Josefa Váchala cesta Slovenskem s A.Calmetem Ord.S.B. aneb Theorie wampyrismu, 1930
Str.59
Slovensko! Země Vítězů!
Eldorádo lenošících a zimní sporty provádějících zde zbohatlíků na místech již proskribovaných!
Země hor a skal, s vodou přítěží Tvému dosádnímu klidu! Země s otvory k žhavému jádru a vlasti jeskyň, lesů dosud nezplundrovaných a cest neoznačených! Krajino, v níž bída s rozmařilostí ruce si podávají, s osadami bez pohostinosti a opět těmi, kde plným měšcům žílu zatínají! Zemi zbožná a přec nepříliš katolická; klerikální a zatemnělá, namnoze však s plnou ryzostí víry!
Dosti superlativů o této dosud nevyčerpané pokladnici našeho státu; je to zem netušených ještě možností.
Kdybych mohl číselně zobraziti český názor na tuto, v některých očích stále pouhou kolonii státní, percentuelně vypočetl bych počet těch, kteří ryze z ideálních pohnutek od nás na Slovensko odjíždějí číslem nadmíru malým.
Mnoho je u nás takových lidí, kterým Slovensko je českou Sibiří, odkud možno chytrému člověku, obohacenému zde se ziskem domů se vrátiti. Jiným opět je Slovensko věcí, dosud ještě neokoukanou a v módě; krása hor je pouhým nádavkem mondeních hotelů a v lesk přicházejících lázní.
Většinou pojem Slovenska kryje se s Tatrami a světovými zde lázněmi; ostatně, (bylo mi tak kdesi řečeno,) slušný člověk ani jinam na Slovensko nejezdí, všude jinde prý plno cikánů neb židů a popů. Lid prý hloupý a k Čechům nevraživý.
Takový jest názor průměrného zbohatlíka, jezdícího pouze do Tater a slovenských, přepychových lázní. Tam ovšem, kde dobrým je tonem hýřiti (na Štrbě!) a vyhledávati komfortních hotelů nemůže o poznání Slovenska býti ani řeči a poznámka o nevraživosti chudého lidu vůči velkoměstské smetánce, v horách se roztahující je na místě. Něco jiného bylo, vedl-li rozmařilý v lázních život některý z majitelů slovenské půdy a takto jinak oráč nemilosrdný na brázdě duševních lích Slováků; toho omluví, že byl jejich a - pán.
Čech, toť také takový člověk jen jako oni. Zradil císaře pána a nyní drží tu jejich zem a přespříliš do domácnosti prostého lidu se vtírá. Vždyť on ani madársky, jako oni neumí a v Pešti, Šoproni a podobných, (nějakých, Pane!) městech nikdy nebyl! „Mluví skoro jako my a buď stále špásuje nebo hrůzu pouští, všade, i v úřadě; ale daně ukládá dále. A většinou do kostela nechodí nemravný je až běda; za to chtěl by jen reformovati vše, v čem dobře se nám dosud dařilo a čemu jsme zvykli." Před válkou chodilo do slovenských škol pouhých pět procent; šedesát pět % učilo se jen maďarsky. Slováci, nepřeliti dostatečně za posledních let školství v ošemetnou tlamu Maďarie zjančeli tak, že vše jim bylo dobré, co z rukou vrchnosti a následovně boží dáváno, vlastně nedáváno jim bylo.
Velmocní župani jezdili vždy dvěma páry koní; na soudech vládla neodvislost od županů pouze na papíře. Stoliční zřízení bylo pouhým vládním aparátem. Horská pásma a hradby způsobily různění se Slováků, třeba již od sousedních osad v dolině druhé. O osudech této zvěře v ohradách (jak Maďaři o obyvatelích nížin věncem hor uzavřených se vyjadřovali,) rozhodoval nikoliv rakouskouherský zákon, leč velmocní pánové: župan, služný a notár, stvůry to ve službách virilistů či-li těch nejzámožnějších, jako šlechty, židů a zemanů. Největšími sužovateli Slováků byli odjakživa notáři, nezměnivší se do dnes, třeba pod státním znakem československým úřadovali. Služní, volení lidem, ovšem že po návrhu župana a dle přání jeho, spravovali okres tak znamenitě, že v některých župách stále viditelným zůstává činnost úřadů služnovských.
K těmto metlám přistupuje ještě klérus, zvolivší sobě slovenský lid k pokusům svým o úplné pořímanění, neb ve vzácných případech o vroucnější znárodnění indiferentního jinak lidu. Slováci byli tvory, točícími se ustavičně v začarovaném kruhu; není divu, že stálým otáčením se jedním směrem točí se jim hlava podnes. Jsouce prostými a nevědomými museli v důsledku toho býti zbožnými až k bigotnosti, což vedlo k úplné nesamostatnosti jich, zvyknuvší během času na každé uhnětení a útisk rvavých a bezohledných Maďárů. Toto otroctví slovenské vedlo k náchylnosti omamování se lihovým jedem, lid ohlupujícím tak, že vůči jinde jinak postupující civilisaci zůstával nadále prostým a nevědomým.
Slovák minula i dnešní doby potřebuje stále neumdlévajících popoháněčů, obětavých vůdců a iniciativních synů vlastní krve, aby nad ním bděli.
Slovákům většiny jako za madárského režimu jest vůle vlády zákonem nejvyšším, bez ohledu z jakých živlů vláda se skládá! Nyní nasazen slovenskému lidu do hlavy červ autonomie a obrany víry. Povšechný úsudek o Slovácích je tento:
Nedbají příliš nových z jařma osvoboditelů, vědomých velké zodpovědnosti za převzetí bratrů spolu na cestu spravedlnosti, práva a rozumu, leč dávají více sluchu domorodým dobrodruhům, jako na př. Hlinkovi, líbajícímu kdysi ruce Parvymu, témuž, který do lidu slovenského stříleti nařídil. Necítí ze setrvačnosti předválečné národně, leč pouze jako národnost; cítí pouze danou situaci a řeší: nábožensky. Citové disposice Slováků jsou stále týmiž jako pod madárskou knutou; skorem pravdou, že tento staletý útisk lidem těm svědčil, neboť nyní nejsou ve svém živlu. Výchova školnía úřady za madárského panství zvrtačily slovenský lid stejně jako svoboda, najednou jim z oblak spadnuvší. Generace, účastné dobrodiní volebního práva státi již nebudou nikdy za nic v novém mravním řádu z centra republiky sem kolportovaném. Pouze výchova nové generace a nikoliv převýchova staré dají pokrokového alespoň člověka dnešku, když žijící ani pokulhávati nestačí za současnou dobou. Maďaronskou nenávist svoji vůči bezbožným Cechům ukrývají nyní pod nenávistí z nezaměstnanosti a jinými, jen tomu, kdo na Slovensku žije známými pláštíky odporu, uveřejnění nemožnými.
Slováci přesvědčeni jsou, že republika přidala jim jen práce a svízelů s věcmi, které ve své prostoduchosti pokládají úplně zbytečnými. Pomalu jen smiřují se se stavbami, prováděnými v jich zemi; k čemu oni, k čertu potřebují, aby u nich investoval se Kapitál, hmotný i duchovní, pečovalo se o lepší těla i ducha a přinášela se k nim nová hesla? Nebylo toho za Madárů, nemusí býti tak ani dnes. A vyvrátí každou poznámku o maďarské nadvládě: nebyli nikdy otroky! Necítili se jimi, prý! Pana Hlinku nebo i Tuku ochotni jsou vyslechnouti za každého počasí, doby a situace, neboť oni na místě božím postaveni jsou, chráníce lid slovenský před invasí Antikristovou ze západu. Těmto chlapíkům, zjevně k takovým zásadám se přiznávajícím nebo ostatním opatrně mlčícím a naučivším se býti lstivými jako hadi, i když loyálně vítají nejvyšší hlavu našeho státu, imponoval by více příjezd na Slovensko nějakého Polonyie, (hnusného ministra spravedlnosti před 24 léty,) než páně presidentův. Jediná moudrost, kterou maďarský režim (roku 1894.) zavedl bylo prohlášení se státu za jediného prostředníka mezi Bohem a občany, prostřednictvím státní matriky. (K příležitosti zavedení občanského sňatku.) Od té doby následovaly výnosy a nařízení ryze absurdní, na příklad pomadárštění místopisu. Sídlo nové hutní společnosti dnes na Slovensku Potkanová, původně Pod Tkánovou (vrchem Tkánová,) zvané, překřtil nový místopis úřední na Rattengrund, maďarsky Kanálja, jak na starých generálkách čísti možno. Podobně les a hora Bábin sek, (průsek lesní,) do maďarské řeči na Babaszek (szek=hrad,) a z této do němčiny jako Grossmutter-burg přeložen byl.
Na štěstí i mladí odchovanci maďarského školství zapomínají maďarštinu, od mládí do hlav násilně jim vtloukanou. Mnozí ani na: Dičirtešik a Jezuš Kristus (Pochválen pan Ježíš Kristus!) vzpomenouti nemohou. Řekl-li kdysi Tisza, že slovenského červa již zašláp, tím větší nastává osvoboditelům téhož práce, z prachu země, to jest nízkosti, tmy a pověry jej k životu pozvednouti. Práce buditelů a Šrobárů i Hodžů vypadati by však musela jinak; technické pokroky lidem nestačí, ani mazleni a demokracie.
Na Slovensku není pozorovati následků vrácení se z ciziny zbohatnuvších tam domorodců místních jako v Dalmacii a jinde; vystěhovalectví, krom zasílání celého Kapitálu do vlasti příbuzným, znamená nenávratno více. Snad do lepších, demokratičtějších poměrů mnohý Amerikán-Slovák spíše se vrátí...
Jako průměrný pozorovatel Slovenska věděl jsem o něm pouze tolik, že je v něm mnoho lázní, kyselek a hory, Alpy prý předčící; znal jsem Slovensko leda z pohádek Boženy Němcové a některá jeho města z románů Jokaiových. Slyšel jsem o valaších, pasoucích na holích ovce a krásných dosud, pannenských lesích; viděl jsem ze Slováků pouze sklínkaře, drá-teníky a hausirery, (kteří z báňskobystř. okresu jezdí a jezdili do Jugoslávie a na Balkán,) oravské pláteníky a sem tam nějakého zelenáře. Jinak byla mi zem, Slovensko s Tatrami, zemí cizí a nad pomyšlení, že bych kdy sem (před válkou,) zavítati mohl. Až po převratu náležitou literaturu prostudovav, usmyslel jsem sobě, aspoň do Tater se podívati; odrazovala mne od podobného úmyslu drahota tam panující stejně jako příliv návštěvníků, přicházejících tam nikoliv za krásou, leč za zábavou v zpanštělých hotelech. Obíral jsem se zatím statistikami, dávajícím mi nahlédnouti v bohatství magnátů lesy na Slovensku vlastnících, i ustrnul jsem, shledav v panu Esterházym většího ještě pána než našeho Schwarzenberka, když o 32 000 ha lesů více mu patří! Ale od roku 1919. už aj nie radostna vec, byť grofom Esterházym!
Ovšem ani pastviny nikdy tak obrovskými jsem si nepředstavoval, jakými ve skutečnosti jsou.
Teprve za návštěvy mé na Slovensko naučil jsem se dívati na rozhlehlost volné a nezastavěné půdy jinýma očima než český zrak dovede. Podobně i na rozsáhlost lesů, neboť tu možnost větších výhledů z hor než u nás; Nízské Tatry na příklad, skoro jako Šumava dlouhé jsou a přehlednějšími než tato. Bylo mi řečeno, mně ctiteli Šumavy, abych na Slovensko raději nejezdil, nechci-li milované mnou lesy a vrchy pohledem na jiné, mohutnější, sobě zdisgustovati navždy. Šumava prý pouhý motiv a výsek z oněch velkolepých míst, jimiž Slovensko oplývá. I stalo se, že dokončuje právě tiskem knihu o Šumavě, zatoužil jsem porovnati slovenské hory a lesy s našimi. Touha má vznikala z přání býti poučen čím že to, že Šumava právě onen specielní rys tesknoty sama v sobě nese a nikoliv žádné jiné lesy jinde. Chtěl jsem viděti, čistě z dendrologického zájmu, kterak na Slovensku stromům se daří, jak roste a hyne tu smrk, nejběžnější to bojovník se živly na Šumavě.
Lákalo mne i poříčí Hronu a Váhu; chtěl jsem jako lokální patriot ze šumavského ráje přezkoumati tok jiných vod, opěvaných stejně jako naše Otava a Vltava.
Romantism můj lákaly zříceniny hradů, opředené pověstmi a chtěl jsem literárnosti své vyhověti popatřením na místa zašlé slávy zbojnické i Turků, o nichž tolikráte jsem četl.
Vypustiv z úvahy Vysoké Tatry obrátil jsem zřetel k Nízským Tatrám, Fatře a slovenskému Rudohoří; dalo mi mnoho práce, než-li sehnal jsem příznivý bod východisek na všechny strany bez přílišné ztráty času a peněz.
Str.73