CHRÁM ARTEMIDY EFESKÉ

je jedinečným příbytkem bohů na zemi. Kdo ho jednou spatřil, přesvědčil se, že nebe a země si tu vyměnily místo a že svět nesmrtelných bohů se tu přestěhoval z nebe na zem."

Tak začíná Filón popis stavby, o které se v antice shodně tvrdilo, že je nejnádhernější na světě. Pak přechází ke srovnáním: Gigan­ti, kteří zaútočili na bohy, nedosáhli svou odvahou takové slávy jako stavitelé tohoto chrámu svým uměním, Atlas, který držel nebeskou klenbu, neměl takovou sílu jako základy, na nichž stál. . . Jistěže Artemidin chrám — ale to se už z Filónovy knížky nedozvídáme. Uprostřed této věty končí posled­ní strana, jež se z ní zachovala.

Co říkají o tomto chrámu jiní autoři? Poslechneme si je, ale především se podívá­me do Efesu sami. „Oči jsou přesnější svěd­kové než uši," řekl Efesan Hérakleitos.

Dvě hodiny potřebuje dnes letadlo, aby nás přeneslo z Bagdádu do Damašku; romantič­tější cesta s velbloudí karavanou trvá dva týdny — dnes jako v dobách Harúna al-Rašída. Naposledy pohlédneme na Tigris a Euf­rat, v hloubce za sebou necháme labyrint trosek Babylóna a pak už klouže náš stín po hnědošedé prachové poušti. Občas nadskočí na osamělém pahorku (které město se v něm skrývá?) a nakonec se rozplyne ve výběžcích kouzelné oázy zvané Damašek — tak kouzel­né, že když ji Mohamed poprvé spatřil, obrá­til se a nechtěl do ní vstoupit: považoval ji za ráj, a protože prý nemohou být dva ráje, nechtěl se zříci nebeského ve prospěch po­zemského. Odtud je to pak už jen skok přes hřebeny Libanonu a z bejrútského letiště hodina autobusem do přístavu. Tam nás čeká loď a přes tisíc kilometrů plavby do tu­reckého Izmiru.

Izmir, antická Smyrna, je naší poslední přestupní stanicí. Není prý přístavu s krás­nější scenérií; říkalo se to už v antice a lze to říci i dnes. Dlouhý záliv lemují lesnaté stráně, které pak ustupují svahům s malebnými domky; nad tím vším trůní byzantská citadela. Pobřeží hlídají kordóny bulvárů s alejemi palem; za moderními stavbami táh­ne se do údolí staré turecké město s mešitami a bazary a se vším, co k němu patří. Z antiky tu zbylo prázdné náměstí s řadou bílých korintských sloupů a několik ob­louků akvaduktu; na místě pradávné řecké čtvrtě je dnes veletržní park. Do Efesu vede vlak ze stanice Punta nebo autobus z náměstí Koňaku, které je zároveň osobním přístaviš­těm. Lístek platí do městečka Selčuku, asi osmdesát kilometrů na jih. Odtamtud se už může jít pěšky.

Ještě nedávno byl Efes pustým rumištěm a jedinou službou pro cizince v něm byla tabulka s anglickým nápisem, jenž v přes­ném překladu zněl, že „pozornosti ct. ná­vštěvníků se doporučují jedovatí hadi". Dnes je tu navíc drátěný plot a budka, kde se pro­dávají vstupenky, na jejichž rubu je plánek. Trasa pro turisty vede velkým obloukem od kopce s troskami baziliky svatého Jana ke kopci bez trosek, kde stála kdysi efeská akropole. Místu, kde stál Artemidin chrám, se vyhýbá.

Největší pole antických zřícenin na světě — to je dnešní Efes, bývalé hlavní město řecké Iónie a římské Asie. Zrádné močály za mořem mramorových a žulových ruin — to je ně­kdejší kvetoucí břeh Kaystru, kde „labutě s dlouhými krky létají vpravo a vlevo a peruťmi svými se chlubí", jak píše Homér. Zbytky starověké silnice s dosud stojícími mosty pod Slavičím vrchem — tou se odváže­ly sloupy z chrámu pohanské bohyně Artemidy k výzdobě křesťanského chrámu Boží moudrosti a pozdější mešity Aja Sofia v Cařihradě. . .

V šestém století, když tudy táhly těžké nákladní vozy císaře Justiniána, byl však Efes už městem, jehož historie skončila. — Kdy začala?

Podle řecké tradice „krátce po trojské válce", tj. někdy ve 12. století před naším letopočtem. Tehdy sem prý připlul Androklos, syn posledního athénského krále Kodra, a postavil tu s muži z ostrova Samu měs­to, hradby a chrám. Máme jisté pochybnosti, zda Androklos byl člověkem z masa a krve, protože jeho otec existoval jen v mýtech. Přesto je však jisté, že Efes byl skutečně za­ložen. Archeologové připouštějí na jeho místě řecké město od 11. století před n. 1.; nevylučují však, že mohlo vzniknout už o sto let dřív. Ale nevíme-li nic bezpečného o počátcích zdejšího řeckého osídlení, může­me s pochybným zadostiučiněním konsta­tovat, že jsme přesně informováni o jeho konci. Dne 13. září 1922 vtrhly do Smyrny, která po porážce Turecka v první světové válce připadla Řecku, jednotky turecké ar­mády, zapálily její řeckou čtvrť a obyvatel­stvo, jež se nespasilo útěkem, prostě po­vraždily. Tento způsob řešení národnostní otázky, který už před první světovou válkou vyzkoušeli  — ke zděšení celého civilizovaného světa — v Arménii, uplatnili pak Turci v různých obměnách na celém maloasijském pobřeží. Tečku za posledním řeckým do­movem učinila tu pak Lausannská mírová smlouva z roku 1923, kterou byla Smyrna přiřčena Turecku.

Nechť sem však Řeky přivedl Androklos nebo kdokoli jiný, jisté je, že je nepřivedl do liduprázdné země. Bydleli zde, i v širokém dalekém okolí, Kárové čili Lelegové, a jak se zdá, nekladli řeckému osídlování odpor; aspoň řecká historie, která má pro válečnou slávu dobrou paměť, žádných bojů nevzpo­míná. Řekové ostatně obsadili a osídlili jen úzký pruh pobřeží a do vnitrozemí nepro­nikali. Nechali tam starousedlé obyvatelstvo v klidu žít; své řády mu nevnucovali, ale ani mu je nebránili přijímat, a raději s ním obchodovali než bojovali, což bylo pro obě strany výhodnější.

Stejně jako Efes založili Řekové v těchto dávných dobách řadu dalších měst v Malé Asii, mezi nimi Mílét (kam prý přivedl osad­níky Androklův bratr Neileós), Halikarnass, Knidos a někdy kolem roku 1000 před n. 1. i Smyrnu. Nebyly to však jejich první tamější osady; už ve druhé polovině 2. tisí­ciletí před n. 1. se usadili na četných ostro­vech Egejského moře, mezi nimi na Krétě a Rhodu i na vzdáleném Kypru, a na pev­nině v Kolofónu. Později, v dobách tzv. velké kolonizace v 8. až 6. století před n. 1., zalo­žili přes sto nových měst na pobřeží Černé­ho moře, Sicílie a Itálie, jižní Francie, severní Afriky a Pyrenejského poloostrova. Z těchto dob pocházejí základy takových měst, jako je Sevastopol a Istanbul, Constanta a Var­na,  Neapol  a  Marseille.   Nejvýchodnějším řeckým městem byla Fásis pod Kavkazem, nejzápadnějším Emporion u Barcflony, nej­jižnějším Naukratis v deltě Nilu.

Maloasijské pobřeží pokládali Řekové vždy za stejnou součást své vlasti jako egejské ostrovy a evropské Řecko;  celý  tento svět tvořil ostatně už v předhistorických dobách jednotu, jejímž pojítkem bylo moře. Evrop­ské Řecko osídlili dřív; přišli do něho přes Dunaj pravděpodobně ze svého původního domova v jihoruských stepích, a to v ně­kolika vlnách. První tam dorazila asi po­čátkem 2. tisíciletí před n. 1.; hráz, kterou jí postavilo starousedlé obyvatelstvo, blíže ne­známí Pelasgové, v mohutném náporu pro­razila. Jiná jejich skupina snad překročila Dardanely a Bospor a usadila se v Malé Asii; zdá se, že i Trójané, s nimiž vedli evropští Řekové dlouhou a slavnou válku, známou z Homérových básní, byli jedním z řeckých kmenů. Dalšími příchozími byli Achajové, nejmocnější tehdejší řecký kmen, kteří pro­nikli na Peloponnésos a přeplavili se i na některé ostrovy; jejich vládcové si vybudovali mocné hrady, mezi nimi Homérovy „zlatem bohaté Mykény" a „přepevný Tíryns". Ji­ným z těchto kmenů byli Iónové, kteří se asi v polovině 2. tisíciletí před n.l. usadili v Athénách. Počátkem 12. století před n. 1. zalila zemi poslední velká vlna řeckých přistěhovalců: byli to Dórové, kteří přemohli Achaje, zeslabené válkou proti Tróji (kde „zhynuli všichni, kdo nejlepší rekové byli", jak říká Homér), a zřídili si svůj hlavní stan ve Spartě. Později se Dórové dostali také na Krétu a přes ostrovy v Egejském moři na jihozápadní pobřeží Malé Asie; Iónové, kteří se Dórům ubránili, osídlili pak střední a severozápadní pobřeží. Jejich potomci, po­sílení novými řeckými přistěhovalci, žili tam potom tisíce let; souhrnně nazývali tuto část své vlasti Anatólií, „Východní ze­mí".

Řekové jsou nejstarší historicky známý evropský národ. Ve své nynější vlasti žijí již 4000 let, přičemž pro prvních 500 let jsou doloženi archeologickými nálezy a pak i písemnými doklady v jejich řeči. V Malé Asii patří rovněž k nejstarším:  sídlili  tam už 2500 let před jejím obsazení Turky. Ve srovnání s Egypťany, Babyloňany a Asyřany (o Sumerech ani nemluvě) nastoupi­li tedy svou dějinnou cestu později; v závo­dě o společenský pokrok však všechny tyto národy předstihli — a také přežili. Podrob­nosti o jejich prvních krocích na jevišti dějin se skrývají za oponou nejasných a ne­úplných zpráv; víme jen tolik, že nebyly klidnou procházkou, nýbrž zápasem o vlá­du jedněch nad druhými, nebo přímo o bytí a nebytí. Výsledkem těchto bojů bylo zfor­mování řeckých kmenů, vítězných i pora­žených, starousedlých i nových, do tří vel­kých skupin. Prostor, který si tehdy vydo­byly nebo uhájily, zachovaly si pak v pod­statě až do konce antického Řecka.

Severní skupinu tvořily smíšené kmeny Aiolů a Aitólců; jejich sousedy byli na zá­padě Épeirové a na severu Makedonci. Jižní oblasti ovládli Dórové; ze starousedlých kme­nů se mezi nimi udrželi Arkáďané a zbytky Achajů. Východní skupinu tvořili pak Iónové. Každá z těchto skupin se vyznačovala jistými zvláštnostmi v jazyku, tradicích i psy­chickém založení, jejich příslušníci si však uvědomovali svou sounáležitost. Byli a cítili se Řeky, Hellény.

Iónská skupina, která nás nyní zajímá nej­víc, si vytvořila dvě hlavní politická a kul­turní střediska: na evropské pevnině Athény, v Malé Asii Efes.

Efes, Řeky zvaný Efesos, byl podle archeolo­gických i historických dokladů už v 8.—7. sto­letí před n. 1. velkým výstavným městem a spolu s iónským Mílétem a dórským Halikarnassem šel v čele hospodářského a politic­kého rozvoje tehdejšího řeckého světa. Dřív než v evropském Řecku se tu rozvinul a upev­nil otrokářský výrobní způsob s dělbou práce mezi zemědělstvím a řemeslem, s vý­robou pro trh, s obchodem a peněžním hos­podářstvím. Na vyspělejší hospodářské zá­kladně těchto městských států (jaké starověký Egypt nebo Babylón nikdy nedosáhl) se začaly rozvíjet politické instituce, a také věda


jeho vyhnání byla nastolena tyranida. His­torické podrobnosti nejsou spolehlivě osvět­leny, ale můžeme předpokládat, že vývoj tam probíhal vcelku shodně jako na nedalekém Samu za tyrana Polykrata (známého stejně dobře z historických pramenů jako z četných bájí, např. o jeho prstenu), který se zmocnil vlády za pomoci družiny padesáti ozbrojenců a podporoval rozvoj obchodu, řemesel a umě­ní. Pro politické zřízení Efesu je příznačné, že jeho zákony si kolem roku 600 před n. 1. přijel prostudovat Solón, jeden ze „sedmi řeckých mudrců", aby podle nich vypraco­val svůj proslulý zákoník v Athénách.

Za tyranidy rostl Efes do velikosti a krásy. V trojúhelníku mezi vírným Kaystrem (dneš­ním Kúčúk-Menderesem), stinným Pionem (Panaija-dagem) a strmým Koréssem (dneš­ním Búlbúl-dagem, „Slavičím vrchem") vznikaly široké třídy a výstavné budovy; střed města tvořil tři čtvrtě kilometru dlou­hý a půl kilometru široký námořní přístav; když nánosy Kaystru posunuly mořské po­břeží na západ, vplouvaly do něho lodi dvě­ma (později třemi) umělými kanály. Jako každé řecké město měl Efes své náměstí (jenže vydlážděné mramorem), své divadlo (pro 25 000 diváků), svůj odeon (s dokonalou akustikou pro hudební vystoupení), svůj stadión (s nádhernými bronzovými meta­mi), svá gymnázia a palaistry (což byla zaří­zení sloužící tělesné výchově a sportu) a nad městem svou akropoli. Největší a nejnádher­nější jeho stavbou, jež představovala vrchol architektonického umění a sochařské vý­zdoby, byl však Artemidin chrám.

Artemidin chrám, třetí div světa, nestál na efeské akropoli, jako například Parthenón na athénské, nýbrž na údolní pláni, asi tři kilometry od severovýchodní brány města. Nepatřil dokonce ani pod svrchovanost efeské vlády; tvořil samostatnou politickou jednotku, jakýsi ministát s vlastní vládou, kterou představovalo kolegium kněží. Jeho území bylo nedotknutelné a neutrální; kdo sem vstoupil beze zbraně v ruce, měl právo neporušitelného azylu.


Mohl si však Efes, velké a bohaté město na okraji „barbarských oblastí", udržet trvalou samostatnost? (Ano, samostatnost, neboť athénskou kolonií byl jen svým původem; jinak byl nezávislý a — co je nejdůležitější — do dob „zlatého věku" Athén za Perikla hospodářsky mocnější.) Zdá se, že všechny snahy cizích dobyvatelů až do poloviny 6. století před n. 1. bez zvláštních potíží ma­řil. Pak se však před jeho bránami objevily armády lýdského krále Kroisa.

Efes zachvátilo zděšení: odpor proti ob­rovské armádě se zdál být nemožný. Tu při­šel tyran Pindaros na spásnou myšlenku: dal natáhnout lano od městské brány k Arte-midinu chrámu a prohlásil město za sou­část nedotknutelného „území bohyně". Ne­bylo to však na Kroisa poněkud naivní? Ale obchodně zdatní Efesané vyřešili věc nakonec bez krveprolévání. Uznali Kroisa za „ochrán­ce chrámu a města" a Kroisos, nejbohatší ze všech králů, překonal sám sebe štědrými dary na výzdobu „příbytku bohyně". Tím byla věc vyřízena: Efes si zachoval samo­správu a jako spřátelený stát rozšířil svůj obchod na území celé lýdské říše. Svou roz­lohu a počet obyvatelstva téměř zdvojnáso­bil.

Po Kroisově porážce (na řece Halys, kterou překročil, když ho delfská věštírna ujistila, že „zničí říši velikou", přičemž nepředpoklá­dal, že zničí říši svou) se Efes dostal pod perskou nadvládu. Zpočátku byla jen for­mální a efeským obchodníkům docela vyho­vovala: stali se hlavními zprostředkovateli obchodu mezi Východem a Západem. V zá­jmu svých zisků dokonce prosadili, že efeská vláda se postavila proti athénskému plánu na osvobození řeckých měst v Malé Asii. . .

Jakmile si však perští králové upevnili moc, situace se změnila: začali omezovat řecký obchod, vybírání daní změnili ve vy­dírání a v čelo jednotlivých městských států, mezi nimi i Efesu, dosadili své místodržitele. To vedlo k všeobecnému protiperskému povstání (roku 500 před n. 1.), v jehož čelo se postavili Míléťané. Maloasijským Řekům se


dostalo nevelké pomoci od Athén, ale po počátečních úspěších, při kterých dobyli i perských Sard, se dostali do vzájemných sporů a dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo: podlehli perské přesile.

Perský král Dáreios I. zničil nato Mílét a jeho obyvatele dal zčásti vyvraždit a zčásti odvést do otroctví až pod Kavkaz. Stejný osud připravil i Řekům z jiných vzbouřených měst, ale Efes pro neúčast na povstání ušetřil. Pak se rozhodl potrestat Athény za pomoc, kterou poskytly svým krajanům, a roku 490 před n. 1. proti nim vyslal armádu v síle 100 000 mužů, která se vylodila u Marathónu. Athéňané dokázali postavit jen 10 000 mužů, k nimž se připojilo 1000 mužů z Platají; přesto, jak je známo, slavně zvítězili a při ztrátě pouhých 192 mužů vrhli perský kolos do moře. (Čas běžce Feidippida, kterého vyslal vrchní velitel Mitiadés do Athén se zprávou o vítězství, neznáme; víme jen tolik, že proběhl tuto trať — prý 42 kilometrů 263 metrů, jak bylo spočítáno pro „marathónský běh" roku 1908 — v plné zbroji bez zastávky, a když zvolal „Radujte se, zvítězili jsme!", klesl mrtvý k zemi.) Vítězstvím u Marathónu bylo evropské Řecko zachrá­něno — ale Efes a ostatní města v Malé Asii zůstaly pod perskou nadvládou, vydány na milost a nemilost Dáreiovým satrapům.

Roku 480 před n. 1. se vypravil Dáreiův syn Xerxés opět do Řecka, aby odčinil ma-rathónskou porážku. Pět let se na tuto válku připravoval; vytvořil obrovskou armádu (podle Hérodota měla prý 1 700 000 pěšáků) a Efes proměnil v operační základnu svého loďstva (mělo prý 1207 lodí). Překročil Dar-danely a zamířil do Attiky. Řekové se mu postavili na odpor v Thermopylském průsmyku, kterým vedla cesta do středního Řec­ka. Spartský král Leónidás, obávaje se zni­čení hlavních sil řecké armády, rozhodl se se svými třemi sty muži bránit Thermopyly sám. Zde padla pak slova, jimiž odpověděl Sparťan Diénekés na bázlivou poznámku tráchínského vojáka, že když barbaři vystřelí své šípy, jejich množství prý zastíní slunce: ,,Dobré věci nám přítel tráchínský zvěstuje, ve stínu budeme bojovat!" Zde také padlo všech tři sta Sparťanů i se svým králem, když zrádce Efialtés ukázal Peršanům tajnou soutěsku, kterou jim vpadli do zad. A zde pak Řekové postavili kamenného lva s veršem neznámého básníka: „Poutnice, vyřiď ob­čanům v Lakedaimonu: poslušni zákonů jejich, mrtvi že ležíme zde!"

Přes těla mužů, kterým čest kázala neopus­tit místo, jež měli bránit, převalilo se pak Xerxovo vojsko do Attiky a celou ji „zpus­tošilo, vyloupilo a vypálilo"; z Athén nezů­stal kámen na kameni. Ale Xerxovo loďstvo, které vyplulo z Efesu, spojené řecké námořní síly pod vedením Athéňana Themistokla ještě téhož roku porazily u Salamíny. Xerxés nato ustoupil do Malé Asie; vojsko, které za­nechal v Řecku (asi půl miliónu mužů), zni­čily roku 479 před n. 1. spojené řecké armá­dy v bitvě u Plataj. Téhož roku potopili Athéňané a Sparťané i zbytky jeho loďstva u mysu Mykalé. Poté vytlačili Athéňané perská vojska z evropského i maloasijského Řecka.

Konec řecko-perských válek přinesl až tzv. Kalliův mír z roku 449 před n. 1., kterým se perský král vzdal nadvlády nad řeckými městy. Pro Efes to bylo jen formálním po­tvrzením stavu, který existoval už od Xer-xova ústupu. Opět navázal přátelské styky s Athénami a podílel se na výhodách, které jim přinesla demokratická vláda v čele s Periklem (444—429 před n. L). Vítězové nad Peršany nepřemohli však svou ctižádost a dostali se do sporů o vedoucí úlohu v Řec­ku. Rozpoutala se „peloponnéská válka", která trvala téměř třicet let a hrozně zpusto­šila zemi. Efes v ní stál na straně Athén proti Spartě; Sparťané ho proto obsadili a ze msty postoupili Peršanům. Zůstal pak pod per­skou nadvládou až do roku 334 před n. 1., kdy ho osvobodil Alexandr Veliký.

Tento dvacetiletý mladík, žák Aristotelův a vášnivý čtenář Homérův, Efesem jen pro­šel — na své cestě z makedonské Pelly za světovládou. S 33 000 pěšáky a 4500 jezdci si totiž umínil dobýt Persie. Egypta, Indie a vůbec celého světa, a tak se tu zbytečně nezdržoval. Svrhl kolaborantskou oligarchii dosazenou Peršany a vrátil Efesu nezávislost. Daně a poplatky, které byli Efesané povinni odvádět Peršanům, nepřijal: věnoval je bohy­ni Artemidě. Mělo jich být použito na obno­vu jejího chrámu, který zapálil roku 356 před n. 1. „ten hlupák Hérostratos, aby se dostal do novin a školních čítanek".

S Alexandrovým příchodem nastalo pro Efes nové období rozkvětu: v pořadí už třetí. Tentokrát ho nepřerušila válečná katastro­fa, ani zkáza Alexandrovy říše, která se roz­padla právě tak rychle, jako vznikla, ale tichá, lidskému zraku skrytá práce Kaystru, který po staletí ukládal zrnka písku na dně svého ústí a ohrožoval tak Efes infarktem — a smrtí.

Zachránil ho radikální zákrok Lýsimacha, makedonského vojevůdce, který se po Ale­xandrově smrti zmocnil části Malé Asie a za­ložil Pergamské království, do něhož začlenil i Efes. Jistěže mají pravdu historikové, kteří ho líčí jako násilníka — ale Efes si na něho nemohl stěžovat. Roku 290 před n. 1. dal zbourat starou část města u pobřeží, rozšířit přístav, vyhloubit kanály a vybudovat nové čtvrti s výstavnými veřejnými budovami. (Dal mu i nové jméno, a to podle své man­želky Arsinoé; takové reformy, jež mají uctít lidi už za živa, nemívají však obvykle dlou­hého trvání, a tak se Arsinoieon stal po jeho smrti opět Efesem.)

Po Lýsimachovi stal se pergamským krá­lem jeho vojevůdce Filetairos a po něm rod Attalovců („vždy s plnou pokladnou zlata"). Do Efesu proudilo všemi kanály z moře i všemi cestami z pevniny bohatství, které přinášel zahraniční obchod. Pergamon, sídlo králů, bohatl ovšem ještě rychleji — Attalovci prováděli cílevědomou hospodář­skou politiku a zakládali „státní podniky", mezi jiným na výrobu jemné kůže ke psaní, jež se podle jejich města dodnes jmenuje pergamen — a předstihl Efes i kulturně. Pergamská knihovna s 200 000 svazky se řa­dila hned za alexandrijskou, město bylo vyzdobeno skvělými stavbami na akropoli, mohlo se pochlubit krytým stadiónem a jed­ním z nejodvážněji vybudovaných řeckých divadel (s 82 řadami sedadel nad sebou). U jižního svahu akropole dal král Eumenés II. postavit v letech 180—160 před n. 1. Diův oltář — nový div světa. (Dnes stojí na jeho místě jen podstavec, na němž rostou dvě olivy. Polozasypaný ho objevil roku 1873 ně­mecký inženýr v tureckých službách Karl Humann; po vykopání a rozmontování na malé přesně očíslované součásti, které za­plnily 462 beden, dal ho císař Vilém I. do­pravit na válečné lodi do Německa. V Berlíně byl pak znovu postaven ve velkoryse uprave­né síni nově vybudovaného Pergamského muzea.)

Rozmach attalovského Pergamu vybízel Efesany k soutěži; nakonec v ní zvítězili. Když roku 133 před n. 1. připadlo Pergamské krá­lovství Římanům (jako dědictví po Attalovi III.), byl Efes největším maloasijským městem a roku 41 před n. 1. se stal sídlem římského místodržitele „provincie Asie".

Začátky římské nadvlády nebyly šťastné. Římští správcové této kolonie (jako všichni správcové všech kolonií) ji bezohledně vy­dírali a chovali se tu vůbec jako barbaři (ji­miž pro Řeky vlastně vždy zůstali). Proto Efesané s nadšením uvítali pontského krále Mithridata VI. jako „zachránce Asie". Když tu však Mithridatés vydal svůj „krvavý dek­ret", jímž nařídil vyvraždit v určenou hodinu všechny Římany, vzbudil v Efesu rozhoř­čení. Ještě větší rozhořčení ale vzbudil ná­sledek této bartolomějské noci starověku: přerušení obchodních styků s Římem. Když potom Mithridatovi vojevůdcové   porušili slib svého panovníka, že řecká města budou na pět let osvobozena od daní, a začali je ná­silně vymáhat, Efes se vzbouřil a spolu s ostatními městy se vrátil pod římskou svrchovanost.

Od těch dob jsou dějiny Efesu součástí dějin římského impéria. Císař Augustus tu dal počátkem našeho letopočtu vybudovat nový kanál a císař Claudius přebudovat di­vadlo, císař Nero dal v polovině 1. století postavit nový stadión a současně odvézt z města spoustu uměleckých pokladů; ve 2. století byla v něm na paměť římského místodržitele C. I. Celsa postavena velká knihovna. Když k tomu připočítáme výstav­bu Serapidova chrámu s patnáctimetrovými monolitními sloupy, máme zachyceny vše­chny významnější události z dob římské nadvlády až do roku 263, kdy vtrhli do města divocí Gótové, kteří ho i s Artemidiným chrámem vyplenili.

Ale od prvního století našeho letopočtu se staly dějiny Efesu i součástí dějin křes­ťanstva. Tu prý podle církevní tradice půso­bil v letech 55—58 svatý Pavel a tu prý také napsal v jednom ze svých listů (k Thessa-lonickým) známá slova: „...kdo nechce dělati, aby také nejedl". Tu prý působil po zázračné záchraně z kotle s vařícím olejem evangelista Jan a tu prý také asi 1201etý zemřel. Tu prý podle téže církevní tradice žila a zemřela Panna Maria a odtud prý byla také roku 48 vzata anděly na nebesa; její dům na svahu Slavičího vrchu, ostatně dost skrom­ný, se tu dodnes ukazuje turistům. Konaly se zde i dva všeobecné církevní sněmy, a to roku 431 a 449. Na prvním z nich byla kro­mě jiného oficiálně potvrzena Panna Maria jako bohorodička; druhý vešel do církevních dějin s nepříliš lichotivým přídomkem „lou­pežnický".

K Efesu těchto dob se váže i jedna historka, která se vymyká z obvyklého rámce církevních legend: Legenda o Sedmispáčích. Její děj se klade do doby císaře Theodosia II. (408—450). Když jeho dávný předchůdce cí­sař Decius (249—251) pronásledoval křesťa­ny, ukrylo se prý sedm šlechetných mládenců z Efesu v jeskyni na svahu Pionu; zlý císař je za to odsoudil k smrti a rozkázal zavalit vchod haldou obrovských kamenů. Podle jiné verze zavalil tento vchod sám archanděl Gabriel, aby ukryl mládence před očima vojáků, kteří je pronásledovali. Ale tak či onak, mládenci upadli v temné jeskyni do hlubokého spán­ku, který se nějakým zázrakem prodloužil na 187 let, dokud otroci jakéhosi Adolia, jenž pozemek s jeskyní zdědil, nezačali z ní odvážet kameny na stavbu stáje. Když vniklo do jeskyně světlo, sedm spáčů se najednou probudilo a pocítilo hlad. Zdálo se jim, že spali jen několik hodin; po krátké poradě se rozhodli, že jeden z nich půjde tajně do města a opatří chléb. Los padl na Jamblicha, a když se pak tento mladík (můžeme-li ho ještě tak nazývat) dostal do Efesu, své rodné město nepoznal; jeho překvapení se ještě zvětšilo, když spatřil nad hlavní efeskou brá­nou — vítězný kříž. Ale jeho nezvyklý oděv a zastaralý způsob vyjadřování vzbudil po­dezření pekaře; tím víc, že mu platil dávno neplatným penízem. Pekař si myslel, že má před sebou nálezce nějakého pokladu, a když se mu ho nepodařilo vylákat, rozhodl se jako poctivý křesťan odevzdat mladíka sou­du. Při křížovém výslechu vyšla však najevo pravda — a nejen pravda: zázrak první třídy!


Efeský biskup a místodržitel pospíchali k jes­kyni a podrobně si ji prohlédli, ba přišel i sám císař, aby mládencům blahopřál a vy­žádal si od nich požehnání. Když tak učini­li, znovu v pokoji usnuli. Tentokrát defi­nitivně.

Je málo historek, které se natolik rozší­řily. Biskup Gregor Tourský ji přeložil do latiny, a tak s ní seznámil západní křesťany; Mohamed ji poznal, ještě když vodil velbloudy z Mekky na syrské trhy, a tak se do­stala do koránu. Přes korán pronikla pak do perské a bengálské lidové poezie a z ní — nechť je to jakkoli divné — znovu do Evropy: roku 1812 složil báseň o Sedmispáčích J. W. Goethe. Příčinou rozšíření této legendy je nepochybně její vnitřní hodnota. Místo dlouhého rozboru si raději představme, že by se před očima probuzeného diváka, který padesát nebo sto let spal a uchoval si v pa­měti živý obraz svého světa, objevil nový svět se všemi jeho změnami. Jaký by to byl námět k filozofickému románu, kdyby se například — abychom se drželi oněch 187 let — objevila roku 1975 carevna Kateřina II. v Kremlu a Ludvík XVI. se domáhal vstupu do své pracovny v Louvru, kdyby britský guvernér kolonie Massachusetts, generál Gage, přišel do New Yorku atd. Anebo kdy­by deputace poddaných, která se vypravila vymáhat snížení robotní povinnosti, našla na zámku Jeho hraběcí Milosti kulturní dům!

Avšak ani zázrak se Sedmispáči, ani žádný jiný zázrak nemohl už odvrátit Efes od jisté záhuby. Jeho přístav byl zanesen pískem do té míry, že obyvatelstvo oslabené vpádem Gótů nemělo už sil, aby ho vyčistilo. A jak dno přístavu stoupalo, význam Efesu klesal a jeho polozbořené čtvrtě se vylidňovaly. Císař Justinián zde dal ještě postavit baziliku apoštola Jana; byla to však poslední význam­ná stavba v Efesu. V následujících stoletích se mění toto kdysi velké město v městečko a městečko ve vesnici, stěhující se čím dále na východ k Ajasoluku, dnešnímu Selčuku. V 11. století táboří mezi jeho troskami turečtí dobyvatelé Malé Asie; ještě jednou se stává na krátkou dobu „křesťanským městem", když ho obsadil oddíl křižáků. Od roku 1462 patří definitivně Turecku.

Poslední potomci řeckých Efesanů se udrželi do konce minulého století ve ves­ničce Kirkinče, asi deset kilometrů východně od trosek města; roku 1892 se pro útlak ze strany místních úřadů vystěhovali do Smyrny...

 

Vojtěch Zamarovský: Za sedmi divy světa, Praha 1980, Albatros

 

Str.123