Paichl Jiří,Tibet,Nepál,Čína,Indie,Pokhara,Annapurna,Mongolsko

1 0 8  c o p á n k ů

 

fragmenty deníku z kavalírské cesty do Tibetu

Biblí naší výpravy se stalo vyprávění jednoho Čehůna z řádu františkánů, Odorica z Pordenone. Dále zápisky dvou Žabožroutů a později ještě dvou Pšonků, plahočících se stejnými končinami v různě nesvobodných dobách. Ten druhý zdroj byl přeložen do jazyka českého čirou náhodou na fous přesně před rovnou stovkou let.
Bylo by dost odvážné si vytahovat šle a tvrdit, že my tři vlastně jedeme do té říše Středu také misionovat, ve smyslu myšlenek šíření našeho západního, asi jen v očích našich světa kulturního. Kultura zdejší je o tisíce let starší té naší.

Paulo Coelho se probírá zrovna z opice, byvše právě včera zadupán do země svým nakladatelem. Přinesl mu svého Alchymistu.


 

Věnováno mé milované polovici, která musela zůstat doma za pecí. Té patří dík za neomylnou navigaci na trapinku směřující z nebeských výšin bezpečně zpět na zem. Hnedka po návratu. Pocity při loučení, o mnoho let později krásně vystihl Tomáš Šebek, hnedka na samém začátku svého útlého dílka: „Nebe nad Jemenem“.

 

Když můžeš odejít si kamkoli,
nač na svou škodu lpět zde na poli?

(Tibetská lidová)

A jedno podobné moudro z Albionu.

 

108       copánků mladých tibeťanek v osadě Gobi na břehu největšího solného jezera světa

 

108       černých čerstvě useknutých bůvolých hlav před kasárnami královské gardy

 

108       mosazných kravských hlav chrlí posvátnou vodu v Muktinathu

 

108       modlitebních mlýnků se roztáčí u vstupní kani do Kagbeni

 

108             krát obejdeš Kailas a dosáhneš spásy již na tomto světě

 

108       rohů obřího čortenu v Gyantse

 

108             úderů jezuitského zvonu

 

108       korálků růžence

 

108             knih ...

 

 

Tak týmž způsobem chtíce, abych i já něco ku paměti hodného potomkům svejm zanechal, aby oni věděti mohli, k čemu mě má mysl táhla, a oni o to aby se snažili, něco hodnějšího, platnějšího, podstatnějšího a znamenitějšího po sobě zanechati, a vzáctné mysli následovati mohli, jim sem ku příkladu této memorialní knihy po sobě, všelikého předsevzetí mého, kde a při čem sem byl, co sem viděl; co se v přítomnosti mé stalo a čeho sem v jakým věku nebo způsobu pokusil, jakžkoli mi Pán Bůh čeho dojíti dáti ráčil, zanechal.
Sepsáno na fous přesně před čtyřmi sty lety, Léta Páně patnáctistého osmdesátého sedmého.

Deník plný nadpisů a kapitálek

Jak tak na Vás koukám, tak si tu dlouhohrající desku už ani nekupujte.

 

Jehla infuze v žíle levého předloktí nejenom osvobozuje od každodenního maratonu a umožňuje, na rozdíl od leváka, i psát. Dva litry solutio glucosi ochucené všemi možnými vitaminy pozřete po kapkách za 6 hodin stejně jako zástup exotických chodů počínající kaviárem a končící kremrolemi se šlehačkou. Chuťové pohárky ale v prvém případě vyjdou na prázdno. Ten zástup nás čekal v tranzitu letiště Šeremetěvo, kam nás na omluvu za zpoždění pozvala před více nežli dvěma měsíci stevardka na nevyčerpatelné konto ČSA.

Při dlouhodobé extrémní zátěži začne lidský organismus trávit sám sebe. Po energetických zásobách v játrech si pochutná na svalové hmotě a až nakonec se pustí i do skromných zásob podkožního tuku. Žínka tě pak odmítne vpustit do dveří s poznámkou, že kostry vykupují v anatomickém ústavu na Karláku a nebýt dětí nocuješ ve fantomárně.

... Chodil po domě a všude nacházel známky vlastního vyvržení. Syn měl svůj psací stůl, jak se na mladého studenta patří. Zdálo se mu, že slyší arktický severák, ale to jenom služka Brigit jezdila vysavačem po koberci v salóně. Ze všeho nejpodivnější však bylo zrcadlo v koupelně: odráželo vychrtlou vousatou tvář psance bez domova. Na Rooseveltovi v zrcátku na holení nic takového nevídal. Shodil šaty. Užasl, když spatřil obrysy svého těla: žebra, klíční kosti, bílé a zranitelné tělo... V noci ho Matka objímala a snažila se ho rozehřát v kříži, tiskla se mu k zádům, vinula ho k sobě a hýčkala ten jeho zvláštní chlad. Oba pochopili, že tentokrát byl pryč až příliš dlouho... E.L.Doctorow: Ragtime

Krátká aklimatizace a nácvik stavby iglú s brachusem, Finčou a Martinem pod Ostrým Roháčem. Pár rozumů. A ještě rychle spíchnout výbavu.

Fotřík nás vedle jednodolarovky, jeho obligátní výbavy pro nouzi nejvyšší, vybavil i chlebem na dvakrát pečeným, biscot se zove. Tak tvrdým a tak suchým, že je vošajstlich nesmočený kousati a jím sobě zuby do kořene vylomiti možno lehce. A pro tu příčinu tvrdý a dvakrát pečený na lodě a do pevností se brává, že jsa dobře vypečený a suchý, neplesniví, ale několik let v své dobrotě trvati může. A přes to když na lodích na vodě člověk vlhkostí mnohých, jako flusův, rýmy atd. nabude, tím suchým chlebem s mnohým prospěchem zdraví je, suší a přemáhá; čemuž podobného dobrého v knihách mých lékařských mnohoby se najíti mohlo. To od nějakého Krištofa Haranta z nedalekých Polžic a Bezdružic prý zvěděl, vece on.

Finové postavili v Moskvě moderní letiště a díky nim strávila naše spolucestovatelka Monika část doby vyhrazené pro nabírání expediční váhy, na plánované společné dva metráky, v prostorách toalety. Pružina finského zámku není dimenzována pro dívčí zápěstí. Situaci Monča vyřešila kondičním alpinistickým přechodem několika přepážek a ještě stihla osvobodit Japonce zabloudivšího na dámské kadibudky.
Tam někde hluboko dole pod námi se krčí ty nechvalně známé gulagy carovy i ty novější rudé. Těch je prý o poznání více. Takový mlsní kolorit. Pokrok nelze zastavit.
Malá zastávka u vysychající kaluže zvané Bajkal. Na Kamčatku s jejíma vyhlášenejma borůvkama to je pořád ještě řádnej flák cesty. Tak snad někdy příště.

N atěšeni na zemi Čingischána jako malí kluci a holka vystupujeme z dvojplošníku u z prken sbitého terminálu, velikosti Hrádecké kadibudky. Tak tedy na vysvětlenou. Tamní alcízák nám prošmejdí všechna zavazadla a nebyl, jak se za okamžik ukáže prvním. Na mé krosně chybí horolezecká karabina. Taky blbej nápad ji tam jen tak přiheftovat, jako bychom už byli někde ve stěně. Čornul ji už při nakládání nebo třeba až v letadle, ale to by v zavazadlovém prostoru umrznul, zmetek jeden. Ale poznej ho, všichni jsou si tak podobný. Tady u akcízácké kůlny, pardón přistávací a odbavovací haly byl jako akcíz vyměřeno to ZX Spectrum. Byla to taková hra, co jako pasant, to jest tady, jako na potvoru zrovna já, snese.

Víte vy vůbec, že pojem akcíz doopravdy patřil do slovníku celníků před a za té druhé války světové. Byla to potravinová daň při příjezdu z vesnice do města, když jste vezli hroudu másla, vajíčka, krůtu anebo něco podobného. Jen na lesní plody včetně hub se nevztahovala. Po válce jsme převzali tenhle žargon my páni kluci při hře v kuličky, ve smyslu „zabavuje se“.
Těžko nezabřednout do všeobecného marasmu pod zakaboněným kukučem Velkého bratra, zabavivšího nám, jinak pojmenovaná čorka, hnedka prapředka Pécéčka, ZX Spectrum pro skorojmenovce Pajchla, našeho emisara a předáka československých geologů. Ta šťastná shoda jmen nám otvírala všude všechny dveře na kožených závěsech na místě našich kovaných pantů. Prvně u té šedé volhy čekající na nás na travnatém letišti.

Lamové potloukali se všude v celých tlupách, jsouce oděni v karmínové nebo žluté pláště, malebně přehozené přes jedno rameno, v přerůzných čepicích, připomínajících houby, frygickou čapku nebo též řeckou přilbu s vysokým hřbetem. Lamové vkráčeli tiše, rozmlouvajíce skoro šeptem, probírali růžence a věštili těm, kteří toužili po proroctví...
Antonín Ferdynand Ossendowski: Krajem lidí, zvířat a bohů (Koňmo Střední Asií), 1925

V Urgře, dnes hlavním městě země Tatarské, vymáháme omylem na puklém sloupu plodnosti, plném zápalek, přízeň bohů pro naši cestu, která dále již pokračuje po zemi.

Ze všech koutů, tohohle zapomenutého koutu světa se na nás šklebí posvátní ptáci Garuda.

Nemlich stejný sloup zvaný mnich stojí uprostřed obejváku v Biskupcovce. Kdysi stropní polštář ze šenku Hrádecké hospody. Nic nepodpírá, jen si tak stoji, taky řádně vyschlej a řádně popraskanej. Do těch jeho skulin ukrýváme trofeje z cest, jako Rakousko-Uherskou kulku z Drei-Zinnen, mosazné kování z Nazaretu, a na hřeby v jeho spárách věšíme masky hadího bůžka z království Mustang, jednu kamennou co dotáhl Tom z Jebel Toubkalu a hliněnou od Terky z Nevado Huascaránu, tu do černa vypálenou. Na podpěře visí skleněná baňka věčného kahanu z Aja Sofia, dřevěná maska koně s vousy z kokosového ořechu, to vše od Koptů z Kaira a abych nezapomněl každoročně i čerstvá větev jmelí ze Zvole u Zbraslavi. Jeden použitý hřeb je až z pevnosti pod Punta Arenas na břehu úžiny Magallanes, ten co měl v dobách Sira Francise Drake cenu zlata. Na něm se houpe za jedno ucho maska Maura z mastku, Květíno lup z OSN mise do Maroka.

Na ajrak ke Kalmyčkám koňmo. Silnice značená v naší mapě, jsou jen koleje vyjeté v trávě pro naše hostitele geology. "Mine, all mine."

Dokonale čisté, 4x denně luxované, čínské vagóny transsibiřského expresu nás odvážejí pouští Gobi kolem karavan klátivých dromedárů k hranici Říše středu. Koule bodláčí si to fičí po Gobi, váleny rozmarným všudypřítomným větrem. Nastoupili jsme pro sichr až do rozjíždějícího se vlaku. Jediný anglicky mluvící průvodčí nám poradil vepsat si rezervaci do jízdenky vlastní rukou  (tuto službu Čedok nezajišťuje). Od tohohle pana konduktérka jsme byli nuceni vyslechnout i ponaučení, že bez skrupulí bude každý ožrala štandopéde na nejbližší zastávce vylifrován, třeba bez kalhot a třeba by to měla být zastávka uprostřed Gobi. Neber si to tak osobně, utěšuje mě Finča a se všemi našimi jízdenkami se jde raději uklidit na toalety, neb rozjíždějící se vlak ještě jednou zastavuje na červené návěští.
Někde tady uprostřed Gobi, tohohle písečného pekla, tehdá když to ještě bylo vnitrozemské moře, mnohem větší než to Kaspické, zmiňované i naším rodákem Josífkem Kořenským.

... „Nyní je strašlivá Gobi nepřehlednou rovinou stěhovavých dun a jemnozrnných přesypů, ale před eony věků byla dnem vnitrozemního moře ... Na jeho březích a v jeho vodách radovali se a zápasili tvorové jiného vzezření, aniž poznali člověka, dospěli nejvyššího rozmachu a vymřeli navždy. Někdejší dno mořské jest jim teď rakví a hrobem.“

Tak tady někde poblíž měl být ten ostrov, co jitří odjakživa obrazotvornost tolika generací pozemšťanů i mimozemšťanů, stejně jako ten Ptačí ostrov v jezeře Quentin kam směřují naše šlépěje. Oba zobrazované na starých mapách. Stejně jako všechny tajemné jeskyně i jako Venuše, co si to přiharcovala do naší sluneční soustavy vlastně nedávno.
Konečně letíme podle karavan oživlých camelek v Gobi. Tou Gobi plnou zkamenělých dinosauřích vajec. Dinosauřice zahřívala svá vajíčka do poslední chvíle, než nepřišla prachová bouře, která je dobrým konzervátorem obého. A protože kraj byl a je bohatý na takové fajnové fujavice, je jich tu hafo.

V Mongolsku není lesů, ve kterých by mohl řádný křesťan rychle zmizeti...
Antonín Ferdynand Ossendowski: Krajem lidí, zvířat a bohů (Koňmo Střední Asií), 1925

Různorodá společnost ve třídě II. Američané, Australané, Francouzi, Maďaři, Němci, Novozélanďané, Poláci, Švédi a Švýcaři cestují, trochu pod vlivem módy, tímto vlakem již z Moskvy. A v tom vagonu magistrály transsibiřské i staré historky dostavníkové na přetřes přišly. Babylonské zmatení jazyků v Ruském vlaku integruje všudypřítomná angličtina. Několik spolucestujících směřuje ve stopách Marca Pola dále na Pákistán. Pouze Japonec dokončuje cestu kolem světa se znalostí svojí mateřštiny a velkým kufrem, který nedá z ruky. Na všech přechodech za něho vyplňujeme celní a různá zdravotní prohlášení pro Velkého bratra.

Vzpomínáme na Mirka Štětinu, jak o téhle štrece kdysi vyprávěl. Jel tehdy ale v opačném směru. „Jedenáct let předtím, na podzim roku 1964, jsem neměl o nějakých himálajských řekách ani ponětí. Ležel jsem na polstrované lavici pod amplionem, který se nedal vypnout a s vítězným břeskotem málostrunných houslí vyhrával pochod plný síly. Vracel jsem se přes Mongolsko z Číny. Postel byla součástí čínského expresu Peking-Moskva a hnala se se mnou přes ošklivá gobijská pomezí na sever. Strašlivá poušť Samo se předváděla v ledové podobě. Studený vítr vířil bezútěšnými pláněmi sníh a prach s odpadky...“

Všichni s námi, jedinými třemi Čechy, obdivují dokonalý servis čínského personálu. Hned po nástupu dostane každý cestovatel do vínku porcelánový hrnek na čaj s pokličkou a kobaltovým drakem. V každém kupé je stále doplňována vroucí voda do tuzexové termosky. Slušivé širmy lampiček v apartmá I.třídy připomínají atmosféru profláknutého Orient expresu nějaké Agáty. Na hranici vymění ženský personál, pod dohledem jediného muže, širokorozchodné nápravy spolu s diesel lokomotivou za páru. Na Číňany nedáme dopustit už kvůlivá těm litináčům OLYMBERYL, co budou do Nedvajzu z téhle Říše středu dovezeny za necelých pětadvacet zim. Do ohnivého okna jejich čučeno bude na místo do aslágu televizního. Na litinovém rantlu nad tím oknem hřáti si budeme na střídačku šlapky a v teakovém fotelu před nimi čtena bude kniha za knihou o dalekých cestách, co provokují vlastní výpravy do nejzazších koutů té naší modré koule. Ovládány pohrabáčem zavěšeným na dosah ruky levé do posledního oka jednoho ze dvou řetězů nesoucích madla sušáků čehokoli co se na nich udrží. Nebo jen palcem nohy levé zvládající po ročním zácviku nastevřít, či přivřít dvířka popelníku, co pouští plamenům více či méně kyslíku. Palec za vydatné výpomoci prostředníku nohy téže zvládne zaroštovat ale jen tak jemně aby nepropadlo moc žhavého popela do popelníku a zbůhdarma nezchladl. Jen přiložit těma haxnama zatím ještě nikdo nesvedl. Prostě tyhle peciválské úkony chtějí ještě dotáhnout a doladit.
To křeslo vyštracháno bude už o tři roky později, chvilku po Sametové revoluci, v době kdy budeme s mladou naší firmou CT-Prague obývat likusák vmáčknutý mezi Vltavu a zbraslavskou dálnici. A to v jednom skladišti za Holešovickou tržnicí. Později na místě jeho pod okny Tomášova druhého mládeneckého mezaninu postavena bude budova celá ze skla. To skladiště bude napěchováno teakem právě dovezeným z dalekého Cejlonu. Stavebnici teakových latí roštů a šteftů za hubičku, jako vše v té době. Dřeva stejného, jako to ze kterého tesaři spíchli u Temže kdysi pradávno prkna, co znamenají svět, nějakému Williamovi Shakespearů. Později madla jeho řádně zaoblena rašplí velkou a ohlazena šosy kacabajky Nepálské z tohoto vejletu přivezené. Hlavice madel v dví tlap lvích neuměle vyřezány, jen tak stylizovaně pro radost. Po návštěvě u Tamilských tygrů, deset let po té velké tsunami mu na zádech ještě přibyla staletá řezba poprsí Kristova z nějakého ostění chrámu svatého zachráněná, z neznámého tvrdého dřeva. A pod područky dvě hlavy z třešňového, z lišt skříní selských z blešáku, ze zakopce v Tuháni. A o mnoho let později poslouží to vše coby přístřeší pro myšilova našeho Edu, v košíku s kůrou březovou na zátop dobrou, tamtéž toho času dlícího. Toho kocoura, co si nás vybral. A to měl z čeho vybírat v údolí našem. Krupkovi, Janatovi, Bogotajovi, Zástěrovi, doktorovi. Samí kočkomilové.
Po levé ruce křesla toho špalek bude jabloňový na třísek štípání dobrý, barvy zelenkavé, s tělem tvrdého torza svalovce. Jeden zašmodrchaný sval vedle druhého. Možná to ale spíše svalnatá vietnamská žena byla, co stála stvořiteli vzorem. Hlavolam srovnatelný s tou kvadraturou kruhu, od nepaměti lákavou i v kraji tomto. Ale to krapet předbíhám.

Hned po probuzení na polštářích plněných tisícem semínek soji, nakukují oknem věže kouřového telegrafu a rozpadávající se Čínská zeď profláknutá z přebalů konzerv vepřového Lunchmeatu. Obé sloužilo proti nájezdům prapředků našich mongolských přátel, těch z obydlí z plsti velbloudí, kteří nás vybavili tolikerým proviantem a znemožnili nám ochutnat prvé lákavé čínské lahůdky v rakvičkách s víčkem a párem bambusových tyčinek na jedno použití. Něco jako horké párky v našich nádražních bufáčích. Z našeho posledního kupé posledního vagónu byl pěkný pohled na ubíhající duny, velbloudy a koleje sbíhající se až někde daleko vzadu v Mongolsku.

... Koleje! Koleje! Snílkům na stránkách populárních časopisů připadalo, že budoucnost leží na konci rovnoběžných kolejnic... E.L.Doctorow: Ragtime

Nekonečná polorozbořená Čínská zeď, viditelná za jasného dne i z měsíce pouhým okem, umatlaná z malty, ne z té naší profláknuté vajíčkové ale ze směsky hašeného vápna, písku a lepkavé rýžové kaše a to vše dlouho předtím než se k nám přištrachali ti dva věrozvěsti Cyril s Metodějem. V předposledním kupé dřepící Enrique Stanko Vráz suše a lakonicky ocituje trhovce z minulé stanice: “Město či říše bez hradeb jest jako čínská žena bez kalhot, stejně zranitelná; není větší pohany. Přístup všemu zlu, potulujícím se venku zločincům i démonům zlým dokořán tak otevřena. ”Přísné embargo na dovoz demokracie v jakémkoli balení.”

V pravotočivých zatáčkách se vždy ukázala parní lokomotiva a zatáčky byly pořád, neboť trať se před Pekingem proplétala členitým pohořím s vytesanými reliéfy Buddhů, tunely a čínskou zdí. V jednom místě musí vlak dokonce zajet na slepou kolej a pozpátku pokračovat dál, aby stoupání zvládl. V další zákrutě zase jako bájný had Úroboros zakousnutý do vlastního ocasu. Motiv vyskytující se nejenom v Tutanchamonově sarkofágu ale i tady jako drak se stejnou zálibou v sebereflexi.

Za okny se započnou míhat pagody, ohlašující pupek světa. Patra navlečena jako kousky masa na jehle šašliku a při zemětřesení, v kraji tomto nezřídkavém, se prý jen zavlní.

Dvaatřicet hodin neodfláknutých vandrovnicko-krajánkovských storek uteklo jako voda. Švédové, potomci těch Vikinských nájezdníků z Karlova mostu, nás ještě vybavují dehydratovanou armádní stravou, která nám za měsíc příjemně zpestří monotónní vločkový jídelníček pod Annapurnou.

Toho času deseti milionový Beijing je velký jak západní Čechy, ale mnohem placatější, což předurčuje volbu ideálního dopravního prostředku. Archaicky vyhlížející černý bicykl s SPZ a brzdami našich babiček má vtipně řešený zámek. Velký zvonek připomínající modlitební mlýnek Lámů. Vlastní jej asi polovina obyvatel Říše středu, ta bohatší miliarda.

Chodci zdravotníci, nosiči slasti. Na bambusovém vahadle kolem krku se jim houpe místo věder s vodou, po jedné taktéž bambusové haprťačce na konci jednom a na druhém košík se šťourátky uší. Později stejné máme potkát i New Delhi před pevností Redfortskou.

Půjčovny kol jsou na každém rohu, ale ještě hustěji jsou po starém městě roztroušeny malé knajpy. Jejich majitelé se o vás doslova perou. Dokonalý start na hosta. Po krátkém vnitřním boji s předsudky o orientální hygieně se necháte zlákat. Pro uklidnění svědomí si alespoň odskočíme do hokynářství naproti pro vlastní jídelní tyčinky. Neverbálními výrazovými prostředky si poroučíme to co vidíme u spolustolujících rikšů. Chuťový požitek ještě předčí zrakový a shodujeme se na tom, že do Číny lze jet jen kvůli jídlu. Osazenstvo kuchyně se snaží předvést výhody jídelních tyčinek a výuka probíhá neobvykle rychle díky vzájemné konkurenci stolovníků. Pomalejší jedinci při prastarém způsobu čínského stolování, brát si z libovolného talíře na stole, utřou hubu, neboli ústa.

Abychom přes nemístné přežírání příliš nepřibrali, přemlouvám rikšu k výměně místa na kozlíku a za bouřlivého povzbuzovaní celé chutangy , se snažím rozšlapat trojkolku vezoucí rozvaleného, smějícího se majitele a Moniku s obrovským černým deštníkem namísto slunečníku. V mírném kopečku vzpomínám na pražské taxikáře, že to mají přeci jen o poznání lehčí. Řetěz vesele přeskakuje po převodovém ozubeném kolečku. Díky dobře utajené brzdě mohla krátká exhibice skončit fiaskem.

Vozík nezpronevěřil se zásadám čínským: tak mne roztřepal a umučil, že, když po tříčtvrtihodinné jízdě octli jsme se na místě, prosil jsem, by sebrali kosti mé na lopatku a snesli je s vozu... E.St.Vráz: Čína, 1900

Finča zas přišel na fintu, jak se za plné jízdy vyptávat na cestu, aniž by zpomalil svého těžkého oře se zlatým nápisem Pelikán a červenou státní poznávací značkou. Strkal před udivené oči vedle jedoucích zápisník s otázkou, připomínající rozsypaný čaj. Fráze si nechal napsat od obrýlených Číňanů o kterých tvrdil, že si oči zkazili při učení angličtiny.

Jízda na kolech, pro cizince bez jinak nezbytného řidičáku, se změnila v bláznivou honičku a hru na babu končící před branami Zakázaného města Gugong (Ku-kung). Na jeho gigantická červená vrata na sucho lepíme, mezi tisíce jiných, drobné mince držící jen vírou v návrat. Ověřit si pověst o 9000 komnatách bylo nad naše síly. Skončili jsme u slabé stovky. Zato je možné se postavit na kámen označující střed světa, kde je a odjakživa vždy prý byla řádná tlačenice. Stejně přecpaný je i městský autobus, kde kontaktujeme obrýleného mladého Číňana, ze kterého se vyklube aspirant ruského jazyka, aspirující na vědátora v tomto, pro místní domorodce jistě potřebném oboru. Doma v našem údolí zase aspiruje skorem v každé chaloupce alespoň jedna ženská na titul čarodějnice nebo alespoň léčitelka jako byla ta slavná bába Radnická na Plzeňsku a podobně jako tomu je i v naší Akademii Běd, domu tomu plném aspirantů na vědátory všeho druhu. Ale to mu nějak nedokážu uspokojivě vysvětlit. To mu hlava nebere. Jen se chechtá. Je teprve devět let po znovuotevření vysokých škol po té kruté kulturní revoluci strýčka Mao Ce Tunga.

"Samostatné, svobodné myšlení je nevyřčené státní tabu. Tenhle odvěký strach z něčeho tak nemístného se odbourává mnohem pomaleji, než to zvládá letní monzun s novými silnicemi a to nejen tam, kam máte mířeno."

Jasmínový čaj servíruje, tady tak trochu nepatřičně, na skořepinovém až průsvitném rýžovém porcelánu z bílého tady bahýnka Žluté řeky páleného. Tak krásně zranitelného, protože krása je téměř vždy křehká. Čím kratší životní exposé ku stádiu střep, tím krásnějšího. „Nesmíš si toho našeho Konfucia malovat jako filosofa vznášejícího se na načechraném namodralém obláčku, ač ještě dole v podnebesí na pevné zemi dlejícího. Byla to pěkně těžká váha zidealizovaná a ohlazená a uhlazená žáky jeho žáků po mnoho následných století až do té dnešní ušlechtilé podoby. Jeho krédem dycinky bylo nespokojit se s prostředností.
Tak nějak podobně uhnětli i fabulátoři té vaší Bible ze střípků pohanských kultů naše i vaše ušlechtilé vzory.“

Přišla řeč i na to, proč bylo samurajů Akira Kurosawa právě sedm. Podle, po pravici ode mě sedícího hubeného študáka, za to může příběh o sedmi mudrcích v háji bambusovém, známých taktéž jako sedm úctyhodných nebo poctivých.

Na téma vývozu demokracie do méně rozvinutých zemí se nechal slyšet Sinolog I Wang z australské Griffithovy univerzity: „Politická demokratizace nesmí být rychlejší, než je stupeň rozvoje země.“ S odkazem na staré čínské přísloví, že není moudré pomoct sazenici k růstu tím, že ji vytrhneme z půdy.

Na přetřes přijde i zenbuddhismus a Tribunová sútra šestého patriarchy od Chuej-nenga z roku 680 n.l. Pak něco o ušlechtile pokorné střízlivě prosté čínské kaligrafii bez marnivých kudrlinek a vychloubačné honosnosti. Saša před rokem provázel naší delegaci a pochytil několik českých slov (procházel jsem se s panem Procházkou). Před spaním naplní hostitel náši místnost, do té doby útulnou, zeleným dýmem proti komárům, přenašečům encefalitidy. Pohmatu musíme hledat postele své k ulehnutí, v té mlze dusivé. Nechává nás spát s doutnající zelenou spirálkou ve své kolejní kobce a ještě téže noci se vydává, se svým kolegou přes celý Peking do fronty na bahnhof. Ráno se vítězoslavně vrací s posledními třemi lupeny do Lanzhou - naší příští zastávky. Ještě za ranního kuropění z kolejního okna rozespale koukáme na pomalé obřadné pohyby chaotické prvotní energie tchaj-ťi i těch s meči. Na trávníku pod sakurou cvičí i náš hostitel s krátkým hadím WAKIZASHI, meči "po boku nošeným" a ostatní žáci s dlouhými obouručními tači. Na záštitě TSUBA si hrají tři lišky na vinici mezi hrozny ze slitiny SHAKUDO zlata a stříbra. Pochva SAYA ze dřeva magnólie je potažena žluto modrou kůží tropického hada.

Polonazí vybíhali ze svých příbytků a pouštěli se v ranní zápas, rychlý, pohyblivý, plný rozmachů a póz vyžadující veliké síly a zručnosti. Zápasy ty řídil starý lama, který býval kdysi „bogadyrem“, silákem. Vzrůstem dosahoval sedmi stop, a když seděl na malém koni mongolském a vysunul nohy ze třmenů, stál hned na zemi, kůň pak prošel klidně pod jeho rozkročenýma nohama...
Antonín Ferdynand Ossendowski: Krajem lidí, zvířat a bohů (Koňmo Střední Asií), 1925

Slib ten, že nás na oplátku navštíví v matičce Praze a naučí nás svému rozvážnému bojovému umění nestačil splnit. O dva roky později se postaví rudým tankům na náměstí Nebeského klidu. Dvaatřicetiletý kámoš tohohle Dona Chichota, nějaký Liou Siao-po nadzvedne řádně mandle Velkému bratru. Dostane, díky českým chartistům, kteří to spunktovali, za třiadvacet let cenu toho Švéďáka co se dostal do vaty na dynamitu.

To neztupitelné železo s otisky prstů v blátě na ostří tvořící linii zakalení HAMON GUNOME si poslal napřed. Dnes stejně obřadně a pomalu krájí třísky z břízy na podpal na špalku přímo u kamen v Nedvězí. Do hadí pochvy SAYA navléká se přes palec levé ruky, jak odkoukáno od Sedmi Samurajů pana Akira Kurosawy nebo jak to prezentuje ten Samuraj z bambusové pixly s jasmínovým čajem a noc řádně probdí jen tak bez zbrojního pasu, zato s desettisíckrát přeloženým a překovaným želízkem MOTO, u našeho lože pro případ návštěvy lapků.

Dezorientaci v metru zažehnává konduktér pozváním do kabiny strojvedoucího, kde je ve čtyřech poněkud těsno, ale kdo se zas může pochlubit, že otevíral 27 dveří jedním prstem.

Na rozloučenou zveme nové kámoše na večeři do kolejní menzy ke kulatému otočnému stolu. Třináctero doporučených a ochutnaných chodů z jídelníčkem nabízených sedmaosmdesáti se popsat slovy nedá. Podobně jako v nedaleké „Říši vycházejícího slunce“. Píše se rok 87. Každý študák je z jiného zákoutí „Říše Středu" a tak se dozvídáme mnoho tajů, a to nejenom o stolování jednotlivých provincií. Sem k tomu kulatému stolu sedne ČTENÍ PODIVUHODNÉHO TESTAMENTU PANA TENA od Vládi Síse.

Bylo po bitvě? Nebo vyhazovali nepohodlného hosta, kterému pitím ztěžklo tělo, že unést ho bylo obtížnější než zasadit mohutný schod z mramoru doprostřed kopce, na němž stojí chrám Modré vody?
Proč by jinak oddychovali a potili se únavou dva bratři kuchaři a jejich pět bratranců?
Proč by dvě služky klímaly nad hromadou peří, oškubaného slepicím?
A sám majitel krčmy, právem nazývaný Neohnutelné Železo — ten krčmář, který snad raději měl být kovářem a prackami jako lopaty velikými přidržovat příliš lechtivé koně —, ten silák musel sebrat všechnu svoji vůli, když se z kouta zahaleného šerem ozval čísi hlas a poručil přinést skříňku ze santalového dřeva, kterou dal krčmáři do úschovy, než začal dlouhý oběd.
Hlas neznámého přešel v jarý smích, když se hora těla s funěním zvedla a krčmář zakopl o natažené nohy jednoho z chrápajících přejedlíků. Proud sprostých slov, tak mohutný, že by vystačil poháněči mezků na čtyři cesty do Tibetu a zpět, ani ta slova řvaná z plných měchů neprobudila nikoho z kumpánů, co zvadli kolem stolu.
Za chvíli člověk, jenž poroučel, přešel rychle k oknu a v odrazu nachu odešlého dne vytáhl zátku z malé, krásné lahve a napil se něčeho, co mu hned stáhlo tvář. Potom si sedl a začal zpívat píseň tak trochu smutnou trochu veselou. A když načal poslední strofu o člověku, co hledal bílý kamen, přišel konečně krčmář se žádanou skříňkou. Zpěvák ustal a díval se, jak chce neohrabanými prsty otevřít zámky, jak ale jeho ruce, popletené pitím, jen přejíždějí oKraj kazety. — Odpusťte — odpusťte, pane Ten ... snad nejlíp vy sám, svoji skříňku znáte ...
A muž, co byl nazýván bezejmenným Ten, se nijak nerozčilil, což znamená, že na jméno Ten byl zvyklý, že mu to jméno patřilo. Vstal, vzal ze zmatených prstů tu skříňku k sobě a hlasem zvyklým rozkazovat vydal nový příkaz:
— Teď přines víno, lampy, gong a malý buben! Bude se číst můj vlastní testament s odkazem pro vás pro všechny! — I tebe! Pospěš si, než zemru, jak mám vypočítáno přesně na hodinu! —
Teď se smál krčmář, zvyklý tomu, že pan Ten je nejen císař labužníků, básník a zpěvák, ale především šprýmař a pro nový nápad obětuje všechno, i spánek po jídle, který by teď chutnal lépe než vařené vlaštovčí hnízdo pokapané cukrem. Krčmář už se také zvolna probouzel, opici odháněl z třeštící prázdné hlavy, spěchal pro světlo a po cestě si mručel: — Kdepak je bubínek a kdepak visí gongy? — A vzbudil služky v kuchyni i rodinu kolem pánví a vše si dal najít, džbán vína připravit a letěl s tím nazpět už nedočkavý začátku téhle noční komedie.
Pan Ten jen chvíli počkal, než světlo vyčištěných lamp dopadlo na tváře, pomačkané spánkem ..., a potom začal mlátit do bubnu i gongu a se smíchem pořvával, když jeho kumpáni vylétli zděšeně jeden po druhém a Modřina, jenž se opřel o papírovou výplň, prolétl oknem skoro napůl těla.
V tom okamžiku pan Ten udělal gesto mnicha a oznámil všem, co se bude dít.
— Přečtu vám svoji vůli poslední! —
Udělal pauzu, nechal nalít víno a bystrým okem pozoroval údiv na tváři přátel i těch z kuchyně, co přišli přilákáni hlučnou muzikou. Vychutnal rozpaky a do nočního ticha odvíjel slova jedno po druhém:
— Já, který svými přáteli jsem nazýván panem Tenem, i když toto jméno nemá nic společného s pravým jménem mé ctihodné rodiny, sepisuji tento testament — i když se mi ještě vůbec nechce umřít, přesto píši svoje rozloučení se světem, protože jsem toto téma dosud nikdy nezpracoval a láká mne radostné pomyšlení mluvit o vlastní smrti. A tohle právo mi nikdo nemůže upřít, zvláště když někteří lidé, jen proto, že se naučili roztírat tuš a držet štětec, píší — ač jsou svou malicherností pro svět mrtvi — O ŽIVOTĚ! Přejděme však rychle k tomu nejveselejšímu — Až zemru .. . Prvním právem mrtvého je mít klid.
Proto, bratři, vydržte ten den nepít tolik, kolik jste zvyklí. Nechci, aby moje rakev plula uprostřed rýžových polí jako špatně vyvážený člun. Rakev kymácející se nad obzorem vyvolává zbytečnou pozornost a vábí k sobě děti. Já — a stejně tak i vy v náladách průhledné opilosti začínáme s dětmi vesele rozmlouvat a napodobujeme pro jejich potěšení různé zvuky ptáků a zvířat. Ty potom, Modřino, který si určité prosadíš místo u mé hlavy, aby ti náhodou neušlo něco z toho, co si mrtvý šeptá na cestě k hrobu, - ty Modřino, a já to mnohokrát viděl, umíš napodobit let kachny i s přistáním na hladině. Budeš-li opilý, dostaneš zcela určitě ten nápad, a protože bude chybět moje autorita, nikdo ti jej nevymluví. Roztáhneš tedy ruce a tím přestaneš rakev s mým tělem přidržovat a ona se zřítí k zemi.
Padne-li rakev do prachu cesty, nic tak strašného se nestane, ale ty se při tvé smůle začneš v té kachní němohře pitvořit zrovna nad kamenným milníkem, označujícím cestu k mohylám předků. Dopad-ne-li rakev na ten kámen, přivezený ze Sischangských hor, rozpůlí se jako suchý bambus a já se vykulím pod nohy hodných venkovanů a potměšilých krčmářů, kteří, v bílých šátcích okolo hlavy, mě budou oplakávat. Budou. Tomu věřte, protože mnozí si jen za moje veselé novoroční dny postavili pěkné chlívky pro svoje prasátka a přisypali věna do truhlic svých dcer. A jestliže to, co jsem výše popsal, stane se s mojí rakví — tu zůstanu ležet uprostřed cesty a bude konec veškeré důstojnosti pohřbu, neboť průvod se zděšeně rozprchne a vy v domnění, že jsem se zase vrátil mezi vás, vytáhnete svoje džbány, připravené již den předtím pod kořeny vrb, aby vám lépe ubíhaly chvíle, kdy se budete nad mým hrobem střídat v poslední stráži přátel, — ty džbány, připravené na noc, tedy vytáhnete a budete se snažit mne probudit. Dobrou službu mi tím nikterak neprokážete, protože až odvrávoráte se smíchem domů, najdou mě psi. Aby se tohle nestalo — POROUČÍM VÁM!
Rakev s mým tělem pošlete lodí dolů po proudu do mého rodiště a nikdo kromě zasvěceného lodníka ji nesmí doprovázet. Prostředky k tomu budete mít víc než značné, protože ani vy, ani já nemůžeme nikdy — když jsme se kdysi rozhodli nezúčastňovat se nesmyslných kramářských obchodů a her — v pití, jídle a lenošení utratit to dědictví získané nejlepší anekdotou osudu, která není vymyšlená, ale v níž naopak já sám hraji skutečného hrdinu. Neboť ten, který byl morem nepravosti pro svoje příbuzné, žije teď spokojený život, naplněný veselím — a naplněný tak, že z pouhé rozpustilosti vymýšlí si ve třiceti létech, když úplněk ho ruší ze spaní, svůj testament. Zatímco ti, kteří vyháněli neviditelný mor nepravosti morem skutečným, do jednoho zašli a neměli ani čas upozorni svého oddaného advokáta, jak naložiti s majetkem tak pečlivě opatrovaným.
Tento rodině věrný oddanec, když mě s ročním zpožděním zastihla ta bolestná zpráva a já šel hledat ke společným šachtám poslední stopy, abych označil kusem kamene a dlátem hrob oněch příbuzných — když jsem se namáhal vyrýt jméno rodu, tu objevil se tento práv i nepráv znalý služebník a hlasem jemně znuděným mne upozornil, že námaha s tím spojená je zcela zbytečná. Jak pravil — mohu si klidně dovolit vyložit celou šachtu nejdražším mramorem a zavolat pět nejlepších rytců z hlavního města i zaplatit jim zlatém, a přesto se ani nepozná, že trochu ubyl0 v jedné z těch sedmdesáti truhlic naplněných kovem rudého přelivu a. vzácnými miniaturami, z nichž za každou jsou cizinci s dlouhými nosy ochotni zaplatit tolik, co stojí velká loď z třistaletého dřeva i s právem plavby po Žluté řece na padesát let.
Nevím, kolik bylo těch truhlic nad těch sedmdesát přiznaných, ale stačil jen malý letní pavilon jako dar — tři ozdobné káry a dosmrtný nájem z rodinného dvora, aby mne obdarovaný advokát nazýval Člověkem Zářivého Ducha a stal se hlídačem té bezedné studnice bohatství.
Nezlob se, Koště, že připomínám své šťastné dětství, vždyť ty jsi z té studně pomohl vybrat pořádných pár věder a já od tebe nechci nic než opatrnost, až budeš — když rakev odpluje — spalovat podle tradic člunek z pomalovaného papíru, až budeš sypat peníze štěstí, abych v podsvětí nezabloudil. Jen jedno chci po tobě, Koště, — převlékni se jednou z těch tvých hader a dopřej si pocitu volných rukou, které teď stále přidržují okraje špatně přišitých záplat na zadnici. To moje přání splň a kup si sukno šedé — a ne modré, aby hned první den nekroutili lidé hlavou, kdeže se bere tolik skvrn a prachu na plášti člověka, který jen sedí a donekonečna usíná.
A dále. Hlavní mé přání- (jinak nemáte právo rozpečetit truhličky, které pro každého zanechávám) — tedy hlavní, chcete-li raději rozkaz než přání se týká pohřební tabule. Způsob této hostiny bude opakován po dobu desíti let anebo ještě déle, dokud nebudu vybrán ve svém převtělení jako tele, kráva nebo opeřenec pro tuto oslavu všech Labužníků. Padne-li na mne tento nedůstojný los, dám vám to poznat, a proto vždy v době příprav hostiny nesvlažíte ret v žádném alkoholu a budete pít jen červený, neomamující čaj a předáte tento odkaz svým pravým i adoptivním synům, aby ho dodržovali.
Pořad pohřební hostiny bude vypadat takto: Nejdříve odebere z tyčí kuchařových pomocníků oškubané kačenky, ale jen takové, ve kterých po dotyku ukazováčkem zůstane důlek hlubší, než je ten, v němž je zasazeno vaše oko.
Potom slíbíte odměnu každému z pěti hlavních kuchařů - pěti proto, že méně jich nezvládne nápor předepsaného pohoštění: Nejvíc peněz dostane z nich ten, který první přinese čerstvá horká kačení játra na váš stůl. Nedovolte je krájet na plátky, ale dejte je nakrájet na silné, masívní krychličky a namáčejte je do hrubě mletého pepře a zapíjejte hořkým vlažným vínem.
Než se kačeny do červenozlata upečou, ať vám připraví salát z houby vousatice, mírně okyselený nezralými pomeranči. Když k vám vpochoduje průvod s opeřenými kačenkami, musí mít před sebou každý z vás osm misek. Ve dvou bude omáčka kořeněná, ve dvou sladká a v jedné sladkokyselá — ve třech pálivá — od jemné až po nesnesitelně plamennou. Ostrými noži dejte okrájet kačení kůžičky — opravdu jen kůžičky, protože z masa a kostí musí být ještě vyvařena silná polévka.
Teď nazpět k pečínce, křupavé, průhledné. Položte ji tyčinkami na vysmaženou placičku z ječné mouky — poté co sousto horké pečínky zakalíte v miskách s omáčkami. Bude-li se vám zdát ta zlatožlutá skvrna na ječné placičce barevně trochu smutná, tu si dejte přinést mladou cibulku a položte ji těsně k tomu kousku masa. Teprve potom placičku zaviňte a ve vodorovné poloze ukusujte tu pochoutku a pozorujte dál hbité nože kuchařů, připravující vám další porce.
Co s hlavou? Až se bojím té podmínky — ale kačení mozeček smí dostat onen z vás, kdo si v uplynulém týdnu počínal nejmoudřeji. Nastane-li o správné určení spor, který by mohl narušit vaše zažívání, — ať Prasklá Mandle odnese všechny rozseknuté hlavy s tím chutným mozečkem slovutnému učiteli jazyka Yo do jeho vlněného stanu, který má již osmdesát sedm let postavený u Perleťového mostu. I když mimo něho nikdo nemluví tím zvláštním jazykem, a tak jen on sám je svým učitelem i žákem — i když nikdo nemůže posoudit, zda je to muž moudrý, nebo jen podvodný lenoch, žijící z milodarů druhých — klidně mu ty mozečky doneste. A budete-li se stydět, že pohoštění, pro něho jistě neobvyklé, vzniklo z nerozřešeného sporu, že nikdo mezi vámi nemohl být označen za moudrého, tu mu řekněte: — Pan Ten, který teď klidně pluje po proudu Velké řeky, posílá vám mozečky kachen, aby léta vaší moudrosti dostala novou vzpruhu! —
Potom se vraťte ke kulatému stolu moji ubozí, kterým obličeje brunátní vínem sladkohořké chuti a poroučejte dále.
Objednávej ty — Kuřecí noho — ať vidíš, že jsem nezapomněl na tvoje zalíbení v měkkých kuličkách, které nejlépe pracují tvoje bezzubá ústa. Škoda, mnohokrát jsem se chtěl zeptat, kde jsi doopravdy přišel o svůj chrup. Že jsi zachraňoval nebohou sestřenici v rozvodněné řece a přitom jsi narazil na kámen, skryty pod vodou, — tomu nevěřím.
Teď tedy přijdou Lví hlavy jako další chod a nezapomeňte na trochu zázvoru a trochu čiré pálenky, to všechno zamíchejte do vepřového masa a přidejte ještě měkké maso kraba a mladé cibulky a cukr, misku vývaru ...
Vidíte — můj štětec, místo aby psal jen názvy jídel sám teď vaří, ale vy se držte při stole a nechte mistrům volně tvořit ty hlavičky mladých lvů, co se nejlépe vyjímají na míse, kde uprostřed trůní krásné kapustičky...
A nyní už přišel čas dát doprostřed stolu měděná kamínka, rozžhavit pláty dřevěným uhlím a kousky skopového sevřít mezi tyčinkami a dotýkat se rozpálené mědi tím masem, které rychle křehne ... a již pošilhávejte po dveřích, odkud vám nesou Opilé kuře — pochoutku, co vymyslela císařova milostnice, rozkošná malá Jung Kuejfej, když celou noc marně čekala na svého pána v zahradě, kde si krátila dlouhou chvíli pitím a když jí nuda ubírala náladu, začala v kuchyni sluhů připravovat kuře a v hlavičce ne už příliš jasné vznikl ten recept, kdy se kuře při pečení podlévá vínem ...
Pro chvíle oddechu ať vám přinesou čaj, a bude-li se někdo z vás hádat, zda čaj je lepší než víno, — tak vězte, že dávno rozhodnutý je ten spor a že ho rozhodla Voda, když hádali se čaj s vínem, kdo je vzácnější, kdo dražší... koho pijí císaři a ministři a čím zahánějí žízeň básníci...
Ta voda řekla: — Co se hádáte? Mezi čtyřmi prvky: Země-Voda-Oheň-Vítr není ani čaj, ani víno. Kdyby lidé měli polykat čaj bez vody poškrábali by si hrdlo, víno bez vody by nebylo vínem — všechny věci na světě potřebují Vodu - a přece nemluvím o svých zásluhách ... Ani vy se nehádejte a buďte bratry. Ať bohatnou vinárny a rozkvétají čajovny.
Pan Ten se celý zadýchal tím mravoučným poučením a náhle ucítil, jak mu tuhne jazyk. Oči již nedočetli...

Dále přišly na přetřes Dalajlámovy koláčky a něco O tom, který kořenil.

Tady u stolu ale nechybí ani pivo rýžové. Pokrmy se spíše zapíjejí stále dolévaným čajem zeleným s plovoucími kulatými plody lotosu a velkými krystaly cukru. Každý další zálev se prý má louhovat o fous déle. Třetí záliv je nejlepší, pročež nutno prvé dva rychle do sebe hodit a až třetí vychutnat. Nějak podobně to praktikujeme u nás doma v Nedvajzu se sadičkami bakterií septiku ale i v žumpě nebo na dně ranního čajového hrnku na zápraží. K dokonalosti doveden zlozvyk tento až v Holidáči, kde každé ráno přisypáno pár lístků a celý obsah konvice vyprázdněn pravidelně v pátek, a připadne-li náhodou na jednoho nedělní služba MOD „Manager On Duty“, pak až v nedělní podvečer.
    Lukulské hodování korunováno obřadným divadélkem s dalšími čajovými lístky, konvicí horké vody a bambusovým náčiním, takovou exhibicí, co ví a zná jak vaši dušičku polaskat, pohladit po srsti. To zenové čajové bambu nádobíčko, co v tomhle spektáklu pro dvě ruce, hrálo hauptku, budeme muset tahat na hrbu dalších pár tisíc mil. I těch Sedm mudrců v bambusovém háji, zvěčněných filigránsky lehýnkou rukou řezbářovou do zimostrázového špalíku, na prý řádně kartáčované jedné ze dvou dóz pro tužky a kaligrafické štětce. Stejně jako na druhé, jen s bambu motivem. Snad konečně už zmerčí škvírou v mém baťohu ty nejvyšší štíty světa, o kterých dosud jen básnili a kaligraficky je znázorňovali. Filigránská scéna zasazena do bambusového háje s několika zakrslými pokroucenými borovicemi. Dva z těch sedmi mudrců sedí u deskové hry go rozložené na skalisku. Levý, za jehož zády se klikatí meandry horské bystřiny má na okraji šachovnice šálek čaje. Pravý, jako by gestem pravé ruky říkal, „jsi na tahu a netáhneš“. Za zády, přes rameno mu přihlíží kibic v rozevlátém hábitu. U jeho nohou brnká na dlouhý strunný nastroj ku-čeng další aktér. Dole pod hráči sedí hudec na čínskou loutnu pchi-pcha. Vpravo oproti němu dřepí pěvec. Oběma muzikusům naslouchá a ohlíží se po nich další vousáč s bambusovým listem v klíně. Dále dole následuje scéna s jednou dívkou nabírající vodu na čaj z potůčku a s druhou, taktéž naslouchající tomu muzicírování s otočenou hlavou od vařící vody v konvici, pod kterou rozdmýchává oheň bambusovým listem. Tenhle spektákl odvíjí se koldokol zimostrázového špalíku, jako na jevišti otáčivém. Magická číslice sedm proplétá se dějinami lidstva jako červená nit, od řeckých mytologických sedmi mudrců i spáčů přes taktéž sedm mudrců v Říši středu, Sedm samurajů Akira Kurosawi v Říši vycházejícího slunce a až na americký kontinent s jejich Sedmi statečnými.
    Na prezentu to od našich spolustolovníků, kteří si nechtěli zaboha dát vymluvit, že je to sic převeliká pocta ale dost se pronese, stejně jako ta druhá větší bambusová dóze na řezbářská dláta s lotosovým vzorem a s volavkami pijícími z tůňky.
    Vůkol v campusu nebývalá hustota šachistů, jako v každém totalitním režimu. Otáčecí stolek je po večeři dobrý i pro šachisty samotáře samohráče. Nemusí obíhat stůl, jen otočí svoji šachovnici.

    K dobrým mravům a etiketě tu zřejmě nepatří příliš časté střídání spodního prádla ale zato poklábosit řádně se spolustolovníky.

V poslední večer jsme uspořádali slavnost loučení. Pozvali jsme k ní obchodníky, kteří nám dodali zásoby a koně. Na volném prostranství v zahradě byly rozprostřeny koberce a bílé pokrývky. Na pestrém šátku byly rozloženy pokrmy: vařené jehněčí, rýžový pudding s hrozinkami, mrkev, tuk, chléb, ovoce a čaj. Planoucí oheň vrhal svou zář na malebné skupiny pestře vyzdobených Orientálců a na orchestr, jenž se skládal ze dvou houslistů, jednoho flétnisty a jednoho bubeníka. Dvě mladé tanečnice v dlouhých bílých oděvech se přiblížily k ohni. Vlasy jim splývaly ve dvou černých copech po zádech. Měly náhrdelníky z pestrých kuliček, náramky, prsteny a náušnice. S hlavou skloněnou a rozpjatými pažemi tančily rytmicky k hudbě a písním. Neslyšnými kroky klouzaly jejich bosé nohy po trávě. Když nastala půlnoc, vyhasl oheň a slavnost na rozloučenou byla u konce ... Sven Hedin: Tibet objevitelské výpravy, Stocholm 1934.

O necelé dva roky později byli dva naši spolustolovníci zabiti na náměstí Nebeského klidu.

Tajemná je otázka alkoholismu. LI PO i WANG CHAN sepsali mnoho pijáckých veršů, přesto po celou cestu Čínou jsme se nesetkali s opilcem, a to je rýžová pálenka vyhlášená a kdekoli k dostání za několikanásobně nižší cenu než za hranicemi. Šťastná to země.

Jest přirozeno, že člověk, který vždy miloval alkoholické požitky, brzo počal si i z rýže připravovati opojné nápoje, různé v rozličných zemích. Nejznámější jest ,,sake", které mnozí nazývají rýžovým pivem, ač není to ani pivo, ani víno, ani kořalka. Van Tsoe Meiren podotýká dosti výstižně, že chuť sake připomíná lehké sherry, které bylo nějaký čas přechováváno v láhvi naplněné před tím pivem.
Hotový nápoj leje se do sudů, které se chrání obalem ze slámy. Saké se pije teplé anebo horké. Nověji bylo jako zvláštnost i v Praze zavedeno. Přípravu saké líčí van Tsoe Meiren: napřed se připravuje „keji", to jest zvláštní rýžová massa, která chová plíseň Ásper-gittus Oryzae, jež způsobuje alkoholické kvašení. Odpovídá tudíž „kóji" našemu droždí (kvasinkám) s tím pouze rozdílem, že proces kvašení nevyvolávají tu kvasinky (jako při přípravě piva aneb vína), nýbrž plíseň z oddělení hub vřeckatých. Napřed se máčí rýže 12 hodin ve vodě, po té vystaví se horké páře tak dlouho, až změkne, rozprostře se po rohoži a infikuje zmíněnou plísní. Za 24 hodin plíseň naroste v podobě bílých vlákének a zrna se počnou lepiti, až asi za 4 dny celá rýže se slepí v lepkavou massu. Tato se pak usuší a „kóji" jest tak hotové. Vydrží po dlouhou dobu.
Saké se pak připravuje tímto způsobem: do kádě se dá 10 kg vody, 3 kg kóji a 7 kg dušené rýže a vše to udržuje se dřevěnými měchačkami po 4—5 dní v pohybu. Na to se naleje celá massa do sudu, který se přikryje rohoží. Kvašení, jež pak nastává, trvá 10—20 dnů, tekutina jest napřed sladká, pak trpká, po té hořká a konečně kyselá.
Vezme se pak 50 kg této zkvašené tekutiny a smíchá se 150 kg vařené rýže a 250 kg vody. I nastává pak kvašení druhé, které se zastaví as po 6 dnech tím, že tekutina naleje se do jiného sudu, ve kterém se nechá 12 dnů klidně státi a saké jest hotovo...
J.V. Daneš, Karel Domin: Dvojím rájem, díl druhý. Cesta po Austrálii a na Ceylon, J. Otto v Praze 1925

Bahnem a kořením každého velkoměsta jsou vexláci, pouliční směnárníci neboli penězoměnci. Stále ulicemi bloumající bankomaty, budoucí podnikatelská elita, jako u nás doma. Rostou všude, kde si chce stát ponechat monopol na směnu valut a profit z ní. Přemnožení těchhle dobrodinců neomylně vyčmuchavších valuty nás inostranců bezpečně diagnostikuje vážnou poruchu společnosti. Po odhalení finty s přeloženými a na dvakrát rychle přepočítávanými bankovkami nám malý čínský podvodníček velkoryse přidal bankovku k domluvené sumě.

Průběh směny. V ústraní poblíž rušné ulice, za pootevřenými dveřmi starého činžáku. Dohodnutý kurz a částka vepsána do dlaně, jako řádný dokument. Předání dohodnuté částky k přepočítání. Chybí jedna bankovka. Komplic přidá chybějící bankovku a manipulátor znovu pro jistotu přepočítává. To je nejobtížnější fáze transakce. Několik bankovek přehne a tím počítá dvakrát, stejný počet bankovek nepozorovaně stopí. Komplic přitom pantomimicky naznačuje strach, gesta bázně z policie a nabádá ke spěchu. Dokonale kalí vodu a odvede na zlomek vteřiny pozornost od rukou manipulátora. Cizinec již po druhé obnos nepřepočítává a až pozdě zjistí, že přišel asi o desetinu částky. Nejlepší kurz je ve velkých městech, kde je větší konkurence směnárníků. Tržní mechanismy fungují na periferii lépe než na Oxford street.

Fenomén veksláctví. Protagonisté téhle „směnárenské činnosti“ se v prostředí stínové ekonomiky neživí jen spekulativním obchodem s valutami. Pouliční prodejci - „komáři” nebo mobilní - „trasaři“ představovují nejviditelnější špičku ledovce, nejmocnější a také nejlépe chráněnou vrstvou jsou ale veksláčtí bankéři - „skupkaři“, kteří skupují cizí měny od zaměstnanců hotelů a drobných překupníků ve velkém. Náš Tuzex a PZetky asi i tady budou v budoucnu líhní ekonomických elit, těch které se dokážou v nových poměrech plavat jako ryby, umí jazyky.
Prvé IBM PCéčko pro náš ústav…. Výzkumné ústavy, podniky a dokonce i armáda jsou stále ještě odkázány na černý trh, pokud chtějí obejít embargo, a získat pro své potřeby moderní západní technologie.

Pro smlouvání na tržnici je vhodné se naučit počítat na prstech po asiatsku, jinak se vám může přihodit, že dostanete, jako my, sedm melounů místo dvou požadovaných. Za války tento podvědomý reflex pomáhal odhalovat špióny na obou stranách fronty.

Velká čínská nádraží připomínají evropská letiště. Každý vlak má dlouho před odjezdem vyhrazenu vlastní část čekárny, kam bez příslušné jízdenky nikoho nevpustí. Start, na čtvrt míle k našemu nástupišti, odpískne velmi rezolutní a hlasitá železničářka. Hlasitá proto, že čínština svojí fonetickou stavbou prý neumožňuje šeptat, a proto ji to odpouštíme.

Severní magistrála a Hedvábná cesta na Urumdži dlouho sleduje Žlutou řeku. Na druhé straně trati svádějí Číňané sisyfovský zápas s pohyblivými písečnými dunami za pomoci nekonečných slaměných mříží. Zavodňovací systém vyživující ostrůvky vegetace je neustále ucpáván pískem. V pahorcích nezřídka vidět díry tavičů mědi a bronzu.

... z Pekinu vypravili se roku 1719 tři kapucínští bratři, aby hledali zbytky nestorské víry, která by se snad byla udržela ve vnitrozemí. "Po mnoho měsíců putovali k jihozápadu přes Lanchou a Koko-Nor, odolávajíce trampotám, které si můžete jen stěží představiti ..."
James Hilton: Ztracený obzor, 1933

V Lanzhou Marca Pola, kde pečou šátky z látky lehké jak oblaka a průsvitné jak ledy Annapurny, se odpojujeme od magistrály a přestupujeme na vlak do Xiningu. Na nádraží, kde není jediný nápis v latince, ani WC nad toaletou, nám pomáhá profesor polytechniky, který přednášel několik let v západní Evropě.
„Kterak jste dnes požívali rýže svojí?“ Na můj vkus krapet familiérní pozdrav na to, že jsme si dosud nebyli přestaveni. Před nádražní budovou ještě dlouho po půlnoci otevřeno nespočetně pouličních krámků s bublajícími neznámými a o to lákavějšími pokrmy v kotlících z hlíny pálených, v Maroku "tajine" zvaných. Zaparkované dřevěné dvoukoláky zelinářů nabízejí exotické druhy ovoce a zeleniny.

Dále cestujeme již bez místenek a závod k vlaku bereme vážně. Předbíháme důstojně kráčející rodinku převyšující okolní dav o hlavu nejenom vzrůstem. Není pochyb, že to je pravá tibetská princezna jako vystřižená z ilustrace ke starému cestopisu. Její šlechetný ochránce byl vyzbrojen dlouhým nožem částečně uschovaným v záhybech dlouhého, těžkého kabátu - čuby. Urostlý kmet v širokém klobouku jihoamerických indiánů a ve stejném kabátu navlečeném pouze na jedno rameno nesl v náručí malé spící dítě. To bylo prvé setkání s Tibeťany. Stály stejně jako my celou noc v přeplněném vlaku. Podařilo se nám sice vybojovat malý výklenek napolo naplněný pytli oproti nevoňavému sociálnímu zařízení. S neverbálními omluvami jsem ho ale přenechal malému dědečkovi s kozí bradkou a plačící copatou holčičkou. Velká černá kukadla potom dlouho rozmlouvala s exotickým pánem s chlupatejma rukama, dokud je nesklížil spánek.

Xining, údolní město se zbytky původního opevnění. Kluci, stejní na celém světě, mění vzácné vyasfaltované cestičky v závodní dráhy pro své motokáry bez motoru zato s velkými, dávno vysloužilými ložisky místo kol. Svah pod ementálem neolitických děr, umožňuje dnešním pravnukům nabrat značnou rychlost.

Z města nesmí nikdo zapomenout zajet do nedalekého lámaistického kláštera Tearsi v Cibulovém údolí. Za dopravní prostředek si můžete zvolit autobus nebo zapůjčené archaické kolo. Autobusy jsou značně přecpané a dimenzované na čínské postavy minulých generací. Tzn. Evropan průměrného vzrůstu se v nich ani nepostaví ani pohodlně nesedne. To, že se nevejdete ani do sedačky Vás nemusí tak mrzet, neboť se k ní ani nepřiblížíte. Při výběru bicyklu dbejte na to, aby měl vedle brzd v pořádku hlavně zvonek. Jako brzda Vám v nejhorším vypomůže podrážka, ale při výpadku výstražného signálu brzo ochraptíte.

V klášterní farnosti se narodil poslední, dnes v exilu (v Indii) žijící 14.dalajláma. Klášter je opět živý a pod jeho čerstvě pozlacenými střechami se pozastavil čas. Počáteční ostych a částečně i jazykovou bariéru při kontaktu s osazenstvem kláštera pomohl odstranit na prvý pohled bezvýznamný doplněk budící větší uznání než-li kamera Asahi Pentax. Mončinu myšímu smaltu na koženém řemínku kolem krku přičítala většina mnichů funkci amuletu nebo znaku příslušnosti k neznámé myší sektě. Možná měli pravdu?

Naše disputace se pořád stáčí k volbě posledního Dalajlámy. Rozdíl je prý v tom, že si při ní nehrají na pískovišti pokrevní nebo DNA dědičnosti. Ale na principu převtělovacím, lehce šimrajícím, ne plemenné příbuzenské dědičnosti praktikované u samozbožňujících se vladařů a vládců v našich končinách.

Nejmladší adepti lámaismu v purpurových hábitech leští mosazné kahánky věčných plamenů, nosí vodu a vaří čaj na kamnech uprostřed atria obklopeného tmavými kobkami. Nevysoko šlehá plamen z koláče sušeného lejna, spíše jen skomírá, živoří, doutná a čadí. Místní konkurence má roucha i v barvě šafránu. V takovém komorním společenství jsou zastoupeni mniši všech věkových kategorií od desetiletých noviců až po vetché kmety. Společné hospodaření žáků a učitelů slouží k jednoduššímu předávání vědomostí. Den začíná v pět hodin meditací. Na první pohled není zcela zřejmé, zda meditují či klimbají. Hranice mezi těmito stavy je hlavně u starších veteránů nezřetelná ale prý ostrá jak dědova břitva. Kromě spánku všichni setrvávají na společných modlitbách a meditacích v centrálním chrámu a to počínaje ranní bohoslužbou spojenou se snídaní i pro příchozí poutníky i poutničky. Modlitby jsou pro zpestření prokládány hudebními vložkami na roztodivné bubínky a trubky všech velikostí.
U nás doma by se jim to meditování asi nezapočítávalo do důchodu, ale tady na to asi kašlou a mají raději klid v duši než plný bachor. Možná se ale mejlím.

Odjezd z Xiningu připomíná spíše útěk před prachovou bouří, před kterou nechrání ani uzavřená okna vlaku. Míjíme terasy malých obilných políček sklízené srpem a mlácené kopyty do kruhu chodících krav. Vidím před očima plátno Jana Zrzavého, který tu musel taky projíždět. Slaměné špičaté klobouky v mlžném oparu. Vlak sleduje proti proudu řeku. A aby nabral dech zajede si do bočního údolí, kde vytočí elegantní piruetu a vrací se 100m výškovým ziskem.

Profláknutý západ slunce s kulisou rybáře po pás ve vodě roztahujícího dlouhé sítě. Za soumraku pijící bělouš v temně zeleném rákosí.

Celou nekonečnou cestu kolem největšího solného jezera Quentin (ve stejnojmenné provincii) se snažíme na střídačku neusnout a hlídat zavazadla. Vodní ploše dominuje hornatý Ptačí ostrov nasvětlený Chittussovskými paprsky skrze bouřkový mrak. Jezero to se leskne, jakoby po okraj plné rtuti bylo.
    Vedle v kupátku se strhne řádná mela. Náš novej kámoš učitelskej, nám osvětluje příčinu. Pře ta má pragmaticky kulinářskej důvod. Řeší problém, zda jísti, či nejísti psi. A to se doma u nás traduje, že tuto otázku mají místňáci už dávno zodpovězenu. Až při výstupu se dozvídáme od tohohle profesůrka angličtiny bez Oxfordské výslovnosti, že v životě nemluvil s cizincem a že nejpodezřelejší osoby, kvůli kterým jsem nezamhouřil oka, hlídaly po celou noc naši bagáž. Omluvný úsměv na tváři. „Víte, naše země je pro demokracii příliš veliká.“ Jednomu z našich strážců klečícímu čelem k nám na tvrdé dřevěné lavici a zády ke svým, padala v pravidelných intervalech hlava na hranu opěradla a já jsem pevně věřil, že čeká jen na okamžik, kdy usneme. Stejně jako na sedadle a na bobku spoludřepící soused. Nejlepším receptem proti spánku byly pokusy o komunikaci se svéráznými spolucestovateli a nepřetržité popíjení čaje. Na rozdíl od luxusního pekingského expresu bylo nutné se poptat ve kterém vagónu voda právě dospěla do bodu varu, a protože chyběly i termosky, vypravovali jsme se pro každý hrnek často až na opačný konec vlaku.

Oproti mně sedí žena neurčitého věku patřící ke klanu vlakařů, jak jsme říkali příležitostním, čiperným vlakovým obchodníčkům. Popíjí čistou horkou vodu. Zastydělo se srdce bílého sáhiba. Gentlemansky nabídl prvotřídní anglický sáčkovaný čaj. S úsměvem a grácií pravé dámy sáček přetrhla a vysypala, dříve než-li jsem jí v tom mohl zabránit do smaltovaného hrnku. Obsah zamíchala náplní od propisovačky, která mi až do té chvíle tak dobře sloužila při psaní deníku. Tím započal veselý pantomimický kontakt, okořeněný mezinárodními citoslovci, s celou bandou prodávající s malým ziskem vše, co mohli levně nakoupit na řídkých zastávkách. Pochybuji, že jim výdělek pokryl alespoň cestovné, neboť nás hostili neprodaným artiklem, uzenými rybami u nichž ani nemuseli zdůrazňovat, že jsou ze slaného jezera, u stanice Gobi.

Po půlnoci přivlekli kamaráda s fotoaparátem. Těším se, až u nás doma zazvoní pošťačka s balíkem fotografií a nalepeným inkriminovaným sáčkem od čaje a mojí vlastnoruční adresou. Po krátkém zaklimbání nás budí rvačka našich hlídačů se sběratelem suvenýrů lupičů kmene Si-fanů a Ngoloků.

Po rozednění se vlak proplétá posledním řetězcem hor. Krystalická sůl a ledek na vzácné trávě připomíná jinovatku, nebo čerstvě pocukrovaný švestkový koláč naší babky. Dále jsou podél trati už jen solivary a nekonečná solná poušť, kde dlouho nevydrží ani vybělené kosti.

Před nejošklivějším městem Číny Golmudem (Gormo) a konečnou stanicí železnice se od severu k naší trati připojila silnice s konvojem náklaďáků v oblaku prachu.

Před vjezdem do země solných plání stihne ještě frizér-bradýř zbavit na tržnici Finču několikadenního strniště, Monča tamtéž nakoupit pitnou konzervu se zelenou slupkou a červeným obsahem a já do třetice, ztratit zápisník se všemi záchytnými adresami a tibetskými frázem. Po té smutné zprávě vyrážíme dokonale vyrovnáni s osudem po 1127 km dlouhé a na světě asi nejvýše položené silnici do Lhasy s různorodou společností vesničanů a několika lámů. Stihli jsme to ještě zavčasu, nežli tam „Velkej brácha“ stihne dotáhnout železného oře, pak už to jistě bude stát za velký houbeles. Vše kolem si zaslouží přívlastek "NEJ", jako ta vína z téměř zmrzlejch hroznů. Čínský autobus hrozí rozsypáním, ale statečně se protlouká. Často, jen díky solidárnošti ostatních řidičů, kteří nás svými nákladními vozy, jejichž komfortem jsme pohrdli, vytahují z bláta. Sedmnáctiletý monzun překročil hradbu Himaláje.

Díval se, jak asi dvacet horalů odvaluje sochory a lopatami balvany do řeky, a pokaždé, když kámen dopadl do vody, hukot řeky jakoby se vzmáhal a byl zuřivější. V kypivě se dmoucích vodách byla jakási nezkrotná divokost. Nikolaj Tichonov: Běloje čudo, 1957

Nedaleko prvého pasu, kde se silnice podle výškoměru vyšplhala do 5300 m, přinutil vedle sedící muslim řidiče k prvé zastávce. Rozbalil svůj modlitebák Ferahan kork neomylně k Mece. Na okamžik se nechápavě otočil, proč ho nenásleduji přesto, že mám kolem hlavy obtočený šátek a zklamaně si odkroutil svůj aktuální dluh u Mohameda. Druhou modlitební zastávku si vynutil Finča. Po melounu musel před oběma řidiči předvést pantomimu hodnou Bolka Polívky.

K večeři suchá rýže v zájezdní hospodě. Západ slunce. Tanggula-Shan 5180m n.m. vystupujeme v sandálech do bahna. V noci monzun rozbahňuje cestu. Několik brodů. Cesta se prodlužuje, autobus zapadá do bahna. Ráno si nás prohlíží yaci, kozy, vrány, dudkové a Tibetské antilopy s vpletenou stuhou do srsti na šíji.

"Za pět nebo šest dní zvítězil jsem tak úplně nad svým svědomím, jak jen mládí zvítěziti může, které jest pevně odhodláno, že se jím znepokojiti nedá."

Daniel de Foe: Život a podivuhodná dobrodružství Robinsona Krusoa se 120 obrázky Valtra Pageta, nákladem Aloise Hynka v Praze 1894. Znárodněno Závodnímu výboru ROH Praha 4

PŘESTÁVKA

co trvá již polovinu žití jednoho.

Pohružme se tedy spolu do vzpomínek, neb ty jsou již podruhé nebo posté, přítomností.

Znáte ten okamžik, kdy přelétne teplý letní déštík. Časně zrána si dřepnete na zápraží a z empétrojky doléhá něžně k vašim bubínkům Vláďík Mertů se svým božským Pařížským trojalbem. Tomu předpotopnímu přehrávacímu bazneku se do šišky vtěsnají jen autoři do písmene „M“, od pana Armstronga, Baezové, Beatles přes Hegerku až po Mertu, Mišíka a Mozarta, neb tam v ní byli pěkně sesortýrováni. Vládík, jako dítě štěstěny, nebo ke své smůle musel trápit hlasivky až do ochraptění od rána do večera, byl ale v dobré společnosti výše zmíněných dam a pánů. Až bude více času vystřídají je Nirvana, Santana nebo Zepelíni.
Izoluje vás 110 dB od okolního světa a vám nezbude nic jinýho než vzít na klín starý laptop a vyťukat to absolutno. Neučesané, heslovité dojmování. Pokus o zachycení dávno minulého okamžiku. Následné další vzpomínky tedy nechám na imaginaci bříšek svých prstů tančících hodně rozvážný ploužák po klaviatuře toho řádně zasviněného IBM. Starý noťas nejprve prověří, zda do něho neťuká někdo jemu cizí a protože často nepřipustí ani mě, neb je nevkusně čistomilovný, ale jen co se druhých týče. Je tedy nutno ještě jednou vstáti a umýti se, někdy ještě vyžaduje ohřáti si papilární linie uchopením červeného hrnku OKI s horkým zeleným čajem. Dávno před panem IBM do otisků trochu šťoural náš slavný šťoura Jan Evangelista Purkyně. A už roku 1877 v Indii William Herschel čekoval Indy pobírající britskou vojenskou penzi, zda si nestoupli do fronty podruhé. Oprostíte se od toho, že střecha vám za chvíli spadne na hlavu a svěříte klávesnici nesvěřitelné, mnoho let zasuté vzpomínky na Tibet. V krapet rozšlápnutejch brejlích šejdrem na frňáku, s jedinou packou za uchem levym. Klávesnice toho chudáka čistoty milovníka dobře ukryta pod nánosem špíny, bukvy lze jen tušit. Ťuká se po paměti. IBM s tak zahnojenou klávesnicí, plnou žlutého pylu pampelišek, propolisu našich včelek, vloček a drobků vánočky a lístků zeleného čaje filtrovaných mezi zuby, že byste se do ní štítili ťuknout, možná snad tak přes kapesník. Připomínala tu již zkamenělou, co se s ní přišel pochlubit mistr kamenický. Ta jeho byla přidrátována k řídícímu komputeru, naší značky "Soukromník II", co mu řídil vodní řezačku kamene a jako projev uznání nám vyřízl ze zelené žuly metrové logo CT-Net naší první firmy. Hlavně ale tím lepkavým všeléčivým propolisem stejně ulpívavším na hrníčcích na čaj, na příborech, na všem čeho se musí jeden včelař přes den dotknout. Ten paradoxně šel dolů spíše vodou studenou. Všestranné a ke všemu ještě voňavé lepidlo věhlasné značky „Držíto“ bezpečně zalepí papilární linie na otisku prstu, nezbytné pro identifikaci u IBM a je hnedka po psaní i po emailování.
O mnoho zim později datlování toto vytěsněno bude diktátem do bílého nakousnutého jablka co jednoho pozná podle ksichtu a do čistoty milovnost zbytečně nenutit už nebude. Bude to mít ještě jeden pozitivní dopad navrch, na výslovnost písmákovu a srozumitelnost slova jeho mluveného, což pro disputace dobré vždy jest. Jinak vám ani jablko neporozumí a nepřesvědčíte ho o svých světonázorech.

Zápisky a patenty z palety lenochovy.

Od prvé neděle květnové toho ruku čtrnáctého, flek psací definitivně přestěhován na meditační houpačku barvy svěží, žabincové, taktéž od bratrů čínských vezené jako ta kamna litinová co nás za krutých mrazů již po několik zim zahřívají. Po pravdě řečeno přestěhován ne definitivně, neb mám odjakživa hrůzu z důsledků, co tohle slovo v sobě skrývá. Houpačka ta je spíše houpající se sofa. Pohupování co nějak rozhýbává i závity mozkové psací, zajišťuje palec nohy za pomoci smyce horolezecké. Alespoň bude ještě k něčemu dobrá. Přes haluz poblíž javoru malého přehozená. Na post tento přijde o minut deset dříve slunce, kteréžto lze za delších meditací rukou jednou vztyčenou náklonem sklápějící střechy, k tomuto účelu bohulibému Číňany uchystanou, zastínit vyrušuje-li příliš. Palec tento musí být samozřejmě ponožky prostý by se nesmekal a by fuska sama nepřekážela vmezeření mezi palec tento a ukazovák haxny pravé, k tomuto účelu nejšikovnější a nejpříhodnější. Později experimentálně zjištěno, že k účelu tomuto hravě postačí zátylek nebo kombinace obého při současném procvičování páteře krční. Všetečným sečtělým mravencům je cesta na post tento značně znesnadněna neb je zavěšen jen na dvou pružinách hrozících přiskřípnutím kusadel jejich všetečných.

Přerušit takovou sobeckou zpověď nemůže ani hlad, snad jen vyždímané baterky. Spisek si v žádném případě nečiní nárok na místopisnou preciznost, pouze se snaží o zachycení dojmu. Dojmy nejde natrvalo ututlat, možná jen trochu přefládrovat na růžovo.

Ale pěkně od počátku a po pořádku. Vždy když docházely tintily vantily otevře se trezor jako hora Blaník a odtud vyštrachán nějaký vrak, kterýžto po řádném vyšůrování střelen jest. Tak nějak to provozovali se svými hrnky, vytahovavši je z pece, manželé J., hrnčíři bydlící s Peříkem v domě u Karlova mostu, v tom co sídlil i Orientální ústav Akademie Běd. Ti manželé co si odjeli do téhle Říše středu pro malou dcerku šikmookou. Na přípravě se podílela, jako později vždy, babka Květka, architekt mezi švadlenkami, pardón pánskými krejčovými, kdyby čirou náhodou na tyhle bláboly kápla. Je na to dost háklivá. Spíchla červenou péřovou bundu a bonekanovýho medvěda, tedy přesněji, pro nezasvěceného čtenáře, kombinézu do polárních krajů. Tehdá, za komančů, toho na trhu moc nebylo. Jeden model těžkého péřového spacáku, dva modely těžkých kletrů. Ostatní bylo nutno dovyrobit. Slaňovací osmu nechat vykovat do zápustky ve Škodovce. Bonekanový palčáky a sedák ušít v matematické laboratoři naší Akademie. „Šijete pane asistente. Ano šiji, šiji, pane profesore.“

Táhlo nám v té době dohromady na osumdesátku, slušnej kmetskej věk. Teda tehdá jsme si to mysleli. Ruzyňská decimálka ukazovala při odletu na fous dva metráky živé váhy. Dva pragmatičtí skoro ekonomové, kterým bych tuhle cestu uznal za téma diplomové práce ze zahraničního cestovního ruchu a jeden roztržitý matematik, stále něco zapomínající.

V šuplíku nalezený téměř nečitelný a útržkovitý deník. Byl psán tak malým písmem pro úsporu váhy, že mu nepomáhá ani obří lupa a než se prokoušeme až k pasáži kdy Finča ve velbloudích kristuskách s šerpskou páskou na čele nesoucí nůši s naším skromným majetkem dorazí nazpět k udiveným celníkům v Ruzyni chvilku to ještě potrvá.

 

26.8.1987

 

I když je svátek sv. Vavřince už dávno za námi, roje nebeských poslů Perseid nám stále ještě svítí na naši cestu po většinu noci.

Mrazivé ráno. Střapce trávy posypané solnou jinovatkou vyčuhují ze země jako košťata vysázená himalájským Mičurincem. Krátká pauza, jen na přepudrování. Natažené zkřehlé ruce nad voňavý čmoud z barelu, z jalovcového jehličí. Je v tom krapátko něco prvobytněpospolného.

 

12:00           Zastávka u hospody. Kamna vyhřívají s hukotem motorů Boeingu, dvě letlampy. Tibeťané s ležérně navlečeným jedním rukávcem. Druhý za pasem ukrývá dýku. Vlasy s červenou vlnou spletenou do turbanu, na nohou čínské kecky. Neuvěřitelné fyziognomické kopie jihoamerických indiánů (z Peru). Kdo je čí kopie? Nebo formuje vysokohorské klima fyziognomii a tvar buřinek.

Aniž by přerušil rozvážnou chůzi svého dopravního prostředku s dlouhou černou hřívou spletenou barevnou přízí do tenkých copánků stejně jako vlasy místních žen, vytáhne mladý poutník ze záhybu rukávu těžkého hábitu trumf moderního nevěřícího světa. Jeho úkryt prozrazuje jen tenký kablík sluchátek. Aby ušetřil baterie svého walkmanu, nasadil hrot hranaté tužky do jednoho ze dvou otvorů magnetofonové kazety a s nonšalancí pěstovanou generacemi předků při točení modlitebních mlýnků, převíjí pásek. Směřuje jako my k Mecce všech lámaistů.

 

15:10           Křižovatka Yonga-Bajing. Výškoměr klesá  na 4300m n.m. Malovaný Buddha vlevo na skále. Barevné skály. Provazový most a kamenné vesnice s modlitebními praporky. Tisíce psů po ulicích a draků v oblacích.

Míjíme rodová kamenná sídla s obranými čtvercovými věžemi jako na Kavkaze nebo na prostředním jižním prstu Peloponnésu v Meni. Podivné znaky svastiky točící se proti směru hodinových ruček. Jako onehdy ta v severní Etiopii, symbol ženského principu, (zv. sauvastika, swastika, fylfot nebo čtyřnoh).
Na těžkých domovních dveřích, dává všem na vědomí, že za nimi vládne žena. Jsme v zemi matriarchátu.
Náramně připomínají zrcadlový obraz emblému dávno mrtvého Adolfa o jehož existenci a jednostranném zájmu o jejich kulturu neměla většina Tibeťanů ponětí. Snad až na těch několik, kteří měli v jeho hlavním stanu kdesi daleko v neznámé Evropě zprostředkovat protekci na božství. Věřil asi, že k němu mají nejblíže, bydlíce nejvýše.

Svastika, kříž s rameny zalomenými do pravého úhlu. Užíván jako ornament již v pravěkém výtvarném umění. V hinduismu, buddhismu a džinismu magický symbol přinášející štěstí a zdar a odvracející zlé síly. V hinduismu je pravostranná svastika symbolem slunce, boha Višnua a mužského principu, levostranná svastika symbolizuje ženský princip, podzimní a zimní slunce. V buddhismu svastika znázorňuje otisk Buddhova chodidla a též tzv. „kolo zákona“, jež Buddha uvedl v pohyb svými prvními kázáními. Ve 20. stol. převzata pravostranná svastika (postavená napokos) jako symbol nacistického hnutí. Encyklopedie Diderot 2002.

Před necelým měsícem jsme stáli na Žižkovské tramvajové refuge a čekali jako Jan Werich při jízdě do Říma, že se nás někdo zeptá. "Kam jedete s tak velkým ruksakem?" Dostal by lakonickou odpověď "ale do Lhasy". Nikdo se neoptal.

Staří Tibeťané mají pěkné přísloví "Procestovat 10 000 li je jako přečíst 10 000 knih." Při vjezdu do Lhasy jsme tedy měli přečtenou značnou část knihovny Strahovského kláštera.

Na rozdíl od cizinců, kteří sem přiletěli, jsme absolvovali dokonalou aklimatizaci doporučenou již starými Vídeňáky pro konzumaci alkoholu a to i díky stále snižujícímu se komfortu a rychlosti použitých dopravních prostředků. Od luxusního mezinárodního expresu přes tvrdší a tvrdší lůžka a sedačky kolejových dostavníků až po špičkově neanatomická sedadla čínského vysokohorského autobusu.

 

"Lhasa není pouze místo, kde se dějí zázraky. Lhasa je zázrak." Alexandra Davis-Nell

17:00 Konečně Lhasa, kde jsou i ulice dlážděné tajemnem, mystikou a blátem ale to je převážně zmrzlé na kámen. Město nás přivítalo štěkotem čtyřnohých a v minulém životě méně úspěšných mnichů. Je jich tu více než těch usedlíků dvounohých. Podezřele hodně školáků drbajících se na hlavě. U nás vší trhy ve školách i školkách doznají boom až po sametové revoluci za necelé tři roky.
Z čistě racionálního pohledu se všem těm iracionálním náboženským modelům musí nechat, že dávají žití vyšší smysl. Víra v odměnu a trest posmrtný, pomáhá morálce a spravedlnosti ještě na světě tomto.
V bouřce kolem Jokhangu. V příšeří jeho chrámovém nás flegmaticky pozorovaly lhostejné oči zlatého Buddhy a plaménky malých kahanů, živených yačím máslem si hrály na jeho blahobytném pupku.
Nocleh v Kirey s nezaslouženým přívlastkem „hotel“.

 

27.8.

 

6:00             O budíček se postaral Jokhang. Poutníci se klaní mezi psisky. Ti ne světští příchozí se lehko poznají podle mundúrů barvy šafránu, nebo okru. Bosi padají na své kabáty a jako zrcadlo vyhlazují megalitickou dlažbu před hlavním chrámovou branou. Uvnitř přilévají do misek yačí máslo, potravu pro věčné plameny. Točí modlitebními mlýnky a v bočních lodích třou zády stěny čelem k věčnému ohni. Z vykuřovadel na prostranství před chrámem věčně stoupá dým jalovce a vonných trav k poctě bohů.

 

8:00             Trhovci kolem Jokhangu s otepmi vonných trav a tyčinkami se probouzí poměrně pozdě. "Lasa polasa", poslední slovo při smlouvání o šňůru nepravých tyrkysů, které slepují z drti.

 

14:30           Mniši obkreslují uhlem nástěnné malby na pauzák. Starý Láma pročítá pečhu. Tradiční tibetské buddhistické knihy, nejsou vázáné. Volné listy obdélníkového tvaru se jen skládají na sebe, ukládají se mezi dřevěné desky a balí se do látky. To by děda Jaroslav koukal.
Nebeské pohřebiště s železnými palicemi, zbytky provazů a havrani. Krchov, jako v mnoha jiných kulturách, na kamenitém kopci, kde nebožtíci neujídají lepší půdu svým vnukům. Tuhle podívanou podává ve svém vyprávění poprvé náš předjezdec Odorico z Pordenone zvaný též Oldřich Čech z Furlánska v "Cestě do říše Velkého chána" z roku 1316 – 1330.

 

21:00           Utíkáme před deštěm přespat zpět do kláštera Serra. Se – růže, ra – zahrada, ve které dlel a študýroval L. P. 1717 otec „Bílá hlava“ Ippolito Desideri. Gesto pozvání dvou noviců se žlutými čepicemi ze střechy v noci zapovězeného kláštera. Ale hlavně jdeme za myšlenkovými nákupy. Kradmý ostražitý pohledem vzad, zda je stařešinové nepozorují. Nakvartýrováni tajně za zády kvartýrmajstra v čepici stejně žluté jako slepice na curri. Usadili jsme se „pohodlně“ po vzoru krejčovském, jak je zvykem v kraji tomto. Oboustranné nutkání po poznání a pokusy o překonání jazykové bariery pomocí posunků a nedostatečného anglo-tibetského slovníku. Funkce amuletu.
Na fous za 31 let potkám na blešáku v Tuháni jednoho z mála přemožitelů K2, který tu pobýval 3 měsíce nějaký čas po nás. Domluvíme se, že mi přiveze jedna a půl centovou kovadlinu, neb tohle řemeslo prý už definitivně pověsil na hřeb a to je stejný ročník jako já. Už se té srabákovo návštěvy nemohu dočkat. Kafe namleto.

 

23:00           Uléháme v  lámově kobce, vzor strohosti a střídmosti. Ze všech stran k nám doléhá melodické modlení. Neodolatelné nutkání rozsvítit a přiřadit k těm hlasům obličeje. žádný vypínač, ani elektřina v dosahu mnoha verst. Stropní rudou látku prohýbají myší drápky. Představa, kolik mníšků už tady před námi nocovalo, nenechá moc usnouti, cožpak by to ale šlo vyhnat ty přeludy ven do toho marastu.

 

 28.8.

 

V oděvu tunga smaží a vaří velké koule z campy a slaný čaj s yaččím máslem. I voda v čínské termosce je od másla. Z toho podtónu asi vycítíte, že nikdo z nás tří nepatří ke gurmánům, kteří by se navzájem utloukli pro tuhle delikatesu. Teorií proč takový humus píti je nemnoho. Nejpravděpodobnější hned vedle výživnosti jsou izolační vlastnosti yačí tukové vrstvy na čajové hladině udržující tekutinu déle vlažnou nebo alespoň nezamrzlou, podobně jako mastná oka ze lžičky nežluklého másla na babiččino polévkách.
Zážitkem jsou i kadibudky v bludišti hliněných chodeb bez jediného světla. V Tibetu patří k dobrému mravu nechodit na toaletu sám. Má to být nejméně ve trojici - je to výraz toho nejdůvěrnějšího soužití.

Ráno mohou mladí almužníci odejít do Lhasy přivydělat klášteru žebrotou. Jako mniši žebravých řádů starého kontinentu. Možná vliv misionářů řádu sv. Františka z Assisi, zvaných též minorité, nebo bosáci, neb štrádovali bosi, pohrdajíc pozemskými statky. Jako Jezuité v dobách, kdy ještě vše co vyprosili, házeli do jednoho společného pytle odkud kdykoli kdokoli z nich mohl si bráti na živobytí svoje. A když nášmátrali dno, důkaz to byl špatného hospodaření celého společenství a nepomohlo jim ani těch třiatřicet knoflíků na hábitu, Kristových roků, ani kolárek pod bradou zvaný mezi žabožrouty camembert. A stejně jako před nedávnem mladičká řeholnice spěchající s plecháčem na almužnu na schody před Saint Sulpice. V krajích našich by mohli vyrazit s krapet většími žebradly třeba i pro Svatomartinskou husu, jako koledníci.
Legenda říká, že sv. Martin byl původně římským vojákem. Křesťanskou víru přijal poté, co daroval kus svého pláště nahému žebrákovi, aby jej ochránil před umrznutím. Později se však ukázalo, že to nebyl žebrák, ale sám Ježíš. A tak po zjevení přijal křesťanskou víru a stal se misionářem, následně biskupem. Tomu však předcházela příhoda …Martin při své skromnosti nechtěl biskupskou hodnost přijmout a schoval se do husince mezi hejno hus. Ty jej však svým hýkáním prozradily. Storku tuto oba žáci, jestli ji dobře pochopili, řádně ocenili.
Zdrháme společně před jejich představenými. My tři cizáčci navrch ještě kvůlivá té žluklé delikatese, yaččím máslu, které ulpívalo a vystupovalo na a ze všech nádob na truňk, prostě ze všeho z čeho se dalo napít.

 

14:00                Norbu-linka - park Skvostů, drahokam a letní sídlo Dalajlámy. Jeden zlatý trůn, archa na obraze, Holandské rádio PHILIPS, dar od Ghándího, nemlich stejné jako měl náš děd Václav v kuchyni na Hrádecké. Ten si na něj ale musel našpóroval sám. A navrch nemělo tu geniální vyndavací udělávku proti cenzuře, zvanou „churchilka“, pro příjem zakázaného Londýna, BBC na vlnách krátkých, jako to dědovo za války. A stačilo by se poradit. Na obal mucholapky navinout 10 závitů drátu, dovnitř vložit bloček 25 mikrofaradů, konce vodiče napojit na žhavicí lampu. Tento baznek se hodil i později po osmačtyřicátým. Vyjímatelnou, kdyby náhodou zrovna přišlo na návštěvu gestapo nebo Stb. Dalajlámovi by ale tahle rada byla stejně k ničemu neb neuznával mucholapky a ke všemu s obstrukcemi gestapa ani Stb se do příchodu Rudého bratra nesetkal.
Náhodný průvodce si stěžuje: „Tibet není svobodný, Vy ostatní jste šťastní lidé“. Pozvání na tibetský piknik v trávě. S pastevci přikusovat divokou cibuli k ušmudlaným plackám. Hra v kostky na koženém bubínku. Dřevěná miska a dvě kostky s červenými a černými tečkami. Za červenou tečku se platí nejdrobnější mincí – mořskou mušličkou z Tibetské náhorní plošiny. Původní platidlo, jako neplatné halíře u nás doma v mariáši. Soused mi učí roztáčet kostku v misce a bravurní číslo sejmutí kostek z bubínku rychlým pohybem misky. Hraje se i o staré stříbrňáky. Čekání na Nepálská viza. Ulice lemují opraváři bicyklů, ševci, hodináři, kteří si troufnou na fotoaparát Zenit. Krejčíci vás změří a nechají vybrat z předválečné Burdy. Vizionářsky ještě stačí přiheftnout náprsní kapsu, přesně pro dnes poslední model telefonu Nokia, který se objeví na pultech u nás doma přesně za jednadvacet zim.
Míjí nás nosič vody pro obřad čajový. V jamce mezi obratli toho shrbeného atleta, mezi atlasem a čepovcem rozvážně pohupuje se vyvážené vahadlo dvou věder na jeho koncích zavěšených a rozvážně vyvážených. Navrch každé ono je přikryto plovoucí pokličkou z listu banánového vykrouženou, by se hladiny jejich zklidnily a ani krůpěj jedna, převzácné té kapaliny uvnitř, nakapané kapku po kapce, za vlahé poslední noci, do kameninového džbánu, z velkého bambusového listu, u zdi zahrady Norbulingky, letního sídla Dalajlámova, neskanula do prachu cesty a nepřišla tak zbůhdarma ku zmaru. Stejného efektu využíval při roznosu pivek po šenku, Váš praprapraděd šenkýř Josef, se svojí široko daleko vyhlášenou pivní pěnou na půllitrech v knajpě Na Hrádecké u hladinky, pro říz čepované pro štamgasty na jeden zátah až po sklenice okraj nebo koštovacího šnytu, pročež zvaného též košt. Nezaměňovat s těžko nevybryndnutelným čochtanem, nemajícím naopak ale pěny žádné, na zahnání žízně sekáčů ideálním a toho nezaměňovat s odstátým kapákem. Kája Čapků se zmiňuje již o šnytu v Lidových novinách těsně před příchodem Hitlera k moci za pomoci pivních spolků. „Piják piva, když se nechce napít, nýbrž toliko se zavlažit, nedá si třetinku, za niž by se jaksi před celým světem styděl, nýbrž šnyt.“
Donáška čaje do hotelu přímo od šicího stroje na chodníku se rozumí samo sebou. Před čajovnou vysedávají truhláři s malovaným nábytkem. Před stánky optiků si lámové zkoušejí vhodnou optiku na zkažené oči od pečhy a svitků. Za Jokhangem je slepá ulička tkalců koberců, podobná Káhirské ležící ve stejné zeměpisné šířce.

 

22:00           Večeře v S'čchuanské hospodě Kirey. Kulaté stoly s otáčecím středem pro pospolité čínské stolování, na rozdíl od pouličních stánkových večeřadel ohraničených suknem s ornamenty. Yak, příbuzný toho, co místního kuchařskýho, fistulkou právě prezentujícího svoje kulinářské výtvory, od té trapné epizody, co byl onehdy zneškodněn v okamžiku nestřeženém, nakopnuvše jsouc do rozsochy gatisek plandavých. Od té doby denně na jídelníčku, jako trapně neférová odplata.
Navrch dle ctěného vlastní volby v kuchyni kulinářská fantazie ze železné pánve Wok ze sojových omáček. Smluvní ceny, když po chvíli přijdou Číňané z Hongkongu a chtějí totéž co má Finča, hospodská na nás mrkne a suverénně si řekne o dvojnásobek.  Kuchařinu jsem vždy řadil mezi řemesla umělecká, koření ze Jun-nanu, čaje ze S'čchuanu. Kohoutek s vodou na dvorku u dobytka, přístupný po prkně nad močůvkou. Spíme u Poláků. V pokoji pro dva je nás sedm. Trmáceli se měsíc z Čcheng-tu-fu alias Chengdou a v Lhase na uvítanou dostali za propadlý permit dva dny v lapáku. Poláci přesně vědí, kde musí v Moskvě nakoupit laciné kopie zápaďáckých fotoaparátů, prodat je v New Delhi. Tam nakoupit tyrkysy a topasy velikosti nezralého hrášku. Bavlněné jupky sbalit do balíků a rozeslat všem důchodcům z širokého příbuzenstva. Doma si pak koupí, s laskavým svolením Vojtěcha Šlepóty, malucha a po cestě si s námi dopřávají rozmařilé večeře pod Pothalou o mnoha chodech, kde by soudruzi z DDR, kdyby omylem vypuštěni za železnou oponu byli, pojídali z domova dovezené vločky ovesné.

 

23:30           Na Barkkóru, jednosměrce obcházející Jokhang, spí psi a poutníci stočeni do klubíčka. Anglicky mluvící mnich až z Indie. Mrzáci s životními příběhy vypsanými u nohou a klobouky v očekávání. Pochodující koště obalovaného ovoce v červeném karamelu.

 

29.8.

 

7:30             Nosiče vody prozradí vrzání vahadla. Svítá. Poláky nelze vzbudit a tak jde Tomáš sám na autobusové nádraží pro jízdenky ale díky starému Tibetskému času se nesejde s prostředníky.

 

9:00             Pothala, v ambientním až ponurém přítmí ...“tam kde krása nadbíhá stínům.“ Mrtvé bludiště ale s překrásným rozhledem na Lhasskou kotlinu. Cáry mraků ovíjejí vrcholy okolních hor. Děti pouštějí z placatých střech draky z bílého papíru na velkých dřevěných navijácích. Jeden takový vezeme domů malému Tomášovi. Obzvláště se vyjímají oproti černým mrakům. Prvního draka si prý vyrobil čínský farmář. Vytvořil řetězec z bambusu, pospojovaný hedvábím, aby mu ve větru klobouk neuletěl. Kromě Číňanů a Tibeťanů pouštějí draky i Indové, během zimního slunovratu. V Bangkoku při svátku Sanam Luang po celý měsíc březen. Tito národové věří, že drak poletující vysoko na nebi se domluví s bohy a dokáže zahnat třeba bouřky. V zemi vycházejícího slunce měl drak kromě dobré úrody taktéž uhlídat zdraví dětí. Na den dětí, který se také nazývá Svátek chlapců dodnes Japonci vypouštějí 5.máje nad své domy malované hedvábné draky v podobě kaprů. Kapři dávají chlapcům sílu a odvahu „plout proti proudu".
Zubař ve stánku nasazuje zlatý zub. Opodál porcují řezníci na ulici maso  v šouletu much. Žebráci nás tahají za nohavice. Strážník v bílé uniformě s přilbou řídí pelotony cyklistů. Koupel v Barakshall bez lístků, typ od prodavačů vzácného dřeva. Elektroinstalace v koupelně by přivedla pana Křižíka k infarktu. Prodavači suchého Yačího trusu na otop. Zkoušíme stop od Norbulinky s nákladními Kamazy, je příliš drahý. V rozvodněné řece perou poutníci na kamenech. Zavěšený most na ostrov je posetý modlitebními praporky.

„Hlavním zákonem tzv. demokracie se stalo počítati hlavy, ale nedbati mozků.“ Jerzy Lec.

Pšonci se s námi dělí o další perličky o své cestě po východní magistrále, kudy si to prvně štrádovala i ta belgicko-francouzská anarchistka se svým japonským kámošem, už v čtyřiadvacátém. O vymícených lesích a následné erozi. O zanesených termálních zřídlech. Směřují dál na západ hledat stopy svého Velkého Pšonka, nahoru do Západního Tibetu. Aniž to vědí, kráčeli dosud proti stopám našeho předjezdce otce Étienna. Dalších devět Poláků si k nám dává krosny. Večeře, 87 jídel na jídeláku a psiska mezi stoly.

30.8.

 

10:00           Muslimská čtvrť. Šířku ulic vyměřovali posvátné krávy svými rohy. Muslimové s čepicemi v bílé barvě smutku.

 

12:00           Prvně vidíme poutníka, který odměřuje cestu za spásou duše své délkou těla jako svého přerostlá píďalka . Jedinou vymoženost dnešní civilizace, na loktech a kolenou návleky z pneumatik Kamazů. V dlaních šutrák, který posune co nejdále a vzpřímeně dojde k němu. Kratší píďaláci jsou značně hendikepováni. K profláknutým poutním místům svatým pro pokání svoje asketické, cestu si i jinak svorně všichni všemožně znesnadňujíce.

Když ukazoval Zeyer Zdence Braunerové tři sta padesát schodů spojujících starou Příbram s hradem Panny Marie, nabádal jí. „Tu má stoupat po kolenou.“ A Vrchlický si povzdechl. „To je učiněný Tibet.“ ... Jan Němec: Dějiny světla. O Drtikolovi, překladateli několika upanišád.

Psí sněm uprostřed nejfrekventovanější ulice šoféři uctivě objíždějí jako posvátné krávy.

 

18:00           Chrám Jokhang – nejsvětější katedrála Tibetského Buddhismu. Jokhang po kterém pojmenoval svůj nový exulantský domov – klášterní komplex v indickém Namgjalu Dalajlama XIV. Po příchodu do kláštera obdrží novici po dlouhé rozvaze a dlouhých disputacích pečlivě zvažované nové jméno jako ta Dalajlamova kočka od Davida Michieho. Tibeťanky s vetkanými šňůrami tyrkysů  do vlasů. Nad čelem velký tyrkys vsazený do bronzu upnutého do temně rudé čelenky. Na krku několik řad, pro změnu, tyrkysů  a růžových mořských korálů. A copy, to je kapitola sama pro sebe, složitý síťovaný závoj, pavučina z vlasů. Muži podobni Americkým indiánům s cůpky a černými buřinkami. Čínští prominenti přijíždějí ve Volhách se záclonkami v oknech a šoféry uctivě čekajícími na jejich návrat. Rikšové, místní taxikáři se překřikují navzájem. Malé děti i dospělí zvědavě nahlížejí do mých zápisků. Kdo je tady větší atrakce? Většina postarších lidí neodkládá modlitební mlýnky a růžence ani za chůze. Jedna kulička růžence je vždy větší a počítá kolo, 108. Možná racionální kořen akupresury, určitě počitadlo při směnném obchodu.
Mnich nahlíží oknem na TV. V interiérech bytů látka na stropech. Místo dveří prkna vsazovaná do žlábků.

 

31.8.

 

11:00           Švec  u Pothaly mi přišívá utržený pásek a slepuje žraloka. Nanese lepidlo na obě plochy, vykouří cigaretu než oschne. Jeho žena mu roztáčí šicí stroj. Podrážky vyřezává ze starých pneumatik. Stopem na nosiči kola jedeme pro permit do Gyantse a Sakie. V tržnici závěsné váhy. Ceny píše prodavač na ruku.

 

14:00           K obědu po třetině těžce usmlouvaného melounu.

 

18:00           Poláci se vracejí z neúspěšného stopu a můj sen o vlastní posteli se rozplynul. Lhasa je zlatá klec. Prodáváme pět filmů a Monika hned vyráží na trh pro zeleninu na salát s bedýnkou Lunchmeatu a sladkým jogurtem proti kurdějím. Jogurt je balen v malých keramických soudcích. Večeře na střeše jídelny ověnčené květinami. Pivo, zasněžené vrcholy, modlitební praporky, Pothala a věčně kouřící komín kotle na teplou vodu, pod kterým se stopí vše. Babrlinka štípe pařezy železnými klíny. Blíží se černý monzun s jasně modrými otvory a bílými draky. Loučení se švédy a Kaliforňany z expresu. Pět piv a politická situace světa pro podporu Tibetské nezávislosti. Oproti Tibeťanům se cítíme i v socializmu trochu svobodněji.

 

1.9.

 

Svítání osvětluje na západě pouze zasněžené štíty.

10:00           Jdeme s magnetofonem nahrávat do Jokhangu, domu páně. Před chrámem odkládají všichni pokrývku hlavy a věřící i boty. Bohoslužba a cesta kolem obřích zlatých modlitebních mlýnků, marikhorlo, promazávaných Yačím lojem. Dlouhé trouby vydávají hluboký žalostný hlas. Zlaté kolo zákona čhokhor na střeše chrámu, symbol nahrazující zakázané Buddhovo zobrazení. Tímto obdobím si prošlo skoro každé náboženství. Prvním svým kázáním to Buddha roztočil.

16:00           V největším vedru osvěžuje na střeše větřík. Snažíme se přežít do večeře. Odpolední siesta spolu s místními světáky plivajícími na podlahu. Samoobslužná kuchyně v naší útulně. Strávníci postupují v řadě a nakládají si syrové ingredience, předají je kuchaři na železnou pánev a zvolí si přílohu.

 

20:00 Večeře na rozloučenou s Poláky, Lhasou s vůněmi a olověnými mraky těhotnými deštěm, U Sebastiána pod Pothalou. Ryba nakládaná i sladká. Vítek si jde do kuchyně dosmažit brambory. Jako tečka zmrzlina s ananasem.

 

21:30           Západ slunce a červánky nad Pothalou, srpek měsíce a vysoko kosočtverce bílých draků. Drakiáda ručně malovaných příšer, přeřezávajících provázky sousedů, doprovází vítězoslavné výkřiky drakovodičů „a mám tě“, přehlušují bolest do krve rozřezaných prstů. Slunce za horizontem pozvolna mění draky v černé tečky na pozadí náhle zesvětlené oblohy. Rotaci Země sleduje i rotace černých mraků a draci přelétají z pozitivu do negativu. Ten kýč dokreslují blesky na severu. Monzun se nechce vzdát.

kite pro pláně u pramene Labe

Dalajláma láme slámu

já si z toho jazyk zlámu

 (dětská lidová)

2.9.

9:30             Nejdražší čínský autobus vyráží s hodinovým zpožděním po přivázání bagáže vlastními lany na střechu bez plachty. Silnice po nezvyklých monzunech připomíná spíše koryto řeky. Domorodý autobus nejprve sleduje tok Cangpo, (Bhullumbutur - Zurčící řeky, později Brahmaputry v Tibetu Jarlung Gangpo - Bráhmova syna, až po ústa Hooghly River) překročí jediný most, který po monzunu toho roku na cestě do Shigatse zbyl, vystoupá vlásenkami do pasu Kamba-La (4794m n.m.), pomodlí se s hadříky ve větru, pomalu se spustí k dlouhému tyrkysovému jezeru Yamdok-Co (Jamdogccho) prosvítajícímu černou bouří a ukrývajícímu posvátné ryby. Lodě z Yačí kůže napnuté na dřevěné kostře. Cestu lemují jediné betonové značky se symbolem hadí serpentiny. Těsně mine ledovec sedmitisícovky, bílý, lákavý a nebezpečný jak závoj nevěsty. Nuceně odpočíváme za desítkami stejně postižených modrých veteránů ve vlásence přetržené rozjívenou vodou. Tenoulinké střevo silnice se vine a klikatí vpřed i vzad až někam k oběma horizontům. Motory přestaly jeden po druhém bafat neb to vypadá na delší pauzu ale na tuty ne zahálku. Každá levá pneumatika, u protijedoucích pravá, strhla do propasti další kousek cesty. Teď se většina šoférů i pasažérů snaží lany a železnými tyčemi odstranit kamenný blok, před kterým by každý Evropan kapituloval. Když je objížďka po několika hodinách, pro několik aut průjezdná, zatarasí blátivé stoupání náklaďák s polámaným karburátorem. Šoférovi vykukuje z pod haubny jen zadek a jedna ruka co točí ráčnou gola klíče jako modlitebním mlýnkem, pro sichr a taky pro přímluvu u toho nahoře. Ostatní v podřepu kolem autobusu nakukují dospod a kibicují v čem je podle nich určitě a jedině zakopán pes a proč ten vehikl ne a nejede. Solidární šofér řeší situaci v sedě na odkryté haubně a lije přímo do válců benzín z lahve od piva. Škytajícímu autu pomáhá ještě tucet Tibeťanů na ověšeném laně po kolena v blátě. Pozdě v noci projíždíme branou zájezdního hostince do čtvercového dvora. Tápeme při svíčkách a bez jídla padáme do postele. Monzun překročil po mnoha letech hradbu Himaláje.

 

3.9.

Probouzíme se v karavanseráji pod skalní stěnou na zdejší poměry mladého hradu střežícího tisíc let nejdůležitější uzel solných cest do Indie. Gjance - Gyantse je jedna udusaná ulice z westernu "V pravé poledne".

 ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Britské expediční vojsko, došlo roku 1904 až k obrané kamenné zdi napříč celým údolím poblíž Guru. Naproti koloniálnímu sboru 3000 mužů stálo 1500 Tibeťanů. Plukovník Younghusband svolil s vyjednáváním pod podmínkou, že Tibeťané odstraní doutnáky ze svých starodávných předovek. A jeho vojáci jim ukázali své moderní opakovačky, že oni doutnáky už dali pryč. Vojáci stříleli potom bezbranné Tibeťany jako sviště.

Tibeťané se zformovali až v pevnosti Gyantse a drželi se svými primitivními houfnicemi ještě dlouhé týdny proti moderním britským dělům. Mise, přestože došla až do Lhasy, nesplnila svůj účel.

 

9:00             Snídaně v klášteře. Ranní rituál. Před roztaženými rohožemi truhly slouží jako stoly pro dvě řady mnichů sedících oproti sobě po celé délce lodi se zkříženýma nohama na svých nočních matracích. Svorně bok po boku tu k časné snídani usedají v řadách zbožníci i tolerantní bezbožníci, tj. my tři. Půtky malicherné až nicotné, hlavy obou táborů spolehlivě míjejí. Lámové v čele nejblíže Buddhovi předčítají modlitby, cinkají na zvonky, bubnují na malé i velké dvojité bubínky, mosazné činely, troubí na mušle, rohy a trubky. Zpěvný monotóním hlas podezřele připomíná projev bezdomovce před Willsoňákem. Toho co potkávám deno-deně cestou do fachy. V parnu i mrazu. "Kupte si Nový prostor, zajímavé reportáže." Intonace toho hlasu až nepatřičně stejná. To by mě vážně naštval, byl-li tu před námi. Na bíledni vtíravý otazník, kolik sem nedorazilo krajanů z našich luhů a hájů.
Představený kláštera zná Čehůny a píše nám místní názvy měst v jazyce „bodik“. Pak nám perfektní angličtinou dává krátkou nalejvárnu.

Buddha je svým životem příkladem hodným následování. Ukazuje jen Vám cestu ven z utrpení. Jeho nauka je dokonalý návod, jak dosáhnout vysvobození z věčného koloběhu životů. Povzbuzoval své stoupence, aby ve věci svého osvobození spoléhali jen sami na sebe, neboť poskvrnění i čistota závisí na nás samých. Kdo koná zlo, sám sebe poskvrňuje, kdo se zlu vyhýbá, sám sebe očišťuje. Čistým nebo nečistým se každý stane jen vlastním přičiněním. Nikdo nemůže někoho druhého učinit neposkvrněným. Sám zaručoval úplnou svobodu myšlení a nabádal své následovníky, aby přijímali jeho slova nikoliv z ohledu na něho, ale teprve po důkladném přezkoumání. Buddhistický přístup je ve srovnání s ostatními náboženstvími opravdu jedinečný, neboť klade důraz na cestu ven z utrpení moudrostí, oproštěním se od vší zaslepenosti, spíše něž dosažením nějakého stavu blaženosti či spojení s Nejvyšším. Buddhova nauka není tedy náboženství v pravém slova smyslu, protože nezahrnuje víru v Boha, jedná se spíše o nábožensko-filozoficko-etický kodex.

Jako první chod se podává čaj s Yačím máslem, následuje campa do stejné misky. Celý obřad je přístupný poutníkům modlícím se u vchodu. Mají kontrolu,že jejich daně jdou do těch správných rukou. Zuté boty jsou všude po chrámu u opěrných sloupů chrámové lodě. Ze všech stran je slyšet usrkávání kaše. Obsluhují mladí mniši mající službu. Nabídku na přidání všichni asketicky odmítají. Třetí chod a současně jídlo na zbytek dne, které si každý bere sebou do uzlíku je velká kapka vymodelovaná z campy s náplní a červenou ozdobou z barveného másla. Tyto přesnídávky jsou po celý obřad vystaveny po obou stranách vchodu do centrální části chrámu nad věčnými plaménky. Mniši ještě dostanou denní kapesné a ve vysokých vlněných kloboucích s hřebenem odcházejí.

 Stúpa, obří čorten Kumbum s dvaasedmdesáti kaplemi. Na trhu máslo prodávané na zeleném listu. Stržený most a brod s mezky. Trus yaka přilepený na venkovním zdivu jako tepelná izolace a sušící se na otop. Kolony povozů tažených oslíky, jezdci na koních a pěšáci s nůšemi na zádech. Zavodňovací a sběrné kanály na pole se stojící vodou. Cesta není nikde drenážovaná a proto přejezd každého potoka znamená řadit na jednotku bez synchronu. Vesnice z kamene a vepřovic, na pálení cihel není dřevo, topí se jen sušenými lejny. Spíše pevnosti s rodovými znaky na dveřích, nejčastěji obrácený hákový kříž s tečkami mezi paprsky. Na plochých střechách suší rolníci skromnou úrodu. Silná eroze okolního terénu.

 

15:50           Benzínka chráněná hliněnou věží se střílnami a třemi uvázanými koni. (3900m n.m.)

 

„Vchod do Šamhaly, podzemního království ohraničuje na východě „Hora Sumeru“ z buddhistických textů, stojící v údolí Brahmaputry pravděpodobně Žikace s pevností na obou březích a klášterem Tašilhünpo. Ze západu osmiúhelníkovým jezerem Manasaróvar, v jehož okolí pramení Indus, Ganga a Brahmaputra. Kailás Parbat na západním břehu...“ Alec MacLellan: Agartha – ztracená podzemní říše.

16:00           Žigadse. Malý zájezdní hostinec s honosným vývěsným štítem Hotel Tändzin dongkhang. Unikátní stavba, ani dva pokojíky nejsou stejné. Vchod přes krám, musíte zvednout pult na kovaných pantech. Ze dvou teras výhled na tržnici a hrad. Plachta nad dolní terasou, kde se vaří v hrncích zvaných tajine nebo tagine (arabsky Tajin z perštiny Tabe) je historicky Berberský pokrm ze severní Afriky , který je pojmenovaný podle speciálního kameninového hrnce, v němž se vaří. Podobné jídlo, známé jako tavvas, se nachází v kuchyni na Kypru. V neposlední řadě i v Číně. Tradiční hrnec Tajine je tvořen výhradně z těžkého jílu, s glazurou. Skládá se ze dvou částí: základní jednotka, která je plochá kruhová s nízkými boky a velká kuželovitá nebo kopulovitá poklice, která sedí na základně během vaření. Poklice je navržena tak, aby podporovala návrat všech kondenzovaných par zpět na dno vyhřívané nejčastěji dřevěným uhlím.
Různorodá společnost. Hostinský Radžim, jeho děd Gurk bojoval za anglického krále, podává čaj a učí nás jak správně napružit bambus na kostru draka. Naviják na lněnou šňůru s bambusovými příčkami si vzal inspiraci ze špulek tkalcovských stavů na vyhlášené Tibetské koberce, dnes tkané spíše v manufakturách emigrantů v Nepálu a severní Indii. Procházím se sám klášterem. Sídlo Pančenlámy je jedno velké staveniště. Jeden z dělníků zlatících velkého Buddhu mi obezřetně v ústraní nabízí zlaté pečetidlo válcového tvaru z dokonale nablýskané mosazi. Prozrazen čarou na bílé ruce jako ta cikánka na Plzeňském Jižním předměstí se zaručeně pravými snubáky. Strašně lákavé ale znamenalo by to jít do Prahy pěšky. Babky tu mají zdravější zábavu než být vykloněny z okna a stěžovat si na regma a mládež. Baví se obcházením klášterů ve větších či menších kruzích a někdy lze takové pokání přirovnat k Messnerovu alpinismu, když je klášter náhodou vytesán do skalní stěny.

Škola levitace - odlehčení tělesné schránky pro lehkonohé pošťáky Lung-gom-pu a též ovládání tělesné teploty při mandlování prostěradel v mrazu v nedalekém klášteře Žalu. Nesčetněkráte a neodbytně se vracející sen. Několikanásobný skok bez dotyku se zemí, jakási forma levitace, mě donesl až sem.

 

4.9.

 

11:00           Odbočka na Sakyu – Sakju

 

12:00           Sakya. Celý klášter včetně ochozů i střech obležen barevnou směskou věřících. Třídenní slavnost je pompézní a přilákala poutníky z dalekého okolí, neboť okolo kláštera je jen málo usedlostí. Dav nemá daleko k  hysterii a když na ochozu neprozřetelně vyndám fotografii Dalajlámy jsem rád že vyváznu s natrženou parkrovkou a útočným kletrem. Barevní aktéři dole na nádvoří s měděnými klobouky a pavími pery tančí podivnou pantomimu.

Oběd v trávě před klášterem v kruhu zoufale špinavých děcek pijících z louže. Přežívají jen ta s nejtvrdším kořínkem. Taky Darwin.
Podle posledních výzkumů je ale náš autoimunitní systém pěkná mrcha. Je zmaten, když mu nepředhodíte důstojného protivníka, pustí se z nudy do Vás. Díky všeobecné hygieně se v uplynulých dvou staletích podařilo ze západního světa odstranit většinu nebezpečných parazitů, bakterií a virů, náš imunitní systém, jenž se v dětství utváří v kontaktu s nimi, ale nečekaná sterilita prostředí mate. Bez důstojných protivníků v dosahu zleniví nebo, a to je ještě horší, začne napadat vlastní organismus, ten Váš.

 

18:30           Cestou na Lhatse pas 5240m n.m. Zvedá se opona mraků a jako špatná kulisa řetěz růžových Himalájských štítů vystupující z temných travnatých kopců.

 

19:10           Výhled na zasněžené New Tingri 6500m n.m.

 

20:00           Stopařka s dítětem na odbočce na Šhegar. Asi sbírala s ostatními ženami na protějším svahu ty profláknuté housenky. Prý nejúčinnější afrodisiakum, co svět světem stojí, hned vedle ženšenu.
Další závora a kontrola pasů a permitu.

 

20:40           Západ slunce s duhou a odbočka vlevo na Rombuk. Kůň směřující k našemu vysněnému západnímu pasu Čo-oji, Cho Oyu, Qowowuyag, „Tyrkysové bohyně“ s modrozeleným náhrdelníkem z ledu. Sedlu zvanému Nangpa La (5716 m), kudy jsme chtěli původně přejít do Nepálu.

 

22:00           Everest - modelka Čomolungma se nestoudně producíruje v zapadajícím slunku, kus od nás, na straně polední od naší blátivé silnice. Odtud George Mallory zaútočil na vrchol. Když se ho ptali, proč ho chce zdolat, lakonicky odvětil: „Protože tam je.“
Štrapác k jeho base campu brilantně zachytí za jednadvacet zim náš rodák Tomáš Etzler, toho času v žoldu CNN.
Konečně Tingri. Spíme a vaříme v busu.

 

5.9.

 

8:30             Východ nad Everestem. Jsme jediní v autobuse s mapou Tibetu. Ostatní jedou naslepo. Hladké věže a kaňon. Jihozápadně je Šišipangma s Jurikem Kukučkou na vrcholu. Následuje dvakrát sedlo.

 

12:30           Přítok zleva se strážním hradem. Flóra dostává vysokohorský ráz, vidíme alpské protěže.

 

13:00           Nyalan a odbočka k basecampu Šišipangmy proti proudu přítoku jeden den. Svérázná benzínka. Údolí řeky Sun-kosi lemují na každém kroku vodopády a trochu připomíná Rumunskou Piatru. S klesající nadmořskou výškou stoupá vlhkost. Autobus dále neprojede. Za poslední juany kupujeme sušenky. Stovky nosičů obrovských balíků vlny u Čínské celnice, zmatek. Loučíme se s Radžimem. Další pochod blátivou strání do Kodari.

 

15:30           Uprostřed mostu přátelství 1770 m n.m. vstupujeme do nefalšovaného království. Hodinky o 2:20 nazpět. 5:40 oproti GT, kterýžto čas jsme si s Reezeesem nedávno štelovali v observatoři v Greenwich. Časový posun ne na celé hodiny, jak bývá dobrým zvykem jinde na světě ale na minutu přesně podle minuty poledníku procházejícího hlavním městem, Kathmandů. Za dřevěnou budkou celnice, kde necháváme panu králi 5US za vstupní visum, dáváme na oslavu se Švýcarem Jackem CocaColu.

 

17:00           Po dalších dvou kilometrech Totopani s útulnou za patnáct rupek oproti pohraniční škole do páté třídy. Nechtějí po nás žádné pasy. Z lesů stoupá pára a do okna u kterého píši vůně z hospůdky v přízemí. Svoboda je relativní. Lázně. Pět horkých pramenů ze skály nad řekou Sun-Kosi. V šatech se necháme masírovat téměř vroucí vodou. Prvé tričko nevydrželo tu slast a rozpadlo se na těle. Jsme v zemi, kde nepřečteme už ani číslovky ale bez diskriminace cizinců. Naštěstí druhým úředním jazykem je Angličtina.

 

6.9.

 

7:00             Na korbě náklaďáku uvězněného mezi dvěma sesuvy 25 km za 40 rupek. Dále pěšky bez bosých šerpů. Tekuté bahno až metr hluboké.

 

10:30           Druhý stop na střeše, 4 km za 5 rup. Po utopení kletru se na chvíli zazdálo, že se k nám štěstí točí zády ale všude rostou banánovníky, grepy, rýže a jdeme alespoň nalehko. Propadli jsme se kouzelnou studní do tropů, prošli kolem celníka Rousseaua bez celních prohlášení. Tvrdil, že jsme první Češi. Pronájem šerpů by znamenal další výdaje za převoz náklaďáky a stravu. Mezci a ještě několikrát stržená silnice. Na úzkých chodnících provizorní stánky s Nepálským čajem z mléka. Pitoreskně o dva metry propadlá a neporušená silnice. Křižovatka na JIRI.

 

14:35           Autobus z Barabize. Mončin dotaz „za co“ budí nepochopitelný smích všech pasažérů.  Konduktér vybírá jízdné za jízdy, protahuje se akrobaticky oknem několikrát na přeplněnou střechu autobusu. Pravý přítok zcela zkalené modři se dlouho nemísí s hlavním tokem. Nespočet závor. Ověnčená střecha autobusu i s kozami se musí vtěsnat při příjezdu do Kathmánského údolí dovnitř. Max. povolená rychlost 40 km/hod je nedostižnou šoférovou metou a nebyla co pamětníci řidiči pamatují stejně nikdy překročena.

 

20:30           Konečně Kathmandů, někdejší Mekka hippie, odkud nepěstovali zpáteční jízdenky, jako z té enklávy německých vystěhovalců v Chile v polovině století devatenáctého nebo ta křesťanská v nedaleké portugalské državě Goa v minulosti ještě dávnější. Taxi do GC Lodge. Tři lůžka plus teplá voda za kulatých 222.- rupek.

 

7.9.

 

Na snídani mléko s gogoši a chlebem. Půjčovna kol. Jezdí se jen vlevo, neb sem šílený Adolf už nestačil dorazit. Opičí templ. Vůdce hlídačů s leprou. Velká část života Nepálců se odehrává na střechách i náš hotel má terasovitou střechu s datlovou palmou na které se suší chilli papričky, kukuřice a taky se na ní vegetí. Hotely a hotýlky se předhánějí, kdo bude mít vyšší terasu s lepším výhledem a přiláká tak více turistů. Stále se přistavují patra. Venku se připravuje fest, svátek bohyně Chomury. Tančící masky, tisíce lidí v oknech i na ulicích.
Zkuste si nasadit takovou kultovní obřadní masku na ksicht a mžouráte na ten svět venku škvírami řezanými do růžového, pro nás dost exotického dřeva roďáku, jakoby zevnitř z vlastní lébi skrz střílny. Pokud možno očima tanečníka v transu. Dřevo Vás přestane tlačit na lícní kosti, spánky, na nos i čelo. Jako praštěni vůní vosku od divokých včel skalních, kterým je napajcována, řádně profunělá kadidly z jalovcového jehličí. Apropo, to všudypřítomné kadidlo má asi přeci nějaké ještě jiné racio. Mouchy poletuchy opřekot zdrhají z jeho kouřového dosahu.
Nevím jak jinak si špendlírovat a okoštovat transcendentno. A jestli někdo z Vás to ví a zná, tak fofrem ven s tím.
Stovky krámků s čímkoliv, posvátné krávy. Ulice hrnčířů, truhlářů a řezbářů. Zlatníckých krámů. V bazaru kupujeme zrcadlovku Minoltu za porouchaného Minoxe a k večeři ananasový kompot, dvacet banánů, dvě kila pomerančů a na ozdobu jedno drahé jablko.

 

8.9.

 

Snídaně v baru. Nejlacinější ovoce jsou banány, 40h kus. Busem do kláštera Posku-Patinath. Nefalšovaní jogíni  a leprosárium. Pohřebiště chudých, bohatých a královské rodiny. Poslušně čím dále k pramenům. Čekárny na smrt. Pozůstalí s vyholenou lebkou a šešulkou pro vytažení nahoru do nebe. Valná většina jogínských prostocviků prapůvod má, vycházeje z postoje neb sedu, kdy vás ON vytahuje za takový pramínek vlasů na šešulce temene hlavy tam nahoru k sobě, by páteř vám narovnal. Obrazně i fyzioterapeuticky. Tenhle fígl vytahovací znali už šerifové na divokém západě, můj děd Václav a všichni mistři jógy si jej nemohli vynachválit, neb krční páteř šetří a je pro jogíny základním ásanem.
Opičí cirkus na římsách. Pagoda pouze pro Hinduisty hlídaná vojákem s flintou. Červenou šmouhu nad tečkou na čele mají jen vdané ženy. Obnovují si ji barvičkami u modlitebních kamenů, třeba u otisku Buddhových chodidel, které tu zanechal cestou ke svému osvícení. Opuštěný chrám na kopci plný polorozpadlých čhortenů.

 

 

 

9.9.

 

Mladičký fakýr si dlouhou kudlou probodává hrdlo. Jeho pomocník ho zvedá za nůž do vzduchu. Všude plno krve.

Tibetská, emigrantská manufaktura. Předení surové tibetské ovčí vlny z obrovských chodících balíků, které jsme potkávaly celou cestu od hranic. Barvení vřeten, tkaní a prodej koberců, handrkování o dílo dohotovené. Při směně doláčů inkasuje i celá síť naháněčů směnárníka. Na rozloučenou se Švýcarem Jackem, se kterým se potkáváme už od Golmudu, jdeme do hostince U městské brány. Opečená varianta momo s náplní skopového, chilli a cibule s ostrou omáčkou čatní. Porce po osmi kusech. Růžek účtu vykukuje z misky semínek anýzu, pozornosti to majitele. Jack nás učil, jak nad mouchou startující z vodorovné plochy stolu stačí tlesknout ve výši dvaceti cenťáků a strejda Buddha jej za to prej neměl vůbec rád. Od odjíždějícího Skota se zlatým špendlíkem v levé nosní dírce, dostáváme prošlou vakcínu proti vzteklině psů a opic. Sám se spíš bál rýmy a ztráty kuriózního znáčku s hákovým křížem v židovské hvězdě, vše ve stříbře. Ve které dílně tahle tolerantní symbiosa asi vznikla? Asi dávno před Adolfovým příchodem k moci.

10.9.

7:00 Ovocná armádní polévka. Slon v ulicích u minaretu se dvěma pasažéry.

Na bambusové rohoži na udusané hlíně hliněné podlahy poblíž hliněných kamen s rozpálenou železnou plotýnkou. Venku jinovatka a smečky vyhublých psisek, psí život dvounohých. Tlumené bubnování bubnů ze spalovacích ghátů, schodů k poslednímu říčnímu přístavišti.
Došlo na jednodolarovku od mého zlatého fotříka, určenou pro dobu, kdy budeme úplně na dně, řádně směněna za pytel nahnilých brambor.

 

 

Ještě netušíme, že máme před sebou více než měsíc dalšího rajzování a průserů téhle pozdní kavalírské cesty završující vlastně nikdy nekončící vzdělávací životní štaci každého z nás tří.

Zatroleně, hodně stránek tohohle deníku je ještě bílých, panensky neposkvrněno a hodně vody ještě uplyne v Kali Gandaki, než nás tři můj fotřík bude doma vítat mantrou: „Óm mani padmé húm“.

Nazítří ráno jsme se nacpali rýží a zahájili třetí den pochodu. Šli jsme pořád na západ a slézali jeden z nejstrmějších svahů naší cesty, který se tyčil do výšky asi 3500 metrů. Nejdřív jsme přešli dva velice vratké mosty, jeden z kuliů ho musel přejít se zavázanýma očima, a pak jsme se vyšplhali po obrovitém skalním schodišti. Nosiči nebyli k ničemu; jeden z těch nejmladších kulhal a každý jeho krok svíral mé útlocitné srdce, kdežto drsnější část mé bytosti ve mně úpěla, aby šel rychleji. Doufali jsme, že před setměním dojdeme na vrchol hory, což byla poslední překážka na naší cestě ke Kálí-Gandaku, posvátné řece, podle které půjdeme na sever až do Mustangu. Začalo se stmívat dřív, než jsme došli na vrcholek té vysoké hory. Nosiči za námi nám zmizeli z dohledu. Octli jsme se na mýtině hustého a vlhkého lesa velikých rododendronů, pokrytých dlouhými třásněmi mechu, a byla už úplná noc, když se konečně objevili. Chtěli se zastavit, ale já jsem je přiměl, aby pokračovali, a ještě dvě temné, tajuplné a chladné hodiny jsme putovali po rozkymácených mostech, zlézali jsme hluboké kaňony, kde závoje listí vzbuzovaly melancholii až wagnerovskou, prolézali jsme pod vysokými stromy, ověšenými mechem jako obrovské vánoční jedle, jež ve spěchu ozdobila jakási bohyně z Valhaly. Vypadalo to, že nenajdeme místo, kde bychom se mohli utábořit a složit své unavené hlavy. Kuliové čím dál tím víc nadávali a já jsem je střídavě prosil a střídavě nutil, aby pokračovali, a sám jsem se divil vlastní krutosti, jež by se byla hodila ke Kiplingovým plukovníkům, které jsem tak upřímně nenáviděl.

Peissel Michel: Mustang Royaume tibétain interdit, Paris 1970.

16.9.

 

Na pět dní zanecháváme Monču v Tatopani, na cestě do Mustang pasu, aby si odpočinula. Škoda, že sesuvy, před několika dny zničily termální prameny. Byla by v lázních s koupačkou. Je jediným hostem v lodge s trávníkem, jako s čokoládovou polevou na pařížanu. Trojúhelníkový skrojek obřího dortu na podnose z žulových balvanů stržené ploty nepotřebuje. Necháváme ji ještě vynést stůl na tenhle ostroh kousku nestržené zahrady nad řekou a naposledy spolu povečeříme, mandarinky a silný čaj.

 

17.9.

 

 Nepálský rozhlas oznámil oficiální konec monzunu. Můžeme vyrazit.

 

5:15             Zlaté vrcholy

 

6:00 Ke snídani dva druhy chleba s medem. Tibetský se dvěma zářezy nožem v kůrce bochníku a tmavý Thrácký, nepečený a mazlavý. Hašiš, malá šiška uválená dlaní na nohavici. Nabídka od špinavého kluka. 

 

7:40             Podobně jako Hertzogovi se nám Annapurna od západu schovávala za modrou horu Nilgiri. Z nejhlubšího údolí světa sevřeného dvěma osmitisícovkami, na západě Dhaulagiri, nad řekou Kali Gandaki, jsme si najali nosiče s přikrývkou hlavy ve tvaru posvátné hory Kailás a nožem Gurků za pasem. Své koloniální choutky zdůvodňujeme faktem, někdo nás přece musí provést bambusovým pralesem na náhorní pastviny.

Deurali lodge a nový nosič. Dohoda 130.- za kletr do sedla. S jedinou zastávkou vyběhl ....více než 2000 m a do tmy se ještě stačil vrátit domů.

 

8:10             Lyžařské hůlky jsme tahali zbytečně, všude kolem rostou v bambusových hájích. Penbadur nese v polokeckách jeden náš kletr, který jsme řádně vytížili a my s Finčou se střídáme o splasklý útočný. Kolem skalního žebra pod vodopádem po vrstevnici k říčce Tangdum. Mostek, stále vpravo. Himalájské ostružiny se sametovými listy. Kolmá stráň a bivak plató.

 

10:30           Mezicamp expedičních nosičů. Ohromné jedle s kmeny přes metr širokými.

 

12:30           Sedlo ThuloBugin 4328m. Bačův útulek. Pastuchovo bydlo sestává ze dví půlkulatých kamenných čel. Jedno proti severáku plné a na strně protější, s vchodovou ďourou. Jedna rákosová rohož, coby střecha. Uvnitř ohniště se sušákem dřeva, baterka, chilli papričky a ovčí kůže. Příchod k salaši předchází seznámení se psy ovčáckými. Ceremonie vyžaduje slušně usednout a nechat se očichat. V péřových mumiích ležíme do setmění na nedalekém pahorku a čekáme až klesne mrak a odhalí okolní modré štíty Nilgiri South, Dhaulagiri a kroužícího orlosupa.

Tak jako kdysi kdosi sestavil škálu tvrdosti podle nerostů, zkoušíme s Finčou za následné bezesné noci vyšpekulovat něco podobnýho pro měkkost postelí. Inspirováni asi tou společnou pasteveckou zablešenou ovčí kůží na rákosové rohoži, té bezhvězdné noci, pod cemrem.

Prachové peří
Peří
Vlna
Chumáče vlny
Ovčí kůže
Chlupy psí
Bavlna
Tráva jarní
Mech
Seno
Hobliny
Rákos
Piliny
Bambus štípaný

Pominuli jsme všechny ty moderní nesmysly, jako pružinovou matraci nebo zónovou studenou pěnu na zónové rohoži.

Ráno střižba, která je svatá a Finča jde pro vodu k napajedlu

 

17:00           Mlha si definitivně sedá na pastviny. Berani se pro prču přetlačují rohama až to praští. Celé stádo se samo bez bačů vrací z pastvin u pramene a rozloží ležení vůkol našeho útulku. Ještě na okamžik vykoukne západní stěna. Z Annapurny padají hlučné laviny. Bača  jen v krátkých kalhotách a tričku chce rozdělat oheň u kterého by shořely i naše spacáky. Raději ho hostíme čajem z vařiče. Projevuje eminentní zájem o naše lano a odchází spát neznámo kam. I tak je v salaši pro dva těsno. V noci snad poprvé neprší a skrze děravou rohož sedá jinovatka.

 

18.9.

 

5:25             Zamrzl MINOX i vločky o které se dělíme s bačou. Poprvé jí lžící a kape si obsah do úst. Vaříme na vnitřním ohništi. Na podpal obstará něčím hořlavým napuštěné dřevo a bambus. Na oplátku mu pomáhám svařit větnamky rozžhaveným nožem.

 

Je nekřesťansky časné ráno. Z pelechu nás vyhnala masařka vychloubající se, že vylítla výš než většina záchranářských výrníků, ba i málokterý komár by jí trumfnul. Ani jednoho z nás ta neskrývaná radost a nemístný optimismus nezajímá ale ona to pořád dokola vybzukuje do éteru a střídavě si sedá na můj a Finčův frňák. Probuzení do pološera a zimy. Spacáky pocukrované jinovatkou. Cedníkem bambusové rohože nad našima hlavama prosvítá šedivé nebe.

8:10             Start do basecampu. Kuřecí polévka vylepšená špekem ale bez podezřelé houby kterou naštěstí v noci snědly kozy.

 

10:00           Vodopád s brodem a několik kamenných zdí po salaších.

 

11:00           Oběd nad Hertzogovým basecampem. Křížaly a poslední Delli tyčinka napůl.

 

13:30           Polévka opět u bači. Pozdní orchideje. Věnovat Nepálské ženě takový plevel je možná urážka. Naopak pampeliškou by možná nepohrdla. Odkvetlé rododendrony s kmeny tlustými jak sloní chobot. Z údolí stoupají horká mračna. Nekonečný sestup pralesem s nesčetnými lesními plody z nichž důvěřujeme jen ostružinám a některým houbám.

 

18:20 Bezejmenná vesnička nebo snad Deurali, jestli jsme domorodcům dobře rozuměli. Deurali leží ale podle mapy hodně daleko, někde jižně pod Pokharou. Finča marně čeká na drobné od nosiče. Ve tmě nemůžeme najít provizorní most, který včera dostavěli. Černý les plný kamení a překážková dráha přes kamenné zídky. Když jsme se už pozdě za tmy vraceli, kamenné zídky, ty za chatrčemi, střežili jejich nuzná kukuřičná políčka a my je s Finčou bez uzardění přelézali, spěchajíce na polévku k našemu učitelskému. Zídky byly vyskládány z placáků, z těch políček vybraných. Musela to být sisyfovská dřina, neboť krom kamení tam moc sprašové země nebylo. A ta ke všemu, do černozemě měla hodně dost daleko. S odřenýma koleny a popálenýma nohama od kopřiv, útulek v Lete. Nekonečná rozprava do ranního kuropění s místním učitelem. O životě ve zcela izolovaném světě během monzunu, o nemohoucnosti změnit svůj úděl, který se nám z povzdálí zdá exotický, o výpravě a troskách vznášedla v korytě Kalí Ghand. Na cestě do Lete letos na jaře zasypala lavina Američana a tři Španělky. Disputace o hypertrofovaném pojetí cti.

Většině útulen při cestě šéfuje žena s dobrou angličtinou. Muži i chlapci jsou věčně na cestách jako nosiči a horští vůdci. Pan Karl Baedeker by mohl doporučovat: hotel plaťte denně dokud si ještě pamatujete co jste snědli a na motýly si přibalte síťku a éter.

 

19.9.

 

6:25             Finča mě budí, objednavá ku snídani brambory na loupačku s jogurtem. Check point, kde se chce opět fotografovat s puškou hlídkujících Gurků, systém Henry Martin. Vybral si nemlich stejnou pušku, přes mušku které si nás nedůvěřivě přeměřoval a prověřoval divoch v sedle pod Annapurnou I. , zjevivší se najednou z mlžného pralesa. Dusno se tam dalo krájet jak v Květíno novém kanadském skleníku v Nedvězí za nějakých pětadvacet let.

 

8:10 Předčasně uhýbáme do stráně. Vesnice zavěšená na protějším asi 100m vysokém břehu. Brod přítoku a kolem hlavního toku stále proti proudu. Vesnice Landrung s klášterem. Čorten i charakter přírody, holé stráně připomíná Tibet. Vlevo odbočka do basecampu Dhaulagiri. Nad námi několikrát přelétne malé letadlo do Jomosomu. Kamenité řečiště asi 500m široké. Tyče s modlitebními praporky a ploché střechy na sušení úrody prosa. U jezera tisy vysoké jak smrky, zbořeniště. Vzdáváme pro tentokrát Mustang a vracíme se kolem check pointu, kde se od rána krmí tři Izraelci. Jeden připomíná Bud Spencera. Koupačka v mělké tůňce řeky (14C podle hodinek, sponzorský dar fy Casio). Žena roztlouká cihlu na barvy do omítky. Spáleni do puchýřů na ramennou dáváme pozdní oběd. Didi vyběhne před chatrč aby nám natrhala cosi zeleného do omelety. Česnek medvědí - bärlauch - Allium ursinum, antisklerotikum. A ještě něco o fous zdravějšího, podobného cibulce sibiřské - Allium proliferum.

 

15:15           Skrz kamennou bránu opevněného Gumnareku.

 

16:45           Ghasa Mustang Lodge. (2017m) noc pro dva za 10.- rupek.

V celém údolí potkáváme několik bělovlasých jogínů s červenou tečkou na čele, jimž náboženství zakazuje stříhání vlasů i vousů. Za co by je pak vytáhl jejich dobrodinec nahoru k sobě?

 

17:15           Výborné rizoto s výhledem na jesle s buvoly a stavbu střechy z udupané hlíny. „Rýže se štěstím“, míněno tímto eufemismem štěstí z nálezu kousíčku čehosi zeleného v talíři rýže. Obdobně pojmenovali rizoto asi stejně bohatí Kubánci pod šťastným jhem hlavního protagonisty vousáče Fidela na ostrově v protějším konci zeměkoule. Důkaz to, že se už zasejc vesele cestuje. Doporučení abychom jedli jen pravou rukou a levou určenou k jiným účelům nechávali pod stolem.

 Nekonečný proud ovcí a koz měnil barvy jak duha, snad podle vkusu pasáčka. Před každým visutým mostem, kudy mohla projít vždy jen jedna, se hromadil chumel jak u hrdla nálevky, jak my informatici říkáme bottle neck. Občas některá koza šlápla vedle. Doslova a do písmene a jen dlouhé zakroucené ozdoby na hlavě, podle pana Darwina vypěstované matkou přírodou jen proto, aby se zaklínily do větví rododendronů pod okrajem kamenného chodníčku a zabránili několikasetmetrovému pádu do hlubin. Blížil se výroční trh v Pokhaře na počátku svátků boje bohyně K.... s démony podsvětí v podobě kačerů, beranů, buvolů a prostě všech mužských z živočišné říše.

Obracíme někde, kde směrem orientálním tušíme Tingri.

vvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvv

 

 

 

 

25.9.

Cestou do basecampu Annapurny, tou zkratkou od řeky Černé bohyně, tou co nikdo nechodil, až na toho stařičkého lovce se stejně zánovní flintu ládovačkou předovkou, do jejíž hlavně jsme po nekonečnou chvíli nevěřícně zírali. Nakukovali jsme oba, asi krapet udiveně a nevěřícně do toho laufu na tu velkou guli, kterážto se chystala každou chvilku vyletět nám v ústrety. Tedy tam někde, abych to uvedl na pravou míru, vydyndal a nakonec vyhandloval na mě dřepící domorodec z kmene Gurků červený švýcarák s vývrtkou, párátkem, pilou a dalšími pěti nepostradatelnými želízky pro přežití a stálo ho to jen ten jeho ušmudlanej žabikuch kurki po dědovi, co s ním štípal bambus na rohož do své chatrče a dnes spolehlivě štípá každé ráno třísky a loupe březovou kůru při zatápění v našem čínském litinovém sopouchu doma v Nedvajzu spolu s tím dříve zmiňovaným hadím WAKIZASHI, kterého je přeci jen na takovou práci krapet škoda.
Ukovaný je jistojistě z bodáku koloniálního, armády Britů. Asi jedním z mistrů tady zavržené kasty nečistých „špinavců“. Hanlivě v tomhle údolí zaškatulkovaných a na společenský okraj vystrčených, tak jako jejich chatrče na okraj vesnice. Bez kterých by ale místňáci, ti pomlouvači, nezakrojili sobě ni flákoty, ani nenaštípali bambus na střechu svoji. Z ocele bajonetů a bodáků těch nenáviděných evropských cizáků, jež ceněna je tu mnohem výše než ta indická nebo čínská. Jako asi všude v zemích s koloniální minulostí z úst těch kolonizovaných. To samé vyprávěli nám s Tomem i v Maroku o bodácích Francouzů.

26.9.

 

5:20             B.C. Annapurna z jihu rudě ozářená sluncem. Necháváme Monču spát. Při svíčce balíme, lano, žďárák, mačky a vločky na dva dny. Sestupujeme s posledními hvězdami a bez snídaně kolem mužíka, kterého včera Finča postavil v místě možného sestupu na zledovatělou morénu. Černé kameny mají větší námrazu.

6:25             Tunový serak dopadá na cestu kudy jsme právě prošli. Mám nohy jako z olova. Snídáme na travnatém břehu morény pod Tent Peakem. Ocas posvátné ryby Mačo-Pokare stále proti slunci. Stření část Annapurny zahalena v mracích. Tři ledopády spadají do závěru morény, každý asi po kilometru zakončuje plató. Ledopády oddělují dva travnaté hřbety. Ledovcové sedlo z namodralého sněhu a ledu. Nepřestávající hukot vodopádů ztrácejících se v suti. Koupačka v ledovcovém jezírku barvy khaki. Shora moréna vypadá jako vybagrovaná obřím buldozerem. Jinovatka krystalizuje před očima těsně za čarou stínu.

11:05  Nebe konečně vymetené nějakým nebeským smetákem.

 

27.9.

Už za tmy zpět v nízké chatrči BC. Podobna hangáru bez oken, udupanou hlínou dlážděna, s jedinými dveřmi v kamenném čele, se sedlovou střechou a dlouhým roďákovým nahrubo tesaným stolem za kterým usedáme u pozdní večeře s fotografem NG, který prý před necelými třemi lety našel svoji Monu Lisu v Afganistanu. Vypráví nám a celé sešlosti o svém časopisu Science a National Geographic Society, který pomohl založit Bell a pro který psal pod pseudonymem H. A. Lagerlamb (přesmyčka A. Graham Bell). Když se Bell odstěhoval do Washingtonu D. C., a přijal americké občanství, začal se věnovat různým dalším radostem. Mimo jiné vymyslel železnou plíci a experimentoval s telepatií. Když byl v roce 1881 prezident James A. Garfield postřelen zhrzeným šílencem, byl Bell povolán, aby se pokusil nalézt kulku. Vynalezl totiž taktéž detektor kovů, který ale, ačkoliv v laboratoři pracoval bezchybně, u lůžka prezidenta podával poněkud zmatené výsledky. Až zpětně se přišlo na to, že reagoval na pružiny v Garfieldově posteli.

.

.

.

28.9.

6:10 poslední Finčovo vločky až z Čech na hrbu vlečené, mají zase dost nezbytné šťávy na výškový pochod. Nálety orlů. 10:00 Peace Full. 10:30 typicky čistě nepálská odbočka. Had na cestě. Do 11:05 stoupání. 12:10 New Bridge, dlouho viděn dole pod námi. 13:10 Landrung. 14:00 osmicentimetrový brouk s hnědými krovkami. Sestup růžovými políčky prosa. Potkávám dva nosiče z expedice na Ama Dablam. V červené větrovce míjím rohy a pak zadky tisíce nebohých, býčků a buvolů spěchajících na svůj vlastní masakr. Bouřka v pralese, padající větve, pijavice, slejvák, mazlavé bahno. 16:50 za pasem Patana a šťastné shledání s Finčou na kost stejně promoklým. 17:30 Dhumpus s výhledem na Machapuchare s duhou. Dětská obsluha, petrolejky. Jediní hosté ještě s jedním Kanaďanem. Škola od 10 do 16 hod. Je-li sezóna, docházka vázne. Finča nemůže zastavit krvácení po kousancích pijavic. Čtrnáctiletý angličtinář radí přitlačit na několik minut prst, ale tolik prstů nemáme. Denní bilance, nalezené už obrečené boty, lžička, deštník, jedny rozbité sluneční brýle a durch mokré boty. Sen o dřevěném škopku plném horké vody se rozplynu. To mám z těch westernovek. Těšíme se na hinduistický fest, slavnější než naše svátky Vánoční, na který spěchali ti bejci. .

.

.

   Stupa Swayambhuath se čtvero očima do čtyř světových stran shlížejících stejně přísně na Buddhisty, Hindu i na pagodu bohyně neštovic s prodavačem náramků pro Kytku.

108 bůvolích hlav . Jako mužové víry je vojáci královské gardy podřízly hlavou ve směru kde tušili svoji Mekku.

       3.10. Yom Kippur

       4.10. Gatiska den ode dne více a více popotahovány býti musejí, stále padají. Často je hledáme u kotníků. Ale to lehce spraví další procvaknutá dírka do opasku od příštipkáře na tržnici. Od našeho startu, počítám již třetí. Monča zatím jen druhou a Finča už je nepočítá.

   7:30 zesláblý Finča dostává po dlouhé době prvou slanou, řádně rozvařenou rýži. To byla mnohokráte osvědčená dieta mého fotříka, specialisty na neduhy interní. Začíná se mu vracet i krapet optimismu. Mudruje. „Co tenhle turecký kolega našich evropských kadibudek už musel zažít střevních katastrof.“ Monča zručně luxuje G30.

   10:15 opičí stúpa bílá od holubích hovínek. Stádo opic různé velikosti, kozy a všudypřítomná psiska. Na staré lavičce, za zády opic, aby to nezmerčily, si půjčujeme manikuru od vedle sedícího lámy – Óm mani padmé húm. Pozorujeme z povzdálí stánky starožitníků dodávajících do zahraničí dokonale umělou patinu pod přísným až uhrančivým, vševědoucím pohledem čtvera párů modrých očí z vrcholu stúpy nad námi. Fascinuje mě červená pěšinka ve vlasech holčiny prodávající plató s kolekcí starých děravých mincí.

   12:30 na oběd chléb s česnekovým sýrem a čokoládou, vše za osm rupek. V pokoji se vrší hromady dárků. Čajů a svetrů.

   15:00 přichází dopis od Shrestů. Nad střechou na nás kouká Annapurna jak z krabice nepálského čaje. Pozadí fota na rozloučenou.

   17:30 k večeři černá chlebová placka s mléčnou čokoládou a hořký špičkový čaj pro Finču. Nepřeberné množství pochutin za výklady Finča sklí a nevšímavě přechází.

   18:50 bambu stoličky pro Terku a Tomáše. Prvý pokus o zabalení kletru. Živelné pohromy nám toho naštěstí moc nenechaly, a proto jsme nakoupili o to rozměrnější nesmysly v okolní nejstarší čtvrti kolem starého královského paláce, obývané před čtvrt stoletím převážně Hippies z generace beatniků. Z té doby je i hašišácké doupě ve kterém právě vegetujeme. Úděsná lodge, asi nejlacinější nejen v tomhle městě ale určitě v celém káthmándském údolí. Vandovní život se přesunul do Thamelu, do čistějších a o mnoho dražších hotelů kolem Flack street. Papírovým drakům s bambusovou kostrou konkurují jen dvoumetroví orli. Souboje kluků pouštějících tyto draky. Provázky namáčené do roztoku mouky a kovových pilin za účelem přefiknout soupeřův provaz a namotat zbytek i s drakem ke svému. Šňůry jsou ceněny nadevše a převyšují několikanásobně cenu vlastního draka i navijáku, který samozřejmě vezu domů Tomovi i se špagátem.
Dále už úplně plajte, jen se třemi lupeny na aeroplán. Hůře na tom byl pár let před námi snad jen chudák vousáč Fjodor Michajlovič, toho nuzota dohnala až do zastavárny zastavit kalhoty aby mohl poslat telegram.

   8.10. Železnice

    Loučení s prodavačem čaje na rohu našeho dočasného ale krapet dost nečekaně dlouhého příbytku. Pytel od čaje z tlusté juty na památku. Pytlík několika rad se špetkou lístků „pro chuť, na hlavu, pro barvu, pro vůni, ne to smetí co Vám vymetou z koutů a škvír těch Vašich šalup, potom co doplují po měsících až do toho Vašeho Londýna, neb nejdůležitější je aby po sklizni a rychlém zpracování se lístky co nejdříve do zlatova louhovaly ve Vašem šálku“.
   Tribhuanovu královskou cestu, s tisíci serpentin a pasem - Dalman - ve výši 2430 metrů nad mořem, z Kathmandu na hranici Indie mnohem podrobněji a lépe popsali H&Z: Světadíl pod Himalájem, str.306-313 a Tyčka v "Zemi bohů a démonů" hned v úvodní kapitole "Nebeské království". Hranice Birgandž - Raxaul.
    Kousek před červeno bíle pruhovanou závorou království ještě malá zajížďka na stranu západní, do města Kapilavastu, Shakyan, Tilaurakot, kde Gautama Buddha pravděpodobně strávil dvacet šest let svého života, jak v peřince za zdmi královského paláce, než odsud odešel do bezdomoví. A kvapný úprk z království Nepálského na střeše oře železného. Ale prr, abych nezapomněl, ještě malá odbočka, taktéž s párou na stranu opačnou, na čajové plantáže Darjeeligu pro zásobu na nadcházející zimu. Panoptikum za okny. Lokomotiva jako by z oka vypadla jedné tam doma u nás ve slovenském Rudohoří.
    A jak to vypadalo ve vagonech páry, unášejících mě na tamní čajové plantáže od hranic království Nepálského dobře ilustrují dvě boží, od Dalibora juniora, s laskavým svolením autora vypůjčené foteny.
    Cestu dolů do doliny jsem prostě oddaloval, jak jen to šlo. Vůbec se mi nechtělo z hor. A taky jsem Hadíkovi před odjezdem slíbil, že se zastavím, když to jen trochu půjde, u jeho kámoše Norgay Tenzinga, dlícího toho času v Darjeelingu. Poslal jsem mlaďochy napřed do Delhi, a že se sejdeme za týden v pravé poledne v citadele pevnosti Redfordské. A vyšlo to. Měl jsem v dobré paměti, jak jsme se na fous před deseti lety měli setkat s Kytkou a Helenkou v Buloňském lesíku Poslaly mě tehdá holky napřed, protože tři nás na stopu nechtěl nikdo vzít. Netušil jsem, jak je ten lesík velkej.
    Minoxe jsme si nemohli rozpůlit na dva, ale úplně čirou náhodou byl jeden spolucestovatel, který letěl hned den následný rovnou do Mnichova, ochoten se zbavit své těžké nepravé zrcadlovky na formát 6x6, značku už si nevybavuju, byla v zoufalém stavu. A naštěstí taky jednoho černobílého svitkového filmu. V New Delhi jsem ho prodal za trojnásobek a domů doputoval jen exponovaný film z Darjeelingu.

 

16.10. New Delhi

 

Uličkou uchošťouralů k pevnosti z kamení červeného, po anglikánsku Red fort zvané. Nezaměňovat s Robertem Redfordem s „D“ na konci. Z šutráků stejného odstínu, nemlich takových, z jakých bude jednou sroubeno i schodiště k našemu včelínu, od sedláka Honzi Vedrala dovezených.
   Poznali jste už to absolutno? Když se Vám podaří překonat hygienické předsudky a svěříte ušiska uchošťourovi Indickému. Pět rupek a zánět vnějšího zvukovodu je zanedbatelná cena za tisíciletou zkušenost. Připomíná to starý vtip o náčelníkovi lidojedů, který chtěl poznat absolutní prožitek a dopřál mu ho až český pivní skaut. Poručil přivést sud Plzeňského a nechal náčelníka písknouti si až po třináctém pivku. Ostatní uchazeče o zprostředkování absolutna snědli. Indické uchošťoury a maséry chodidel by ale dozajista též ušetřili.

Tehdá jsem se mu do pařátů, jako srab ještě neodvážil svěřit ale za nějakých třicet let až budu tyhle škrabopisné poznámky stále ještě lovit, štrachajíce v nebohé paměti své a diktujíce je do nakousnutého bílého jablka, bych asi už odvahu našel ale to už nebudou poblíž tihle boží převozníci ku břehům nirvány. Zůstavše pohříchu nezřídka neženatými, tam kdesi v zemi chaotů. Škoda, přeškoda každé promarněné příležitosti.

Časné ráno. Nefalšované trhy práce. Pracovní burza. Tržiště pracovních příležitostí na rohu jednoho náměstí ve Starém Delhi. Stovky dřepících mužů v turbanech s malířskými štětkami z prazvláštní trávy a plechovkami hlinky, tesaři se samodomo pilami, teslicemi, širočinami a jiným nádobíčkem prazvláštních tvarů. Dřepěli v pozici, ne přímo, tady dost profláknutého „lotosového květu“ ale trochu dost podobné, „židle chudého muže“. Vše pod řádným, tudíž přísným dohledem policajta s bambusovou holí. Ten procházející se bobík v turbanu prý není k pronajmutí. Ale kdo ví?
Po revoluci to u nás na čas podobně vypadalo ve Stromovce, než prácechtivé Ukrajince vyhnala cizinecká policie do spárů ruské mafie a Irča musela tátův rybník v Bukovci se zlatými kapry čistit sama. Indové byly v historii vždy o krok napřed.
Labyrint uzounkých uliček s tisícem krcálků a kutlochů. Pekárny chlebových placek. Velká hliněná díže s překypujícím těstem, ze kterého pekař jedním hmatem oddělí jen to, co právě chtělo překynout a stéci na vyvýšenou hliněnou podlahu krámku. Několika zručnými pohyby vymodeluje a nenapodobitelným hmatem vhodí a přilepí na vnitřní stěnu hliněné pece "tandoor" připomínající obří vázu s hrdlem právě tak širokým na prostrčení mužské ruky i s plackou na dlani. Dno amfory je pokryto řežavím dřevěným uhlím. V okamžiku, když upečené placky už už se chystají odpadnout ztrátou kapaliny a adheze a na dnu shořet, zachrání je táž holá, už dávno ne chlupatá ruka a uloží na vrchol vysoké věže. Jako z té epizodky „hrnečku vař“ a to se od nepaměti traduje, že indický chléb "rótí" nebo také "chapatti" je nekynutý. Věř nebo nevěř. Na bíledni ale je, že prvá porce se obětuje bohyni kuchyně Annapurně. Nenapodobitelné kouzelnické představení přeruší až polední siesta.
Navečer ještě uličkou vycinkávající symfonií na tisícovku kladívek stříbrotepců, vyklepávacích melodii tak překrásně monotónní.

Hlučně prdlavá rikša o třech kolech, vyluzuje zvuk ťuk-ťuk a taky se jí tak přezdívá.

Opasek na kalhotách mi byl dicinky krapet knop, dnes ho mám obtočený dvakráte kol pasu.

19.10. Moskva

Pachy a vůně boršče, cibule, česneku a kyselého zelí. Pokrmů chudých aškenázských Židů.

Po prospektu jede buldozer a seškrabuje bláto u obrubníku. Za chvíli je radlice plná. Za slimákem se tedy táhne stejně blátivá stopa, kterou Volhy okamžitě rozjezdí. Toť „Perestrojka".

Ta maršrůtka vede až k tomu náměstí, kde se dá dokázat pouhým okem, že země je kulatá, žádná pizza. Tam prý nejkulatější, to tvrdí nějaký Osip Mandelštam. Á propós, plácek ten má podezřelé přízvisko „Rudý“. Chce to ovšem vše řádně ověřit. Vyrážíme.

Věrchuška - vládní limuzínové stejně jako muezzinové Mohamedovi dále vyřvávají z ochozů a tribum. Že prý spustí pod vodu další jádrovou ponorku. Ježatou hlavicemi s ještě delším doletem a více trinitrotunami ničivé síly. Světe, střes se, ještě se nevzdáváme.
A my pomalu přicházíme do let, kdy jeden najednou zjistí, že klidný spánek je proklatě drahá komodita. To nemluvím o míru, ten stojí přímo majlant.

A tak raději rychle nočním spacím vlakem na skok do Ermitáže.

Ale dají se, při troše dobré vůle, vyštrachat i hezké, až dojemné vzpomínky na Moskvu. Co tak nějak pohladí po duši. Náš přemoudřelý kocour Eduard by to spíš šacoval na: „Podrbou pěkně na kožichu za ušima nebo rovnou pod krkem.“
Letošního jara jsem pozval jednoho profesůrka do Českého domu, vyhlášené to knajpy, asi nejlepší v celé Moskvě. Přišli jsme, sedli si ke stolu u okna a vyhlíželi číšníka. Ten nám zhurta vysvětlil, že nás musí nejprve uvést, abychom s ním šli ke dveřím a stoupil si do fronty. Nesměle jsem si dovolil oponovat, že tam přeci žádná fronta není. On se ale nedal zviklat. “Soudruzi samozřejmě je a vy jste v té frontě první.”
Při té poslední služebce z letošního jara na stáž na katedře fyziologie Akademie Běd té říše zla s imperiálními choutkami ruského kvazi-fašismu, předžvýkanými a následně předhozenými mužikům, zastírající vnitřní nebetyčné ekonomické průsery a vlastní neschopnost, mi pan profesor Vasilij Nikolajevič Krylov poučuje, když se se mnou loučí na své dače pod Moskvou, jak nezbytno je se, před každou cestou alespoň na okamžik posadit. Jak nalévat čaj ze samovaru, aby se jeden nepobryndal a následně přidat kapku „varenije“, takové té jejich hodně řídké marmošky. „Vareňje“ je strašně sladká zavařenina, co stává dycinky vedle samovaru. Jednu sklenku jsem dostal na cestu a dovezl, světe div se, celou nerozbitou Kytce. Nijak moc to neocenila. To se tedy stalo někdy ještě před devětaosmdesátým rokem, přesně už nevím, tím sedmaosmdesátým si úplně jistý nejsem. Hlava mi už dnes, co toto dopisuju, moc nebere. Ale co vím jistě, tehdy zafungovala taková nějaká intelektuálská chemie. Zní to strašně, ale je to jako ten dědův oblíbený výraz “pohlazení po duši”. Jako podle něho poslouchat Radůze a Mahulenu.
Nutno přiznat, ty imperiální laskominy, podle něho, sváděly a pokoušely odjakživa asi stejnou měrou mohamedány jako křesťany. „Naše pravoslavné, vaše katolické i protestantské ale vždy více ty jejich nekompromisně nebezpečně ortodoxní odnože. Jedno velké chucpe, to že se tam tak každá cpe." Takovým filosofickým disputacím náramně svědčí odlehlé, opomíjené a často zapomenuté okraje světa a společnosti, jako třeba odříznutá údolí v Himalájích ale i tady pod Moskvou, kde Velký bratr nemůže naslouchat. Tímž vyhecoval mezináboženský dialog u samovaru. Ale ne na dlouho, protože vedle toho samovaru a dvou rozečtených knih, strogo zapovězeného Jevgenije Ivanoviče Zamjatina, jedné prvotiny Džordžíka Orwellů o číšníkovi šachistovi Borisovi a jedno sci-fi, světe div se, od Dostojevského.
Tak tam byly už nachystány v pozoru vartující figury šachové, na šachovnici vyřezané, nebo spíš vyryté rovnou do desky starého řádně usmoleného umaštěného březového stolu, protože jiný strom než břízu, abys na Rusi širé pohledal. Jeden bílej pión chyběl a namísto něho tam trůnila krabička od sirek. Kolega akademik mě s přehledem lehce roznesl potřikrát na kopytech.
Tyhle šachmáty mi vyřezal jeden můj prapředek. Čím vyšší funkce, tím jí špendlíroval vous delší. Patnáctero pionů má nejkratší a báťuška po zásluze nejdelší. Jen carevně a koňům nedal žádný. Jsou určitě o dost starší než Ty.
Od něho jsem se dozvěděl, že figury musí být těžké do soklu, aby byly stabilní. Je to důležité, když chytneš tu figurku za hlavičku a posadíš ji do čtverce na šachovnici tak tam musí sedět jak prdel na hrnci a nesmí se kinklat, viklat a různě se tam vrtět. Proto je dobré, když mají těžkou základnu z tvrdého dřeva nebo se zalitým, popřípadě vtlučeným olovem, jako to prý mají tyhle dědkovské. Vyřezány nejlépe ze dřeva s krátkou třískou. V tomto ohledu je asi nejlepší nazelenalý buxus, ještě ne moc vyschlý. To platí asi o všech dřevinách.
Přibalíš si je ráno do čemodánu. Musíš mi ale slíbit, že toho chybějícího pióna sám dovyřežeš, a to pěkně z břízy. Ty tam u vás doma určitě taky rostou. Pro Tebe naštěstí jsem ztratil bílého, ne toho z ořešáku, tvrdého jak kámen. Já bych se jenom fiknul. Jen tu šachovnici Ti s dovolením sebou nedám. Ani bys jí neunesl. Neměl bych na co postavit samovar a krájet špek. Tu si tedy vlastně taky budeš muset vyřezat. Jsou všechny řádně napajcovány včelím voskem a propolisem od mých včelek, do kterých jsem se poslední dobou nějak úplně zbláznil. ??????? následně vyleštěny a vypulírovány mozoly i potem nervózních mužiků, co si se mnou občas přijdou zahrát. Všechny pak prosím ještě podlep kozinkou, aby lépe klouzaly po šachovnici. A nezapomeň na to olovo, to teprve dělá vymazlené šachmáty. Snad se mi poštěstí jednou tam k Vám zajet a dáme si sladkou odvetu." A tak mě vlastně přivedl na tuhle mesiášsky spásnou myšlenku. Zachraňovat osiřelé nekompletní šachové sady, které se dají často pořídit za babku nebo za hubičku. Nákup takových nekompletních šachovnic. V době té velké Putinovo energetické inflace možné dobré zhodnocení penzijního fondu.
Ráno cestou pře les na vlak se i bez toho březového pióna a stolu poněkud pronesly. Těžko říct co tomu řeknou na letišti Šeremeťjevo, zda nejde náhodou o národní uměleckou památku nedozírné ceny a tedy, o řádný pašunk. To olovo objeví určitě, zkusím si říci o rentgenový snímek.
„Mladej", tohle oslovení si dovolil a to nebyl ani ne o pět let starší, „musíš ještě hodně a hodně pilovat strategie. Tady u nás se bez strategického uvažování nepřežije, proto jsem tak vytrénovanej. Ten můj předek pamatoval vaše legionáře, před jejichž obrněným vlakem zdrhal i náš geroj, geroj Čapájev.“
Uznejte, proti tomu se dalo jen stěží něčehož namítat a drze odmlouvat staršímu a tak jsem jen poděkoval a dodal. Budeme jim říkat „šášky krylovky". Aby se to nepletlo s písničkami od našeho Karla Kryla, který žije v emigraci od té Vaší bratrské pomoci v osmašedesátém. Jednou je u nás doma podědí nějaké, snad to vnouče. Žádné podědí! To by se jen, potomci moji mohli rozhádat. Pěkně si o ně zahrajou turnaj na všech šachovnicích, co do té doby snad ještě stihnu spáchat. Některé figurky mohou posloužit i jako stafáž ve vánočním bethlému. Jako dva, ze třech „králů. Hlavně toho černého vzadu.
Carové třímají v pravici žezla, jako insignie své moci s dvojhlavým orlem, v levici jablko. Bílá carica má bibli v rukou na klíně, ta snědší je bez bible. „Je to spíš takový mišmaš symboliky ukazující spíš o fous více na stranu západní, někam ke Kyjevské Rusi. Ale chyba lávky, „svideteľstvo o roždenii“ vystaveno v Tule, kousek odsud pod Moskvou. Vyřezány byly pouze jen jako kusy, bez šachovnice.“ Střelci vždy symetricky, buďto pravačku na jílci meče, levačku na hraně štítu a dva leváci naopak. Polovina piónů jsou taktéž leváci a černí všichni praváci. Jaký byl v tom záměr řezbářův, těžko říci. Básnická licence. Pochlubit se mohou i bezpočtem původních prasklin, záplatami po vypadlých sucích i zcela čerstvými šrámy, které jim uštědřili hráči choleričtí, co neznali umění jak prohrávat. I mrsknutím figurky o zeď. Kdyby k takové nějaké půtce došlo u nás v Nedweisu, pak skončí na chirurgii v Jilemnici, poněvadž a protože naši pioni mají v soklu i půl kg toho olova.
Prostě, Curriculum Vitae mají docela pohnuté ale taky pestrobarevné. Jak taky ne, když pobývaly s naší famílií pod jednou střechou takovou drahnou řádku let. Všech jednatřicet figur vkusně adjustováno v nenápadné mahagonové pixle - přepravce od CROCHETS A ARDOISES z tenkých hrubých přířezů a přepásáno starým usmoleným řemenem z číchsi proprdělých gatí. Do téhle krabky se zřejmě nastěhovaly až o hodnou řádku let později. Vlastně vtěsnaly, protože kumšt hodný toho Maďara Harika Houdiniho je, je tam dycinky narvat. Takové jedno uložení všech protagonistů do tak těsného přibytu může naučit i prchlivého jedince trpělivosti. Věže - rooks, střelce - bishops, koně - knights pěkně na výšku na dno, pár pionů - pawns, hlavou vzhůru mezi ně a králky a krále naležato se zbylými pinóny navrch. Takovej rébus, jako bonus k vlastní hře.
Jó a ještě si vzpomínám, jak po delší odmlce, nostalgicky nebo spíše na oko pateticky dodal. Ale možná jsem si jeho grimasu jen milně vyhodnotil. „On vlastně Čapájev nebyl geroj náš ale těch druhejch. Víš, to jsou patologické ozvěny rudé ideologie, nebezpečně hluboko zažraný pod kůži.“ Perestrojka se pomalu a nezadržitelně rozbíhá a ani páni profesůrci se už před vrchností tolik nehrbí a občas se osmělí i pustit si hubu malinko na špacír. Pokrok prostě nelze zastavit. Uvolnění tu k vidění je na každém kroku. Přímo Vás praští do očí. Kupříkladu cedule na vnitrostátním letišti Domodědovo: „Strogo zapreščeno zasirať okresnosti aeroporta“ nahrazena mnohem empatičtější: „Požalujsta, nezasirať okresnosti aeroporta.“ Všimněte si, pěkně poprosí, ne stroze přikazuje. První vlaštovka slušnosti a dobrého vychování, které někde hluboko pod kůží dřímalo. Je to jako hrom z čistého nebe.
Po třetím šálku čaje si ještě zafilozofuje. „Kdybych to měl vašnosto hodně zjednodušit, tak takový vědátor musí hnedka po ránu u snídaně vybádat, nad čím bude toho dne bádat. Žena lamentuje, děti brečí, křičí, mléko píská na sporáku.
Při téhle bohulibé činnosti musí jeden samo sebou přihlédnout krapet i k společenské poptávce, aby nevybádal úplnou hámotinu. Nejlépe, aby se to dalo mazat na krajíc nebo tak něco. Takže těm, co bádají v oblasti žvanců, těm je hej, ale co my chudáci v teritoriu na pomezí psychologie a fyziologie? Pravda, není tu zasejc taková tlačenice, to se musí nechat, ale řehole to panáčku je.“
Já mu na oplátku taky začal vyprávět, jak i mě můj děda učil hře šachové. Protože to je taková odvěká dědkovská povinnost vedle houbařiny. I o tom, jak jsme si v osmašedesátém, s brachusovým spolužákem kámošem Lavičkou slíbili a začali řezat každý jednu barvu figurek. On z lipového, z té lípy, co mu porazili před chalupou a já ze všech tmavších dřev, krom ebenu, protože ten u nás roste jen v botanické zahradě a tam kupodivu náš bohulibý úmysl, světe div se, nehodlají podporovat. Přiznám se, já to trochu šidím a dycinky přitáhnu z cest nějakou tu figurku a doma přiřežu jen tu do páru nebo do dvou párů. Ale výjimečně rovnou dva střelce, právě teď táhnu z blešáku z Moskvy. Hnedka Vám je ukážu. Taktéž tam bylo k mání boží Matissovo chodidlo, které si sám vyřezal pro svoje štětce a teď je má naše Terka na tužky na fochu nad psacím stolem. Měli jsme domluveno, že výška piónů je mezi špičkou ukazováčku a do pravého úhlu upaženým palcem, to prej abychom nemuseli sebou pořád tahat metr, a ostatní figury krapet vyšší a vyšší až po krále. Ty bílý by byly o dost větší, protože Lady měl hnáty jako lopaty. On mi ale vloni jako na potvoru zdrhnul před komouši až do Říma a před měsícem přišla hrozná zpráva, že ho srazilo pekařský auto, když si to kroužil na bicyklu, zapůjčeném v křesťanskym útulku, kde ho nechávali přespat, protože byl jedinej z nás pokřtěnej. Byl na místě mrtvej a tak to zbude na mě, všechno to dovyřezat. I ty jeho bílý fygury z tý jeho lípy. A protože, a jelikož je zatím málokterej pión stejnej, kůň, věž i střelec jakbysmet, tak budu mít, přiznejme si to, oproti protihráčům jistou neférovou výhodu. Neb si to hnedka nebudou pamatovat, kdo je kdo.

Sada první, částečně na cestách schrastěna, řezbou vlastní dokompletována pro Toma:

Pioni – Buddhové z Indie a Vietnamu, zbytek vlastní imaginace a řezba
Věž sloní - Ganéša ze santalového dřeva z Nepálu z roku 1987 ještě vonící (indický bůh se čtyřmi pažemi a sloní hlavou, na myšce jezdící)
Věž sloní - Ganéša - New Delhi
Věže – sloni váleční - New Delhi 2008
Střelci černí - od Mayských řezbářů
Střelci bílí - vlastnoručně řezaní z jabloně, jeden s ušisky žlutými z mahonu
Kůň - mořská potvora z tvrdého tmavého dřeva - Hawai 1992
Kůň druhý - mořská potvora vyřezaná z Ladyho lípy
Kůň třetí - z Ladyho lípy
Kůň čtvrtý – mořský koník
Světlá královna - asi mahagon, s mojí vlastní zlatou korunkou-osmičkou vytrženou brachusem 2010
Černá králka - moderní africká žena z ebenu od Kytky ze Strojimportu, 1977
Světlý král - vlastnoručně řezaný z lípy Ladyho
Černý král – Nepál 1987

Sada druhá, více samodomo, spáchána se stejnou láskou pro Terkulku:

PioniMoai z Velikonočních ostrovů, všichni nakresleni a vlastnoručně vyřezáni převážně z lípy a třešně.
Prozatím posledním pionem druhé naší sady je Gorbi s našpulenou pusou - Hrbáč z ostrovů Velikonočních s typickým flekem na čele. Řezán je on z překrásně kudrnatého a do červena probarveného třešňového kapu – boule v ideálním případě bez vrůstů kůry ale naopak s výhonky tvořícími v řezu „ptačí oči“ – malé kroužky a skvrny smísené s jádrem. Vznikne po starém poranění a následném výronu smoly a mízy. Třeba nejznámější kap březový je pro svoji pevnost ve všech směrech, vhodný i pro velmi tenké „Sámské kuksy“, hrnky nošené za pasem, řezané po povaření ve vodě aby změkly. Ze stejného matroše jsou i rukojeti severských kudel Helle. Jednu takovou si bral na své výpravy i pan Roald Engelbregt Gravning Amundsen. Ten náš kap zdobil třešeň ptačku v Koblížkovo lese nad štolou, tu co museli dorazit, tudíž porazit ČEZáci, neb shodila elektrické dráty a způsobila malý blackout.
Věže - vlastnoručně řezané z lípy a ty duté z ořechu vlašského
Koně - vlastnoručně řezaní z jabloně a jeden z buxusu
Ušiska toho posledního ulomená již při řezbě, řádně ale přiheftována mosaznými hřeby. Rozverně vzepjatá přední kopyta, jen skočit dolů ze šachovnice, nastíněna symbolicky pod nozdrami a hubou. Oblouk šíje přesně kopíruje oblouk letokruhů kapu. Ač oba dva i s tím předešlým, ze stejného stromu jsou, ten z tvrdší partie třešňového kapu je mnohem lépe leštitelný voskem včelím.
Střelci bílí - Ivani z břízy, z blešáku v Moskvě z roku 1982
Střelci černí - kopie jejich z třešně, vlastnoručně řezané.
Světlá královna na kolenou – Afrika, počátek XX.stol.
Černá králka - eben na trnu – Afrika
Světlý prsatý král – Afrika z konce XIX.stol. z prostěradla jednoho černočerného trhovce na blešáku v Port d'Orléans, původně z nějaké kolonie frantíků. Jednotlivé naše figury, všimněte si neříkám figurky, protože mluvím o těch větších, tak ty mění v čase i svoje role. Tak například z prsatého krále - prsatého muže pana spisovatele Josefa Formánka, se po pořízení vhodnějšího protagonisty, jakožto vůdčí osobnosti naší šachovnice, kliďánko stane králka, a to bez chirurgického zákroku, jak je tomu dnes občas zvykem. Do role krále byl tedy demokraticky, ne dědičně, zvolen klečící, taktéž Afričan s korunou.
Černý král - eben na šroubovicovém trnu ze žlutého mahonu – Afrika

Na nejhezčího šachového koně s upletenou hřívou do copánku jsme přinatrefili v jednom zapadlém krcálku pod Araratem. Pochází údajně ze sousední Sýrie. Nechal se ukecal a postál mi bez reptání modelem k řezbě těch našich šachových koní ze zimostrázu až z daleké země Provansalské s mým brachusem a Vaškem Havlujů vezeným.
A třeba tyhle dva střelci byly pro změnu z jednoho ušetřeného polínka, těsně před spálením, z třešně ptačky, z pecky, zanesené nějakým ptáčetem do docentíkova hvozdu.
A ještě vzpomínám jak do mě vandroval a fedroval. Takové šachmáty mají podle něho splňovat pár přísných regulí. Každý aktér, od pióna až po pana krále musí být dost velký a těžký, aby při tahu bylo senzorům v prstech jasno, že něco drží. Vyřezány musí být ze dvou tvrdších dřevin, tmavé a světlé, aby nemuseli být pajcovány nějakým mořidlem. Žádné politury - šelaky, ohlazené jen mozoly a potem. Podesty dost široké a se zadlábnutými olůvky aby tak lehce nepadali. Šachovnice slepena ze špalíků týchž dřevin.
A to měl tu svoji vyrytou do kuchyňského stolu, ale to byla z nouze ctnost.

Nedlouho po návratu konečně přikvačila revoluce, co dostala přízvisko, jakože „Sametová“. Hrbáč Gorbi, spolužák Zdeněka Mlynáře, ji nechtěl, ale nějak mu to proteklo mezi prsty jako bahýnko. Všude kolem bylo tolik podnikatelského entusiasmu, že chudáci šachmáty upadly do zapomnění. A až po dlouhých třiatřiceti zimách jsem tu zaprášenou pixlu náhodou objevil zastrčenou za krokví na půdě. Rychle jsem sedl k Wikipedii. A partičku si už s chudákem Vaskou Nikolajevičem dát nestihneme. Už dlouhá tři léta je podle Wiki na pravdě boží, neznaboh jeden. Stejně jsem nelenil a poctivě dovyřezal z břízy toho plonkového pióna, jak jsem mu slíbil. I kozinku od souseda Karla vyškemral. Toho mého z mrtvých vstalého pióna třímajícího meč poznáte podle krapet jiného odstínu kůže vespod, pod kterou se skrývá krom olova i dědova značka dvou rybek a sokl není točen na dřevo-soustruhu. Jinak je podle mnohých k nerozeznání.
Od tohoto poznání, že to jde, byl už jen krůček k myšlence svůdně hříšné, vnuknuté mi čertiskem dajakým, hamounit takové podobné nekompletní kumpačky šachové po světě celém široširém, jinak nebezpečně drahé.
Na tuhle ilusi, lepkavou jako mucholapka, se nelenil okamžitě přilepit a podpořit ji i strýček Sťopík ze za velké louže, neb on byl a jest dycinky pro každou blbost. Čím větší tím lepkavější a svůdnější. Tudíž jím vyštracháno a hnedka následně vylicitováno za směšných třiapadesát doláčů, prý někde ve Fort Mill v Jižní Carolině jedno torzo v medieval stylu, bez šachovnice, kysny, černého piona, bílého piona a koně. Zbohatlíci na novém kontinentu skupovali od nepaměti ve staré Evropě, co se dalo. Dvacet devět přeživších figur z dajaké tvrdé lehké dřeviny, jakou se chlubí i tmavé partie akátu, navrch ale s póry mahagonu. Černé figury s polychromií extraktem ze slupek ořechů vlašských. Všechny řádně zasazeny pro stabilitu svoji do čtvercových soklů. Jeden bishopkříž tmavý na prsou i mitru, druhý světlý. Figury obou chybějících pionů a koně později vlastnoručně z jabloňového vyřezány, naleštěny voskem včelím a propolisem. Černý pion z nebývale tmavého dřeva uschlé větve jabloně, odrůdy koženého, haluze bohatě porostlé mechem, té stařeny od posledního menhiru vedle sakury.
Ještě mi nedá spát jak zvýraznit rozdíl mezi královnou a králem a neurazit genderově vstřícně smýšlející okolí, bojující za Genderovou identitu. Jsou totiž stejného vzrůstu. Hlavně z pohledu hráče z mírného nadhledu. „Co takhle uříznout královnám krk pod límci a zkrátit jim "těla", pak znovu přilepit. Spoje by byly neznatelné.“ Radí ten neznaboh Populík.
I pila se zdráhá ponořit se do té staroby a říznout.
Královnu zkrátit je na mě moc odvážný a razantní zásah a narušilo by to jednotný ráz soklů. Spíše jsem uvažoval o nějakém znaku, insignii královny. Například kříž na krku. Nejlépe ale uprostřed koruny shora aby to bylo vidět dobře při hře, z nadhledu obou hráčů. Emík bude jednou muset králkám navléci rudé korálkové náhrdelníky, aby se lépe odlišily od svých královských partnerů. A já zase přidělám věžím okna - střílny a dveře zvýrazním šikmými prkny.
Potom už zbývalo jen zbudovat jim důstojné přístřeší. Ku spánku se dnes svorně ukládají na kavalcích v ubytovně ve dvou šuplatech, které nikdo nechtěl koupit a tak je trhovec z Normandie už nevláčel domů a nechal je napospas vytrvalcům z Čech, na chodníku jednoho prestižního blešáku v LeMans. Každý bishop má svůj podhlavník, na jakých rády nebo spíše z donucení usínají Čínské nebo Africké dámy, aby si nerozcuchaly v noci drahý vytuněný drdól. Do horního šuplete ještě pro sichr vtulen špalek jabloně, pro eventuální řezbu, v budoucnu ztracených figur.
Další pak přikvačily až Liverpoolu, ale to už je jiná storka.
A což teprve, když k nám do rodiny přišlo reggae a šášky Marleyovky, obé od učitele proroka Boba Marleyho. I s barety, což uznejte je koncept k zulíbání, ty až z té daleké Jamajky. S vizáží indiánů Arawakovů z té “země dřeva a vody” v jejich rodném jazyce „Xaymaca“ nazývané. Ty od stařičké paní kurátorky Nahá Rachel z Port Royal, které, světě div se, doma tak trochu zavádzaly. A to je měla po vlastním dědovi. Špatně odvedená práce jeho pedagogická. Nasupená králka, stejného vzrůstu jako král, s útočně vysunutou bradou, matka osm pionů. Ti jsou hodně zmenšené věrné kopie, takové klony samotného pana krále, jeho vlastní potomci, taktéž s bambulí na pravé straně čepice. Možná bambule nebo taky drdol z vlasů. Krapet dost inspirované i africkými vzory, viditelnými hlavně u koní-antilop nebo bishopů, v podání jejich spíš šamanů, vzory importovanými v podpalubí lodí otrokářských, v podvědomí tam odvlečených, těch v okovech. Černé kameny jsou taktéž z mahagonu podobnému, tvrdému mangrovníku, jen napajcovanému na černo. A ke všemu neuvěřitelně stejného vzrůstu, jako ty moje vlastnoručně vyřezávané. Jednotlivé postavy tak mohou navzájem alternovat.
Podezřele podobná řezbářská prácička se vyklubala na světlo boží, tedy byla čirou náhodou objevena Pavlem Ganickým z PsÚ, dej mu pane Bože věčnou slávu za to, který v tom kraji pobýval se svým otcem lékařem, v šedesátých letech. A chudáka Kytku jednou sprdnul, když byl u nás na večeři, že nenadívá švestky do knedlíků mandlemi, jako jejich sluha v západní Africe.
Reprezentují prý hierarchii kmene Ashanti z Ghany. Králka a pan král taktéž stejného vzrůstu jako u těch z Jamajky, identifikovatelné jen podle královnina poprsí, ztělesňují mocné vládce, střelec - bishop je mytický pták, antilopy namísto našich koní, věže jsou africké chatky a pěšci armáda vojáků. Malinko jiný koncept než ty naše Černouškovské dvojky od jezera Malawi.
Vyřezány starověkými nástroji z tvrdého dřeva sapele, podobného mahagonu. Černé nejsou bohužel z ebenu, jen namořeny.
Nedávno ještě objeven hodně dost podobný set z oaku a ebenu, přímo mimozemského vzezření. Se stejným rantlem šachovnice. Tenhle set je ale původem také přímo z Afrického kontinentu. Nějak se do těch hámot už moc zamotávám.
Zatím nejtěžší, šestiliberní a největší Černouškovské s šestipalcovým králíkem jsou vyřezány ze dvou druhů dřev, to se cení. Černé samozřejmě z ebenu, světlé zřejmě z desert ironwoodu, nebo z ebenu makassaru, tak jak to má být. Dvě věže vydlabány odspodu, podlaha na olověném balastu je z šípkové růže. Překrásně střízlivě jsou pojaty hlavně koně, vyžadující asi nejvíce invence a investice do romantiky, ze všech těch ostatních figur šachových. Šachovnici si nejraději půjčují od těch Jamajských. Tu s rantlem proti náhodnému karambolu. Jsou z pozůstalosti veterináře z Heleny ve státě Montana, kdysi se on přiharcoval až z Vietnamu, byl prý mnoho let v armádě a zemřel na Covid v roce 2021. Původně asi dovezeny ze Senegalu.
V pauzách mezi turnaji cvičí dva bataliony ebenových pionů na rozpálené hraně litináčů OLYMBERYL. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti !!!
Jistě by jim slušela trocha toho olova z kulí hákovnic bukanýrských do soklů, pro balanc, když se jejich kocábka při hře nezřízeně kymácí, a zasloužily by si a nepohrdly myslím i podlepit filcem nebo kozinkou, jako ty všechny předešlé, pěkně odspodu.
A do věží, dávám ještě ke zvážení, soklovým otvorem pro nalití olova zabudovat nasunutím točité schodiště s průhledovými okny stoupajícími taktéž ve spirále. Nejprve nutno navrtat špalík schodiště pro bambusovou jídelní tyčinku procházející vertikálně schodištěm, sloužící jako kulaté madlo ukotvené do stropu a dole do zátky olova. Následně ještě před nasunutím madla, japonskou pilkou ubírat postupně od shora, výseče jednotlivých schodnic. U paty schodiště náznak zavřené brány. Zlepšený balanc jednotlivých figur lze dobře měřit úhlem vychýlení těsně před pádem, terý by si mohl protivník mylně vykládat jako gesto přiznané prohry.
To až ta mrcha lenost mě onehdy dohnala nehledat, ale sám si zformulovat definici stability takové figury šachové a to jako nejostřejší ze čtyř úhlů do všech světových stran, od osy vychýlení figury této. Úhel kdy ještě nepadne. Faktorů, které stabilitu ovlivňují, je přehršle. Půdorys soklu, váha soklu oproti tělu atd.
Malovaná dřevěná šachovnice s dva a půl palcovými hracími políčky a úzkým rantlem ze stejného dřeva. Už jen představa, že na téhle natřikrát rozlomené a následně nesčetněkrát vyspravované šachovnici mohli hrát v nějaké začouzené přístavní krčmě nebo rovnou na svém škuneru s neslavně proslulou černou vlajkou se zkříženými hnáty a lebkou, korzáři, a neskrývám se přiznat, fakt ten příjemně jemně lechtá na bránici nebo někde poblíž. Ten trojnásobný šlic něco naznačuje o prudernosti neurvalých hráčů pirátů. Při hře se pokuřuje marihuana “kaya” a popíjí rum Captain Morgan, zvaný podle korzára Henry Morgana, za plenění španělských kolonií povýšeného do stavu šlechtického samou anglickou královnou.
Od počátku století, toho osmnáctého, měli ale korzáři i vlastní listinu lidských práv na většině svých škunerů, třiasedmdesát let před tou Jamese Madisona. Piráti jsou prostě korzáři bez glejtu a provize od koruny anglické. Nezřídka těmi bandami osvobozujícími africké bojovníky, toho času v otroctví.

Tchaj-wanské šachy od Čankajška, většina figur asi z poloviny minuláho století.
Řezané ze zimostrázu. Červené s politurou, do hloubky napuštěnou. Jeden Bishop později dovyřezán z neznámého růžového řeckého dřeva, co jsme dovezli s naší Terkou v roce 2000.

král 5“ – císař Říše Středu
dáma – císařovna, co musí pro svůj účes obětovat zdravý spánek na dřevěném podhlavníku
věž – (rooks, slon, (válečný slon s věží na zádech), roch, (sanskrt … “rátha” dvoukolý válečný vůz), rotunda, bašta, rook, hroch) – pagoda
jezdec - (knight, kůň, rytíř, rejtar) připomíná draka, nebo podle Ondřeje Klimeše z Orientálního ústavu spíše kapra s bublinami ve vodním proudu. On totiž pan doktor sídlí v tom domě na malostranské straně Karlova mostu, kde bydlel i P3k a ten tam býval pečenej – vařenej.
střelec – (bishop, pop) - mandarín - vezír s rozevřeným zákoníkem v rukou
třípalcoví pioni – (pawn, sedlák, drab, pěšec, pešek, piešek) osm typologií poddaných, podle pana Konfucia
Dalších sedm nesmrtelných mudrců stejného vzrůstu ale mnohem starších, později objeveno u jednoho sběratele na Floridě, jen bylo nezbytno vyřezat osmého z Evropy přivandovalého, co by matroš padl podezřele opět los na oblíbenou olivu. stejní mudrcové jsou vyřezáni po obvodu zimostrázové dózy na štětce i na kostěné pochvě dýky tanto. Motiv profláknutý již dávno před narozením našeho Ježíše Krista.
Tímto rozšířením dovršena univerzalita sady této na dva krát dvanácte kamenů pro plnohodnotnou dámu. Všem figurám by ještě slušelo sjednotit sokly podle piedestalů starších mudrců, zvyšujících i stabilitu jejich a co se týče sjednocení patiny ještě kartáčování nebo pískování a nejméně jedna tuhá, ale slunečná zima na střeše našeho včelína. To se dobře osvědčilo už u čerstvé Buddhovy masky naší Terkulky. Tuhle patinovací fintu mi u druhého pivka na tom svém poněkud jetém kšeftmanském lajntuchu o pěknou řádku let později ráčil prozradit nebo spíše prásknout na svoje kumpány dodavatele jeden Tamilský Tygr z toho ostrova, kde se prý sloni dožívají sta let.

Rantl a bočnice šachovnice a šuplíky vykládané tyrkysovým saténem pro kameny s vyřezávanými draky v tvrdé tmavě hnědé dřevo, rastr 4,5x4,5 cm. Jednotlivá políčka z černých a na bílém podkladu čínskými motivy pomalovaných pryskyřičných čtverců. (Leštit pastami na auto-světlomety). Šuplíky na bílé a červené figurky zavívat tvářemi figur k sobě a opatrně vytahovat dvěma prsty z čela krabky šachovnice. Z obou boků mosazné kování. Ocenit takové dílko můžete, jen když si umíte představit, kolik potu a lopoty skrývá.
Vydraženo na eBay, za slovy šestadvacet doláčů amerických. Nekompletní a rozlámané. To dnes, v dvaadvacátém, prezentuje půl štangle salámu uherského. Jo to, abyste byli úplně v obraze. K těm doláčům nutno ještě připočítat jedno notně pochroumané zápěstí a tudíž další mergle za nákup ortézy. Hnedka pořízené na prvním schodu zápraží, po tom kdy paní pošťačka volala, že už je dole u Trabanta. Já byl tak natěšenej a nedočkavej, že bude restauratérská facha alespoň na čtrnáct dnů, že jsem sklil to náledí po nočním mrazíku a metelici. Dotvářené dodělávané duplikáty nesou punc přiznaného naivismu, tak jako to třeba praktikoval pan Hlinomaz na svých olejomalbách. A tím se stává celá souprava ještě originálnější, aspoň si to nalhávám. Tak třeba nosy mají všichni figuranti unisimo placaté, jako Massa Bob, protože nikdy nezbude dost masa, to jest dřeva na špičku.
A dnešní úlovky s blešáku Tuháňka: Dřevěné bezpečnostní tlačítko z Bolivijské banky, co tak rozesmutnilo Butche Cassidyho. Střed má z buvolí kosti a ještě jedna kudla na stahování ovčích kůží a okrajování sádla. Dále celá bedna nestandardních závitníků do železa, druhá s velkými noži na soustruh a konečně 3. s velkými morse vrtáky o průměru 28, 30, 32 a 34 mm. Skládací šachovnice ze dvou druhů tvrdého dřeva, políčka 4x4cm. Zn. Příjmu jednoho Ukrajince na slátání té šachovnice, už si s tím hraju dobré dvě hodiny. Dobrá inspirace pro spíchnutí velké šachovnice, která mě ještě čeká, neboť o tu co mi udělal učeň truhlář, kamarád Karla Benáka v Holydáči, tak o tu 16 kilovou, z hranolů 8x8cm, se perou k velkému potěšení potomci moji, kdo ji podědí. Nebo třeba podlepenou, jako je ta cestovní dědy Václava. Ta Benákova je slepena z hranolů tlustých osm na osm centimetrů, dubových a březových. Možná že by si, ty figurky co ještě vyřezávám, zasloužily rastr ještě větší, kvůlivá fortelným svým soklům, třeba z hranolů od Fardy z Nouzova. S jeho bráchou, ex poslancem a ex starostou jsme zrovna včera v jeho literární kavárně Na křižovatce probírali jak stmelit právě dost rozpolcenou naši společnost a neztratit při tom tvář.
K téhle šachovnici patří jeden šachový trůn z daliborova dubiska z Říčan a jedna skládací mahagonová sesle z Maroka, vyleštěná zády Křováků, ta co visí jako opěradlo nad postelí u toho požírače času NETFLIXu.

Brahmánské šachy kultury Rajasthani I. a II.
Černé figury z ebenu a bílé z voňavého santalu s kostěnými kli, vyřezané údajně kolem roku 1949. Králové i se slony čtyřpalcoví. Chybí dva pioni, ti černí. Jeden černý kůň u I. má ulomenou hlavu, neuměle nahrazenou dřevěným korálkem nasazenou na mosazném hřebu. Tři chybějí, taktéž černé figury u II. Zásoby ebenu se povážlivě tenčí ale na tyhle mini piony to ještě postačí. Nejvyšší čas dojet pro nové špalíky na Srí Lanku. Střelci u I. jsou jezdci na velbloudech. Koně klasicky jezdci na koních a věže na slonech. Pioni jsou malé kopie koňáků. Masivní menší šachovnice u I. s rastrem 42mm, žádná dýha, pěkně ze špalíků dvou druhů dřev je skládací na dvou mosazných pantech. II. s etují na uložení, bez šachovnice. Rádžasthánci se proslavili jako zruční obchodníci v době středověké Indie. Rádžasthán patřil mezi důležitá centra obchodu s Římem, východním Středozemím a jihovýchodní Asií.

Delfíní šachy Ramayana.
Set podle eposu Ramayana. Řezbáři byla inspirací pověst o princi Rámovy a Sitře, jak překračovali oceán při cestě do Lanky, snášíce pýchu mořského krále, který se nakonec Rámovi vzdává. Bishop je velký delfín, rytíř je mořský koník, věž mořská želva a pěšáci mladí malí delfíni. Řezba z místního tvrdého makassandrového dřeva nebo pravděpodobněji z tvrdého tropického dřeva ze stromů rodu Shorea (Meranti), rostoucích v nížinách i výšinách jihovýchodní Asie. Vzhledem k velkému počtu druhů jsou vlastnosti tohoto dřeva značně rozmanité a identifikace jednotlivých druhů je dosti obtížná. Shorea je rod asi 196 druhů stromů a je pojmenován po Siru Johnu Shoreovi, který byl v letech 1793 - 1798 generálním guvernérem British East India Company. Dřevo rodu Shorea se rozděluje do čtyř skupin – světločervené, tmavočervené, žluté a bílé. Právě ze žluté varianty jsou světlé delfíní figury. A tmavé jsou ze dřeva rosewood. Tento palisandr pochází ze stromu Dalbergia latifolia, známého jako Sonokeling právě z Indonésie.
Mistrovské řezbářské dílo z malé rybářské vesnice na utajeném ostrově poblíž australských břehů. Ráma má na výšku 4” a Sitra taktéž stojící na ocasní ploutvi stejně tak jako i o fous menší delfíni - bishopové a mořští koníci. Ještě vzrůstu menšího jsou želvy chechtající se vzedmuté na zadních, coby věže, a prťavých dvakrát osm delfínků - pionů tvořících armádu. Vyšší figury mají v soklu pro stabilitu celkem cca 300g Pb/Sn. Otvor s rantlem vydlabán tak, aby balast po ztuhnutí, ochlazení nekloktal nebo nedejbože nevypadl. Bílé i černé figury váží neuvěřitelně, na chlup shodně po 370 gramech. Oproti podobným sadám má tato navíc vodní kruhy kolem ocasní ploutve bishopů a mořských koníků. Figury plné nesčetně mnohokráte látaných šrámů utržených v herní eufórii. Hlavně na bočních titěrných subtilních ploutvičkách. Vše to je uplacírováno v krabce z blešáku v Tuháni, navrch vytuněno dvěma patenty, jedním zabraňujícím vylomení pantů a druhým na zafixování soklů pionů příčnými provazy.

Keltské.
Řezbářův cíl byl na první pohled jasný: vytvořit figury, které vyniknou svým výjimečným charakterem a zaujmou svou osobitostí. Odtržení od konvenčních trendů. Koncept se zřejmě vyvinul v harmonické spojení kultur a mytologií, jehož výsledkem je mimořádná šachová souprava. V těchto šachových figurkách se setkáte s králíky a králkami keltského původu, z nichž každá se vyznačuje hrdým výrazem obličeje, který odráží jejich bohaté dědictví. Přesto je to jen letmý pohled do tohoto širšího vyprávění. Pioni, inspirovaní starověkou skandinávskou mytologií, vnášejí do tohoto setu atmosféru tajemna a rafinované síly. Převezmou roli strážců, připravených chránit své královské protějšky a přidat hloubku zážitku ze hry šachu. Pečlivé řemeslo snoubené s elegancí. Vyráběné s láskou a péčí jsou vyrobeny z prémiových materiálů – tmavé středové partie ořešáku na černé straně, ty nabízí vynikající a teplou texturu, a lipové dřevo na straně bílé dodávají sofistikovanost a svěžest. K úplné dokonalosti jim bylo nutno dodat jen trocha propolisu a pár kapek olova smíšeného v poměru 1:1 s cínem do soklů.
Zní to trochu jako pohádka. V roce 2022 vezl jeden můj kamarád humanitární pomoc na Ukrajinu na předměstí Charkova, kousek za frontovou linií a setkal jsem se tam s jedním staříkem, který se odmítl evakuovat a ukrýval se ve sklepení jednoho paneláku. V jedné sklepní kóji našel větve lípy a ořešáku, zřejmě určené na topení. Aby se z toho všeho nezbláznil, začal vyřezávat tuhle šachovou sadu. Zbývalo mu ještě dokončit asi 12 pionů. Při příští návštěvě mu ji věnoval.

Z růžového dřeva túje, neb palisandr mi právě došel, je v převelkých křečích vyřezán chybějící pion šachové sady Garuda I. z Bali, vůní svojí konkurující úspěšně i santalu. Garuda (v sanskrtu) je legendární ptačí bytost z hinduistické, buddhistické a džinistické mytologie. V hinduismu je Višnuovým jízdním zvířetem váhanou, v buddhistické tradici působí jako Dharmapála – ochránce dharmy a v džinismu je jakšou, polobohem spojeným s XVI. tírthankarou jménem Šántinátha. Garuda je popisován jako „král ptáků“ a bývá ztotožňován s luňákem brahmínským (Haliastur indus). Je zobrazován buď ve zvířecí podobě jako obrovský pták s částečně roztaženými křídly a nebo v lidské podobě jako muž s křídly a ptačími rysy. Garuda je obecně považován za bedlivého ochránce, který může přispěchat kamkoliv na pomoc a za nepřítele nágů. V některých dílech je znám jako Tárkšja a nebo Vainatéja.
Bílé ze světlého palisandru a černé z tvrdšího tmavohnědě žíhané dřeviny, co neplave stejně jako eben. Králíci jsou čtyřpalcového vzrůstu. Králky o pět milimetrů nižší. Některé hrací kameny jsou mozolnatýma rukama hráčů více ohlazeny, což nahrává teorii, že jsou starší provenience. Vše uschované v bohatě vyřezávané krabici, navrchu s šachovnicí na půl sklapovací, vykládané stejným dřevem jako černé a bílé hrací kameny.
Pták Garuda se taktéž ocitl ve znaku Ulánbátaru, viz zmíněno výše.

Další naše šášky můžete Vážení dohledat v indexu těchhle webovek.

Když přiveze přepravní společnost eBay, DHL nebo jiná, nový přírůstek, vždy se kromě, na obsah těším i na čerstvé tiskoviny, do kterých jsou ony figurky pečlivě zabaleny. Zajímavá sociologická sonda, vypovídá i něco víc o tom, kdo věc odeslal. Nezřídka to bývá bulvár. Když balí do neekologických bublinek, převeliký smutek dne toho zavládne.

Ale rychle nazpět ještě k jedné epizodě dokreslující poměry v té říši Zla na východ od nás. Více se dozvíte v záznamu z výpravy na Kavkaz.


Den po našem návratu uzavřeli Číňané Lhasu pro cizince a asi pro to následovalo několik přednášek v Národním museu na Koňském trhu, v Planetáriu ve Stromovce, večeře u Naumů s farářem Kánským z Břevnovského kláštera. Prostě tehdá šli cestovatelé do těhle krajů dost na dračku.

Ríša Kořán, mladý kustod musea Národního, tehdy s kamrlíkem svým badatelským až úplně nahoře na balustrádě, s výhledem na Prahu, z pod velké kopule. V dolní dvoraně pak, kde se později odehrávaly i koncerty, nám, právě navrátivším se z Tibetu domluvil prezentaci naší velké pouti. Hosté naši postávali všude na širokém schodišti. Prsty v tom měli tehdy i kolegové z Akademie. Vláďa Pejša a Ivan Slaměník, později působící ve Slušovicích soudruha Čuby.

 


Když chtějí Tibeťané projevit zájem o své přátele, vyplazují jazyk, cvakají zuby a navzájem se šimrají na uších.

 

V Tibetu pramení většina velkých řek centrální, jižní a jihovýchodní Asie. V západním Tibetu u posvátné hory Kailás pramení Brahmaputra, Indus, Satladž a Karnálí, na severovýchodě Chuang-che a Jang-c'-ťjang a ve východním Tibetu Mekong, Salwin a Irawady

 

V nepálském domě nikdy nesfoukávej svíčky. Má to svůj poetický důvod: byl by to projev nedostatku úcty ke světlu a rovněž ke slunci, protože každé světlo je jeho součástí.

 

Na východ od Evropy neexistuje tradice dochvilnosti, s výjimkou Japonska.

 

Misky z rýžového porcelánu podbarveného kobaltem.

 

Na první misijní cestu do Tibetu se vydal mnich Českého původu. Těžko ale převracet na křesťanskou víru, když vašeho boha bez řečí akceptují a klidně ho zařadí do svého pantheonu. Proti takové asimilační vlastnosti se těžko bojuje a obrací na víru mečem, když vám nikdo neoponuje.

Ve všem čeho se dotkneš je možné najít cestu.

Nápis na černém oblázku u zdi kláštera Serra: Jak zabráníš, aby jedna kapka nevyschla? Naleješ ji do moře.

11.11.2014 Ahoj P3Ku, kámošky z Kathmadů je mi líto. Vzpomínám jak jsme u nich s Mončou a Finčou seděli a popíjeli čaj. Za úplně poslední prachy jsme koupily krabičku sucharů jako prezent na návštěvu. Ani na kytky už nebylo. Měli jsme odlétat asi za tři dny a hotel už byl vyrovnán. Jirka

TROFEJE:

Jedna lžička plechová z vesnice Lete. Moje noční můra. Při jednom plesu u císařského dvora ve Vídni jich sice skončilo v kapsách tanečníků coby suvenýry na tři tisíce. To ale neomlouvá a neulehčuje černému svědomí za tuhle čorku. Protože císařpán je nemusel vysmejkat na hrbu po těchhle chodnících na hřebeny himálajské.

RECEPTY:

momo

 

Počet porcí: 4 – 6                     Doba přípravy: 40 minut

 

Přísady:

·         3 střední jemně nakrájené cibule

·         2 polévkové lžíce oleje

·         1 polévková lžíce soli

·         1 kávová lžička sezamového oleje

·         900 g mletého jehněčího nebo hovězího masa

·         3 šálky polohrubé mouky

·         1 kávová lžička čerstvě umletého zázvoru a česneku

·         1/2 kávové lžičky mletého kmínu

·         2 polévkové lžíce sojové omáčky

·         3 šálky mouky s přísadou kypřícího prášku

·         studená voda

 

Návod:

1.           Promíchejte oba druhy mouky a postupně přidávejte vodu.

2.           Asi 4–5 minut zadělávejte těsto.

3.           Nechte těsto nějakou dobu odstát v pokojové teplotě.

4.           K mletému masu přidejte horkou vodu, nakrájenou cibuli, olej, sůl a koření; dobře promíchejte.

5.           Z těsta vyválejte co nejtenčí placku (na dobře pomoučeném válu) a vykrájejte kolečka o průměru přibližně 10 cm.

6.           Na dně pařáku nechte vařit vodu.

7.           Na každé kolečko vložte lžičku masové směsi a v polovině jej přehněte, okraje pevně přitiskněte.

8.           Pařák namažte olejem a do oleje namočte i každé momo.

9.           Naklaďte momo do pařáku tak, aby se vzájemně nedotýkaly.

10.        Zakryjte pařák přiléhající pokličkou a vařte v páře asi 15–20 minut.

11.        Podávejte horké s čili omáčkou.

 


 

 

 

 

 

Zápisky předodjezdové a jiná korespondence.

Jiné zdroje informací:

 

http://www.lungta.cz

 

domovská stránka/

 

 


slovník:

 

Buddha             probuzený, osvícený     

Buddhismus      Buddhovo učení o toleranci

campa              mouka, která se mele z praženého tibetského vysokohorského ječmene se smíchá s čajem a po přidání másla vznikne kaše. Ječmen roste až do n. výšky 4600 m.

congkhapa        člověk z kraje divoké cibule

čhang              alkohol z ječmene, připomíná burčák

čhorten             relikviář

čhura                sušený tvaroh z Yačího mléka

dawa                měsíc

di                     samice jaka

dilbu                 ruční zvonek

dordže              hromoklín

gau                   malá schránka buddhistických předmětů a drobností, nosí se na  krku nebo u pasu

gelugpa            škola žlutých čepic

Gurkha             knížectví v západním Nepálu. Nárájan Prthiví, vládce 1743-69 si podrobil knížectví v údolí Káthmándú a položil tak základy centralizovaného Nepálského státu. Gurkhové jsou vyhledávaní žoldáci. Tělesná stráž papeže. K jejich uniformě neodmyslitelně patří dlouhý zahnutý nůž. Jako u nás ...Latyši, dokonalí vojáci-námezdníci, jacísi Švýcaři sovětských papežů, věrní a čestní svým chlebodárcům, ... Frant. Langer: Železný vlk, 1925, str. 169.

chutanga          úzké uličky starého čínského města

ješe                  moudrý

ju                     tyrkys, tibetský národní kámen

karmapa           prvním vědomě inkarnovaný lama v Tibetu, založil tak instituci převtělenců, v zahraničí známou zejména z linie dalajlamů.

kjanga              bílý divoký osel, jehž stáda lze ještě dnes zahlédnout v západním Tibetu

li                      délková míra     0.5 km

lingkor              vnější okruh kolem Lhasy

mandala     symbolické zobrazení vesmíru

mantra              posvátný text tesaný do břidlice

marikhorlo         modlitební mlýnek

momo               taštičky vařené v páře, pokrm podobný ruským pelmeňům

namaste           pozdrav

norbu                drahokam, klenot

ňima                 slunce

om mani padme hum     ó zrozený z lotusu         modlitba

pečha               tradiční tibetské buddhistické knihy, nejsou vázáné, volné listy obdélníkového tvaru se jen skládají na sebe, ukládají se mezi dřevěné desky a balí se do látky

phurbu              rituální nůž

reinkarnace převtělení řídící se zákonem karmy, odplaty za vykonané skutky

sengge             lev

Serkhang mincovna       zlatý dům (u Norbulingky)

stůpa                čorten

šo                    desková hra starších Tibeťanů. Obdoba naší hry v kostky. Hraje se dvěma kostkami, 64 mušličkami a třemi sadami různých mincí po devíti kusech na kožené podložce

tašidele             děkuji

thangka            obraz na plátně

thengwa            růženec

khatag              obřadní šátek z bílého hedvábí

žaser                žlutá čepice

 

Místopisné názvy:

 

Annapúrna        osmitisícovka (8091m n.m.) v Nepálu

Chagpori           kolébka klášterní mediciny

Daulágíri           osmitisícovka v Nepálu

Jokhang         nejsvětější templ všech Tibeťanů v cenru Lhasy

Jamdogccho      tyrkysové jezero se mnoha rameny

Jomosom          poslední letiště pod pasem Mustang

Kailás               posvátná hora, tibetsky Gang Rinpočhe, poutní místo pro hinduisty i buddhisty

Kjičhu               řeka u Lhasy

Lhasa               země bohů

Namccho          Nebeské jezero, 150 km severozápadně od Lhasy leží ve výšce 4718 m n.m.

Pothála             dnes mrtvý klášter, dříve zimní sídlo Dalajlamy světského představitele Tibetu

Sakja                šedá země, klášter jihozápadně od Žigadse

Serra                 klášter na severním okraji Lhasy

Žigace              Šigadse            sídlo Pančhenlámy duchovního představitele Tibetu

.....................................................................................................................................................

Tibetský kalendář

Při označování data a počítání let používají Tibeťané tři různé letopočty, v datování tibetských bankovek se používá ještě další, čtvrtý letopočet: Královský letopočet - gjal lo (lo v tibetštině znamená rok) je odvozený od genealogie tibetských králů, rok 0 královského letopočtu je položen do roku 127 př.n.l. [přepočet: královský letopočet = křesťanský letopočet + 127 let ] .Šedesátiletý cyklus - rabčhung (rab lo) využívá výhody šedesátiletého cyklu, který je běžně používán v Asii. Jeho vznik je svázán s prvním vyložením Kálačakry v Tibetu v roce 1027 n.l. [1.rok 1.rabčhungu = 1027 n.l] . Křesťanský letopočet - či lo je používán zejména v současnosti [přepočet: křesťanský letopočet = královský letopočet - 127 let; křesťanský letopočet = 60 x rabčhung + rok v rabčhungu + 1027 let; křesťanský letopočet = datování tibetských bankovek + 254 let].Datování tibetských bankovek používá letopočet, jehož počátek je položen do roku 254 n.l. [přepočet: datování tibetských bankovek = křesťanský letopočet - 254 let ] V šedesátiletém cyklu rabčhung (rab lo) se používá kombinace 12 zvířat zvěrokruhu [myš, vůl, tygr, zajíc, drak, had, kůň, ovce, opice, pták, pes a prase] a 5 prvků [dřevo, oheň, země, železo a voda], které jdou vždy dva roky po sobě, jednou ve formě mužského elementu a podruhé ženského elementu. Tibetský Nový rok Losar je pohyblivý a začíná zpravidla v únoru v závislosti na lunárním kalendáři a úplňku.

Čínský kalendář

Letěli jsme drahnou chvíli napříč poledníky.

Samovary ve všech vagónech byly rozpálené do ruda.

Jejich obličeje byly poznamenány nadpozemskou netečností.

Nyní mi povězte, není to vzácná vůně? Čínský čaj má mnoho druhů a je vonný, ale tento, který je plodinou našeho údolí, úplně se mu, podle mého náhledu, vyrovná." Conway pozdvihl koflík ke rtům a ochutnal jej. Chuf byla jemná, prchavá, skrytá, byla to mátožná vůně, která spíše ovanula jazyk, než na něm lpěla. Řekl: „Je výtečný a pro mne docela nový." „Ano, jako mnoho našich údolních bylin, je i jedinečný i skvělý. Ovšem, musí býti velmi zvolna ochutnáván — ne jenom ve zbožné úctě a s láskou, ale se snahou v plném stupni jej vychutnati. To je vzácné ponaučení, jemuž se můžeme naučiti od Ku Kai Ču, který žil asi před patnácti stoletími. Byl by zaváhal dosáhnouti ihned šfavnatého vnitřku dřeně, když jedl kus cukrové třtiny, protože, jak vysvětloval: "Uvádím se postupně do oblasti rozkoší." Studoval jste některé z velkých čínských klasiků?" Conway odpověděl, že je povrchně obeznámen s některými z nich. Věděl, že ve vyhýbavé rozmluvě bude podle etikety pokračováno, dokud nebudou odneseny čajové číšky; ale neshledával, že ho to dráždí, třebas dychtil vyslechnouti dějiny Sangri-La. Bezpochyby byla v něm dávka Ku Kai Čuovy váhavé citlivosti. Konečně bylo dáno znamení, znovu záhadné, sluha tiše přišel, tiše odešel a Svrchovaný Lama začal bez předmluvy vyprávěti o Sangri-La.
James Hilton: Lost Horizon

Ladák „Země vysokých sedel“ a sousední dvanáctitisícové království "Země mědi" Zanskar, kam se v zimě dostanete jen po krunýři ledu řeky Zanskar stokilometrovým kaňonem, cestou Chadar "Zima". Krunýř teď na začátku zimy tenký jak kozinka unese yaka, koncem zimy je tlustý jak kůže yaka a neunese kozu.

Literatura hodna prostudování:

Peissel Michel: Mustang Royaume tibétain interdit, Paris 1970.
Follmi Oliver
Sven Hedin: Mount Everest.
Sven Hedin: Tibet - objevitelské výpravy, Stocholm 1934.
James Hilton: Lost Horizon s jeho Sangri la
Li Po
Verne

A.S.Puškin: Cesta do Arzrumu, 1829

Ruská trojka.
Jurta - síťovité pletivo, obalené bílou plstí.
Celá rodina shromažďovala se k snídaní; uprostřed vařilo se v kotli a dým vycházel otvorem, udělaným na vrchu kibitky. Mladá Kalmyčka, sama sebou dosti hezká, šila a kouřila tabák. Posadil jsem se vedle ní. "Jak ti říkají?" - *** - "Kolik je ti let?" - Osmnáct. "Co to šiješ?" - Portku. - "Komu?" - Sobě. - Podala mně svou dýmku a jala se snídat. V kotli se vařil čaj se skopovým lojem a solí. Postavila přede mne svůj hrneček. Nechtěl jsem odmítnout a srkl jsem, zarážeje dech. Nemyslím, že by jiná národní kuchyně mohla upraviti něco ohavnějšího. Poprosil jsem o něco k zajedení. Dali mně kousek sušeného kobylího masa, byl jsem i tomu rád. Kalmycké koketství mě vyhnalo; rychle jsem se vzdálil z kibitky a ujel jsem od stepní Kirky.

Nikolaj Michaliovič Prževalskij, 1876

D.L.Mordovcev: Na Ararat. Obrázky z cest po Zakavkazsku i Arménii, 1892

Stany rozloženy jsou v stínu rozkošných, široce rozvětvených stromů. V stínu těchto stromů spatříte všechno obyvatelstvo kočujícího aulu: mužové, užívajíce svého privilegovaného stavu, nedělají takřka nic a pouze od rána do večera, sedíce se skříženýma nohama, pokuřují z dýmek a po většině mlčí, jako všichni východní solidní lidé, kdežto ženy šijou, pletou, tlukou máslo z ovčího mléka, dělají sýr a krmí děti a darmožrouty muže. Výrostkové" a děti udělali si houpačky na jedné z větví obrovského dubu neb ořechu a zpívají písně od rána do večera. A kdesi na hoře, pod dozorem rozumných psů a dvou nebo tří dětí pasou se obrovská stáda ovec — veškeré jejich bohatství a pramen rajského života. Tak stěhují se s místa na místo, z jedné romantické krajiny do druhé, romantičtější, od jedněch pramenů a pastvin na druhé, pokud se nedostaví zimní sněhové vánice, které v horách, zdvihajících se do výše 10.000 stop nad hladinou mořskou, i na jihu bývají dosti kruté. Vánice ty zahánějí je do předešlých sídel, k rodným krbům, ku hřbitovům praotců. A odtud na jaře — jdou zase kočovat. Kočování pro ně jest rájem; rodné krby, podzemní díry jsou pouze dočasným jejich útočištěm.

Carl Gustav Jung, 1875-1961: Mandaly

Richard Wilhelm, 1873-1930. Studoval u čínského mistra konfuciánské školy Lao Nai-hsuana, se setkává s C. G. Jungem na Darmastadtské škole moudrosti a zapůsobil na Junga svými gesty, písmem i způsobem řeči jako takřka skutečný Číňan...
Přijal orientální úhel pohledu a „byl hrdý, že nikdy nepokřtil jediného Číňana“. Nebo, jak to vyjádřil Keyserling: „To co se s ním událo v Číně, lze srovnat s tím, co se stane ženě, která, když se vdá, změní nejen své jméno, ale i svou národnost a nachází v tom naplnění...“

Antonín Ferdynand Ossendowski: Krajem lidí, zvířat a bohů (Koňmo Střední Asií), 1922, 1925

... a nemlich podobná anabáze po jednadvaceti letech.

Slawomir Rawicz: Dlouhá cesta, 1956. Šest tisíc kilometrů z Gulagu 303 v Jakutsku roku 1941 kolem Bajkalu, skrz mongolskou Gobi, Tibet, přes Himálajský řetěz do tehdy britské Indie. Příběh řádně uzmut dalšímu pšonkovi Witoldu Gliňskému, arestovanému po bratrském vpádu Němců a Sovětů do Polska v devětatřicátém, což potvrdil britský zvěd v tehdejší Indii Rupert Mayne. Po napadení Sovětů wehrmachtem ve dvaačtyřicátém, byl polský exil vzat na milost, přesněji vytěžován sovětskou rozvědkou a autor „Dlouhé cesty“ nestačil zdrhnouti, proto ta čorka.

Heinrich Harrer: Sedm let v Tibetu, 1952, Návrat do Tibetu, 1982, Přicházím z doby ledové

T.Lobsang Rampa: Třetí oko

Enrique Stanko Vráz: Čína. Cestopisné črty, 1904

Josef Kořenský: U cizích národů, A.Storch syn 1927, obsah

Franta Jeřábek: Dobrodružná cesta kolem světa, V. Kotrba Praha II. 1942

Alexandra David-Néel: Travel to Tibet in 1924, Belgicko-francouzská anarchistka popisuje svoji cestu od východu z provincie S-čchuan a dvouměsíční pobyt ve Lhase s Ekai Kawaguchi, převlečeným za čínského doktora, se kterým se osm let předtím seznámila v Japonsku. Vydávajíc se za starou jeho matku, jako první Evropanka vstoupila do Lhasy. Její dílko později ovlivnilo Jacka Kerouaca a Allena Ginsberga.

Milaräpa                       (poustevník)      (básník hor 12.stol.  skalní klášter Dagkar Taso - Koňský zub)

P.H.Lehman:                                        geografie

Frank Smyth                                        objevil 1937 Údolí květin

Maurice Herzog                                    franc.horolezec 1. osmitisícovka-Annapúrna

Viktor Mussik: Okno do světa č. 11, Ročník 1940. První Čech do Tibetu. ORBIS 1940

Brosius Hans: Fernost formt seine neue gestalt, Berlin 1940

Adolf Hoffmeister: Pohlednice z Číny, 1954

Arnošt Černík: Trůny bohů, 1962

Vladimír Sís: Počítání nudliček v jarní polévce, 1966 a Testament pana Tena, z roku letošního
... Podivné příběhy táhnou v lidských hlavách, jenže já jsem zaznamenal tuhle historii ne pro její podivnost, ale jen proto, aby se potvrdilo docela prosté pravidlo: že ne sytost, ale hlad je věrným bratrem fantazie!

Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka: Světadíl pod Himálajem, 1969

Jaromír Štětina: Století zázraků str.122 Cigánská kouzla

Brierer Pavol, Josef Ptáček, Zdeněk Thoma, Josef Kolmaš: Svět Tibeckého Buddhismu

Milada Bartoňová, Zdeněk Bašný, Boris Merhaut, Rudolf Skarnitzl: Jóga, Od staré Indie k dnešku, Avicenum - 1971

Z našich předjezdců nutno neopomenouti:

Odorico z Pordenone - Oldřich Čech z Furlánska: Cesta do říše Velkého chána (1316 – 1330).

Ippolito Desideri: Historické zprávy o Tibetu, 1715-1721, archiv Tovaryšstva Ježíšova, Řím 1728, překlad Josef Hajný, 1976

Zdeněka Thomu alias Tyčku, s tím jeho věčným čajem a Petra Kudrnáče, kteří nás předběhli téměř všude. 1977

Štefan Rybár, Ondřej Hejma: AutoStopem do Nepálu, Kamarád, Praha 1978

Gabriela Martínková: Každodenní život v buddhistickém klášteře, 2000

Josef Ptáček, *1946, FAMU, předjezdec do Lhasy. . . . Před těmi jednadvaceti lety při návštěvě za účelem vyždímat co nejvíce informací, těsně před odjezdem v jeho atelieru mě připadal nějakej starší, na jeho dnešní vernisáži jsem ho konečně dohnal.

Josef Kolmaš, *1933, Orientální ústav ČSAV

RESPEKT, 2019

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně. - Co jsem to proboha udělal? 2008, VYŠEHRAD 2021

    O čtrnáct let později jsme otvírali hotel Holiday Inn a šéfová pokojských mi vypravovala o svém manželovi. Její starý křižoval přibližně ve stejné době Indii při montáži komínů.

Dva měsíce po našem návratu odskočil si PeKu ukázat své čerstvě zákonité choti a Bíbrlemu Kathmandů a Annapurnu od jihu. A takřka nachlup po dvaceti letech vede v našich stopách výpravu kaštanů Adventury.

V pátém roce nového milenia Martin Štekl, jindy tak ukecanej...

Neveditelný pes

Tibet mysli, mlžná, starobylá říše, kde se myšlenky stávají hmatatelné a sny lze prožít. Myšlenka zrozená v čajovně u zámku Kozel, kde pravidelně čajujeme s babičkou Naďou.

Korespondence:

10.10.2016 Milý Jirko,
tak co, jak se máš? Já už jsem zase plně v rytmu a sem tam si vzpomenu na léto, které se mi líbilo. Jak jsem Ti asi psala, byly jsme s Kari v Ladakhu. Moc jsem se ani netěšila, jelikož nám výrazně změnili program, zrušili totiž Kašmír, což mi hodně vadilo, protože vlastně kvůli to jsem tam jela. Ale nakonec to bylo skvělé. Abych pravdu řekla, ten ladakh celkem o ničem, ale byly tam naprosto nadstandartní zážitky, které Ladakh katapultovaly na nejvyšší příčky.

1. jednak jsem raftovala na Zanskaru - tolik jsem o té řece četla

2. v Léhu má letní sídlo Jeho Svátost Dalajláma a zrovna dával veřejné slyšení a tak jsme ho viděli tak z 15 m. Bylo to jako u nás na 1.máje - v tom největším rozkvětu, vše slavnostní, všude kytky, praporky, lidé slavnostně oblečení, jen s tím rozdílem, že zde v tom byla láska, úcta a důstojnost

3. když jsem sjížděli z hor, tak jsem z minibusu viděli sněžného leoparda na 20 m!!! a pak dokonce při lovu. Celé to trvalo tak 10 min., BBC by na to čekala týdny, měsíce, aby to natočila - naprosto famozní!!! Vůbec jsme nemohli ani dýchat.Nádhera.

Doma vše při starém, Karinka už trvale pracuje a žije v Praze a mami trvale žije u nás.

Tak se měj a někdy se ozvi, Líbá Ivana

Ahoj Ivanko,

tiše Ti závidím ale přeji Ti to. Zanskar po zamrzlé řece je dávno mým snem, který už asi nestihnu. A Dalajláma i Sněžný levhart musí být také zážitek. Příští rok to bude už 30 zim, co jsme nesli pár fotografií Dalajlámy a když jsme je ukázaly, šlo o holý život, neb nás místňáci skorem ušlapali. Doufám, že se někdy sejdeme a povyprávíš.

Jirka

P.S.

Tenhle Tvůj email mi moc potěšil, pohladil po duši.

pátek 13.1.2017 Jiříku, nádherné! Hodně na Tebe teď vzpomínám! Jsem na takové 'revitalizační' cestě kolem světa. Strávil jsem dva měsíce ve starém dobrém Nepálu, teď jsem v severoindickém Ladakhu a zítra se chystám na 10 denní trek po zamrzlé řece Zanskar! Drž se, Jogine, až se vrátím, moc rád bych Tě. Viděl!!!!!
Vracím se někdy na podzim. Tak to dáme dohromady!!!!! Finča

Jasná páka, ukážu Ti pořádně drsné hory, tady u nás, Jirka

21.11.2021 Milý Jirko, tak jsem zpět doma a jsem ráda. Trek byl dost náročný, hodně se to táhlo a mám-li srovnávat s Annapurnami, zdál se mi obtížnější než Tilicho, kde, jak jsem slyšela, je vystavěn nový hostel. Rovněž je nová silnice do Manangu, chápu to, ale vypadá to tam dost děsně, hodně prachu. Stará pěšina je pobořená sesuvy a zemětřesením. Jinak Manáslu bylo krásné. Od 3 000m jsi stále měl prstenec hor kolem sebe. Norská , děsivá předpověď počasí nevyšla. Měli jsme plné slunce, v pasu snad jen kolem -8°C a ucházející vítr. Druhý den sestupu jsem šli neuvěřitelně krásnou přírodou. Nikdy jsem nic tak krásného neviděla - čirá přírodní extáze. Slunce, hory, divoké říčky, himálajské jedle a podzimně probarvené keře. Káthmándú je téměř opravené, plné života, tak je znáš. Ale chybí turisti.
Teď už řeším normální život - a sice mami. Stále jí mám doma, téměř nechodí. Je to dost vysilující. Je těžké dožít svůj život do konce. Tak jsem na Tebe vzpomínala, že by se Ti to líbilo.
Líbá Ivana, momentálně Basáková, jinak Tomeška

Ahoj z Nedweisu, gratuluju a krapet tiše závidím. Kde jste odbočovali z treku kolem Annapurny? Rychle přepiš deník a pošli!
J.

Milý Jirko, s pravdou musím už ven. Já nejenže nepíšu zápisky, ale ani nefotím. Tak toho polovinu zapomenu a o to větší důvod, proč stále jezdit. Jinak začátek treku Manáslu je jinde, ale po sestupu z pasu se napojuje v Dharapani na Annapurny v protisměru, pak společně Tal, Jaggat, Besisahar - Besisahar je snad už velikosti Rokycan. Zdraví Ivana

Finča se nechá po rovných pětatřiceti zimách slyšet na facebooku:

Ten, kdo dává přednost příspěvkům zalitým sluncem, ať skončí právě na tomhle místě. Dlouho jsem váhal, zda to sem dávat. Pokud by ale tenhle post pomohl třeba jen jednomu člověku, má to smysl. Taky to terapeuticky potřebuju pro sebe, dnes jsem uzavřel nějaký kruh. Nekamenujte mě, berte to jako jakýsi 'coming out'.
Na tom chodníku jsem před téměř třiceti lety klečel s tátou nad tělem naší maminky přikrytým černým igelitem. Zdánlivě měla všechno - velkou milující rodinu, smysluplnou práci, materiální zajištění, lásku, spoustu kamarádů. Přesto se rozhodla odejít ze života.
Na té skále jsem o nějakých osmadvacet let později v deliriu balancoval a, jak píše jeden můj oblíbený písničkář, dlouho váhal se skokem. Naštěstí jsem to nedokázal, po třech hodinách mě tam našli mí synové a odvedli mě domů.
Na té větvi ořechu v zarostlé sousední parcele jsem měl celé loňské léto uvázanou smyčku a čekal na vhodný okamžik to celé ukončit. Měl jsem za sebou neúspěšnou sérii deseti v zoufalství dobrovolně podstoupených elektrošoků mozku, několik hospitalizací, tuny antidepresiv, stovky hodin terapií. Neviděl jsem cestu. Zdánlivě jsem měl všechno - velkou milující rodinu, smysluplnou práci, materiální zajištění, lásku, spoustu kamarádů. Přesto jsem jako jediné východisko viděl dobrovolnou smrt.
Ta místa spojuje nit téměř třiceti let a trasa o délce nějakých sedmnácti kilometrů. Dnes jsem si ten kruh symbolicky proběhnul a definitivně ho nechal za sebou. Na skálu a na větev se už nikdy nevrátím. Za poslední čtvrt roku mi do skládačky života zapadlo pár důležitých střípků a chce se mi křičet do světa: NAŠEL JSEM SVOU CESTU!
Našel jsem CESTU v tom, že jsem v sobě objevil VÍRU. Nebojte se, nebudu citovat z Bible a na nedělní bohoslužbě mě pravděpodobně nepotkáte.
Objevil jsem víru v Život.
Objevil jsem víru v genialitu, lásku a pomoc Velkého Ducha (a dosaďte si tam cokoliv - Přírodu, Stvoření, Bytostné Já, Kosmickou inteligenci, sílu Univerza, Boha..). My nejsme jen náhodně poskládanou hmotou pohybující se po lineární časové ose kauzality. Tady je prostě něco VÍC! A to VÍC je na naší straně, miluje nás. Když se ztišíme (třeba v meditaci), promlouvá k nám a ukazuje cestu.
Objevil jsem víru v sebe. Objevil jsem víru v to, že mám v sobě kousek INDIÁNA. Úžasným zjištěním pro mne je, že nejsme od toho VÍC oddělení, jsme jeho součástí a tvoříme spolu s ním. Máme svůj život ve svých rukou.
Objevil jsem víru v neuroplasticitu mozku, v zázračné schopnosti našeho těla, v možnosti sebeléčení. Jsem si jistý, že i na prahu šedesátky jsem schopen od základu změnit svůj způsob myšlení, učit se nové věci, léčit tělo i ducha.
Objevil jsem víru v možnosti epigenetiky a kvantového pojetí reality. Jeden můj kamarád, špičkový to urolog mi kdysi řekl: "Geny nevyčůráš!". On to tehdy řekl daleko expresivněji, ale to sem úplně nepatří... Já teď sice vím, že geny nevy(ch)čůrám, ale jsem přesvědčený o tom, že mám ve svých rukou, jestli a jak se projeví. Do značné míry mohu ovlivnit, které se zapnou a které ne.
Prostě jsem se ROZHODL, že jsem a budu zdravý a spokojený. Nechal jsem za sebou bílou medicínu, léky a nemocnice. Ve vesmíru existuje nekonečné pole možností a volba je jenom na nás. Do skládanky mi zapadly střípky metod, jak na té volbě mohu sám docela tvrdě pracovat. A to mi dává smysl.
Vím, že tam venku je spousta lidí, kteří trpí. Těch kteří nevědí, jak dál. Nevidí smysl toho všeho. Chtělo by se mi jim podat ruku a pošeptat: "Prosím, vydržte. Jděte dál, buďte trpěliví. Cesta existuje!"
Jsem obyčejnej, tápající chlápek, žádnej osvícenec ani guru, přesto pokud jste v krizi a chtěli byste si s někým o hledání CESTY promluvit, posdílet, jsem tu.
#JoeDispenza #BruceLipton #GreggBraden #AlbertoVilloldo

O rok později...

365. Startovní číslo, který mi nalosovali v Třeboni pro můj první a poslední životní maraton. Přišlo mi to hodně symbolický, protože je to skoro přesně rok, co jsem se (pozdě ale přece) rozhodl, že beru svůj Život jednou pro vždy do svejch rukou. Že ten Život není ani doktorů, ani nejbližších, ani terapeutů, ani kritiků, ani rodičů, ani učitelů, ani mejch dětí, ani kazatelů, ani mojí lásky. Je jen a jen můj.
Běhání se stalo jednou z hlavních součástí mojí Cesty z temnoty. Někdy to bylo tak, že jsem prostě jen a jen běžel. S kamarádama nebo (a to většinou) sám. Jako Forrest.
No a jakej byl ten maraton?
Dvěma slovy - krásnej i strašlivej. Do 35. kilometru to vypadalo na svěťák. Pak jsem narazil na Zeď. Do písmene. A do cíle jsem se doslova doplazil. I díky těm svejm nejbližším...
A teď jsem naklepanej jako řízek.
NEVER MORE
10.10.2022

MŮJ SLUNOVRAT aneb FILOZOFKA a INDIÁN
Dnes je tomu třicet let, co se naše oči poprvé střetly. Bylo to na zimní SLUNOVRAT roku 1992 ve vrátnici střešovickýho Tatranu. Tam probíhal legendární první florbalovej vánoční turnaj a po něm ještě kultovnější večírek ve strahovský Jedničce. Ještě ten večer sis mne odvedla do svýho bytu na Míráku. Když jsem stoupal po schodech vinohradskýho činžáku a pak po schůdkách na Tvoje „patýrko“, vnímal jsem před sebou Tvojí nádhernou siluetu a tak nějak uvnitř cejtil, že jsi ta PRAVÁ. A nebyla v tom jen chlapská touha. Intuici totiž nemají jenom ženský ...
Vlezl jsem Ti do postele a už z ní nevylez. Další den jsem si k Tobě přivezl jednu igelitku a kartáček. Na Štědrej večer jsem Tě na Půlnoční držel za ruku a představil tátovi. Od tý doby jsme pořád spolu. Vrátila jsi do mýho života SLUNCE potom, co se mi v tom zběsilým roce zabila máma a rozpadla první rodina. Byla jsi mým SLUNOVRATEM.
Za jedenáct měsíců potom jsi mi dala Daníka, za další dva roky Máru. Na letní SLUNOVRAT devadesátýhopátýho jsme se oficiálně vzali. Za dalších devět let náš rodinnej klan zkompletovala Josefínka ...
Všechno bylo zalitý sluncem. Žili jsme, vychovávali děti, pracovali, milovali se, vršili peníze, budovali hnízda, zakládali firmy, cestovali, sportovali ...
Jenže to všechno bylo tak rychlý, že jsme se v tom po nějakým čase začali tak nějak ztrácet. Byli jsme ve válci, přestávali se vnímat a slunce se začalo vytrácet bůhvíkam. Já žil víc pro okolí než pro Tebe. Přestali jsme si povídat. Často nebyl čas na milování. V některých chvílích jsme se neměli rádi. Ten plamínek začal vyhasínat.
My ho ale nechtěli nechat úplně vyhasnout. S padesátkou jsme začali hledat. Hledat cestu, hledat léky, hledat smysl, hledat doktory, hledat důvody, hledat bohy, hledat terapeuty. Cokoli. Já se propadal hlouběji a hlouběji. Často jsem chtěl utýct, odejít, nebýt.
Pak jsem za Tebou jednou přišel a řekl Ti, že musím něco změnit. Že musím někam zmizet, NĚCO najít. Plakala jsi, ale pochopila. Bylo to v úterý a ve čtvrtek jsem seděl v letadle s jednosměrnou letenkou do Káthmándú v kapse. Nevěděl jsem, kam jedu, co tam budu dělat, kdy se vrátím. Jestli za týden, za rok či vůbec.
Po pár měsících toulání v Nepálu jsem ležel na zádech na překrásný louce v údolí Makalu, poslouchal „WISH YOU WERE HERE“ od Floydů a brečel jako želva. Já jsem SAKRA chtěl, abys tam byla se mnou! Já jsem věděl, že jsi ta PRAVÁ! Jen jsme na čas zabloudili. Byli jsme „TWO LOST SOULS SWIMMING IN A FISH BOWL“. Dvě ztracený duše v akváriu života ...
Toulal jsem se pak třináct měsíců, než sis pro mne přijela do Ekvádoru. Za dohledu Pepinky jsme prožili druhý líbánky na Galapágách a Ty sis domů vezla INDIÁNA.
INDIÁN si myslel, že už všechno ví. Že pochopil život. Cha Cha. Netrvalo to ani měsíc a byl v daleko větších sračkách, než když odjížděl. Pak přišly ty nejhorší časy. Přišla tma, přišla bolest, přišly blázince, přišla beznaděj, přišly prášky, přišly elektrošoky, přišlo dno.
A Tys tu pořád byla. Tys tu byla a v tom je celej VESMÍR.
Prala jsi se se mnou o peřinu, když jsem odmítal vstát z postele. Zbila jsi mě pěstičkama, když jsem se zamknul v koupelně, choulil se v prázdný vaně a odmítal být. Krmila mne, když jsem nechtěl jíst. Když už ten plamínek skoro uhasnul, ta FILOZOFKA v tobě vždycky řekla něco, co ho rozfoukalo. I v těch nejhorších chvílích jsi byla ta PRAVÁ.
Jednoho dne jsi se po hrozný noci vzbudila v prázdný posteli. Lokace mýho němýho telefonu se zastavila na nejvyšší skále v okolí. To bylo dno. Nikdo nedoufal v obrat, nikdo nevěřil ve SLUNOVRAT.
A pak se něco stalo. Dotyk smrti, srážka s definitivou, tenká hranice mezi nulou a jedničkou, rozhraní mezi tmou a světlem, životem a ne-životem, lomítko mezi ano a ne tenkým paprskem osvětlily PRAVDU. Vesmír promluvil:
„Můžeš si vybrat!“
„Miluju Tě, ale je to jen na Tobě!“
„Timshel!“
A INDIÁN se začal váhavě zvedat z popela. Uvěřil...
A FILOZOFKA tam pořád byla. Byla tam a v tom je celej VESMÍR.
Od tý doby se zase radujem, milujem, zpíváme, držíme palce dětem, dýcháme, plavem, bubnujem, ledujem, cestujem. Někdy hřešíme tak, že bychom se měli červenat. Žijem. Ale pomalu. Tak pomalu, abychom se nezapomněli slyšet. Tak pomalu, abychom si stihli povídat. Tak pomalu, abychom se stačili cítit. Tak pomalu, aby byl čas na milování.
FILOZOFKO, když se Ti podívám do očí, vidím tam sebe a moje oči jsou zase zrcadlem pro Tebe ...
MILUJU TĚ. Jsi mým SLUNOVRATEM!
21.12.2022

A Finča po šestatřiceti letech:
CESTA JE CÍL
Když jsme se v roce 87 s Monikou a Jogínem - Jirkou Paichlem chystali do světa, měli jsme v kapse zpáteční letenku do ULÁNBÁTARU, 200 dolarů, na zádech třicetikilovej batoh plnej vloček se sunarem a v srdcích TOUHU. Netušili jsme pořádně, kam zamíříme. Nakonec jsme se po zemi prokousali přes Mongolsko, Čínu, Tibet, Nepál až do Indie.
Ta CESTA mě navždycky změnila. Když jsme se vrátili, přednášeli jsme v Planetáriu a já snil o kariéře PROFESIONÁLNÍHO POUTNÍKA.
Jenže to na sklonku socíku nebylo tak jednoduchý…. Navíc přišel listopad a my se zařadili do fronty na štěstí POSAMETOVÝHO KLONDIKU.
Po téměř čtyřech dekádách se zase chystám do velkýho světa. Tentokrát mám v kapse zpáteční letenku do LIMY, dolarů o trošku víc a na zádech desetikilovej příruční baťůžek. Jen ta TOUHA je pořád stejná. Vím přesně, kam mířím. Ten itinerář už tři měsíce poctivě studuju… A zase sním o kariéře PROFESIONÁLNÍHO POUTNÍKA.
Držte mi palce

__________________________________________________________________________________________________________________
Chtěl bych Ti, i Tvým blízkým, popřát hodně štěstí, pohody a zdraví v Novém roce 2023.

Zdraví, jak se ukazuje, je to nejdůležitější co potřebujeme a čeho bychom si měli vážit. Držte si ho ve svých rukách, stejně asi jako to děláte se svými rodinnými a finančními záležitostmi.
Omlouvám se, že svoje přání posílám s měsíčním opožděním. Tož se tak stalo, byl jsem na cestách a pak si trochu zamarodil. Událostí roku 2022 pro mne byla cesta, kterou jsem z důvodů epidemie covidu několikrát odložil a proto se o ní trochu rozepíši. Začátkem listopadu jsem odletěl na měsíc do Nepálu. Nebyl jsem tam jedenáct let. Tato cesta měla několik zajímavých podob, úplně jiných než byly mé minulé pobyty, kdy jsem jen fotografoval, psal texty pro budoucí knihy a toulal se himálajskou krajinou. Jel jsem se dvěma novými kamarády, Tomášem Beránkem a Michalem Karkanem, také chlapci v postarším věku (60, 69, 84 let) a program jsme měli dost nabitý.
Hned na počátku jsme využili pozvání komunity manangských obyvatel žijících v Káthmándú, abychom se zúčastnili třídenního buddhistického ceremoniálu Ňungne k poctě tisícirukého Čänräziga, kdy jsme v nově postaveném chrámu (ten starý se sesul při zemětřesení v roce 2015) za účasti skoro tisíce lidí očišťovali svá těla a duši a naslouchali podmanivému zpěvu manter nejvyšších hodnostářů v čele s hlavní autoritou lamou Šerabem Gjaltsen Rinpočhem, známým i u nás. Ceremoniál začínal v půl čtvrté ráno. Povětšinou jsme museli držet půst a mlčet. Dovoleno bylo jen odříkávat z knih sútry. Na to jsme se nezmohli. Nejhorší ale byly hodiny a hodiny sezení na tenkém koberečku bez opěry zad. Já jsem odpadl po jednom dni, Michal po dvou, pouze Tomáš vydržel.
Pro další etapu cesty jsme doplnili náš tým o děvče. Nepálci neumějí vyslovit jméno Martina, tak získala přezdívku Mája. Strávili jsme pár dnů v klášterní škole Nala Gompa asi 30 kilometrů na východ od hlavního města Nepálu. V Praze existuje nadační fond NALA, jenž finančně pomáhá dětem získat vzdělání. Sponzoruje dva kláštery v Nepálu, klučičí a holčičí, a aby nebylo mýlky: výuka všech předmětů tam probíhá stejně jako v každé normální škole, jen na duchovní znalosti se klade větší důraz. Byl jsem dohodnut, že pro nadační fond připravím fotografickou story o životě děcek v klášteře. Kluci ve věku od šesti do desíti let žádné skrupule před fousatým dědkem neměli, také důstojní lamové nám nechali pro tvorbu volnou ruku a story se snad povedla.
Naše další etapa vedla na východ Nepálu členitou, dosti osídlenou lesnatou krajinou mezi dvěma až třemi tisíci metry. Kdo trošku poznal život v rozvojových zemích, tak poměrně rychle pochopí, že co ta země potřebuje, to je vzdělání. To ví i Tomáš Beránek. A ví to dlouho. Spolek /Namasté Nepál /více než 15 let shání peníze na výstavbu nových škol v místech, kde žádné nejsou a nebo kam školáci musí za vzděláním šlapat celé hodiny. Peníze se jakž tak najdou, ale Namasté Nepál má aktivit ještě víc: shání dobrovolníky na výuku angličtiny v nepálských vesnických školách, nebo když při zemětřesení byly poškozeny některé stavby, tak se do Nepálu vypravili i studenti architektury, míchali cement a taky vymysleli jednoduché stavby s nosnými pilíři z pružných bambusových kmenů. Projeli jsme těch škol džípem asi osm po cestách připomínajících koryta potoka a všude Tomáše znali a vítali.
Česká republika má v Nepálu dobré jméno. Proč myslíte, že nad novou nemocnicí v Rádžbásu, se mezi pěti vlajkami bohatých západních států třepotá taky česká vlajka?
Obec Rádžbás byla naší další zastávkou. Jeden den sem na pozvání putovali školáci z chudších rodin, kteří díky svému talentu mají dobré studijní výsledky. Dostali vybavení financované svými adoptivními rodiči z České republiky: objemný batoh obsahující školní potřeby, látku na školní uniformy, i hygienické potřeby a základní potraviny, jako rýže aspoň na měsíc. I nás obdarovali.. Při vítacím ceremoniálu jsme dostali kolem krku obřadní stuhu /khatag/ a věnec z afrikánů. Školáků byly desítky, z hor přicházeli další, takže náš tým zakrátko vypadal, tak jak to vidíte na fotografii.
Na závěr si přihřeji svoji osobní polívčičku. Jak někteří víte, v roce 1979 jsem podnikl v Nepálu třítýdenní trekking kolem Annapúrny. V horské vesnici Manang jsem tenkrát pořídil černobílé snímky slavnosti s rituálními tanci v maskách. O třicet let později šel do Manangu můj syn Michal a nesl sebou stovku mých fotografií v pohlednicovém formátu se záměrem najít obyvatele vesnice ve stejných kulisách. Vesničané mu mohli utrhat ruce. Michal jim přinesl kus jejich historie. Tenkrát tam nikdo nefotografoval. Údolí bylo otevřeno pro cizince teprve druhý rok. Po návratu jsme připravili výstavu Michalových a mojich srovnávacích fotografií s názvem /Manang po třiceti letech. /Na jaře 2011 nás napadlo, že těch 80 panelů s fotografiemi odneseme do Manangu a věnujeme je vesnici. Tenkrát se ještě do Manangu muselo chodit pět dnů pěšky. Povedlo se. Vedení vesnice uspořádalo v kamenném domku určeném jako muzeum, vernisáž za účasti celé vesnice. Měli nás tam rádi.
Další osudy výstavy už tak slavné nebyly. Manang sice leží na trase populárního trekkingu kolem Annapúrny, trekaři se tam většinou aklimatizují před zdoláváním průsmyku Thorung La nebo návštěvy jezera Tiličo, ale budova muzea byla podle zpráv, které jsem dostával, často uzavřená. Klíče nebyly k sehnání. Kdo z přátel se dostal dovnitř, tak mi hlásil: "Je to ňáký divný, některé fotky spadly na zem a hodně snímků ti tam visí nakřivo". Samozřejmě jsem toužil se do Manangu dostat, posoudit stav, a dle svých sil závady napravit.
Dnes už do Manangu vede silnice. Povětšinou prašná vozovka ve stísněných skalních kaňonech se silnicí nazvat nedá. Jeden den se natřásáte v džípu sedm hodin, druhý osm. V soumraku konečně stojím před muzeem. Vchod zastiňuje ošklivá plechová bouda. Klíče do muzea se shání těžko. Až čtvrtý den mohu vstoupit. Jsem rozčarován. Polovinu výstavního prostoru zaujímají moderní regály místní banky, což se k výstavě moc nehodí. Fotky jsou zaprášené, opředené pavučinami, a opravdu, visí jich tam spousta nakřivo. Chce to trochu péče, trochu peněz. Rád se tam vrátím...
Nepál se už hodně změnil od mé první návštěvy před dvaapadesáti lety v roce 1970. Extrémně přibylo lidí, staveb, motorových vozidel. Ale Himálaj je stále krásný.

Se srdečným pozdravem

Zdeněk Thoma alias Tyčka


Další ze série nedokončených deníků postupně do sebe zapadajících jako kameny puzlíků z ostatních našich čmáranic z cest díky hypertextovým synapsím:


Alatau
Ararat
Nepál s Terkou v roce 2008
Řecko 2000
Rumunsko
Turecká rapsodie
Roháče 2002

Mapy:

Lhasa-Kathmandu
Lhasa-Žikace
Sinarvm Imperii 1658
další mapy z této oblasti

Dnes už stěží rozhodneme, kdo z nás kterou fotenu zmáčknul, ale ty povedenější jsou Finčovo a Monči.

Jednou se musím vrátit a vzít sebou všechna robata, co jsou dnes ještě trochu malá.

Rejstřík:

Delhi, růžová intarzie v mramoru
Deurali
Chitwan
Káthmándú pánů H&Z
Lhasa
Mačhapučrí
pušky Angličanů

jiri@paichl.cz