Paulo Coelho
Alchymista - úryvek

Věnuji J. Alchymistovi, který ovládá všechna tajemství Velkého díla.

I stalo se, když šli, že on všel do jednoho městečka.
Žena pak jedna, jménem Marta, přijala jej do domu svého.
A ta měla sestru jménem Marii, kteráž seděti u noh
Ježíšových, poslouchala slova jeho.
Ale Marta pečlivá byla při mnohé službě. Kteráž přistoupivši,
řekla: Pane, nemáš-liž o to péče, že sestra má
nechala mne samé sloužiti? Protož rci jí, ať mi pomůž.
A odpověděv, řekl jí Ježíš: Marta, Marta, pečlivá jsi,
a rmoutíš se při mnohých věcech.
Ale jednohoť jest potřebí. Mariať dobrou stránkou vyvolila,
kteráž nebude odjata od ní.
Lukáš, 10, 38-42

Alchymista sáhl po knížce, kterou si přinesl někdo z karavany.
Chyběla jí obálka, ale i tak uhádl jméno autora: Oscar Wilde.
Jak si v ní listoval, našel vyprávění o Narcisovi.
Znal ten starý příběh. Sličný chlapec se den co den zhlížel
v tůni a nemohl se na svou krásu vynadívat. Byl sám sebou tak
uchvácen, že jednou do té tůně spadl a utopil se. Rozkvetl tam
pak květ, jemuž se říká narcis.
Takhle však Oscar Wilde ten příběh nezakončil.
Prý když Narcis zemřel, přišly z lesa Oreády a spatřily, že tůň
plná sladkých vod se změnila v kalich slaných slz.
″Proč pláčeš?″ ptaly se Oreády.
″Kvůli Narcisovi,″ odpověděla tůň.
″Nu, nedivíme se, že truchlíš pro Narcise,″ pokračovaly Oreády.
″Přestože my všechny jsme ho v lese sledovaly, kudy chodil,
ty jediná ses mohla na jeho krásu vynadívat zblízka.″
″Copak Narcis byl krásný?″ podivila se tůň.
″Kdo by to mohl vědět lépe než ty?″ užasly Oreády. ″Vždyť
přece na tvých březích se každý den skláněl k zrcadlu tvých vod.″
Tůň chvíli mlčela a pak řekla:
″Narcise oplakávám, ale že byl krásný, toho jsem si nikdy nevšimla.
Pláču proto, že když uléhal na mých březích a skláněl ke
mně zrak, viděla jsem, jak se v hloubi jeho očí zrcadlí má vlastní krása.″
″Krásný příběh,″ pravil Alchymista.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když pak krátce nato vystoupil na vrchol duny, srdce mu poskočilo.
V záři měsíce se uprostřed pouště velebně a slavnostně tyčily egyptské pyramidy.
Santiago padl na kolena a rozplakal se. Děkoval Bohu, že
uvěřil ve svůj Osobní příběh a že jednoho dne potkal krále,
kupce, Angličana a Alchymistu. A především ženu z pouště,
díky níž pochopil, že Láska nikdy neodloučí muže od jeho Osobního příběhu.
Z výše egyptských pyramid shlížela na Santiaga celá staletí.
Kdyby chtěl, mohl se teď vrátit do oázy, vzít s sebou Fáti-
mu a žít dál jako prostý pastýř. Vždyť Alchymista žije v poušti,
přestože rozumí Řeči světa a umí proměňovat olovo ve zlato.
Nikomu nemusí ukazovat své umění a moudrost. Zatímco
on sám šel za svým Osobním příběhem, naučil se všemu,
co potřeboval, a prožil vše, o čem snil.
Teď však došel k svému pokladu a dílo je úplné teprve tehdy,
když je dosaženo cíle. Tady, na téhle duně, se rozplakal.
Podíval se na zem a uviděl, že na místě, kam skanuly jeho slzy,
leze skarabeus. Za dobu strávenou v poušti už se poučil,
že v Egyptě jsou skarabeové symbolem Boha.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Znovu však začal vát vítr. Byl to východní vítr z Afriky.
Nepřinášel pach pouště, ani hrozbu maurského vpádu. Místo toho
přinášel vůni, kterou tak dobře znal, a zvuk polibku - který
se lehounce blížil, až mu spočinul na rtech.
Santiago se usmál. To se stalo poprvé.
″Už jdu, Fátimo, už jdu,″ řekl.