Do země velkých šlápot - filiálky inferna, kdes Kdosi zkoušel peklo i ráj nanečisto. Cesta vede pořád rovně za nosem dolů na jih a až na úplném koci světa nutno bude jen uhnout krapet doleva.

„Naděje odložena, nikolivěk ztracena“

„Radost je jako jiskry v popelu. Není jich moc, ale jsou. Dokud jsou jiskry, je naděje na oheň.“

. . . trapný pokus o travelog; zůstalo u blogu se slabou příchutí komiksu. Taková vandrovní knížka, nebo podle zploditele Krvavého románu, cestopisák. Spíše je to ale obyčejný štrozok, řádně napěchovaný, ne slámou ale již přetékajícími sentimentálními vzpomínkami na život uběhlý, po mém soudu stejně vznětlivými. Víte vy vůbec, kdo se uchyluje k této literární formě? Ten kdo si půjčuje formou citací formulace od těch, co se umí lépe vyjadřovat. Vlastně je to taková menší literární čorka.
Přesně takto jsem to chtěl říci, ale pořád jsem nemohl nenalézt dost přiléhavá a příhodná slova.
„Bez hvězd, jež zůstaly venku.“ Vypůjčeno od jednoho báječného Žiďáka, jménem Alterman. Nejde nakonec ale vlastně o to, demonstrovat svojí vytříbenou slovní zásobu, nezřídka jen směšně patetickou. Proč tedy nedat prostor a nezesměšnit někoho jiného, komu to lépe píše.
Nedejbože neblíží se snad doba, kdy se budou porážet i posvátné krávy.

Do konce pátého věku Slunce zbývá podle sudiček Mayských posledních let pět. Je to přípitek paní beznaději. "Lasciate ogni speranza !!!"

finis terrae

Vydáváme se tam, kde světa konec není dost daleko. Potom ještě v kanoy do země Ohňové na lov vrásek čistokrevných protinožců se starým Nikkormatem a mladým hádavým šerpou model off-road, made in nature. Á propos, na tu naturu je prostě spoleh tvrdí bábrlinka. A to je na ní prý tak sympatický. Od Grónských ledovců se utrhnou každoročně kry, co přesně na ledové muže připlují k Evropě a nám zmrznou meruňky a ibišek. Jednou za rok se naše arónie obalí trpkými bobulemi. O tom mluví mezi řádky i nějaký Vergilius ve své boží GeorgiceZpěvech rolnických. Neplatí to ale tak úplně docela na lidičkové všeci, kteří jsou prý také její součástí. Na ty často spolehnutí úplně tak není.

   

    Staré mapy varují - "zde nejsou nikdá milostivá, natož příznivá období roční".

    Jako čtyřruký pianista nebo spíše dva pijani–pianisté, píšeme čtyřručně moto toto proto, že jinak nesvedeme. Postihlo nás prostě oba neodolatelné nutkání se z toho vypsat. Tak jako se holduje nikotinu. Jen tak pro potěchu svoji, neb nemůžeme ponechati prázdný ten čistě nadčasový design MOLESKINE, poslední model Penguin Sketch, co ho pro mě Kytka vybrečela na té krásné mrše Lence, co ho měla od toho svýho zazobanýho Helmuta a do kterýho čmáral mladý Havluj, Picasso, Hemingway, Šolc a Bruce Chatwin se s ním táhnul, shodou okolností též, až do té naší Patagonie. A jeho velký kámo Luis Sepúlveda to na něho prásknul. Je opásán podvazkovou černou gumou jak bílé stehno tanečnice v Moulin Rouge, kteréžto jsme s panem doktorem V. obdivovali na Pigalle podzimku minulého. To nelze nepsati. Zápisky tyto snad jednou poslouží, by mohli i naši potomci, zachtělo-li by se jim čirou náhodou v kraje tyto zabloudit ve šlépěje naše.
    Citlivě nevtíravé datumovky a dny v týdnu překryje lehce duběnkový inkoust, neprosáknuvše veskrze. Ruční práce s doživotní zárukou a nový exemplář po zaslání emailu s fotodůkazem závady vzácné, ba přímo nemožné. Jen ta poloha při psaní, tady u protinožců prořídlou čupřinou dolů jako u netopýrů, je pro našince trochu nezvyklá. Tomášovská skepse k obrazu protinožců volně plandajících v prostoru universa. A ty propisovačky dnešní tu určitě taktéž nefungují, když vypověděli službu i kosmonautům ve stavu beztíže zápisky své pořizující a museli se vrátit k tužce obyčejné.
    Doporučuje se rychle zaznamenat zážitky, než ty čerstvější stihnou je překrýt, nebo otřít, jako světlo umírá příchodem ještě jasnějšího světla. To platí nejen pro filmové emulze stříbra. Nové silnější neduhy a rány boží také přebíjejí úspěšně ty starší slabší. Prostě svižně, než ty foteny vyblednou.
    Šetřivý fotřík náš ty svoje cestovatelské poznatky zas pečlivě škrábal propiskou úhledným drobným písmem do starých diářů, starých akorát tak aby dny v týdnu opět seděly na datumovky v tom aktuálním roce. Neb ty staré kalendáře řádně ve vixlajvantu vázané, co dostával od Amíků z Ciba Co. bylo líto mu vyhodit nebo s nimi podpalovat ohně táborové.

    Štěstíčko přeje připraveným ale sichruje se podkovou dodává Radůza. Trénink náš proto započal hnedka v matičce Praze v Lídlu, co se proslavil tím, že pokácel stromy a dovezl z Chile Gato Negro a Savignon Blanc s aroma černýho rybízu. Ta aklimatizace ale mohla bejt naše smrt, stejně jako ty přeskoky ledovcových trhlin v Drábských světničkách. Takto vycepováni můžete i Vy směle vyrazit do pravlasti malejch pálivejch papriček chile, které Aztékové přidávali i do čokolády. Za moře tak nesmírný, že ptáci vracejí se tam až na příští rok časně z jara, ale toho jejich obrácenýho.

    Pemmikan na cestu jsme po vzoru indiánů uklohnili z masa jeleního, neb bizoního ani losího nemaje. Maso jsme nejprve usušili na slunci a pak rozemleli mezi kameny, poté se smísilo s jemně krájeným lojem (nejoblíbenější byl kdysi tuk z bizoních ledvin), morkem a bobulemi. Obvykle se užívaly jalovčinky, brusinky a plody muchovníku, méně často divoké třešně, kanadské borůvky a aronie, která roste všude kolem Nedweisu. Indiáni balili hotový pemmikan do velkých balíků ze surové kůže zvaných parfleš, my do mikrotenu. Pemmikan prý vydrží v poživatelném stavu až 10 let. Neověřeno. Z pemmikanu jsme vařili polévky nebo ragú. V nouzi nejvyšší bylo možno pemmikan rozsekat na kousky a žvýkat.

    Čerstvě oholen, neb proslýchá se, u lidojedů oficíny neznají. Holicí propriety byly již v třetím kole odlehčovacím řádně odlehčeny, pročež protinožci mohli by míti oprávněný a zcela pochopitelný důvodu ke stížnostem. Dnešní den si zaslouží i čerstvý uzel na té proužkované šlajfce od pana řídícího k padesátce, kterážto rozšířila rodinné portfolio kravat v tom velkém šatníku, zvaném židárna, přefiknutém vejpůl tátou za pomoci pily cirkulární. A to obohaceno o rovných sto procent. Čerstvý, jen pohmatu ale za to s řádnou nonšalancí vázaný, jako ta dračí smyčka v polospánku v zavaleném záhrabu, těsně před zbrklým úprkem z Roháče Ostrého. Ne ten unavený z minulé středy, neb rovnou z gremči startujeme. A rychle než-li nám je hradní strážce mravů - společenský katecheta a statný i zdatný světoběžník Jiří Stanislav Guth-Jarkovský stačí zvizitýrovat. Přeškoda, že jej dnes už není. Takový přísný anděl strážný by se šiknul i tomu budoucímu našemu hradnímu pánu, co dnes ještě piluje mravy svoje objímaje stromy někde na Vysočině, přičemž nezřídka přihýbá si slivovičky.
    Cestou v sámošce ještě pytel patiček na sváču do aeroplánu, a protože ta naše paní prodavačka je pyšná a opatrná na ty svoje dlouhé nehtíky, jsou to pořádné špalky těch nejdelikátnějších uzenářských značek. Ona musí zavčasu stopnout salámový katr, aby ty její ozdoby nedošly vážné úhony. Nejukrutánštější radost z tý její modelingový chlouby má ale vždycky náš Tonda. Tehdá, na chlup před třiceti lety, když jsme se na Žižkov přistěhovali, žádná sámoška ještě nestála, ale býval na rohu oproti hospodě U študáka řezník. Květě pravidelně přibalil morkovou kost na polévku. Museli jsme vypadat dost chudě s jedním platem asáka v Akademii běd. Nedlouho po tom, si to takhle vykračujeme v uniformě hipíků spíchnuté samým panem Parkerem, té pro Amíky ve Vietnamu, od Ohrady dolů kolem hotelu Vítkov a jako na potvoru, co čert nechtěl, ze za rohu vybafne Pepřmichl. Tehdy zrovna pracoval pro nějakou avantgardní divadelní scénu, jako právník, nebo muzikus. To už si nepamatuju. Jeho záběr byl vždy úctyhodnej. Vyjedeme tedy liftem bez obsluhy až do posledního štoku, do kruhového baru, takové rotundy na střeše, šťastnou tuto náhodu řádně oslavit. Prďola, co tam měl obsluhovat pořád nešel, a tak Pepřmichl za něj zaskočil a všem nám třem naléval z lahví zavěšených, nad taktéž kulatým barovým pultem. Jak to dopadlo si už nepamatuji ale nezavřeli nás a následující ráno jsme se všichni tři probudili v našem čerstvém bejváku v Biskupcovce. Jindy nás kvůlivá němu skoro exkomunikoval i z tohohle partajního baráku. Po podobné noční pařbě, u nás ve třetím štoku, se chvilku před polednem vykloní z našeho okna a huláká na chudáky brigádníky nájemníky: “Ty filaky krapet doleva.” Těžkej průser. Myslím, že Akademie běd se musela dne následného obejít beze mne a Strojimport bez Kytky. Dnes neúspěšně pátrám po jeho stopě a jako by se zem slehla. Proslýchá se, že ho někdo zahlédl v nějakém hlubokém hvozdu, jak tam poustevničí a nechce s nikým mluvit.
    Ze Sibiře do střední Evropy valí se krutý mráz. Nerad bych jim tam v tom Kremlu křivdil a často se o to hádáme s Váňou Erbaníků ze zakopce z Košťálova ale za života mého fotříka i za toho mého přicházel mráz dycinky tam odtamtud a proto můj modlitebák nikdá v tu stranu rozbalovat nebudu. Na takovej kotrmelec jsem už moc starej. A už taky proto, že žádnej takovej příhodnej nemám. Nebo přesněji abych nekecal, jeden by se našel. Ten z pod Araratu od Šárifa. Na tom ale dřepím na zápraží, když to odspoda moc studí od toho mrazu ze strany východní.
    Teď nás ale náš Tomáš veze do Ruzyně v Terčino stříbrné dvoutunové Drahušce (neb za ní Terka s Honzíkem vysolili bratru padesát táců, ale na to, že má dvakráte přetočený tachometr, šlape jako Schaffhausenky s mikroregulací.
    Jako prostředek tortůry se začíná prosazovat, na úkor rákosky, automobil. Ratolest nemůže tak snadno vzíti kramle neb dráhu z pedagogického cvičáku rodičů, jsouc za velké rychlosti přikurtována a tudíž uvězněna na sedadle spolujezdce nebo šoféra. Chudší famílie, které nejsou schopny uškudlit na fáro, zůstávají u osvědčených osvíceneckých argumentačních prostředků jako jsou palečnice a švédská pana. Dnes je ale klid zbraní. Frčíme si to kolem optimistického nápisu čerstvě nasprayovaného na ohradě Žižkovského nákladového nádraží: „Umění je virulentní". To platí némlich tak pro cestománii. Na refuge pod tím nápisem-výtvorem nikdo netuší kam nás žene vítr. Stojíme na červené, nikdo se neoptá "kam?" Pro jistotu stáhnu okénko. Škoda pane Werich, nikdo.

    Abyste si náhodou nemysleli, že jsme nějací zazobanci, co štrádujou po celé zeměkouli za lehce vydřené tintili vantili, rád bych to tu nejprve uvedl na míru pravou. Za vše může ten trochu větší vlašák, ukrytý v tom Terčino kokosáku. Hřálo ji, tu naší holku, dobré vědomí, že to její poletování je asi dobrý i pro nás s pejzy. Tvrdil to i ten její Honzík "Werichů". Kápla do nás krapet oleje, toho pro staré pendlovky.
    Kytka to moc neprožívala a já ten fejvr přijímal se smíšenými pocity, pln očekávání věcí příštích, trochu i se strachem, že tam někde skejsnem a v lepším případě se vrátíme až na penzi, kteráž to bude stejně almužnou, tak proč vlastně spěchati.

    Ale pěkně po pořádku. Tak jak jsem řekl, vše započalo tím bláznivým nápadem tý naší malý poletuchy, že prý má pro každýho z famílie, slovy hafo deputátních letenek, jako náš děd Václav ajznpoňák ty pražce co z nich postavil srub naší tetabábě, co nám s bráchou byla napůl tetkou ale spíš třetí bábou a co neměla žádnýho mužskýho, alespoň my děti jsme už žádnýho takovýho nezažili. Ale musela mít, když za ní na prázdniny jezdil vnuk Petr, co tohle všechno spunktoval. Přeci ho nevyhrála v mariáši. Ta krapet korpulentní ségra, co dávno předtím, ještě zamlada, chtěla vypomáhat Emě v hospodě jako servírka, ale bála se, že to hostovi sní dřívějc než dojde ke stolu.
    Každá z těch tří sester Čížkovic byla úplně jiná. Ta poslední z vrhu Vlasta, bytost éterická, by si klidně uždíbla a nedělala by si proto vrásek, stejně bezprostřední jako náš Toník, který by to schlamstl bez nejmenšího náznaku uzardění a servíroval by prázdné, čistě vylízané talíře.

    A to tedy hafo letenek na rok a na hlavu a za hubičku a hned nám jich šestnácte nafasovala k Jezusovi. Ten pragmatickej tvor opravdu dovalil lupeny třeba až na samej konec světa. V očích malý ohýnky tý země Ohňový. Neb prst její byl letos jako na potvoru zapíchnut do roztočeného glóbu v nejjižnějším cancouru neštíhlejší a nejhubenější zemičky Amerického kontinentu. Stejně protáhlej cancour jako ty naše latifundie v Nedweisu. Za tu přehnanou tajli a všechnu svoji bídu prý může ta předlouhá dieta po tom, co se Němčouři naučili synteticky produkovat ptačí exkrementy. Diety téhle příliš štíhlé ženské zvané Chile, krapet anorektičky - živoucí mrtvoly. Ještě více povyrostla, když odřízla Bolivijské námořní loďstvo na jezeře Lago Titicaca. Jezera, kde Aymarští indiáni stavěli z papyru totora nějakému Hayerdalovi vor pro ty jeho bláznivý pokusy. To vyprávěl o pár neděl později nějaký Paulino Esteban s posledními dvěma zuby a albem foten s Ra II. a vybledlou postavičkou v obětí se stejně vyšísovaným Norským etnografem.
    Dodnes Terku podezírám, že krapet fixlovala a viděla z pod toho hedvábného kapesníku a svých náramně dlouhých černých řas. Jednou z ní možná vyleze: „Musím se Vám vašnostové bez mučení k něčemu přiznat. Aby bylo jasno, té náhodě jsem šla, jako asi po celý svůj život krapet naproti. Ten šátek nebyl tak úplně neprůhledný, trochu prosvítaly obrysy kontinentů. Špička ukazováčku se dala, při troše dobré vůle nasměrovat na samý konec, nejjižnější cancour Ameriky Jižní. Kdyby to sukno bylo ještě o fous řidší, strefila bych se, úplně čirou náhodou, až do Antarktidy. Ale i tak to myslím byl pro ty moje staroušky docela slušný odvaz.“

    Být to o půl milénia dřívějc, nemuseli jsme se trmácet tak daleko. „Konec světa“ se v čase stále stěhuje dál. „Ves Finis Terrae, konec světa, protože dál není nic jiného než vody a širé moře, jehož hranice jedině Bůh zná“. Napsal si tehdá Václav Šašek z Biřkova, ve službách Jiříka z Poděbrad, do svého deníku, postávaje na nejzazší výspě poloostrova Pyrenejského ale přeci jen kousek od Čech, ve srovnání s tím kam musíme my. Do Santiago de Compostela, jen kousek od tohohle Cabo de Finisterre, později též trmácel se Martin Horů coby poutník bezvěrec. A cesta jeho ta prý cílem byla mu, ne ten cíl sám. Jeden „konec civilizace“ prý býval také na dramatickém zakončení kotviště podél stometrové promenády po nábřeží na jižním okraji náměstí svatého Marka během zlatého věku Benátek. A jeden je dosud ku spatření z Hortonských plání na Cejlonu, kam se dodnes snadno dostanete modrým vláčkem po trati plné zatáček, co tu zbyla po anglikánských kolonistech, plazícím se do hor plných plantáží čajovníkových. Těch konečnejch je nějak moc ale ta, kam nás Terka zrovna posílá bude na tuty ze všech konců ta nejkoncovatější.

    Takovej flek poletuchy, to bejvalo za hlubokýho totáče, toho komančovskýho, pořádný terno, ale stejně tehdy i dnes řádná rachota. Vstávání, dlouhé, často noční šichty, prostě dřina. Ty zasloužilý co už měly nalétáno a směly zalétnout až za velkou louži, to už nebyl žádnej jarní vánek, nebo jitřní rosa, jak říkávala naše babka. A proto ty chudinky chodívaly dřívějc do penze, jako horníci, baletky, estébáci, lampasáci a jako dnes programátoři. Za to věčný špacírování na vysokym kramflíčku, ze kterého se dělají křečáky.

    Naďa se svým bráškou se nechali slyšet, že se nám povedla.

    Nejeti proto, to tomu dítěti, dcerce Terce udělati nemůžeme a také neradno se s ním příliš příti, neb těžko ji nachytati na švestkách. Na vandru zemí Irskou načichla tou jejich mentalitou, asi proto, že má stejně tvrdou palici, jako tamní domorodci. A protože je ke všemu ještě taková šetrná, asi po prababce Kateřině i po její dceři Emě, co stihla v šenku našpórovat na vilku, jakou měl soused doktór Janota, ale až v ten nešťastnej rok, co komoušům došli tintili, vantili ve státní portmonce a vymysleli si tu měnu v první den prázdnin v třiapadesátym, hnedka po uspěchaných výplatách plzeňských škodováků, aby oškubali nejenom naší bábrlinku ale všechny ty malý škudlili.
    No a tak, aby se to rentovalo, muselo to bejt až na samej světa konec. A nám se chtělo vykonat ten mistrovský kus světových cestovatelů. Vydat se do světa až tam, kde je konec jeho obyvatelů. Zřídka jsme se setkali na té své cestě v oněch vysokých šířkách s krajanem, ani jsme si toho obzvláštně nepřáli. Dál už opravdu žádný normální aeroplán nelétal, neb tam žádná letiště nejsou. Patří to dnes k té hubené zemičce plné vína, co se táhne jako nudle podél pobřeží Velké louže, kam zalétával s poštou pan Exupéry, stejně jako dělal pošťáka se psím spřežením náš Eskymo Welzl na druhém konci, na vysokém severu, pár let předtím. Ten co jsme na jeho stopy natrefili už v severní Africe s našim Tomem. Na vojenský Herkules bez okének, směřující podvakráte do týdne ještě výše v stranu polední k stěžejům zeměgule na kterých se otáčí, Terčiny letecké kontakty nestačily ba ani ta její kouzelná vysačka CREW nějak nezafungovala. Vydřiduši chtěli patnáct set babek amerických, vulgo doláčů čistá ruka na hlavu. "Naší pokladničce cestovní, bez toho velmi již scvrklé, odbočka k pólu byla by nemálo ublížila." E.St.Vráz, 1901.

    Tak snad někdy příště po inkarnaci do párku tučňáků.

    "Luxusu chudým býti, může si dovoliti jen bohatý." William Saroyan, zúročené vlastní zkušenosti ze sirotčince.

    Zbylé cestovní náklady hravě pokryty byly jedním čerstvě vypulírovanym a celkově vymazlenym malým hodinářským soustruhem značky Lorch z konce století předminulého. Takové bazneky nutno bastlit i šůrovat s nesmírnou pokorou, neb té není nikdá dosti, jako u všeho počínání. Chvilka nepozornosti a ulítne Vám právě leštěný heft, ponoří se do bordelu pod ponk, nedejbože do škvíry v prkenné podlaze a máte o celodenní zábavu na čtyřech postaráno, nebo bastlíte tento nový. Jó a abych nezapomněl, do světa musely též jedny vymazlené selky s malovaným ciferníkem aby sloužily bájeslovnému Chronosu v nějaké jiné kuchyni.
    Je to smutnej den každýho šůrovače, kdy restaurovanej baznek musí do světa. Musí se řádně dohlýdnout, aby šel do těch správnejch pařátů. Na oltář cestománie vlastně padla ještě jedna pozdně barokní strojovna od Josíphka Köttelů aus Prag a neb jí už krapet dost ztrouchnivěla špulka navijáku, bylo tehdá nutno vyrazit pro matroš, zelenkavé dřevo zimostrázu, až do Země žabožroutů, s bráchou a Vaškem. Tenhlecten letošní vodvaz za to ale stál. Poskrovnu bazneků těch opraveno je, že nás hlad nežene.
    Podobně financovala své výpravy dvojka hrnčířů, co roztápěli pec, jen když jim došly tintily vantily. Ta z toho ponurého domu od Karlova mostu, z patra hnedka vedle bejváku P3ka Kudrnáčů a Orientálního ústavu Akademie Běd. Nevím, zda tam, na tak drahé adrese ještě sídlí. Po těch jejich konvičkách, co nikdá z hubičky neukáply, neb byly uhňácány s kumštem dovezeným až z Číny, se jen zaprášilo. Na Karlův most v ošatce, bejvaly ještě za tepla nošené. I Dalibor si jich pár nechal vytočit, když se pokoušel dělat chvíli do čaje v ulici Ječné. Ještě je má všechny jistě doma schované. Ti šikovní manželé hrnčíři si tehdá z Říše středu dovezli ještě krásné šikmooké robátko.

    Krapet nás naočkoval i Gejza Hák z horské služby TANAPu, před dvaceti lety při svozu v sáních, po neúspěšném prvosjezdu na běžkách Karhu z ledového Ostrého Roháče s přetrhanými podkoleními vazy, celou cestu kafral jen o tom svým Fitz Roy, kterému se co se fotogeničnosti vyrovná jen Trango v krvavém Pakistánu.
    Trochu pomohl i geniálně profinancovaný projekt genetické databáze. Genomapa ukázala několik shodných podřetězců fotříkovo DNA v Jižní Americe. Takové novodobé genetické tamtamy. Zaletíme to zkontrolovat zda to DNA trochu nekecá. Jablko padá i daleko od stromu. Co když tam náhodou potkáme nějakého spřízněného mestice. Z genomapy je totiž patrná větev německých a českých vystěhovalců do Iberoameriky v polovině století XIX. Úspěšní osadníci, členové uzavřených diaspor, rádi pátrají po svém původu a proto je tam už dnes, na samém počátku toho grandiózního výzkumu zastoupeno tolik platících dárců vzorku DNA.

    Tak sujet bychom měli - vesmírní stopaři volné letenky nenechají propadnout a tak stačí už jen schrastit pár kartografických skvostů, neb každá řádná výprava stojí a padá na navigaci.

    Páni hoteliéři a letušky vyrážejí, když tam doma v Evropě není do čeho píchnout a kdy ostatní rozumní sedí za pecí a nevytáhnou paty ani nosy. Někam ty těžce vydřený prachy investovat musejí. Nejčastěji odlétají na jih k protinožcům za tím zlatým pusgéřem jako bocani, jen trochu později. Doufají, že když doma nad Hradčanama se čerti žení, někde daleko dole na glóbu, na opačným konci té naší koule lze trochu prohřáti staré duté kosti. Vyrazili jsme stejným směrem, jen jsme to s Kytkou trochu přepískli a to teplo přelétli. Takhle si naběhnul už starý Magalhaes i mladý Darwin, co vyšpekuloval, že všechny živočišné i rostlinné druhy vyprodukují přehršel mutací, aby pak následně nechaly přežít v stále jinak nepřívětivém světě jen ty povedené tj. nejprohnanější. Postupujíce prohnaně, pěkně pomalu, polehoučku, metodou krok sun, krok.

    Babka Květka, ta co se kamarádí s jehlou, rychle přikvačila i se svým nádobíčkem a vložila do projektu invenci a prostorovou představivost švadleny při úpravě výzbroje. Superlehký útočný vak ze starého deštníkového potahu. Vše na stroji, jaký dotáhl jako první do Čech Vojta Náprstek alias Fingerhut a dodnes stojí nečině v jeho muzeu. Přibyly dvě vnitřní žebrácké kapsy, neb těch není nikdy dosti a vychytávky typu otvoru pro palec na golfové freezce ze Zdeňkova frcu v Londýnské čtvrti pejzatých buřinek. Rukáv se neshrne, i když se natahujete k neuchopitelnému chytu. Matroš patent šiška. V teple otevírá šupiny a v zimě je naopak utemuje. Navrch stihla povyspraviti všecky staré kapsy, to abychom cestou nic nevytratili. Děd přislíbil, že přebásní po návratu oba naše deníky a svému slovu dostál. Řádně přelouskán a naštudován polárníkův almanach a baedeker pro přežití Eskymo Welzla "Medvědožrouta", s podtrženými pasážemi o chytání králíků a zajíců do ok a o stavbě polárnických kamen, poděděný po našich robat pradědovi Václavovi, neb nám jej prozíravě a předvídavě zastrčil už kdysi dávno do knihovny v úrovni očí, hřbet malinko povystrčil. Dávno věděl, kam poharcujeme.
    S dětmi jsme si ještě doma stačili spravedlivě rozpočítat bobule ze stromu biloba, neplésti s baobabem prstnatým Malého prince pana Exupéryho ani s  Nunez de Balboa, který z pahorku Panamské šíje, sedm let před Magalhaesem spatřil nedozírný Pacifik, ten co o něm Aztékové tvrdí, že nemá paměť. Indiánka z Červeného hrádku z kmene Lochmanů tvrdí v pauze mezi křížovkami to samé o té své paměti.
    Ty prvé bobule (Ginkgo biloba, výtažek z listu Jinanu dvojlaločného, rostoucího na Židovských Pecích i u Pisanských komárů) nastartují mozkové závity študentů pod ním na trávě študujících uprostřed zkouškového a my s Kytkou je nutně potřebujem, bychom se neztratili. Před několika lety zasazen byl proto, kousek za vrátky v Nedvajzu, za tou velkou jabloní, taktéž jeden exemplář jeho. Relikt to prvohorní, odněkud z Číny, co dokládá pozvolný vývojový skok od jehličnanů k listnáčům, trvající až doposud. "Noli turbare circulos meos!" Každým rokem jej zastíní, jako Archimédovy kruhy v písku Syrákúském, haluz vedle stojícího predátora Josty, kterou nutno nůžkami razantně umravňovat, by chudáka ke slunečním životodárným paprskům pustila. Zlom v jeho tak pomalém růstu očekáván jest, až už konečně vyroste do výše dospělého chlapa, neb i semena jeho jsou po upražení vítána.
    Terčin Honzík si nechtěně a do písmene pamatoval telefonní seznam ve kterém omylem zalistoval na hajzlíku. Pak se mu tam už ale nevešlo makro. Děda Přemysl si přisadil a trochu zpochybnil příbalový leták, neb si prý protiřečí.
    Důkaz časově posloupného záznamu a jeho hloubky do kůry mozkové je naše matinka. Jak si to přifrčeli ti kluci Amerikánský na jeepech do mámino hospody v pětačtyřicátým, to tam utkvělo, ale co bylo před a potom, to je beznadějně fuč. Je taky učebnicovým důkazem toho, jak Rusák už zase zvítězil nad tím starým Němčourem. Jednadvacet let po "Sametové" revoluci, cestou z oslavy Květino jedna osmdesátin míjíme billboard "Buderus International, kondenzační kotle". Babička Naďa chvilku mlčí, pak potichu jen tak pro sebe opakuje „bederus, buderus, buderus...“ A o fous hlasitěji „Rus už tady nebude“. Podívali jsme se všichni na sebe, včetně riskantně ohlédnuvšího se šoféra. „To jako toho alzheimera na nás jen hraješ, co?“ A to páni doktoři tvrdí, Alzheimer je nepřemožitelný. Dá se to taky chápat jako další vítězství rudé vědy, nebo také naopak. Chtěli jí toto vizionářské prvenství uzmouti. Kratinké vynoření z permanentního Déja vu.
S tím svým jménem co dostala od své mámy Emy v pětadvacátém, to si na Velkého bratra, co mu ku dnešnímu dni zbyly jen dva zuby, dovolila dost. Jeden černej, řádně prožranej ropák a o poznání zdravější světlej zemní plyn, co se spaluje v těchhle kotlích BUDERUS. Ale bacha takovým Orwellovským bráchům nezřídka narostou i zuby třetí.
    Zapakujeme ještě metrákový Nikkormat, který pracuje i na ledové kře, a stativu jemu ani netřeba. Pozor jen na ukazovák přimrzlý na spoušť při čekání na méďu ledního. Za Velkou louží postačí proto schrastiti ještě rukavice z vlny lamy mámy, ty s odklápěcím vrškem prstíků, bezprsťáky s takovou tou pohotovostní odklápěcí palčákovou plácačkou, neboli vrchlíkem, nezbytný to doplněk výbavy fotografovy, by nedošlo ku zmíněnému přimrznutí ke spoušti při dlouhých expozičních časech, neb vše v kovu vyvedeno.
    Světelnou stopětku generacemi profíků z NG považovanou za nejlepší portrétní sklo na tučňáky, neb oni se tam na Vás prý přímo lepí. Opětovaná náklonost to na prvý pohled. Po boku pětaosmdesátky jednačtyřky, nejprofláknutější a nejtěžší kalibr lovců ksichtíků. Takové fortelné sklo kreslí slušně i na plnou díru a je lepší než stabilizátor, jaký má třeba liška ve své oháňce, dokonale ustabilizované. Pozorovali jste ji někdy jak se jí celé tělo při běhu vlní a špice huňatého ocasu se ani nehne? Ještě mi napadlo použít k tomuto účelu setrvačník powerball, co dostala Kytka onehdy od Jesuse, ale tento projekt musí ještě dozrát jako hruška máslovka, nic neuspěchat.
    Roztřásti těleso o takové hmotnosti nesvede ani postarší plátěná závěrka, zrcadlo Nikkormatu, natož ruka ctihodného doktora Jamese Parkinsona. Kinetická energie třasu svaloviny nemá dost síly a času danou jí po dobu otevření závěrky, k vychýlení trajektorie pomyslného dlouhého štětce přiheftnutého do osy těla objektivu, malujícího profil nosu portrétované indiánky. No nesmí bejt zas tak těžkej aby jste chytli třasavku jako vzpěrač při nadhozu. A nutno ještě poznamenati, čím delší sklo, tím delší dráhu vykreslí i žhavý uhlík ohně indiánů v zemi Ohňové na stříbrné emulsi filmu Foma, kterážto firma vtipně využila alergie solí stříbra na světlo. Léčena stopětkou je dráha ta dvakráte delší než-li u záklaďáku. Obě skla navíc dokonalé kresby jsou. Obecně tyhle prastaré manuály kreslí lépe než fungl nové autofocusy, s citem Hollarovského rytce. S takovým sklem si brusič vyhrál týdny, což by dnes těžko někdo zacáloval. Nehodí se ale úplně na barvu, technologie mnohonásobných vrstev pokovení popošla za třicet let o kousek dál.
    Anastigmaty tak robustní, že jsouc na řádném řemenu, k utlučení právě vyfotografované naštvané útočící pumy hravě postačí.

    Anastigmat: objektív zložený z dvoch alebo viacerých šošoviek, ktorých optické mohutnosti a vzájomné vzdialenosti sú zvolené tak, aby objektív nemal astigmatickú chybu.

Do kletru ještě nutno přibalit:

- Pytel celozrných sucharů a hrubozrných stříbrných kinofilmů Foma profi line.
- Terkulky MSR co dostala namísto démantového prstenu za promoci, co by utáhl i šafing v Holidáči. Hučí prý i na čistý mazut přímo z chilských vrtů.
- Kapesní sextant vezený až z Královské greenwichské observatoře.
- Španělskou konverzaci PONS s věnováním.
- Moleskine narychlo zdokonalen o kožené pouzdro na lenonky mého táty, do zadní strany desek a o futrál pro  pulec tužky HB od těch dvou židů z Budějic. František Skálů bude bulel závistí a skromně přizná, že už není démon č.1.
- Snobácký, odlehčený krátký modrý Cat's Meow North Face (blbá značka pro výpravu kousek od jižního pólu, lépe by slušel SouthPole Collection). Bez kompresního vaku, naostro jen v dolní příhradě pětasedmdesátilitrového kletru.
- Ohryzek, nebo spíše uprostřed naostřená koh-i-noorka od přemnoženého bobra Castora z té kouzelné brikety uzeného čaje od Simči, co s námi jezdí už od Araratu a mrcha neubejvá.
- Táfli toho pravýho švýcarskýho acylpyrinu na neduhy všechny.
- Sušené křížaly jindy vozívané, tam pod pacifické svahy And kde dozrávají ty nejsladší švestky vláčet asi nesmysl by bylo.

    Nomádské sklony a křusky z usně telete toulavého od strýce Karla, pytláka, řezníka, sedláka a legionáře. Toho co postavil doma na Letné jedno z prvních etážových topení s bubínkem samotíže u stropu, napojených na tetína kamna, co jezdil po Plzni v první Laurince s dřevěnou sajtnou plnou čuňat. O své legionářské anabázi nikdá moc nemluvil. V tom byl zajedno nejenom se svým slavným spolubojovníkem Zdeňkem Štěpánkem ale i s ostatními svými druhy ve zbrani. Frustrováni i z toho, že je po pozdním návratu již nikdo nevítal, jako ty prvně přišedší. Co pamatuji, jen jedenkráte z něho vypadlo. „Byl to boj o holej kejhák, o právo přežití o jeden jediný den.“ A moc gerojsky to neznělo. Natuti to nebyla procházka růžovým sadem.
    Patřil k těm chlapům, co když něco řeknou jen tak mezi dveřmi, na půl huby, tak to má váhu notářský smlouvy s kulatym beranem neboli štemplem a můžete na tom klidně štípat dubový špalky. Zkrátka pořez, který se nikdá nehrbil a znal pocit z narovnané páteře. Na malost moci mocipánů měl jeden lék: „Dobrý občan má si politika svého držeti od těla zdéli hole své poutnické.“ Myšleno pouti životem.
    Nikdy taky nezůstal nikomu nic dlužen. Svoji zmijovku před nikým, krom dámy nesmekal. Drobné ušní lalůčky z pod ní vykukovali jako ovárky, podle nedarwinovské teorie, „pán pes, pes pán“. Zdali jej formovalo to jeho povolání nebo fyziognomie uší vedla k volbě živnosti, není jasno. Co pamatuju, nikdá jsem ho neviděl s rukama v kapsách, neb pořád byly tyto v pohybu. A k tomu ty lopaty s tlustejma prstama řeznickejma, připomínající dobře zašpejlovaný jitrnice by se těžko do nějakejch konfekčních vtěsnaly. A krejčík jeho si pokaždý pochvaloval, co na nich ušpóroval. Na ty lopaty jeho, to vám byl pěknej flák sukna.
    Ty prstíky měly potíž i se spouští pytlácký dvojky, té s upilovanejma oběma hlavněma. Lučík co měl kohoutek chránit, musel odmontovat, neb by se mu tam bříško ukazováku jeho řeznickýho nevtěsnalo. A co pamatuju měl vždycky v rukávu plno poučných mouder se kterejma jsem tehdá ještě vnitřně úplně nesouhlasil.
„Bohatejch lidí se nemusíš bát".
„Chudoba je zřejmě nebezpečně dost dědičná ale bacha pro bohatství to už tak moc neplatí, snad s výjimkou bohatství ducha."
„Těžké není prachy vydělat, ale umět si jich inteligentně užít, s citem utratit." Nevynikal příliš v umění škudlícím a tvrdil, že nad ně lepší je být žádán od ostatních, kteří mohou cálovat, nebo neumí tak čistě stáhnout a vykošerovat čuníka a spáchat takové jitrnice. Na druhou stranu, spolu s Arthurem Schopenhauerem měl zásadní spor s marxisty o tom, „zda práce člověka opravdu šlechtí".
„Hledáni pokladů pod vlastníma nohama je ztráta casu." Z duše neměl rád hledače pokladů, co nadzdvihujou každej kámen a spoléhaj, že štěstí se dá najít, místo, aby ten čas a námahu věnovali tvorbě fungl nového řemeslného nebo duševního pokladu, třebas prťavýho ale který nezřídka přetrvá věky.
„Ke štěstí nevede žádná zkratka."
„Pozor, nenadřazuj synovče můj obal nad obsah."
„Nejkřehčí maso je brzlík z telat ještě na mléce a to nejen pro mlsné saďoury.“
„Pomíjivou krásu krásek uctíš nejlépe křehkým květem."
„Když chce jeden přijít věci na kloub tak ji musí nejprv řádně přefiknout."
„Děláš-li se něco, cokoli, hodně dlouho dobře, pak se to na Tebe zákonitě provalí neb to na Tě praskne."
„Jeden se musí alespoň jedenkráte za život pořádně vzdálit aby docenil blízké."
„A život je pane moc drahej na to, abys ho promrhal doma pod duchnou za pecí."
A protože byl také sedlák, tak vedle půdy pod pluhem, jak říkal té orné, co předal Přemkovi, neb vlastního potomsta mu Pámbů neráčil nenadělit. Dnes ale nebyla už většinou pod pluhem ale třeba i pod velkým vápnem fotbalového hřiště Na Slovanech nebo pod frekventovanou křižovatkou poblíž. V porevoluční euforii všechny tyhle cancoury až na jeden, ten nejmenší, v Bukovci, věnoval radním města Plzeň. Hlavně asi z radosti, že komouši už mají utrum ale oni tam na rathausu v převleku seděli zasejc. Co nato strejda Vila, tam shora, těžko říci. Sedlácká duše podléhat euforii nesmí. Půda pod pluhem je prostě svatá. Byl to ale jeho nejoblíbenější synovec, tak mu to asi prošlo. Tak vedle té půdu, po něm zbylo i mnoho mouder sedláckých, kterými nás rád častoval.
„Brambory, nejenom ty na ranou sadbu můžeš rozkrájet tak, aby na každém skrojku byl alespoň jeden klíček a řezné hrany obal v popelu ze dřeva vzniklého, z toho, co i Galileo na své čočky patlal a jím je leštil. Sázet můžeš ještě před svátkem Třech zmrzlých. Stejně vzejdou, až teplota stoupne nad 8st.C. a ranní mrazíky jim v zemi neublíží. Ty na sadbu vybírej z normální úrody, ty menšího vzrůstu nebo z předčasné sklizně a ty budou všechny malé, tak akorát a nemusíš je krájet. Sadbu uchovávej ve sklepě s teplotou do 8st.C. Při sklizni zelené, ty co vykukují z hlíny, přihrň, protože jsou pod slupkou jedovaté účinkem fotosyntézy. Jablka uchovávej na slámou vystlaných palandách ve sklepení v pískovci tesaném.“
Nestačil jsem se ale optat co dělat s apetitem myšek našich sklepních.
Ještě si pamatuju, že se nikdá neschovával za slovo „my“, což se v té smutné době zrovna nosilo. Vzpomínám, také nám s bráchou vyprávěl, jak kdejaký předválečný český básník či architekt byli naivními idealistickými komunisty, než prozřeli a že jeden z otců zakladatelů našeho státu se hnedka na samém počátku nechal slyšet. “Pro svoji slabost jsme jako národ opakovaně odsouzeni k věčné spolupráci se silnějšími.“ On že ale takové srabácké myšlenky nikdy neschvaloval.
A když už pak ležel úplně nemohoucí s proleženinami na posteli, ještě mi řekl: „Víš, na životě je krásný právě to, jak je klikatej.“

    Stihl postavit chajdu u Hlouzovic hájovny poblíž rokle Cikánské, kde každoročně zaparkovaly vozy s košatinkami slušně a krásně nepřizpůsobivých lidiček a do babiččina šenku vtrhnul četnickej: „Zavřete slepice.“
    Na tu jeho haciendu s jedním grošákem se často uchylovali naši rodičové ještě před svatbou. Chvilku před tím než jsem se narodil. Promiňte, nedá mi, malinko odbočím od tématu. Nebýt tohohle architektonického skvostu, nespařili bychom asi s brachusem světlo světa tohoto. Naznačoval nesměle onehdy fotřík náš. Ověřit si to už ale není u koho.
    Laurinka shořela na romádku železa a chajdu si vzala voda o mnoho let později. Ale vraťme se ještě o pár let nazpět. Při vandru za vyučenou koupil v holandské knajpě stříbrné cibule Perfection od piráta, toho času plajte. Plzeňský zlatník Čákora, ten co měl krámek na rohu oproti pětatřicátým kasárnám, kam stréc Vilém narukoval, přidal medailónek babiččino ségry na těžký řetěz a těď nám tikají nad psacím stolem. A pak že otisky zanechávají se jen po linii skrzevá DNA. Další cibule visívaly na kuchyňském futru na Hrádecké.
    A skoro bych zapomněl na ten papírový kufr, notně otřískaný. Ten co měl pod postelí do posledního svého vydechnutí a který ho doprovázel na tom jeho slavným vandru. Na víku sotva čitelný nápis:

„It is never too late to be what you might have been.“

    Vlastnil taky pomalu blafající jednoválcový stabil startovaný zeleným doutnákem, transmisí pohánějící hlučnou cirkulárku. Ta byla dopravena na Hrádeckou za účelem pořezání krokví ze smrků zakoupených na stojato v lese Pytli, kácených dvou-mužní řetězovou pilou hajného Hlouse. Jen smrky na pozednice krovu pro naší novou chajdu na Hráchách nezvládnula proříznouti, tu si vzal do parády, široce rozkročen jako starý Germánský válečník sám pan Hlous, širočinou svojí, z jedné strany broušenou. Celý krov byl umně dlátem pana hajného sčepován, vyčepen a zkusmo sestaven na trávě u studny na Hrádecké, tam, kde sváděny byly nejtěžší turnaje badmintonu přes prádelní šňůrou nataženou od jabloně ke kolíku v záhonu jahod, jediného to místa kam se vešel. Následně zas rozebrán pro převoz na skalnatý výběžek k louži Hracholuské.

    Pár dní po nové vlně teroristických útoků byla letiště nucena přijmouti přísnější bezpečnostní opatření, včetně zákazu všech pičifuků, skvělého to stavebního matroše pro sestrojení seriózní bomby v příručním zavazadle. To donutilo mnohé cestovatele vypančat drahé parfémy u bezpečnostního rámu, jako kdys spěšně konzumovali uherák v Černé pri Čope pod nasupenými pohledy a nasazenými bajonety sovětských žandárů.

    Kytka, jedna z těch, co nedají si příležitost vyklouznouti mezi prsty, vystoupala se mnou do bouří plného orkánu. Vlezli jsme dobrovolně do kůže německého vystěhovalce s lodním lístkem one way only z poloviny devatenáctého století. Standbayka. Po dvaatřiceti letech opět na stopu. Nemáme se škrábat do kabiny Liazky, ale do kokpitu Airbusu.


    Až pohled na vír vody odtékající ze škopku v útulně malé, z plechu vlnitého, hrajícího všemi odstíny blankytu nad střechami těmib, nás utvrdil, že to asi není sen, točí se namouduši doleva, proti směru rafiček hodinových. I kořen toho krásně žlutě kvetoucího plevele pod okny, ne nepodobného naší pampelišce, nutno prý vykroutit na stranu opačnou, nežli jak zvykem tomu u nás v Nedvajzu je. Vyšroubovat jej ze země doleva, protože podléhá silám stejným. Stejně jako v zámku klíčem nutno otočit doleva při opouštění kamrlíku našeho... Důkaz to nezvratný. Musíme být tudíž u protinožců.
    Stejně jak tak ráda činí i tornáda a hurikány místní, hnána setrvačnou silou Coriolisovou. Čím dále od rovníku, tím svižněji. Nemlich stejným zákonem se řídí i ten Erbaníků patentovaný vír na dně obřího modrého lavóru zdéli sáhů třech bez palců pěti, u nás v Nedvajzu. Jen mu je nutno krapet pomoci a rozběhnout se v kruhu, jako kůň na lonži. Uprostřed na dně pak zbude pyramida sraček a ta se lehce vycucne hadicí hozenou druhým koncem do údolí, směr palouk medvědího česneku. To vše je ale patent Ivana. A stejně i Japončíci míchají vpravo krouživým pohybem v misce bambusové zlatavý mok při posvátném obřadu čajovém, neb jsou tam též na polokouli severní a okoukli to od svých vírů ve výlevkách v té svojí zemi Vycházejícího slunka. Jak to praktikují čajoví gurmáni tady, se nám nepodařilo zjistit.
    Tvrdil to i místní měsíc couvající na D, dorůstající na C, v dokonalém souznění s latinou. Jižní kříž je trochu zklamání, připomíná spíše nejintimnější ženské partie. Na první pohled tahle souhvězdí nenáležela polokouli severní. A ta od nás známá zákonitě v krapet jiné konstelaci nežli u nás doma. A jak jsme se měli zanedlouho po několikráte přesvědčit, neplatila tu prostě ta naše logika severní. Jen kohoutek kape jako u nás doma v kuchyni. Startuje prvá z 34 567 minut za Velkou louží a ke všemu ještě na odvrácené polokouli.

    Profláknutý bonmot korpulentních indiánek potápějících se pro škeble do ledového oceánu: "Náš čas přijde, až hubený budou studený." ... Nepomohlo. Zůstaly jen jejich hodně velké šlápoty v názvu té jejich zádumčivé země.

Bílý prapor - pekařství a červený - masna. Zvyklosti jako v Mandžusku.

Rudé růže kolem vinic přetahují mšice z hlav Chardonne.

Poncho - jest plášť utvořený rozstřihnutím čtyřhranné přikrývky matra, právě uprostřed tak, aby se otvorem tím povstalým dala prostrčit hlava, načež se poncho přes hlavu navlékne, přes celé tělo splývajíc.

    Po přistání postačí rozvěsit pouzdra na granáty na popruhy kletru a na opasek. Tak hanlivě jim říká Kytka, ale jsou to vesměs samé životně důležité nástroje pro přežití, jako pouzdro na brýle, iXUS, nůž a Emgeton, který se chlubil, že po padesát minut a to za pomoci pouhé jedné tužkovky uloží Váš hlas na svůj flash, ale Kytka tu naši jedinou elektrárnu vytřískala na nějakýho Leonarda Cohána již při čekání na Charles de Gaulle. Ten Emgeton profláknutej byl ještě za totáče svými kazeťáky, ale to byla z dnešního pohledu doba kamenná.
    Přelet nad Velkou louží byl delší a mezi jednotlivými chody dal dost času na papírovou rekapitulaci příprav a toho co jsme opomenuli, na načmárání poznámek a vytvoření kostry itineráře i na sčítání dosavadních šrámů. Kytka nelenila ani v oblacích a za pomoci španělského slovníčku smolila větu: „Tady máte trochu čaje, trochu ovesné mouky, praženého prosa a skopového loje. Běda, byli bychom vám rádi dali víc, avšak musíme šetřit, sami máme velice málo. I misionáři jsou chuďasové, kteří žijí jen z milodarů.“ K našemu nemalému rozčarování na ni po celý náš pobyt mezi indiány nedošlo, neb oni neměli ani tak hluboko do kapsy, jako my, čeští konkvistadoři tady zvaní encomenderos. Těm chudákům divochům, podle Charlese Dickense, nezbylo nežli se nechat civilizovat, aby dokonale zmizeli ze Země, splynuli s davem.
    Není totiž dobré ani dnes, uvádět v život tržní ekonomiku společně s demokracií. Protože když uděláte tvrdé reformy s dopadem na sociálně slabé a máte demokracii, tak lidé, které to postihne, mají právo se zlobit a zvolit si politickou reprezentaci, jež ty reformy zastaví. Což se udělo třeba v Polsku. A existují názory západních expertů, že pokud chcete zavést volnotržní ekonomiku, je to lepší v diktatuře, čehož příkladem je tahle zemička, kde právě jsme.

    Kromě toho objevila v zavazadlech vrchního kormidelníka celou hromadu značně neúplných knih, mezi nimi i několik španělských děl, a tak se rozhodla, že se naučí jazyku spisovatele Cervantesa, který nikdo na palubě neovládal. To jim mělo usnadnit pátrání na chilském pobřeží. Nepochybovala, že při svých polyglotních sklonech bude tímto novým jazykem plynně hovořit dříve, než doplují do Santiága. Proto se horlivě učila a často jí bylo slyšet, jak si drmolí různá slova.

    . . . Verne Jules: Děti kapitána Granta, str. 37

    Zbytek, jako dycinky doladíme až na místě.

    Jako ten starý aneroid z vytrýny Hudáče ve Slezké, kolem kterého jsem kroužil, cestou z hotelu, již drahnou řádku let jako mlsnej kocour. Až těsně před odjezdem přetekl krajáč odvahy a jako starý kozák se šrámy proher a výher z blešáku na Kolbence, jsem užaslé prodavačce navrhl čtvrtinu cifry z neprodejné cenovky. Zavolala si vyhazovače, ze kterého se vyklubal šéf a deal byl zpečetěn jako na starém bazaru v Cařihradu potřepáním ploutví. Zúročené zkušenosti z orientu.
    Teď visí doma na hřebíku hned vedle suchého květu hortensie z Hrádecké v barvě starorůžové a pendlovek v kysně řezané ze dřeva lipového a je nám platen jak hadovi nohy a chudák Kytka teď nepozná, zda je už čas nasadit kyslíkovou masku, nebo postačí dva listy coca. A to stačilo jen přibalit ten drobný pozůstatek německé doby kamenné, kompenzovaný aneroid SUNDO 3x2000 s osmi kameny. Vlasová rafička udělá lehce dva tisíce metrů na jednu otáčku, otočná luneta s pididílky po desítce výškových metrů a navrch vše obšito kozinkou. To vše nemlich stejný jako u toho krásnýho verku co sebou tahal až do Lhasy jistý Jack z Lausanne, co se k nám kdysi přifařil už v Golmudu a ještě v Kathmandů jsme se sešli ve stejné špeluňce, natuti nejlacinější v celém městě. My s Finčou mu jej tehdá dost záviděli, neb nás při každé příležitosti neopomenul informovat, jak jsme vysoko.
    Špionážní dalekohled do dlaně Heuer z Bratislavy, dobrý ročník 1868 z výbavy průzkumného vojska železničního, od dědy z Mukačeva. Později takové vyráběl soudruh Karlík Zeissů v DDR.
    Zánovní vandrovní barometr věhlasné firmy Rosenthal aus Prag s krapet nakřáplým sklem z přibližně stejného roku.
    Komandirskie časy z potopené ponorky se šroubovací korunkou a sedumnácti šutry.

    Na druhý den ráno po návratu z Krakova, tehdá zrovna plného Solidarnošti, kam jsme přelezli na zapřenou, ale spíše omylem přes Rysy, na nás čekala před vchodem do Akademie Běd šedivá volha. Stejně šedivej příslušník stál ve vrátnici u knihy, kam jsme zapisovali příchod do fachy, na střídačku, vždy kdo dorazil první zapsal ostatní. Tak tam nás postupně odchytl. Čekal, ještě než dorazí jako vždy poslední Haryk v rozdrkocané škoďárně a vyrazili jsme do Bartolomějské Heydrichovo vlásenkou. Každého z nás tří zavřeli do jiného kanclu. Tehdá v tý výslechový cimře jsem měl hloupou utkvělou myšlenku, kdyby se mi tak podařilo mu ty komandirskie časy, Beobachtungsuhr s rudou hvězdou na modrym ciferníku čornout, protože určitě mají všecko v tý naší zemičce na povel, že by se jim ten jejich dokonalej hrad z karet určitě složil. Takovou představu žalářovanýho Cikána. Že to je jako ta jejich achillova pata. Trvalo to ještě dalších dvacet let ponižujícího komandování, než mi je Dalibor koupil na Ebay za tři Euráče. Od té doby ty „časy“ všude pro sichr sebou vláčím, abych je měl pořád na očích.
    Tehdy jsem se už pomalu začal smiřovat, vlastně těšit na novou roli čističe výloh. Nějak to nevyšlo. Kdosi to zametl pod koberec, ututlal a dodnes nevím kdo a proč. Zase mě zvali nazpátek do prosklené krabice UTIA té naší Akademie Běda. Okna nám tam čistili jinačí odvážlivci z tý squadry kolem Vašíka Havlů.
    Jako přes kopírák, nemlich stejný scénář měl i návrat z Tibetu. Krapet přetáhnutý 10 denní devizový příslib. Zase odvoz směr Barťák. Jen odstín té vypiglované Volhy byl krapet tmavší, ale to se mi možná v tu chvíli jen zdálo. Dost ledová sprcha po té ponávratové euforii. Byl jsem už ale mazák a ty jejich Bretschneiderovské finty mě spíše ponoukaly k úsměvu pod vousiska. Musel jsem se dost držet.

    Pro podobný poklady nejlépe zabrouzdati na Žižkov. K tamnímu hodináři v Jesenijce chodí pánové, co si chtěj udělat radost a koupí sobě třeba mosazný kompas kartografa Marušky Terézie, tu objeví záběrák na takový ty kolečka hodin pendlových, letecký anemometr systeme E.Badin Pour Antenue PILOT Grande Armee - Paris 1923, stupnice v námořních uzlech je samozřejmostí, nebo nablejskanou mosaznou kouli Fibingerky s číslem 3727464. Ta koule je ale možná pravá dělová, ráže 100 mm, plněná nějakou srágorou co se probudí při nešetrném cinknutí o dlaždičky. Způsobuje tudíž takové jemné šimrání v krajině břišní. Co vy víte, třeba se ten starožitník spletl a nebo ji nemohl jinak prodat. Byla taky podezřele levná a komu upadne, ten ji už reklamovat nebude. Šla by z ní lehce sfouknout rytecká koule, ale zkuste do ní vrtat. Jo takový rytec, to je koumes. Pěkně si přiheftuje obrobek na takovou kouli, kterou pohybuje ve všech směrech na koženym polštáři a rydlo stojí. Tak snadno nepřetáhne. To se pane špatně opravuje. Nikdo ještě nevyfištrónoval takovou gumu, kterou by to šlo vymazat. Pětistovka Tungsramka ze Semaforu s cikcak zavěšenými wolframovými dráty a ručně foukaným tlustým sklem.
    Jo samé potřebné věcičky. On jim vždycky vybalí a naservíruje ty krásy z obřího trezoru s velkejma nablejskanejma kolama na místo klik, z toho co má za zády jen pro tyhle svý štamgasty. Všechno pěkně vedle sebe na velký stůl. A počká, co to s nima udělá. A vždy v celou k tomu začnou ty jeho hodiny odbíjeti, ale nikdy ne současně, hezky jedny po druhejch, jako by se domluvily. Naposledy jdou ty s nejhlubším a nejhezčím hlasem, ty jeho podlahovky s uklidňujícím metrovým pendlem. A ti pánové tam tak tiše, jako při hymně, postávají a poslouchají, ale jinak se tam dvéře netrhnou, protože každej chce občas udělat někomu druhýmu nebo i sobě trochu radosti. Někdy přijdou i paničky a potřebují pro toho svýho starýho něco extra k narozkám, nebo naopak něco přinesou, co po nebožtíkovi doma zbylo. To aby bylo na činži. A to je ten krásný odvěký koloběh života starožitností.

   
Tisíce myšlenek nám vířilo hlavou. Vždyť jsme byli svědky toho, jak kněžna se svým početným průvodem prochází pustinami, nedbá ani únavy, ani nebezpečí, ani jiných obtíží při cestě. Tito dobří Mon­golové mají totiž citlivou a velice zbožnou duši, neustále je zaměstnává myšlenka na posmrtný život, věci tohoto světa jako by pro ně nic ne­znamenaly. Na tomto světě žijí tak, jako kdyby ho ani nebylo. Neobdělávají půdu, nestavějí si domy; považují se za cizince, kteří tudy jen pro­cházejí. Je pozoruhodné, že tuhle touhu po dalekých poutích měly všecky zbožné národy. Několikrát do roka vedla náboženská úcta Židy do Jeruzaléma. Ve starověku chodili zbožní lidé do Egypta, aby se sezná­mili s nejrůznějšími tajemstvími a od Osirisových kněží si vyprošovali lekce moudrosti. Turci, dokud ještě byli zbožní, vydávali se do Mekky ve velikých karavanách. Až do dnešních dnů je možno potkat ve střední Asii početné výpravy poutníků, které vede pouze hluboký náboženský cit. Je zřejmé, že počet poutí se v Evropě zmenšil od vzniku racionalismu, od těch dob, co se začalo diskutovat o náboženských pravdách. Čím byl život jednodušší, tím spíše se pouti těšily všeobecnému zájmu. Je to asi tím, že snad jednoduchost života souvisí s hlubším náboženským cítěním. Katolická církev zařadila do liturgie procesí jako památku na daleké pouti; má to lidu připomenout, že tato země je vlastně jen pustina, po níž od narození putujeme k věčnému životu.
    Cesty missionářské, které Mongolskem, Tibetem a říší Čínskou vykonali Huc a Gabet, kněží kongregace sv. Lazara v Paříži, přeložil Karel Jindřich, Prvé české vydání vyšlo v Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1887 a zatím poslední v překladu Václava Durycha vydala MF 1971

   
Co ty blázny od stvoření světa po dnes žene a nutí plahočiti se do takového marastu, toho Jirky Malloryho. “Protože existuje.” Zvědavost jako svědivé nutkání položit deseťák na koleje pařížského expresu. Možná chtějí posílit svoje ego o pocit, že sem, do téhle končiny, moc šlápot jejich krajanů zatím nevede. Z famílie víme jen o nezvěstném synátorovi Libuše Flajžanzů, který sem odjel spravovat latifundie starého Lázničky, toho co utekl v osmačtyřicátým jen se dvěmi parádními koňskými chomouty a teď si užívá ve Frankfurtu. A Kytka vyhrabala jednu přízeň z Brd. Z té větve, co si troufla schrupnout v první lóži naší Zlaté kapličky na Molierovi, až ho pan Kemr z jeviště vzdáleného tři metry budil mlaskáním. Strýc vydavše se hledati mustr k obrazu svému, doma právě tvořenému, chtěl sám přeběhnout Andy a zlomiv si hnátu, doplazil se k jednomu zelenému jezeru, než jej našli tamní indiáni, měsíc pojídaje jen lišejník, který tu taktéž jen taktak živořil. Každá česká, nebo ještě raději plzeňská šlápota se počítá.

    A teď ještě ta genomapa.

    A skorem z rodiny jeden štamgast z Erbanovic hostince v Příkrém, co se utekl na půl roku k jednomu Andskému šamanovi, co je prej moc dobrej přes raka. V horách postavil jeden trkač, takový co opravoval a už zase klape na úbočí Kozákova. To aby měl na slušný donation. Za což ho ten medicinman léčil hladovkou.

    Možná šlo jen o to splnit si velký dávný sen, "nikoho nepotkat", neb tvůrce téhle pustiny s lidmi vůbec nepočítal. Půl života se jeden těší na chvilku samoty a tu druhou se tlačí do chumlu.

    Mezi těmi co utíkali do té tramtárie k protinožcům, kteří neznají jarní únavu, byl i náš Pepa Holejch, zubař indiánů z jednoho ostrova u Vancouveru, co nám kdysi asistoval na svatbě a zimních přechodech Tatranských.
    Pár kroků dolů po Koňském trhu, ve směru pohledu zamyšleného Myslbekova hřebce, co na něm rajtuje v zimě, v létě sv. Václav v plné zbroji, ve Vaškově pasage Lucerna visí za nohy kůň. Přesně pod jeho ocasem na mě huláká Pepa. U dvojky Sauvignonu blanc s výhledem na zadek toho druhého koně vytahuje si kšandy. Stihl prý Tores ještě před požárem, ale neviděl zas Fitz Roy a Cherro Tores. Když u nás posledně nocoval, ukázal jsem mu ty dvě lípy profesůrkovy, tam u toho jeho zbořeniště a hlavně tu stodolu pod jejich korunami. Hnedka se nechal slyšet, že za těmi vraty po kladce jezdícími, kde já viděl škvírou jen tmu, „Holy“ Josef v jasných barvičkách zřel bez mžourání do díry po vypadlém suku, obrovité verandové okno z malých tabulek v bílém rámu s průhledem skrze celou snovou haciendu až na zasněžený hřeben u mohyly Hanče a Vrbaty, decentně rušený jen štíhlým kamenným korpusem komínovým, krbu stojícího uprostřed té sednice a nad hlavami zavěšené cimřičky vysoko v sedlové střeše s okny střešními.
    Přiletěl tehdá od toho svýho Sproat Lake na Vancouver Island v British Columbii, s hnízdištěm čtyřmotorových kačen. Těžké ty obludy prý symbolem ostrova zanedlouho se staly, největší hydroplány druhé světové války Martin Mars s vodou na palubě, používané donedávna k hašení lesních požárů na tomhle ostrově Vancouverském, čas od času zalétnuvších si dolů nad věčně hořící lesy Kalifornské. V kokpitu dva piloti s kniply v pazourech svých o směr se jen starají a dvé kompliců jejich inženýrskejch na starosti forsáž má, by dva snorkely akorát tak pod hladinou ponořené byly a stačily za jednapadesát sekund naplnit tanky 30,972 tunami zelené vody, za přeletu těsně nad hladinou jezerní. Řvali na sebe zkrze ty velké prostory trupu, snaže se překřičet řvoucí motory, nemaje telefonu, že už mají vody dost a může se jít nad koruny. A pak jak ta jejich těžká kačena olízla špičky limb a modřínů na pobřeží, odnesla vodu létajících špeditérů nad plameny, balast vodní přesně do ohně nasměrován. Na jednu letovou hodinu připadaly dvě údržbářské, by Ti v montérkách umaštěných stačily všechny staré šrouby poutahovat. A když toto počínání přestalo se pánům z company lesnické rentovat a lety zastavily, všichni indiáni ostrovní i ostatní domorodci, přízviskem náplavka zvaní, tito všichni plakali. Všici, letci i indiáni byli Pepovými pacoši a proto to má z ruky první, neb pravidelně na něho v ordinaci klapačku otvírali.

    Butch Casidy a ten jeho komplic Sundance Kid se svojí krásnou učitelkou se kousek odtud na chvíli ukryli před starým Allanem Pirkentonem bednářem z Glasgowa.

    A Guiseppe Garibaldi tu chránil indiány před hordami latifundistů, kteří mu za to uřízli ucho než se stačil vrátit na tu svoji Sicílii a vytáhl na Řím.

    Tomáš Baťů senior, ten co tvrdil, že hlavní příčinou krize je morální bída, si ještě zafilosofoval: "Já nevím, proč tu vlastně v téhle zemi žijeme ... Můj názor je ten, že si nás nějací bohové cvičí a chovají pro své bojové hry a cíle ... A nejlepší přípravou k boji je práce." Vydupal tu z džungle vísku Batatuba, takový malý brazilský Zlín. Bata značí Baťa a tuba je po indiánsku otec.

    Poletoval tu uznávaný fotograf, astronom generál Milan Rastislav Štefánik, renezanční člověk.

    O fous severněji brouzdal Saša Humboldt, ten velký milovník čokolády, co u celé dětské populace Pruské, nechvalně proslul povinnou školní docházkou a nechal se také slyšet, že České středohoří je po Patagonii druhé nejbizarnějších místo světa, které kdy spatřil. Dále i náš Josef Kořenský a Benedikt Roezl, král orchidejí, co do svých cestopisných zápisků a čmáranic schovával všechnu moudrost světa. Saprofytické orchideje nacházel kvetoucí i na kupkách hnoje. A Pražští páni radní mu omylem postavili na Karláku pomník, neb si ho spletli s nějakým vynálezcem vodní turbíny.

    Kousek na stranu východní uvíznul Robinson Crusoe.

    "Za pět nebo šest dní zvítězil tak úplně nad svým svědomím, jak jen mládí zvítěziti může, které jest pevně odhodláno, že se jím znepokojiti nedá."

    Daniel de Foe: Život a podivuhodná dobrodružství Robinsona Krusoa se 120 obrázky Valtra Pageta, nákladem Aloise Hynka v Praze roku 1894, v kůži vázaném. Str. 6., znárodněná Závodnímu výboru ROH Praha 4

    Starší bratránek Šmíďák přitáhl z Prahy na prázdniny krabku mentolek a salátové vydání Moby-Dika. Mentolky jsme úspěšně prohnali neškolenými plicními sklípky. Ze stohu za Hrádeckou hospodou se linul línej modrej mentolovej kouř, štípal v očích. Tak ten stoh dejmal trochu víc než bylo zdrávo, jako když indiáni chtějí zakrýt svoje techtlemechtle a před náma stála záhada, nebo spíše ležela hnedka na první straně. Starý pan Melville nám hodil k nohám provokující „Patagonské zvuky“. A ani ty krásně pošmourný dřevořezy kámoše Kenta to nemohly odlehčit. Bylo nabíledni, že nikdo z nás přítomných nemůže natáhnout bačkor dokud je neuslyší. Teďkon to musíme my s Kytkou, kterou jsme do klubu osamělých srdcí pana Melvilla dodatečně přizvali, za ty zbylé dva, vyžrati i kdyby nás to mělo stát kejhák. Zas tahat za někoho horký kaštany z těch místních ohňů Terra del Fuego. Neb i Mída, ten který nám zakázal baviti se psi a koni, odmítl jeti.
    Tenhle Hermann Melville spolu s Jackem Londonovic a později Franciscem Coloane a tou jeho "Ohňovou zemí" nás asi poznamenaly na celý další život. Upozadili ranější dětinské, krapet lechtivé, ale o to lákavější představy o nezbytném všudypřítomném zábradlí, kterého jsou nuceni protinožci přidržovati, aby nevypadli ven do volného prostoru pod jejich hlavami. Například permoníci se takového museli chytnout hnedka, jak vyfárali z dolu. Místní vynálezci pracovali na lepkavých podrážkách, ale domorodců stále ubejvalo.

    Už to, že na Židovské pece havrani přilétli o týden dřívějc nás mělo trknout, praštit řádně po čenichu. Počátkem roku toho dvoutisícího sedmého se počasí úplně zbláznilo, alespoň to tvrdila naše babča Naďa. Nad naší drahou domovinou se přehnala bouře, z níž uhodilo 3798 blesků. Tři dny před odletem větry ze "země obrů" - Patagonie přiharcovaly až k nám na Žižkov, až Tondovi k jeho velkému potěšení vlála černá plátěná ušiska. Jaké bláznivější počasí nás může tam dole, na té ztracené vartě čekat? V zemi s městem stoličným Buenos Aires zvaným, napovídajícím, že tam o dobré větry nouzi míti nebudeme. Tedy přesněji zvěstující dobré větry námořníkům ale nám suchozemským krysám nezvěstujíce dobrého ničehož.
    Na Pecáčích ještě více zkroutily hnáty revmatických moruší, pod které Toník s železnou pravidelností pokládá ranní minu a pak laskavě ještě svolily aby tamtéž vykvetla v polovině ledna jedna jediná sedmikráska, nemlich stejná jako ty kterými později pocukrována byla pampa argentinská poblíž hranic u Puerto Natales. Těmi které neměl v přílišné lásce tamní sedlák - labrador, hacendado, granjero, aguijoneador, neb "margarita" turu jeho, chodícím továrnám na bifťoury, těm příliš nešmakovala.

   
Fragmenty toho menšího lodního deníku:

    Když v příletové hale defilovaly na pásu již po sté stejné kufry a nikdo ze spolupasažérů žádný nepoznával, započalo všem svítati, že v Praze naložili jiné letadlo a naše kletry smutně krouží snad někde ve Frankfurtu a na ten s potrhaným přebalem podle kterého měříme jednu otočku, čeká někdo na druhém konci světa. Ta snědá bagážistka tvrdila s profesionálním klidem, že všem zavazadla dopraví kamkoli si vzpomeneme. Třeba mezi tučňáky Magallanesi a na malou orkánovou epizodu máme zapomenouti. Je to jen taková menší šlamastyka. My s Kytkou ale žádnou pevnou tučňákovskou adresu neměli. Kletry s námi skákali od standby na standby, pěkně v ochrané pavučině z Ruzyně.
    Uvěříme té dámě a necháme si vše odvážně přeposlat alespoň do Santiaga. Vše prý je řádně zaneseno do computerů Air France. Tiše se modlíme, že tak tomu bude i na té druhé straně louže Atlantické. Kytka nejvíce želela nových sandálů z Hudáče a kraťasů od Terky. Většinu výzbroje měla od Terezky. Tom jí sic také nabízel bundu na snowboard s windstoperem, ale sluchátka Koss odmítl zapůjčit.
    Hůř na tom byl už jen reportér pokračující ráno do Dakaru. Kamery, které ještě trčely na hromadě báglů v Ruzyni nenatočí dojezd našich kamiónů.
    Následoval sprint k terminálu na opačný konec ne právě trpasličího letiště, zda nás ještě stihnou vmáčknout do nočního letu přes Atlantik a nebudeme nuceni somrovat nocleh u Evy v pidi garsonce pod Sacre Coeur, bez spacáků, jen pod prostěradlem. A vyšlo to nakonec o prsa korejské ženy. V té době byly naše nervy už trochu na pochodu a Kytku nenapadlo nic chytřejšího než dát na radu pana doktora V. o nezbytnosti pitného režimu a vhodila naši poslední dvoueurovku do automatu na vodu středně perlivou. Robot započal šrotvati a definitivně se zasekl. Kytka bušila malými pěstičkami do té potvory. Zkrze sklo bylo hrdlo naší láhve dobře vidět, ale ani horolezeckým frendem ji vyprostiti možno nebylo. Nepomohla ani vzpomíka na slavného muzikuse Vaška Panenku, kterému podobný stroj odmítl zahráti to jeho Argentinské tango v hotelu Srní na Šumavě. Po vzteklém a marném kopání zašel za panem vrchním s památnou a našimi dětmi často citovanou větou: „Tu korunu mi řádně vrátíte.“ Přišedší pingl bouchl pěstěnou pěstí do toho jediného správného místa šifonéru a koruna tehdy vypadla. Tady ale nebylo koho osloviti a schladiti si žáhy. Letiště se ukládalo ku spánku a tato jeho spádová oblast zůstala definitivně až do rána bez vody balené.

    Po opožděném startu, každý na opačném konci aeroplánu, to vypadalo, že do třetice všeho zlého na naši brázdu zapomněli s večeří. Indiáni vpředu i do zátylku spokojeně pomlaskávali. „Terko, to bude další reklamačka.“ Nakonec to ale byla opulentní záležitost s předkrmem v podobě kyselých fazolek s kuřecím a ryba neznámého původu plovoucí motýlka v rozmarýnové omáčce. Zdeněk by jistě ohrnoval frňák, ale celkem to bylo důstojné rozloučení se starým kontinentem, včetně přípitku cabernetem sauvignon 2005. Na vedlejší sic jsem vyfasoval rachomejtli, které prý nefungovala prťavá LCD obrazovka a abych nezapomněl ještě jednoho pařížského komára. Pro výše zmíněnou to byla jen průhledná záminka jak si španělsky pokecat, ale to měla chudák smůlu a tak se ostentativně začetla do posledního Paula Coelha. V letadle s námi cestovalo několik mimin a batolat, která si pro ukrácení chvíle lezla po čtyřech v uličkách mezi cestujícími. Před toaletami se po cabernetu započala tvořiti úctyhodná fronta přerušovaná jen četnými turbulencemi. Ty nad Andami nabyly takového kalibru až se Kytka započala dožadovati té kapsle „kdy je jednomu už vše jedno“, co jsme v dřevních dobách komplikovanějších transferů pro sichr opravdu vozívali v levé kapse u vesty, ne jako James Bond a bratři Mašínové pod pravou dolní osmou.
    Kordillery zovou se na této polokouli Andy po terasovitých políčkách, co právě dole vykukují z mračen a na hranicích Chile a Argentiny se spojila právě dvojitá hradba jejich v jednu. Je tomu skorem na chlup pětatřicet let, co tady někde dole pod námi nouzově přistálo letadlo ragbistů a ti co pežili konvertovali k lidojedům. Za tou hradbou, nazývanou domorodci "hory Měděné", kudy museli projít, s tím po chvíli kecnul i náš mašinfíra, jako slon do porcelánu, až nám zuby zacvakaly. Von to není žádnej pampeliškovej med, z Kordiller rovnou dolů, to si jeden nestačí ani botky zašněrovat.
    Á propos, postarší porcelán z Varů Karlových je v těchhle končinách dost vzácně ku spatření, neb při častých zemětřasech prvně padá z kredence, nebo rovnou spadne celej strop na takovej kredenc. Zbudou jen zdi plné graffiti povýšených na umělecká dílka.

    Vždy když jsme míjeli kostel nebo i jen stavení s křížkem, musel se náš drožkař dycinky pokřižovat, nepouštěje ale naštěstí volant ze svých tučných pařátů. Něco ho k tomu, pro nás bezvěrce nepochopitelně, nutilo a svádělo. Nežli jsme prokličkovali centrem, byl už dost ukřižovaný a to jsme prý byli toho dne jeho prvními klienty. Jak bude vypadat večer?
    La Chascona, dům obdivovatele Malostranských povídek, zaláskovaného do své štíhlé tasemnice přezdívané Chile. Na tom cancouru se Stvořitel notně vyřádil.
    Tohohle Nerudu zas objevil Ernesto Rafael Guevara zvaný Che, dávno předtím než přilétl z Konga pod neviditelným pláštěm STB za svojí milenkou na Nerudovu Malou stranu.
    Nejlépe jej ale asi znal Cayetano, hrdina z románu Roberto Ampuero.
    Téměř na fous za devět let tu budou vířit prach vibramy P3k a jeho Jany cestou do Atacami.
    Tak tam někde nás ještě zastihla a překvapila neděle deštivá a hladová, čekajíce stále na batožinu. Ten modro bílo červenej pták AIR FRANCE našeho Mamuta a NordFejsku ne a ne vyplivnout ze svýho bachratýho teřichu. Před našimi žádostivými pohledy defilovaly tam vaky všelijakých patvarů.

   
Audiatur et altera pars.

    Torres del Paine viděno očima našeho předjezce.

    „...Cerro Torre se tyčí jako působivá jehla, na níž sedí ledový hřib. Její žulové stěny spadají kolmo na ledovcové plochy na úpatí.“ Padre de Agostini

    „...manželku Alžbětu mu propíchli pilníkem, potom se mu ztratil Jan Orth; bratra, císaře mexického, co má hospodu u nás při cestě na Prdek a dál na rozhlednu Štěpánka. Toho, co mu pro změnu zastřelili v nějaké pevnosti u nějaké zdi. ..." Tak nám to ozřejmil pan Cimrman, taktéž rodák tam od nás ...

    v roce 2012 rozvíří vody mladý americko-kanadský tým Haydena Kennedyho a Jasona Kruka, který z Maestriho cesty nazvané Compressor Route odstraní více než 100 nýtů. Nechají se vést vlastními instinkty, aniž by následovali nějaké hromadně plánované rozhodnutí mezinárodní horolezecké komunity. Mnoho lidí bude uctívat oba mladé muže jako hrdiny, pár dalších už tak nadšených nebude. Jejich počin se znelíbí i místním policejním složkám, které dvojici při návratu do města zadrží. Navzdory svému morálně pochybnému původu byla Compressor Route do té doby nejoblíbenější cestou na Cerro Torre, jednoduše proto, že byla nejsnazší. Rozhodnutí Kennedyho a Kruka odstranit veškeré jištění bylo vnímáno jako elitářské, upírající méně zdatným horolezcům možnost dostat se na vrchol hory. Ať už si o tom myslíte cokoli, poslední kapitola příběhu o Cerro Torre a Compressor Route se bezpochyby může řadit k nejpůsobivějším horolezeckým výkonům poslední doby. Jen pár týdnů poté, co budou nýty odstraněny, uskuteční mladý rakouský horolezec David Lama svůj tři roky starý sen a jako první zdolá vrchol volným lezeckým stylem. Odspodu až na samotný vrchol vyleze na jeden zátah, každičký metr skály, ledu volným stylem. Jeho výstupu na vrchol ještě dodá na působivosti skutečnost, že velké množství nýtů, které měl v plánu využit k zajištěni, bylo nedávno předtím odstraněno. Cerro Torre je bezpochyby jednou z nejkrásnějšich hor světa.

    Dole chajda našeho Habsburka Jendy Ortha co sem utekl před přízní a hledal průsmyk k tomu druhému oceánu a od té doby je nezvěstný. Jehla Cerro (hřbet) Torres (věže) s Banánovou spárou, vedle Fitz Roy (patagonské cypřiše), Cordón Marconi, věž Saint Exupéry kterou očichává úsporný Kondor s černými roztřepenými konečky křídel o rozpětí tři a půl metru, co na jedno mávnutí dá i 160 kiláků. To byl další klukovský sen.
    Takovou brilantnost a lehkost letu umí docenit jen ten, kdo alespoň jedinkráte přičichnul k perutím rogalím. Náš Tom o tom může pohovořit nejzasvěceněji, ulétl nám, co by desetiletý, z kopce Kozákovského i s horolezeckým lanem na kterém byl pro sichr přivázán.

    Oči všech se pozvedly k nebi, ve směru, kterým tak naléhavě ukazoval. V té chvíli se už černý bod viditelně zvětšoval. Byl to pták kroužící v nezměrných výškách. "Kondor," řekl Paganel. "Ano, kondor," opakoval Glenarvan. "Kdož ví? Blíží se! Snáší se! Počkejme!" Več Glenarvan doufal?. "Pomátl se, kdož ví?" řekl. Paganel se nemýlil. Každým okamžikem bylo kondora lépe vidět. Tento velkolepý pták, kdysi uctívaný Inky, je králem jižních And. Dosahuje tam neobyčejné velikosti. Má obrovskou sílu a mnohdy sráží do propasti i býky. Vrhá se na osamělé ovce, koně a telata v pláních a unáší je ve svých pařátech do závratných výšek. Nezřídka krouží dvacet tisíc stop nad zemí, tedy ve výškách pro člověka nedosažitelných. A odtud, neviditelný i nejostřejšímu zraku, zkoumá tento král vzduchu pronikavým pohledem širý kraj a rozeznává i nejmenší předměty tak jasně, že nad tím přírodopisci žasnou.
    Verne Jules: Děti kapitána Granta

    To jsem ale ještě netušil co mě ten sen bude stát sebezapření. Můj šerpa mě na oplátku hnedka po návratu vytáhl do kurzu latinskoamerických tanců v Sue Ryder. Mě, pro kterého byly taneční černou můrou již před půl stoletím. Výhodou bylo, že se dalo zarezervovat i místo v tom útulném domově důchodců. Dvě štíhlé lektorky se uměly tak ladně kroutit v bocích a poutavě rozprávěly o tangu, jak honáci obcházejí bokem své stádo, levou nohu před pravou a bleskově točí hlavou zda od někud nevyskočí vlk. Po mase hovězím a vlně merino nejprofláknutější místní exportní artikl „tango argentino“. Líčko na líčko v těsném „abrazo“ na vysokých kramflecích ostrých jak býčí rohy. Proslavené naším Egonem Erwinem Kischem za „bordello ery“ kavárny Montmartre. Dovezené na sklonku století XIX. z nedalekého Buenos Aires, kde „evropské panny prodávaly svá těla a tančily tango“. Na jednu tanečnici připadalo tehdá sedm zdivočelých přistěhovalců rodu mužského.
    Ani po absolutoriu kurzu tohoto, jsme nezůstali svázáni konvencemi nějakých tanečních kroků a zůstali jsme u nápadité improvizace, odsouzeni tančit už navždy jen spolu.

    Výběr lodi nejlépe způsobilé, by nesla nás, a naše osudy, ponechali na ráno.

    Za kormidlo se ráčil postavit jakýsi Kybernétes. Padl prvý rozkaz: „loosen the rope“ a my vypluli. Na přídi našeho malého škuneru směřujícího k ostrovům, hromádka oblázků, jimiž námořníci házejí na leviatana, by zjistily je-li dosti blízko pro jejich harpunu. Tady ty vody kolem nás od nepaměti křižovaly koráby, plné až po čáru ponoru, naděje. Některé pyšné, jiné na rozpadnutí. Trochu dost bojíce se ale všechny, zda obstojí a úžina je propustí až do vod oceánu Tichého, nebo i jinak lákavě pojmenovaného.
    Na Magdaleně, ostrově tučňáků koukáte s oněmělou pusou. Žádný les, ale šedesátitisícihlavý chórus hluchoněmých dětí ve fracích. Pantáta dirigent stojí na ochozu červenobíle pruhovaného majáku se špičkou v těžkých mracích. Jen vyjímečne odloží dlouhý námořní dalekohled a sejde po točitém, za studena nýtovaném schodišti. I Anatol France by z toho tady byl štajf. Ten jeho „Ostrov tučňáků“ je jen slabý odvar, téhle skutečnosti. I přesto vám stojí za přelouskání.

    „Máte pravdu, jsou to dokonalí gentlemani“, odtušil Aljaškán. „Ano gentlemani z nejlepší newyorské společnosti uhlazených způsobů, členové nějaké tajné Society, snad Ku-Klux-Klanu, či Zednářské lóže „Cagliostro“ v černém plášti přes bílé roucho a s černou kápí, osobní garda osmnáctileté princezny kteréhosi operetního království, sbor mnichů z opuštěného kláštera někde na pohoří balkánském, zakuklené girls ze sketche velké revue malého boulevardového teatru ...“ J. V. Šmejkal, Dr. V. Vojtěch: The dog team of the South Pole, Byrd Antarctic Expedition, New York City 1930, str. 98

    V pátek, 6. října v půl šesté ráno vydali jsme se zase na cestu a jeli parou podél nízkého písečného břehu Patagonského proti rozervaným horám země del Fuego a skrze první a druhou úžinu k mysu Negru, kde povaha scenerie začala se poněkud lepšiti a rostlinstvo od zakrnělých nízkých keřů měniti se ve stromoví slušné výše. Když jsme projížděli mezi ostrovem Alžbětiným – tak zvaným od Františka Drakea – a ostrovem sv. Magdaleny, ohlíželi jsme se po myriádách tuleňů všeho druhu, kterými tato úžina oplývá...
    O třetí hodině odpolední dojeli jsme Punty Areny, jediného civilisovaného místa v úžině s velkou Chilijskou trestnicí... Anna Brasseyová: Kolem světa. Výlet po lodi Sunbeamu, Praha 1883

    O kousek dál byl ještě jeden malinkej skalnatej ostrůvek odkud se ozývalo ťukání klu o kel, jak na banketu v Obecním domě. To se mořští lvi dvořili konkubínám ve svém početném harému. Neradno tam bylo vystupovati z bárky, by Vás ty hory masa nepovažovaly za soky v lásce. Chudáci, podle nich morfiem nadopovaný Göring pojmenoval, naštěstí nakonec neuskutečněnou invazi do Anglie, jako „operaci Seelöwe“.

    Magalháens také uviděl bílé útesy nad vodou barvy olova a na nich jedenáct tisíc panen, ale to bylo pár námořních mil na severovýchod od našich ostrovů. Až sem ho prý dovedly mapy jistého Martina Bohemuse, jehož rod pocházel až z daleké české kotliny jako my dva. Byl už rok od své milované a viděl, jako správný námořník, ženský všude a ve všem. Jen nadrženej kapitán mohl takhle pojmenovat tahle puritánská skaliska.

    Na dnešek jsem měl krásně černobílej a tudíž, jak tvrdí kameramani, ostrej sen, jak nás korveta vysadila na pobřeží s půl metrákem hřebů kovaných, pěti sty prkny nehoblovanými a jednou statečnou stračenou na kost vyhublou od té dlouhé cesty. Od rána do noci jsme káceli prales araukárií „Opičího hlavolamu“, černé pumy pořád votravovaly, Mapučové chodili na pokec a zdržovali. My majíce na prvý pohled triviální ale jak se záhy ukáže, v té době ještě nesplnitelný úkol, přežít.

    Jako fundátor naší miniexpedice, počinem to přímo kavalírským, se nakonec vnutila i spřátelená Air France. Jako onehdy ČSA. Jako trapnou a na první pohled průhlednou záminku si našla, aby to tak nebilo do očí, orkán nad Prahou a dvoudenní zpoždění našich báglů. Ve skutečnosti nám ale chtěla představit malebná zákoutí Barrio Brasil v Santiágu. Útulnost malých pajzlů v koloniálním stylu, rybí tržnici s desítkami knajp a Alliendeho kdys rozstřílený prezidentský palác plný bílých uniforem se zlatými knoflíky a apoletami. Pyšné balustrády by rády diskrétně povyprávěli něco o té dávno zašlé koloniální slávě, úctyhodnosti, bohatství a vybraných způsobech. Ale i dne ku spatření tu jsou úslužní plniči tašek u kas sámošek. Velkoryse vysolila dvě stovky euráču na dřevo, jako kompenzaci za nezbytný nákup zubního kartáčku.
    Kousek od výstupu z metra ve stanici Salvador na nás čekal černý pes, jako by našemu Tondovi z oka vypadl, s rudým šátkem kolem krku, jen trochu vyšší, asi třímetrový a dutý, neb z papírmaše uhnětený je. V parku, který je poklidným předsálím epicentra chilských protestů na Plaza Baquedano. Jmenuje se „Černý poldobijec“ (Negro matapacos) a je fenoménem chilských nepokojů. „Stále štěká.“ Dýmovnice hozené policajty mezi demonstranty nazpět jim aportuje a do plexisklových štítů se zakusuje.

    ... Vnitřek letounu nebyl teplejší, než jak bylo venku, ale poskytoval stěnu proti vztekání větru. Mnoho času uplynulo, kdy vítr byl hlavní jejich zábavou — jakýmsi vůdčím motivem noční hry, plné smutku. Nebyl to obyčejný vítr. Nebyl to ani silný vítr nebo studený vítr. Bylo to jakési běsnění, které žilo kolem dokola, byl to pán, chvástající se a dusající po svém panství. Rozhoupával naložené letadlo a mocně jím třásl, a když se Conway podíval oknem, připadalo mu, že ten vítr ve vírech honí odštěpky hvězdného světla. ...
    James Hilton: Lost Horizon, 1933

    Aeroplán nás s Kytkou vysadil na hlubokem jihu, dost daleko na stranu polední, jak Pšonkové říkají v poludnie. Neb tam u nás doma na starých mapách strana půlnoční, na sever ukazuje a poledne jih značí.
    Fenomén vulgo uchopený jako fukéř nás provázel po celou naší výpravu. Započalo to tímhle úsměvným orkánkem nad Ruzyní, kdy se letištní personál směšně plazil po betonové ploše, zlomen v pase, jako skoby na věšení obrazů a gradovalo to až ve větry na pobřeží úžiny Magallaense, které učí anatomii, odhalujíc Myslbekovské tvary, připlácnuvše vyfoukanou látku, v tomto skorem teplém období krapet tenčí, na tělo. Ten průzkumník, zvrhlík, nestyďme se říci starej prasák, lepí tkaninu letních hábitů, odhalujíc kypré tvary dobře modelovaných Mapuček, neméně dobře skrývané oblé tvary místních lidojedek, vzácně i cestovatelek. Ty bývají ale o poznání placatější, zhýčkanější a tudíž naditější do více slupek. Fouká zpředu i na pozadí co oku také lahodí. Tvary mapučské tak ofouknuté jsou ze všech stran a sukno řádně utemované na ty jejich linie, neb nenastal naštěstí ještě čas kožichů.
    Ten všudypřítomný vítr, zrozený v Pacifiku, co tu cepuje stromy by rostly vodorovně, mraky a ptáky učí létat po zpátku, Karlíkovi Čapků, co ho vláčíme v baťohu, posloužil jako inspirace k Povětroňovi a Kytku dokonce nosit kapuci naučil. Podobný pofukuje jen v jižním Maroku, kde se s ním nomádi snaží bojovat kopími (vyhlásivše řádnou válku větru) a ještě na pláních kolem údolí Modrého měsíce, hlídaného lamaserijí Shangri-La. I stojí psáno ve svaté jedné knize Izraelitů, titul jejíž jsem již v paměti své neuchoval. “Sem i tam se toče chodí vítr.” Dobrý je tak pro nácvik slavného ústupového manévru kočovné společnosti Járy Cimrmana "Vichr z hor".
    Není to nějaký ukňouraný vánek, ale pěkně surovej vichr. Šaty ženskejm k tělu připlácne, nemilosrdně a rozpustile odtajňujíc vnady jejich a na odiv je kolemjdoucím vystaví. Podobně i uslintanej prasák slejvák laskominy takové mívává.

    „Dostalo se mi zpráv, že počasí bývá podél pobřeží průlivu někdy poněkud nehostinné“, lakonicky poznamenal Španělský místokrál v Limě po tom, co se mu ztratila další výprava.

    Jako onehdy svištíce si to s větrem v zádech po dálnici od Prahy. Nad Drábskejma světnicema nebe temný. Skály nasvětlené neskutečným předjarním sluncem. Slejvák a tak jasná duha vycházející rovnou ze skal. A takovej vichr, ze kterého mají radost určitě jen pokrejvači, neb jim jistě přinesl na křídlech rachotu na celé jaro. Snad krom Karla Janaty, kterému odnesl tento fukéř kus štítu na té jeho haciendě v Tymákově.

    "Jako na tomto světě větry vanoucí proti vám jsou častější než větry, které vám foukají do zad (to jest, neporušíte-li nikdy Pythagorovy poučky)"

    Co dále jest též kurzívou a není-liž výslovně uvedeno jináč, to čorka u nějakého pana Hermanna Melvilla.

    Zadržela nás až čára zpěněných vod. Časné ráno bylo na břehu průlivu. Barvy se pomíchaly s vůní a zvuky moře. Pajdavý cibulář tlačil před sebou kárku, osud a svůj dlouhý stín, proti všudypřítomnému větru až na roh naší ulice u penzionu Blue House uličkami lemovanými prkennými ploty, se zevlujícími otvory po vypadlých sucích. Rachot dvoukoláku budil psiska spící na chodníku. Postavit z nich takový dog team na další cestu to by byla hezká fuška, ale bojím se, nad naše síly, neb ani jeden z nás neschopen být jako pes na psa toho svého. Vítr jim celou noc prozpěvoval ku spánku na spleť Alexander Graham Bellových drátů na kandelábrech nárožních a najednou taková děsivá disharmonie, jako při ranních modlitbách v tibetském klášteře kdysi dávno, kdesi daleko pod Jo mo glang ma „Matkou světa“. „Šalotka má nějak moc slupek, to bude nějak tuhá zima.“ Nechá se slyšet tenhle cibulář s krámkem o dvou kolech pod řádně zašmodrchanou spletí drátů telegrafních.
    Kytka stíhá sklouznout se v paláci Sary Braun, privátního klubu vlněného barona José Menéndeze, ve fasovaných filcových láptích po starých, řádně voskovaných prknech pabukových, nebezpečně naleštěných voskem včel patagonských, o fous minouce vitrínu narvanou anglikánským čajovým servisem, přistavše až na litinovém radiátoru téže provenience.

    Naše nová španělská bezdrátová Telefónica alias O2, co má tu děsně modrou neónovou reklamu na Olšanské, co ruší noční šero až u nás na Pecích, poslala sic novoroční přání ale roaming prý ani náhodou. Přesto povětšinou chodily alespoň SMSky. "Dostati se z5 na Pe3n nebude 1duché 4U. SUL8, F2F,T2GO."

    Když jsem tam dole na hlubokém jihu, v domorodém busu do Puerto Natales nejprve měkcel uplacíroval Kytku, zbyl na mě čtvrt sic vedle poněkud grandiózně prdeliózní, krapet snědší Mapučky, pardon vedle dámy s poněkud fortelnějším až monstrózním fundamentem a ještě ke všemu dost užvaněné, naštěstí však jen ve svém rodném jazyce, jak bývá prý v kraji tom zvykem dobrým. Vyrozuměl jsem jen, že čím dále na stranu polední prý je kraj i lidé drsnější a mravy jejich surovější. Dle toho dobře hněteného pozadí i popředí, hnedka na bíledni bylo, vypracováno tak jistojistě hnětouce často těsto na ty jejich vyhlášené chlebové placky starému i drobotině své, jakoby snad kořenů v našich Věstonicích nebo mezi tureckými hnětačkami těsta měla. Asi nejvěrněji má tuto tématiku zpracovánu v bronzu, hlíně a porcelánu naše Evička Roučků. A slovník architektury by mluvil něco o proporcích spíše barokních.
    Rodná hrouda si vyrazila do velkého města za hranice všedních dnů od hejna Leghornek nebo tady spíše plameňáků nebo pštrosů. Teď se vrací a na ty svoje Leghornky se zasejc těší.
    Výkřiky do tmy a vzkazy tištěné na tričkách obepínajících úctyhodné nárazníky dalších spolucestujících indiánek. Rovnou přes uličku si dřepla postarší vyzáblá Velšanka z jedné zchudlé místní diaspory, kontrastující na první pohled s okolním osazenstvem. „Obecně to tu smutně chudne od toho debaklu, přihlouplého nápadu s prokopáním šíje Panamské.“

    Puerto leží u ústí úzké slepé zátoky „Poslední naděje“ na jejímž konci to museli zoufalí námořníci Magalhaese otočit.

    Skutečnost, že čára pobřeží mizí za mlhavým obzorem, sice podle kronikáře výpravy naplňovala část posádky úzkostí, ruka prozřetelnosti ale zasahovala – jako už poněkolikáté – jasně ve prospěch malého, hranatého despoty na kapitánském můstku. Ocelově šedé vlny studeného moře po dlouhé době nabraly modrozelený nádech a zvlídněly. Plachty už netrhala vichřice, ale nadouval stálý vítr vanoucí přesně směrem, který lodě potřebovaly. Nižší portugalský šlechtic Magalhaes svému „domovskému“ panovníkovi zjevně nepadl do oka. Dlouhá léta sloužil v podřadných funkcích na jeho lodích či ve vojsku, zároveň žádal a domáhal se možnosti zařadit se po bok mužů, kteří ve stejnou dobu stáli na skutečných kapitánských můstcích, otevírali nové prostory, poznávali nové světy a – samozřejmě – také u toho bohatli a získávali vliv. Manuel I. rozmáchlé ambice svého poddaného ignoroval tak dlouho, až ho šlechtic požádal o propuštění ze služby, čemuž panovník, kterému byl ambiciózní muž bez charismatu zjevně naprosto ukradený, bez dalšího vyhověl. Později hořce litoval, to už ale Magalhaes spolu se skupinou dalších zhrzených Portugalců dělal kariéru u dvora strategického nepřítele, Španělska... Laurence Bergreena Over the Edge of the World: Magellan’s Terrifying Circumnavigation of the Globe

    Jsou chyby, které nelze neudělat. A jsou i omyly vzbuzující obdiv. Jsou také prohry, před nimiž je třeba smeknout klobouk ... Jan Vladislav: Otevřený deník 1977-1981

    Plul podle nejčerstvějších map našeho rodáka z království Bohemians, kartografa Martina Bohemuse, jsme již zmiňovali výše. Map, které namaloval pro Portugalskou korunu v Lisabonu. Jak se dostaly do rukou Španělského rivala, zůstává záhadou.

    Připojíme se k nábřežním bloumajícím omylům pana Darwina. Ukázka toho jak to dopadne, když si dá evoluce na čas nebo jen krapátko zaspí. Dokonalé cestovatelské mimikry, zdařilá aklimatizace nebo obojí? Nechci se chlubit, ale prostě jsme zapadli. V hostinci té díry, kde lišky dávají dobrou noc, ponecháme jako omylem jeden příruční kletr s větším slovníkem španělštiny od dědečka, knihu Chilský deník a několik dalších těžších zbytností. Chtěje tak trochu opičiti se po vzduchoplavcích zbavujivších se pytlů s pískem a konečně odlepiti prdel od matičky země.

    „Stoupáme?“
    „Nikoliv! Naopak! Klesáme!“
    „Něco horšího pane! My padáme!“
    „Přisámbůh! Vyhoďte přítěž!“
    Silný hlas prorazil vzduch: „Vyhodit vše co tíží! ... Všechno! Budiž Bohu poručeno!“

    Jest známo, jakou citlivostí rovnováhy jsou opatřeny balóny. Stačí třeba vyhoditi nejlehčí předmět, aby ihned vyvolán byl pohyb ve smyslu kolmém. Přístroj, plovoucí ve vzduchu, chová se jako nejpřesnější váhy... Julius Verne: Ľîle Mysterieuse, 1875.

    Trek "W" podědil půl jména od precizních hodinářských soustruhů Lorch a Boley.

    Nejčastěji potkáváme mladé študenty za země Izraelské, jako kdysi Japončíky, dokud byli ještě bohatým národem. Ti také, po své velké cestě světem, makali až do stáří. Takovou školu života do nás fedroval i náš abbé.
    Zpoza chatrče-kuchyňky s panty ze starejch podešví, tam někde pod Torres, spíše zemljanky, za kterou by se nemuseli styděti ani partyzáni z těch Květíno Brd, vykukovaly zas ty jejich věčné notofágy – pabuky dobré na tesání kanoí. Šamani na táhle trapince hledali znamení v tvářích na ochozených kořenech těchhle pabuků, jako my tam doma v Českém ráji na cestě po skalnaté šíji, hřebeni co kličkuje Pantheonem nad Malou skálou, na kořenech pinií posypaných šiškami se semínky co dokážou zahnat hlad jako žaludy z horského dubu paloverda v Sierra Madre – „Matce hor“.
    Zašlo slunce a zpopelavěly stezky iberoamerické. Na rekognoskaci terénu nezbyl čas, bez varování padla mlha. Poslední ztracený šaman v téhle jediné chatrči nabádá. „Zavírejte! Nevyvrzejte mi tady teplo!“

    Zažili jste už někdy ten pocit absolutna. Dva dny se plahočíte mlžným pralesem, pijavice vám lezou do nohavic, dírkami od tkaniček do křusek nebo zákeřně čekají ve vyšším štoku obřího roďáku a třesou se jen na to aby Vám mohly přistáti za krkem a najednou Vás praští do očí bílé štíty všech Annapúren, bělejší než sních ze kterého jsou vymodelovány na pozadí temně modrého nebe. Reflexivně je zavřete a pomalu otvíráte jestli to náhodou není sen. To bylo před mnoha lety v Himálaji a vrací se to každou chvíli, stačí oči zavřít. Teď stojíme mokří, pod podešvemi vibramů obří šutr kazatelny a frňák zapíchnutej do bílý tmy, která se dá krájet. Těžko rozeznat, kde končí hladina a začíná mlha. Horizont je krapet rozmáznut prstem ukazovacím na kresbě uhlem. U nohou v suti se dá jen tušit šedozelené kalné jezero a za ním na dosah ruky na jediný okamžik vykoukne kilometrová úplně kolmá stěna Torres. Magie okamžiku. Dostaveníčko s něčím, co nás přesahuje. Chtělo to vzít ze stativu neb bylo dosti pošmourno, ale nebyl čas ani na bleskovou momentku. Pár kapek zázračného ustalovače tak mít, co to uchovává navždy. Ještě, že oko je dosti pohotová camera obscura.
    Někdy prý není na škodu trochu zapomínat, radili Ti dva, Němčour Alzheimer a Anglán Parkinson, ale tady to nejde, tady by to byl přímo hřích.
    „Ausgerechnet zrovínka někde tady byl počat svět.“ Z hnusně pragmatického hlediska je to úplný nesmysl. Tohle pohoří je přeci jedno z nejmladších, svědčí o tom rozverná mladistvá rozeklanost a špičatost skalisek jeho. Podezřele stejnými slovy popisoval impresi krajiny i jeden již nechodící filosof na úplně protilehlém konci světa. A měl při tom na své šišce úplně stejnou hučku jako ti domorodci tady kolem nás. Tvrdil to včera večer u ohně jeden Mapuča. Ale kdoví, co jsem mu rozuměl, spíše to byl výplod mé choré mysli. Oba jsme v mládí pochytili asi stejně ubohou slovní zásobu slov anglických. Tvrdil taktéž. „Z Vás pane, čiší na hony nakažlivý entuziasmus. Vědeckými kapacitami prokázáno jest, choroba to nebezpečně lidstvu potřebná.“

    Na řádně tesaném stole, po vyždímání rozloženo ošacení, po nočním lijavci krapet zavlhlé a uklohněny raňajky.

    Pan profesor Souček bloudil již třetí měsíc se svým potomkem jižními končinami tohohle kontinentu a jako ostřílenému kozákovi mu padl do oka rovný flek v ďolíku v centru ležení. Za rozbřesku, kdy horolezci chvatně dokončují ranní hygienu míra trpělivosti staré senkrovny přetekla a započala neznatelným potůčkem kličkovati a hledati si cestu mezi kopulemi North Face, až ten profesorův přibytek odmítla obejít meandrem jakým se inspirovaly svastiky v kraji kolem řeky Efes. Nepomohla rychle zbudovaná hráz z písku a došlo až na překotnou evakuaci. A protože ranger v takovém Campamento Italiano je produkt vědeckého inkubátoru z Punta Arenas a taky něco jako rychtář, soustředil ten mladej všechny své vrásky v jediné zamračení a zrychtoval rychle žumpu novou a protože jsme ho v tom nemohli nechat, trochu jsme mu helfli. Časté pauzy, bradami opřeni každý o tu svoji lopatu, vyplněny malými exkursy do hlubin poznáni a tajemství existence. Řádně proprán a krapet vypíglován explosionalismu Boudníkův. Bylo mu doloženo, že předchůdcem Vládi, i když nechtěným, byl můj děd z matčiny strany. První abstraktní vizionářský experiment skromně vytvořil na dveřích dřevníku na Hrádecké, kde čistil štětce. Dávno a dávno předtím nežli Jánošík Andy Warhol protlačil tu svoji pixlu od CocaColy do světových galérií.

    Nuance v koncovce. Vytvářel takové nesmyslné, krásné věci a nezřídka se dopracoval až k nesmyslně krásnému výtvoru, jako třeba k těm dveřím dřevníku, kde čistil, řádně máčené v ředidlech, po mnoho let štětce po natírání, co v takovém hospodářství potřebovalo. Do té doby nežli přesýpací hodiny jeho dobře ukryté kdesi hluboko mezi prohulenými plícemi naposledy zasýpaly a zastavily se.

    „Klesnul na bednu za okénkem, vzápětí se na pultíku objevil hrnek kávy, tři krabičky cigaret značky Globus a dvě otevřená lahvová pivka. Nic neplatí, je to na dluh ...“

    Kafralo se krapet taky o tom, jak kybernetické sítě, míněny tím ty sociální, mohou trochu otupit hroty ideologií, potažmo konfliktů jimi vyprovokovaných. Na oplátku nám před odchodem stačil ještě poradil, „tam nahoru se oblecte jako cibule!“ „A občas slezte a vystavte se mikrobům v Punta Arenas. Aby to zasejc nebyl tak obrovitej ranec virové nálože. Za pár let by to byl takovej šok, že byste pomřeli, jako indiáni po příjezdu prvních misionářů, neznajíce fintu infikovaných lízátek, jak to činila lady Mary Wortlay Montagu nechavše jimi nakazit pro sichr neštovicemi svá pětiletá děcka." Srovnatelným průšvihem s vývozem chřipajzny na Cortezových šalupách k indiánským kmenům, je prý ten dnešní export výdobytků nešťastné konzumní spotřební filosofie západního světa k domorodým kmenům, včetně divochů ruského impéria. Zhoubná touha po posledním modelu smartphonu... Nemají oni proti takovým svodům a neduhům protilátek, vytvářených ve vašich zeměpisných šířkách a délkách po dlouhé generace. Alespoň u některých našich spoluobčanů. Já sám například takové štěstí pohříchu postrádám.
    Sečtělý byl dost a kdyby se byl býval chudák narodil ještě pár set verst na SSV, zrekrutován byl by Kytkou co by kaprálem jedné z universit Pražských, neb ona to má v krvi. Předkové z Brd po několik generací tam v tom zapadákově rychtářovali neboli fojtovali. Což doložiti může mnich Daniel Vetter, který se s podobným úřadem, zvaným Lochman setkal i na své pouti zemí Islandskou, již léta Páně šestnáctistého třináctého.

    Každý stupeň jižní šířky, který jsme překročili, nutil nějak jednoho k o kousek větší, až nebezpečné sdílnosti. Ještě štěstí, že jsme to nedotáhli až k pólu.
    Každičká minuta zeměpisné šířky tady dole má větší váhu nežli celý poledník zeměpisné délky tam nahoře kolem rovníku. Byloť hobby pana Kolumba, v překonávání poledníků, co se tady smrskávají v jednodenní školní výlety. Co jej ale naopak vůbec nevzrušovalo, překročit nějaký ten stupeň šířky je tady heroickým počinem. Všimli jste si také, že polárníci mají zcela jiné mety nežli mořeplavci, kteří si umanou, že obeplují zeměkouli.

    „A kadibudky máte splachovací nebo hezký?“ Dotaz domorodce.

    Pozdržme se tu na chvíli u tohoto nezřídka krapet zavánějícího, nepochopitelně pro někoho i poněkud žinantního tématu kadibudek, často nechvalně vonících architektonických skvostů. Nezřídka v symbiose s baňos a jinými kouty a komnatami uvolnění vegetačního. U nás doma totiž neříkáme, spadlo to do propadliště, ale do kadibudky dějin. Nejhezčí a nejmilejší, kam a kde z nás spadly všechny starosti, dozajista byla ta pod javorem prababky Kateřiny na Hrádecké, pod orientačním bodem kanonýrů Franty Josefa I. V nejzazším cípu zahrady, kudy kdysi procházela stará Poštovská úvozová cesta na Prahu, zvěčněná v té odrhovačce o poštovským panáčkovi. Při otevřených dveřích jištěných propáleným čibukem namísto rýglu, mirador na angrešty, růžový hloh a starý ořešák - papírák. Kromě té hlavní výhlídky tam byla po pravé ruce jetě špehýrka sloužící i jako střílna s výhledem do šeříkové džungle, kontrolující zadní vrátka do polí a pod ní příruční knihovna, regál s řádně ohmatanými od štamgastích pazourů, předválečnými časopisy z hospody, útlý paperback z válečných let "O sadaření" a ještě jeden skvostný, mnohastránkový bulletin z Moulin Rouge na papíru křídovém s nádherně naivně necudně lechtivými obrázky slečen, ač poněkud zažloutlými. Babiččin suvenýr z Paříže. Kam se jako choť nádražácká vypravila a na odstavné koleji pár dní s vagónem samých ajznpoňáků a ajznpoňaček vegetovala a přičichávala k vůním Paříže, dále pak pokračujíce až na rivieru Francouzkou. Jindy to bylo zasejc až do Boky Kotorské. Žili trochu jako naši legionáři na BAMu o pár let dříve.
    V zimě k té kadibudce děda Václav musel každičkého rána, nežli jsme s Mírou vylezli z vyhřátých duchen v kanafasu oděných, proházet úzkou cestičku na šíři uhlákové lopaty vysokým sněhem. Na věšáku u dveří uchystána, v zimě houně pro tu ledárnu, kam se chystáte, v noci k tomu ještě ajznpoňácká baterka zvaná světlovrh se šoupátky pro červené, zelené a modré mámivé světlo všech mašinfírů. Ta signalizovala; kadibudka pod javorem je volná, netřeba bude producírovat se a podupávat za noci ve sněhu před dveřmi ve frontě. Prostě všechno si tak trochu bralo mustr od těch dědovo mašin. Vedle baterky výpravčího zvládající hravě zmíněné tři signalizační barvy, ještě ta houně zvaná havelok. Vše na věšáku na dveřích, co se jimi odcházelo do mrazivé noci, obé sloužilo coby semafor, co věští a dává volno na cestu ke kadibudce, že je jako volná, stačilo kouknout, že tam zrovna jsou a nikdo je nemá v pazouře a na ramenou. Z okna kuchyně bedlivě vartovala babička, zda bludička dorazí tam kam má a ještě jeden obrovitý sněhulák pod oknem. Nos z té největší mrkve z bedny s pískem ze sklepa sroubeného ze starých náhrobních kamenů s nápisy a'la "poslední sbohem" v češtině i němčině decentně naruby, dovnitřku jen k té mrkvi otočenými, kde byla tato uskladněna na zimu, uhrančivé oči ze dvou kusů černého uhlí, z pod rantlu nakřáplého děravého smaltovaného hrnce, co trůnil na sněhové kebuli bedlivě sledovali, zda dojdeme až k budce a cestou nevyrábíme žlutý sníh, který Eskymáci zakazují svým tažným psům lemtati, a tudíž se nehodil ani pro naši noblesní chundelatou Dášenku. Ta cesta vedla ještě kolem růžového hlohu a dále bezovou alejí, kvetoucí povětšinou už počátkem května, co jsme každoročně slavili osvobození americkou armádou. Ten šeřík dělal živý plot v koutě zahrady za kadibudkou, kde byla i zadní vrátka za humna a do lesa Pytel.
    Hnedka jak slezl sníh tak kolem té cestičky pod špalírem rybízů vyrazily hnedka prvně žluté petrklíče, kterými svatý Petr odmyká jaro, pasujou prej ale i do tý jeho nebeský brány, u který vartuje aby se mu tam neprotáhl někdo, kdo tam nemá co pohledávat. To jsme slyšeli od dědy snad stokrát.
    Na druhym placáku piedestalu slávy by mohla stát ta kadibudka v řecké Methoni na terase haciendy s výhledem na ostrovy Sapienza a Schíza. A v těsném závěsu pak ta v horolezecké chajdě pod Monte Rosou i té nad Svatým Mořicem. Těm ležel u nohou pod kolmou skalní stěnou v půl kilometrové hlubině celý svět s blesky a hromy nad hlavou. Tam shora, pod špičkami popradek, vypadali lidičky jako blechy a stejně velký byly i ty jejich trable. Občas není od věci podívati se na to směšné lidské plahočení z takové boží kadibudky.
    Ne výhledem ale čtenářskou vybaveností není určitě nezajímavá ani ta Nedvězská. Její příruční knihovna se skládá ze samých útlých svazečků. Obsahuje tituly, jako: "Jak poslouchat hudbu" od Ludvíka Kundery, vydání Bohuslava Henricha z Husovky, kde sídlil po dlouhá léta i náš Psychologický ústav Akademie Běd. Nutno zmínit i titul: "Staroionští filosofové přírodní" s deklarovanou cenou 40 H, Česlo Latinský slovník a jeden z nejtěžších kalibrů, "Umění státi se magem". Mágem s krátkým "a". Ještě roku 1920 v majetku Osvětového Odboru čs.pěš.pluku čís.44 a další paperbacková vydání, pro případ, kdyby došel PANAPR, což by byla samozřejmě katastrofa hodná pana Koniáše z Tovaryšstva Ježíšova (Societas Iesu), co povzneslo naše školství do nebývalých výšin.
    Mini Korán hnedka pěkně vedle neméně profláknutého dílka, Bible v kolibřím vydání s nezřídka zatracovaným, krapátko kontroverzním evangeliem sv.Barnabáše aby se náhodou některý z účastníků každoročního Bramborového muže necítil ukřivděný a nenašňupnul se pročež. Tedy Bible těch obřezaných i pokřtěných a jako poslední v řadě a tudíž první na ráně, i ta moje od pana Exuperyho. Jeho Malý princ. To vše nad nezbytnou fošnou, přistávací plochou dvou much i coby psací stůl návštěvníků včetně psacího náčiní a babiččino kostěných brýlí, jako v nóbl hotelu, kdyby z jednoho při té bohulibé dřině něco kloudného vypadlo. Při tom nebývalém prokrvení mozkovny Vaší vyprodukuje orgán tento nezřídka nejednu velkou myšlenku hodnou zaznamenání.
    Mělať ona jedinou nepatrnou vadu na kráse. Študýrování v této, jinak dobře vytuněné příruční knihovně klasiků byloť čas od času nutno přerušiti vítáním slunce, Surjou to jogínů, neb Velkému bratru, pohybovému čidlu žárovky tamní se v přesných intervalech zazdálo, že ničeho rozumného nečiníte, neb se nepohybujete a ona sama zhasnula, šetříce tak proud drahý elektrický, vyráběný vrtulí nad dubiskem naším z větru a z paprsků slunečních. Prostě nutno se bylo každou minutu zavrtěti, by pohybové čidlo mělo jistotu, že tu stále ještě přebýváte a nemusí po vás zhasínati. Nemaje bohužel toho okna do hlubokého údolí alpského. To jen z části nahrazoval list vytržený ze starého kalendáře irského se svažující se ulicí lemovanou domky se slaměnými střechami doškovými.
    Takové okno zbudováno později alespoň v zatepleném podkroví v šikmé střeše nad ponkem, tím s dřevěnými šroubovicemi ze dřeva jabloňového. Na podzim je odtud výhled na do zlata oděný modřín zvaný verpán, na verpánky prý dobrý. V zimě na zasněženého hada sjezdovky z Lysé a v létě na černé těhotné mraky přicházející od Pšonků. Za jasné noci mléčnou dráhu a vůz Velký. Stačí zvednout hlavu od hoblice. Až budete stavěti jednou sobě tu svoji kadibudku, přimlouvám se, aby měla svoje vypulerované okno pokud možno do údolí, anebo alespoň dvéře co jdou nastevřít kvůlivá takovémuto meditačnímu výhledu jdou. Hlavně nelámat si hlavu, zda je lepší meditovat na lačno, nebo s plným teřichem a každého, co se čirou náhodou připlete do cesty, toho svým světobolným dilematem neotravovat. Tady v Nedvajzu takový auslág supluje jen ten kalendář. Okno to ale není, to zas má skleněná budka objevené onehdá v chajdě pod Rysy. A co teprve ta v noclehárně Rif.J.A.Carrel s pětatřiceti pryčnami a stovkou dek. Kam se musíte doplazit do času obědového, abyste utrhli místo, kam složit hlavu svoji na noc. Ta na západní hraně Velkého Maťasu – Matterhornu. Poslední štaci výstupové cesty z Italské Rif. Duca degli Abruzzi.
    Božímu výhledu na Rabínův náhrobní kámen z dámských záchodků UMPRUMu mohl zas konkurovat snad jen ten přes zeď skrze okno, přímo z mé katedry na starý Židovský hřbitov za krátké avantýry s Filosofickou fakultou ještě za působení v Akademii běd při vtloukání kybernetiky do kokosáků zahraničních studentů z Afriky na nešťastném příkladu automatiky splachovadla našich záchodků. Své kouzlo má i ta v Čertoryjích, pod skálou, o edémek vedle koupelny s teplou vodou z karmy zavěšené v jeskyni na pískovcový starý chyt, zvaný ve slengu lezeckém hodiny. Nebo ta stále splachovaná budka rozkročená nad potokem cestou na Machhapuchhare. Naopak ten zcela suchý záchod u nás v Nedvajzu byl pro vnučku Sťopíkovu z Michiganu přijezší, takovým adrenalinem, že na podruhé do Čech ji již nikdo nedostane a na cesty za takovým adrenalinem můžeme prý kliďánko zapomenout a my si ho tak považujeme.
    Starobou svojí nemohou všechny tyto soutěžit snad jen s tou v Efesu z mramoru bílého, ta u cesty na Ararat a splachovací bidet starých Védů v Tisse na Srí Lance.
    Na opačném pólu krásna ale určitě ne interesu stála tahle Patagonská a nebo ta dávná lámská ve Lhaském klášteře Serra, s přiléhavým názvem "Růžová zahrada". Do tohoto našeho ostře sledovaného tematu patří ještě jedna cedule, neb poutač obřích rozměrů jako vše v zemi sovětů, vítající nás před letištěm Domodědovo, cestou na Kavkaz. „Strogo zapreščajeťsa zasirať okréstnosť aeroporta !“ Po bližší rekognoskaci toho okolí došli všici účastníci expedice „Bělalakaja“ k jednotnému závěru, bylať cedule tato jistě na místě tomto zaslouženě a možná ještě krapet malá. Nebylo to dozajista od soudruhů jen mlácení prázdné slámy a jako svazáckou proklamaci nebo závazek, jak je vašnostům libo, bych to raději ale hodil do prvé osoby množného čísla.
    Mnohem hlouběji a fundovaněji se v tématu tom šťoural nějaký Áda Hoffmeisterů v dopise Honzíkovi Werichů. O hajzlících a také o padání a záhadném hroucení se ježků pro sušení polínek na zimu dobrých, uměl krásně a rád vyprávěl rodák z vedlejšího údolí, kudy vede železnice, nějakej Vláďa Komárků, co uměl tak krásně škrábat do kamene, rýt do dřeva a měl vůbec první japonskou zahradu v Čechách. A nám po něm zvostala překrásně suchou jehlou vyškrábaná židle, co dostaly Kytka s Terkou po návštěvě té japonérie a Terkulce visí v jejím doposud nezatepleném podkrovním kamrlíku, hnedka vedle okna. Nebo je to cesta kvetoucími stromy, nechce se mi tam nahoru zrovna vyštrachat. Až někdy půjdu kolem jejích dveří s krokodýlem místo kliky, upřesním Vám to.
    A co teprve slavná „La Scala“, latrína operního klubu kapitána Corelliho.

    Mylodon, vyhynulý obr-lenosti alias obří lenochod z jeskyně v zátoce Poslední naděje provincie Magallanes. Made in natura. Dnes už jen co by kůň na šachovnici vedle pionů z Velikonočního ostrova, ten co přespává v kysně našich pendlovek. Nedávno ještě cíl expedice Daily Express, která inspirovala Artura Conana Doyleho, otce Sherlocka Holmese, k sesmolení nesmrtelného románu Ztracený svět. Končiny, kde vznikaly a dařilo se legendám.

    Odpuste mi tu smělost, ale ty velké koule kudrnatého dřeva na kmenech a větvích pabuku patagonského svádějí k odvážné hypotéze, nikým dosud neprofláknuté, zda nemají cosi společného s kouzelnými koulemi cizopasné rostliny, podobné našemu jmelí, jež v různých odstínech žlutozelené až hnědé, vegetuje na větvích vedlejších. Utřeny jako mramorová bábovka, kterážto umí ze všedního nedělního odpoledne vykouzlit záležitost, v řezu takové hlavy dřeva kudrnateho v místech, kde kdys napadeny drápy překrásných cizopasníků-necizopasníků. Z tlustých řízků takového nádoru byly vyráběny i židle, ba dokonce desky stolů na velrybářských škunerech a jsou vedle haprťaček z obratlů velryb k vidění v muzeu starého pana Magallaense v Punta Arenas - "Písečném punktu".

    „Vezmi opichu a máty na prach ztlučené, jenž by vážil deset peniez a k tomu též ztlučeného kmínu, jenž by vážil čtyři penieze, a prach z prustvorce a směs s jarú strdí a púštěj v uoči, když chceš spat jít.“ Strdí, strď, stred, streď coby med či medová plástev značí. Neb nezkalený i upřímný zrak pro včelaření nezbytný jest.

    Že by konec vetkozrakosti a šmouhovatýho světa. Buď je to těmi modrými bobulemi Calafatkami, po kterých je tady vše pojmenováno a co byly dnes podávány ke snídani s rosou ranní, nebo tou nadmořskou výškou, která blahodárně působí na konvexní vyboulení šošovek. Nebo to bylo tím zbytkem červeného Nero vínka, co prokrvuje sítnici, nebo to způsobyla ta ryba z chladného moře se svými karotenoidy. Na oční jógu s masírováním spánku, přesně tam, kde vedou oční nervy, možno bylo nám zapomenouti, neb pustiti ji k vodě a jen řádně mrkat. Včera k večeru nebyly ruce dost dlouhé a dnes na psaní lodního deníku už nepotřebujeme brýle. "Kytko, mám sto chutí je rozšlapat a nebýt toho, že s tím Moleskine jakoby srostly a jsou památeční dědečkovo od Johna, toho co ho zamordoval ten magor v osmdesátým, tak už se dávno stalo." Možná ale za to může Světlík lékařský spadnuvší do tůně, kde jsme si ráno protírali oči. Ráno postačily dycinky čočky slabší a večer o něco silnější ale tohle je už moc silný kafe.
    V krajích našich se tohoto úkolu rády ujímají a zastávají a zhostí se jej dobrovolně borůvky Kanadské až odkudsi z Blueberry Hills v daleké tramtárii, co na oplátku od nás nekompromisně vyžadují hrabanku z našeho lesa smrkového a rašelinu od Daliborovy slati tříjezerní míchanou s rohovinou paroží jelenů i rohů krav tamních pro špetku dusíku. Ony taktéž dozrávají pěkně pozvolna a denně ráčí naservírovat na okoštování jen hrst plodů svých, aby tyto nezevšedněly nám. A na takový koláč borůvkový s drobenkou, nutno posečkat a neužírat po několik dní nebo vyrazit za Pepou Holých do Vancouveru nebo alespoň na Sněžku, což se ale hrubě nelíbí ochráncům tamním. Pročež konečně nutno rozšířit plantáže naše a olemovat i cestu ke včelám odkopky těch původních od Simči. Společně nově i se sříbrolistou Oblepichou a Kustovnicí čínskou, neb nic zdravějšího se pánubohu vytvořit dosud nezdařilo. S Calafatkami směle soutěží o metál nejzdravějších pochutin planety.
    Ještě jedno kouzlo znaly ty bobule. Stejně jak pohlazení do zlatova olíbaného palce nohy indiána kmene Ona v Punta Arenas Vás bezpečně jednou přivedou nazpět sem k protinožcům.

    Modré bobule uměly léčit i kurděje a jako každý správný lék i zabíjet.

    Storku o nekonečný vidličce v steak hausu pod Fitz Royem musíme stůj co stůj ututlati před Ivanem. Kdyby to náhodou prokecnul před nastoupeným hasičským sborem v Semilech, bude nadále hasiti sám a jeho hasiči hromadně vezmou roha do Argentiny, neboť jsou to vyhlášení gurmáni a dávno tomu co hlásali, "hasiči leží, peníze běží".
    Ivánka, který se asi jako jediný z našeho okolí stále ještě zastává Homo postsověticus, frustrovaného z rozpadu Stalinova impéria s poděděnými imperiálními choutkami a instinkty, formovaný odmala propagandou hledající viníka vlastního pomýlení a neschopnosti, kde jinde, než za hranicemi svého obzoru i těmi geografickými a ne uvnitř, za zdmi kremelskými, u vlastní “věrchušky”. A to přitom chudák od nich vyfasoval asi řádně nebezpečnou dávku ozáření.
    To bylo tak. Počátkem osmdesátek při tankování paliva do jedné z přísně ututlaných RSD-10 Pioňer alias SS20 Saber s jadernou hlavicí, zakopané coby kamenem dohodil od zámku Rohozec, raketa bouchla a vypustila mračno, oblak radioaktivního prachu, jako od špinavé bomby. Hned tam odtud odváželi patnáct rakví sovětských vojclů, dlejících tam právě posádkou ale následně začala stoupat i úmrtnost tehdy zasahujících českých hasičů. Byl to prý pořádný fajrunk a sjeli se tam i semilští. Mixy s betonem, jeden za druhým zasypávaly a konzervovaly to nešťastné silo a budovaly sarkofág ne nepodobný tomu Černobylskému. A teď po čtyřiceti letech, kdy toto dopisuju, to z něho konečně leze, jako z chlupaté deky, že má krapet dost strach o svou kostní dřeň a je jeden z posledních, od toho zásahu, kdo ještě nezaklepal na nebeskou bránu. Držím mu všechny palce, že to jsou jen příznaky postcovidového syndromu.
    Ivana, co fotřík jeho těsně před tou druhou válkou výhodně zakoupil 90 hektarů těch nejčernějších hvozdů na Dukle. Prostě terno jako chytit flek druhého houslisty na novém Titaniku. Dřevo těch stromů je tak prošpikováno střepinami šrapnelů, že se ho dodnes bojí každej katr. Toho Ivana, co se nesmazatelně zapsal do análů kaskadérskejch zlomenin při věšení Drážina prádla nad jejich vanou ve velkejch tlustejch fuseklích. Po banálním uklouznutí, ještě chvilku balancoval na hraně vany nad záchodovou mísou, ve kteréžto ale neomylně skončil po hlavě, zlámavše si vše, co se dalo. Těsně před odchodem do výslužby následovala ještě exhibice sjezdu po hasičské tyči v čerstvě vyfasovaných teplácích, neznajících tření. Po kotníky se zabořil do betonové podlahy před nastoupenými vyleštěnými hasičskými stříkačkami.

    Jíst vidličkou se v nedávné době považovalo za cosi zjemnělého a nemužného. Kromě toho to bylo nebezpečné, protože měla dva ostré bodce a při bujarém rozveselení z vína hrozilo zabodnutí do rtu či do jazyka. Proto se výrobci snažili experimentovat s různými počty hrotů - někdy i pěti či šesti - a pak se na konci devatenáctého století ustálili na čtyřech. To byl počet, který působil a fungoval nejpříjemněji. Jak to, že zrovna čtyři vyvolávají nejbezpečnější pocit, by nám musel vysvětlit nějaký příborový psycholog. ... Bill Bryson: Dům, domov, domácnost, dějiny architektury. PRAGMA

    "U nekonečný vidličky", "Nebi na jazyku" neb "U vytahanýho bachoru", nápadu to značně nezdravýho, neb k obžerství vás nutí. Na druhou stranu "každý sval i buňku je nutno trénovati". Prostě zleniví a zblbne, jako zeměměřič co dostane od Jezuse GPS navigaci. Navigační mozkové buňky nepoužíváním zákonitě zakrní. To bylo opravdu prokázáno u taxikářů Londýnských, a proto nás asi vizionářský děd Václav tak krásně prozíravě terorizoval, chtěje po nás, po řádném zatočení na jedné noze, v odlehlém koutu našeho černého lesu Pytel zvaného, při odvážných houbařských výpravách, hnedka po následném očí otevření, směr k naší rodné hospodě ukázati. Tvrdil to i náš strýc Karel s prošedivělým věčným strništěm, když nám píchnul čuníka a následně pakoval obrovské vepřové plechy na cestu do Sarajeva, toho co tam zamordovali Ferdinanda. A kvantita těchto plechů byla přímo úměrná ekonomické zdatnosti naší mladé socialistické společnosti a směnnému kurzu naší čerstvě poměnové měny, co zbavila většiny úspor naší bábrlinku a všechny škodováky, kterým se to tak zajídalo, že vyšli do ulic.
    Když jsme ty delikatesy otevřeli v pustě na mezi slunečnicového lánu, shodou okolností akorát u toho jeho Uherského Szekesfehervaru, stálo nahoře sádlo a božský rosol. Bylo to přesně tam, co zdrhnul císaři pánu při tom pomstychtivym tažení na Srby, za vydatné pomoci jedné tamní jeptindy, a tam co nás vypekla prasklá poloosa u škoďárny barvy petroleje, po tom velkém karambolu, co nám v Pešti maminka vypadla ze sedadla smrti potom, co nás roztočila stejně modrá Avie jako na obrtlíku, při té neslavné výpravě se šťastným koncem v Jugošce u Branka Vrljeviče, toho co pekl ryby chycené harpunou vykovanou a zakalenou na Hrádecké dědou Václavem, na čoudících révových výhoncích na chodníku před jeho prastarým domem na rynku uvnitř hradeb Šibeniku. Octavie, ta prvá ještě bez křidélek, byla po zbytek cesty na boku vyspravena bílým igelitem, aby na nás nepršelo, ustřiženého z buchty na střeše plné tábornických nezbytností, jako ten khaki skládací stůl, dvě křesílka a dvě rybářské štokrle pro nás s Mírou. Od té doby nemohu ani cítit bramborovou kaši z prášku, ač vlastně ani cítit není, no prostě averze až za hrob, neb jsme jí tam pojídali po tři dny čekajíce na mezi, mezi slunečnicemi na tátu až přijede s vykovanou tou polámanou poloosou z nedalekého Székesfehérváru.
    Pro těch směšnejch pár desítek plechů, co se nám podařilo propašovat až do hradeb Dubrovníku a později i Splitu, kam se odebral na penzi i sám císař Diocletianus, jako první císařský penzista. Znavený po čtvrt století vyčerpávajícího pronásledování křesťanů. Proslýchá se, že i on tam cosi propašoval. Nechci ale pomlouvat, to si ověřte sami. Tak pro těch pár pitomejch konzervyček, na nás nevím proč, místní pokřikovali „paštičkáři“ a přitom to bylo samé čisté strejcovo zadní vepřový, ve šťávě vlastní. Tu jeptindu si ale nakonec, k tetíno nemalé radosti nepřivezl, jen jednu strojovnu na vixlajvantovym řemínku s dýnkem plným tajných šifer ve stříbře naškrábaných, císaři pánu asi řádně zrekvírovanou. Po odšroubování rámečku skla, jako to běžný bylo u leteckých meziválečných. Ta se dala ze stříbrného pouzdra vyklopit na pantíku strojovna tvarů neskutečně překrásně žensky oblých a tudíž oku lahodících, mechanismus inspirovaný starými špindlovkami na klíček zvanými jeptišky, možná dámské vojenské, značeny Omega, s blanokřídlími rafičkami připomínajícími ty vážek, potaženými teňolinkou blánou světélkujícího fosforu. Pojmenovány po těch, co jediné měly svatou trpělivost s nýtováním těch jejich vlasových řetízků. Korunku měly krapet subtilnější neb je nemusely ty drobné prstíky štelovati a natahovati v leteckých rukavicích z kožešiny beraní. Dozajista musely patřit té jeho převlečené jeptindě. Nikdá je nesundával a tetka Karlová na ně dost žárlila.
    Z toho svého vejšlapu s legionáři na východ si přivezl moudro prosáklé až k BAMu skrze hranice, za kterými si vegetila svým vlastním životem civilizace Říše středu. To úsloví ale napovídá cosi o té říši se starostmi, nám Čechům ani ne tak zas moc vzdálenými.

    „Ten, kdo ví, kdy má dost, má dost. Kdo to neví, nemá dost nikdy a nikdy ani nezví proč.“

    Řekl bych, že podle tohohle importovaného kréda celý svůj zbylý život žil a nadále se jím vždy řídil. Tenhle bonmot mi připomenul o mnoho let později jeden nadějný slovenský Enfant terrible, rok potom co naskočil do prezidentskýho šnelcuku a my Čehůni jim ho tehdá dost záviděli.
    Po svém návratu z fronty ale i později rozumoval. „Jako zastánci sekularizace mi tam trochu chyběla spiritualita mých spolubojovníků, myslím, že je držela nad vodou. Ale na druhou stranu to všechno tam vedlo k fatálnímu odcizení všem církvím.“ Vyprávěl, že tak jako dělostřelecký granát prý nikdy nepadne do kráteru po tom minulém, tak byly za jeho tažení v kurzu jednou už prostřelené malé tlusté Bible nošené na srdci, jako amulet nejlepší, ochraňující před kulkami Friců a carských vojclů v zákopech protějších tou dobou náhodou dlících. Jinak o svém tažení i legionářské anabázi strýc Vilém, fotřík Přemýk o něm vždy mluvil jako o Vilovi, mlčel jako tajemný hrad v Karpatech, nic víc jsme z něho už nevydolovali. A také přestal po návratu chodit do kostela. To samé prý potkalo mnoho jeho souputníků.
    Každej chlap má asi mít svý tajemství. Jeho životní družka tetka Karlová, co na něj doma čekala, babičíno starší ségra, nám často bez souvislosti kladla na srdce: "při vstávání nejprv uzemni jednu nohu“ a strýc Vilém přitakával „a Laurinku řádně zahřej, než pohne kolama“. “Všechno se dá vysvětlit, bohužel ne všem.“ Tetka se za něho ale nemohla provdati, poněváč měla vdovskou ajznpoňáckou penzi po svym prvnim neboštíkovi, co se nešťastnou náhodou při posunování připletl mezi nárazníky šnelcuku od Budějic.
    Strýc byl tak trochu protipól potravinového kodexu dědy Václava. Patrno to bylo od prvého pohledu. „Kvantum potravy ukrajuje dny Tvé na světě tomto.“ Geny Lochmanů se ale tak trochu popraly s tou druhou větví Bäuchelů.
    A co Vilém Karel říkal na vzmáhající se tehdá hnutí vegetariánské. „Podívej se na vola, na vedle stojícího krále zvířat lva a jejich jídelníčeky. Co Vás to tam na té tvé Alma mater učili?“ Tak oponoval svému nejmilejšímu synovci Přemkovi. Poté co se právě čerstvý absolvent medicíny nesměle pokusil poučovat o střídmosti ve spotřebě jeho vlastních výtvorů masných. „Stačí si dát jako předkrm kousek kaktusu hoodia co zahání hlad, staronový lék na tajli. To mám od jednoho přičmoudlýho rotmistra z východní fronty."

    Jak pomalu stárnu, dělím souputníky - vrstevníky kolem sebe na ty, co žijí v přeludu, že jim okolní svět určitě něco dluží a na ty co vědí, že naopak dluží něco jemu a mají se co ohánět aby ten dluh splatili. Neb s dluhem se nemá odcházet.

    Tak jako já toto píšíc, se pokouším splatit alespoň kousek dluhu strýci Vilovi i ostatním předkům, pokrevním i nepokrevním, a nejenom předkům, za to že žili.

    Zapovězeno bylo o nemocech svých baviti se u stolu jeho, vlastně hnedka po překročení prahu jeho, jako o něčem nemístném až neslušném. Ač jinak letory mírné, hovory o zdravíčku ho dokázaly přímo vytočit. Utnul je pravidelně lakonicky vlastním bonmotem. „Normální opotřebení a únava materiálu, staroba.“
    To byl ten strýc co o něm všichni, koho jsem znal, říkali. „Měl v životě řádně naloženo, ale nikdá se nelitoval.“ Nesnášel a nedokázal se srovnat s prostředností, nikde. Kam vkročil ale hlavně asi ve svém vigvamu, proto zřejmě až nemístně protěžoval a hýčkal mého fotříka Přemka, synovce, k nemalé to nelibosti ségry jeho mladší, Libuše. Špendýroval mu asi první kolo s berany a přehazovačkou v Plzni, francouzské to provenience, což hrdě hlásala cedulka pod světlem, zlaté Primky s vlasovou dlouhou centrální vteřinovou rafičkou aby jeho nejoblíbenější a řádně protěžovaný synoveček Přemek, mladý pan doktůrek, mohl svým pacošům přesněji tep srdeční měřit. Velký dřevěný kufr s mikroskopem Zeiss s přehršlí sklíček, ricinovým olejem na preparáty, objektivů a okulárů. Ještě dnes se nám na něj na skříni pořád práší a čeká zda si některé naše vnouče nevybere dráho přírodovědce nebo po pradědovi mastičkáře. Též vyfasoval fortelný psací stroj Remington na přeťukání své habilitační práce. Ten se později šiknul mé Kytce na přepisování pana Orwella se sedmi průklepy, i dalších samizdatů, což mu přivodilo ohnutí několika pacek s bukvami a jednou možná poslouží ještě jako hračka pro vnoučata, v době samořiditelných elektromobilů a robotů. Jestlipak už tehdá Vila tušil, fištrónu měl na to dost, že tenhle jeho stroj takhle skromně přiťukne alespoň jeden malinký hřebíček do rakve komančům nebo jim alespoň šlápne na kuří oko.
    Ten můj datlík na něm tehdá vyťukával:

    „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ Orwell („1984“)

    Odsun Němců po druhé válce, ten živelný i ten následný, posvěcený dekrety Benešovými, Vilém co si pamatuju komentoval. „Každá msta nese v sobě zákonitě sémě dalšího budoucího hříchu.“ I když použil slovníku člověka zbožného, za zbožnost jeho bych s dovolením pazouru do ohně nestrčil. Jeho kontakty s matičkou církví, až na tu eskapádu s tou již zmiňovanou jeptindou, co mu pomáhala zdrhnout z ležení císařovy armády u honvédského Székesfehérváru, Stoličného Bělehradu, Alba Regia, nebo chcete-li Stuhlweißenburgu, byly myslím jinak dost vlažné. A měl v tomto ohledu úplně jasno. „Kolaborace Němců s Hitlerem, je stejně z dnešního pohledu fatální a nepochopitelná, jako ta naše pozdější s režimem komunistickým.“ Dodávám. Na rozdíl od nás se oni s tímto selháním ale dokázali, až na malé výjimky povětšinou lépe vyrovnat. Podstatně lépe v té západní, méně morálně deformované a devastované části, a to platí ještě i dnes, mnoho let po opětovném sjednocení Německa, kterého se chudák už nedožil. Potom, co po Praze stály stovky, možná tisíce opuštěnejch bakelitovejc Trabošů.
    Co čirou náhodou vyplavalo i po drahně dlouhé době na hladinu dějin. Můj táta hnedka poznal, že co kdysi jeho strýce Vili bylo, prostě co po něm zbylo, bylo nějak fortelnější, mělo tudíž větší výdrž, než v kraji zvykem bývávalo. Role dehtové řádně pískované lepenky, zvané thérák o tloušťce čtvrtky palce nebo tlustě pozinkovaný plech, co spolu dodnes pokrývají pěkný kus Terčino chajdy na Hráchách. Neošizený věci, jako vše co dělal. A peníze se ho také držely a vydržely. Snad vše krom té Vilíkovy vily, kde fotřík prožil větší část svého dětství, která přežila sice bombardování za války, ale nepřežila nápad jednoho totalitního kreslíře paneláků.
    To vše výše popsané ale nebylo vůbec nic proti tomu, jak krásně uměl ta svá moudra procítěně promlčet...
    Zbyla mi po něm krom těchhle jeho mouder i vlněná řeznická zmijovka, kterou málokdy, co si pamatuju sundaval, dnes už řádně prožraná je od molů ale stále hřeje na pleš moji.

    Potomci moji, právě jsem se přistihl, jak ve svých vzpomínkách oblékám naše společné předky do hávu heroického, pomíjejíce jejich nedokonalosti, které jako bytosti lidské jistojistě taktéž nepostrádali.

    Ale rychle zpět za tu velkou louži. Omylem zabloudivší sem vegetariáni nezřídka prý konvertují na víru jinou. Hnedka za dveřma z ulice bylo vyuzené království mistra profláknutých argentinských bifťourů, harpunáře Kvíkvega s čerstvě oholenou lebkou. S racionální výživou mělo společného toliko co čabajka. Když jsme vstoupili, stál zády k nám. Svůj extrémní vzrůst ponižoval širokým rozkročením, by mohl pohodlnějc krájet bez nahrbení na špalku pro kuchtíky normálního vzrůstu jarní cibulku. Stará námořní mapa nelhala, jsme v kraji obrů. Už to vypadalo, že očekávání Gullivera v zemi obrů bude nenaplněno, že stačili vymříti ještě před naším příchodem. V trámu nad porcovacím špalkem zabodnuto několik kuchyňských kudel. Rukojeť jedné byla o poznání ohmatanější a uhlazenější mozoly, vizitka to stáří, oblíbenosti i zamilovanosti. Ve všech případech značky to nejvyšší kvality.
    Jizvy se těžko holí a svěřit je lze jen staré harpuně a ne nějakému modernímu nesmyslu jako Mach 4. Bez téhle pomůcky nedal ani ránu.
    „K čemu jinému už se hodí? Mám ji po svým pradědovi. Než odešel do toho věčnýho hampejzu, trochu s ní škrábnul a namíchl, na tom svym podařenym vejletu, tu Achabovu bílou mrchu a to sichr nebyla žádná zkratka ke štěstí. Nevydařená avantýra."
    „Sem mi vlastně dohnala nekalá zkušenost s jeho soleným masem, bejvalo po tolik let naloženo, že sůl sežrala všecky živné látky, a maso ztvrdlo tak, že plavci nemohouce ho jísti, pro zábavu z něho vyřezávali si tabatěrky."
    „Chtěl jsem dokázat, že to jde i jinak."
    Otevřené ohniště jeho, odděleno bylo od knajpy promaštěným pultem plným omáček pro ochucení. Vedle klasik typu zelená z pepře madagaskarského, nebo mexického dipu Guacamole z avokáda světlejšího odstínu stejné barvy, stála nasládlá místní červená specialita z calafatek. Osmahnout flákotu se může jeden naučit, ale pro omáčky se musí narodit.
    "Tyhle bobule se fakt hodí ke všemu. Na velrybářských škunerech jsme je dlabali na skorbut. S velrybové, neboli leviatanama máme utrum, tak jsem skejsnul tady. Je to všechno práce těch Vašich zavšivenejch greenpeaceaků."
    Ten vyzáblý kuchař se nechal ještě slyšet. "Snítko rozmarýnu uprostřed rozmarného léta nikoho ani tuhle flákotu neurazí stejně jako pár hoblin parmazánku. Správný steak má takovou teplotu, by jej vetelinář mohl ještě vzkřísiti. Křehký jako nekřesťansky nehovězí brzlík z telete ještě na mléce. Půlkilová porce dva palce tlustého špalku, řádně po třicet dní odpočaté flákoty z tvora podobného škotskému plemeni Angus dostane z každé strany maximálně minutku, žádnou briketu tu netoleruju." Objednávka "well down" je okomentována strašným šklebem. Jen ve vlastní šťávě až na kořeni jazyka ochucena calafatkami.
    Opovržlivě dokázal zpražit každého, kdo na tu jeho boží flákotu nandal několik omáček současně. U kořene nosu se mu pak ještě více prohloubila vráska podobná té, co krášlila i fotříka "Židovky z Toleda", taková ta bezpatková iniciálka “N“. „I v kulinařině platí střídmost. Jedna chuť. Nespatlat všechno dobrý dohromady.“ Byly-li by ty blesky zpoza černých brv opravdický, denně odvážejí černí valaši s chocholy, ty kaštany co si troufli napančat více nežli jednu přísadu, zabivše tak ta veledíla. "Štamgast hlídající kalorie, to je prostitutka, která šilhá na hodinky." Takové gurmánské neštěstí.

    Kvíkvegova tvář pomalována různými barvami, připomínala západní svah And, jehož jednotlivá pásma ukazují po řadě různá podnebí. Bylo však v jeho výrazu něco, co nebylo nijak nepříjemné. Duši nelze ukrýt.

    Domov jeho byl welmi daleko za mysem Hornovým...

    Originálně vychován v duchu nejpřísnější sekty nantucketských kvakerů. Celý jeho pozdější život na moři ani pohled na mnohé neoděné rozkošné ostrovanky kol mysu Hornova, nic, pranic nepohnulo tímto rozeným kvakerem ani v nejmenším, ba nezměnilo to ani jediný záhyb na jeho kabátě.

    Nalevo pak byla palírna kořaličky a nálevna, kde za dřevěnou mříží operoval malý majitel, plešatý skřet nabízející delirium různých vinět, ovšem za příplatek k jednotnému vstupnému za stravu tuhou. Šťouradel do zubů v tom kraji steaků naznali a bylo pročež nutno přitesati sobě sirku, nebo polénko z koše u kamen. Ať mi nikdo netvrdí, že těmhle domorodcům neostávají zbytky těch jejich bejků v mezerách mezi stoličkama. Po takových hodech. Velkým blahem, pocit z dobře přiostřené sirky, co by zubošťouradla.
    To zákonitě vyvolalo vzpomínky a na přetřes přišla gurmánsky založená kočovnická divadelní společnost, nezřídka hostující v šenku u prabábrlinky Kateřiny na Hrádecké, ve které se kdysi angažovala její dcerka, naše bábrlinka Ema se svojí éterickou mladší ségrou Vlastou, Františkem Josefem Čížkem, Annou Čížkovou a prvním milovníkem Krauzem, co získal ostruhy a nóbl móresy v nedalekých Bavorech, než přistál a zakotvil u nás v Plzni. Při gáblíku si prý počínal dycinky „knížecky“. Jedl velmi pomalu, vše řádně vychutnávaje a zapíjejíc jedině burgundským. Na konci takové trachtace rituálně nevytíral talíř chlebem a už vůbec ne prstem nebo jazykem, jak bylo tehdá běžně zvykem. A přivezl si tam odtud od těch germánů podivných novot a móresů, dotud v kraji našem neslýchaných povícero. Zlý jazykové pomlouvačný tvrdili, že byl onehdy dokonce přistižen jak se nakonec důkladně a dlouho šťoural nějakým párádlem v zubech. Myslím, že do těchhle argentinských pustin to brzo, brzičko taktéž přikvačí. Pampa kolem je těhotná očekáváním. Jako na smilování, na první kapku po období sucha. Musí to přijít každým okamžikem.
    A aby toho nebylo dosti, taktéž se provalilo, že si před každým lokem, dokonce nějakým bílým šnuptychlem ústa svoje otřít měl. A to bylo už přespříliš. Vrchovatá číše společenské tolerance přetekla.
    Dva číšníci na place se započali sázeti, odkudže přicházíme? Skončilo to plichtou.
    Klienti opouštějící vývařovnu se na první pohled lišili od těch příchozích, těch s očima ještě hladovýma. Ti dřívějc přišedší, s teřichy přecpanými k prasknutí se spíše vypotáceli, pod fousy si nadávaje, "jaký jsem to blb? do smrti smrťoucí si nezavážu tkanic u svých botek." Černé svědomí Vám naservírují defilující podvyživená robata z Bangladéše.
    Tetka Karlová, jak už jsme zmiňovali, starší ségra naší babky z fotříkovo přízně, si dvakráte do roka odskočila z cesty poslušné diety žlučníkové, co ji naordinoval její nejoblíbenější synovec, náš táta. Prostě si dala oraz a vycestovala za hranice všedních dnů upečíc sobě větší, tak čtyř kilovou husičku, co ji cpala šiškami po celý zbylý rok. Pěkně s křimickým zelíčkem. Na stěně nad postelí v kuchyni oproti kamnům jí visel strýc Vilém a vyčítavě, z pod hustých brv na ni merčil. Takhle holka se už brzo potkáme. Sádlo z pekáče sice řádně slila do plecháče a tím nás častovala na chlebech s cibulí, přesto jí pak bývalo tak krásně zle jako těmhle kaštanům co právě opouštějí Kvíkvegův lokál. Dali si prostě bene.
    Nějak tak na tom byl i náš Toník, když coby šestiměsíční štěně objevil omylem pootevřené dveře spíže s uskladněným, neodolatelně vonícím pytlem svých zamilovaných bobulí Canino. S pupkem jak buben jsme ho navečer našli vedle prázdného pytle.

    Cestou na Hráchy skrze Křimice se moje Kytka každého podzimku nechá, jako pan Magallanes, co přišel o kejhák na ostrově Mactanu, zlákat reklamou na nakrouhané zelí proti kurdějím, oběma těmi cestovateli vyzdvihovaným do nebes. Přišel na to ale nějaký James Cook, co vedle Austrálie objevil hlavně tenhle lék a prevenci na skorbut, Möllerovo Batlowovo chorobu ale nedal si to včas patentovat, tak mu to Kytka vyfoukla. Po přidání cibule, soli kamenné a notné dávky kmínu, po plném houževnatém pytli, jako po rohoži, na zápraží Nedvězském musí poskakovati, jak na trampolíně, každá návštěva, často jen za tímto účelem zvaná, za což si koflík z tykve dobře zkouřeného čaje maté od Mapučů vyslouží. Pak je obsah toho pytle řádně nahňácán do kamenáče ve spíži ve sklepení skladovaném.
    Až o mnoho let později jsme si oba nezávisle na sobě uvědomili, že to byl asi nejšťastnější kousek našeho společného života. Příčinou tehdejších malých rozepří bylo, tedy přesněji ty rozmíšky se točily téměř dicinky kolem tématu zatápění, rozdílných to názorů na teorii hoření a nejlepší lék na snížení hladiny cholesterolu se točil opětovně kolem tepla, ale na uhašení takového požáru postačilo naštípat hromadu švestkových nebo březových špalků, v nejhoším těch z jívy od včel, lepší medikament než-li několik nejvzácnějších čínských váz z dinastie Ming obětovat na rozbití o naše krásné, do zvoniva pálené dlaždice, těch váz co bylo nutno hodit na podlahu vždy pár, protože jedna bez druhé neměla skorem žádné ceny. Takových co si P3k nechal ocinknout v Orienálním ústavu až někde na Zbraslavi. Měl chudák bohužel jen jednu z páru.
    V údolí zašmodrchaném dráty elektrického vedení s tím od naší lucerny, i když jsme již na samé samotě byli, ale pořád ještě v obci zvané Nedvězí s našimi kráčejícími menhiry, jednou mladinkou sakurou a tou bonsají na kuchyňskym stole. Kytka nejraději postávala u kuchyňského auslágu s výhledem na zápraží, dobře maskována, schovávaje se za právě rozkvetlé ledové květy na okenních tabulích. Zápěstí opřena o pracovní desku ze dvou fortelných tmavých fošen z Petříkova ořešáku ze zápraží v Tatobitech zhotovenou, na katru naší pily u žlutého trabanta pořezaných. Tam před okny měla na pleteném krmítku nebo spíše houpačce, z proutí od téhož Petříka, kterýžto nás do tohoto Ráje vlastně přitáhl a pak si zdrhnul do nějakého Žabokřiku; na stravu u porce slunečnicových semínek z té slunečnice zabloudivší omylem do našeho děravého okapu, hejno opeřenců spořádaně čekajících ve frontě na řádně posraném madle kolem nedaleké kosodřeviny. Brhlíka lesního se svojí menší družkou, sýkorky včetně koňadry, modřinky a uhelníčka, jednu sojku obecnou, téměř vyhubenou pro tyrolské pokrývky hlav, vzácně i párek vyštafírovaných strakapoudů v červených hacafracích rozeznatelných jen podle černé a červené rádiovky. To bylo onehdá té zimy co uhodily mrazy kruté, jen po otevření lednice dýchlo na nás teplo, neb to bylo nejteplejší místo v chalupě. Za oknem únorové slunce ale mráz až kosti praštěly. Každé ráno si uvařila tu svojí culibrndu a ryla si ty svoje koně a cyklisty do tvrdé folie, kterou popatlala černí knihařskou, načež je tiskla na starém lisu po učitelce výtvarky z Lisé, řádně zakoupeném na Aukru od jejího vyvedeného vnuka. Při kterémžto bohulibém počínání, shora z police pro talíře a cizokrajné čaje na ni bedlivě pokukovalo čtvero šnečích očí. Dva kovaní šneci, co pravidelně na svých hřbetech u snídaně dvé vajíček na hniličku plných božího cholesterolu na místo ulit nosívali. Ty od kováře se kterým jsme společně kdysi profláknutý i bájný Ararat ztéci chtěli. Pokud to sníh a mráz dovolil tak se každičké takové ráno vypravila pro čerstvé noviny k benzínce a do Lídlu pro nějaký nesmysl a dva sýrové rohlíky, cestou kamenována těmi ostatními nekrmenými zpěváčky, co se v mrazu tom za letu v kameny letící měnily. To bylo té ukrutánské zimy, co se nám mrcha rtuť každičké noci schoulila ke spánku do malé baňky u dolního rantlu teploměru na zápraží.
    Jako průhledné záminky posloužily tedy tyhle ranní noviny a teplé ještě rohlíky ale tou pravou příčinou, druhým exilem bylo jí macchiato a tamní toaleta s teplou vodou přímo z kohoutku, v kavárně u kina Jitřenka, v jednom z těch legendárních pajzlů, který povýšili na svůj kancl semilští umělci a manažeři bez portfeje. Azyl za jednu kávu. Štamgasti ne nepodobní těm „expats“ z Chicaga nebo předválečné Remarquevské Paříže. Kytka podvakráte v týdnu ještě spěchávala ke koníkům do Chuchelny, kde kydala hnůj a vše co nutno bylo. A na Karlíkově louce za dřevníkem se popásala jedna už dávno deklarovaná ale dosud nezhmotněná koza Líza. Dostávali jsme pravidelně s Tondou jediný úkol. Vyprázdnit do Květíno návratu lednici, kteréhožto jsme zhostívali se rádi a nezřídka s úspěchem.
    Když bylo nutno odskočiti si narychlo na operu do Smetanova divadla na Květíno abonomá, stavení osiřelo a na truc vymrzlo, nutno bylo po návratu fajrovat po celou následnou noc. Službu konajícího topiče určil vždy metaný los.

    Kuchtíci tamní ale předváděli ještě několik dalších profláknutých specialit.

    Assado - na všelijaký způsob pečená masa a různé druhy drůbeže, hlavně kuřata.

    Curanto - směs všeho co dům dal, dušeno pěkně v zemi pod zelenými listy. Nezvratný to důkaz proláknuvší, odvěké styky s Polynésií.

    Empanády - půlměsíčkové plackové kapsy plněné hovězím, kuřecím, nebo i mořskými plody s cibulkou nadrobno a do skla osmahnutou. Vše řádně v troubě propečeno. Podobný pokrm má snad každý národ. Nepálci svoje "momo", Rusové "pirožky". Pozor!!! Empanados je také porce kokainu od dealera.

    Puchero - vařené hovězí maso.

    Locos - blázen - krabí skořápka plná bílé flákoty, která nesmrdí rybinou. Pozor, zašažena-li červeným přílivem, smrtelně toxická jako i ostatní mořské plody takto postižené.

    Nache – čerstvá jehněčí krev s citronovou šťávou a zeleninou. Místní Bloody Mary.

    "A pokud jde o kuchařinu — i když uznávám, že je v tom kus slávy, protože kuchař je tak trochu důstojníkem na lodi, přece se mi nikdy nezamlouvalo péci drůbež. Když je drůbež upečena, řádně omaštěna a moudře osolena a opepřena, není ovšem člověka, který by o pečené drůbeži mluvil s větší úctou, neřku-li zbožností, než já. Modloslužebnická náklonnost starých Egypťanů k pečenému ibisu a hrochu — ta je odpovědna za to, že vidíte mumie těchto tvorů v jejich ohromných pekárnách, pyramidách." (HERMAN MELVILLE: Moby Dick or the Whale, strana pátá.)

    Naproti „U hrnců na zkoušku“ stále vařili polévky. Prvá byla z malých šťavnatých škeblí sotva větších než lískové oříšky, promíchaných s rozdrcenými lodními suchary a slaninou nakrájenou na kostičky! To všechno bylo omaštěno máslem a dostatečně okořeněno pepřem. Paní hostinská velice spěchala, aby mohla pokračovat v hádce s mužem v červené košili, který na to čekal před domem ...

    Pro úplnost nutno ještě zmínit jídelníček výpravy Fernanda Magallanese.

    Yerba-maté - elixír života. Čaj yerba.

    Čajový obřad vyžaduje nahňácat co nejvíce listů cesmíny do nádobky kalabasa neboli matero, kterážto opakovaně zalévána budiž vroucí vodou v pauzách na hlasité usrkávání stříbrným brčkem s placatým sítkem ode dna nápoje toho.

    Šoféři autobusů i náklaďáků nezřídka zaměstnávají na dlouhých štrekách yerba-mate asáky a asačky, nezřídka ještě nezletilé, mající jediný svatý úkol, dolévat za jízdy horkou vodu z čínských termosek do kalabasy s napěchovanými lístky cesmíny a podávat tento lektvar proti usnutí za volant veliký jak kolo od vozu, sedíce na bobku aby nezabíraly cenný sic pro kaštany nebo stopaře. Práce prý ne moc dobře honorovaná.

    Josef Kořenský popisuje náčiní užívané při pití paraguajského čaje maté. Nádoba z vyschlé okurkovité divenice zvané španělsky matero. Bombilla je troubel k srkání opatřený na jednom konci cedníkem.

    A nakonec ještě jeden recepis vlastní. Hořké maté dobré je přes plátek sušeného banánu na jazyku přelévati.

   
    Kamkoli se dnes ve své moudrosti rozhodneš zavésti a uložit hlavy naše ku spánku moje drahá, neopomeň se předem optati kolik bude koštovat nocleh tento a nebuď příliš vyběračná! Na Casa Del Vinto –„Dům větru“ si nech pro tentokrát chuť zajít. Věz, že naše Visa kreditka, má sic za fotra glejt řádu rytířů z Malty, vynález to nadčasový pro podporu ruchu cestovního i výprav křížových do  Země svaté, ale s námi již po dva dny nehovoří. Vybrali jsme si jako na potvoru kreditku bankovního domu, co má asi krapet hlouběji do trezoru. A ke všemu přečerpání limitu, neodpustitelná to logistická chyba nás může stát život nezáviděhodnou smrtí hladem. Možná ku škodě nebude, přiučiti se rychle jak „kudlu pískati“. Pomni, nejenom dvířka bankomatu, ale i třetí vrata klášterní nám před frňákem přibouchnuta byla.
    Ještě mnohem dřívějc nežli začali s těmi běžnými bankovními účty rytířů svaté války, pilovali Templáři také pravidla pro krájení sýrů. Napůl mniši, napůl rytíři, co jídali v refektáři, spali v dormitáři a modlili se v breviáři. Dokud vlála korouhev, nesměl jediný Templář bojiště opustiti. Nakonec ale strategicky vyklidivše Templ Jeruzalémský, včas se stáhli na Maltu, nevyhnuli se však závisti v ten pátek třináctého, té velkolepé myšlenky hodné krále, zbaviti se toho komu dlužíš.
    A právě teď, neznámo kde se v něčí šišce líhne myšlenka na bitcoin.

    Prostě, co se movitosti naší momentální týče, máme s tou kostelní myší, co onehdy spatřena byla pod sandálem neznámého světce v Santiagu, hodně dost společného. Ta by možná poradila. Ne ta taxi-myška co na ní stojí dycinky Ganéša, vyobrazen koštujíc ananas. Ta ví o chudobě cestovatelský velký hobogo.
    Onehdá se do podobně prekérní situace dostal i jeden náš slavný rodák, Harant Kryštof. Na stopy jehož narážíme, kam se hneme. Hnedka to výstižně komentoval ve svém cestovatelském deníku. Později se ze stejného důvodu musel i znovu oženit a něco málo vyženit, včetně jedné poloviny hradu Pecka.

    Vedena neomylným instinktem, sledovala ulice vedoucí k vodě, kde bezpochyby jsou hostince lacinější, i když ne právě nejlákavější. Vrzající vývěsní štíty, které měly vábit, ale naháněli jen husí kůži.

    Stejně skřípalo a vrzalo větrné kolo plné rezavých lopat na babiččino Hrádecké hospodě. Točilo se na vysoké kovové konstrukci, na takové malé věži pana Eiffela. Ty jeho lopatky poháněly dominantu naší větrné hůrky se šnekem čerpadla utopeným někde hluboko dole ve studni. A propos, ten pan Eiffel tu zanechal nejednu stavbu, včetně centrálního nádraží v Santiagu a dokonce jednoho kostela. Brvy zdárně kamuflující rez jako železný chameleon.

    Vpravo i vlevo míjela bloky temnoty. V tu noční hodinu posledního dne týdne byla ta čtvrť zcela opuštěna. Noc byla velmi nejasná, ledová a nepříjemná. Neviditelný strážce osudu, nás ale stále střežil, tajně nám šlapaje na paty a jaksi záhadně na nás působyl.

    "Starobylý mráz z nebes, kdo jej tvořil? (23.žalm, Kniha Jobova)

   
Jak jsme jen o fous utekli z mordy tý vichřice co přifrčela z poza štítu Fitz Roy - Cerro Chaltén. „Chaltén" mapučsky značí něco jako „kouřící hora“.

    Kytka se právě hotovila podávat čaj o páté a něco na zub. Fukéř náhle ale započal cloumati celtovinou stanu našeho a vším uvnitř a bohulibé počínání její zhatil. Vzdálenost od eschusu ke rtům byla i pro řádně vytuněnou lžíci MSR nepřekonatelná, cestou vše pobryndala. Tak jsme po chvíli pokusů o nasycení zanechali. Čertiska na okolo stojících skaliscích se započala chechtati a připravovati na rej svatební.
    Ven se nedá vystrčit ani frňák, tak si bereme na paškál toho kapitána, jehož jméno po něm podědila i ta špice nad námi. Toho, co přemlouval otce Charlesova, aby syna svého s ním pustit ráčil na plavbu do téhle divočiny.
    Práce v terénu byla mezi gentlemany té doby v módě. Jedni se vrhli na geologii, jiní na přírodní vědy či archeologii. Ti největší dobrodruzi cestovali na druhý konec světa. Postupně se pro tyto pány ujalo nové označení - vědci. Jejich zvídavost a nasazení byly nevyčerpatelné. Žádné místo na zemi nebylo příliš vzdálené a žádné téma bezvýznamné.
    Synáček žádaný byl proto, že měl něco, co se na takové cestě docela šikne. Teologické vzdělání, a že by mohl vnést krapet světla a přivézt důkazů pro křesťanské teorie o stvoření světa. To se ale setsakramentsky přepočítal a litoval. Dost kvůlivá tomu později vyváděl. Darwin nacházel samé důkazy o tom, že korálové útesy, které právě prozkoumal a vůbec celý svět je mnohem starší, nežli tvrdil ten jinak setsakramentsky dobře napsaný bestseler od Božského architekta. Když po šestnácti letech vytáhl Arcikarlík svoje horké ale na tu dobu až moc cool pojednání o vývoji druhů, modlil se starý Roy, kéž by tam ono zůstalo na věky věků.
    Kdo neokusil takové sloty, nepochopí ani Miserere mei Domine. Slitování. Štěstí i počasí jsou povahy vrtkavé. Všechno horstvo spiknulo se proti nám, jako kdysi při té noční buřině v sedle pod Havranem v těch našich krásně malejch velehorách.
    Uvězněni v kopuli od okamžiku co soumrak škrtl o okolní vrcholky, utloukáme špačky a čas plány na předčasnou evakuaci a vidinou pravé domácí čokolády v domku na kuřích nožkách dole v El Chalténu, kde vám na počkání na uvítanou uklohní Mozartovu kouli velikosti vejcete pštrosa choike, právě kolem cvalem promenádujícího se po jediné, hlavní prašné ulici dlouhým rázným krokem, jakým umějí rajzovat i naše kropenaté slípky po dvoře Hrádecké hospody.

    ... srovnával později stav svých nosičů následného kritického jitra velmi názorně se stavem včel za velmi studeného podzimního rána: „Tito jinak tak živí tvorové už sotva lezli. S námahou se potáceli kolem. Byli omámeni a bez chuti k životu, nechtěli vůbec vylézti ze svých skrýší a myslili pouze na návrat.“ Aby je pohnul k další cestě, dal jim podati velmi vydatnou snídani. Ale ani tento prostředek, jindy tak osvědčený, neučinil je povolnějšími.
    George Mallory a Andrew Irvine: Zápas o Mount Everest, 1924

    Tma je naše deka a koupelnou nám ráno bude horská řeka, nějak tak podobně to zpívá vítr a Hanka, ta východňárka.
    Při tom nočním fukéři pod Cherro Torres a sedlem pana Exupéryho se jednomu honily šiškou takové ty myš Lenky na prvé osadníky přeživší v opuštění jen po tři zimy, kdy hřeb měl cenu zlata a naděje zprvu odložena, posléze definitivně ztracena byla. Všechny až na jednoho, toho co ho ještě stihl vysvobodit obávaný Drake, vyfasovali lupeny do stanice beznaděj. Až do úplného konce věříc, že to má ten jejich Hospodin pevně v pazouře. Ani pro paní naději to tady asi nikdá nebyl dobrej a příhodnej flek.

    “Es gibt ein Ziel, aber Keinen Weg; Was wir Weg nennen, ist Zögern.” tvrdil Franta Kafků

    Přiharcovali tehdá z teplých krajů, nebyvše tak odolní jako ta naše Rumunka od jeskyň, která na jaře vylezla zpod několikametrové závěje, kde ji hřáli ovce a ovčácký pes. A to jen proto, aby od nás blahosklonně převzala hrnce z IKEA shopu.

    Nebylo kdy třásti se, neb úprkem jsme si to hnali nazpět na El Chaltén. Pršelo shora i zdola. Můj šerpa vedl mě bodláčím, ostrým hlodašem a trním jež vnikalo do nebohé kůže, zanechavše mě nakonec ve špinavém kališti stojaté vody nedaleko břehu jezera podobně zelenkavé barvy vod přehrady Hracholuské, kteroužto napadly sinice následujícího léta roku téhož.
    V tůních té stojaté železité vody, temných jak dobře nagrémovaná černochova botka se zrcadlily koruny pabuků. Jediná vážná naše starost, kam šlápnouti. Šlo prostě o kejhák, skorem jako když se vydáte na ještě mokrý schody s rukama v kapsách.
    Valně nepomohl ani drtič chladu na lebce holé, z vlny, z těch ovcí Argentinských vzešlých, ze sadiček těch Novozélandských. Všechno jsou to jen takové berličky té naší civilizace. Sedlák - labrador z pampy, se svou dokonalou termoregulací nijaké takové vymoženosti nepotřebuje, tedy abychom civilizaci nekřivdili, potřebuje ji, aby byl odbyt vlny z těch jeho ovcí, které se tu kolem pasou. O takové termoregulaci by vám mohl vyprávět své jeden bachař, Blažek z Bor, když sám přecházel napříč Grónskem. Ten co nás vezl na Jawě třistapadesát, zlitej jak dělo, z nějakého mejdanu a ujelo mu zadní kolo na nějaké břečce a všichni tři i s Kytkou jsme skončili ve škarpě. Té noci, co odešla na věčnost dědova Emička.
    Takové náhodné přežítí potěší, pohladí po duši jako Terčino dopisy z Irska, nebo hudba starého Edvarda Hagerupa Griega pro Peer Gynta. K úplné dokonalosti to ještě chtělo jen ten naftovej mant naimpregnovanej vyjetým olejem stovkou atmosfér, ten od klokanů, co nikdá nepromokne, co ale jako na potvoru zůstal viset doma na skobě.
    Ovce kolem nás se shlukly, ucítily svoji vlnu „merino“, hřející jako ta z „tus“, koz tibetských, té pro nejfajnovější šály kašmírové, myšleno tím hábity, které snadno schováte do dlaně. Ovce patřily tomu Bennetonu, co se usídlil i u nás doma ve Smečkách, co si tak libuje v barvách podzimu a co vyhrál s decentním tónem lesáků, když jsme s Terkou dělali výběrové řízení na svetr pro Naďu. Tou barvou co tak miluje u svých certifikovaných pytláků i toho na zapřenou, svého brášky. A to, že nezasmrádne ani po měsíčním putování, to rozum nebere. V tomto ohledu strčí lehce do kapsy tkaniny z vlákna bambusového i ty z kopřiv, dokonce i drahý „kidmohér“ z půlroční střiže koz angorských z nekonečných zelených plání Zealandu, toho Nového. Ta co se ská, neboli kroutí ze dvou či více nití dohromady s hedvábím čínským aby ztratila paměť. Tyhlencty klíny nám valil do hlavy gauč na tý poslední autobusový zastávce v pampě, cestou sem, co tam s námi taky krapet skejsnul.

    Dostavníková taverna ztichla. Sednice její ponurá jak černé myšlenky štamgastů tamních. Špendlík upadnuvší na kamennou podlahu hlasitě cinknul. Starému výčepákovi sklapla čelist.

    ... Yankee odněkud z daleka ze severu, hubený, kostnatý, vyschlý, s prošedivělým vlasem i vousem, z nichž nosil toliko moudré kníry, měl onu krásnou lebku „numismatickou“, co zdála se býti k tomu stvořena, by ražena na medailích byla. Oči ohnivé, ústa vážná a tvář inženýra, co začal od kladiva a pilníku, jako jenerálové, kteří zahájili svoji kariéru coby prostí vojínové, pouštěje se do podniku bez naděje a vytrvajíce při něm i bez výsledku... Julius Verne: Ľîle Mysterieuse, 1875.

    Ten pak si pod vousy téměř neslyšně zamrmlal: "Modlete se k Shackletonovi". Chlapi v mezaninu trhli ostře řezanými ksichty podtrženými studeným ponurým svitem širokoúhlé plazmy a elcédéček. Přetrhali pavučiny sociálních sítí, videokonference na Skypu, surf a rozepsané emaily slečnám a redakcím i stokrát kontrolované bankovní účty a platby od liknavých sponzorů. Na okamžik byl pozastaven i ambiciózní projekt na záchranu několika beden whizoura a té nejjemnější brandy co si ten mladý Ir odložil před devětadevadesáti lety pod svojí chajdu na Rossově ostrově kousek odsud na jih, pro případ, že by pokořil nedaleký pól.
    Prsty a zápěstí zmožené od klávesnic, leštění karabin, pilníků brousících hroty beztak již dost ostrých maček a cepínů si na okamžik musely odpočinout. Sousta všelijakých blivajzů a blafů nabodnutá na špice dlouhých ostrých kudel zůstala uprostřed cesty k vousatým ústům zůstavších dokořán. Již třetí den je hora nechtěla pustit. Všem z toho dlouhého marastu počalo kapati krapet na karbid.
    Bulvy vytřeštěné na rozražené dveře. V nich ta, co neslyší na “all-inclusive”, na niť promočená, ostentativně opovrhující paraplaty i jinými ochrannými pomůckami. Ze zmodralých rtů se dal jen stěží odečíst šepot: “Don't Cry for Me Argentina”. Stála tam jak plonková kysna s našimi baťohy na Ruzyňské runway, chudák tak zmordovaná a zkřehlá, že si nemohla na umývárce zaboha rozvázati ani tkanice pohorek, než se jí zželelo jedné osamělé lidojedce, kterážto ji celou strčila pod horkou sprchu. Zachránila ji tenkrát tenká slupka vlny lamy a chtělo to jen ještě gutaperčovou lahev z Perčovníku pravého (Palaquium gutta) opletenou vlnou ovčí, zvanou u nás doma "karlík", plnou vody horké, nebo ještě taky řádně vyhřátou cihlu na noc pod duchnu. Karlíka v hábitu pleteném z kteréhož ještě k ránu běžně ždímáme poslední zbytky tepla a na ranní hygienu zbude ještě drobet vlažné vody na chrup, by nepopraskala sklovina jeho. Přes den a léto odpočívající dva exempláři takových, jako netopýři na madle nad litiňáky Olymberyl. Tam vartujíce ve svetrech, trpělivě čekají na noc mrazivou. V různých zeměpisných délkách a šířkách zvána je taková termolahev rozličnými mužskými jmény. V podkrkonoší Vaškem, na Plzeňsku Karlem. Zřejmě podle mužných vzorů, kteréžto v tom či onom kraji nejlépe zahřívaly své ženské.
    Když Kytka ke všemu ještě vytáhla knihu, takovou opravdovou, nefalšovanou z papíru pravého, byla hnedka v tomhle brlohu vyvrhelem. V tom wi-fi svatostánku, chrámu potemnělém, černém, jak myšlenky na ni zírajících. Atmosféra tamní by se dala krásně krájet, jako onehdy za té velké války v kafenionu na řeckém ostrově Kefalonie.

    A právě v té době, jen aby má dobrá předsevzetí nevytrvala, přišel můj druh, který mě byl svedl, ke mně a zvolal, poklepav mi na ramena: »Nuže, Bobe (chlapče), jak se ti vede? Že jsi se při dnešním zafouknutí hodně polekal?« »To-li nazýváš zafouknutím ?« odvětil jsem, »vždyť to byla hrozná bouře!« — »Blázínku, bouře?« odvětil druh, »to-li nazýváš bouří? To nebylo pranic! Dej nám jen dobrou loď na širém moři a ani si nevšimneme takového zafouknutí. Ale ty jsi ještě lodník říční, hochu! Pojď, připravíme si sklenku punše a zapomeneme na vše. Hleď jen, jaké máme rozkošné počasí!« Abych tuto část svého vypravování řekl krátce, poznamenám jen, že jsme jednali po námořnicku. Punš byl upraven, opili mne na pólo; tím a v lehkomyslnosti této jediné noci utopil jsem všechnu svoji lítost, všechna svá rozjímání o svém minulém životě a všechna svá předsevzetí pro budoucnost. Slovem, jako moře, když bouře ustala, opět se utišilo, tak byla také ukonejšena bouře v mém nitru. Obavy, že mne moře pohltí, byly zapomenuty, dřívější přání se vrátila, i nemyslil jsem již na přísahy a sliby, jež jsem byl učinil ve své úzkosti.

    Daniel Defoe: Robinson Crusoe.

   
Knajpa ta byla po střechu z vlnitého plechu v mžiku natřísknuta, nezbude než poděliti se o pokrývku se slušným člověkem.

    ... Na polární pustinu se už dávno snesla polární noc. Hráči se dobře hodili ke svému prostředí – počasím ošleháni, mrazem znamenaní mužové ve věku od pětadvaceti do padesáti let, s rozježenými neholenými vousy, neboť se holili pouze když svítilo slunce a to se mělo ukázat až za čtyři dlouhé, nudné měsíce. Z okna bylo vidět na krajinu nepozemsky pustou, strašlivě zbrázděnou, zalitou září hvězd matně osvětlujících ledovou hradbu v pozadí zborceného ledu. V kamnech uprostřed místnosti plápolal oheň a z nich se plazila jako dlouhý had dlouhá černá roura, vinouc se kolem celé páchnoucí místnosti, aby vydávala co nejvíce tepla. V bídně osvětlené chatě, hráli s vážnou tváří poker. Obrácená bedna jim sloužila za stůl. Muž, jenž rozdával, plivnul s dokonalou přesností do kamen a jal se sestavovati karty třemi prsty, které mu zbyly na pravé ruce. Byl to McCoy a sloužil u Barowovy obchodní společnosti déle než se odvážil vzpomínati.
„Povídám, já už mám dost těch karet. Jděte pro TO, ať máme trochu hudby.“ Z kufru vybalili osmilampové rádio.
„Vylaďte New York.“ Ale ten mlčel.
„Snad byste dostal Oslo?“
„To je příliš daleko. Dosud jsme nechytli ani jednu evropskou stanici. Tady je něco!“ Ozvaly se zvuky valčíku. Jejich tváře povolili. Tu se dveře pomalu otevřely a v nich se objevila divná plochá tvář. Byla zasazena v rámci srstnaté kožešiny a její malá očka na chvíli zahořela údivem. „Vsadím se, že venku stojí celý kmen. Balúku, ty lidská rybo, přiveď je dovnitř.“

    George Goodchild: McCoy, 1929

    Civilizace zhýčkané přízní podnebí započnou fyzicky degenerovat živobytím blahobytným. Utekli jsme ze skalisek rozházených v poslední den stvoření světa, ještě neohlazených, ostrých jak střepy zrcadla. Z údolí plných štědře planých calafatek, které nelze přesadit do žádného skleníku zahrad botanických a daří se jim jen v tomhle drsném kraji.

    „Kdo nemá šrámy, posmívá se jizvám.“ Nechal se slyšet mladý Romeo.

    V takových těžkých chvílích ubývá vždy šmahem ateistů.

    Nejvyšší čas vzít kramle. Kvapíkem z téhle zoo, kde Vás útlá rangerka v propasované khaki uniformě s šátkem kolem dlouhého krku poučuje proč a jak je dobré udělati se většími potkavše štíhlou pumu zvící telete a nikdy nezdrhati, to holý nesmysl jest a raději klábositi s ní hodně zhurta, neb zřejmě nedoslýchá. Povětšinou chce jen zkontrolovati odnášené odpadky tam dolů k nám lidem, nudná rutina. Místní živočichopis není vůbec chudý.

    Za hřích by stálo, trochu to svádí podívat se kousek na severovýchod až do Buenos Aires s tou jeho načechranou koloniální architekturou. Podle Bruce Chatwina má tytéž široké bulváry, které nejsou úplně rovné, a takže vytvářejí iluzi nekonečného prostoru, a povětšinou nikam nevedou, mají mnoho společných rysů s ruskou Metropolí. Takže raději prrr, až někdy příště.
    Dovolím si vašnostové na chvilenku nahlédnout do věštecké křišťálové koule. Je nabíledni, že až to v té krásné ale mrazivé říši Zla začne praskat ve švech, napochodují sem zástupy tamních zbohatlíků, připlují na svých honosných jachtách. Těch co si to budou moci dovolit. Těch povětšinou převážně bezskrupulózních. „God save Argentina!“ Ale i inteligentních digitálních nomádů. Bližší destinace, jako Finlandie, Gruzie nebo Turecko, se brzýčko zahltí a budou oni proto muset kočovat až sem, za Velkou louži.

    DNA není voda a kolem jen samé fjordy, fjordy a zas fjordy plné ryb. To by se určitě zamlouvalo dědovi Jaroslavovi co po něm přezdívali malým rybkám v povodí všech čtyř Plzeňských veletoků pajchlíci. Nejčastěji skráně jeho přizdobeny bývaly lehounkým lýkovým panama, jen tak frajersky na temeni šešulky nošeným, jako se nosí jarmulka, o číslo menším než leb jeho. Neb se tak velké asi nedalo nikde schrastit. Ten děda co nás s bráchou učil brát do ruky knihu, vysvléknou ji pěkně z přebalu, aby ukázala vazbu. „Když dostaneš do ruky fungl novou knihu, dicinky se jí prvně koukni pod sukně, pod přebal, jak ji vazač svázal. Zda-li je sázena fontem pro ty myšlenky uvnitř příhodným a jsou-li ony na papíru co si zaslouží.“ To se naučil coby typograf, sázejíce svoji ságu vlastní, z bukev olověných, kterážto se nedochovala a jeho jediný syn Přemysl musel začít odznova, spáchavše toho prý povícero. Tiskařů a typografů bylo vždycky pomálu, protože tahle řemesla vyžadovala fištrón. A Tak šel děda v té době na dračku. Později za komoušů už ne, takoví jako on byli pro režim spíš nebezpeční.

    ...měl ke knihám až smyslný vztah. Rád se jich dotýkal, hladil je, čichal k nim. Knihy mu činily fyzické potěšení: nemohl si pomoci, musel natáhnout ruku a dotýkat se jich, i když nepatřily jemu. A knihy byly v té době opravdu přitažlivější, než jsou dnes: bylo příjemné k nim čichat, dotýkat se jich a hladit je. Existovaly knihy se zlatým písmem ve voňavých, na dotek drsných kožených vazbách, z kterých mi naskakovala husí kůže, když jsem se jich dotkl, jako bych nahmatal cosi tajemného a nedostupného, cosi, co se při dotyku ježilo a chvělo. Jiné byly vázané v kartónu potaženém plátnem s lepidlem, které mělo nádherně smyslný pach. Každá kniha měla vlastní provokativní vůni. Někdy se plátno odlepilo od kartónu jako svůdná sukně a těžko se pak dalo odolat pokušení nahlédnout do temného prostoru mezi tělem knihy a plátnem a vdechovat ty omamné vůně... Amos Oz v Příběhu o lásce a tmě.

    Vzorek gatí jeho, ze sukna z Manchesteru vezeného, v končinách nadkoleních, silně připomínal letecký snímek lánu levandulového, dole v Provence, v partiích s řádky právě sklizenými. Ovšem ne v barvě extravagantní cizácké fialové, ale poctivé hnědé jako políčko erteplí pod horama. Měl zaručený recept na žížaly vykrmený lógrem z pravé kolumbijské, který těm svým pajchlíkům servíroval na tom svým Vísečáku. Ta jeho Lenka, naše babička, ani na mučidlech nechtěla bonznouti zda-li a jak je v té přezdívce namočen? Pekl by tady s námi dravé ryby z fjordů na rozpálených kamenech a musel by dát dobrýho majzla aby tím svým čvaňhákem neboli čvaňhem, vždy připraveným za uchem pravým, nepodpálil ty jejich pabuky, jako ten, na žebříčku popularity hnedka za Baťou stojící, Čehůn, novodobý Nero, kterej to ale neměl na koho hodit, neb byl v té pustině sám. Fajrák to musel bejt fajnovej, ještě my jsme na každym kroku potkávali zuhelnatělé kmeny.
    Těžká ranní mlha se pomalu zvedá nad Vísečákem, tím u Horní Břízy, poodhalujíce nejprve gumáky a až nakonec klobouky závodících rybářů. Nejprve se ozve zvon a hned nato, asi pro sichr i dědova startovní pistole. Ač máme s brachusem protekční rybářské lístky č. 1 a 2, jdeme ještě dospat do dřevěného domku na hrázi nebo chcete-li spíš kůlny na kůlech stojící, propůjčené dědovi panem porybným, pro tyhle závody, coby nejvyššímu rybáři v kraji Plzeňském. Jindy to bylo ve vechtrovském domku, kde to Vám už neřeknu.
    Jeho Letná, to je vlastně vila strýce Vili, s rozlehlým podsklepením, kde se uskladňovala na zimu hrádecká úroda jablek. A ještě s lákavou dílnou strýce Luboše, toho potomka pejzatého starožitníka, co nám vždycky dovalil nějakou kuriozitu ze svého kvelbu. Třeba namátkou vzpomínám na jasně svítící petrolejku s jemně tkanou punčoškou, po vypálení křehkou jako skleněná pavučina. V té hořely jen výpary petroleje a bylo jí nutno nejprve natlakovat pumpičkou jako ten petrolejový vařič od věhlasné firmy PRIMUS. Ta vysívala v tátově trucovně na Hráchách ještě dlouho potom, co nám zavedli elektřinu. Strýc Luboš už chodil bez pejzů a nosil ze Škodovky vyřazené ale stále nádherné měřicí přístroje. Křižíkův černý, samozřejmě lampový osciloskop nebo šedivý tónový generátor Dr.Rohde & Dr.Schwarz München ještě z války po Němcích.
    Ještě Vám musím prozradit něco o sadařských sklonech Vašeho pradědy Jaroslava. Protože zahrádka na Letné nebyla zrovínka z největších, vše bylo na sebe dost naňahňané. Jabloně v řadě, s rozpaženými větveni v jedné lajně, jakoby si podávaly ruce při nějakém skupinovém tanci nebo o sokolském sletu. Ustrnulé v takové křeči, zmražené po švihnutí proutku ledové královny. A také hrušně, na ty byl zvláště hrdý, přilepené rovnou na fasádu, taktéž placaté. To okoukal, jak říkal u Rakušáků až v Hallštatu pod Dachsteinem, a jak se před námi vnuky rád vytahoval. Ale místo tam zbylo i pro kurník se slepicemi, o který se svorně staraly obě ségry, Vilémova Marie a naše bábrlinka Lenka.
    O pár let později, v šestašedesátém, hnedka po napuštění Hracholuské přehrady, ho nachytal a zachytil technikou pointilismu, v jeho věčném klobouku, na naší dřevěné pramici, plzeňský Vincent van Gogh, jeho dobrý kámoš Míra Tázlerů, taktéž ryb milovník, v zátoce oprati naší nově postavené chajdě.

    Tady ale kraj jiný, méně poklidný, jak vystřižený z ilustrací Zdeňka Buriána.

    V pampě na hraně Cordillér lze potkati i krásně ujeté postavy na ocelových ořích umanuvší si projeti Ameriku od Aljašky až po Patagonii a až tady téměř v cíli je větry trpělivě učily couvati v sedle, v těch pasážích cesty, které se stáčely k velké louži, omylem přezdívané jako Tichá. V zákrutách k té Atlantické, od naproti, je to naopak hnalo do kopců bez šlápnutí, ale těch v téhle pampě pocukrované kopretinami příliš nebylo.

    V kraji tom, kolem legendární "Route forty", táhnoucí se od jihu k severu, povětšinou prašné, zpevněné jen solí, patřilo od nepaměti k bontónu přechytračit gringa anglicky mluvícího. Cestovatel rovná se Blbec patřící po oškubání do polévkového kotle. Názorně zachyceno na rytém dobovém kartografickém skvostu od pana Hondia.

    Ti divoši kolem měli oproti nám nespornou výhodu, mluvily starým evropským jazykem.

    Ticho přerušil teprve komandérův nejistý hlas: „Melancholie, gentlemani, je jedna z nejnebezpečnějších chorob vedle černého kašle, spalniček a lepry. Je mou povinností, jakožto lékaře antarktické výpravy Richarda Evelyna Byrda a obecního fysika Malé Ameriky, abych zabránil dalšímu jejímu rozmachu včas; prvním zákrokem je přísný zákaz všech písní, které jsou naladěny do mol a jež mají předepsáno „pomalu, táhle a sladce“. Rozuměli jste mi, pánové? A vy, Ukulele Dicku, mějte se zatraceně na pozoru!“ J. V. Šmejkal, Dr. V. Vojtěch: The dog team of the South Pole, Byrd Antarctic Expedition, New York City 1930, str. 144

    Dne již přibývalo po minutách pěti. Šamani křepčili s náhrdelníky z kůstek velrybích na krku osmahlém. A pak že empatie nesype. Tak tihle šamani, co nestáhnou ocas mezi nohy před mocnými ani nemocnými, co řeší vše od regma po lidojedskou partnerskou nevěru, tak ti proti depce svých svěřenců vymysleli něco podobného našemu masopustu v Červeném hrádku. Takový průvod maškar masopustních u příležitosti zahájení půstu zdravotního. Důkazu to jedné z mnoha kapek racia pohanského. Při kterém křepčili kolem těch svých ohňů „fuego“, opékajíce chudáky tučňáky. To vše proto, aby ubylo sebevražd těhle pohanů. Normální skupinová psychoterapie. Stačilo taky vyškemrat od těch z lodi Beagle aspoň hlt antidepresiv na dlouhé letní večery. Neb to se tehdá krapet, u jejich anglikánských vzorů nosilo. Robert Fitz Roy, co tu po něm pojmenovali jeden strom, řeku a nejpřísnější horský štít, spáchal sebevraždu na svém Beaglu, stejně jako Pring Stokes chvíli před ním tamtéž a to nebyli zdaleka první vzory. Jinak na takovou Norskou depku je dobrej i čaj louhovanej z kůry magnolie, jak to praktikují šamani v dlouhých domech v Malajské části Bornea podle dva tisíce let starého čínského receptu.
    K zbláznění bohatě postačí, že klika na dveřích tohohle zapadákova byla pro většinu z nich jen zvenčí jak doma u Nešporů.
    Velikonoce nejsou jen svátkem nového jara ale hlavně přežití zimy poslední. Svátkem zašmodrchaným do mrskačských a sama sebe zesměšňujících zábav, protože umění dělati si srandu ze sebe sama je sebereflexe bohulibá třeba to je jen na chvilku a jen v průvodu maškarním.

    "Stréc Goodyear ani ten náš Bulhar z Holešovic Stanko Vráz nebyli žádné malé magoři, když ukázali indiánům jak vulkanizovat tu jejich bílou šťávu z Hevea brasiliensis a udělali z nich latexové barony." U nás v Čechách se jen smolařilo, pro máčení dratví, pro kadidlo z pryskyřice vzácných stromů, ale častěji z borovice lizynami – zářezy do písmene "V". Latex neboli Castilla elastica smíchaný se šťávou svlačce Ipomoea alba složil k výrobě míčů již v XVI. století v nedalekém Mexiku. Asi stovka Stankovo tamních potomků, memento grandiosního přechodu Kordiller, se pravidelně schází s větví českou. Ani Velká louže jim nemůže zabránit zahráti si přátelák s mičudou z toho jeho latexu. Tvrdil nám to alespoň Had a to je v našem společenství největší spotovec, neb přeskočí sounožmo na běžkách i menší smrk.

    Ve stopách Aztéků a Májů ještě do korun Sapodilly pro bělavou šťávu na uhňácání žuvaček zvaných chicza, ne nepodobnou latexu. Dobrou i pro čištění zubů. Onehdá, ale to už hodně dávno jsme něco podobného zkoušeli s bráchou v zámečku na Karlově, toho času vojenském, v hlubokých šumavských hvozdech s krápníky smoly smrkové a špatně to dopadlo. Prasklo to při večerní koupeli ve škopku po nádobí. Zuby tehdá nechtěly zaboha od sebe a experiment tento skončil řádným nářezem.

    Další Čehůn, co tu pošramocenou reputaci po tom našim paliči pígloval, tedy dávno předním, to jest do foroty, byl fotbalový mág Masopust. Recepční Pedro na nás, den následný po příjezdu do Santiaga, hnedka po ránu, zuřivě gestikuluje. Přinesl ukázat pamětní medaili z dvaašedesátého, svého zbožňovaného idolu Josífka, co si nechal poslat až z Čech, za nekřesťanský peníz, za týdenní výplatu. Vypráví jak v jeho rodišti ve Viňa del Mar u Valparaiso, se hned na začátku mistrovství zranil hvězdný Pelé a od té chvíle byl Brazilec na hřišti vlastně jen pro parádu, neboť zápas dohrát musel. Tehdy ještě nebylo možné střídat. Když se pokulhávající mistr světa s výronem ve stehenním svalu, dostal k míči, Josef Masopust k němu v první chvíli běžel, ale k úžasu všech přihlížejících zabrzdil, Pelého neatakoval, nýbrž gentlemansky mu umožnil, aby míč v klidu přihrál. To gesto po zbytek zápasu následoval celý náš tým a tím si na šampionátu získal nehynoucí obdiv, i když vlastně do Chile Čechoslováci odjížděli jako naprostí outsideři.

    Po každém dějinném zlomu směrem k uvolnění opasku nesvobody, jako tomu bylo při naší Sametové revoluci, nastává údobí bezvládí, nadechnutí se, krapet dost uvolnění mravů ekonomických. Volná ruka trhu ke každému napřažena jest. Prostě příliš dlouhý absťák a pak prvý lok svobody. Z vexláků, s bývalým režimem často konformních a jím proto tolerovaných se přes noc „seriozní“ podnikatelé rodí, nechajíce nejprve ale zmrznout kamion dobře pojištěných malinovek a k tomu si vezmou startupový úvěr za hubičku, takový co banka stejně odepíše po zamíchání karet ukrajinskou nebo jinou mafií, mající vždy dostatek bílých koní ve štrozoku. Přestávka v šedi utahané byrokracie státní tvrdé ruky. Euforie, šance pro ty co nemilují prostřednost a dávajíce přednost podnikatelskému adrenalinu. V garážích se rodí geniální produkty a celé firmy. Každá generace takovou šanci nedostane. Chudáci naši rodičové, svoboda, ta v 45. trvala moc krátce, jedno krátké nadechnutí v 68. a v 89. byli již moc staří. Stačili tak akorát vyjet za hranice všedních dnů ale zasejc ne moc daleko, protože na to nebylo tintil ventil, když tito laťku nekonformity s režimem nastavenou měli příliš vysoko. Někteří byli komoušema v mládí z naivity a ke stáru z hlouposti nebo vypočítavosti ale i únavy přiznat si, že se celý život mýlili. A mýliti se nebylo v tomto případě lidské, jen hloupé. Úděl zarytého, krapet naivního a nezřídka i zhrzeného komouše: „Lézt celý život po žebříku, příčku po příčce a až na samém konci, na tom posledním špryclíku zjistit, že si ho jeden kdysi dávno opřel o tu nesprávnou zeď. Nebo lezl do té nesprávné prxxle." To krapet zamrzí a málokterý má ještě sílu a stíhá si to přiznat.
    V předrevolučním sídle MON, mladého Husáka, na Karlovo náměstí č.7, s obrovskými křišťálovými lustry z Jablonce, ve štoku pod naší počítačovou firmičkou CT-Net, měl majitel firmy Caster Pavel Kadlčák uschován v papundeklové garáži, dřevěné kůlně, spíš chlívku, pronajatém od Dalibora, který tuto budovu, spolu se stovkou dalších správcoval pod svojí firmou Fungor. Tak tam, na dvoře pod našimi okny měl Rolls-Royce, na chladiči silver lady spirit of extasy a taky ještě jedno pětkové kabrio, Mercedes co při zavírání dveří vystrčil takový ocelový dráp a dovřel nehlučně sám za Vás. Oba ty skvosty patřily možná starému Čekanovi, přesně si to nepamatuji ale každopádně byly v dobré společnosti. Ve vedlejší kůlně byl elektroagregát od věhlasné firmy Kolben&Daněk, jehož mosazný chladič s vrtulí dnes vytápí jednu restaurátorskou dílnu v podkrkonoší. Pod tím dvorkem byly rozlehlé podzemní prostory, které jsme si občas pronajímali jako montážní haly, když náhodou kamion PCéček z Hong Kongu měl nějakou sériovou závadu a bylo nutno všechna rozebrat, odpájet a opětovně připájet nějakého toho švábíka. V té Daliborem spravované budově mělo pronajaté kanceláře několik podobně vykutálených firem, jako Caster. Jedna, co se specializovala na vývoz zbraní a její majitel – obchodník se smrtí, skončil s kulkou v hlavě. Odkrouhla ho konkurence. Docela se to tam střídalo. Pak ještě firma Warner Bros, distributor filmů, jeden výrobce limonád v PET lahvích, co prý schrastil kapitál na pojistných podvodech a jiných podobných šméčkách. A mnoho dalších podobných vykuků. Prostě zlaté devadesátky, kdy se na chvilku zhaslo.
Technickým ředitelem MON byl po odchodu z Psychologického ústavu Československé Akademie Běd můj velký učitel nočního života pražského a jediný můj podřízený Petr Poláků, který si k sobě později vzal Helenčina Martina Horu a jezdili spolu kontrahovat zakázky až někam sem do Jižní Ameriky. Ale ještě dávno před tím vyráželi jsme pravidelně z naší podkroví laborky ve Čtyřdomí tramvají dolů z kopce přes Trojský most na Václavák a nad ránem se navraceli taxíkem nebo po svých, neboť již ničehož nazpět do Libně nejezdilo. Tam jsme se na pár hodin do svítání natáhli ve spacácích na laboratorní stoly na karimatky pod šikmá střešní okna, kterými řádně zatékalo. Každý ve svém kamrlíku vytápěným elektronkami velkých osciloskopů se zelenými magickými oky obrazovek. A když jsem ho později v jeho luxusní ředitelské pracovně navštívil, zavolal sekretářce, aby nikoho nepouštěla dál, odhrnul závěs za svým velikým ředitelským stolem a tam bylo to nejmodernější vybavení elektronické laboratoře, o jakém jsme si v naší akademické laboratoři mohli jen nechat snít. Ale v té době už stejně jen podepisoval smlouvy a tenhle background za zády měl jen pro potěšení svoje, jako že nepatří úplně ještě do starého elektronického šrotu. Ale v té době už patřil. Přesto se mu oči dycinky nějak rozšířily jako malému frackovi.

    Následovalo hektické období podnikatelské a následně o poznání klidnější hoteliérské.

   


    A led byl tu a led byl tam,
    led ve všech podobách;
    i třaskal, řval a vyl a štkal,
    jak hukot ve mdlobách!

    (Samuel Taylor Coleridge.)

    Chvíli po našem příchodu k ledovci, šacuju to na slabé jedno cígo, spadne rozvážně prvá opona. Trochu větší než ta naše Hynaisova. Taková opálově namodralá. Jako, že už máme jít domů. Žbluňkne do šedivého čaje Earl grey, který jak káže bontón, obarven je do špinavě mléčna. O kus dál se vynoří jeho světle modrá špice z té kalné tekutiny a pomalu odplouvá jako leviatan. A jako by to nestačilo, přicházejí další jednoaktovky a děkovačky. V noci, kdy pusgéř tolik nehřeje, trochu řidčeji. Jednou asi za sedm let spadne celé to divadlo, to když se v horních lóžích nashromáždí tolik toho čaje, že to ochozy neudrží. Autor made in natura. Osoby a obsazení, modrý sérak prvý, modrý sérak druhý, modrý sérak třetí . . . Jediní hostující teplokrevní herci, Kondoři. Scény jak z „Křižníku Potěmkin“, krásně nekonečné klapání koleček kočárku z Petrohradských schodů, než spadne další sérak zvedaje vždy malou vlnu tsunami. Kulisami, rudé květy Firebushe. To přirovnání úplně nesedí, trochu skřípe, neb ta naše Hynaisova spadne až na samém konci a ne po každé děkovačce, to by se kulisáci ukroutili klikou a umí ještě i nahoru a pěkně pomalu, tyhle modré jen dolů.
    Stejně často jako prý ukápne kapka dehtu nalitého do trychtýře při měření viskosity tohoto, jednou za rok Uherský, což jsou dva až čtyři naše Gregoriánský, přeteče míra trpělivosti horního jezera a šedivé vody jeho provalí se modrým ledovým tunelem, na kteroužto podívanou tu čeká plný břeh pisálků ze všech místních i plátků zámořských i po několikero dnů.

    Nevědomost je prý matka strachu.

    Mozková činnost bude asi energeticky náročnější, nežli svalová a není tu do čeho kousnout, tudíž vyhrává silnější. Nežli to stačí jeden prošpekulovat je po večeři. Proto ta přepísknutá evoluce obrů. Darwinovi by se tahle teorie asi nezamlouvala. Je malá, ale naše. On tvrdil, že úspěšní jedinci zplodí více svých kopií na úkor těch méně životaschopných. Snad jen jednu z tuctu domorodek nezdobilo řádné vousisko. A na výpravě do těchto končin prý také zjistil, že smích je nakažlivý. Jako Mičurin později kritizován pro přihnojování kořenů nacismu i rudé větve materialismu - marxismu.
    Dnes to páni vědci trochu více atomizovali a platí to prý i o jednotlivých genech.
    Řeč byla o tom Karlíkovi co se taky nechal slyšet, že „hudba je starší než řeč lidská“.

    „Ten čo nevije spievať, spieva.“

    Desetkráte jsme si už spílali a láteřili, neuspěchejme vyvěšení té pochybné dojmologie na webu a vyčkejme pár týdnů na utřídění s chladnou hlavou a opět prvá verze, plná hrubek, vyletěla už z internetí kavárny na břehu stále rozbouřené úžiny MagallaensovyPunta Arenas, Nantucketu jihu. Celý horizont pokrývala Franciscova Terra del Fuega, pro nás stále terra icognita. Svítil na ni nízký pusgéř škvírou v těžkých mracích jak z Mařákova plátna, na tu pevninu obydlenou lidmi bez hlav, v lepším případě jen bez úst, s obracenými velkými chodidly.

    Na sesli od starého Thoneta u vedlejšího kulatého stolku ze stejné dílny dřepěla lady Helena.

    V kalabase s yerba-mate se topil jeden lístek stevie sladké pěstované v květináči na parapetu nad topením, není tu holt takové teplo jako nahoře v Paraguayi.

    Kolem právě pádlucí Franta Drake pokřikoval, "It's better to be a pirate, than join the navy." V podání anglikánské objektivní historie námořní národní hrdina, ve všech ostatních krvavý nelítostný korzár či kaper podle Holanďanů. Ještě Darwin ve svých zápiscích z objevných cest po tomto kontinentu vypráví, jak pouhý výkřik “inglés” vyháněl domorodce do hor.

    „Podezíravost, tento potomek strachu, je zvláště charakteristická pro většinu divokých zvířat.“ Charles Darwin: O původu člověka, 1871

    To bylo ale dávno předtím, nežli Charles Robert hrou žížalám na harmonium, snažil se zjistit, zda jsou též obdařeny sluchem.

    Prstem po mapě to venku neohroženě rekognoskuje terén pan Verne pro svoje Děti kapitána Granta. Ty se už ale bezpečně ztratily kdesi za obzorem, stejně jako vybledlý stín Robinsonova předobrazu Alexandra Selkirka z roku sedmnáctistého pátého, to vše známe od našeho mořeplavce Franty Běhounka, přesněji z jeho „Knihy Robinsonů“. Selkirka řádně okradeného Danielem Defoem.

    Chiolanští námořníci na lodi La Goleta Ancud, ti z ostrova Chiloé, údajné pravlasti brambor, kam se v nejbližších dnech přesouváme, předstihli francouzskou fregatu o necelý jeden den a prohlásili tenhle cancour za nejjižnější výsostné pobřeží Chilské již roku 1843. Chceme ještě do téhle země Čonů pokřtěných Jesuity již počátkem XVII. století. Kraje opěvovaného Darwinem. Tovaryši Ježíšovi tu všude ztráceli vliv ve stejné době jako i na druhé straně světa v Indii a v Tibetu. Po roce 1767 intrikami na pahorku Vatikánském. Stihli ještě najít průchozí pasy přes Andy na východní pobřeží do Argentiny. Tohle strategické tajemství bylo pečlivě střeženo Puelči, Huelliči a Mapuči i mnohem dříve před rozpínavými Inky ze severu.

    Ale nazpět k tomu panu Darwinovi. Záhadu vzniku života se kromě biologů snaží objasnit i teoretičtí fyzici. Co je vlastně život? Nevíme. Intuitivně to každý tuší, jasná definice však neexistuje. Život popisujeme výčtem jeho vlastností a schopností (autonomie, reprodukce, metabolismus, komplexita a podobně). Toho, co život dělá, nebo naopak nedělá. Snažíme se vystihnout, čím se liší od mrtvé hmoty, a přijít na to, jak mohl vzniknout. Zatím se nám to však moc nedaří. Skutečně mají pravdu vědci z NASA, kteří často tvrdí, že přítomnost vody, organických látek a energie nutně vede ke vzniku života? Jak se zrodila první živá entita, která se již mohla podrobit klasické darwinovské evoluci? Byla výsledkem náhodné hry slepých sil? Je to možné, nicméně značně nepravděpodobné. Fyzici Lee Smolin, … si povšimli, že organismy se vzpírají tendenci vesmíru směřovat k větší neuspořádanosti, vyšší organizovanosti, vyšší entropii, odvěkému kosmickému promíchávání a chladnutí. Kráčí jakoby „proti proudu“ směřování kosmu, asi jako voda, která by tekla do kopce… Martin Uhlíř: Kacíři vědy, Respekt 2015
    Moje máma Naďa se už dávno nechala slyšet, že to může potvrdit, u Antýglu, tam co odbočuje plavební kanál od Vydry, voda opravdu tekla do kopce.

    Chtělo to ale ještě o kousek dál dolů, jen o fous, až k punktu, kterému se tady výstižně říká „točna“ a jeden by už zas plaval na sever, strejda čas nám ale nepříjemě funěl do zátylku a kra velká jak Lucembursko se zrovínka chystala k odlomení a tím k osamostatnění od Antarktidy.
    Jako to chce, tam daleko doma definitivně odříznouti se od velkoměsta. Zavřít a zalígrovat ta zadní vrátka, za nimiž trpělivě čeká vyhřátej bejvák, tam v nížině na Žižkově, dokonce s teplou vodou rovnou z kohoutku a splachovacím hajzlíkem, to jednoho moc hejčká. Prostě aby nebylo kam z těch našich hor zdrhati.

    Tyhle zoufalé výkřiky do tmy, guláš demence a mouder by si možná někdy po návratu zasloužil dochutit, zeditovat a seřadit. No prostě dovařit.

    Ó ty bezbřehá, nezměrná ješitnosti ! Dobré bude nedekonspirovat autora. Ponechat jej v laskavé anonymitě. Pro případ, kdyby to omylem někdo přelouskal.

    Takovou krásnou rachotu jako je čmárání do moleskine je nutno si řádně vychutnat a tudíž i šetřit jako každou práci jinou.

    Jen po menší část jediné noci jsme se nechali rozmazlovat korpulentní mama za několikerým mřížovým té její kukaně pod schody k malým cimřičkám, po hodně pozdním příjezdu z letiště, někde na půlcestě mezi Ohňovou zemí a Santiagem, drožkářem kroutícím nevěřícně hlavou, kam že nás to nasměroval náš Lonelyáč. V tomhle Puerto Montt se proto hnedka časně zrána táhneme s našimi olověnými kletry do řádného krpálu uličkou květinářek a květinářů a hnedka si ji oba zamilujeme. Náš další pension tady bude až předposlední v řadě, před samým vrcholem stoupání, s perfektním výhledem na parníky v zátoce. Až druhého dne nám dochází proč, i na místní poměry, ta nemístná přehršel květin? Zídka za posledním domkem patří Mapučskému krchovu. O fous dál u Monte Verde leží nestarší dosud vykopané kosti Amíků jako svědectví neolitického osídlení před dvanácti tisíci roky. Tady také končí nejjižnější pražce železného oře a od Aljašky jdoucí silnice Panamericana a začíná Pinochetova Carretera Austral. Proslýchá se, ale není doloženo hodnověrně, zda mu ten nápad nevnuknul ve snu nějaký Dolfi. Kytka prubuje svoji oprášenou španělštinu na kontraktu autobusové přepravy na následné časné ráno. Nad rámec kontraktu bude o nás toho rána až dojemně pečováno equipage našeho domorodého minibusu, vezoucího nás směrem opačným, ne k domovu, ale už zase na jih po té vojenské silnici plné brodů. Zpočátku se držíme 1240 km dlouhé zmiňované Carretera Austral končící den pochodu na sever od našeho Fitz Roy. Nejprve kříží městečko Chaitén nad kterým za rok vybuchne stejnojmenná sopka a pohřbí jej pod metrovou vrstvu popela a černě pokuřovat prý bude ještě nejméně dalších deset let. Silnice už dávno ne asfaltová pak přetne rezervaci Pumalín, toho sympatického cvoka, spoluzakladatele The North Face. A dále pak mine horké prameny Amarillo.
    Tady všude to prý skupuje nějaký Amík a hodlá prý z toho udělat jeden z největších národních parků světa. Dozvěděli jsme se od spolucestujících domorodců při zastávce v knajpě. Fandíme mu, i když je to jen Amík.
    Z chraplavých repráků k tomu Victor Jara zachraptí o vesničanovi, co splétá lasa z kůže buvolí, rukou co umí hladit. Rozhrkaný povoz posléze vystřídá parník vysadivší v nejzazším chobotu dlouhého neznámého jezera dva honáky, cowboys, gauče-huasos, na něž již čekat bude kámo ve vyšisovaném ponču z vlny lamy, co pamatuje natuty lepší časy a navrch ještě dva osedlané koně s kvéry, lasy a stejnými ponči srolovanými za sedly. Hnedka vedle praku na lamy, neuvěřitelně podobnému tomu na yaky Tibetské. Dalšího důkazu to, vedle těch buřinek bolivijských, o dávné migraci. Cestou nazpět nás čeká ještě dokonalá sprcha předního čumáku a paluby plavidla našeho pod vodopádem, pravděpodobně jen kvůlivá nám dvěma, ale k nemalé radosti všech, zcákaných jak zákon káže. Dřevěný kostelík obložený šindelem ze dřeva Fitzroy (patagonské cypřiše, alerce tree) v pralese modrých hortenzií. Oni totiž tam vědí, že toto stejně jako dřevo osikové ze břehů Potomac River i z daleké země Karélijské, dřevomorky nezná neb jim nešmakuje. Jisto jistě proto, že si přes ni hodil mašli Jidáš Iškariotský a od doby té se listí její bude třásti až do věků konce.
    Po úpatí vulkánu Osorno domů do kanafasu.

    V prkenných domech „palafitos“ na dřevěných chůdách z borovice Araucaria "monkey-puzzle" rozkročených ve slané vodě a krapet stojících i na náplavce zálivu, knajpy „marisquerías“ podávaly namnoze tohoto moře plody. Zásobovány proviantem přímo z loděk jako ty v Benátkách. Stoly prohýbali naježení ježci. Jediné co jsme mezi těmi potvorami poznávali, mnohé nemajíce chudinky ani českých jmen. Štětináčci namnoze ne nepodobni smradlavým plodům durianu, lahůdky z Malajsie, ukrývali průsvitné ráčky vegetující s nimi v symbióze. Ti z krunýřů dolováni byli labužníky kolem stolů uprostřed s hromadou skořápek. A my majíce už opět přečerpanou kreditku jsme jen hladově přihlíželi.

    Nazpět opět přes Paříž s poletuchami co dobře znaly naši Terkulku ještě od Fischera a nosily pivko za pivkem. Nechtěl bych jí, té holce naší, sahat do svědomí ale jisto jistě i tohle do posledního puntíku spunktované měla. Kruh se uzavřel.

    Tam doma se už určitě z teplých krajů zrovna navracejí skřivani, špačci a čejky a možná ubývá příspěvků na rovnátka.

   
K dokuchtění a dochucení jen ještě zbývají:

Psiska Patagonská.

    O tom, jak Ti malí vždy vrčí na Ty větší, kteří je sklí jako placatej kámen. Stejně jako u nás doma. Včetně těch dvounohých. Psiska čekající sama spořádaně až padne zelená, nebo se přidruží k dvounohým přecházejícím, neb jsou prý barvoslepá. Potomci těch, kteří pomáhali nahým domorodcům s těly lesklými od tuleního oleje, chytat ryby v nekřesťansky ledových vlnách úžiny.
    Neznajíce chipování štěňat, zbavují se mnozí dnešní Chilané svých čistokrevných drobečků. Možná to jsou ale potomci těch co tu zbyli po zlatokopech, zbytky psích spřežení, jako na Aljašce. Stovky se jich samotářsky potulují ulicemi Santiaga i po břehu úžiny Magallaense, krmeni do misek jako bezdomovci v útulcích Armády spásy, nebo posvátné krávy ve Starém Delhi. Nežebrají a vypadají čistotně. Jeden takový byl maskotem v koloniálním hostelu Casa Roja, kde nebylo radno sedati do jeho zablešeného cheslongu oproti recepci. Často žijí v symbioze s žebráky a bezdomovci, ležíce u jejich nohou a profitujíce na jejich výdělku. Nezvyklé je, že se nesdružují do smeček jako psiska orientální v Cařihradu i ty ve Lhase. Obecně lze shrnouti, že být psem v Patagonii není tak špatnej job, když máte chutě na něco z dovozu, tak si trochu štěkněte a hned pohotově přiskočí kolem jdoucí cestovatelka z Prahy a rozdělí se s Vámi o poslední zásoby celé expedice, jako onehdá v Rumunsku s tím ovčáckým psiskem s natrženým uchem a vzpomene si taky na svýho Tondu, co má za jedním plotem Na Žižkovských pecích milou, o fous těžší váhu a malinko chundelatější, protože spává venku i za nejtřeskutějších mrazů.
    Každou procházku musíme Barunku pošimrat na čumáčku zkrze oka drátěného plotu. Občas ji potkáváme jak si vede na vodítku velkého staršího pána, co si chodí k nám na roh kupovat ještě teplé rohlíky a cestou domů je všechny na něm ta Barunka vyškemrá a když potkají Tondu, tak se řádně rozdělí, protože to není žádná mrcha.

    Ve spěchu zhltne svoji, po dlažkách jazykem postrkovanou a notně řinčící misku, aby ještě stačil zvizitýrovat tu mojí, zda není čirou náhodou plnější. K polednímu je pánovi v kožichu už krapet hic a přesouvá se na chladivé dlažky v předsíni. Čumákem se cestou otírá o štruksny chtějíc jako naznačit, "menší procházka by páníka nezabila". Možná dřívějc se tahle rasa chovala jen co by chodící kamínka, protože jako hlídači stojí a stáli vždy za pendrek, neb se s každým zlodějem hnedka kamarádí. Inzerujou prej nová psí plemena, co nelínaj, tj. nepouštěj ani chlup, ale na sichr jsou blbý, ne jako ten náš chytrolín.
Lapkové chyceni v chaloupkách u nás doma za kopcem, si po zadržení na strážnici stěžovali, že k tomuto zadržení nemuselo vlastně vůbec dojít, kdyby je Ti přerostlí domácí mazlíčkové vzrůstu telete nezdržovali, vyžadujíce drbání za uchem. Náš Tonda by určitě tu škodnou zneškodnil stejnou fintou.

    Sajdíkovi malamuti vzpomínali tuhle v Prášilech na svého stvořitele, tahajíce za sebou v zimě sáně a jinak kárku. Zapřažení v postrojích hádali se stále, zda byl dřívějc eskymácký kmen Malemutů nebo Malemute Kid, nejbláznivětší a největší inseminátor a chovatel tažných psů na Aljašce a v přilehlých regionech. Kdo po kom tedy vlastně dostal to jejich jméno?
    A co teprve přinutit tak Petra Střechu, klempíře na věčném útěku před sebou samým, teda dokud nepotká na tom slavnym vejšlapu po kopcích Bílých Karpat s Karlosovým potomstvem, tu svoji Lenku. Vlastně mu ji dohodila malá Zdenička.
    K sepsání vlastních psích povídek o výcviku bojových plemen. Hlavně té jeho Frencis, to by bylo teprve počteníčko.

    Jak tu tak sedíme kolem stolu, tak jsme se všichni nějak shodli na tom, že s tou svojí Lenkou jsi měl šťastnou ruku, Kytka, Terka, Jirka.
    S Lenkou zestárnu, jsem šťastnej chlap.

    Chilský zázrak a demokracie.

    Chilský hospodářský zázrak založen je na stabilním prostředí pro zahraniční investory ať to stojí, co to stojí i na úkor vlastní podnikatelské kapsy a svobody. Nic nového pod sluncem, již za dob Shakespearových ctil dóže benátský stejné principy, alespoň jak praví autor ústy nebohého Antonia v  Kupci benátském.

"Takový úpis náš dóže jistě neuzná."
"Dóže nesmí popřít platné právo, protože kdyby sáhl na výsady, jimž cizinci se těší v Benátkách, ohrozí vážně dobrou pověst státu. Pohromy a ztráty mne zkřísly tak, že zítra stěží najdu pro krvavého žida libru masa."

    Pinochetova vrtulníková komanda prý létala za noci a tvrdě likvidovala opozici v jícnech četných činných sopek.

    Ač je tato země značně nehostinná, všude kolem přímo tlukou do očí doposud nerealizované podnikatelské záměry. Tak například Květíno parketa, universitní doškolování. Ta izolace zapříčinila, že místní genofond, plný Darwinových omylů je už krapet vyždímán. Přímo se nabízí podzimní seminář, pro domorodce samozřejmě jarní. Workshop fotografie orosených pavučin na našich kopřivách v Nedvězí. Nízké ranní slunko vytahuje rosu na ornamentech. Po pás v neposečené, mokré trávě čekáte dobré nízké světlo, jako bylo kdysi tam vysoko za polárním kruhem, které nasvítí drahokamy mikrokapiček rosy oproti tmavému rozostřenému pozadí černého lesa. Musíte vystihnout ten pravý okamžik za svítání, kterému přeje rosný bod a je již sdostatek světla pro tu správnou hloubku ostrosti a čas uzávěrky, který znehybní pavučinu stále se vlnící v ranním vánku. Světla musí být tak akorát. Tady vůbec neplatí, čím více tím lépe.
    Dobré světlo je nejčastěji takové to nízké ranní a nebo večerní, co nejlépe kreslí a co si asi od nepaměti přivlastňují všichni čmáralové i fotografové, jako prý to jejich „malířské“. Ze sobeckého pohledu paní uzávěrky možná, ale ani ten nejprofesionálnější film nezvládne takovou densitu, o dnešních digiťácích ani nemluvě. Vyřadit musíte všechny automaty, včetně ostření a spolehnout jen na vlastní oko a kamennou ruku. Nehodí se každá pavučina, jen ta nasvícená z boku. A moc času taky nemáte, ten pusgéř za okamžilk vysuší ty náhrdelníky perel a máte do příštího rána utrum. A chraň Vás Pámbů jen zavadit stativem o kosodřevinu se kterou je ta krása propojena hedvábným vláknem. A musí to být pavučina čerstvá, utkaná předešlého večera, ne ta sešmodrchaná a potrhaná větrem. Sedí na ní kapičky mlhy co přivandrovaly z údolí Jizery a mění se v tyhle náhrdelníky. Pavouk sedí uprostřed čerstvě utkané pasti. Nedělá to pro pocit krásna, ale aby si nacpal teřich, stejně jako mnozí jiní zdatní kumštýři.
Ten jednoruký parapetový experimentátor se světlem, dokonalý opak světoběžníka ale žádný pecivál, co se už v té prvé světové naučil oddělovat podstatné od nepodstatného, což ho stálo jen jednu hnátu, Josef Sudek taky prožil půlku života v kůlně na dvoře a obtiskoval pořád do kola do stříbrných emulzí skleněných desek jednu sklenici vody s podobnými bublinkami. Tak nekamenujte nikoho za pavučiny. To vše pod vedením hádejte dvakrát koho? Charterovou dopravu zajistí Terkule. Ubytování v podkroví Kytka a na polopenzi budou každodenně Tomášovo podkrkonošské halušky řádně maštěné a lité přímo na litinové pláty Peškových K3 z Vimperka. Ti šťastlivci mezi frekventanty. Ti, na které by se usmálo to velké štěstí v podobě delšího stébla slámy, by mohli sobě ráno přivstati a zbylým kaštanům zatopiti. Asi každá kamna se kámoší s tím dobráckým hadem Genius loci a mají svá pravidla moštárny. Náš kchang nemá ten svůj manuál zrovna tloušťky básnické prvotiny a s tím místním duchem je dokonale propleten. Jeho hadí tělo dokonale prošpikovalo naši barabiznu, jako divočáka na brusinkách a může orazit každou cimřičku, míněno i ty malé v podkroví, kde budou oni bydleti, ale jen krapet. Žádné rozmazlování. Všechno řádně ohlídá, nohy vlastním jazykem umyje a kožichem osuší Tonda, náš černej inkarnovanej Kristus. A jako bonus vše ještě spojeno s výukou jazyka českého. Důvod je na snadě, doposud jsme nepotkali žádného pavouka, natož pavučinu a žízeň po vzdělání u lidojedů je až nemístná. Dále se nabízí výuka hry golfové přímo tady v zemi Ohňové neb v Patagonii, bez nutnosti únavných transferů napříč poledníky a rovnoběžkami. I výrobci míčků golfových si přijdou na své a plesají neb málokterý úder směřuje do již použitého míčku pro velkou povětrnost zdejší.

    Dáli se věřiti tahům rydla rytcova, pak pradávným dopravním prostředkem na trase Iberio-Americké byla velryba Jonášova. Domovským přístavem jí byl Cabo Finis terrae.


Rady pana Pýthagora brousícího si zuby na téma "Antizemě".

Jedna od našeho Karlíka Hynka. "Od těch krajů mapy sebou vezměte!"

A doporučení Billa Brysona. "Toaletní vodu v anglickém originálu a v původním balení určitě sebou na cestu nebrat. Je jí tam všude habaděj."


Ten, co se hnedka na první gremče při stavbě Holidáče, ještě tam dole v lingusácích u Vyšehradských tenisových kurtů, předvedl prezentací jak vybrat kvalitní toaleťák, testem pevnosti řádně nasliněným ukazováčkem. Ten co umí tak hezky pragmaticky pojmenovat sebezašmodrchanější kardinální průser, u poslední snídaně Páně, po dlouhé noční poučuje s retkem v pravém koutku nad právě kontrolovaným hemenexem řádně zalévaným smrtonosnou dávkou kafete černého: "Pokud to bude možné, vyhni se ostrovu hadů, neb si tam netroufnou přistáti ani kormoráni. Poločas přežití, jen pár minut. Nepomohl by ti pak ani pepř smíchaný s listem bobkovým a hřebíčkem - Caryophyllus aromaticus, kvůli kterému to kdysi vlastně všechno započalo. Starý Fernando Magalhaens si chtěl zkrátit cestu na Kořenné ostrovy, kde prý ho je hafo jak indiga v Indii a švestek a muzikantů u nás doma."
Rady pana doktora V:

"Pozor na pumy černé i hnědé. Našlapují tiše jako mourek, co se k nám onehdá nastěhoval. Neznaje pravidel fair play, útočí zásadně ze zadu. Při setkání tváří v tvář, dobré dělati se většími a řádně mužně křičeti."
"Loajalitu nosičů domorodých možno očekávati jen do výše platu jim vámi špendýrovaného."


Ivančiny rady:

"Pij červené krabkové víno Gato negro, (Schwarze Katz). Kořeny místní révy šmátrají tu po vodě v sedmdesáti metrové hloubce.
Nepromarni život samými racionálnímí nesmysly.
V cabanách zouvej pohory.
V domorodých autobusech pohory nezouvej.
Kontaktuj zubaře pana Filípka v Pucónu, Castilla 88 a jeho syna stavitele a u věhlasného hoteliéra pana Poláka si dej kafe. To je ten co si potřásal rukou s anglickou královnou.
Neopomeň Huerquehue, sedm jezer a Caburgue.
V Punta Arenas nezapomeň na nekonečnou vidličku.
Colectivem až k bráně parku Torres del Paine, 5 - 7 dení trek. Výhled z bivaku.
Tam nevynechej jezero El Grey s jeho modrými kusy opadlých séraků, vše až po překonání pasu s fukéřem který mě stál skorem kejhák. Ale tyhle modré kusy čirého ledu v šedivé kalné vodě mě dostaly. Prakticky všude na jihu severák. Chce to alobalovou zástěnu kolem benziňáku."


Kontakty Lima, Irča - (od Hadínovo ségry, co je zamilovaná do Gabriela García Márqueze, velkého Castrova kámoše, a na tomto kontinentu prošoupala už nejedny křusky):

Pozor na přepravu bomby na benzin i v kletru který jde do zavazadlového prostoru.
Důležitá španelstina, nepouživat angličtinu, to raději neverbalní komunikace okoukaná kdysi v tom vašem pidi ústavu v Akademii Běd. Mapučové často nechtějí mluvit ani španělsky.
Internet v každé vesnici na poště.
Levný telefon. Předčíslí 188.
Ubytovaní v privátech se snidaní 7 US. Hospody jak u nás a ještě lacinější v Argentině než v Chile.
Dolary lze platit skorem všude, mimo státní obchody.
Stop možný, ale auta většinou obsazena po střechu.


Peku:

Ohledně Patagonie zkus zavolat pana Michala Kamaráda, dost dobrý kamarád. Jinak kamarádit se lze jen s lachtany.
Šátek používej na sedmero způsobů od plavek po zlámanou hnátu. Nesmí to být ale ten z Maroka, barvený inkoustem z indigovníku.
A ještě rada poslední. Propocenou čepici postačí obrátit na ruby.


ARGENTINA Dr. K:

Přibal diktafon.
Stávky o prázninách nemíváme, jen větry.
Chudší lidé bývají přesnější.
Původní obyvatelstvo shazováno do studeného moře - vylidňování.
Eukalyptový olej na štípance ováda, hovada u jezera Tagua Tagua.
Světlý ohoz neláká ovády.
Černé mušky nestírat, odehnat jinak jdou i s pokožkou a vše mějte raději zahaleno i lýtka.
Hadi v pampě pod kameny.
Pavouci sklípkani.
Vampyros lezou do stanu za lidským teplem.
Ameby v potravinach, ovoci i zelenině.
Kapsáři, kolem bankomatů.
POZOR – bankomaty pouze na výběr hotovosti embosovanými pravými kreditními kartami. Debetní pouze vydané místními bankami označené „Redcompra“.
V Evropě zrozenou Visa Electronku si můžete s klidem naložit do láku od okurek a po zbytek cesty pojídat kořínky a patagonské borůvky calafate. Zlaté bankovní služby řádu Maltézských rytířů za křižáckých tažení v ranném středověku.
V opasku zašitou jedenu jedno dolarovku lze směniti za 3 pesos Argentinské.
Spropitné 10 pesos.
Taxi ber z hotelu, ne na ulici. Bezpečnější, levnější.
Lan chile dobrá letecká společnost. Aerolines a Austral nebrat.
Zabal kletry do folie, jako pavouk svoji oběť.
Velryby, když plavání zeštíhluje, co dělají špatně?
Na kosatky bacha, dobrý je ale protejn z jejich ploutví.
Do té doby nevěřil jsem v tučňáky, moře v úžině smálo se našemu marnému hledání na pevnině.
Zajíc - lievre.
Jelen, pstruh, siven, lvoun, lama. Alpaka není jen slitina ale i dvojník lam Chilanů. Okusují něco podobného kamení.
Medvědi u nás věští brzký konec zimy, za velkou louží se optej svišťů.
Na jihu nejez hovězí, raději kůzle a zavlažuj Merlottem.
Na výškovou nemoc je dobrý čaj z coca listů.

    Večer těsně před odjezdem si to přiharcoval na obložené chleby Matič, ten co tak trochu dělá do naší dcerky Terky, s čerstvými a tudíž cennými rozumy.

A nakonec naše rady následovníkům:

Rada prvá - pořiďte si domů alespoň jednu letušku nebo kapitána.
Rada druhá - z letounu v Santiagu pospěšte, neb dlouhá jest fronta u imigrační přepážky.
Rada třetí - nikdy neházejte černému labradorovi tenisák, neb se ho již nikdy nezbavíte.
Rada čtvrtá - nesedejte na pohovku v Casa Roy po levé ruce recepčního. Vysvětlení viz. psiska Patogonská.
Rada pátá - dobrá místa pro bivak u jezera El Gray jsou poblíže společné kruhové kuchyně na prkených hatích.
Rada šestá - plaťte raději v USD neb domorodci ještě nezaznamenali, že trvale klesá.
Rada sedmá - znelíbíte-li se pštrosici či pštrosíkovi tím, že jste si poručili tři jeho vejce do skla. Dřepněte si na bobek, neb pod horizont svého frňáku nevidí.
Rada osmá od Billyho Dvě řeky, náčelníka Mohavků - miluj mnohé, věř málokomu a vždycky pádluj ve své vlastní kánoi.
Rada devátá - necháte-li se pozvat, a nesedíte-li přímo u stolu, mohlo by se stát, že se najdete na jídelníčku, jako druhý chod poledního nebo večerního menu.
Rada desátá - pojedete-li čirou náhodou kolem, určitě se na chvilku stavte. Žít se tam ale nedá. Podobně jako v baroku, co je tak hezké oku.
Rada poslední od Franka Z. - Watch out where the huskies go and don´t you eat the yellow snow.
Proto asi nejsou v těch končinách tak často k mání žlutá česká eskyma a nanuky s příchutí meruněk.


Pár dnů po návratu jsme si dali spicha se světoběžníkem Hadem v profláknuté kavárně Parnas, hnedka oproti zlaté kapličce národa českého. Přištrachal se ve své vestičce z pravého anglikánského sukna pepř a sůl, pod křídlem dovlekl velkorysej prezent, kterej Kytce i mně vyrazil dech. Portolánovou námořní mapu úžiny od starého Janssonia Joana se čtyřma mořskejma příšerama, párkem tučňáků a s legendou: "Munster door en weder door bevaren en met syn Capiteyn Sebad de Waerd met groot pericul ..." . Rytou stoosm let po objevením této. Doma to prý jen překáželo. Tedy abych nepřeháněl, vyhandlovali jsme to nakonec za Severní točnu pana Hondia s božími rytinami velrybářů jak škvaří tuk v měděném kotli. K poctě těch velrybářů a hlavně starého pana Melvilla byl o pět let později zbastlena velrybářská kudla s rytým leviatanem na ebenové prdeli. U nás doma familiérně zvána Moby Dick i když je lautr černá jako bota.

    Za nějaký rok bude v nedaleké stanici spáchán "nejchladnější zločin" i "první pokus o vraždu v dějinách Antarktidy" označuje tisk spor mezi dvěma údržbáři ruské polární stanice, který vyvrcholil bodnutím nožem do kolegy. Důvodem sporu mezi dvěma Rusy byla skutečnost, že jeden z nich schválně prozradil rozuzlení detektivky, kterou četl jeho útočný kolega. Zraněný skončil v nemocnici, útočník v domácím vězení. Ostřílení polárníci tvrdí, že nic podobného nepamatují. Vše se podle vyšetřovatelů odehrálo 9. října, kdy elektrikář Sergej Savickij (54) během oběda popadl ze stolu nůž a zabodnul jej svářeči Olegu Beloguzovovi (52) do hrudi. Pak odešel na vedení stanice Bellingshausen udat se, zatímco kolegové přivolávali pomoc.

    A úpně na konec mám pro Tebe Kytko dosti smutnou zprávu. V Hudáči dnes započal jarní výprodej. Nemohl jsem nezakoupiti dva páry polárních palčáků The North Face plněných kachním peřím. Snesou hravě -70 st. C. Dlaně z černé kozinky ti půjdou k očím. Závěsný mechanismus nedovoluje napadati sněhu, jsou-li neseny zavěšeny kolem krku, stejně jako u těch šitých kdysi dávno v Akademii běd za asistence věhlasného akademika L. "Šijete pane asistente?" "Šiji, šiji pane profesore."
    V cestě do Grónska ve stopách Pavla Blažka nám už tedy nestojí zhola nic.

    Výbava:

    Pár dobrých map s optimistickými nápisy, jako: „no hay buenas estaciónes“.

    Sandro Botticelliho La Mappa dell´Inferno, kterou namaloval podle prvé části "Inferno" Danteho Božské komedie psáné rýmem „terza rima“.
    Piri Reis, 1513
    Cornelis Wytfliet 1598 Plata
    Puerto Montt
    Punta Arenas
    Punta Arenas - El Calafate
    El Calafate
    Torres del Paine
    Fitz Roy, Cero Torre

   

   Prameny z nichž pro tento spisek čerpáno:

    Jiří Jiránek: Chile po Chile
    Jitka Stuchlíková: Indiáni, politici, plukovníci
    Markéta Křížová: Inkové
    Bruce Chatwin: In Patagonia, 1977
    Bruce Chatwin, Paul Theroux: Návrat do Patagonie
    Luis Sepúlveda: Patagonský expres, Bad Homburg, Germany 1995
    Tady končil druhý Patagonský expres, ale už skončil, už neexistuje, „poetično se dnes nevyplácí, přesto po té železnici dál v duchu cestují obyvatelé Patagonie.“ To si zapsal do svých poznámek Luis Sepúlveda. Ten co též pravil: „Být mladým komunistou znamená mít předplacenou jízdenku nikam.“ Sám to poznal na své kůži.

    Jan Burian: Chilský deník
    Jan Vladislav: Otevřený deník 1977-1981, RESPEKT
    Jan Hocek: Nejkrásnější túry světa
    Francisco Coloane: Ohňová země
    Gerald Durrell: Šeptající země
    Henry James
    Charles Robert Darwin: Cesta na lodi Beagle
    Úvahy přírodovědecké o Darwinově theorii. Podává Dr. Ladislav Čelakovský, 1877
    Jules Verne: Maják na konci světa
    Jules Verne: Děti kapitána Granta, str. 41, 43, 86
    Jules Verne: Dva roky prázdnin
    W. H. Hudson: Zahálení v Patagonii
    Alberto de Agostini: Andes Patagonicos
    Arthur Conan Doyle: Ztracený svět, 1960
    Adolf Hoffmeister: Mrakodrapy v pralese, str. 66 - 85
    Anna Brasseyová: Kolem světa. Výlet po lodi Sunbeamu, Praha 1883
    Otto Nordenskjord: K JIŽNÍ TOČNĚ, 1903
    Ferdinand Klindera: Český rolník napříč Argentinou, Praha 1912
    Josef Kořenský: Amerika 1913
    Josef Kořenský: Z dalekých krajin, 1926
    Vědecká knihovna v Olomouci: Josef Kořenský a Enrique Stanko Vráz
    Franta Jeřábek: Dobrodružná cesta kolem světa, V. Kotrba Praha II. 1942, str. 117
    Eskymo Welzl: Paměti českého polárního lovce a zlatokopa, 1928
    Václav Vojtěch, člen expedice admirála Byrda: Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem, 1932
    Jan Drda: Horká půda
    Benedikt Roezl: v časopisu Koktejl
    František Čech Vyšata: ...
    Pýthagorás: Antichton (Antizemě)
    Francis Fletcher: Svět obeplutý sirem F.D.
    Thomas Falkner: Popsání Patagonie
    James Waddell: Cesta na jižní pól
    Baudelaire: La Voyage
    Allan Edgar Poe: Vyprávění A.G.Pyma
    Miroslav Štingl: Války rudého muže (Mapučů)
    Prescott William Hickling: Dějiny dobytí Peru , Boston 1847
    Cherry Kearton: Ostrov pěti miliónů tučňáků, Symposion, Praha 1948.
    Stefan Zweig: Magellan, der Mann und seine Tat, Frankfurt 1953
    Jan Baťa: dílo
    Josef Kunský: Čeští cestovatelé, Orbis 1969
    Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund:Tam za řekou je Argentina, Praha 1956
    Richard Hough: Do Ohňové země, 1971
    Václav Šolc: Pod Chilskými sopkami
    Václav Šolc: K Alakalufům na konec světa, 1974, (čekání v Puerto Montt na loď k ostrovu Wellington... str. 7-14)
    Sara Wheeler: Chile. Travels in a Thin Country, London 1994
    Roberto Ampuero: Případ Neruda, Bogota 2008
    Reinhold Messner: Cerro Torre Tragédie na skalní jehle, Brána 2009
    Renáta Fučíková: Historie Čechů v USA, KOSMAS 2019

   

   Doporučený kousek pro podbarvení:

    Miserere mei Domine

   

   Doporučená literatura pro čtenáře meziřádkové:

    F.X.Vilhum: Ve stopách objevitelů, 1947
    Amerigo Vespucci: Quattuor navigationes, 1507

    Thomas More: Utopia, 1516
    Lukianova fikce: "Vypluv totiž kdysi od sloupů Herakleových a pustiv se do západního Oceánu plavil jsem se za příznivého větru. Příčinou a cílem cesty mi byla zvídavost a touha po nových věcech, jakož i snaha, poznat jaký je konec Oceánu a jací to lidé bydlí tam na druhé straně".

    Herman Melville: Bílá Velryba, 1851
    Sant Exupéry: Noční let
    Antonio G. Iturbe: K otevřenému nebi, Akropolis 2018
    William Shakespeare: Bouře
    Dante Alighieri: Božská komedie
    Tennyson: Ulysses

    Homér: Odysseia

    Tehdy odešel Poseidon k Aithiopům až na konec světa. K Aithiopům, kteří bydlí ve dvojích sídlech: kde vychází Hyperíonův syn a tam, kde zapadá.

    Na inetu:

    navajo.cz
    Ladislav Kamarád
    prcikalujan
    Ota Ulč
    mapy na googlu
    staré mapy
    mapa Magellan
    Casa Roja
    Koktejl
    National Geographic
    National Geographic - Češi opustili "základní kámen" antarktické základny
    National Geographic - H+Z
    National Geographic - H+Z
    cesty.me.cz
    hedvabnastezka.cz
    Cerro Torres
    Chalten

    Na ČT1 30.11.2009 21:00

    Další nedokončené šlápoty: Ararat 2005, "God keep me from ever completing anything!"
Proslýchá se, že na podobné neduhy již kdysi dávno našel lektvar jeden náš rodák Otec františkán pocházející ne z Assisi, ale od soutoku čtyř řek v kraji Plzeňském.

    Následovníci:

    20.2.2016 Ahoj vši (chni), kdy a kde konkrétně Tě můžu potkat kulivá Chile. Ď p3k

    Ahoj Petříku, kulivá Chile to je dobrý. Nejlepší by byla neděle dopoledne, projdeme se s kočárem s mončičákama k Žižkovi. Možná Ti ho na chvíli půjčím. Na konci našeho cestopisu máme hodně literatury, která je možná lepší než Loneláč. Naskenované ukázky, které mě zaujaly. Nebo zapůjčit z knihovny.Např. Luis Sepúlveda: Patagonský expres...Bruce Chatwin: Návrat do Patagonie. Je ale pravda, že náš výběr je více méně zaměřen na Patagonii. Jirka

    Únor 2023, Milý Jirko, tak už jsem zase zpátky z Patagonie. Musím, říct, že na začátku jsem na Tebe hodně myslela, hlavně když jsem procházela kempem u Fitz Roye. Na rozdíl od Vás, my jsme měli krásně, i když hodně větrno. Nicméně, jak se dá v Patagonii očekávat, počasí bylo každé 2 hod. jiné. V Torres jsem tentokrát šla W trek a zpočátku bylo dost děsně. Končili jsem v Ohňové zemi. Líbá Ivana

    Emaily:

    SMS:

    Denní tisk:

    La Tercera
    iDNES, "Jako v roce 1951"
    ceskenoviny.cz
    Prezentace v Semilském muzeu s maté

    Rejstřík:

Fitz Roy
gastronomie aneb o kuchaření
Habsburkové pod Fitz Roy
kadibudky
Karel Vila
Morenos miradores
psiska
Trapananda
vítr fukéř

    a ještě jeden rejstřík jakéhosi pana Venci Šolce z jeho božího cestopisu "K Alakalufům na konec světa":

Mylodont
Torres del Paine
Lovec pum
Puerto Natales
Jan Orth vystoupivše z habsburského domu vyplul objevovat neznámé nové kraje, hlavně ale sám sebe.
Fitz Roy
McLennan
Punta Arenas
Puerto Montt
Douglas Tompkins

Rok po zbudování nové Hrádecké hospody léta páně osmnáctistého dvanáctého byla vyhlášena republika Chile.

Navigare necesse est, vivere non necesse.

a

Cesta se stává cílem.

Byvše ku konci blíživše se, přijměte potomci naši omluvení za jazyk rádoby starobyle neumělý, dostal-li se Vám tento útlý svazek omylem do drápů. Pln přechodníků do Vaší uspěchané doby již nepatřičných, přesto přezevšechno tak krásně stručných to nástrojů mluvy české. Opravte si jej dle libosti, neb budete namnoze vládnouti jimi mnohem šikovněji.

domů <<<<<<