Jaromír Štětina: Studna pro Mandon

1978, Praha 1984

... Ženy položily na koberce igelitové ubrusy... Nakrmit pětadvacet rozjařených chlapů není žádná maličkost. Polévky byly tři: silný slepičí vývar s moučnými noky, mastná berani polévka s cibulí a fazolový krém. Vařená slepice z té polévky, ale i pečená slepice s drobně nakrájenými játry. K tomu hromady rýže na tác jako kolo od žebřiňáku. Byla to rýže z loňské úrody (letošní sklizeň začne asi za týden), dlouhá a štíhlá jako vajíčka lesních mravenců, bílá nebo zbarvená dožluta, dozelena a dofialova bylinami. Kusy slepice jsme pokládali na svou výseč mísy, polévali šťávou granátových jablek, balili do útržků chlebových placek. Dvě ovce či dvě kozičky, které dnes odpoledne zařízli hlavou k Mekce, měly maso jemné a voňavé. Čehukebáb — ploché kusy masa upečené na špízu nad dřevěným uhlím — se skrývají pod hromadami rýže na jiných mísách. Kouřilo se z jater, srdcí a žaludků, v hlubokých talířích se třásly obrovité dršťky. V autoklávu s těžkým poklopem a šrouby (bez pojistného ventilu) se vařily paznehty a hlavy rituálně zavražděného skotu. Před nimi jsme dali přednost bramborovému guláši ve šťávě z malých citrónků a čirému jogurtu z kravského mléka, který, jak známo, staví a chrání před náhlými ranami osudu. Jogurt či mást pak Gicala míchal s hromadou meruňkového džemu. A spousty sladké cibule, která má přímo votivní jméno: pijáz. A bílý sýr.
Přicházeli opozdilci a ti, kteří s nohama zkříženýma a hubou mastnou seděli na koberci, je pobízeli: „Befarmáí. Prosím!" A ti pozdě příchozí říkati ne, ale jděte, vždyť máte málo, chejlí mamnún, ne, ne, ne, kladli ruce na prsa, zatímco ti první je opět pobízeli, než se naplnila zdvořilá míra přemlouvání. Pak honem kopali boty do kouta, sedali, trhali ještě teplé placky a ládovali si teřichy jako my předtím.
Džbány s vodou, červené a žluté melouny. Hrozny se zrny jako slívy.

Když rozpůlíte granátové jablko, zničíte zářivý červený zázrak, v ruce vám zůstane jen dužinaté maso s jádry jako vnitřnosti. Staniko drtil jádra, aniž jablko otevřel, opatrně aby neprorazil slupku, hnětl jablíčko palci, až bylo vláčné jako hadrový míč, špičkou nože vyvrtal do kůry otvor, šťávu vychlemstal, slupku zahodil přes hlavy strávníků do ohrady ke kravám. Gicala však, noblesní stolovník, drobí jádra lžičkou do misky, potom je špetkou nabírá, balí do chlebové placky, palačinku požívá secesně jako kaviár v hotelu Metropol. A já radši fíky — ze zelených listů, rozplývají se na jazyku beze stopy.
Ženy uchopily ubrusy za cípy, se zbytky, s nádobím s kopci rýže — to patří jim. Obědvají ve stínu na střeše a v sýpce. A co ještě zbude, mají děti.

Potom jsme čajovali.
Nenašel jsem v Zágrosu tak vyhraněný čajový rituál jako v Afghánistánu nebo v Turecku, pil jsem tu čaj z plechových hrnců, z trosek porcelánových konvic, z japonských tlakových termosek, z ruských samovarů, z perských samovarů, rozpustný, nerozpustný, čaj jako čajíček, silný, černý, zelený, bezbarvý, z kalíšků, ze sklenic, z podšálků, ale vždycky s cukrem. Ámúzegár pro dnešní tabuli rozbil novou homoli kandu, úštěpky pak nůžkami nastříhal na kousíčky, ty vkládáme do úst, srkáme přes ně láj a poddáváme se kráse rozhovoru. Odpoledne se přeměnilo v poezii pohody. Ještě den, nejvýš dva a máme studnařský příběh za sebou. Pryč s židlemi! Neboť báleš, prostý polštář, zdobný válec, anatomicky nedokonalý štucel pod lokty nebo pod bedry, povýší tělesnou rozkoš na věc duchovní.

Potom jsme kouřili.
Muži posedávali v hloučcích mezi domy, nabízeli si winstonky. Ámúzegár kouřil ghalián — vodní dýmku, které jsem nikdy nepřišel na chuť, protože mi vadí chladný kouř. Jeho syn chystá nářadí na speciální pokouření. Laudánum.
I v Zágrosu jsme někdy při mapování našli pod skálou v dalekém údolí za ohradou z kamení, skryté před lidmi, před zvířaty i před Pánem, políčko makovic, které zaručeně nikomu nepatří.
Kluci přinesli trojnožku s miskou řeřavého uhlí. Dýmky Rostema Ámúzegára nemély tvar nádobky. Na troubeli běžné délky byla připevněna dřevěná dohněda vyuzená koule se stopami dehtu a několikaletým škraloupem kouřů. Celé to vypadalo jako cimbálová palička nebo jako hlavice česneku na stopce. V kouli je kanálek spojený s troubeli, který ústí na povrch v mělké prohlubenince o velikosti pětníku. Kleštěmi, velkou plechovou pinzetou, připomínající tu na okurky v láku, uchopil oharek dřevěného uhlí a rozfoukal dočervena. Dýmku vložil do úst a pevně sevřel v zubech. Jednou rukou přidržoval nad ústím kanálku vláčně uhnětenou kuličku, druhou pomocí kleští přikládal oharek ke kuřivu. Kulička opia se připékala, škvařila jako karamel, kouřící kapky ohnivé hmoty padaly do důlku v hlavě dýmky. Střídavě dul do troubele a vdechoval. Minuta dutí, dva šluky. Minuta dutí, dva šluky. Je to dřina takové pokouření. Dali jsme přednost konopí. Pár kousků jsme minulý týden vyměnili u pramene s pocestným za kapesní nože. Občas jsme si zakouřili před spaním. Balil jsem cigaretu asi v poměru pět dílků tabáku, jeden díl hašišové kaše.

Str.104

.

.

.

studna