Nejkrásnějším činem je působit lidem radost. Nejhanebnějším zločinem je působit lidem žal.
Víme předem, že si tato slova nevezmou k
srdci všichni lidé ale část , jich jistě, a to je ponese dále, až nadejdou takové poměry, o nichž naši slavní proroci snili, že nadejdou doby, když už neublíží
úmyslně člověk člověku. Vychovatelé lidstva mají velký úkol před
sebou a musí stále a stále volat a provlávat, že působit lidem radost je naším
vlastním posláním a že je všecko ostatní
vedle toho bezcenné a bezúčelné.
Je to jistě smutné, když se musí mistr stydět za své dílo: pekař za chléb, který upekl, krejčí , za oděv, který ušil, truhlář za nábytek, který zhotovil, stavitel za dům, který vystavěl.
Ale daleko smutnější je, když se musí stydět rodiče za své nezdárné syny a lehkomyslné dcery.
Písmo svaté však vypravuje ten nejsmutnější případ, že se styděl Bůh za lidi, které stvořil, a že litoval, že je stvořil. Co ho přitom zvláště mrzelo, bylo, že původci všeho zla byli právě ti nejschopnější a nejlépe pro život. na zemi vybavení lidé: velcí siláci, odvážní rekové, stateční hrdinové, v nichž spatřují lidé bené ha e1óhim - syny boží, čili Bohem privilegované osoby. Právě ti byli nejvíce domýšliví a tropili ty nejhnusnější hanebnosti a nejnásilnější činy, aby mohli bez práce žít a přemnoho užít. Bůh se přímo zhrozil, když zpozoroval, kam až sahala jejich zlomyslnost, nebo všecky jejich pudy, snahy a myšlenky směřovaly jen k páchání zla. A Písmo sváté podotýká : "Hospodin litoval, že stvořil člověka, a rmoutil se v srdci svém."
Když Bůh tento smutný stav zjistil, řekl si, že musí potrestat lidstvo daleko citelnějším trestem, nežli byly ty, jimiž je dosud postihl. vypudil první lidi z ráje, ale co to bylo platné! Proklel kvůli Kájinovi zemi a ztížil lidem práci, ale co to bylo platné! Zkrátil dobu jejich pozemského života na 120 let, ale co to bylo platné! Chtěl je proto potrestat daleko těžším trestem, trestem takovým, aby museli na něj vzpomínat a nemohli na něj nikdy zapomenout.
Když zkoumá, Bůh činy lidí, zjistil ke své radosti, že tu žije uprostřed lhářů, podvodníků, křivopřísežníků a násilníků jeden spravedlivý, čestný, pravdomluvný, poctivý, mravně zcela bezúhonný muž, který kráčel cestami božími, nikomu neubližoval a mnohým prospíval. Jmenoval se Nóach a byl otcem tří synů Šema, Chama a Jafeta. Miloval je a nabádal je, aby se řídili jeho příkladem.
Tomuto vzácnému muži zjevil se Bůh; a řekl mu:
Pozoruji zemi a vidím; že je zkažená, protože zkazil každý tvor svůj způsob života na zemi. Ta je plna násilí, kterého se lidé dopouštějí. Rozhodl jsem se, že s tímto stavem skoncuji. Vyhladím velikou potopou všecky tvory s povrchu země; ale zachráním tebe a tvou rodinu. S vámi zachráním i všechny druhy zvířat, dobytka, pozemských plazů a nebeského ptactva.
Zhotov si koráb z cypřišového dřeva! Udělej jej 300 loket dlouhý, 50 loket široký a 30 loket vysoký! Natři jej zevnitř i zevně smolou! V hloubce jednoho lokte seshora udělej otvor! Dveře umísti dole na boční straně! Rozděl jej na přízemí,
první a druhé patro a udělej v něm mnoho cel! Já pak přivedu spousty vody na zemi a zahubím pod oblohou nebeskou všecko maso, v němž je dech života. S tebou však uzavřu smlouvu svou a vejdeš do korábu ty a synové tvoji, tvá manželka a manželky tvých synů. Dále vezmeš do korábu po dvou kusech samečka a samičku ze všech zvířat, plazů a ptáků, abys je zachoval při životě, podle druhů jejich. Mimo to uložíš v korábu zásoby všech potravin, které jsou pojídány, aby byly potravou pro tebe a je."
Nóach uposlechl a učinil tak, jak mu Bůh nařídil.
Nóach vzal sdělení boží na vědomí a pustil se do práce. Ta nebyla ani malá, ani snadná, i když mu pomáhali jeho synové a i když si najal řadu zručných dělníků a řemeslníků, nebo úkol, který měl před sebou, byl za tehdejších primitivních poměrů obrovský.
Loď, kterou měl postavit, měla veliké rozměry. Počítáme-li kvůli jednoduchosti loket 50 cm, měla být lod' 150 metrů dlouhá, 25 m široká a 15 m vysoká a měla mít mimo dna a střech ještě dvě podlahy. Rozměry její tedy činily:
2 podélné stěny 2 x 150 x 15, to jest 4500 m2
2 boční stěny 2 x 25 x 15 750 m2
4 podlahy 4 x 150 x 25 15 000 m2
To jest dohromady 20 250 m2 dřeva.
Mimo to potřeboval dřevo pro schody a přepážky, které oddělovaly celu od cely. Pochybujeme, že uměli lidé tehdy řezat dříví na prkna, ale jistě uměli osekávat stromy a udělat z nich pravidelné trámy a trámky . A tak musel vykácet mnoho set stromů, aby lod' zhotovil.
Podle naší tradice trvalá Nóachovi stavba lodi 120 let. Pracoval prý úmyslně bez spěchu, aby četní lidé jeho práci viděli a ptali se ho, proč buduje loď tak velikých rozměrů v kraji, daleko vzdáleném od moře. Dověděli se od něho, že hrozí všem záhuba .Boží potopou, jestliže nezmění způsob svého života, nebo, i když je Bůh shovívavý, nemůže.do nekonečna odpouštět lidem jejich hanebné činy. Ale oni byli svým způsobem života spokojeni. Netoužili po klidném životě bez výstředností. Setrvali proto ve svých špatnostech a Nóachova kazatelská činnost se minula úspěchem. A tak neměl Bůh možnost ukázat lidem svou velikou lásku a milost.
Když byla po 120 letech loď hotova, a naplněna zásobami potravin pravil Bůh Nóachovi :, "Vejdi do korábu ty a celý dům tvůj, nebo jste jediní spravedliví lidé v tomto pokolení ! Ze všeho čistého dobytka vezmi s sebou po sedmi samcích a samicích a z dobytka, který není čistý, po jednom samci a samici! Také z ptactva nebeského vezmi párek, aby se zachovaly rody jejich na povrchu země! Nebo za 7 dnů sešlu déšť na zemi. Potrvá 40 dnů a 40 nocí. Jím vyhladím všecky bytosti,. které jsem stvořil, s povrchu země."
Noach, kterému bylo právě tehdy 600 let, uposlechl a učinil, jak mu Bůh přikázal.
Naši staří vykladači Písma svatého pochopili, že by to byl býval příliš těžký a odpovědný úkol, kdyby byl musel Nóach sám vybírat všecky dvojice, ustanovené pro záchranu svých rodů. Vždyť ani všechny živočichy neznal a s jakými obtížemi by bylo bývalo spojeno chytat ptáky, hnízdící ve vrcholcích vysokých stromů, a šelmy, zdržující se v džunglích pralesů. Proto tvrdí, že Bůh sám učinil tento výběr a poslal k němu do lodi všecky ty páry. On měl jen úkol sledovat, zda jsou vždy dva, a jeho synové měli povinnost vykázat pro ně určené cely. Tito hosté se chovali slušně a nedošlo k žádným incidentům. Krotká zvířata se nebála divokých a tato se nevrhla na ně. Právě tak nenapadli ani orli a jestřábi malé ptáky a tito se nerozlétli ze strachu před nimi.
Druhý rozkaz boží se lišil od prvního. V prvním bylo řečeno, že má Nóach zachránit ze všech druhů živočichů po jednom páru. Ve druhém se dělá rozdíl mezi živočichy čistými a nečistými. Těch, kteří jsou člověku užiteční, mělo být zachováno více nežli těch, kteří nejsou užiteční. Jiní poznamenávají, že bylo čistých druhů vzato více, aby z nich mohl Nóach vybrat ty nejkrásnější pro oběť. Jiní vykladači , upozorňují na . filologickou stránku věci a praví, že Bůh mluví o zvířatech, která jsou čistá, a o zvířatech, která nejsou čistá. Ale nemluví o zvířatech špinavých. Vyvozují z toho poučení, že se máme v rozhovoru všem hrubým výrazům vyhýbat a máme je raději několika slovy opisovat. Máme proto mluvit raději o lidech dobrých a nedobrých nežli o lidech dobrých a zlých, o lidech střízlivých a nestřízlivých, nežli o opilcích. Nesouhlasili tedy s lidmi, kteří říkají: "čistému je vše čisté," nebo pak by opak toho zněl: že špinavému je všecko špinavé - a to není pravda.
Písmo svaté pak pokračuje:
"Po sedmi dnech začala skutečně potopa. Bylo to 17. dne druhého měsíce roku šestistého Nóachova věku. Toho dne vyrazily na povrch všecky prameny zemské a otevřely se otvory nebeské a déšť dopadal na zemi nepřetržitě po 40 dnů a nocí. Vody stále přibývalo a ta zdvihla koráb, takže se vznášel nad zemí. Čím déle pršelo, tím výše stoupala voda, ale koráb plul po jejím povrchu. Voda vystoupila mohutně a pokryla .všecky vysoké hory. Přesahovala je o 15 loket. Za tu dobu zahynulo všecko tělo, které se hýbe na zemi, ptactvo, dobytek, .zvířata, všechen hmyz a všichni lidé. Vše, v jehož hrudi byl dech života, skonalo. Zbyl jen Nóach a co bylo s ním v korábu: Voda stoupala po dobu 150 dnů." .
V těchto několika větách vylíčil autor tu nejhroznější katastrofu, která se kdy na naší zeměkouli odehrála.
Nezmiňuje se ani slůvkem o tom, jak si počínali ti postižení lidé, když potopa nastala a oni viděli, jak pravdivá byla slova Nóachova, jichž nedbali. Můžeme si představit, jak zmateně běhali, lkali, naříkali, bědovali a hledali záchranu. Vystoupili na střechy domů, vyšplhali na vysoké stromy, ale bylo to málo platné, neboť byli hladoví, promoklí a zcela bezradní a tak hynul jeden po druhém. Mnohá zvířata ovšem plavala dlouho po vodě, ale i ona pozbyla hladem sil a umírala.
Tak byli lidé potrestáni za své hanebnosti a násilnosti a trest, který je stihl, i když byl krutý, byl přece spravedlivý. Ale proč byla s vinnými lidmi potrestána i nevinná zvířata? Ta přece žila svým přirozeným životem, voli žrali trávu, lvi dávili svou kořist a nedopouštěla se žádných věcí proti své přirozenosti.
Proč musela tedy trpět za vinu lidí? Ale ona vlastně potrestána nebyla. Vyhynula v důsledku viny lidí. Jak tomu máme rozumět? Z lidí zbyly jen 3 rozmnožování schopné rodiny. A kdyby byla zůstala všechna zvířata světa naživu a jen tři rodiny lidské, byla by se tolik rozmnožila, že by nebylo zbylo kouska místa pro lidi. Ale zvířata bylo stvořena jen kvůli lidem, tam, kde nebyli lidé, byla zbytečná. Po potopě nastal tedy nový život pro.všecky tvory zcela stejnoměrně.
Jiná je však věc s lidmi a my se ptáme, jak byl tak hluboký pokles vší morálky možný? Ti nejsilnější a nejschopnější byli nejbohatší a nejmocnější, byli obránci vlasti a lidské společnosti, jiní jim z vděčnosti pásli dobytek a obdělávali pole, ale oni se svým postavením nespokojili, toužili stále po větší moci a po větším bohatství a tak vydírali své poddané, napadali své sousedy a krev tekla všude plnými proudy.
Mimo to neměli lidé v tehdejší době žádných kněží, žádných proroků, žádných mravokárců, žádných učitelů, .měli jen své svědomí, ale jeho hlasu ti velcí nedbali. Proto zasluhuje tím většího obdivu Nóach, který byl mužem mravně založeným a tak pevných zásad, že se neřídil ·příkladem velkých pánů a mocných šlechticů, nýbrž hlasem svého srdce a zásadami svého rozumu. Naši vykladači se ptají, zda byl Nóach absolutně nebo relativně spravedlivým. Souhlasím s těmi, kteří tvrdí: když Nóach vynikl mezi hříšníky byl by tím více vynikl, kdyby byl žil o několik set let později ve středu lidí, ušlechtilých.
Podívejme se nyní, co nám vypravuje Písmo svaté o životě lidí a živočichů v korábu v době, kdy venku voda vše živé ničila!
Bůh myslil na Nóacha, na dobytek a na všecky živočichy, kteří byli s ním v korábu. Uzavřely se zase prameny zemské a otvory nebeské a déšť ustal. Vítr vanul a voda opadávala po dobu 150 dnů. Koráb stanul od 27. dne sedmého měsíce v pohoří Araratském. Vody ubývalo stále více a více a v 10. měsíci se již objevily vrcholky hor. Nóach čekal a po 40 dnech otevřel okno korábu . a vypustil z lodi havrana. Ten lítal ven a vracel se zpět, dokud nevyschla voda na zemi. Pak vypustil Nóach holubici, aby poznal, jak ubylo vody s povrchu zemského. Ale' holubice nenalezla nikde suchého místa, na němž by mohla její noha spočinout, a vrátila se k němu do korábu. I vztáhl ruku, uchopil ji a vzal ji k sobě. Čekal dalších sedm dnů a vypustil ji opět. Vrátila se k němu až k večeru. A hle, v jejím zobáčku byl utržený list oliv ! ,
Noach poznal, že nastalo venku nové jaro. I počkal ještě 7 dnů a vypustil opět touž holubici. Ale ta se k němu do lodi již nevrátila. Sedmadvacátého dne druhého měsíce byla země již úplně suchá.
Tehdy pravil Bůh Nóachovi: ,Vyjdi z korábu ty a žena tvá, synové tvoji a ženy tvých synů s tebou! Propusť všecku zvěř a všechen dobytek, všechno ptactvo, všecky plazy dle druhů jejich!` Nóach tak učinil. Potom vystavěl oltář Hospodinovi, vzal ze všeho čistého dobytka a ptactva a přinesl zápalné oběti na oltáři. Když Hospodin pocítil libou vůni oběti, řekl si: ,Už nikdy neprokleji zemi kvůli člověku a nepotrestám vše živé, jak jsem tentokrát učinil, protože myšlení lidského srdce je od dětství zlé. Ale pokud potrvá země, bude se na ní střídat doba set.í a doba žní chladno a horko, léto a zima, den a noc.
Bůh. požehnal Nóachovi a jeho synům slovy: ,Buďte plodní a množte se a zalidněte zemi! Žijte bez strachu, nebo všecka zvířata a všichni ptáci, plazi a mořské ryby se vás budou bát a budou se před vámi strachovat. Jsou dány do vašich rukou. Všecko, co se hýbe a žije, bude vám sloužit za potravu tak dobře, jako zelené byliny, ale nepožívejte maso, dokud je v něm jeho duše - jeho krev! Však budu také požadovat krve života vašeho od každého zvířete a, od každého člověka. Kdo proleje krev člověka, toho krev budiž prolita, nebo k obrazu svému jsem stvořil člověka! Vy však bud'te plodní, množte se, rozejděte se po zemi a zalidněte ji!
Pak pokračoval Hospodin a pravil Nóachovi a jeho synům:
"Uzavřu smlouvu s vámi a s vašimi potomky, kteří budou žíti po vás, a se vším ptactvem, zvířectvem a dobytkem, který byl s vámi v korábu, a zavazuji se, že už nebude žádný tvor vyhlazen vodami potopy, a že už nebude nikdy taková potopa, která by všecko zničila. Jako viditelné znamení této své smlouvy s vámi bude platit duha. Když přivedu mračna na zem a zjeví se v nich duha, vzpomenu si na smlouvu svou a nepřivedu potopu, která by všecko zahubila."
Jako nevypravuje Tóra nic o tom, co se za potopy dálo na zemi, tak nevypravuje také nic o tom, co se dálo po tu dobu v korábu. Tam mělo přece těch 8 lidí plné ruce práce, aby nakrmili všechny živočichy a aby s potravinami vystačili, nebo nevěděli určitě, jak dlouho budou v lodi žít. Žili tam celý sluneční rok. tj. 365 dnů a za tu dobu se mnoho zkonzumovalo.
Je známo, že velká část živočichů reaguje na vše, co se v přírodě děje, a je pravděpodobné, že se chvěli strachy, dokud dopadal prudký liják na loď a také dokud se tato kymácela na vodě. Ale déšť ustal po 40 dnech a od 150. dne stála loď klidně na temeni Araratu a živočichové se uklidnili. Vycítili instinktivně, že se na světě děje něco hrozného, a byli Nóachovi vděční. Chovali se proto klidně a nestalo se nic, co by stálo za zmínku.
Autor se nenamáhal vylíčit velikost pohromy a praví jen, že se na mnoha místech provalily podzemní prameny a chrlily spousty podzemních vod na povrch země a že se současně otevřely otvory v mračnech a chrlily spousty vody na zemi. A tak se zhostil svého úkolu čestně, aniž by se pouštěl do dalekých výkladů a vypravoval nám věci, které by nám i při největší důkladnosti zůstaly nepochopitelnými.
Z jeho vypravování vysvítá přesto, jak velikou touhu měl Nóach po životě na zemi, a proto nechtěl svůj pobyt v lodi ani o jediný den déle prodlužovat, než bylo nezbytně zapotřebí. Otvorem, který byl v lodi, mnoho neviděl: Zdá se, že neměl možnost ani on, ani žádný z jeho synů vystoupit na střechu korábu, aby se rozhlédl po krajině. Snad by také nebyl mnoho zjistil, nebo loď stanula na vysoké skále, ze které nebylo možno rovinu pod horou spatřit. A tak sáhl k jinému prostředku: vyslal havrana a ten se několikrát k němu vrátil, ale pak zůstal venku, protože nalezl potravu, která mu lépe chutnala, nežli ta jednotvárná strava, kterou dostával v korábu. Lépe se osvědčila holubice. Při prvním letu zůstala jen hodinku venku, nebo nenalezla nikde suchého místa, na kterém by si mohla odpočinout. Při druhém letu zůstala venku až do večera, a jako by tušila, proč ji Nóach vysílá, přinesla v zobáčku čerstvě utržený list olivy, z čehož bylo patrno, že je na zemi nové jaro, že tu už všecko raší a pučí. Ale Nóach se neodvážil jednat o vlastní újmě a čekal na rozkaz boží. A ten přišel v pravý čas. I otevřel dveře a celu za celou a pouštěl ven jednu dvojici za druhou. Snadno uhodneme, že všichni osazenci opouštěli rádi loď a že. se rozběhli a rozlétli všemi směry. U Nóacha zůstala jen domácí zvířata a domácí ptáci. Po vyklizení lodi vystavěl Nóach oltář a obětoval na něm zápalné oběti vroucích díků za milost, které se mu. dostalo. Vzhlížel s vděčným zrakem k nebi a děkoval Bohu, že zachoval při životě jej a jeho rodinu a že mu přiřkl čestný úkol, aby byl praotcem nového pokolení lidského,w pokolení lepšího, nežli bylo to, které z božího rozkazu zahynulo.
Bůh přijal Nóachovu oběť a požehnal mu tak, jako kdysi Adamovi a Chavě, a uzavřel s ním slavnostní smlouvu, kterou se zavázal, že už nikdy nezničí všecko živé na zemi kvůli špatnostem lidí. Vtom okamžiku se zjevila duha v oblacích a Bůh řekl, že bude na věčné časy znamením smlouvy, kterou uzavírá s novým lidstvem, a že si pokaždé, když se zjeví duha v mračnech, vzpomene na svou smlouvu. S podivením. konstatujeme, že tu není řečeno, aby i lidé při pohledu na duhu si vzpomněli na své povinnosti vůči Bohu, nebo vypravěč vychází z předpokladu, že živelná katastrofa, jakou byla potopa světa, nebude nikdy zapomenuta.
Při té příležitosti dává Bůh lidem první zákony: "Nejezte krev zvířat a ptáků, protože je v ní jejich duše, a nejezte ani maso, z něhož krev nevytekla! Neprolévejte lidskou krev a nevražděte, neboť vražda je prahanebný čin, který nezůstane bez trestu. Kdo vraždí lidi, musí být potrestán smrtí, neboť zabít zvíře je něco zcela jiného nežli zabít člověka, který byl stvořen k obrazu božímu, a ve kterém je něco božského, vznešeného. Naši učitelé vyvozují z kontextu, že se tu lidem zakazuje i lupičství, krádeže, modlářství a pohanství a mluví o sedmi přirozených zákonech, které jsou lidem jako mravním bytostem vrozeny. .
Bůh požehnal Nóachovi a jeho synům slovy: "BUĎTE PLODNÍ A MNOŽTE SE A ZALIDNĚTE ZEMI!" Neplodnost považovali naši předkové za neštěstí, plodnost za přirozený stav a považovali také za povinnost, aby rodiče ženili své syny a provdávali své dcery a pečovali o to, aby lidstva na zemi přibývalo. My jsme neměli nikdy porozumění pro celibát a nežádali jsme od nikoho, aby se kvůli povolání vzdal rodinného života. Bůh sám požehnal Adamovi a Chavě, Nóachovi a jeho rodině a žehnati je podle našeho názoru věcí všemohoucího Boha. My nikomu nežehnáme, my jen prosíme Boha, aby žehnal nám a všemu světu vším dobrým, zejména mírem.
V našem textu je řeč o duze, která se často po dešti na obloze objevuje a je majestátním přírodním zjevem. Je sedmibarevná. Řekové mluvili kupodivu o tříbarevné duze, neměli tedy pochopení pro jemné odstíny barev. Jiní pohané viděli v duze obraz Boha války, který napíná svůj velký luk , aby mrštil své šípy, blesky, po svých nepřátelích.
Tak je zakončení té veliké přírodní a lidské tragédie přece jen nádherné a dojemné. Bůh tu 1ituje, že se unáhlil a všecko lidstvo potopou potrestal, dává novému pokolení ujištění, že tak už nikdy neudělá, a žehná zbytku lidí na věčné časy. Tím je potvrzeno, že spravedlivý Bůh je milostivý a milosrdný, že nerad trestá a že sahá k trestu jen, když je hříšník zatvrzelý a myslí, že. nikdo není povolán, aby jho činy soudil a odsoudil.
Po potopě dává Bůh lidem právo pojídati maso všech zvířat, ptáků, ryb a plazů s výjimkou jejich krve, která je k požívání přísně zakázána.
Někteří vykladači Písma svatého z toho vyvozují, že byli všichni lidé před . potopou vegetariány a spokojovali se jen stravou rostlinnou. Právo pojídati maso se jim dostalo teprve po potopě a tu žádá Bůh od nich, aby nejedli žádné zvíře, z něhož krev nevytekla (zdechlina), nebo maso, z něhož, krev nevykapala. Pochoutkou mnohých mlsných lidí prý v staré době bylo vyříznout kus masa ze živého zvířete a snísti je syrové. Je-li to pravda, byla zvířatům působena veliká bolest a tento čin se odsuzuje jako surovost.
Zákaz požívati krev se odůvodňuje tím, že je v krvi duše každé bytosti a ta .je nedotknutelná. Jakou představu lidé tehdy o duši měli, nevíme. Neříkali, že krev je duše, ale že je duše v krvi. Snadno to pochopíme, protože viděli, že výtokem krve z těla zvířete nastává jeho smrt, a že nastává též, když krev v těle člověka nebo zvířete ztuhne. Tento zákaz brali vyznavači Mojžíšova zákona přísně a zařezávali zvířata, jejichž maso chtěli pojídati, ostrý·m nožem, aby všechna krev rychle vytekla, a vydali nařízení, abychom maso rituálně zabitý·ch zvířat namočili a posolili, aby ani nejmenší zbytek krve v něm nezůstal. Snad měli již tehdy jakousi představu, že pokrmy, které člověk pojídá, ovlivňují jeho charakter a obávali se, aby se člověk požitkem krve nestal krutým a surovým. I apoštolové zakazovali v nejstarší době pohanům, kteří přijali křest, požívat zdechliny. Také Mohamed ve svém koránu trvá na tomto biblickém zákoně.
Zde nalézáme poprvé zákon: "nezavraždíš!" a slyšíme, že trest za vraždu je usmrcení vraha. není tu však zmínka o tom, kdo je oprávněn nad vrahem trest smrti vyřknout, a také ne, jakým druhem smrti má být vrah potrestán. Nesmíme ovšem bráti doslov a slova Tóry, "kdo prolije krev člověka, toho krev musí být prolita, neboť kdo člověka otráví, popraví, zardousí, ten, vlastně krev neprolil a měl by snad být mírněji potrestán. Náš pozdější zákoník obsahuje 4 druhy trestu smrti, k nimž může být vrah odsouzen. Mohl být ukamenován, . popraven, zardoušen nebo upálen. Ukamenování bylo nejobvyklejším způsobem popravy a tu bylo žádáno, aby mnoho lidí hodilo současně kameny na delikventa a dali tak najevo, že ho považují na škůdce celé obce anebo celého lidstva. Způsob popravy ukřižováním naši předkové neznali, byl to římský mrav. Římanům šlo o to, aby popravený před smrtí co nejvíce vytrpěl. Krásné jest, že Móše nařídil, aby bylo tělo popraveného před západem slunce sňalo a pohřbeno v zemi.
My židé a s námi všichni věřící. křesťané považujeme Nóacha za historickou osobnost a potopou světa za událost, která se skutečně stala. Zprávu o ní považujeme tedy za pravdivou. V této víře jsme byli utvrzeni i tím, že i jiní národové měli zprávy o potopě světa, které jsou od biblické zcela odlišné. Jinak je tomu se zprávou babylónskou, která se nám jen kuse zachovala. Napsal ji po smrti Alexandra Velikého babylónský kněz Berossus jazykem řeckým, ale nikdo jí nepřikládal veliký význam, neboť učenci měli za to, je že to napodobenina biblické zprávy. Zatím však udělala věda veliké pokroky. V půdě staré Babylonie byly při systematicky prováděných vykopávkách nalezeny celé knihovny se statisíci destičkami, popsanými klínovým písmem v řeči sumerské, asyrské, babylónské a chetitské. Byl objeven i nejstarší epos o legendárním králi Gilgamešovi, který byl ve staré době velice oblíben a rozšířen. Byl původně napsán sumersky. A Sumerové byli asi praobyvateli země mezi Eufratem a Tigridem. Byli Asyřany přemoženi, ale nezanikli, nýbrž splynuli s nimi a ovlivnili je. Ti přepracovali epos o Gilgamešovi. To učinili také Babylóňané a později Chetité a všecka ta přepracování se nám zachovala. V tomto eposu je podrobná zpráva o potopě světa, která má již ve své původní sumerské předloze mnoho podobnosti se zprávou biblickou. Sumerové žili a působili již ve 4. tisíciletí před naším letopočtem, tedy dávno před Izraelity a byli učiteli Asyřanů a Babylóňanů. Všimneme si nyní prastaré zprávy o potopě světa a toho, v čem se biblické zprávě podobá a v čem se od ní liší.
Toto přirovnání bude velice zajímavé, neboť nám jasně ukáže rozdíl mezi mentalitou polytheistickou a monotheistickou.
Epos o Gilgamešovi líčí ve 12. zpěvech dobrodružné činy hrdinného panovníka města Uruku, který byl synem bohyně Ninsun a byl ze dvou částí bohem a z jedné části člověkem,, ale přesto byl tvorem smrtelným. Byl na počátku své vlády krutý. Časně zrána budil zvuky bubnů obyvatele Uruku ze spánku a nutil je k těžkým pracím při stavbě městských hradeb. Nedovoloval jim ani chodit na noc domů. Ženy těchto mužů žalovaly na něho bohům a ti vyslyšeli jejich prosby a nakázali bohyni Aruru, aby stvořila člověka, který by se silou Gilgamešovi vyrovnal. Tak se narodil. Enkidu. Vyrůstal mezi zvířaty, jedl s nimi trávu a měl obrovskou sílu. Působil lovcům zvěře velké škody a naháněl jim strach. Ti na něho žalovali u krále Gilgameše a ten poslal za ním krásou dívku, která jej upoutala a od polní zvěře odloudila. Zpočátku ji miloval a naučil se od ní lidsky mluvit a cítit. Později ho omrzela, a když zvěděl, že mu byla poslána králem Gilgamešem, šel do Uruku a pustil se s ním do boje v okamžiku, když se ubíral do chrámu, aby byl oddán s bohyní Išcharou. Boj obou hrdinů byl prudký, ale Gilgameš byl silnější. Poznal v Enkidu sobě rovného reka a uzavřel s ním přátelství. Spolu se vypravili do boje proti nestvůrnému obru Chuvarovi. Tato výprava byla spojena s obrovskými překážkami a Enkidu utrpěl v boji. o bránu, vedoucí do Chuvarova okrsku, těžkou ránu.
Přesto doprovází Gilgameše, projdou velikým cedrovým lesem a dostanou se ke Chuvarovu hradu. Tam zabijí obludu a s její hlavou se vrací vítězoslavně domů. Potom se zamiluje bohyně Ištar do Gilgameše, ale ten ji odmítne, nebo ví, jak hanebně naložila se šesti milenci, které už měla. Uražená Ištar žádá svého otce boha nebes Ana, aby ji pomstil. Ten stvoří nebeského býka, který řádí mezi obyvateli Uruku; kdykoliv zafuní, utvoří se hluboká jáma a sta lidí padá do ní a hyne. Gilgameš a Enkidu postaví se mu na odpor. Enkidu ho uchopí za ocas a drží ho pevně. Zatím přiskočí Gilgameš a jednou ranou ostrého meče usekne mu hlavu. Zato prokleje Ištar Gilgameše. Nato vytrhne Enkidu jednu kýtu ze zabitého býka a křičí na bohyni, že by s ní naložil právě tak, kdyby ji dostihl. Tím popudí proti sobě všecky bohy a ti se rozhodnou, že nadejde brzo Enkidův konec. Rána na rameni, kterou utrpěl v boji s Chuvarem, začala bolet, působila mu veliké utrpení a pak i smrt. Gilgameš proseděl 6 dnů a nocí u jeho lůžka a doufal stále, že se přítel ze svých mdlob probudí. Konečně poznal, že je Enkidu skutečně mrtev, a vystrojí mu velkolepý pohřeb. Gilgameš truchlí a všechna knížata s ním. Aby uctil mrtvého přítele, dá zhotovit a před chrámem postavit velikou sochu svého přítele ze zlata. Gilgameš je smrtí přítele vytržen ze své rovnováhy a bojí se smrti a života v podsvětí, kde ubozí lidé žijí v hrozné tmě a živí se prachem a hlínou. Zatoužil po věčném životě. Uteče z domu, přijde na step a rozhodne se že vyhledá Uta-Napištiho, žijícího v zemi blaženosti daleko v moři. Musí překonat obrovské obtíže, než se k němu dostane, Uta-Napištim mu vypravuje, jak se stal nesmrtelným: "Byl jsem králem města Šuruppaku a sloužil jsem svým bohům. Ti se jednoho dne usnesli na návrh boha Enlila, že zahubí lidstvo na zemi potopou. Všichni pro to hlasovali: Bůh Anu, Ninurta, Ennugi, Ninigiku, Ea, Istar atd. Ale Bůh Ea mrie chtěl zachránit, proto. promluvil ke mně ve snu: "Muži šuruppacký, synu Ubara-tutua, -- strhni dům vystav loď- bohatství zanech, život vyhledej! - majetek v nenávisti měj, život zachovej - všechno símě živoucí uveď do lodi! - a lodi té, jíž postavíš, nechť: vyměřeny jsou rozměry její. - Nechť stejná je šířka i délka její Jako Apsu střechou ji pokryj ! I porozuměl jsem a Eovi, pánu svému, jsem pravil : "Vskutku, pane můj, cos mi řekl, toho si velice vážím a učiním tak. - Co však jen mám odpovědět městu, lidu, i starším? - Ea otevřel ústa svá - a pravil takto ke mně, služebníku svému: - Takto ty budeš mluvit k nim: " Poznal jsem, že Enlil ke mně nenávist pojal. - Nechci již bydliti ve vašem městě. - Na půdu Enlilovu již nohy švé položit nechci. - Na oceán se pustím a s Eou, pánem svým, bydliti budu. - On na vás sešle déšť hojnosti, skrýše ptáků, ryb skrýše, půda ponese úrodu hojnou,. zrána luskům dá dštít večer pak pšenici." - Jakmile zazářil první třpyt jitra, - zem celá se ke mně shromáždila.
Všechny muže jsem vybídl k práci; strhli mé domy a lámali ohrady. Slabí nosili asfalt , silní vše potřebné přinášeli. - Pátého dne jsem navrhl rozměry její! - Jeden iku její plocha byla, desetkrát šedesát loktů vysoké byly její stěny, - desetkrát šedesát loktů byl okraj čtverce střechy. Navrhl jsem její vnější podobu a dohromady spojil. - Šesti střechami jsem ji pokryl - a rozdělil ji tak v sedmero pater. - Vnitřek jsem rozdělil ještě na devět částí a v její střed jsem zatloukl vodní, kolíky. - Vyhledal vesla a všechno potřebné do ní vložil. - Šest sárů asfaltu jsem nasypal do pece, 3 sáry smůly jsem do ní vylil - 3 sáry oleje nosiči přivlekli,v košícli
kromě jednoho sáru oleje, jehož k ucpání bylo třeba, - a dvou sárů oleje, jež uschoval si lodník. - Pro lid jsem porážel býky, - denně jsem pro ně zabíjel ovce. - Most, červené víno a bílé víno - dělníkům k' pití jsem dával jak říční vodu. - Slavili svátek jak o Novém roce. - Natřel jsem mastí a nalil na své. ruce. - Při západu slunce loď hotova byla.
- Obtížné bylo ji na vodu spustit, - kůly ji musili podložit shora i zdola, - až ze dvou třetin se na vodě octla. - Vše, co jsem měl, na ni jsem naložil, všecko stříbro, které jsem měl; jsem naložil na ni všecko zlato, které jsem měl, jsem naložil na ni. Co jsem měl z živého sémě, na ni jsem naložil. - Na lod' jsem uvedl celou svou rodinu a příbuzné své. - Zvěř stepní i drobná zvířata stepní, všecky řemeslníky jsem uvedl na ni. - Lhůtu mi určil bůh Šamaš: "Až zrána luskům dám dštít a večer pak pšenici, - do lodi vstup a utěsni za sebou dveře." - Zrána luskům dal dštít, večer pak pšenici. - Na vzhled bouřného mraku jsem zíral, - bylo to mračno na pohled strašné: - Vstoupil jsem do lodi, za sebou uzavřel dveře. - K vysmolení lodi Puzur-Amurrovi, lodivodu, - svěřil jsem palác, i s jeho jměním.
Jakmile zazářil první třpyt jitra, - ze základu nebes mrak černý vystoupil, - bůh Adad hřímal v něm -Šallat a Chamiš, křáčeli vpředu.
Kráčejí co nosiči trůnu přes hory, země, - Erragal stavidla vytrhne. - Kráčí bůh Ninurta a nechá přetékat hráze. Annunakové pochodně zvedli - a jejich záři zemi zažehují. - Zděšení z Adada stoupá až k nebi, - veškeren jas v temnotu mění. - Zem širá jak hrnec se třpytí.
Po celý den vál jižní vítr. - Dul prudce, vodami přikryl horstva, - jak vřava bitevní napadal lidi. - Bratr již ani neviděl bratra, - a lidi s nebe již poznati nelze. - Tu sami bozi se potopy lekli. - Prchnuvše vystoupili až k Anovu nebi. - Jako psi se choulí bozi, škrčeni na rampě jeho. - Jako rodička Ištar křičí, - naříká vládkyně bohů krásnohlasá; - "Na všechno potřebné do nf vložil. - Šest sárd asfaltu jsem na~ypal do pece, 3 sáry smůly jsem dn nf vylil - 3 sáry oleje nosiči přiylekli,v košícli
kromě jednoho sáru oleje, jehož k ucpání bylo třeba, - a dvou sárů oleje, jež uschoval si lodník. v Pro lid jsem porážel býky, - denně jsem pro ně zabíjel ovce. - Most, červené víno ''a bílé víno - dělníkům k' pití jsem dával jak říční vod_u. - Slavili svátek jak o Novém roce. - Natřel jsem mastí . . : a nalil na své. ruce. - Při západu sluňce lod hotova byla.
- Obtížné bylo ji na vodu spustit, - kůly ji musili podložit shora i zdola, - až zé dvou třetin se na vodě octla. - Vše, co jsem měl, na ni jsem naložil, -všecko stříbro, které jsem měl; jsem naložil na ni - všecko zlato, které jsem měl, jsem naložil na ni. - Co jsem měl z živého sémě, na ni jsem naložil. - Na lod' jsem uvedl celou svou rodinu a příbuzné své. - Zvěř stepní i drobná zvířata stepní, všecky řemeslníky jsem uvedl na ni. - Lhůtu mi určil bůh ~amaš: "Až zrána luskům dám dštít a večer pak pšenici, - do lodi vstup a utěsni za sebou dveře." - Zrána luskům dal dštít, večer pak pšenici. - Na vzhled bouřného mraku jsem zíral, - bylo to mračno na pohled strašné: - Vstoupil jsem do lodi, za sebou uzavřel dveře. - K vysmolení lodi Puzur-Amurrovi, lodivodu, - svěřil jsem palác, i s jeho jměním.
Jakmile zazářil první třpyt jitra, - ze základu nebes mrak černý vystoupil, - bůh Adad hřímal v něm - Šallat a Chamiš, kráčeli vpředu.
Kráčejí co nosiči trůnu přes hory, země, - Erragal stavidla vytrhne. - Kráčí bůh Ninurta a nechá přetékat vhráze. Annunakové pochodně zvedli - a je
jich záři zemi zažehují. - Zděšení z Adada stoupá až k nebi, - veškeren
jas v temnotu mění. - Zem širá jak hrnec se třpytí.
Po ceiý den vál jižní vítr. - Dul prudce, vodami přikryl horstva, - ; jak vřava bitevní napadal lidi. - Bratr již ani neviděl bratra, - a lidi s nebe
již poznati nelze. - Tu sami bozi se potopy lekli. - Prchnuvše v stoupili až k Anovu nebi. - Jako psi se choulí bozi, škrčeni na rampě jeho. - Jako rodička Ištar křičí, - naříká vládkyně bohů krásnohlasá; - "Někdejší dnové v bahno se přeměnili, - protože zlo jsem kázala ve shromáždění bohů. Jak jsem mohla zlo kázat, ve shromáždění bohů, -- vyhlásit válku ke zničení lidstva, - já, já, která jsem zrodila lidstvo? - jak potěr rybí teď moře plní." - .
A bozi Annunakové naříkají s ní. - Bohové sedí schouleni v pláči. Mlčí jejich rty . . . . . Po šest dnů a nocí sedm burácel vítr a potopa s bouří pokryla zem.
A když sedmý nadešel den, jižní vítr zastavil potopu i boj, - jejž bojoval jak šiky vojsk.
Uklidnilo se moře, zmlkla bouře, potopa ustala. - Na počasí jsem se díval, všude zavládlo ticho - a všechno lidstvo v bahno se proměnilo. Jak střecha rovný se prostíral močál. - Poklop jsem otevřel a na mou tvář dopadl paprsek světla. - Poklek jsem, used a zaplakal. - A po mé tváři kanuly slzy. = Břehy jsem vyhližel v obzoru moře~.~ Za dvanáctkrát dva-,ěkdejší dnové v bahno se přeměnili, - protože zlo jsem kázala ve shromáždění bohů. Jak jsem mohla zlo kázat, ve shromáždění bohů, -- vyhlásit válku ke zničení lidstva, - já, já, která jšem zrodila lidstvo? - jak potěr rybí ted moře . ~lní." - .
A bozi Annunakové naříkají s ní. - Bohové :sedí schouleni v pláči. Mlčí jejich rty . . . . . Po šest dnů a nocí sedm - burácel vítr a potopa s bouří pokryla zem.
A když sedmý nadešel den, jižní vítr zastavil potopu i boj, - jejž bojoval jak šiky vojsk,
Uklidnilo se moře, zmlkla bouře, potopa ustala. - Na počasí jsem se díval, všude zavládlo ticho - a všechno lidstvo v bahno se proměnilo. Jak střecha rovný se prostíral močál. - Poklop jsem otevřel a na mou tvář dopadl paprsek světla. - Poklek jsem, used a zaplakal. - A po mé tváři kanuly slzy. Břehy jsem vyhlížel v obzoru moře. Za dvanáctkrát dvanáct dvouhodin ostrov se vynořil. - Na hoře Nisir má loď přistála. - A hora Nisir lod' držela nedovolujíc, aby zakolísala. - Den první, den druhý hora Nisir loď držela, nedovolujíc aby zakolísala. - Den třetí a čtvrtý hora Nisir lod' držela, nedovolujíc, aby zakolísala. - Pátý a šestý den hora Nisir loď držela pevně, nedovolujíc, aby zakolísala. - A když sedmý den nadešel, holubici jsem vyslal a volně pustil ven. - Vylétla holubice, však zpět se zas navrátila, - nebo nebylo místa, kde spočinout by mohla a přilétla zpět. - Vlaštovku jsem vyslal a volně pustil, - vylétla vlaštovka, však zpět se zas navrátila, - nebo nebylo místa, kde spočinout by mohla a přilétla nazpět.
'Havrana jsem vyslal a volně pustil. - Vylétl havran, a spatřil opadávající vody. - Hledá, poletuje, kráká, zpět se však nevrátil. - Čtyřem větrům jsem vypustil vše a vylil úlitbu. - Na samém vrcholu hory oběť jsem přinesl zápalnou, - sedm a sedm jsem obětních postavil nádob; - do jejich misek jsem nakladl rákosí, cedr a myrhu. - Čichali bohové vůni, - čichali bozi vůni libou. - Bozi kol obětníka jak mouchy se shromáždili. - Když zdaleka přišla vznešená bohyně, - pozvedla veliké mouchy z drahokamů, jež Anu jí dle jejího přání zhotoviti dal. - "Vy, bozi zde, jako nezapomenu na tento náhrdelník z lazuritu, - tak v paměti budu mít tyto dny a nikdy jich nezapomenu. - Nechť bozi k oběti jdou, - však jen bůh Enlil a~ k oběti nechodí, - protože potopu přivodil bez rozvahy - a lidstvo mé v záhubu uved." Když z dálky přicházel Enlil - a spatřil loď, Enlil hněvem vzplanul, - pln zloby proti bohům Igigi: - "Což někdo životem vyváz? Ni jeden člověk tu zkázu přežít neměl!" Ninurta otevřel ústa svá - a mluví k Enlilu hrdinovi: - "Kdo, kromě Ey zná osnovat plány? - Jen Ea zná věci všecky." - Ea otevřel ústa svá i - mluví k Enlilu hrdinovi: - "Ty, hrdino, nejmoudřejší z bohů, jak jen, jak jen jsi mohl potopu seslat bez rozvahy? Na hříšníka vlož hřích jeho - na zločince vlož jeho zločin! - Uvolňuj, aby nebylo odříznuto, přitahuj, aby se nerozpadlo. - Místo abys potopu přived,
kéž lev by byl povstal a zmenšil lidstvo. - Místo abys potopu přived, - kéž vlk by byl povstal a zmenšil lidstvo. Místo abys potopu přived, kéž . hlad by byl nastal a zničil zemi! Místo abys potopu přived, - kéž bůh Erra byl by povstal a zahubil lidstvo! - Já jsem to nebyl, jenž vyzradil tajemství velikých bohů. - Jen přemoudrému jsem dal zřít sen, aby se dověděl tajemství bohů. Teď však vy svou pomozte radou! -"
Tu Enlil do lodi vstoupil, - mne za ruce chopil a vyvedl ven. - Vyved i ženu mou, pokleknout jí dal vedle mne, - dotkl se čela našeho a stoje mezi námi požehnal nám. - Až dosud Uta-Napištim jen člověkem byl. Nyní Uta-Napištim i žena jeho k nám bohům podobni .budou. - Nechť daleko při ústí řek teď Uta-Napištim bydlí. I vzali mne a daleko při ústí řek mne usadili.
- Tím končí v eposu o Gilgamešovi zpráva o potopě světa. Známe tedy podrobně obě zprávy, biblickou i babylónskou. Jsou si v mnohém podobny a v mnohém se od sebe liší. Podobny jsou si ve věcech víceméně formálních a rozcházejí se ve věcech závažných.
Jak Nóach tak Uta-Napištim stavějí koráby z vyšší vůle v přesně jim stanovených rozměrech a použijí smoly k ucpání všech skulin, jimiž by mohla vniknouti voda dovnitř. Oba vezmou do lodi píci a potraviny pro lidi a živočichy: Oba koráby plují po vodě směrem k severu a utkví na pevné zemi až v horách arménských. Nóach i Uta-Napištim vyšlou z lodi ptáky, aby získali zprávy o poměrech na zemi. Když zjistí, že je země suchá, propustí všecky živočichy a přinesou oběť díků, která je milostivě přijata. Ale i v těchto shodných zprávách jsou značné rozdíly. Nóachova locf měla rozměry 300 x 50 x 30 loket a měla dvě poschodí. Uta-Napištimova 600 x 600 x 600 a měla osm pater. Nóach stavěl svůj koráb na suché zemi, Uta-Napištim na břehu řeky a spustil jej po válečkách na vodu. Nóach přenechal loď jejímu osudu, Uta-Napištim měl s sebou kormidelníka a lodníky s vesly.
Nóach stavěl koráb z nového dřeva, Uta-Napištim strhl své domy, aby získal dřevo.
Nóach stavěl svou loď 120 let a varoval lidi před hrozícím nebezpečím. Radil jim, aby se polepšili, neboť jen tím mohou zachránit své životy. UtaNapištim ji zbudoval za týden. Však mu také pomáhali všichni muži z města, i ti slabí. Dával pro ně zabít denně mnoho volů a ovcí a dopřál jim mnoho vína, takže se měli jako o největším svátku, jen aby napnuli všecky síly a rychle pracovali. Ale oklamal je. Řekl jim, že staví loď, aby unikl hněvu boha Enlila, který mu hrozí záhubou, a zamlčel jim, že jim hrozí bezprostředně zkáza. Dopustil se tím na svých spoluobčanech mrzké zrady.
Nóach vzal s sebou do korábu páry všech pozemních živočichů, svou ženu, své tři syny a jejich manželky. Ale Uta-Napištim vzal jen část živočichů, zato celé své příbuzenstvo a vedle lodníků všecky řemeslníky a všecko své zlato, stříbro a vše, co mělo nějakou hodnotu.
.
Podle babylónské zprávy se přihnal náhle prudký orkán a zuřil celý týden. Ale v druhém týdnu byly již zase normální poměry v přírodě. Podle biblické zprávy pršelo 40 dnů a 40 nocí a trvalo to téměř rok, nežli nastalo nové jaro.
Podle biblické zprávy myslil Bůh na Nóacha a všecky obyvatele korábu. Podle babylónské zprávy prožívali bozi dny hrůzy a strachu a hledali spásu v nejzazším koutě nebes. Tam se schoulili, bědovali, ječeli, kvíleli a dělali si výčitky, že hlasovali pro návrh boha Enlila, a nadávali, že něco tak hrůzostrašného způsobil. S lidmi soucit neměli a říkali, že je měl Enlil zahubit divokou zvěří nebo hladem, ale ne tak strašným orkánem.
Po potopě světa obětoval Nóach zápalnou oběť díků, kterou Hospodin milostivě přijal a řekl Nóachovi, že lituje obětí potopy a že již nikdy žádnou potopu na zem nesešle. Požehnal Nóachovi a jeho synům. Přál jim, aby byli plodní, množili se a zalidnili, všecky zpustlé krajiny. Ujistil je, že se už žádné potopy bát nemusí, neboť dokud bude svět stát, bude se pravidelně střídat den s nocí, léto se zimou a po době setí nadejde doba žní. Ale potopa už nikdy nepřijde. Aby lidé o tom nepochybovali, uzavřel Bůh s nimi smlouvu a prohlásil, že duha, která se občas po dešti v oblacích objeví, bude zjevným znamením smlouvy, kterou se zavázal, že nikdy lidstvo potopou nepotrestá.
I Uta-Napištim přinesl oběť díků. Postavil 2 x 7 obětních nádob a naplnil je rákosím, cedrem a myrhou, zapálil je a bozi se radovali, když čichali libou vůni. Slétli se k oběti jako mouchy. A tu pronesla bohyně Ištar také přísahu; ale jak se liší, její přísaha od přísahy Hospodinovy! Přísahala při svém nádherném, drahocenném náhrdelníku, že nikdy nezapomene na hrůzy, které během trvání potopy zažila.
Když bůh Enlil při této oběti zjistil, že se nějací lidé zachránili, zlobil se hrozně a dělal výčitky všem bohům, že prozradili veliké tajemství. Bůh Ea, jediný vševědoucí bůh, se omlouval, že dal svému ctiteli Uta-Napištimu ve snu znamení, kterému dobře porozuměl. A tu šel Bůh Enlil, povýšil UtaNapištiho a jeho manželku na nesmrtelné bohy, vykázal jim k bydlení zemi blažených, ale nestaral se vůbec o ostatní lidi v korábu, o lodníky a řemeslníky a nedovídáme se nikde, jak se dostali do svých domovů.
Je patrné, že babylónskou zprávu napsal pohanský básník dobrodružných událostí, který chtěl lidskou fantazii napínat, a nešlo mu nijak o přesnost. V jeho eposu poznáváme jména 22 bohů, 25 bohyň a celé řady různých božstev, věřil v ně, ale velkou úctu jim neprokazoval. Jinak by nebyl vložil do úst Gilgamešových pomluvy, kterými odbyl bohyni Ištar, když se ucházela o jeho lásku. Vytýkal jí, že všecky své přátele, jimž věrnost slibovala, zrádně oklamala.
Biblickou zprávu psal bohabojný historik a pedagog, který měl na mysli blaho lidstva. Vypravuje, že Bůh potrestal potopou ničemné lidi za jejich krutosti a násilnosti a že zachránil muže bohabojného, spravedlivého, mravně bezúhonného, aby se stal praotcem nového lidského pokolení, které by podle jeho vzoru žilo a po cestách božích kráčelo, konajíc dobro a vystíhajíc se všeho zlého. Ukazuje nám zároveň, že všechno lidstvo, jež žije, pochází od jeho synů a i když jsou sebe větší rozdíly mezi Semity, Jafetity a Chamity, jsou přece všichni potomci Nóachovi a tedy blízcí příbuzní, kteří se mají bratrsky milovat.
Jeho zpráva je lidumilná, výchovná a poučná, nebo dokazuje, že dobrým se dostává odměny a zlým trestu. Hlásá, že o lidských osudech rozhoduje spravedlivý Bůh, který je pln lásky a soucitu a nemá zájem, aby lidi trestal, nýbrž na tom, aby poznali, že na světě bude dobře, když bude mít každý občan blaho svých bližních na mysli. Nechť ví každý násilník a každý sobec, že je nepřítelem světa a zdržuje vývoj lidstva ke konečnému rozvoji, který nastane až budou všichni lidé spravedliví, mravně bezúhonní a budou kráčet cestami božími.
Nemůžeme dát za pravdu těm, kdo tvrdí, že biblická zpráva byla psána na podkladě zprávy babylónské, nýbrž souhlasíme s těmi učenci, kteří tvrdí, že Abrahám, když se stěhoval ze země chaldejské do země kanaanské, znal od svých předků zprávu o potopě světa a tu pojal Móše do své Tóry, nebo odpovídala jeho výchovným a všelidským tendencím. .
Snad nemá biblická zpráva velký význam pro dnešní historiky, ale má význam pro pedagogy, nebo vypravuje, že Nóach vyslal ze svého těsného korábu holubici, aby zjistila, zda už vymizely všecky stopy ničivé pohromy
Ona se vrátila a přinesla mu olivový lístek jako znamení, že nastalo nové jaro, nové období rozvoje a rozkvětu. I my vysíláme čas od času holubice ven a byli bychom přešťastní, kdyby nám přinesly zprávu, že se všichni lidé stydí za své násilnosti, že se stydí za krev, která byla na tisíci bojištích prolita, že litují všech nevinně zavražděných osob a hlásají mír, mír vzdáleným i blízkým, mír všem potomkům Nóachovým, Semitům, Chamitům a Jafetitům.
. .
Sedm přikázání, které uložil Hospodin Noeho potomkům:
1. Činit dobré skutky
2. Zákaz idolatrie
3. Zákaz blasfémie
4. Nevraždit
5. Nekrást
6. Necizoložit
7. Netýrat zvířata a nepožívat jejich krev
|