Doc.MUDr Přemysl Paichl
„…neboť celou zemi tuto, kterou vidíš,
dávám tobě a tvému potomstvu až na věky“
Starý zákon, Genesis, (I.kniha Mojžíšova. 13.15 )
Když Mojžíš dal podle vstupního citátu tuto celou zemi Izrael mně i mým potomkům, píši zprávu o naší velké izraelské cestě pro své vnučky, vnuky, pravnučky a pravnuky, které jsem už nezastihl. Píši ji po deseti letech podniknuté cesty. V roce 1996 jsem měl sice ještě dobrou paměť, ale moc jsem toho o Izraeli před vlastní cestou nevěděl. V té paměti jsem měl spíše rozporuplné školní nebo knižní poznatky o tom, že židovstvo bylo v Čechách i jinde v Evropě pronásledováno, že plzeňským židům naši předkové nedovolili z konkurenčních důvodů od 1504 ani v městě bydlet, že se za Židy z podezření pro vraždu musel postavit i Masaryk, jinak se však o Židech ve škole toho moc neučilo a moc vědeckého nebo hodnověrného ani nevědělo. Po válce jsme ani nevěděli, že jsme Židy v jejich sporu s Araby o vlast pomáhali vyzbrojovat. Proto jsme s Naďou uvítali pozvání našeho Jirky k cestě do Izraele v rámci výměny hoteliérů, organizovanou panem Hadačem, Jirkovým kamarádem, a izraelskou Youth Hostels Association. Zdál se nám Stát Izrael při tehdy už mírnější arabské intifádě relativně klidnou zemí. Teroristický útok Arabů na autobus na jedné z hlavních jeruzalémských tříd jsme těsně před naším odletem z Prahy považovali za už ojedinělou událost.
Zřejmě jsme se ale mýlili a Izrael musel tehdy ještě považovat svou situaci za výbušnou, protože izraelští úředníci nás v odbavovací hale v Ruzyni skoro hodinu četnými otázkami „prověřovali“, za jakým účelem Izrael chceme navštívit. Na oplátku nám ohleduplně nedali berana do pasu, který by nám uzavřel cestu do arabského světa. Projel jsem desítky států ve světě, ale s tak důkladnou lustrací jsem se dosud nesetkal. Nevěděl jsem do jaké kategorie „úředníků“ státu, náboženství, národa či výzvědné protiteroristické instituce je mám zařadit. Nedozvěděl jsem se nic o nich, když nás znovu dlouhé minuty jiní úředníci zpovídali na letišti v Tel Avivu-Jaffo, což nás skoro rozlaďovalo.Trochu nás uklidnila naše průvodkyně, mladá Švýcarka Ráchel (hebr. ovečka), která nám jen vysvětlovala, že to je takový tamní obyčej. Nevysvětlila nám to jinak ani během dalších dní, kdy nás provázela s dobrou znalostí novohebejštiny (ivrit), angličtiny, němčiny, ovšem bez češtiny, kterou mluvili oni naši letištní zpovědníci.
Udělal jsem chybu, že jsem se na cestu důkladněji nepřipravil. Nevěděl jsem, že Izrael byl název hebrejských kmenů biblické doby podle svého praotce Jákoba, jehož druhým jménem bylo už tehdy Izrael. Zdálo se mi skoro nepochopitelné, že Izrael je obecným názvem židů, že je to v užším slova smyslu název severní části Šalamounovy říše. Mohlo mne však varovat, že Izrael je hebrejsky „Bůh bojuje“ nebo „Bůh vítězí“. Teprve v izraelských dějinách jsem dnes po 10 letech s hrůzou zjistil, že toto bojování a občasné vítězství trvalo na 4.000 let.
Neměli jsme z domova zatím žádnou mapu, i když orientace v Izraeli byla v té době dost složitá. Existovalo tehdy ještě izraelské pásmo Gazy i území Západního břehu Jordánu, která okupoval stát Izrael r. 1967 v šestidenní třetí izraelsko-arabské válce, přetrvávaly diplomatické spory o syrské Golanské výšiny a o starou část Jeruzaléma. Od r. 1979 sice už nebyl okupován egyptský poloostrov Sinai.
Moje neznalosti před cestou zvyšovalo i to, že jsem neměl k dispozici závazný cestovní itinerář, na který bych se měl studiem připravit. Naše cestování stejně modifikovalo i to, že jsem některá města či místa nebo osady Palestinců a OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) nebyla „bezpečná“ nejen pro nás, ale i pro domácí .Některá místa nebyla zařazena do plánu našich výletů, i když rok před naším příjezdem byly izraelské jednotky stahovány z některých míst západního břehu (Westbank). Že to nebyly plané strachy o nás, dokládá nervozita i v řadách ortodoxních Židů, jejichž student několik měsíců před naším příjezdem dne 4.11.1995 zavraždil izraelského ministerského předsedu Jicchaka Rabin. Byla to také doba nejistot před plánovaným volbami v Izraeli koncem května 1996. Tak nás pro jistotu raději vodili po centrech dějin křesťanství, kde pro intifádu (povstání arabského obyvatelstva proti státu Izrael) jsme nebyli moc důležitým terčem.
Na 1.máje jsme byly s přistáním letadla v Izraeli teprve na začátku zneklidňujících dojmů, které by šlo parafrázovat jako „Hic Israel, hic salta“. Byli jsme lační vlastních dojmů o státu Izrael, o národě, o Židech, o sionismu, o judaismu a jeho části s náboženskou bigotností. To vše a mnoho pozdějších otazníků jsme si zatím nepřipouštěli. Honem jsme si vyměňovali navzájem alespoň základní data o tom, co je to vlastně za zemi.
Stát Izrael (hebrejsky Medinat Jisra´el, arabsky dau – lat Isrá´il ) nepatří geograficky k Evropě. Je to přesně řečeno Západní Asie, že má jen na 20.400 km2, jen 5,4 milionu obyvatel (1995), že úředním jazykem zde je nejen hebrejština ale i arabština, ačkoli většina občanů mluví i anglicky, nebo rusky a nebo jinými jazyky přistěhovalců, že je to oficielně republika s jednokomorovým parlamentem (Knesset) se 120 volenými poslanci na 4 roky, s prezidentem Ezer Weizmanem (*1920), voleným na 5 let. Moc jsme si nebyli ještě jisti, že to je bohatý stát, kterému sice pomáhá finančně velká masa zahraničních židů, aby se vyrovnal s ohromnými náklady na zbrojení a obranu. Honem jsme si ověřovali, že židů je v Izraeli 82%, 14% muslimů a jen 3% křesťanů. Když jsem před odletem nahlédl do slovníku z r.1937, tak jsem předpokládal, že se tehdejší údaj o celkovém počtu 1/5 křesťanů v Jeruzalémě udrží až do našeho příchodu. Někdo zdůrazňoval, že urbanizace zde je přes 90%, že muži se zde dožívají 75 a ženy 79 let. Počasí zde na lidi, že je vlídné, subtropické, s teplotami v lednu 7 - 13 stupňů C, v červenci 23 – 30 stupňů C. To už v tom shonu příjezdu muselo stačit a byli jsme zatím zvědaví na Tel Aviv za letištěm.
Tel Aviv dnes se sousedním městem Jaffo (dříve biblický přístav Joppa) je druhým největším a snad nejmodernějším izraelským městem po Jeruzalému). Prohlédli jsme si staré i nové město a námořní přístav. Záviděli jsme Izraelcům Středozemní moře a brouzdali jsme se v něm. Do Muzea diaspory (které dokumentuje osudy Židů od jejich rozptýlení od r.7 př.n.l. až do založení státu Izrael v r. 1948) i do Městského muzea a Helena Rubinstein Pavilion, jsme museli, jsou to příkladná muzea umění. Izrael se rukama svých umělců dostává na špici světového umění. Doklád to nejen oblast funkcionalistické architektury, abstrakce v malířství (Shabai Haber, David Malkin), ve figurativním sochařství Israel Achiles a mnoho jiných, kteří přinášejí své moderní výtvarné koncepce do Izraele z celého světa někdejší diaspory. Izrael zaujímá přední místo i v kinematografii, viz jména Menahem Golana, Ephraima Kishona, Boaz Davidsona a jiných. V Tel Avivu zakořenila Izraelská národní opera, Izraelská filharmonie, Hudební divadlo. Od 1961 je už představován světu Mezinárodní hudební festival.
Vzdor všem těmto lákadlům jsme však nešli ani do komplexu Ha´aretz s exponáty izraelské vědy a techniky, skla, lidových uměleckých výrobků. Tlačil nás nedostatek času. Tenkrát jsem ještě myslel, že na to bude čas snad až tam přijedeme podruhé. Ceny byly ale i pro našeho turistu velkosvětské. Měnou je šekel (JLS), který má 100 agorotů. Našince tehdy nelákala ani místní burza diamantů, i když jsme se doma prozíravě opřeli o platební kartu.
V Tel Avivu jsme potkali jen málo křesťanů a tak jsem si dal závazek, že tu statistiku podle náboženství v Izraeli alespoň trochu napravím tím, že já jako křesťan svého prvorozeného syna pokřtím pravou vodou z Jordánu. “vyrovnejte cestu” Když Jan vyrostl, vystoupil na poušti a hlásal křest na odpuštění hříchů. Když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby mu položili otázku: "Kdo jsi ty?", vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Zeptali se ho: "Co tedy? Jsi Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ty ten Prorok?" Odpověděl: ,,Ne.`` Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám sobě?`` Řekl: "Já jsem hlas volající na poušti: ,Vyrovnejte cestu Pánu', jak řekl prorok Izaiáš." Někteří z těch poslaných byli farizeové. Ti se ho zeptali: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?`` Jan jim odpověděl: "Já křtím vodou. Mezi vámi stoji ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm." Tehdy přišel k Jordánu za Janem z Galileje Ježíš, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu v tom zabraňoval a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně!" Ježíš mu však na to řekl: "Nech, ať se to nyní stane, neboť tak je to třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." Později, když už byl Jan Křtitel ve vězení, vydal zas Ježíš svědectví o tomto muži, který nosil šaty z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Řekl zástupům: "Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos zmítaný větrem? Anebo jste vyšli uvidět člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ,Já posílám svého posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu před tebou. ` Skutečně, říkám vám: mezi zrozenými ze ženy nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel." Škoda, že s námi nejel i druhý syn, který se také označoval jako bez vyznání. Pokusím se také náš Paichlovský Izrael doplnit spoustou fotografií, abych nemusel psát o něm celou novou knih. Začínáme ale fotografovat ne hypermoderní město, ale až perlu předního východu - Zemi zaslíbenou, pro ní mi byla dodatečným průvodcem kniha: Rogerson J.: Země zaslíbenáZačněme proto i své vzpomínky až od hlavy Izraele, kterou jsem prohlédli důkladně:
Jeruzalém (hebrejsky Jrúšalajim, arabsky al-Kuds, řecky Hierosolyma) je hlavním městem samostatného židovského království asi od r. 970, dnes Státu Izrael, i když ne jako hlavní město podle mezinárodního práva. Je centrem mnoha náboženství, které do budoucna by chtěli rozhodovat nejen o náboženství druhých a dokonce o státech na území tohoto města. Tak se to střídalo odedávna, protože sem přicházely nejrůznější směry z mnoha zemí a mnoha mocností. Nebyl centrem jen židovského národního a kulturního života za posledních 4.000 let, kdy ho král David učinil hlavním městem svého království. Vládl tady do dneška kdekdo ze sousedství i vzdálených mocností. Bourali a stavěli se tady opakovaně na stejných místech chrámy, zejména Šalamounovy. Od pádu Jeruzaléma a zničení druhého chrámu římským císařem Titem v roce 70 n.l. se datuje zde druhý chrám. Někteří zde jen neničili, v r. 632-691 postavili arabští dobyvatelé pod vedení Omayada Khalifa na Chrámové hoře ((The Temple Mount) Skalní chrám (Omarovu mešitu, Dome of the Rock)).Zde všichni zanechali nějaké památeční stopy. Osmanský sultán Sulejmám vybudoval hradby starého města znovu v 16. století Až do r.1875 bylo to opevněné město se čtyřmi základními různými čtvrtěmi, kromě židovské, křesťanské, muslimské a nezapomeňte i na arménskou a dnes už bychom našli i jiné. Bylo toho tady hodně a museli jsme proto vybírat jen některé pevnosti, brány, kostely, kláštery, bazary, úzké uličky, muzea, synagogy, mešity a za hradbami tisícileté památky i supermoderní čtvrti. Město je to dnes o čemž svědčí i námi fotografované veduty. Na důkladnější prohlídky jsme moc času neměli a tak jsem většinou huhlali, že nemáme třeba dost času, např. pro delší prohlídku Hebrejské univerzity (jejíž komplex navrhoval sám Le Corbusier) a Světového židovského kongresu.Centrum je sice dost staré, ale neměli bychom přehlédnout, že dnešní hradby zde stojí od let 1520-1560. Abychom vnikli do osmi hradbami opevněné části města musíme vstoupit některou z historických bran, které alespoň vyjmenuji podle tabulek po anglicku: The Danmascus Gate, The New Gate, The Jaffa Gate, The Zion Gate, The Dung Gate, The Golden Gate, The Lions Gate, The Herod´s Gate. Nijak ohromující nebyla pro nás Citadela z prvního století př.n.l. západně od starého města, spíše od ní výhled na promenádu (Rampark Walk) moderního města. Připomínám, že v Jeruzalému i jinde v Izraeli se musíme zvyknout na to, že neumíme číst jejich písmo a proto své poznání čerpáme z anglických nápisů. Teprve pak například rozumíme místním transparentům, vyhánějící pokojné turisty z čtvrti ortodoxních židů Mea Šearim.
Pak už jsme jen jezdili a jezdili. Něco jsme ale viděli spíše z dálky, např Olivetskou = Olivovou horu se starým židovským hřbitovem. Obdivem nám naplnila oči známá synagoga a polikliniky Hadassa, kde jsou nádherná vitrážová okna ruského žida Marc Chagalla (1877-1985), toulali jsme se kolem parlamentu (Knesset). Navštívili jsme několik působivých muzeí (Národní muzeum, se svatyní knihy se svitky od Mrtvého moře, Yad Vašem s památníkem židovských obětí holocaustu). Měli jsme mimořádný dojem ze západní zdi (The Western Wall), kterou jsme už mnohokrát viděli v novinách doma. Snad nám připadalo zde spíše dětinské strkat popsané papírky do škvír kamenů, což však nebylo o nic dětinštější, než když si plzeňští studenti sahají na hlavičku andělíčka na mříži kaple plzeňské chrámu a věří, že uspějí při mém zkoušení ve škole.
Z arabských památek jsme viděli na chrámové hoře Dóm na skále (The dome of the Rock), Šalamounovy stáje jako zbytek druhého chrámu i mešitu (The El-Aqsa Mosque).
Ze židovské historie jsme toho viděli mnoho, že to ani nespočítám. ¨ Mnoho toho je rozptýleno po místech, kde byste to ani nečekali, třeba model Jeruzaléma v době druhého chrámu, (Temple) je v hotelu (Holyland Hotel). Zatím nám se strany Arabů nehrozilo nějaké nebezpečí, takže jsem začali chodit po městě odvážně sami.
Z historie křesťanství toho zbylo v Jeruzalémě k vidění o něco méně. Pochopitelně. Skoro vše se opírá jen o mnohem pozdější, dodatečně publikované texty. Ježíš Nazarejský byl v křesťanské věrouce ztotožněn podle evangelií s mytickou postavou jako Kristus (christos= pomazaný) přišel do Jeruzaléma údajně na oslavu velikonoc kolem r. 30 n.l. Ten údaj Velikonoce je dodnes překřtěn jako „Pesach“ na památku odchodu židů z egyptského otroctví. Poprvé zde prý Ježíš vešel do chrámu a jeho prvním činem bylo prý vyhnání penězoměnců a kupců z něj, k čemuž Židé všude ve světě měli blízko. Na to žádná památka není. Není ani hmotná památka na velikonoční večeři s 12 svými přívrženci jen se předpokládá, že to bylo v už neexistujícím domě u Sionu. Neviděli jsme ani místo dnešního rybníku Betesda, kde byly prý tenkrát ovčí rybníky s místem uzdravení chromého. Prošli jsem i místo, kde se rozkládala na hoře Olivové (Olivetské) zahrada Gethsemane, v níž byl údajně Ježíš zatčen. V této Gethsemanské zahradě, kde údajně zradil Jidáš Ježíše Krista, jsme alespoň mohli vidět sice prastaré olivovníky, kterým někteří přisuzují přes 1000 let, což nedokládá historii křesťanství začátku prvního tisíciletí. Dnes je zde jen velmi mladý kostel Všech národů (The Church of All Nations) a ruský ortodoxní chrám Maří Magdalény, které stojí v jedné její části. Vinou uplynulých tisíciletí jsme už nemohli obhlédnout ani dávný palác Hasmoneovců (předáci židovského národa od r. 167 př.n.l. do 63.n.l.) -, kde byl Ježíš předveden před Heroda ani horní Herodův palác, tedy místo, kde římský správce Judeie Pilát Ježíše odsoudil. Nemohli jsme ho najít, protože byl při židovském povstání v době 67-73 n.l. pobořen a nikdy nebyl obnoven. Informace o některých hrobech nebo pozůstatcích někdy byly protichůdné a neřekla nám je ani ta kočka, která je hlídala.
Co bylo smutnějšího, nemohli jsme se přesně zorientovat k místu popravy na Golgotě. Mám to vše nějak popletené s kaplí Vzkříšení Páně a s bazilikou Božího Hrobu. Nebylo divu. Měli jsme však v duši spíše smutek z celé atmosféry v pověstném chrámu Božího hrobu (The Church of the Holy Sepulchre), který nechala postavit až mnohem později Helena, matka císaře Konstantina. Chrám se totiž dělí na kulatý kostel Anastasis nad otevřeným hrobem Ježíšovým, na baziliku Martyrium a prostorem Calvarium, který mezi oběma, naznačuje místo ukřižování. Je to místo až pompézní symboliky, ohromující spíše temnotou smutku. Možná, že to je dáno i tím, že je to dnes vlastně už replika dvakrát přestavovaná v r. 1009 Kalifem Hakinem a 1149 křižáky. Mnozí z nás však s velkým pocitem piety prošli a poklonili se místu, kde zbyl údajně dodnes po kříži Ježíše Krista jakýsi umělecky zdobený otvor. Mne vyvedla trochu z konceptu zde tradovaná zkazka o tom, že kdo bude lhát, přijde o ni vložením své ruky do otvoru. Mně ruka neupadla, když jsem tam jako jiní turisté svou ruku vložil. Naopak slzy do očí skoro každému se musí vtírat na Křížové cestě (Via Dolorosa) s připomínáním Kristových zastavení na uličce směřující k bazilice Božího hrobu.
Když to shrneme, tak v Jeruzalémě toho křesťanského z památek nebylo zase tak mnoho a dělalo to na nás skoro dojem, jakoby Řím na Jeruzalém zapomněl. Je tam sice mnoho rezidencí a klášterů, většinou ne římskokatolických. Možná, že to je i tím, že křesťanství má málo památek v dnešním Izraeli a jinde mnoho. Škoda, že jsme alespoň připomínku křesťanského Jeruzaléma neviděli v podání františkánských mnichů, kteří ji oživují na této cestě každý pátek v úseku od Kostela bičování až po Chrám božího hrobu s devíti zastaveními ve via Dolorosa a pěti v Chrámu božího hrobu. Tak jsem si křesťanský Jeruzalém sám uchoval v paměti alespoň tím, že jsem si z pietních důvodů vzal na svá ramena u jednoho domu evidentně zapomenutý těžký dřevěný kříž.
Více na fotografiích v knize: Jerusalem March of the living, The Israel Museum, Israel, 1996
Z Jeruzaléma jsme podnikly za těch 11 hektických dní několik dálkových cest.
Ta první z nich zamířila k Betlému. Jinde jsme ani nemohli začít své putování než po místě zrození Ježíše, kterého svět vnímá spíše jako Ježíš Nazaretského a ne Betlémského.
Betlém (Bethlehem, Bajt Lahm) se dostal do světových podle dějin pozemského světa z retrospektivy evangelií. Při dnešní naší cestě jsme nemohli o tom slyšet ani o slovo více, než co bylo sebemenšího doložení vyvzpomínáno v evangeliích (Genesis 35.15) Snad navíc jen, že zde byla kolébka královského rodu Davidovců. Hlavním důvodem nejistoty v dnešním Betlémě bylo však nejspíše to, že Betlém byl do 1967 součástí Jordánska, což uchovalo zde jeho vliv pro arabskou Organizaci pro osvobození Palestiny. Betlém je jen 7 km jižně od Jeruzaléma. Našinec je zvyklý na roztomilé zpodobnění českých „betlémů“ Zde však najdete také údajnou stáj (stable) narození Ježíše, kterou byste pro samé ozdoby a tmu ani s největší obrazotvorností nepoznali. Stáj je zakomponovaná do kostela Narození páně (Church of Nativity), který na tomto místě nechala postavit Helena, matka císaře Konstantina, v r. 385.n.l. Ani tu neuvidíte, protože dnešní stavba na tomto místě pochází až z dob císaře Justiniána I. Velikého (527-565) a některé malby jsou až z dob křižáckých., kteří prý nedovolili už moslimům do ní jezdit na koních. Od té doby až dodnes je nad v někdejší bájnou jeskyní (Grotto of the Nativity) za závěsem i betlémská hvězda (Star of Bethlehem), zvoní zde památné zvony (Bells of Bethlehen) a můžete se zde obdivovat dveřím ke svatým jeslím (Door of the Holy Manger). Kdyby tam místo všech cetek postavili naše prosté „jesličky“, tak by to poutníky hřálo u srdce jistě více. Nabádal jsem Jirku, aby jednou takové jesličky vyřezal svým vnoučatům. A on to po malém zaváhání přislíbil. Zkontrolujte to prosím moje pravnoučata.
Do Betléma jezdí však i mnoho poutníků židovských na cestu ke hrobu Jakubovy oblíbenkyně (favourite Rachel).. Při Betlému je v troskách sloupoví Herodia. Bylo by zde tedy dost toho co vidět.
O několik dní později naše druhá delší cesta z Jeruzaléma zamířila na sever. Na ní jsme jeli podle západního břehu Jordánu (Westbank). V této světově známé proláklině jsme navštívili
Kibuc Kefar Masaryk, kde nás prováděl místní zaměstnanec, brněnský rodák, ukazoval nám Jordán a jeho východní břeh v Jordánsku a kibuc v Izraeli jako komuna = jako naše JZD budované podle sovětského vzoru., doslova je to „sebrání“.
Jordánské zastavení. Přímo na Jordánu jsme se zastavili na místě, kde údajně kolem r. 27. n.l. začal kázat Jan Křtitel, kde křtil příchozí z širokého okolí na znamení toho, že si přejí od Boha odpuštění svých zlých skutků. Tvrdí se, že když Jan Křtitel viděl mezi nimi i Ježíše, poznal v něm mesiáše – spasitele, o němž kázal a na jeho naléhání ho pokřtil. Potud Markovo evangelium a jiné. Protože jsme měli stejně jet dále do Galileje, to města mládí Ježíše, to mne inspirovalo k tomu, že jsem na tomto krásném místě pravou jordánskou vodou pokřtil svého prvorozeného syna a snacha zase pokřtila mou ženu Nevím, zda jsem k tomu měl jako laik oprávnění. Dokument jsem o tom vydat nemohl. Dále jsme jeli do Nazaretu.od Jordánu směrem k Haifě.
Nazaret (Nazerat) leží jen 30 km od pobřežní Haify. Zde jsme si prohlédli z mnoha novodobých městských svatyní a kostelů hlavně novodobou baziliku Zvěstování postavenou až v r. 1954, kde archeologové prý usoudili, že se zde zjevil Panně Marii archanděl Gabriel. Jinak jsme zde viděli kostel sv. Josefa, stojící údajně na místě Josefovy tesařské dílny, kostel zbudovaný nad studnou z níž viděla Panna Maria vytrysknout vodu, řecký ortodoxní kostel Nanebevzetí. Hlavně jsme si poprvé zde mohli prohlédnout pravé nefalšované arabské městečko, jak lidé bydlí a žijí a prodávají tisíce suvenýrů pro křesťanské turisty.
Další cesta nás vedla ke břehu Galilejského jezera do lázeňského městečka s minerálními prameny Tiberias (Tevreja). Zde nás udivilo, že jsme najednou 207 m pod úrovní hladiny moře.Ani jsme si moc neprohlíželi všechny synagogy, hrobky, ale nás udivila krása mozaiky,zobrazující znamení zvěrokruhu. Mimořádné pohledy nám poskytl místní aquedukt. Možná, že k tomu nezastavení přispělo to, že toto místo patří k nejposvátnějším místům židovské historie. S krásným večerem na břehu jezera jsme se museli ubytovat. Druhý den jsme museli ještě pospíchat na severní břeh Galilejského jezera do Kafarnaum.
Kafarnaum (Kefar Nahum)se chlubí stojící synagogou z 2. století n.l., kde předtím údajně Ježíš kázal, zázračně uzdravoval, alespoň o tom se zmiňuje Markovo evangelium I, 21-34, II, 1-12. Nad městem se zvedá do výše 90 m hora Blahoslavení, kde se traduje památné jeho kázání na hoře. Bylo to do obsazení Golanských výšin pohraniční město. Dál nás ale do obsazených Golan, kde pramení už nepustili.
Škoda, že v té době ještě archeologové neobjevili snad nejstarší křesťanský kostel v Megiddu. Byl to k němu kousek, ale o jeho nádherných mozaikách z 3-4 století n.l. tehdy ještě nikdo nevěděl. Nad nimi totiž stálo vězení. Unikátností těchto mozaik je to, že zde dosud nebyly žádné kříže, i když je zde z kaménků složeno jméno Ježíše Krista.Zdá se tedy, že kříž jako symbol krutosti římského práva se stal teprve v 5. století hlavním symbolem křesťanství.
Třetí z dálkových cest mířila na jih a byla snad pro nás nejmimořádnější. Moc nás mrzelo, že jsme na cestě minuli Jericho (Ariha.) Měli jsme k tomuto snad nejstaršímu trvale osídlenému městu světa jen 10 km. Historie ho vnáší do dějin v době 10.000 let př.n.l., v 8.000 už bojovalo jako pevnost s z kamene, Dnes se v bibli vzpomíná spíše jen jako zimní sídlo krále Heroda. Izraeli připadlo Jericho však až v r. 1967.
Ohromila nás však Judská poušť respektive Negevská poušt a její pohoří, ale hlavně Mrtvé moře v Kumránu. Jako finále v Izraeli jsem vylezli na Masadu.
Finis coronat opus. I v Izraeli. I když se o Masadě v bibli nepíše, je pro Izrael vrcholem, vrcholem strmým, slavným, čestným.
Masada
má v hebrejštině jméno „pevnost“, větší jméno však by mohlo znít jako hrdinství nebo obětování. Pevností byla jako vrchol 408 m nad Mrtvým mořem v letech 67 – 73 n.l. v době povstání proti Římu. Heroický boj o toto poslední útočiště Židů skončilo zde po dvou letech obléhání sebevraždou všech obránců, nejen mužů, ale i žen a dětí. Bylo jich už jen 1000 proti 15.000 římských vojáků. A protože víra jim zakazovala vztáhnout na sebe ruku, každý desátý, určený losem, usmrtil ostatní. Čest jejich památce.
Epilog: Jeli jsme do Izraele za poznáním křižovatky kultury tří nejmocnějších náboženství - židovského, křesťanského a islámu. I jejich nesčetných odnoží, jako jsou ty u Koptů z Etiopie i Káhiry nebo například dalších vyznavačů ikon z východu, třeba z Řeckých klášterů, z Kyjeva, Petrohradu nebo Moskvy. Zjistili jsme však, že se zde od dob 20. století př.n.l. jakoby postupně zkoncentrovaly hlavně dvě naprosté nekulturnosti současného světa, do teroru, násilí, krve a zabíjení, a to bez naděje, že na této křižovatce bude někdy klid a bude se z ní naopak na věky rozsévat všechna špatnost do ostatních kontinentů. Napadali nás často ve spojení s podstatou bigotnosti náboženství otazníky definic národa, jako lidského společenství vzniklého na podkladě společného jazyka, území, ekonomiky činnosti, a psychického založení, projevující se v národní kultuře. Nic v těchto slovníkových definic není v knihách o příčinách degenerace všech náboženství v bigotnost, nebo chcete-li v ortodoxii, čili oddanosti bez výhrad církvím a vyznáním, ale i v nekritičnosti i nenáboženského učení a monopolu jakéhokoli myšlenkovému směru. Ta platí nejen tedy pro víry ale i vědy.
Jinak Stát Izrael se stal po těch 11 dnech pro nás vzorem péče o historii, o památky, výkvětem umění, výstavnictví, péče o vědy a péče last but not least o své spoluobčany imigrující tam z daleké ciziny. Možná že si v péči o ně vzal stát za vzor zázrak, který učinil Ježíš nasycením 5.000 lidí dvěma bochníky chleba a pěti rybkami.
Dojmy z cesty do Izraele pomohla odstraňovat kniha, kterou jsem přečetl dnes po 10 letech: Atlas univerzálních dějin Židovského národa od časů biblických praotců do současnosti.
Byla to jinak co do krásy země, rozmanitosti památek a snad i filozoficky, nejpoučnější cesta, ale bohužel i nejsmutnější.
Rostoucí smutek z této neustále bojující země v mé duši zahnal snad jen skutečně historický obrázek mé drahé polovice, která poprvé od svého narození zde plavala sama ve vodě, protože ji zřejmě nadnášela nad lidskou špatnost slaná voda Mrtvého moře, snad ze soli slz nad tímto kouskem světa.
Krištof Harant: O přistání našem k zemi Svaté a vystoupení na břeh.
Rozběhli jsme se za světli přístavu v Jaffě, kolem piknikujících Arabů, kde to opravdu dýchalo. Jirkovi, ač má na šešuli šábes dekl, tlačí boty, nechtěl jít domů pěšky, proto jsme přijeli autobusem už hodinu před půlnocí. Pozdrav šalom jsme v arabské čtvrti hbitě zaměnili za salam alejkum. Podcenili jsme přípravu a poděkovat umíme jen jidiš, toda. Povykující prostitutky byly asi nadržené německé turistky. Den druhý. Snídaně v Youth Hostelu. Židovský řidič našeho mikrobusu si neustále žádá ribi, ribi, což je po našem marmeláda. Odjíždíme na Tel Aviv by day. Dědeček ztratil šroubeček z brýlí. Had svým orlím zrakem jej objevil, leč bylo to jen muší hovínko. Průvodkyně s netypickým jménem Rachel (Ovečka) nás opět vyvezla do starobylé Yaffy. Poklidná zahrádka na kopci nad Tel Avivem. Pokračujeme do muzea židovské diaspory v komplexu největší židovské university. Malý Jidiš student nás zdraví: „Ich bin Du“. Opáčíme: „To víš, že jo!“ Muzeum podává ucelenou historii židovstva až po dnešek, včetně dřevěných modelů existujících i neexistujících synagog včetně Prahy a Plzně. Oběd s neobyčejně štědrým přísunem těžkého vína. Příjemně znaveni odjíždíme na římské památky do Ceaserea, kde na nás zbylo jen 12 kilometrů akvaduktu. Ve městě Netanya musíme navštívit obchod s diamanty a shledáváme, že na okase ceny ještě nedosáhneme. Koupačka ve Středozemním moři. Řezáč alias Reezees a MUDr. Horáček sedící za námi, mluví jako speakeři z Evropy II., podobnost s nimi se jich však dotkne. Dědeček našel šroubeček. Káva, na místo z mohamedánské džezvy, ze zoufale šmucik konvice varné, potřikrát ze zásuvky vytažené, pro třetí vzkypění. Mátový čaj a krev Krystova v kafetérii, obsluhováni F.X. Doležalem. Od vedlejšího stolu nám vánek přinese: "Pinches, dlouho sem jich neviděl. Co s nima bylo?"... u Jericha, kde rostou na nejúrodnější půdě v Judeji ty nejsladší datlovníky i nesčetné balzamovníky. Balzám se sbírá tak, že se ostrými kameny naříznou kmeny, takže z naříznutých míst odkapává. ... Flavius Josephus
Jedeme přes Jericho do kibucu Kfar Rupin. Dřív se jmenoval kibuc Masaryka. Jericho je palestinské, tak se v něm moc nezdržujeme. Kibuc je židovský, jeden z těch židovských postavených podle vzorů marxistických. Postavili ho v r. 1946 na místě, kde byly bažiny a malárie. Národ bez půdy nemůže být národem. Proto ho Židé zkultivovali s velkým nadšením. Nicméně společný majetek a stejná odměna za práci pro lidi přináší mnohé problémy. Děti tu od 13 let pracují na dětské farmě, pak jdou na vojnu a po ní jdou na univerzity. Kibuc je vyšle na roční stáž do světa. Přesto mnozí odtud odcházejí. Děti dříve ve školce s krytem, zůstávaly i přes noc. Do kibucu přicházejí i emigranti z Ruska. My objíždíme sádky s rybami kolem hranic s Jordánskem. Mezi dvěma elektrickými ploty proti infiltraci teroristů leží nášlapné miny. Palestinci na strážní věži na nás vesele mávají samopaly. „Je příměří a mír je pro ně nyní důležitější než pro nás“ říká nám Žid - Čech. Prý z Brna. V kibucu jsem se asi dobře neuvedla, když jsem si po sobě neumyla talíř. Jedeme k Jordánu, který na některých místech připomíná potok a není težké suchou nohou ho přejít. Místo, kde Jan Křtitel křtil Ježíše. Všichni dosud nepokřtěnci si polévají hlavy a pokukují po ozbrojencích na protějším břehu. Mladí včelaři v tom našem údolí Nedvězském, jsou zase křtěni prvním žihadlem již v poviánu, jako medvíďata, jak název toho údolí napovídá.1/ Usáma ibn Munkiz: Kniha zkušeností arabského bojovníka s křižáky (Hattín a opětovné dobytí Jeruzaléma 1187), Academia 2009
2/ Martin Kabátník: Cesta z Čech do Jerusalema a Kaira r. 1491-92. Jan Otto 1895
2b/ Jan Hasištejnský z Lobkovic: Putování ke Svatému hrobu, 1493, Benátky, Korfu, Palestina, Egypt
3/ Voldřich Prefát z Vlkanova, 1523-1565: Cesta z země České a to z města Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestyny, to jest do krajiny někdy Židovské, země Svaté, do města Jeruzaléma k Božímu hrobu, kteraužto cestu s pomocí Pána Boha všemohoucího šťastně vykonal Voldřich Prefát Vlkanova leta Páně MDXXXXVI. 1546, vydání od Karla Jaromíra Erbena z roku 1854. Dílo ne nepodobné tomu následujícímu, od Haranta Kryštofa, člověka krásně renesančního. Že jde vlastně o dílko až podezřele jedno jediné, toto Cimrmanovské tajemství zůstalo až doposud neodhaleno i když jsou oba tyto cestopisy vždy těsně vedle sebe citovány v desítkách prací diplomových. Nutno doprozkoumat. :)
4/ Harant Kryštof, 1564-1621: Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii,
L.P. 1598 v kapitole 39. O spůsobu starého města Jerusaléma, jaké bylo od počátku v své celosti a slávě, prvé nežli je Římané dokonce vybojovali a zkazili; což se brzo po na nebe vstoupení Krista pána stalo.
Jeho registrum aneb ukazovatel, takový rejstřík bez stran.
5/ Jaakov bar Avraham: Majsebuch aneb Kniha jidiš legend a příběhů, Basilej 1602/5362, místní „Kniha tisíce a jedné noci“ z doby renesance.
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.
5a/ Jan Neruda: Požehnaná ústa
5b/ Jan Neruda: Judské hory
5c/ Jan Neruda: Palestina
5d/ Jan Neruda: Bethlem
5e/ Jan Neruda: Pro strach židovský
Kam s ním, RESPEKT 27.3.2011 - Petr Třešňák: Proč se v českých čítankách nepíše o antisemitismu Jana Nerudy6/ Flavius Josephus: O starobylosi Židů
7/ Flavius Josephus: Válka Židovská, Kniha prvá
8/ Flavius Josephus: Vlastní životopis
8b/ LION FEUCHTWANGER: 1. ŽIDOVSKÁ VÁLKA
9/ Michail Bulgakov: Pilát Ponský
10/Roark Bradford: Černoský pán bůh a páni IZRAELITI
11/Karel Hvíždala: Palestina versus židé aneb střet dvou druhů paměti, Reflex, č, 22, 2006, str. 62-63
12/Mark Twain: Našinci na cestách: vyprávení o zábavné plavbě na lodi Quaker City do Evropy a Svaté země.
13/Josef Kořenský: U cizích národů, A.Storch syn 1927, ukázka, ukázka
15/spolucestovatelka Ája: deník
16/importovaný humor
17/iDNES: Baťa zachránil stovky Židů, navzdory verdiktu soudu je „zrádce“
18/RESPEKT: Kdo se snaží víc?
19/Karel Čapek: Apokryfy, 1920-1936
20/Jiří Šulc: Mosty do Tel Avivu, 2010
21/Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem, Prostor 2013, str. 120 - , 135
Ahoj P3ku, dobelhej se dědku rychle do nejbližšího knihkupectví a kup si tuhle knížku. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem. Můžeš začít od str.120. Autor i vyslýchaný mluví úplně jako ty, jako bys jim to diktoval. To ti zase povyrostou ramena. Tony se dost odvážně pouští do kritiky dnešní reprezentace státu Izrael, zaštiťujícího se holocaustem při vlastních podobných akcích a Timothy mu oponuje krapet jej mírníce. Kocour Eda22/Leon Uris: Exodus, 2014
23/Alois Musil, 2014
24/Amos Oz: Jidáš, 2014
... „Kdo stoji o minulost? To nás nezajímá. K čemu potřebujeme vědět, kdo to byl Herzl nebo Ben Gu-rion, nebo kdo to byl Shakespeare? Význam má jenom to, co je nové.“ Takové názory nevěstí nic dobrého. A optimismus mě přechází hlavně tehdy, když vidím, jak na mnoha místech na světě vítězí pravice prodchnutá nenávistí a sžíraná strachem, a na druhé straně často stojí banální, naivní levice, plná nenávisti vůči establishmentu a zášti vůči silným a dominantním obecně. A společným jmenovatelem, pod kterého se schová všechno od ignorování minulosti po současný politický vývoj a od povrchní pravice po naivní levici, je skutečnost, že politika i sdělovací prostředky se stávají jen dalšími odvětvími zábavního průmyslu. Problémy vypadají jako vtípky. Řešení mají podobu esemesek. Život jako by byl jen laciný trik. Mluvím o systematické infantilizaci lidstva.25/Timothy_Snyder, 2015
26/Jefim Fištejn, 2017
27/Magdaléna Platzová, 2017
28/Petr Sláma: Tahle země není pro druhé, 2018
29/Tomáš Kulka: Sire Karle, je tu další náš krajan, 2018
30/Petr Kudrnáč: Sionismus a návrat do svaté země, 2018
31/Hana Ulmanová: Sajjid Kašua, 2019
32/Tuvia Tenenbom: Catch the Jew, 2015
33/Zenon Kosidowski: Příběhy Mrtvého moře, 1979
34/Zenon Kosidowski: Na počátku bylo slovo, 1992
35/Petr Vaďura: nedělní ranní Spirituála na rádiu Vltava (6. 6. 2021). Ke kořenům. Antisemitismus.
Předjezdci: Petr Pithart v kibucu. Ten, kterého by Kytka ráda viděla na hradě a on se k tomu pořád nemá, s dětinskými výmluvami na svůj kmetský věk.
Srpen 1968 mě zastihl v Izraeli. Byli jsme tam jako skupina mladých novinářů, spisovatelů a studentů na pozvání spisovatele ladislava Mňačka, který na protest proti přerušení diplomatických vztahů s Izraelem po „šestidenní válce“ v červnu 1967 emigroval. Po roce nám z Vídně zorganizoval a zaplatil cestu do Izraele, na kterou jsme si tam zpětně vydělali. tři týdny jsme sklízeli ovoce v kibucu Shomrat a 20. srpna naše brigáda vyjela za odměnu na cestu kolem Izraele. Byli tam se mnou Jaroslav Bašta, tehdy student archeologie, historik Jaroslav Suk a studenti strojního inženýrství Luboš Holeček a Jiří Müller – tehdy mladí kluci, kteří už na jaře toho roku na rohu Kaprovy ulice rozložili stůl a sbírali podpisy na podporu znovuobnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Byli tam i mnozí další, spisovatelky Helena Klímová a Eda Kriseová nebo spisovatel Petr Chudožilov. Zpáteční letenky nám tehdy propadly, stejně jako asi mnoha dalším Čechoslovákům, kteří tam v tu dobu byli, takže jsme museli s leteckými společnostmi vyjednávat o náhradní přepravě domů. ale byli k nám vstřícní, chápali naši situaci. Izraelci se k nám chovali skvěle, rozebrali si nás do svých domovů a nabídli nám, že můžeme v jejich zemi zůstat – se vší péčí, jakou zahrnují Židy, kteří přijíždějí ze světa a chtějí setrvat..
.
.
a příště třeba na Ararat nebo až za velkou louži do Patagonie
"Salonfäglich" neni vždycky "chucpe"
>>> stránka domovská