jehličnatých lesů
Léčivé rostliny mírně
vlhkých a vlhkých smíšených lesů
Léčivé rostliny pasek
Léčivé rostliny
vlhkých jehličnatých lesů
Léčivé rostliny lužních lesů
Léčivé rostliny
lužních a pobřežních křovin
Léčivé rostliny na březích vod
Léčivé rostliny
příkopů a odpadních eutrofních vod
Léčivé rostliny močálů a bažin
Léčivé
rostliny pramenišť, rašelinišť a slatin
Léčivé rostliny vlhkých naplavených a
suchých písků
Léčivé rostliny kyselých písků a vřesovišť
Léčivé rostliny
navážek a násypů
Léčivé rostliny štěrků a skal
LETS – zapojte svou zahradu a
své schopnosti do ekonomického systému LETS
(DOKUMET WORD)
Les v
dávné minulosti
V mírném pásu je les vrcholným rostlinným útvarem věčně
proměnlivé přírody.
Ve starších třetihorách převládaly v našich krajích
subtropické a tropické pralesy.
V mladších třetihorách dochází k ochlazení a
lesy se podobají dnešním přirozeným
lesům. Rozhodující vliv na další vývoj
lesů měla doba ledová. V oblastech pod
přímým vlivem ledovce se rozprostírala
severská tundra. Místy přežívají skupiny
borovic, zakrslých bříz a osik, v
podrostu ostřice, mechy a lišejníky. Po posledním
ústupu ledovce tundru
vystřídala step. Začíná
současný geologický útvar – holocén. Ve starší době
kamenné převládají borové
lesy a ve střední době kamenné s postupným
oteplováním převládá líska. Lesy
mají ráz lesostepi. Na počátku mladší doby
kamenné v nížinách převládá dub,
ve vyšších polohách smrk.
V
karpatských jedlobučinách byl (vedle jedlí a buků) hojný i javor klen
(Acer
pseudoplatanus; na vlhčích místech se vyskytoval jasan ztepilý
(Fraxinus
excelsior), ojediněle javor mléč (Acer platanoides),
jilm horský (Ulmus glabra)
a třešeň ptačí (Cerasus avium).
Místy bylo vyvinuto bohaté keřové patro,
které tvořil bez červený
(Sambucus racemosa), lýkovec jedovatý (Daphne
mezereum),
meruzalka alpská (Ribes alpinum), srstka angrešt
(Ribes
uva-crispa), zimolez černý (Lonicera nigra)
aj.
Na konci doby bronzové a v době železné dochází
k obrovskému
rozvoji březojedlových lesů, ve vývoji lesa se již silně uplatňuje
vliv
člověka. (Naučná stezka Landek; doplněno)
Lesní a nelesní biotopy
(recentní nebo současné):
lesostep, lesostep s lískou,
jedlobučina (jedlobukový les), bučina (bukový les),
olšový les, borový les,
dubový les, subtropický prales, tropický prales, severská
tundra, karpatské
dubohabřiny, rostliny Kavkazu a Himaláje(a jejich horských luk),
rostliny
poloostrova Balkánského, rostliny evropských vysokohoří, teplomilná
nelesní
vegetace Pavlovských vrchů, teplomilná nelesní vegetace hlubokých
půd,
rostliny aluviálních luk a lužních lesů, plevelné rostliny našich polí,
teplomilná nelesní
vegetace na hadcích, rostliny dubových a dubohabrových
hájů, mediterán (oblast
kolem Středozemního moře), vegetace vátých písků,
rostliny Japonska a Číny,
Rostliny horských smrčin a subalpínských niv,
rostliny evropských rašelinišť
(Viz též Biotopy záíkladní, Les v dávné
minulosti, Biotopy v botanické zahradě)
Lesní a nelesní biotopy -
podrobně (následující materiál tohoto hesla je původem
ze stránek
Botanické zahrady v Brně)
Karpatské dubohabřiny
Karpatská lesní
vegetace začíná na Moravě již v pahorkatině na jihovýchod od Brna.
Na
podkladu měkkých třetihorních sedimentárních hornin jsou zde vyvinuty
mezofilní
listnaté lesy – karpatské dubohabřiny. Ve stromovém patru převládá
habr obecný
(Carpinus betulus), přimíšeny jsou dub zimní i letní, bříza
převislá, místy i lípa srdčitá.
Vzácněji se vyskytuje i buk. Keřové patro
není příliš bohaté nebo zcela chybí. Bylinné
patro je však v jarním aspektu
mimořádně bohaté na hajní druhy. Koncem března
a začátkem dubna začínají
postupně rozkvétat dymnivka plná (Corydalis solida),
hvězdnatec čemeřicový
(Hacquetia epipactis), sasanka hajní i pryskyřníkovitá (Anemone
nemorosa, A.
ranunculoides), plicník lékařský i tmavý (Pulmonaria officinalis, P.
obscura).
Za nimi následují violky, mařinka vonná a ostřice prstnatá, hrachor
jarní, pryšec mandloňový;
velmi záhy se objevují konvalinky a kokoříky. Po
odkvětu bohatého jarního aspektu se bylinné
patro mění na zelený koberec a na
řadu přicházejí trávy a další byliny, typické pro dubohabřiny
– srha hajní,
kostřava různolistá, sveřep Benekenův a pšeníčko rozkladité, nápadnější
jsou
zvonek kopřivolistý nebo zvonek broskvolistý, vzácnější jsou hrachor
černý, kosatec trávolistý
a jiné. Velmi nápadnou dominantou bylinného patra
je ostřice chlupatá (Carex pilosa), druh
trávovitého vzhledu, tvořící svými
podzemními výběžky celé porosty úzkých, tmavozelených
a stálezelených, k zemi
ohnutých listů.
Rostliny Kavkazu a Himaláje
Květena těchto horstev
zahrnuje i rostliny sibiřské a středoasijské. Kavkazská oblast
je
reprezentována jednak vysokými bylinami horských luk (Heracleum - bolševník,
Rheum –
- reveň, kostival - Symphytum), jednak teplomilnými druhy
dosahujícími na Kavkazu
do značných výšek (kavyl Stipa crassiculmis, chrpa
Centaurea bella, srpice Klasea radiata,
kakost Geranium sanguineum). Přítomny
jsou i stálezené dřeviny (zimolez Lonicera pileata,
břečťan Hedera colchica)
a typické byliny této oblasti – pivoňky (Paeonia peregrina,
P.
mlokosewitschii) a máky (Papaver orientale). Za povšimnutí stojí na jaře bohatě
kvetoucí
keř lýkovec kavkazský (Daphne caucasica) nebo Podophyllum emodi –
zvláštní a ozdobná
rostlina z čeledi Berberidaceae s velkými červenými plody
dozrávajícími v srpnu.
Středoasijskou oblast reprezentují typické cibuloviny
– tulipány (Tulipa tarda, T. turkestanica),
liliochvostce (Eremurus
spectabilis) nebo kosatce (Iris ensata) ozdobné především v jarním
období.
Skupinu doplňují v této oblasti hojně zastoupené hluchavkovité, např. šanty –
Nepeta
caerulea a N. sibirica a druhy zasolených pustin střední Asie
(Limonium gmelinii, L. tataricum).
Rostliny poloostrova
Balkánského
Jsou reprezentovány řadou petrofytů (=rostlin vyžadujících
skalnaté podloží) vyskytujících
se na primárně bezlesých biotopech této
hornaté oblasti na typických horninách - na dolomitech
a vápencích. Příkladem
mohou být hvozdíky (Dianthus), zvonky (Campanula) nebo kakosty
(Geranium).
Pastevectví, tak důležitý prvek balkánského regionu, mělo vliv již od starověku
jako
limitující faktor omezující plochy lesů a podmiňující vznik
travinobylinných formací – pastvin.
Fragmenty lesních společenstev Balkánu
zde zastupuje endemický smrk omorika (Picea omorica)
a chrastavec křovištní
(Knautia drymeja). Na okrajích pastvin se vyskytuje hodně jarních
cibulovin
(šafrán Crocus tomassinianus), z bylin tařička (Aubrieta) a kuklík
šarlatový (Geum coccineum).
Typickými balkánskými druhy jsou také Lychnis
coronaria a zvláště Acanthus longifolius, častý
na suchých
místech.
Vliv mediteránní oblasti reprezentuje levandule (Lavandula
angustifolia), trnovec Kristova koruna
(Paliurus spina-christi) a popínavá
Dioscorea balcanica.
Rostliny evropských vysokohoří
Zastoupeny
jsou druhy vysokohorských niv a pastvin nad horní hranicí lesa. Jako příklady
mohou
být alpskokarpatské oměj šalamounek (Aconitum napellus), hořec žlutý
(Gentiana lutea), evropské
druhy chrpa horská (Cyanus montanus) a česnek hadí
(Allium victorialis), tvořící charakteristické
porosty. Nivy potoků doprovází
udatna lesní (Aruncus vulgaris), jarmanka větší (Astrantia major),
upolín
evropský (Trollius europaeus), mléčivec (Mulgedium) a různé druhy kapradin.
Evropská
vysokohoří jsou domovem mnoha rostlin omezených na bezlesé
exponované skalnaté srázy a hřebeny,
které známe u nás pod názvem skalničky –
zde jsou zastoupeny čemeřice černá (Helleborus niger),
sivutka velkokvětá
(Aethionema grandiflorum), orlíčky (Aquilegia), koulenka (Globularia),
kohátka
(Tofieldia calyculata), kontryhel alpský (Alchemilla alpina), huseník
alpský (Arabis alpina), ostřice
ptačí nožka (Carex ornithopoda)
charakteristická pro vápencové podklady a další, zastoupené
i na horských
loukách. Typický je výskyt drobných pramenišť, rychle proudících potoků ze
strmých
svahů, mokvavých skal a drobných vodopádů – příkladem rostliny
takového biotopu je ostřice
vláskovitá (Carex capillaris). Dřeviny tohoto
výškového stupně zastupuje kleč (Pinus mugo)
a plamének alpský (Clematis
alpina).
Rostliny bukových a jedlobukových lesů
Lesní vegetace
přirozeně se vyskytující v podhorském stupni (450-800 m n.m.). Na území ČR
se
nejvíce jednalo o květnaté bučiny na živinami bohatším podkladu. Jsou to
společenstva
s převahou buku ve stromovém patru, ve vlhčích částech na
plošinách i s příměsí jedle, na svazích
s klenem, jasanem, dubem zimním, na
rašelinných místech i se smrkem. Na kyselém podloží jsou
časté bikové bučiny,
které jsou druhově chudé. Na většině ploch těchto společenstev jsou
dnes
smrkové monokultury. Z významných druhů podrostu bučin, které jsou
zastoupeny zde ve skupině
lze jmenovat: ostřici chlupatou (Carex pilosa),
která je častou dominantou bučin ve východní části
státu, z jarních bylin
jsou to především jaterník podléška (Hepatica nobilis), hrachor jarní
(Lathyrus
vernus), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), kyčelnice cibulkatá
(Dentaria bulbifera) a mařinka
vonná (Galium odoratum). Dále jsou to svízel
lesní (Galium sylvaticum), kokořík mnohokvětý
(Polygonatum multiflorum),
violka Reichenbachova (Viola reichenbachii) nebo samorostlík klasnatý
(Actaea
spicata). Místy bývá hojná tráva ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), ze
vzácnějších
rostlin je to střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus),
mezi významnými dřevinami vyniká břečťan
(Hedera helix). Na vlhčích a
zastíněných místech se v hojné míře uplatňují kapradiny (papratka –
-
Athyrium, kapraď – Dryopteris). Ve smrkových monokulturách se často velmi silně
prosazuje starček
Fuchsův (Senecio ovatus).
Teplomilná nelesní
vegetace Pavlovských vrchů
Tento typ vegetace se vyskytuje především na
Pavlovských vrších na jižní Moravě. Jsou to společenstva
výslunných
vápencových výchozů skal a skalek, kamenitých strání, méně již příkrých skal a
srázů nebo
naopak stepních trávníků s vyšší vrstvou půdy. Jsou to druhově
pestrá neuzavřená společenstva
na místech se silnou erozí, vystavená
extrémním klimatickým podmínkám s déletrvajícími letními přísušky
a velkým
kolísáním teploty půdy den-noc a zima-léto. Převahu tvoří xerotermofyty –
rostliny náročné
na teplo a snášející sucho, významně jsou zastoupeny i
jednoleté druhy (tařinka kališní – Alyssum
alyssoides). Z jarních druhů
typických pro oblast je to hlaváček jarní (Adonis vernalis), kosatec
nízký
(Iris pumila) tvořící celé koberce žlutých i fialových květů, mochna
písečná (Potentilla arenaria) i koniklece
(Pulsatilla). V létě rozkvétají
česnek žlutý (Allium flavum), bělozářka větvitá (Anthericum ramosum),
na
skalnatých místech lze nalézt kostřavu sivou (Festuca pallens), hvozdík
Lumnitzerův (Dianthus
lumnitzeri), sesel sivý (Seseli osseum), kakost krvavý
(Geranium sanguineum) a další. V pozdním létě
se objevuje fialový česnek
chlumní (Allium senescens) a žlutě kvetoucí astra zlatovlásek (Linosyris
vulgaris).
Ve stepních trávnících dominuje kostřava valiská (Festuca
valesiaca), ostřice nízká (Carex humilis),
na okrajích křovin a šípákové
doubravy kvetou třemdava bílá (Dictamnus albus) a plamének přímý
(Clematis
recta). Významným prvkem je dealpínská tráva pěchava vápnomilná
(Sesleria albicans) rostoucí především
na severních skalnatých
svazích.
Teplomilná nelesní vegetace hlubokých půd
Tento typ
vegetace lze spatřit na Pouzdřanské stepi, na Dunajovických kopcích nebo na
jihovýchodní
a východní Moravě. Jsou to druhově pestrá travinobylinná
společenstva na geologickém podkladu spraší
nebo třetihorních usazenin s
dostatkem jílovitých částic a živin, s dostatečnou hloubkou půdy.
Vyskytuje
se zde mnoho jihomoravských stepních (xerotermních, termofilních)
druhů, které v jiných částech České
republiky nespatříme. Zajímavá je skupina
tzv. stepních běžců, která je přizpůsobena zvláštnímu
mechanismu rozšiřování
semen. Nejcharakterističtějšími druhy jsou katrán tatarský (Crambe
tataria)
nebo máčka ladní (Eryngium campestre), které mají lodyhy rozvětvené
do tvaru koule. Po dozrání semen
je celá rostlina utržena a hnána větrem,
přičemž dochází k vypadávání semen. Další druhy, např. kavyly
(Stipa
pulcherrima, S. tirsa) mají obilky opatřené péřitou osinou, která je unášena
větrem.
Z hlediska svého zeměpisného rozšíření jsou zajímavé
bělokarpatská srpice karbincolistá (Klasea
lycopifolia), kýchavice černá
(Veratrum nigrum) nebo lékořice (Glycyrrhiza glabra), zplanělá po
dlouhém
pěstování na Pouzdřanských kopcích.
Rostliny aluviálních luk a
lužních lesů
Na jižní Moravě jsou soustředěny především v širokých nivách
dolních toků Dyje a Moravy. Aluviální
louky vznikly jako náhradní
společenstva po vykácení lužních lesů. Pro vývoj různých typů luk
je
rozhodujícím faktorem výška hladiny spodní vody a její kolísání během vegetace.
Podle toho jsou
zde vytvořena společenstva – od mokřadních až po mírně vlhké
a suché. K druhům, které rostou
na mokřadních typech luk to jsou bledule
letní (Leucojum aestivum), kosatec žlutý (Iris pseudacorus),
pryšec lesklý a
bahenní (Euphorbia lucida a E. palustris), konitrud lékařský (Gratiola
officinalis).
Na okrajích těchto luk se vytvořila společenstva střídavě
vlhkých luk s typickými představiteli jako
toten krvavec, srpice barvířská,
hořec hořepník, čertkus luční a bezkolenec. Ještě sušším typem byly
různé
typy ovsíkových luk s typickými lučními druhy jako kopretiny, kakost, ovsík,
chrastavec,
štírovník nebo bolševník. Na nejsušších, často písčitých okrajích
říčních niv se vyskytují relativně
suchomilné druhy např. hvozdík nebo
kostřava žlábkovitá (Festuca rupicola). Lužní lesy jsou zde
zastoupeny řadou
druhů ať již z území širokých niv nížin nebo užších lemů potoků ve
vyšších
polohách. Z druhů první skupiny jsou to ostřice hubená (Carex
strigosa), kostřava obrovská (Festuca
gigantea), chrastice rákosovitá
(Phalaris arundinacea), kyprej vrbice (Lythrum salicaria) a další,
z druhé
skupiny pak blatouch bahenní (Caltha palustris), ostřice řídkoklasá (Carex
remota),
tužebník jilmový (Filipendula ulmaria).
Plevelné rostliny
našich polí
Mezi základní povinnosti botanických zahrad patří i udržování
genofondu původních druhů
nějakého území. Vlivem intenzifikace zemědělství,
zvláště používáním pesticidů v polních kulturách
a nových technologií čištění
osiva došlo během několika desetiletí k drastickému snížení
početnosti
některých polních plevelů, v některých případech i k jejich
definitivnímu vymizení (kokotice hubilen).
Byla to především reakce těchto
citlivých druhů na změny prostředí, pro nás pak důrazné
upozornění.
Ploška plevelného políčka v naší botanické zahradě obsahuje
několik plevelných druhů, které jsou
počítány mezi silně až kriticky ohrožené
podle Červeného seznamu ohrožených rostlin naší republiky.
Jsou to především
koukol rolní (Agrostemma githago), prorostlík pryskyřníkovitý
(Bupleurum
anunculoides), sveřep stoklasa (Bromus secalinus) a jílek mámivý
(Lolium temulentum). Z těch
o něco méně ohrožených, ale stále se ještě vzácně
vyskytujících, jsou to svízel klamavý (Galium
spurium), štěničník paprskující
(Bifora radians), tořice rolní (Torilis arvensis), pryšec srpovitý
(Euphorbia
falcata). Porost je doplněn několika běžnými druhy polních kultur v porostu
ovsa
setého (Avena sativa).
Teplomilná nelesní vegetace na
hadcích
Na jižní Moravě nejlépe vyvinuta v Národní přírodní rezervaci
Mohelenská hadcová step v kaňonu
řeky Jihlavy. Tato lokalita je považována za
reliktní, obsahuje řadu vzácných až ojediněle
se vyskytujících druhů a je
známa vysokou druhovou pestrostí. Geologický podklad hadce zde
vytváří
fenomén drobných až trpasličích forem jednotlivých druhů. K tomu přispívá ještě
značná
suchost substrátu. Mohelenská step zahrnuje dva základní vegetační
typy – pustinnou skalní step
na příkrých svazích údolí Jihlavy a rovinnou
část nad údolím typu pastviny. V uměle navozených
podmínkách v botanické
zahradě nelze dosáhnout tvorby nanismů, proto skupina má ukázat
jen
nejdůležitější druhy v jednotlivých vegetačních typech. Typickými
zástupci skalních stepí jsou
např. kavyly (Stipa dasyphylla a S. capillata),
kručinka chlupatá (Genista pilosa), ožanka
kalamandra (Teucrium chamaedrys),
vousatka prstnatá (Bothriochloa ischaemum), bělozářka
větvitá (Anthericum
ramosum), česnek žlutý (Allium flavum), kostřava sivá (Festuca
pallens),
kakost krvavý (Geranium sanguineum) a nejvzácnější druh podmrvka
jižní (Notholaena maranthae).
Pastvinnou část představuje dolní partie
skupiny, ve které převládají stepní trávy (rod kostřava-Festuca)
doplněné
některými dalšími bylinami. Serpentinofyty – druhy vázané pouze na podklad hadců
zastupuje
kapradinka sleziník hadcový (Asplenium
cuneifolium).
Rostliny dubových a dubohabrových hájů
Jsou to
nejrozšířenější přirozená lesní společenstva jižní Moravy. Stromové patro
teplomilných doubrav
a dubohabřin je tvořeno dubem pýřitým (Quercus
pubescens), dubem zimním (Quercus petraea)
a habrem obecným (Carpinus
betulus). V keřovém patru je často zastoupen dřín, babyka nebo ptačí
zob
obecný. V jarním aspektu kvete v bylinném patru mnoho jarních druhů,
které během června zatahují
a přes letní období zcela mizí. Příkladem mohou
být dymnivka dutá (Corydalis cava), sasanka hajní
(Anemone nemorosa), sasanka
pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), zapalice žluťuchovitá
(Isopyrum
thalictroides), na vlhkých místech orsej jarní (Ficaria bulbifera) a křivatec
žlutý (Gagea lutea).
Postupně rozkvétají další druhy jako violky, plicníky,
kyčelnice, konvalinky a kokoříky. Koncem
května a začátkem června, kdy je
jaro na svém vrcholu, nás svými barvami překvapují teplomilné
druhy kamejka
modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum) nebo medovník
velkokvětý
(Melittis melissophyllum).
Mediterán
Pro Evropana
oblast kolem Středozemního moře. Klima je teplé, v zimním období
neklesají
teploty pod 5° C, častěji prší, léto horké, suché, rostliny mohou
vegetovat po většinu roku.
Rostlinné druhy této oblasti jsou přizpůsobeny
specifickým podmínkám klimatu: neopadavé tvrdé
listy, redukce listové plochy
a přeměna v trny, tvorba chlupů, tučnolistost a vytváření ochranných
vrstev
na povrchu listů, které chrání před nadměrným vypařováním vody, tvorba
podzemních
zásobních orgánů pro přežívání nepříznivé části roku. V
mediteránní (středozemní) oblasti
je domovem mnoho druhů, u nás všeobecně
známých a pěstovaných. Příkladem mohou být z dřevin
drmek (Vitex
agnus-castus), ruj vlasatá (Cotinus coggygria), jasmín (Jasminum
nudiflorum),
Spartium junceum, borovice černá a její poddruhy (Pinus nigra),
kaštanovník setý (Castanea
sativa), z bylin chřest tenkolistý (Asparagus
tenuifolius), čemeřice (Helleborus corsicus),
šalvěj lékařská (Salvia
officinalis), pivoňka lékařská (Paeonia officinalis), různé druhy
česneků
(Allium), štěničník vždyzelený (Iberis sempervirens).
Vegetace vátých
písků
Na jižní Moravě vyvinuta nejlépe v oblasti Dolnomoravského úvalu,
mezi Bzencem
a Hodonínem. Vátý písek má ve spojení s určitým stupněm vlhkosti
specifické fyzikální
vlastnosti, které snáší jen určité druhy rostlin. Za
vlhka (podmáčení) se velmi pomalu ohřívá
vůči svému okolí, je studeným
podkladem a hostí podhorské rostliny i v oblasti teplomilné
květeny. Suchý
písek se velmi rychle ohřívá, jeho povrch je přes den rozpálen a přes
noc
silně ochlazen. Obsahuje velmi málo živin a humusu, je značně propustný
pro vodu,
vysýchavý. Důležitým faktorem je zde vítr, který mění tvar povrchu
v převládajícím směru.
Tyto extrémní podmínky vyhovují jen omezenému počtu
druhů, některé však jsou na tento
podklad vázány absolutně, říkáme jim
psamofyty. Příkladem mohou být smil písečný
(Helichrysum arenarium), šater
latnatý (Gypsophila paniculata), kostřava Dominova
(Festuca dominii),
trávnička obecná (Armeria vulgaris), hvozdík pozdní (Dianthus
serotinus),
smldník olešníkový (Peucedanum oreoselinum). V podmínkách
botanické zahrady lze
tento typ vegetace těžko napodobit, chybí zde základní
limitující faktory přirozeného
stanoviště, skupina vyžaduje často
úpravu.
Rostliny Japonska a Číny
Pro nás s nádechem východní
exotiky, zvláštní filosofie a stylu života. Tomu odpovídají
i
charakteristické japonské zahrady. Skupina obsahuje jen některé architektonické
prvky
japonských zahrad – zvlněný reliéf, vodní plochu, kameny, keramiku.
Cílem je však ukázat
typické druhy oblasti, která je na dřeviny i byliny
velmi bohatá, přičemž výběr je limitován
mrazuvzdorností druhů ve střední
Evropě. Z dřevin skupině vévodí velké exempláře
zmarličníku japonského
(Cercidiphyllum japonicum) a dvou jínanů (Gingko biloba), z keřů
jsou
zajímavé Callicarpa japonica, Aralia elata, Coriaria japonica, Hydrangea
sargentiana,
Acanthopanax sieboldianus, Lespedeza bicolor, známé jsou
japonské javory (Acer palmatum)
a další. Oblast je také bohatá na stálezené
dřeviny, z nichž zde můžeme uvidět Skimmia japonica,
Lonicera pileata, nízkou
Pachysandra terminalis. Z bylin jsou to především prvosenky
(Primula
japonica), aralky (Aralia racemosa), bohyšky, okrasné svými listy
(Hosta caerulea), Rodgersia
podophylla, sasanka (Anemone hupehensis),
popelivka (Ligularia clivorum). Skupinu doplňují
okrasné traviny Miscanthus
sinensis Gracillimus, Spodiopogon sibiricus. Skupina je kompozičně
i barevně
nejlépe působivá až v podzimním období.
Rostliny horských smrčin a
subalpínských niv
Přestože jehličnaté lesy tvoří jednoznačně převládající
lesní formaci našeho státu,
jejich přirozená společenstva mají plošně malý
rozsah. Vyskytují se v nejchladnější
části horského až vysokohorského stupně
na velmi kyselých, minerálně chudých,
kamenitých mělkých půdách, ve výškách
asi 950-1350 m. Podmáčené smrčiny místy
sestupují na rašelinné lokality i do
nižších poloh. Stromové patro bývá tvořeno
jediným druhem. Keřové patro
skládá jeřáb, někdy olše šedá (Alnus incana) a několik
málo keřů, které jsou
zastoupeny i v této skupině. Bylinné patro je značně chudé,
avšak vyskytují
se zde nápadné druhy jako jsou samorostlík klasnatý (Actaea spicata),
věsenka
nachová (Prenanthes purpurea), bika lesní (Luzula sylvatica) nebo
knotovka
červená (Melandrium rubrum). Často jsou zastoupeny různé druhy
kapradin: kapradina
laločnatá (Polystichum aculeatum), papratka (Athyrium
filix-femina), kapraď
(Dryopteris filix-mas, D. dilatata) nebo hasivka orličí
(Pteridium aquilinum). Dřeviny
tohoto stupně zde zastupuje modřín evropský
(Larix decidua), zimolez černý (Lonicera
nigra), růže převislá (Rosa
pendulina).
Rostliny evropských rašelinišť
Přebytek srážek,
stagnující povrchová voda a bezodtoké sníženiny ve vyšších polohách
naší
republiky jsou základními faktory pro vznik rašelinišť. Horská a
vysokohorská
rašeliniště bývají téměř bez živin, kdežto vrchovinná
rašeliniště a nížinná slatiniště mívají
živin více. To se významně projevuje
na floristickém složení rašelinné vegetace
a na celkovém počtu druhů. Na
vzniku rašelinišť se podílí nejen mokřadní mechy -
- rašeliníky (Sphagnum
sp.) a jiné druhy, ale také významně vyšší rostliny, především
šáchorovité –
ostřice (Carex)a suchopýry (Eriophorum). Ty bývají přítomny v nejnižších
a
nejvlhčích částech rašelinišť, kde voda neopouští povrch půdy ani v létě. V
tůních
se objevují ďáblík bahenní (Calla palustris) a vachta trojlistá
(Menyanthes trifoliata). Sušší
okraje rašelinišť porůstají brusnicovité a
vřesovcovité keříky – klikva, borůvka, vlochyně,
vřes a místy i rojovník
bahenní. Na některých typech lučních rašelinišť jsou přítomny i
další
mokřadní druhy jako tužebník, zvonečník, rdesno, vrbina, smldník
bahenní, několik druhů
trav a sítin - tyto druhy pak plynule přecházejí do
mokrých až vlhkých luk v okolí rašelinišť.
(Viz též Les dávné minulosti,
Prorodni zahrada, Permakultura, Biotopy, Léčivé rostliny
podle místa výskytu
aj.)
Luk (výroba luku) – "Pro tvůj první luk je nejlepší se
vyhnout makluře, akátu a moruši.
Světlá běl těchto dřev musí být odstraněna
až na jádrové dřevo, což je dlouhodobá záležitost,
která může ohrozit
výrobek, jak bude dál vysvětleno. Vyber jakékoli těžší než průměrné
dřevo.
Dobrá volba je tis, jilm, jasan, hikora, dub, habrovec, bříza, javor,
akácie, dřín, buk a jakékoli
ovocné nebo ořechové dřevo. Luky z lehčích dřev
(cedr, borovice) musí být širší. Dřevo
z mladých stromů s řidšími letokruhy
je vhodnější. Smrk a jedle jsou při ohybu pevnější než
borovice. Limba bývá
sukovitá, čím ztrácí pevnost a pružnost."
In: Woodcraft.cz ; podrobně výroba
luku
viz:
http://www.woodcraft.cz/files/infostudna/hau_kola/deni_veci/luk/luk.php
Rezerva
na: http://www.darius.cz/ekolog/drevo_luk.doc
PERMAKULTURA -
přibližte svou zahradu, sad nebo plantáž přírodě
(DOKUMENT WORD)
POPINAVE ROSTLINY -
zelené fasády aj. (DOKUMENT WORD)
PRIRODNI ZAHRADA -
přibližte svou zahradu přírodě
(DOKUMENT WORD)
Rekultivace na
Sokolovsku
Lesnické rekultivace se provádí bez návozu ornice, přímou
výsadbou
prostokořených sazenic 2 – 3 letých. Spon je většinou 1 m x 1
m.
Zastoupení listnatých dřevin je 60 %. Nejčastěji se vysazuje olše
šedá,
černá; javor klen; jasan ztepilý; lípa malolistá; dub zimní,
letní; topol černý,
bílý; vrby, jeřáb. Z jehličnanů
jsou nejlepší zkušenosti
na antropogenních
půdách sokolovské pánve s dřevinami borovice černá,
lesní; smrk
ztepilý, pichlavý, omorika; modřín evropský; douglaska tisolistá.
Přednostně
se vysazují autochtoní dřeviny, introdukované pouze
na stanovištích na
výsypkách s nízkým pH a příměsí zbytků uhlí a uhelných
jílů. Biologický
cyklus je 3 – 5 let, 11. rok prořezávka. Keřová výsadba
se používá
většinou podél hospodárnic a na okrajích porostů. Používá
se zejména:
ptačí zob, čimišník, čilimník, svída zelená a krvavá, pámelník,
tavolník,
netvařec. Dalsi
texty
http://www.diamo.cz/hpvt/hp2002/sekce/Zahlazovani/
Rekultivace
na Mostecku
Mortalita a růst jednotlivých druhů dřevin
-
Jednotlivé dřeviny často vykazují i v rámci jednoho druhu
rozdílné
hodnoty ve většině sledovaných ukazatelů. Původní hypotéza
o vlivu vhodnosti
jednotlivých ekotypů se plně nepotvrdila a rozhodující
vliv na prvotní růst
sazenice po výsadbě lze v hlavní míře přisoudit
způsobu pěstování
sadebního materiálu ve školkách. Jednotlivá
provedená měření naznačují, že
v souladu s morfologickou kvalitou
sadebního materiálu je u výsadby na
extrémních stanovištích pro zdárný r
ůst sazenice rozhodující také posouzení
optimální výšky sazenice
v kontextu s jejím věkem, způsobem
pěstování a jejím postavením
v rozložení hlavních ukazatelů sledování
kvality sadebního materiálu
vzhledem k ostatním jedincům, rostoucím na
„jednom záhoně“. Prakticky
by se tedy sadební materiál neměl vybírat jen
podle požadavku technických
norem (např. 48 2115), ale také podle současného,
a zhlédnutého stavu
ve školce. Naprosto odlišnou kvalitu dalšího růstu bude
vykazovat např.
jedinec o výšky 0,6 m, tloušťky kořenového krčku 0,9 mm
rostoucí
na minerální půdě na záhoně, kde střední výška sazenic dosahuje 0,5
m než
stejně morfologicky definovaný jedinec, rostoucí na pěstebním
substrátu
ve společenství jedinců 0,7 m
vysokých.
- Rozdíl mezi růstem prostokořenných
a obalovaných jedinců není
s výjimkou jehličnatých dřevin (BO,MD)
podstatný. Obalované sazenice
dokonce vykazují vesměs horších hodnot
v ukazateli úhynu. Důvodem bývá
ve většině případů odlišný mechanizmus
přirozené selekce obalovaných sazenic
či výrazný nepoměr mezi plochou
asimilačních orgánů a velikostí obalu. Obojí
se projevuje v retardaci
přírůstu jedinců. Použití obalovaného sadebního
materiálu také svádí
k posunu výsadby mimo dobu biologického klidu sazenice.
Také efekt
mortality nastává u obalované výsadby vesměs pozvolně a výrazně
se projevuje
sekundárním úhynem až v druhém roce.
-
Dynamika růstu jednotlivých dřevin měřená hodnotou součtu
ročních
redukovaných přírůstů (výška střední hodnoty přírůstu redukovaná
mírou úhynu)
je znázorněna v tabulce č.1:
dřevina /
Lred(cm)
Olše šedá (jarní výsadba)
24,4
Jasan
ztepilý (j)
11,0
Topol osika (podzimní
výsadba)
24,2
Jasan ztepilý (p)
10,6
Topol osika
(j)
22,7
Jilm Laevisův (j)
10,4
Jeřáb ptačí
(p)
21,6
Javor mléč (p)
9,8
Bříza pýřitá
(p)-obalovaná
21,1
Javor mléč (j)
9,6
Borovice lesní
(j) – obalovaná
20,5
Bříza pýřitá (p)-obalovaná,
přerostlá
8,8
Olše šedá (p)
19,4
Olše lepkavá 1/0
(j)
8,2
Modřín evropský (p)-obalovaný
19,0
Olše
lepkavá 1/0 (p)
7,8
Bříza pýřitá (p)
18,6
Olše šedá
(p) obalovaná, přerostlá
7,3
Borovice lesní (p) –
obalovaná
18,3
Habr obecný (p), obalovaný
6,8
Olše
lepkavá 2/0 (p)
18,2
Dub letní (p)
6,7
Javor klen
(p)
16,8
Habr obecný (p)
5,3
Jilm Laevisův
(p)
15,6
Dub letní (j)
5,2
Jeřáb ptačí
(j)
15,5
Habr obecný (j), obalovaný
5,1
Javor klen
(j)
15,5
Modřín evropský (j)-obalovaný
4,9
Bříza
pýřitá (j)
14,7
Habr obecný (j)
3,0
Olše šedá 2/0
(p)
13,6
Olše šedá (p) obalovaná, přerostlá
2,3
Lípa
srdčitá (p)
11,7
Modřín evropský
1,0
Lípa srdčitá
(j)
11,3
Borovice
lesní
0,8
- Jako velmi
důležitou okolností pro zdárné zalesnění se jeví volba
termínu výsadby.
Zatímco při pečlivě provedené výsadbě a za předpokladu
použití kvalitního
řádně vyzrálého sadebního materiálu lze termín považovat
u většiny dřevin (
BŘ, OS, OL, HB, JV, JŘ, JS, LP) za nepodstatný,
je nutné upozornit na některé
odlišnosti při použití specifického sadebního
materiálu. Sazenice nevyzrálé
(pěstované na substrátech, hnojené, vydatně
dotované vodou) lze
s lepšími výsledky sázet na jaře, popřípadě je nesázet
vůbec. Jedná se
především o jednoleté sazenice olše lepkavé, která jako druh
vykazuje
v zavlažovaných školkách dynamický růst a často dosahuje v 1.
roce
parametrů požadovaných normou. Často se lze setkat také
s jednoletým
javorem, jasanem či lípou.
Kvalita prací a
vliv prováděné pěstební péče na růst
kultury
- Všechny jedinci dřevin byly
vysazovány do pedologicky stejného
substrátu – žlutého jílu. Ten se v
semiaridních podmínkách výsypky Březno
vyznačuje zrychleným procesem
desagregace fyzikální stavby. Dílce
jednotlivých druhů dřevin byly vystaveny
odlišné pěstební péči, která se
v podmínkách lesnických
rekultivací DNT považuje za standartní. První
dílec každé dřeviny byl
pouze 2 x ročně okopáván, druhý dílec byl pouze
přihnojen 40 g hnojiva
Silvamix, třetí dílec jak okopáván, tak i hnojen, čtvrtý
dílec byl ponechán
jako kontrolní. Na všech dílcích proběhlo celoplošné
vyžínání
buřeně.
- Jednotlivé druhy dřevin
reagují na použitou péči značně rozdílně a to
vždy v závislosti na
způsobu pěstování sazenice ve školce. Nepotvrdila se
zvýšená vnímavost
jednotlivých druhů na druh péče ani jeho
intenzitu.
- Celkový vliv okopávání (2x ročně)
a přihnojení je sice ze statistického
hlediska významný, praktický efekt je
však nízký. Lze konstatovat, že výsledky
samostatného provedení okopávky jsou
ve srovnání s izolovaným provedením
přihnojení na obdobné úrovni. Mezi
hnojenými (HN) dílci a dílci bez péče
se projevila výšková diference 1,53 cm,
mezi okopávanými (OK) dílci a dílci
bez péče se projevila výšková
diference 1,46 cm.
- Okopávka se výrazněji
projevila ve svém sekundárním efektu – při horší
viditelnosti sazenic
snižovala riziko poškození sazenice ožinem. Tento jev
se výsledkově projevil
hlavně při vyčíslení úhynů, kdy rozdíl mezi uhynulými
sazenicemi okopávanými
a neokopávanými činil 9,5 % z počtu vysázených.
Také průměrnou výšku
tento jev snižuje o 2 cm.
- Při porovnávání
výsledků mezi jednotlivými druhy substrátů (Březno
IX – žluté jíly; Březno X
– žluté jíly, hnědé jíly, ornice; Prunéřov VIII – šedé
jíly kaolíny) byly při
pečlivě provedené výsadbě na ploše kontrolní oplocenky
dosaženo lepších
výsledků oproti všem sledovaným plochám a to u všech druhů
substrátu. Celkový
rozdíl se pohyboval souhrnně vždy mezi
25-35%.
- Úhyn z následných dosadeb
prováděných na plochách pokrytých jílovými
substráty se meziročně zvyšuje
souhrnně o 10 – 15%-tních bodů. Nárůst bude
mít vzhledem k času
progresívní růst a je vysvětlován trvale se zhoršujícími
se fyzikálními
vlastnostmi nadložních jílů. Toto zjištění také koresponduje s
hrubými
směrnými odhady úhynů (na úrovni 30-60% z vysázených
počtů),
zjišťovaných při inventurách starších výsadeb, kde byly střední počty
jedinců
vesměs ustáleny okolo 5500-6500 ks/ha a to i tehdy, když byl do
matematického
modelování zahrnut prvek selhání lidského faktoru. ten se
projevuje např. stálým
upravováním sponu u některých dělníků, kdy sázejí
buďto větší (nalézané řidčeji),
či menší počet jedinců na plochu, než
předpokládá původní projektová
dokumentace
výsadeb.
- Přírůst dosazovaných
sazenic dosahuje pouze souhrnně 5-7% hodnot
vykazovaných jedinci ze základní
výsadby.
Závěr
-
Výsledky sledování dřevin v průběhu druhého vegetačního období jsou
pro
exaktní závěry jednotlivých problematik ještě příliš kusé. Projevují se
však
již výrazné trendy odlišujícími se od poznatků dřívějších. Pokud si
uvědomíme,
že původní prameny metodik provádění lesnických rekultivací jsou
vesměs 30-50
let staré a vycházejí většinou z lesnické empirie, musíme
si položit otázku, do jaké
míry jsou v dnešní době tyto stále přebírané
poznatky platné. Nejenže se mění
podmínky klimatické, mění se také podmínky
technologické a sociálně-ekonomické.
Měli bychom se hlavně zaměřit na
odstraňování původců nezdarů základních výsadeb
protože náprava vzniklých
chyb je již prakticky na většině ploch nemožná a ekonomické
náklady neúměrné
výsledkům. Mezi základní opatření by se mělo zařadit vytvoření
systému
hodnocení realizací jednotlivých rekultivací, a to ne jen dodavatelů
prací
ale také pěstitelů sadebního materiál. Jen pak nebude budoucí celkový
efekt
provedených rekultivačních prací pouze „loterií“ s neznámým
výsledkem.
Tyto a další údaje
in:
http://www.diamo.cz/hpvt/hp2002/sekce/Zahlazovani/
Rekultivace
odkališť - podle zahraničních zkušeností je vhodné
stávající i dodatečně
vytvářené břehy vodní plochy odkališť a jejich
ostrůvků a zátok zpevnit
souvislou řadou kůlů zatlučených těsně
u břehu do dna, a vyčnívajících cca 30
cm z vody. Zeminu vyrovnáme
do výšky kůlů.
Rostliny sloužící k
výrobě papíru resp. k balení potravin a dalšího zboží
V Číně byly
používány k balení potravin zpracované kůry z moruše už
v letech
100-200 př. n. l. Banánovník, konopí, cukrová třtina, bambus,
kopřiva a jí
příbuzná moruše obsahují výrazně makroskopicky vláknitá pletiva,
proto tradičně
slouží k výrobě kvalitního papíru, dnes např. k výrobě ručního
papíru pro origami,
pro reprezentativní písemnosti apod. V podstatě ale lze
použít k výrobě papíru
jakékoliv měkké i tvrdé dřevo nebo jiný zdroj
celulózové buničiny , která
má v mikroskopickém měřítku vždy vláknitý
charakter... Nejčastěji se u nás používá
měkké dřevo borovice, smrku a jedle
nebo (pro odlišnou technologii) dřevo tvrdé, např.
bukové. Na papír je možné
zpracovat i dřevo rychle rostoucích dřevi, jako např. topolu.
"Je známá
čínská prvotní výroba zplstěného papíru z rozdrcených hedvábných
vláken, tedy
i z látky živočišného původu, a také o použití hadrů, zbytků rybářských
sítí
a lýkových vláken stromů snad již před rokem 105 n.l. Máme dále zprávy, že
již
před 3. stoletím n.l. se stala surovinou kůra moruše papírnické
(Brousonetia
papyrifera), konopí (Cannabis sativa) a tzv. čínská tráva -
ramie (Boehmeria nivea Hook).
Od 9. st. přistupuje jako materiál divoce
rostoucí konopí gampi (Wikstroemia canescens),
a to přičiněním Japonců, kteří
pak podle zprávy čínského učence Su Tung-pcho
(žil v letech 1036 až 1101 ) v
jeho době ponejprv použili k výrobě bambusu. Látek přibývá,
patrně s větší
spotřebou. Je to rýžová sláma, jež se užila teprve v letech 1334 až 1521,
ale
asi ne Japonci, a později ještě kůra micumaty (Edgeworthia papyrifera) z rodu
vonných
Thymelaeaceae. Dnes je již bezpečné známo, že arabský a první
evropský papír nebyl
z bavlny, ale z hadrů v nichž převládal len. Ale i v
papírech, které nalezl Sven Hedin
v Lou-lan, byla v 3. století n.l. přimíšená
vlákna bavlněná, asi z tkanin dovezených
z Indie.
Přes všechny zdroje
surovin se hlavní surovinou k výrobě papíru staly lněné a bavlněné
hadry, a
to na počátku našeho letopočtu, ale i v 6. až 10. století, a udržely se až do
konce
19. století. Výjimkou je Čína, kde se hojně používala rýžová sláma.
Rostoucí výroba
papíru způsobila ovšem v Evropě veliký nedostatek hadrů,
takže se již v 15. století hledala
náhrada ve starém lodním lanoví a
plachtách
Nedostatek hadrů byl veliký nejen u nás, ale i v jiných zemích,
proto se usilovně hledaly
náhradní suroviny, když bylo již zřejmé, že hadry
nepostačí. K tomuto poznání přišli záhy
přírodovědci a hleděli přispět v
nouzi vědou. Prvním z nich je cestovatel Engelbert Kämpfer
(1650-1716), jenž
navštívil v letech 1690 až 1692 Japonsko, a ukázal ve svém díle
Amoenitates
exoticae (1712) na možnost použití stromové kůry. Předtím se již
pokusily
italské papírny o výrobu papíru z rýže, ale to nevedlo k praktickému
výsledku. Také
francouzský fyzik R. A. F. de Reaumur (1683-1757) ukázal roku
1719 v rozpravách
francouzské akademie věd na americké vosy, vyrábějící
papírová hnízda z dřev. Pokusy
však neučinil, a jeho myšlenka narazila na
odpor odborníků, např. Justiho. Ten přeložil
roku 1762 de la Landovu práci
"Die Kunst Papier zu machen", v níž je uvedena také řada
náhražek. Dále tu
byl vlámský přírodovědec Albert Seba (1665-1736), který v díle
"Pokladnice
přírodopisu", vydaném v roce 1734 v Amsterdamu, upozornil na mořské
řasy
(alga marina). Francouzský botanik Jean Etiene Guettard (1715-1786),
lékař vévody
orbanského, upozornil na vlákna vodní rostliny z rybníků,
Confervy, s níž činil výrobní
pokusy kazatel G. A. Senger v papírně Strünkede
s papírníkem Funkenbergem, a popsal
je v knížce tištěné na papíru ze
sladkovodní zelené řasy Confervy pod titulem "Die älteste
Urkunde der
Papierfabrikation in der Natur entdeckt, nebst Vorschlägen zu
neuen
Papierstoffen". Učený Janus Plancus z Rimini viděl před 200 lety
papírnu, v níž se vyráběl
papír z listů kukuřice, jež nedávno před tím
(1590-1610) byla v Evropě aklimatizována.
Tohoto materiálu použil později též
Schäffer.
Jakob Christian Schäffer (1718-1790), kazatel a později
superintendant v Řezně, vydal
v roce 1761 spis o výsledcích pokusů s
hospodářským využitím semenných vláken topolu
černého a suchopýru, k němuž mu
byly, jak praví, motivem nářky na nedostatek hadrů,
zvláště bílých, a z toho
plynoucí nedostatek papíru v celém Německu. V úsilí o nalezení
náhražky za
hadry pokračoval a v letech 1765 až 1771 vydal šestisvazkové dílo o
pokusech
jak vyrábět papír bez hadrů nebo jen s malou jejich přísadou. Mezi
náhražkami v něm
nalezneme semenná vlákna topolu, piliny, mech, vinnou révu,
chmel, kopřivy, rašelinu,
bodláky, šišky jedlí, smrkové dřevo, hnízda vos, ba
i starý šindel. Pokusy konal od roku
1771 již ve větší vlastní stoupě s
vodním pohonem a ke knížkám přiložil vzorky z jednotlivých
materiálů.
Schäfferova práce byla částečně uznána, když pruská válečná a vrchnostenská
komora
v Berlíně vypsala cenu 50 tolarů pro papírníka, který by vyrobil podle
popsané metody dobrý
a silný papír ze slámy, hoblovaček, listí apod., ale na
druhé straně na něho útočili většinou
papírníci a jeho snahy odmítali.
Náhražky navrhované Schäfferem byly způsobilé jen k výrobě
hrubého papíru, a
tak snahy vyzněly sice naprázdno, ale přece však daly iniciativu k
dalšímu
hledání.
Také Francie měla svého Schäffera. Krátce před velkou
revolucí Léorier Delisle, ředitel
papírny v Langlée v Montargis, konal
podobné pokusy, ale byly revolucí zastaveny. Náhradní
suroviny byly hledány i
později. V roce 1837 byly dovezeny z Antil do Francie v lisovaném
stavu
banánovníky a jejích vybělených vláken bylo použito k výrobě laciných papírů.
Ještě
v první polovici 19. století hledá náhradní surovinu také Itálie, kde
se pokusil např. profesor
Jan Brigneli z Modeny o výrobu papíru z druhu
lýkovce Daphne taureola. Daphne cannabina
Lour je domácí v Nepálu, poskytuje
jemné tuhé lýko, vhodné pro výrobu trvanlivého papíru.
Témuž účelu slouží v
Zadní Indii Daphne Lagetta Sw.
Také u nás se sejdeme záhy s hledáním a
zkoušením látek nahrazujících hadry. Podnikavý
pražský papírník Schönfeld
koupil roku 1790 na 24 240 morušových stromů, vysázených
na hradbách a v
okolí Prahy, patrně aby jejich lýka a snad i dřeva použil pro výrobu
papíru.
V úřední zprávě o papírně v Mladých Bukách z roku 1799 docela čteme,
že použitím jemně
mletého dřeva (Pulverholz) by se mohl zmírnit nedostatek
hadrů. Byly konány také pokusy
s užitím slámy. Karel Engelmann z Kovářské
předložil roku 1802 císaři vzorky papíru ze
slámy, aniž by se snad vydával za
vynálezce. František Antonín Siebert v Dolní Poustevně
vyrobil a předložil
papír nejen ze slámy, ale i z mechu a kopřiv, zač mu bylo roku 1803
vysloveno
nejvyšší uznání. V Českém Vrbném se pokusil Josef Reuter o výrobu papíru
z
cvikly, odrůdy cukrovky, která se kdysi pěstovala jako zelenina a na svůj
vynález dostal
roku 1838 privilegium. Josef Fuchs v Hronově vyrobil pevný
hrubý papír z polovice
z hadrů a z polovice z mechu.
Podobně jako
Schäfferovy pokusy skončily s nezdarem jistě i mnohé pokusy
jeho
následovníků, a tak bylo výrobcům vyčkat až téměř do poloviny 19.
století, kdy Friedrich
- Gottlob Keller (1816-1895) z Hainichen obrátil
zřetel k látce zpracovávané vosami
- ke dřevu - a roku 1844 dosáhl
znamenitého výsledku. Když četl o potížích s opatřováním
papírnických
surovin, připadl na myšlenku vařit dřevo v silném roztoku sody, aby
se
proměnilo ve vlákna. To se mu však nezdařilo. Později si vzpomněl, že jako
chlapec
obrušoval pecky zasazené ve dřevě, aby z nich mohl dělat řetízky. To
jej přivedlo
na myšlenku zbrušovat dřevo na pískovcovém brusu. Získal tak
vláknitou kaši, ze které
vyrobil první kousek dřevitého papíru o velikosti
desetimarkové mince. Pokračoval
v pokusech a po průzkumu v papírně v Lossnitz
u Freibergu zjistil; že jeho nový materiál
je lacinější než hadrovina. Ve
volných chvílích a po večerech se mu podařilo připravit jisté
množství
dřevného obrusu, který dopravil do papírny v Altchemnitz. Tam z ní po
přidání
jedné třetiny hadrové vlákniny vyrobili 4 až 5 rysů papíru. Byl to
první papír s dřevovinou
a dne 11. října 1845 na něm Vyšlo několik výtisků
týdeníku "Intelligenz- und Wochenblatts
für Frankenberg mit Sachsenburg und
Umgebung" . Tím se stal Keller zakladatelem nové
výrobní éry papíru,
používající k výrobě vlákninu získávanou ze dřeva mechanickou cestou.
Vynález
uvedl v praktický život továrník Voelter, jemuž v roce 1846 Keller myšlenku
prodal.
O konstrukci brusu se zasloužil J. M. Voith z Heidenheimu. I po
Kellerově objevu se dály
ještě pokusy s jinými náhražkami, zvláště s
rašelinou v šedesátých letech, kdy se z ní
za přídavku hadroviny vyráběla
krytinová lepenka. Na výrobu bylo v Německu uděleno
několik patentů. Pokusy
však končily většinou neúspěšně; zvláště v poslední čtvrtině 19.
století, kdy
se vedle dřevoviny začala prosazovat další dřevná vláknina -
buničina
Buničina se objevila asi za třicet let po mechanicky získávané
dřevovině a na rozdíl
od ní se vyráběla chemickou cestou. Proces chemického
odstraňování inkrustačních látek
ze dřeva prošel ovšem různými zkouškami. Po
natronovém zpracování (1858), při kterém
se na dřevné štěpky působilo
roztokem hydroxidu sodného, se objevilo (1884) sulfátové
vaření v roztoku
hydroxidu sodného a sirníku sodného; ale teprve sulfitová
buničina;
připravovaná z dřevných štěpků vařením v hydrogensiřičitanu
vápenatém, našla v sedmdesátých
letech 19. století praktické uplatnění a
během krátké doby se rozšířila v Evropě i v Americe.
Tak se stalo dřevo
počátkem osmdesátých let hlavní papírenskou surovinou a postupně
vytlačovalo
hadry. Vedle dřeva se stala hojně používanou surovinou také sláma. O jejím
prvém
použití víme již z období před rokem 1800, ovšem ve formě pouze
mechanicky rozmělněné.
Použil ji papírník Mathias Koops v Millbanku u Londýna
a již roku 1800 předložil králi Jiřímu III.
knihu o surovinách, tištěnou na
papíru ze slámy: Koops prakticky použil k novému zpracování
také odpadků
papíru, jak k tomu nabádal již roku 1774 berlínský chemik Justus
Claproth
(1743-1817) v práci o tom jak "z potištěného papíru vyrobit opět
nový papír a tiskařskou barvu
zcela smýt". Na slámu jako dobrou surovinu po
ukázal též v 1. polovici 19. století Louis Plette
ml.; továrník v Dillingen
(1803-1862), v knize "Výroba papíru ze slámy a mnoha jiných hmot
ve velkém,
popsaná podle mnoha pokusů a prokázaná 160 vzorky různých druhů papíru ...
".
V třicátých letech 19. století je u nás veliký nedostatek lněných
hadrů; hlavně následkem
rozšířeného používání bavlny, jak vysvětluje
Kreutzberg, dále vývozem uherských hadrů
přes Terst a Rijeku do Anglie i do
Ameriky. Také doprava hadrů z Uher byla, zdražena, takže
moravské papírny
odebíraly více hadrů z vnitrozemí Čech; odkud uniká mnoho materiálu
při
nízkém vývozním clu 2 kr za cent ve formě lepenky za hranice, jak
zdůraznil již Rössler, aby
tam byl zhodnocen při výrobě lepších druhů
šestkrát až sedmkrát, k veliké finanční
a národohospodářské škodě rakouského
státu na mzdě i výrobcích. Ještě hůře bylo v padesátých
letech, když padly
zákazy vývozu a z Čech se v roce 1853 vyvezlo 31 868 centů, v dalším roce
21
475 a v roce 1855 na 18 720 centů hadrů."
kráceno; in:
http://www.manufactura.cz/technolo.htm
"Zpočátku lidé své záznamy vrývali
do kamene, dřeva a kosti. Ve starověké
Mezopotámii (Babylónii) využili
dostatku vhodné hlíny, kterou použili jako psací
materiál. Údaje do hliněných
“knih” zaznamenávali pomocí tzv. klínového písma.
Popsané tabulky se pak
v ohni vypalovaly (díky tomu se zachovaly dodnes).
Ale desky byly
těžké a mnoho se na ně nevešlo. Navíc vhodná hlína nebyla
všude
k dispozici. V Egyptě, na březích Nilu, naopak rostl hojně
papyrus (“příbuzný”
pokojového šáchoru). Jeho stvol, vysoký asi 4 m,
rozdělili na kusy, vyňali z něho
dřeň a rozřezali ji na tenké proužky.
Proužky pak kladli vedle sebe do 2 vrstev,
křížem na sebe, lisovali a
uhlazovali. Pak tyto “archy” slepovali k sobě, až vznikly
svitky několik
metrů dlouhé.
Ale ani papyrus všude neroste. V městě Pergamon
v Malé Asii vyčinili kůži jehňat,
telat, ovcí, koz nebo oslů tak, že
z ní vznikla tenká blána. Tu potřeli bělobou
rozpuštěnou v oleji,
vyhladili a vyleštili. Tento psací materiál na počest svého města
nazvali
pergamen.
Pergamen byl však drahý. Nebylo by možno psát na něco
jiného?
Bylo. Podle historických záznamů na to přišel čínský ministr orby
Ts‘ai Lun a roku
105 to oznámil svému císaři. Ten materiál se jmenoval papír
(nedávné archeologické
výzkumy však dokládají, že už byl znám o nějakých 200
let předtím).
Původní čínský papír se vyráběl z konopí. To se
nechalo nasáknout vodou a pak
ho rozdrtili dřevěnými palicemi. Tuto kaši
z rostlinných vláken proplachovali, přidávali
moučný škrob a bělidlo a
kašovinu nalévali na síta z hrubé látky v bambusových rámech.
Tam
kašovinu natřásali a částečně nechali vyschnout. Pak ze síta vyjmuli archy
papíru
a dosoušeli je na hladké a teplé zdi. Výroba se zrychlila, když
vymysleli hladší materiál
na síta, ze kterých bylo možno vyjmout arch ihned
po odkapání vody.
V 6. století se výroba papíru dostala z Číny do Koreje.
Kromě konopí tam používali také
moruše, bambus, stvoly rýže a
chaluhy.
Podle tradice, v roce 610 seznámil japonský císařský palác
s výrobou papíru korejský
mnich Don-cho. Japonci papír zpočátku
používali pouze na úřední dokumenty. Teprve
s rozšířením buddhismu se
používání papíru rozšířilo.
Z Číny se papír dostal také do Tibetu,
kde nahradil tradiční psací materiál – palmové listy.
Směrem na západ pak
cestoval papír z Číny do Střední Asie a Persie, odkud ho
obchodníci
dováželi do Indie. V 8. století se papír dostal do Bagdadu, v 10.
století pak do Damašku,
Egypta a Maroka. Původní konopí nahradil
len.
I když v té době se papír v Evropě již tu a tam objevoval,
jeho výroba začala ve Španělsku
a v Itálii až ve 12. století. Byl však
křesťanským světem z ideologických důvodů (!) odmítán
a dokonce dekretem
Fridricha II. byly všechny úřední dokumenty psané na papíru vyhlášeny
za
neplatné! Zdravý rozum zvítězil až v 15. století pod nátlakem vynálezu knihtisku
. . .
Druhů papíru je několik tisíc. Papír se dnes vyrábí z vláknitých
surovin jako je buničina,
polobuničina, dřevovina nebo – při výrobě některých
náročných druhů papíru (cigaretový,
bankovkový, filtrační) – hadrovina. Pro
dnešní papírenský stroj není problémem vyrábět
pás papíru široký 2 až 9 m
rychlostí 200 – 1 500 mm/min (tj. ročně až 150 000 t).
Kromě "nového"
papíru se také vyrábí papír recyklací. Její podíl na výrobě papíru stále
roste,
v roce 1993 bylo v USA poprvé v historii vyrobeno více recyklovaného
papíru než z "nových"
surovin. Recyklace není tak jednoduchá, jak by se na
první pohled mohlo zdát. V každém
případě je však výchozím požadavkem třídění
papíru, které dnešní české "sběrničky" (pokud
vůbec papír berou) nejsou
schopny zajistit (ani zde trh nevyřešil vše, jak se naivně domnívali
někteří
ekonomové). Např. novinový papír se většinou používá na hedvábný papír a
na
lepenku, staré časopisy zase na novinový papír. Papír se může recyklovat 5
– 8krát."
kráceno; in: http://www.quido.cz/Objevy/papir.htm
Keře k
aranžování větví v interiéru
Buxus, Chaenomeles, Cornus, Cotinus,
Cotonoaster, Deutzia,
Elaeagnus, Euonymus, Forsythia, Hamamelis, Karria,
Kolkwitzia,
Lavandula, Ligustrum, Lonicera, Mahonia, Philadelphus,
Pieris,
Pyracantha, Rhododendron, Ribes, Skimmia, Spiraea,
Symphoricarpos,
Syringa, Viburnum, Vinca, Weigela
Keře a stromy
stálezelené (např. pro odclonění nežádoucích pohledů;
dokáží nám
napomoci, aby zahrady v zimě nebyly příliš smutné):
dřišťál Thunbergův
(Berberis thunbergii), střemcha vavřínová
(Prunus laurocerasus), kalina
vrásčitolistá (Viburnum rhytidophyllum)
a zimostráz (Buxus sempervirens). Viz
též stálezelené popínavé
dřeviny jako např. zimolez Henryův, stálezelené
stromy, jako např.
bobkovišeň nebo Lawsonův cypřišek "Minima aurea", který je
je ve skalce
působivý i uprostřed zimy, cesmína, brusnice
brusinka
Další zeleň zajímavá v zimě a brzy na jaře:
sněženky, bledule, petrklíč, vilín, čemeřice,
dřín
Solitérní dřeviny - vyžadují hodně prostoru, aby se mohly
nerušeně vyvíjet do všech
stran. Z toho důvodu se pro malou zahrádku obvykle
nehodí lípa, topol, smuteční vrba
ani ořešák. Ale malý strom či keř na velkém
trávníku působí rovněž nepřiměřeně.
Solitéry návštěvník vnímá a hodnotí samy
o sobě,
měly by proto být něčím zajímavé či tvořit zajímavý kontrast
(kontrapunkt) či akcent
a měly by být adekvátně své úloze ošetřovány (zejména
nezanedbat řez).
U solitérních rostlin dbáme na správný řez a udržování
potřebné velikosti a tvaru.
Výhodou je zajímavý květ, dlouhá doba kvetení,
zajímavý tvar koruny, vzhledný kmen,
výhodu mají i stálezelené rostliny.
Solitéra někdy tvoří výškovou dominantu zahrady
- např. vhodně vybraný druh
borovice, smrku, douglaska či modřín - ten je ale v zimě
holý. Mezi vysoké
druhy listnatých stromů patří javor klen, javor mléč, jírovec maďal,
bříza
bradavičnatá, jasan ztepilý, lípa malolistá, lípa velkolistá, buk lesní, platan
javorolistý.
Zajímavou solitéru může tvořit i starý ovocný strom (musí však
být zdravý a neměl by
z hygiencických důvodů růst v blízkosti
obydlí).
"K středně velkým druhům můžeme zařadit i jírovec červený,
katalpu trubačovitou,.
šácholan japonský, z domácích dřevin habr obecný a
břek obecný, z jehličnatých stromů.
s jehlanovitou korunou je možné jmenovat
zejména zerav západní a cypřišek Lawsonův.,.
oba pocházející ze Severní
Ameriky." (Katarína Pavlačková, Roman Pavlačka)
Habr obecný patří mezi
středně velké druhy, ale můžeme jej snadno udržovat v
menším.
tvaru.
Mezi menší až střední solitéry patří štědřenec, jeřáb
(roubovaný - čtvrtkmen), arónie,
mišpule, kdoule, kdoulovec, okrasná jabloň,
višeň, kalina, šeřík, menší odrudy topolu
(Popolus candican "Aurora"; dorůstá
9 metrů a má krémově bílé skvrny na listech);
jasan zimnář, javor tatarský,
javor dlanitolistý, hlošina úzkolistá, svítel latnatý,
okrasné třešně, hlohy,
střemchy, mandloně (keřovitou mandloň můžeme naroubovat ,
na kmínek), okrasné
jabloně, slivoně, hrušně a broskvoně; dřezovec, svítel, ambroň,
jinan,
pěnišník, magnólie, yucca, menší druhy a formy jehličnanů, bříz, javorů, buků a
vrb.
Některé stromy lze řezem udržet delší dobu jako menší či střední -
liliovník, katalpa, jinan,
vrba, jiné můžeme roubovat na menší kmínky.
Katalpa trubačovitá (obecná) pomalu roste,
a přestože v ideálních podmínkách
dosahuje až 15 m výšky, u nás se i v pozdějším
věku drží spíše kolem 10 m, a
také řezem ji můžeme delší dobu udržet na velikosti
menšího či středního
stromu s kompaktní korunou. Můžeme ji pěstovat i jako vetší keř,
často sama
vyhání větve z nižších částí kmene, takže má určitou tendenci růst jako
keř
(některé vzácnější odrůdy ještě výrazněji). Také po vymrznutí koruny nebo
po jejím
odumření následkem houbové choroby vyhání katalpa nižší větve a
přežívá. Můžeme ji
nechat rozrůst i do podoby poměrně mohutného, malebně
rozložitého stromu. Katalpu můžeme
roubovat i na menší kmen, takže je pak
jako solitéra použitelná i do menších zahrad
a k ozelenění menších městských
ploch. Roubovaná odrůda "Nana" má i menší listy,
a její koruna má výrazně
kompaktnější až kruhový tvar. Také některé jiné odrůdy a druhy
katalpy jsou
menšího vzrůstu.
Škumpa ocetná vydatně odnožuje a časem tvoří skupinu stromků
či keřů, takže nejde
o typickou solitéru, přestože jde o vzhlednou dřevinu.
Černý bez, zejména pokud nejde
o různé zahradnické odrůdy, musí být pečlivě
udržován, má-li být vzhlednou solitérou.
Některé jakoby solitérní útvary
vytváříme z více stromů nebo keřů. Například stromek
šeříku je subtilnější
povahy a je výhodné vytvořit výsledný tvar z více jedinců stejné
odrůdy
(vhodné i pro štědřenec obecný, komuli střídavolistou, tavolník význačný
či
pivoňku dřevitou).
Hessayon nabízí dělení solitér podle základního
vzhledu:
* "Smuteční" vzhled
Betula pendula "Yungii"
Laburnum
anagyroides "Pendulum"
Prunus "Kiku-Shidare Sakura"
Salix
chrisocoma
* Sloupovitý vzhled
Chamaecyparis lawsoniana
"Columnaris"
Juniperus virginiana "Skyrocket"
Populus nigra "Italica"
(velký vrůst)
Prunus "Amonogawa"
Taxus baccata !Fastigiata
Aureomarginata"
Červené nebo purpurové listy
Acer palmatum
"Atropurpureum"
Fagus sylvatica "Purpurea"
Malus "Profusion"
*
Zlaté nebo žluté listy
Catalpa bignonioides "Aurea"
Chamaecyparis
lawsoniana "Stewartii"
Gleditsia triacanthos "Sunburst"
Robinia
pseudoacacia "Frisia"
Sambucus racemosa "Plumosa aurea"
Thuja occidentalis
"Rheingold"
* Pestré listy
Elaeagnus pungens "Maculata"
Ilex
altaclarensis "Golden King"
Liliodendron tulipifera
"Aureomarginatum"
Yucca filamentosa "Variegata"
Popolus candican
"Aurora"
* Modrozelené listy
Cedrus atlantica
"Glauca"
Chamaecyparis pisifera "Boulevard"
Picea pungens
"Koster"
* Různý zajímavý vzhled
Aesculus hippocastanum (střední až
velký vzrůst, až 25 m)
Amelanchier canadensis
Corylus avellana
"Contorta"
Ginkgo biloba (velký vzrůst, až 30 m)
Laburnum watereri
"Vossii"
Magnolia soulangiana
Pieris formosa
Rhododendron
species
Rhus typhina
Sorbus aucuparia (na vlastním kmeni 5 - 15, někdy i
20 m)
(konec citace)
Keře jako dominanta (Katarína Pavlačková, Roman
Pavlačka):
"Stejným způsobem jako stromy lze v zahradách s omezeným prostorem
využít
jako dominantu zajímavé vzrůstné listnaté keře, např. muchovník
(Amelanchier),
svídu japonskou (Cornus kousa), štědřenec obecný (Laburnum
anagyroides),
keřovité druhy šácholanu (např. Magnolia stellata, vajgélii
květnatou (Weigela
florida) a další.
Menším zákoutím na zahradě budou
vévodit atraktivní kvetoucí keře. Při jejich výběru
se můžeme oriantovat
podle doby kvetení a barvy květů, a zkombinovat kupříkladu keře
ve skupinách
nebo solitérně stojící tak, aby na sebe kvetením i barevností
navazovaly.
Zajistíte si tím zajímavou podívanou po dlouhou dobu od jara do
podzimu."
STROMY PAMÁTNÉ – za památné stromy je možné podle zákona
o ochraně přírody
a krajiny prohlásit dřeviny vynikající svým vzrůstem,
věkem, významné krajinné
dominanty a stromy připomínající historické události
nebo různépověsti a báje. Památné
stromy jsou zákonem chráněny před
poškozováním a v ochranném pásmu (kruh
o poloměru desetinásobku průměru
kmene) není povolena žádná škodlivá činnost.
Památné stromy si zaslouží pro
svůj mnohostranný význam (ekologický, historický,
estetický) naši ochranu a
následnou péči. (Z oficiálních zdrojů; rok 2000)
Trvalky: Upadnou
trvalky v nemilost a zapomnění?
Poslal(a) HV 29.10.2001 v
14:58:57
Známe je určitě všichni. Od jara do podzimu vnášejí do
zahrady
bohatost květů a záplavu barev, která je pro každého, komu
skutečně
přirostly k srdci, tou nejlepší odměnou za celoroční péči,
která
je přerušena snad jen několika zimními měsíci. Přesto jakoby se
postupně
z nově zakládaných zahrad vytrácely. Důvod? Je třeba se o ně
starat...
Skutečně nepatří trvalky mezi nenáročné zahradní rostliny, které
stačí
vysadit a občas zalít. Na rozdíl od jehličnatých a listnatých
dřevin
a trávníku vyžadují už od prvních jarních dnů do prvních
podzimních
mrazíků téměř neustálou péči, která dokáže zabrat podstatnou část
našeho
volného času. Samozřejmě záleží na tom, do jaké míry jsou v
zahradě
zastoupeny. Ten, kdo mezi keři pěstuje tři čtyři trsy obligátních
kopretin
nebo kosatců, časovou náročnost nepocítí tak, jako ten, kdo se
rozhodne
vytvořit si zahradu kvetoucí po celý rok. I tak je však třeba
pohlížet
na problematiku trvalkových záhonů dvojíma očima.
Pro koho
roste zahrada?
Představme si současného typického uživatele zahrady a okolí
rodinného
domu. Je to člověk mladšího středního věku, schopný shromáždit
určité
množství financí na stavbu domu a úpravu zahrady, pracovně
poměrně
vytížený, trávící většinu volného času sportem nebo s rodinou. P
zahradní
architektuře nic neví, zahradu chce užívat především jako prostor
relaxační,
odpočinek, zábavu s dětmi, chce se zde cítit dobře a obejde se bez
pozornosti
sousedů. Rozdíl mezi smrkem a modřínem nepozná, přestavy o
zahradě
si formuje na základě poznatků získaných z časopisů a literatury.
Jakou
zahradu mu zahradní architekt vytvoří? Takovou, jaká bude odpovídat
jeho
potřebám a její údržba se bude omezovat na sekání trávníku, závlahu a
očasné
vytrhávání plovele. Bude tvořena především z jehličnatých dřevin,
které není
ve většině případů potřeba vůbec opečovávat, sem tam bude
kompozice
doplněna listnatými keři (musí je zastřihávat a shrabovat listí na
podzim
opadané) a sem tam nějakou méně náročnou trvalkou. Zahrada bude
vypadat
poměrně dobře a pro výše popsaného uživatele bude zcela dostačovat.
Po celý
rok bude prakticky neměnná a v sezóně bude vyhlížet každý rok
stejně:
jehličnaté dřeviny svou podobu nemění vůbec, listnaté maximálně na
podzim
a těch pár trvalek monotónní vzhled nezachrání.
Samozřejmě
hodně záleží na tvůrci zahrady, jak se s vynucenou absencí trvalek
v zahradě
vyrovná. Určitě se to vhodnými prostředky dá. Zkuste však zapřemýšlet
o tom,
kam se vytratil duch čapkovského zahradníka, který dokázal ve své
zahradě
strávit snad každou volnou chvilku a nad kvetoucími záhony měnícími
svou
podobu z týdne na týden prožíval až dětsky naivní radost. Skutečně sídlí
jen
v tom nereprezantativním zbytku národa, který si zahradu bez záplavy
květů
nedokáže představit? Opravdu jsme všichni tak nehorázně
zaneprázdněni,
že nevyšetříme v našem programu dvě tři hodiny týdně na to,
abychom se postarali
o větší partii trvalek v zahradě? Nebo se nám rozkvetlá
zahrada nelíbí?
Je to v nás
Z překladových knížek a časopisů známe
trvalkové zahrady velmi dobře. Jejich
základ je sice tvořen dřevinami, které
však rostou jen na pozadí plošně vysázených
skupin trvalek uspořádaných tak,
aby se podoba kompozice měnila od jara do podzimu.
"Nakreslit trvalkovou
zahradu na papír není problém. Je to ale fikce. Tak, jak ji
nakreslím, nikdy
nebude vypadat," říká zahradní architektka ing. Anna Marciánová
k problému
většího zastoupení kvetoucích rostlin v zahradě a pokračuje :
"Trvalky
vyžadují skutečně specifickou péči, aby v zahradě nevzniklo
smetiště. Květinová
partie bude vypadat dobře druhý, třetí rok po výsadbě,
pak už je však třeba jednotlivé
trsy omezovat v růstu, přesazovat, zmlazovat,
a na to řada lidí nemá především vztah
a často ani čas nebo
zkušenost."
Je tedy zcela zřejmé, že problém není v trvalkách jako v
rostlinném druhu, ale především
v člověku. Práce kolem trvalek se v průběhu
roku prakticky opakují a tak není problém
během několika málo let určitou
praxi a zkušenost získat. Pomůže přitom jak odborná
literatura, tak určitě i
zahradní architekt. Není třeba se ničeho obávat - v případě trvalek
je
prakticky každá chyba napravitelná. Rostliny stojí doslova pár korun a poměrně
dobře
se přesazují, což v případě jehličnatých a listnatých dřevin
neplatí.
(podle Dům a zahrada 09/01)
Zeleň - keře a stromy
světlomilné (PS - snesou i polostín; ST - stín):
dřín, jalovec
(PS), jeřáb (PS), aronie (PS), hodně druhů borovice, zerav, mikrobiota,
tis
(PS, ST), juka, tamaryšek, čimišník, janovec, dřišťál, žanovec, ruj, třezalka
kalýškatá,
řešetlák, levandule, šípková růže, svatolína, svída (PS), kdouloň
(PS), kalina (PS),
zimostráz (buxus; PS, ST), smrk ztepilý (PS; do tří let
věku je lépe, když je alespoň
částečně zastíněný), smrk omorika, rakytník,
katalpa, ořešák, svítel, akát, hrušeň,
tavolník, udatna (PS), vrba bylinná,
vřes
Zeleň - keře a stromy nesnášející plné slunce:
čertův keř
(eleuterokokus), líska
Zeleň - keře a stromy nesnášející větší
zastínění:
dřín, bříza, borovice (většina druhů), moruše, hrušeň, akát
(ale bez vážnější újmy), jeřáb
(ale bez vážnější újmy), katalpa, ořešák,
svítel, čimišník, janovec, většina růží
Zeleň - keře a stromy
snášející i větší zastínění:
jalovec (nižší úrodnost, horší vzhled),
zimostráz (buxus), tis, líska, černý bez (nižší
úrodnost, někdy i horší
vzhled), lípa malolistá, z větších bylin např. různé druhy
křídlatky
Zeleň - keře a stromy snášející částečné zastínění:
čertův keř (eleuterokokus), jalovec, bříza, smrk, dub, buk, javor,
jeřáb, lípa
Zeleň - keře a stromy s nejnižšími požadavky na teplotu:
Smrk ztepilý, borovice kleč, jalovec, jeřáb, bříza, modřín, růže
skořicová, růže svraskalá,
růže převislá (alpská), do značné míry i růže
dužnoplodá (jablíčková), růže šípková,
borovice bělokorá, borovice limba,
jedlovec kanadský, modřín, buk lesní,
Zeleň - keře a stromy snášející
suché půdy:
Borovice (hodně druhů, nesnáší ale městský prach a smog),
zerav západní,
mikrobiota křížolistá, jalovec obecný, jalovec poléhavý, tis,
jasan zimnář,
zvízel latnatý, javor amurský, javor jasanolistý, čimišník,
janovec metlatý,
dřišťál, rakytník, žanovec měchýřník, ruj vlasatá, třezalka
kalíškatá, řešetlák,
levandule úzkolistá, dřín, růže šípková, svatolína,
tamaryšek, juka níťová,
hlošina, svída krvavá, kdouloň obecná, štědřenec,
zimolez pýřitý, jeřáb ptačí, kalina tušalaj,
kalina severoamerická, zimostráz
onecný. Vinná réva a modřín nepatří mezi
suchomilné rostliny, ale dokáží po
letech získávat vodu ze značné hloubky, takže
na vlhkosti půdy už pak nejsou
příliš závislé a mohou pak růst třeba i na poušti.
Také jeřáb dokáže čerpat
vodu a živiny z větší hloubky, takže v našich podmínkách
vyžaduje jen
minimální péči, a to i na tak náročných místech, jako jsou aleje
kolem
silnic, sídlištní zeleň na nekvalitních půdách apod.
Zeleň -
byliny snášející suché půdy: Oves
Zeleň - keře a stromy snášející
mokré a zamokřené půdy:
Borovice lesní, jedle balzámová, cypřišek
hrachonosný, smrk ztepilý, zerav západní,
javor jasanolistý, olše lepkavá,
bříza pýřitá, vřes obecný, svída bílá, svída krvavá,
rakytník řešetlákovitý,
pěnišník kamčatský, meruzalka černá, růže svraskalá,
vrba bylinná, bez černý,
kalina obecná; z větších dřevnatých bylin např. křídlatky
Zeleň - keře
a stromy snášející jílovité půdy:
Habr, do jisté míry i buk, dub, jeřáb,
vrba a líska.
Zeleň - keře a stromy nesnášející jílovité půdy:
Třešeň, višeň, švestka, bluma, meruňka, broskev.
Zeleň - keře
a stromy snášející prach (podél cest, kolem podniků apod.):
Černý
bez, jeřáb muk, aronie, jeřabina, katalpa, lípa, rakytník řešetlákový,
topol,
jerlín, hybridy jehličnatých stromů z oblastí se sopečnou
aktivitou
Zeleň jako ochrana:
Zeleň snižuje teplotu, hlučnost a
prašnost, snižuje rychlost větru a zvyšuje
vlhkost vzduchu, chrání půdu a
umožňuje nám rekultivovat znehodnocené lokality
Z hlediska snižování
prašnosti jsou cenné především listnaté stromy. Pásy
stromů už tím, že sníží
rychlost větru usndňují sedimentaci tuhých imisí. Koruna
stromu zachytí až 10
krát více prachu než plocha trávníku o stejné projekci.
Filtrační účinek
stromů je obrovský. Jeden hektar bukového lesa odfiltruje
ročně 68 tun tuhých
imisí za rok v oblasti, kde je samovolný spad menší než 5 tun.
Clona stromů,
keřů na travnatých pruzích zachytí až 20x více prachu než samotný
trávník. Na
ulici se stromy se v ovzduší nachází jen třetina množství prachových
částic.
V parku je to jedna desetina.
Dnes už není pro nikoho nová informace, že
rostliny zachycují radioaktivní
prvky, těžké kovy a některé dokonce likvidují
i chorobné bakterie, které mohou
být v prachu obsažené. Dle japonských
výzkumů je nejcennější dřevinou při
zachycování škodlivin z ovzduší topol* a
z našich bylin slunečnice. V Japonsku
je to i rýže, zřejmě však zejména
proto, že roste na mokré půdě či ve vodě, které prach
zachytávají. Je jasné,
že každé jezírko potok či jiná vodní plocha jsou neocenitelným
pomocníkem při
boji s prachem. Při zachytávání prachu mají výhodu vyšší rostliny,
z bylin (i
díky velké ploše listů) působí jako prachový filtr různé druhy
křídlatky.
Prach z ovzduší dobře zachytává i jeřáb muk a lípa.
Pro
výsadbu hygienických ochranných pásem má dále význam lípa srdčitá,
bobkovišeň
lékařská, cesmína obecná, jasan manový, javor ginnala, kalina
japonská,
třešeň sakura, kalina vrásčitolistá, jírovec pleťový, kaštan setý
(jedlý kaštan) a jírovec
maďal. Některé druhy dokáží prach na své listy
doslova přilepit (lípa). Ale i zdravý, nepříliš
krátký trávník je dobrou
pastí na prach. Při sběru opadaného listí a při sekání trávy je však
třeba si
počínat opatrně, abychom zachycený prach znovu nevířili. Motorové sekačky
dokáží
rozpoutat úplnou prachovou bouři. Trávu sekáme raději kosou, nejlépe
po dešti. Posekanou
trávu ani shrabané listí ve městě nenecháváme válet na
zemi a ihned je uložíme jako odpad.
Vítr by zbytečně vířil na nich usazený
prach. (viz zeleň a ekologie měst a následující položky)
Denní mokré
čištění ulic dokáže snížit koncentraci druhotně vířeného (polétavého)
prachu
v ovzduší ulic a přilehlých zelených ploch až o 90% a představuje
nezbytnou a významnou
ochranu obyvatelstva, mj. i před expozicí těžkými kovy
a radioaktivním spadem z elektráren
a pokusných jaderných
explozí.
Zeleň - dřeviny prosperující lépe při určitém obsahu vápníku
(na vápenatém podloží) resp snášející vápenaté půdy:
šeřík,
jabloň, mišpule, jeřáb, modřín, smrk
omorika, borovice černá, cypřišek,
zerav, jalovec, borovice kleč,
tis, jasan, katalpa, ořešák, svitel, javor
polní, javor klen, habr, hloh,
buk, třešeň, dub letní, moruše, akát, hrušeň,
štědřenec, líska, dřišťál,
komule, čimišník, plamének, žanovec, ruj, skalník,
dryádka, zlatice
rakytník, zákula, levandule, hlohyně, svatolína, tavolník
(Spiraea),
kalina, vajgélie, zimostráz, dřín, brslen, ptačí zob, zimolez,
pustoryl,
řešetlák, pěnišník (jen některé druhy!), meruzalka, plamének
(Clematis)
(in: Pavlačková, Pavlačka)
"Arundinaria, Berberis,
Buddleia, Buxus, Callicarpa, Ceanothus,
Cistus, Colutea, Cornus mas,
Cotoneaster, Deutzia, Elaeagnus,
Euonymus, Forsythia, Hippophae, Hypericum,
Kerria, Kolkwitzia,
Lavandula, Ligustrum, Mahonia, Paeonia, Philadelphus,
Potentilla,
Pyracantha, Rhus, Ribes, Sambucus, Santolina,
Symphoricarpos,
Syringa, Tamarix, Vinca, Weigela, Yucca" (D. G.
Hessayon)
Poznámka: U jílovitých půd není možné apriorně určit, zda jsou
vápenité.
Vápno můžeme do půdy dodat skrze vápenatá hnojiva, drcenou
omítku,
vápenaté nerosty (vápence), drcené kosti skořápky apod. Nadbytek
vápna
ovšem může vázat jiné cenné živiny. Častěji také rostlinám chybí hořčík
než
vápník.
Zeleň nesnášející vápník resp. vápenatou
půdu:
kanadská borůvka, pěnišník, kaštanovník (Castanea sativa), tupela
(Nyssa), brusnice
brusinka, vřes
Dřeviny snášející kyselé půdy
(vřesoviště):
Borovice limba, jalovec čínský, borovice kleč, bříza,
dřišťál Thunbergův, janovec
metlatý, vřesovec, javor dlanitolistý, vřes
obecný, svída japonská, skalník Dammerův,
skalník drobnolistý, skalník
vrbolistý, vilín (Hamamelis), hortenzie, šácholan
(Magnolia),
pěnišník (Rhododendron), růže svraskalá, kalina
Carlesiova, pieris květnatý, kalina
Burkwoodova (in: Pavlačková,
Pavlačka)
Zeleň nesnášející kyselou půdu:
dřín
Zeleň
a ekologie měst:
Přínos zeleně pro ekologii měst je ve své šíři
nezastupitelný.
Zeleň snižuje teplotu, hlučnost, a prašnost, snižuje rychlost
větru
a zvyšuje vlhkost vzduchu, chrání půdu a umožňuje nám
rekultivovat
znehodnocené lokality
Z hlediska snižování prašnosti jsou
cenné především listnaté
stromy. Pásy stromů už tím, že sníží rychlost větru
usnadňují
sedimentaci tuhých imisí. Koruna stromu zachytí až 10 krát
více
prachu než plocha trávníku o stejné projekci. Filtrační účinek
stromů
je obrovský. Jeden hektar bukového lesa odfiltruje ročně 68
tun tuhých imisí
za rok v oblasti, kde je samovolný spad menší než
5 tun. Clona stromů, keřů
na travnatých pruzích zachytí až 20x více
prachu než samotný trávník. Na
ulici se stromy se v ovzduší nachází
jen třetina množství prachových částic.
V parku je to jedna
desetina.
Na podzim musíme dbát o zametání spadlého
listí, které obsahuje
značné množství prachu.
Sekání trávy velmi zvyšuje
prašnost v okolí. Proto je vhodnější
trávu sekat kosou a po dešti než
motorovými sekačkami a za suchého
počasí. Posekaná tráva, kterou necháme
ležet na trávníku sice může
vrátit půdě živiny, ale zvyšuje přítomnost prachu
v ulicích. Vhodné
by bylo použít nebo kombinovat sekačku s vysavačem, který
by
zachytil i část vířeného prachu, nebo alespoň posekanou trávu sbírat
a
nepoužívat na mulčování.
Dnes už není pro nikoho nová informace, že rostliny
zachycují
radioaktivní prvky, těžké kovy a některé dokonce likvidují
i
choroboplodné bakterie, které mohou být v prachu obsažené. Část
zachycují
rostliny na svém povrchu přímo z ovzduší (spad), část
dokáží "vytáhnout" i z
půdy. Rybíz obsahuje ve svých plodech
olovo, ale pravděpodobně jde spíše o
kov obsažený v prachu
na zaprášených plodech než o schopnost rostliny
akumulovat
olovo z půdy. Vhodnou rostlinou na absorpci těžkých kovů z
půdy
je např. konopí a rýže (semeno je ovšem následně
nepoživatelné).
Pokud bychom chtěli vstřebání těžkých kovů rostlinami
snížit,
doporučuje se většinou poskytnout rostlinám dostatek vápníku
a
hořčíku, resp. zabránit zvyšování kyselosti půdy např. přidáním
mletého
vápence.
Dle japonských výzkumů je nejcennější dřevinou při
zachycování
škodlivin z ovzduší topol a z bylin rýže a slunečnice. Za
vhodný
můžeme považovat i oman, který je trvalkou, je značně odolný
a
dosahuje potřebné výšky. Zajímavé na tom je, že dle zastaralých
kritérií
je topol ještě stále brán jako dřevina méněhodnotná, které
není poskytnuta
ochrana, která odpovídá jejímu významu. Přitom byla
například zcela vyvrácena
pověra, že plodové chmíří topolu má
význam při vzniku alergických
reakcí.
Pro výsadbu hygienických ochranných pásem se používají z
různých
důvodů: bobkovišeň lékařská, cesmína obecná, jasan manový,
javor
ginnala, kalina japonská, třešeň sakura, kalina vrásčitolistá, lípa
srdčitá,
topoly, jeřáby (jeřáb muk dobře váže prach), jerlín a jírovec
maďal.
(Viz další tři položky a soubor na téma PRACH - dokument
WORD)
Zeleň vhodná pro průmyslové oblasti - keře:
"Aralia
elata, Berberis species, Buddleia davidii, Buxus sempervirens, Chaenomeles
species,
Cornus alba, Cotonoaster species, Cytisus species, Deutzia
species, Elaeagnus species,
Philadelphus species, Euonymus species, Forsythia
species, Genista species, Hibiscus syriacus,
Hydrangea species, Hypericum
species, Ilex species, Kerria japonica, Ligustrum species,
Lonicera pileata,
Magnolia species, Mahonia species, Pernettya mucronata, Viburnum
species,
Potentilla species, Prunus laurocerasus, Pyracantha species,
Rhododendron species, Rhus typhina,
Ribes sanguineum, Salix species, Skimia
japonica, Spiraea species, Symhoricarpos species,
Syringa species, Tamarix
tetrandra, Ulex species, Vinca species, Weigelia species"
(D. G.
Hessayon)
aukuba - Aucuba, černý bez - Sambucus nigra, morušovníky
- Morus, šeřík, rakytník řešetlákový
- Hippophäe rhamnoides,
aronie, velkoplodé růže (zejména růže svraskalá)
Zeleň vhodná pro
průmyslové oblasti - stromy:
jírovec, kaštanovník, třešeň, višeň, jeřáb,
aronie, moruše, modřín, jehličiny sopečných oblastí
(místní typy),
javor, bříza, topol, jasan, jeřáb, aronie, kalina, černý bez, šeřík, lípa,
akát
Zeleň vhodná pro prvotní osázení rekultivovaných, rep.
devastovaných, bezlesých
ploch: (nevadí jim plné slunce, horší
klimatické podmínky, méně výživná, kyselá, vápenitá půda)
Bříza, javor, akát,
černý bez, vrba (typické náletové dřeviny), modřín (často sám osidluje jako
první
strom uvolněné, odkryté, odlesněné nebo spálené plochy.), míšpule,
dřín, akát, jeřáb ptačí (podobně
jako vrba, bříza, modřín nebo akát patří
mezi pionýrské druhy)
Zeleň snášející zaprášení a
exhalace:
Přirozené odrůdy jehličin vzniklé a rostoucí v oblastech
typických v minulosti sopečnou činností,
různé druhy třešní, moruší.
javorů, topolů, jasanů, černého bezu, šeřík, lípa srdčitá, jírovec
maďal,
jerlín, rakytník řešetlákový (i u dálnic), hlošina, akát, velkoplodé
růže (zejména růže svraskalá), aukuba,
opadavé dřišťály,
Jako opadavý
jehličnan má vyšší toleranci k zaprášení a exhalacím modřín.
Zeleň
nesnášející zaprášení a exhalace:
jedle, většina odrůd, typů a
druhů borovice, jalovec
Zeleň s účinkem
protierozivním:
Ostružiník (i k řece a na svahy), rakytník (i k řece),
vrba (i k řece a na svahy), růže dužnoplodá,
růže svraskalá (obě i na svahy),
růže skořicová (i k řece a na svahy), dřín (i na svahy), škumpa
ocetná,
jalovec (i na svahy)
Poznámka: Protierozivní pásy zeleně na svazích
vysazujeme po vrstevnici. Také obdělávaná pole
je výhodné rozdělit po
vrstevnici protierozivními pásy.
Zimní zakrytí potřebují
rostliny:
Ibišek syrský, hortenzie (odlistíme, svineme k zemi a zakryjeme
půdou
a chvojím nebo jinak) cesmína, Leycesteria, Lespedeza, pernetie,
komule,
latnatec, ořechoplodec, olověnec, zimnokvět, pivoňka, perovskie,
sápa,
arálie (mladé rostliny), blahokeř, čilimník, Danae, hlošina (u
stálezelených
hlošin přikrýváme kořeny), Lespedeza, hlodáš (zakrýt kořeny),
ostružina
(zakrýt plodící výhony kulturních odrůd)
Zeleň - stáří
stromů: "Švestky, peckovice vůbec, se mají vykácet po 15
letech, hrušky a
jablka po 20 letech. Stromy jsou postupně
oslabovány a jsou také stále více
napadány různými parazity a plísněmi.
Zamyslete se proto nad stářím stromů ve
vašich sadech a zahradách.
Často jsme je staré již koupili a říkáme si, že je
škoda je pokácet.
Vždyť ještě rodí." (ZR) Nejen ovoce ze starých stromů je
napadáno
častěji plísněmi, ale spory a prach hub a plísní mohou škodit
lidem
i přímo. Památné ovocné stromy udržujeme v dobrém zdravotním
stavu,
ale i tak nebývá z hygienických a bioenergetických příčin často
vhodné
rostou-li blízko domu. Takovou výjimku snášíme jen pokud je
strom
zvláštním způsobem spjat s žijící osobou či rodem. Nemoce a škůdci ze
starých
stromů se také snadno přenášejí na mladé, což je riskantní zejména u
šárky.
Zeleň - stromy (jehličnany, listnáče) a jejich
tvary
Sloupovitý, kuželovitý, pyramidální, zaoblený, otevřený,
kompaktní
převislý, rozprostřený, kulovitý, vodorovně větvený,
nepravidelně
větvený, nízko větvený
Zeleň okrasná, jejíž plody
můžeme konzumovat nebo využit v kuchyni:
dřišťál, líska (i turecká),
mišpule, kdoule, aktinidie /kiwi), aronie, bez černý, borůvka,
brusinka,
dřín, hloh, hlošina úzkolistá, hlošina mnohokvětá, jalovec, jeřáb,
kaštanovník, mandloň, meruzalka
velkoplodá, morušovník, ostružiník, rakytník,
trnka (nemá být pěstována poblíž ovocných zahrad
a sadů s druhy stromů
náchylnými k šárce), višeň plstnatá, velkoplodé růže: růže dužnoplodá,
růže
svraskalá, růže skořicová, růže Moyseova, růže Roopova, růže převislá (alpská),
růže průhonická
Zahrady na plochých střechách "mají tradici už
více než 2 000 let. Byla např. archeol. prokázaná
existence střešních zahrad
při vykopávkách v Ninive z doby panování krále Šalamouna, tj.
téměř
1 000 let před naším letopočtem. Známé jsou také visuté zahrady
královny Semiramis vybudované
v Babylóně o 500 let později, které
patřily mezi 7 divů světa. Babylónští stavitelé zřejmě už tehdy
dokázali
vyřešit 2 základní problémy vyskytující se při budování střešních zahrad:
dokonalou izolaci
a dostatek vody.
Ve starém Římě se střešní a
terasové zahrady staly součástí některých patricijských domů.
Pozornost
v tomto směru si zaslouží hrobka císaře Augusta, kterou nechal
vybudovat pro sebe a svou rodinu
v roce 28 př. n. l. Stavba měla 89 m
v průměru a její terasa byla osázena cypřiši a
květinami
v přenosných nádobách. Přibližně od 1. stol. n. l. byl vývoj
střešních zahrad na několik století přerušen.
Teprve italská renezance
navázala na antickou tradici: ve Florencii vzniká kolem roku 1400
palác
Medicejských se střešní zahradou a terasami o velikosti přes 1 000 m2.
Od té doby střešní a terasové
zahrady přibývaly v celé Evropě. Budování
těchto zahrad bylo vyhrazeno majetnějším vrstvám, neboť
tyto stavby sloužily
především k reprezentaci.
Zásadním mezníkem dalšího vývoje je rok
1867, rok vynálezu železobetonu, který umožnil jednodušší
a bezpečnější
řešení a prodloužil životnost konstrukčních prvků. Jednou z prvních
takovýchto staveb
navrhl a postavil roku 1887 architekt F. Hennebique
v Lombardii.
Od začátku 20. stol. začínají střešní zahrady hrát
zásadnější roli. Zasloužil se o to i významný světový
architekt Le
Corbbusier. Do 40. let minulého stol. vzniká poměrně dost střešních a
terasovitých zahrad.
Přesto mnoho projektů zůstalo bez realizace. Objevují se
totiž některé problémy v konstrukčních
a stavebních řešení. Teprve
rozvoj chemie a plastických hmot po 2. světové válce vytváří předpoklady
pro
uspokojivé řešení. To se týká zejména projektů a staveb po roce 1950 ve
Švýcarsku a Německu.
V 70. a 80. letech významných příkladů přibývá.
Střešní zeleň se stává významnou, podporovanou
a propagovanou součástí
humanizace obytného prostředí. Pozoruhodné jsou zejména stavby té
doby
v tehdejší západním Německu. Zahrady jsou tu zakládány na střechách
s poměrně malou únosností,
na kterých se vysazují rostliny pouze do
tenkých vrstev (4-10 cm). K nejdůležitějším objektům u nás
patří po roce
1970 hotel Thermal v Karlových Varech." (www.quido.cz )
Náhrobek
císaře Augusta
viz
http://www.brown.edu/Departments/Old_World_Archaeology_and_Art/html/courses/resources_ae0003/imageguide_AE0003_part2.html
(in:
http://www.quido.cz/objevy/obaly.htm )
(Zeleň pod stromy)
Co
pod stromy?
Autor: Radka Procházková
Zahrada bez stromů je jako Neapol
bez slunce. Ovšem v průběhu let se stává, že pod stromy vznikají nevzhledná
holá
místa. Ale i to se dá zachránit, pokud se to stalo i ve vaší zahradě,
zkuste pod stromy založit nový květinový záhon.
Pokud se pro tuto možnost
rozhodnete, máte široký výběr. Mnohým cibulovinám, trvalkám, keřům,
kapradinám
a travám místa pod stromy vyhovují - jsou přizpůsobeny podmínkám
svých původních stanovišť, kterými byly okraje
nebo podrost lesa, takže se s
nedostatkem světla se rostliny většinou dokáží vyrovnat. Mnohem větším problémem
je
konkurence kořenů stromů - boj o skromný životní prostor, vodu a
živiny.
Ne všechny stromy se dají podsázet
Trvalky snášející stín
vytvářejí kořenový systém zpravidla jen pod povrchem takže stromům, jejichž
kořeny sahají do
hloubky, cestu téměř nekříží. Obtížnější je situace u
stromů, které prokořeňují převážně svrchní vrstvy půdy. Půdu
protkanou
plochými kořeny, jaké má javor mléč nebo bříza, je s přibývajícími léty stále
obtížnější osázet. Některé mělce
kořenící dřeviny, jako například smrky, však
lze ve vlhké půdě podsadit rostlinami mnohem snadněji. V tomto případě
ovšem
musíte zvolit rostliny tolerantní ke kyselému humusu jehličnanů, jako jsou dřín
kanadský (Cornus canadensis),
srdcovka (Dicentra) nebo škornice
(Epimedium).
Obtížným případem je ořešák. Ukládá v listech jedovaté látky,
které se po opadu listů dostávají do země a potlačují růst
téměř veškeré
vegetace.
----
Stromy, které lze dobře podsadit: jeřáb (Sorbus), hrušeň
(Pyrus), okrasné jabloně (Malus), hloh obecný (Crataegus
laevigata),
paulovnie (Paulownia).
Stromy, které se podsazují velmi špatně: Ořešák
královský (Juglans regia), javor mléč (Acer platanoides), bříza
bělokorá
(Betula pendula), lípa (Tilia).
----
Rostliny, které se vejdou
mezi kořeny
Pod vysokými starými stromy se dobře daří především rostlinám,
kterým vyhovuje polostín. Rozmanitý záhon může
vzniknout například z trvalek
jakými jsou kakost oddenkatý (Geranium macrorrhizum), oměj zahradní (Aconitum),
kuklík
(Geum), čechrava (Astilbe), sasanka japonská (Anemone japonica) a
náprstník červený (Digitalis purpurea). Dekorativní
kompozice pak obstarají
různé kapradiny a trávy.
Pod dřevinami s hustou korunou dobře rostou
ploštičník (Cimicifuga), badan (Bergenia) a bohyška (Hosta).
Vhodným
doprovodem jsou odolné půdopokryvné rostliny jako barvínek menší
(Vinca minor). Pro suchá stinná místa pod stromy
lze doporučit kontryhel
měkký (Alchemilla mollis). A pokud váš oblíbený strom roste ve vlhké jílovité
půdě, hodí se pod
něj např. hluchavka žlutá (Lamiastrum galeobdolon),
prvosenka (Primula) nebo liliovka srstnatá (Tricyrtis hirta).
----
Jak
založit záhon pod stromem
Zaručený úspěch přinese současné vysazení stromu i
trvalek, protože i mělce kořenící stromy zapouštějí kvůli stabilitě
kořeny
nejdříve do hloubky a trvalky se v té době mohou nerušeně rozrůstat.
Roste-li
strom na zvoleném místě už dlouho, je nejlepší ho podsázet na sklonku léta. V
této době zvolna ustává činnost
kořenového systému a trvalky mají do jara
dostatek času k vytvoření kořenů a k přípravě na boj s konkurencí.
Jak
postupovat:
Odstraňte pod stromem všechny plevel a opatrně zkypřete
půdu.
Dřevěnými kolíky si označte největší proluky v síti kořenů pod
stromem.
Naneste na plochu pod stromem asi 10 cm vyzrálého kompostu.
Na
místa označená dřevěnými kolíky vysaďte rostliny a důkladně je zalijte.
Záhon
zakryjte vrstvou mulče, který ochrání půdu před vysycháním.
----
Lahodné
jahody
Divoce rostoucímu jahodníku obecnému (Fragaria vesca) se výborně daří
v lesích a na pasekách, zejména na mírně
vlhkých výživných a hlinitých
půdách. Snese i vápencový substrát. S oblibou je proto vysazován jako chutná a
voňavá
obruba záhonů a podsadba stromů. Tato vytrvalá, deset až dvacet
centimetrů vysoká bylina, která vytváří červené, sladké
a výrazně aromatické
plody totiž výborně prospívá i na stinných stanovištích.
(c) 1999-2002
Reader's Digest Výběr, s.r.o. | Všechna práva vyhrazena
The Reader's Digest
Association,
Inc.
http://www.i-receptar.cz/index.php?fce=article&magazine=1033§ion=1188&article=1890
ZAHRADY
A ZAHRÁDKÁŘSTVÍ V TISKU A
LITERATUŘE
=======================================
Chvála
zahrádkářům
-------------------------------------------------------
Jan Keller
V
poslední době se stalo módou pořádat učená fóra, na nichž odborníci na slovo
vzatí nenuceně debatují nad kaviárem o problému
světové bídy, a jsou tak
pracovití, že ještě cestou na letiště probírají ve svých klimatizovaných
limuzínách znepokojující otázky
o dopadu emisí z dopravy na globální
oteplování. Marně však vyhlížejí z oken konferenčních sálů a marně mžourají
zpoza
bezpečnostních skel svých pancéřovaných stříbrných sršňů. Nikde na
obzoru ani náznak nějakého řešení.
Netřeba však tak docela ztrácet
naději. Řešení celosvětových globálních problémů včetně těch problémů našich
snad přece jen existuje.
Dost možná však spočívá v krocích natolik
nenápadných a při pohledu shora tak nepatrných, že dalekozrací profesionálové
spásy
všeho druhu je prostě nemohou při nejlepší vůli ani zaregistrovat.
Jednou z téměř titěrných drobností, které sice velmi nenápadně, ale
kupodivu
dosti tvrdošíjně stojí v cestě globálnímu směřování světa, mohou být třeba i
docela obyčejné zahrádky. Některé jsou jako
dlaň, jiné bývají větší, některé
jsou rozptýleny jen tak osaměle, jiné zase soustředěny v celých koloniích,
některé jsou spíše okrasné,
jiné jsou zeleninové. Bývají tak nenápadné a
zároveň jsou natolik všudypřítomné, že nás ani nenapadne, co všechno by se v
nich
mohlo skrývat. Všechny však mají jedno společné – dohromady představují
alternativu ke směřování takzvaně velkého,
globalizujícího se světa.
Alternativu možná napohled trochu skromnou, avšak vzhledem k vrstvám neúrodné
hlušiny, která náš svět
ve stále hustější vrstvě pokrývá, alternativu vítanou
a milou.
ZAHRÁDKA NAMÍSTO TRŽNÍ PUSTINY
Systém trhu má v rovině
ekonomické jistě řadu zázračných vlastností. Vzniklo na to téma dokonce množství
neuvěřitelných historek
a pohádek. Ať již je vyprávějí ekonomové či recitují
politici, děj příběhu bývá zhruba následující: „Žil byl jeden mladý a krásný
Trh.
Po dlouhém a nebezpečném putování ekonomickými vědami neohrožený Trh
konečně nalezl svou vysněnou Společnost. Oženil
se s ní a měli spolu mnoho
nových Potřeb." Řada vypravěčů se v rámci dělby práce specializovala právě na
předčítání podobných
pohádek a docela obstojně se tím živí. Jejich pohádková
živnost vzkvétá zvláště poté, co se ukázalo, že nejeden volič při
těchto
konejšivých příbězích dokáže prospat celé čtyři dlouhé
roky.
Skutečnost však má do pohádky, jak už to tak bývá, hodně daleko.
To, co provádí trh se společností, není žádná idyla. Chová
se ke své
princezně spíše jako pořádně vyhladovělý drak. Možná to nemyslí ve svém rozoumku
nijak zle, nejde mu však o nic
jiného, než o to, roztrhat společnost na kusy,
rozcupovat ji na co nejmenší částečky. Trh totiž ke svému dobrému trávení
potřebuje
společnost složenou z dokonale samostatných, to ale zároveň znamená
dokonale izolovaných, dokonale nesoběstačných a pokud
možno osamocených lidí.
Takoví lidé jsou potom nuceni obracet se právě na trh s naprosto všemi svými
potřebami. Jsou na trhu
závislí od rána do večera kvůli každé maličkosti, bez
něj nejsou schopni obstarat si vůbec nic.
Dokonale tržní společnost zatím
naštěstí nikdy a nikde neexistovala. V lidském světě stále ještě přežívají
nezanedbatelné ostrůvky
tržních vztahů. Ty pocházejí ještě ze starých dob,
dávno před vznikem moderní průmyslové a tržní společnosti. Každá
domácnost
představuje vlastně jeden z takových netržních ostrůvků. Vstupovat
na něj se ekonomům raději ani nedoporučuje. Nalezli by zde
neuvěřitelné
množství načerno prováděné a zcela nezdaněné práce. Francouzští sociologové
nedávno spočetli, že pokud by v jejich
zemi všichni manželé platili manželkám
za uvaření oběda, pokud by navíc batolata platila matkám za každé přebalení (při
zvýšené
taxe za noční směnu, pochopitelně), pokud by si sousedé uklízeli byty
a myli auta navzájem a za tuto službu si platili, vzrostl
by hrubý domácí
produkt Francie oproti dnešnímu o plných padesát procent.
To, co se děje
dennodenně v domácnostech nejen ve Francii, je jedna velká sabotáž tržní
ekonomiky. Vždyť pokud by se manželé
rozvedli, přestali hospodařit společně,
úklid si objednali u příslušné firmy a obědvali každý ve své restauraci či
bufetu, prosperita
země, měřena standardními ekonomickými ukazateli, by
jednoznačně vzrostla. Pokud by navíc nevychovávali ani své děti a svěřili
je
do péče dětského domova, vytvořili by nové pracovní příležitosti v sektoru
služeb. Prosperita země by zase o něco vyskočila.
Vždyť jen vzrůst
rozvodovosti přináší Spojeným státům americkým ročně více tržních příležitostí,
než kolik obstará celá ekonomika
Haiti. Naštěstí pro ekonomy a jejich
bilancování se Američané rozvádějí stále častěji a přibližně polovina dětí zde
již vyrůstá
v neúplných rodinách. Jejich rostoucí kriminalita pak vytváří
další tržní šance. Americký sen se pozvolna naplňuje.
Co s tím mají
společného zahrádky? V zásadě působí proti této tržní logice. Tyto malé
ozeleněné ostrůvky jsou na fungování trhu
dalekosáhle nezávislé. Umožňují
člověku, aby si alespoň něco vypěstoval pro sebe sám a se svou rodinou. Obstará
si tak
v příjemném prostředí aspoň část věcí, na které by musel jinak
vydělávat i uprostřed slunného dne někde v šedé kanceláři.
Z hlediska ekonomů
představuje neregistrovaný výnos ze zahrádek a z drobného chovu pochopitelně
neférovou konkurenci
průmyslovému zemědělství. A tak raději dávají potřebným
lidem zadarmo poukázky na potraviny. Podporuje se tím hospodářský
model, v
němž dvě až tři procenta ekonomicky aktivních obdělává pomocí chemikálií a těžké
techniky nekonečná pole, zatímco
deset, dvanáct či patnáct procent
nezaměstnaných se na ně přitom dívá z oken svých laciných bytů.
ZAHRÁDKA
JAKO TŘETÍ CESTA
Drobné samozásobitelství představuje ne-li přímo třetí
cestu, tedy alespoň schůdnou alternativní pěšinku, která se vine
mezi
abstraktním systémem trhu a úředním systémem státní sociální péče. To,
co si vypěstuji na své zahrádce, mám k dispozici pro
případ, že bych na to na
trhu neměl dostatek peněz, ale také pro případ, že by se to již nevešlo do
skromného charitativního
rámečku sociální péče, který je ochoten mi zajistit
s velkým brbláním stát. Zde mají zahrádky, třeba by byly rozlohou
sebemenší,
rozměr přímo historický. Neustále jsme dnes všichni tlačeni do
falešného dilematu: Buď s námi bude po libosti nakládat
všemocný trh, anebo
se o to postará všemocný stát. Toto dilema je velmi nešťastné a krajně účelové.
Spolehneme-li se pouze
na trh, čekají nás jen obyčejné krysí dostihy – stále
více a více vydělávat proto, aby bylo možno stále více utrácet. Čím čistší
je
trh, tím hlubší nákupní vozíky je nutno před sebou dennodenně tlačit, má-li se
do nich vejít všechno to, co lze obstarat jedině
koupí. Protože však vše je
nutno od někoho v čistě tržním prostředí koupit, je třeba hned po návratu ze
supermarketu běžet opět
rychle do práce – protože vozík pro další nákupní
dávku je již přistaven a netrpělivě čeká. (Poznámka autora: Tyto pasáže
nejsou
psány pro tuneláře, tedy pro hrstku našich spoluobčanů, kteří si
nechali od polistopadové politiky patentovat způsob, jak si vše
potřebné
opatřit i bez peněz a bez nakupování.) Tržně neúspěšným zbývá pouze krajně
neosobní, byrokraticky dávkovaná sociální
pomoc. Závislost na trhu vyměnili
za závislost na státu a na jeho sociální péči. Čím čistší, konkurenčnější a
dravější tržní prostředí,
tím více tržně neúspěšných a tedy nutně tím více
klientů stále přetíženějšího sociálního státu. Zatímco trh člověka ustavičně
popohání,
systém státní péče ho stále někam posunuje a tlačí. Ani zde, ani
tam není ani na okamžik svým vlastním pánem. Zahrádky představují
malé a
docela útulné oázy v širé pustině sociálně tržní ekonomiky. Zatímco z jedné
strany neúprosný diktát trhu a ze strany druhé
úřední tlaky státní péče lidi
navzájem dokonale izolují, na zahrádkách mohou být, pokud si to sami přejí –
spolu a pohromadě.
Zatímco trh neustále staví jedny proti druhým a po všech
žádá, aby se do krve servali o kost pracovních příležitostí, na zahrádkách
se
mohou lidé dohodnout po dobrém jako rovný s rovným. Zatímco státní péče je často
pokořuje tím, že jim dává najevo prekérnost
jejich situace a nahlíží jim v
kuchyni pod pokličky, aby se ujistila, kdo patří skutečně mezi sociálně
potřebné, v zahrádkářské kolonii
platí: má zahrádka – můj hrad. Vlastní
parcela v rámci zahrádkářské kolonie umožňuje všem hledat a udržovat onu
křehkou
rovnováhu mezi autonomií – samostatností a naprosto dobrovolnou
kooperací. Na humusu tržní konkurence ani v pařeništi státní
byrokracie se
této ušlechtilé zahradní směsce příliš nedaří. Každá zahrádkářská osada tak
představuje malý zárodek modelu, který
je tak žádoucí pro vznik skutečně
zdravé společnosti. Úrodná a vlídná půda zahrádek chrání jak před nepřehlednou
džunglí trhu,
tak před podezřelou bažinou státní byrokracie.
ZAHRÁDKY
NEJSOU VIRTUÁLNÍ REALITA Virtuální realita, tedy nahrazení a jakési vylepšení
obyčejné skutečnosti pomocí
uměle zkonstruovaných obrazů, dnes poznamenává a
deformuje život na každém kroku. Za vylepšení pouhé skutečnosti je
přitom
vydáváno cokoliv, co umožňuje z málo uspokojivé reality světa alespoň
načas ve fantazii uniknout. Před blikající obrazovky
televizorů, počítačů a
hracích strojů usedají lidé, když jim obyčejná svět připadá až příliš nudný,
fádní, průměrný a bez nápadu.
Za mírný poplatek je jim dovoleno žít ve světě
uměle zkonstruovaném a vzrušeně se identifikovat s hrdiny, kteří jim imponují
právě
proto, že na rozdíl od nich samotných nejsou ani trochu nudní, fádní,
průměrní či bez nápadu. I když virtuální realita je poměrně
nedávný vynález,
někteří její fanoušci se již stihli propracovat do stadia, kdy nerozeznávají
realitu od fikce. Ti zvláště pokročilí
pak tuto základní neschopnost vydávají
za svou hlavní přednost. Shodou okolností to často bývá jejich přednost jediná.
Virtuální
realita oprošťuje lidi od přirozených forem mezilidských vztahů a
zapojuje je do kontaktů zprostředkovávaných výlučně technikou.
Technika jim
zprostředkovává iluze doteků, barev a časem snad i vůní, které jako kdyby nebyly
z tohoto až příliš obyčejného světa.
Působí tak v naprosto stejném směru jako
drogy a má i stejný účinek – zvyšuje závislost konzumentů. Stejně tak jako
drogové
opojení, také opojení virtuální realitou je věrným symbolem
převráceného světa, ve kterém se člověk cítí zdaleka nejsvobodněji
právě
tehdy, když je pod v l i v e m. To, aby byl člověk co nejvíce a co
nejdéle pod vlivem, je základní problém veškeré marketingové
strategie. Pokud
by se pravidelný konzum nbestal nutkavým návykem dostatečného počtu lidí,
ekonomika by dostatečně dynamicky
nerostla. Nutkavý konzumní návyk se stal
zdrojem úzce ekonomicky chápaného pokroku, a proto je naše kultura tak
dalekosáhle
bezbranná vůči drogám všeho druhu. Mnozí potřebují drogy ke svému
vzrušení přesně tak, jako se jimi potřebují přenášet do světů,
které je
vzrušují virtuálně. Teprve až budou napevno přifázováni ke kabelům, budou se
cítit dokonale svobodní. Možná pak
z vděčnosti založí stranu občanské
virtuální demokracie. Co zde může nabídnou obyčejná zahrádka? To
nejdůležitější.
Od nefalšovaného kontaktu s reálnou půdou, až po ty zcela
nevirtuální brouky a žížaly. Na zahrádce chválabohu není možné,
abyste při
šlápnutí do kusu obyčejného hnoje cítili vůni vybraného parfému. Ve virtuální
demokracii to bývá pravidlem. Zemitost
zahrádek však znamená ještě mnohem
více. Působí přímo proti hlavní neřesti konzumní kultury. Ta spočívá nejen v
tom, že nákupní
vozíky musejí být rok od roku stále těžší a objemnější.
Koneckonců existují konzumní kultury, jako je ta naše, v nichž spousta lidí
jen
stěží stačí zakrýt běžným nákupem pouhé dno svého košíku. Moderní konzum
však znamená především ztrátu vědomí o širších souvislostech. Naprosto se
vytrácí přehled o tom, jakými cestami a s jakými důsledky se zboží dostalo do
regálu, ve kterém jsme
je zatím vždy pohodlně našli. Všichni se tak
přesunujeme do jakési virtuální reality, ve které příliš snadno nabýváme
dojmu,
že potraviny, které si ze supermarketu odvážíme, snad rostou přímo
někde v regálech. Jen málokdy jsme schopni říci o jejich
původu něco
konkrétnějšího. Něco si prostě roste jen tak u Meinla, něčemu jinému se daří
zase spíše v Delvitě či hned kousek
vedle v Makru. Pro část úrody je třeba
zajet až někam daleko za humna do Diskontu, kde narostla nejlacinější. Ztrácíme
nejen
přehled o tom, jak se k nám věci dostávají, ale tím spíše pak o tom, co
se s nimi vlastně děje, když doslouží. Prostě se před námi
objevují a zase
beze stopy mizí, jako by to byly pouhé obrázky ve virtuálním studiu. Také jejich
osudy jsou nám příznačně lhostené.
Protože o nich dohromady nic nevíme, málo
si jich vážíme. Jako kdybychom se vraceli velkou historickou oklikou do
fáze
primitivních kultur sběračů, kteří jen tak ledabyle parazitují na tom,
co jim právě přijde do cesty. Jsme na tom dokonce ještě hůře
než oni. Zatímco
takzvaní primitivové měli obsáhlé vědomosti týkající se toho, co, kdy a kde
roste, měli dokonalé znalosti o svém
prostředí, náš dnešní sběračský instinkt
se spokojí s důvěřivým předpokladem, že supermarket prostě bude mít otevřeno i
zítra.
Kdyby se náhodou jednoho dne brány supermarketů nečekaně neotevřely,
nepomohou snad ani Zlaté stránky. Zahrádka představuje
z hlediska vývojového
rozhodný krok kupředu. Přenáší nás z fáze pouhých náhodných sběračů do mnohem
pokročilejšího období
záměrných pěstitelů, tedy do vyššího stupně civilizace.
Pěstitel se snaží mít na své zahrádce pod svou vlastní kontrolou to, čeho
se
lovcům a sběračům dostává jen z vůle jakési vyšší moci a za cenu oběti
týkající se jejich peněženek. Pěstitel zná souvislosti. Může
sledovat proces
zázraku růstu přímo před svýma očima a ví, jakým způsobem spolu věci souvisejí.
Třebaže na jeho zahrádce není
zhola nic virtuálního, dějí se zde věci
senzačnější než v tom nejneskutečnějším filmu. Na vlastní oči vidí, jak z
loňského odpadu
povstává nový život. I kdyby návštěvník supermarketu prostál
vzadu za velkoobchodem celé jaro, podobný zázrak tam určitě
nespatří. I když
ekonomové rádi mluví o zázračném růstu, ve srovnání se zahrádkáři o něm nevědí
vlastně vůbec nic. To jen
po vzoru jistých přírodních organismů vydatně
parazitují na dávno mrtvých analogiích. Nevědí nic o cyklických procesech,
které
teprve dávají veškerému růstu smysl. Když si koupím bochník chleba a
hned před obchodem ho odhodím do popelnice, ekonomika
země zase o něco
vzroste. Bylo totiž prodáno a zaplaceno zboží, což standardním ekonomickým
statistikám ke spokojenosti naprosto
stačí. Ke spoustě koupených věcí se
přitom chováme naprosto stejně jako k bochníku odhozenému do popelnice. Nemáme k
nim ten
správný vztah Vůbec nevíme, jak vznikly, a je nám docela jedno, jak
zkončí. Žádného zahrádkáře by naproti tomu nenapadlo vyhodit
svou úrodu do
popelnice. Zná velice dobře souvislosti, proto by to nikdy neudělal. A přesto se
cena plodin, které pracně vypěstoval
a poté k vlastní spokojenosti
spotřeboval, nikdy nepromítne do ukazatele hrubého domácího produktu. Vyhodím-li
do kontejneru
koupený chleba, moje země zbohatne. Pochutnám-li si s celou
rodinou na úrodě z vlastní zahrádky, země zůstává bilančně chudá,
jako
kdybych vůbec nic nevypěstoval. Kdo je moudřejší a kdo ví více o životě? Ekonom
nebo zahrádkář?
ŠITÉ PŘÍMO NA MÍRU ČLOVĚKA Jen málo věcí v moderní
společnosti ještě respektuje obyčejné lidské rozměry. Má-li něco
v konkurenci
nové ekonomiky přežít, musí to být přinejmenším multi-, super-, nejraději
však přímo hyperveliké. Pro silně
přerostlý, nezdravě nafouklý hospodářský
systém jsme vymysleli neutrální termín globalizace. V moderním světě,
jenž
se stává příliš těsným pro všechnu tu globální aroganci a globální
pokrytectví, znamenají míry pouhého člověka, přes veškerá
ujišťování
politiků, stále méně a méně. V tomto světě jsou ekonomicky úspěšné pouze takové
instituce, jimž se daří pouhé lidi
odsekávat, jako by to bylo přebytečné
sádlo. Ve světě, kde pyšné hradby vysoké politiky jsou (od jednoho
humanitárního
bombardování ke druhému) stále vyšší, zůstávají naštěstí ještě
stát obyčejné plůtky kolem zahrádek. Jsou pořád stejně nízké
a stejně
skromné. V tom je velká naděje.
Právě v měřítku zahrádek je něco, co si i
v nesmyslné době udržuje smysl pro míru. Dokázaly to i v době, kdy města,
architektura,
silnice, letiště a přístavy dávno jakýkoliv smysl pro míru
nadobro ztratily. V nízkých plůtcích zahrádek zůstává něco, co se ani
v rámci
globalizace neroztahuje až po obzor, a co, na rozdíl od politiků, nenabobtnává
až do nebe.
Možná, že ani zahrádky naše problémy nakonec vyřešit
nepomohou. Co se dá dělat. Aspoň jsme v nich byli na čerstvém vzduchu.
Není
sice klimatizovaný, jako ten v limuzínách, kongresových centrech anebo v halách
supermarketů, zato je však pořád ještě
zadarmo. A dokonce i ti největší, ze
všech nejúspěšnější a ze všech nejfajnovější individualisté ho pořád ještě
dýchají s námi.
Ne-li přímo kolektivisticky, tedy určitě společně.
(Salon
Práva, 2000)
SUPER-HOME
Darius.cz - ARCHA |
HOME EKOLOG
Integrovaný systém textů |
MATERIALY
xxx |
HERBAR
xxx |
KONOPI
Konopí v medicíně |
KNIHY, LINKY
doporucene |
DUSE STROMU
Duchovni, bioenergeticke, symbolicke aspekty stromu |
TECHNOLOGIE
Technologie obrábění dřeva |
PRACH scenar |
PERMAKULTURA dokument WORD |
LETS dokument WORD |
KALENDAR DOWNLOAD (WORD) |
DREVO I
Drevo, dreviny, drevite rostliny |
KVETINY byliny |
KVETINY II letničky (WORD) |
koreni využití rostlin jako koření |