P3k ji má za svoji Bibli i když se onehdá s autorem jejím poškorpil, ale beztak ji normálně nepůjčuje.
Tak tenhle skvost objeven na inetu jen o tři káble dráž než byl za socíku v čtyřiaosmdesátém.
Po rovných třiceti letech v jakémsi „art book cafe“, hnedka pod Nuselskými schody.
Právě vedle té díry, kde polyká kopec Vinohradský, před Hlavákem vlaky od Plzně a z Bavor.
Jako by Koruna Česká stále byla ještě zlatem kryta. Právě tam mi zavedla tahle knížka.
“Chlape!” To by kliďánko mohl být mým vnukem, kdybych si přichvátl.
“Pročež, a protože jste náš prvý kunčaft a host, jakou kávu si dáte? Jde to samozřejmě na účet podniku.“
„Ať jim to vydrží.“
Toho roku čtrnáctého svítilo i krapet hřálo slunko již od poloviny února a ten šok po návratu od Tamilských česáčů čaje nebyl zasejc tak drastický.
Jak ten antík hledám, potkávám již po druhé hubeného staříka v dlouhém do světla opraném mantlu s baretem Anglikánských letců na šedivé kštici. To je dobré znamení.
Je mi krapátko žinantní optat se jej zda má na zápěstí podobnou strojovnu jako ta od Slávka Rejtarů, tu ji co dostal onehdá v tehdá za náletu v zrovínka hořícím Londýně do povijanu od svého kmotra fotříkova velitele pana Fajtla.
Časoměrný ten stroj s blanokřídlými rafikami po tmě svítícími a s dozlatova oblýskanou korunkou od tlustých leteckých rukavic.
P.S.
Přečteno a zakoupeno. Bude ležet na čestném místě v příruční knihovně naší kadibudky.
Sem na to kouk a mám Ti takovej pocit, žes tu knihu skutečně přečet a že se Ti možná taky trochu líbila.
A to by udělalo dobře, když teď tolik kašlu.
Jaromír Štětina: Studna pro Mandon, 1979, Praha 1984
... Pak jsem odnesl koberec do chýše. Miluju perské koberce, je v nich slunce pouště a duše pracovitých žen. Rozbalil jsem ho...
Přede mnou, ve stínu větví, v prachu, leželo něco, co se nedá popsat.
Mělo to jemné arabeskové vzory na okrajích, přepečlivě vázané růžice uprostřed nepravidelných čtyřúhelníků a nádherné odstíny červených barev od růžové k sytě karmínové, které se proto taky v Persii říká kermez. A do té červené barvy byly vevázány jemné nitky slabounce modré příze, jako vlnky v řece. Nebylo to typicky perské, ale bylo to umělecké dílo. Bylo by ozdobou každého evropského muzea.
Ležel jsem na koberci v přístřešku z dubových větví. Pozoroval jsem buldozer.
Přijížděli dlouho, možná už od půlnoci. Nejdřív byl slyšet hukot, jako když v dálce letí letadlo, potom se na oblohu zavěsila světla: dvě tečky a švih velkého reflektoru. Bylo to odtud asi patnáct kilometrů. Svěda zmizela a zase se objevila.
Jeli strašně pomalu. Gicala povídal včera ráno, že „to cestou trochu prohrábne". Tak to prohrabovali, od půlnoci do tří.
„Ted jeto lepšínež dálnice," řekl, když přijeli. Byla stále tma. „Ještě půl hodiny." Přikryl se kobercem a usnul. Tágir se uložil na bok v kabině caterpillaru.
Na východě vystupoval ze tmy hřbet nějaké hory proti nebi jako ocas aligátora. Hvězdy nad horou zablikaly a zhasly. V temné hloubce pod námi u Dolního žlebu spí Jan Křtitel a Muhammad a čtyři muži z vesnice, ještě níž, až tam, co má být poslední přečerpad stanice, spí pod převisem PhDr. Ámúzegár, bakalář věd nebo co vlastně je, Dariuš Motamedí, ze kterého se klube oslí král, hlavní honák a podkoní, a ještě několik chlapů.
A dole, neobyčejně hluboko, v jiném kraji, co už tam je i podnebí jiné, na samotném dně tmy spí strýček Staniko a starý Ámúzegár se svými lidmi.
Svítalo. Nahmatal jsem rameno pod kobercem.
„Jsou čtyři," povídám.
Úpěl, jako by rodil. Zapálil jsem kamínka a nalil do hrnce vodu z měchu...
Str.93
... Venku se tká a barví příze na koberce.
Aby vlákna mohla přijmout barvivo, musí se čistit a správně připravit Vlna vypírá ve vařící vodě, do které se přidává potaš nebo uhličitan sodný na odstranění nadměrného přírodního tuku. Po praní se vlna moří ponořením nejméně na dvanáct hodin do studené vody smíšené s kamencem. Kamenec se dobývá v severozápadním Iránu a můžete ho koupit na bazaru. Někdy se také používá jiných fixačních činitel: jogurtu nebo zelené nejobvyklejším přirozeným zdrojem červených barviv je mořena barvířská. Mořena barvířská je mnoholetá rostlina. Vyrůstá do výše jednoho metru. Kořeny má dlouhé až dva metry.
Kořeny obsahují barvicí činidlo, které získává na intenzitě se vzrůstem rostliny.
Vyvíjí se od cihlové červeně ve třetím roce stáři až k hluboce purpurové barvě, když je rostlina stará asi sedm let. Kořeny se vykopávají na podzim po opadání listů a suší se. Ženy je naklepávají, aby odstranily nečistoty a svrchní vrstvu, melou je na prášek, který se dává do barvicí lázně.
Hlavními středisky obchodu s mořenou barvírstou jsou dnes Šíráz a Isfahán a kočovníci si ji mohou koupit, i když někteří z nich jsou jestě stále závislí na tom, co sami nasbírají.
žluté barvivo lze vyrobit různými způsoby. Ženy používají světlice barvířské. Je to jednoroční rostlina, také asi metr vysoká, v Íránu se pěstuje na polích. Sbírají se listy a květy, suší se, roztlouká na prach a pak se máčí ve vodě s valchářskou hlínou a potaší. Dává barvivo, od oranžové po žlutou. Kůra granátového jablka, které roste po celém Íránu divoce i v zahradách, je užitečná jako kombinace barvicího, mořícího a tříslícího činidla. Dává měkkou žluť, která se mění malým přídavkem mořeny barvířské do lázně na měkkou oranžovou. Přídavek kúry granátového jablka naproti tomu zjasňuje červeň, přidá-li se do lázně z mořeny barvířské.
Podzimní listy vinné révy jsou dalším zdrojem žlutého barviva, právě tak, jako je kůra citrónu. Také se používá jako žluté barvy rýd obecný a svolník královský.
Obě rostliny rostou v Íránu divoce, ale zvláště se pěstuji v Chorasánu. Stonky, listy a květy se moří s kamencem nebo kůrou granátového jablka a dávají jasnou žluť, lze učinit hlubší přidáním mořeny barvířské. Hodí se k míšení s jinými barvivy, zejména s indigem, vytváří rozličné zeleně. Někdy se používá i vavřín, rostlina v Zágrosu obvyklá.
Pastevci užívají také fialky. Jsou zdrojem zelené barvy.
Indigo se obvykle dováží z Indie. Drcené listy se namáčejí přes noc ve vodě, aby uvolnily bezbarvé činidlo glucisid indoxyl. Modrá barva se objeví teprve po vsáknutí barvicí lázně do vlákna, když je po určitou dobu vystaveno vzduchu. Barva vzniká působením světla. Pravé indigo je na světle extrémně stálé, je však citlivé na otěr, při němž se odhalují méně exponovaná centrální vlákna ve výrobku.
Protože mnoho ovcí v Íránu má hnědou nebo černou srst, není ji často ani nutné bar-vit. K přípravě řady hnědých odstínů se však používá slupek z vlašských ořechů. K dosažení tmavší hnědi nebo ke korigování hnědé přírodní barvy se do barvicí lázně přidává kyselina tříslová nebo zelená skalice, ale obojí může mít škodlivý vliv na vlákna, která za několik málo let zpuchří. Jako hnědého barviva se používá také heny, dává načervenalý tón.
Ženy kočovníků připravují samy barviva stále méně a méně. Některé sice i nadále sbí-rají během raného léta barvířské rostliny, většina však podléhá pokušení kupovat chemicky barvenou vlnu na bazaru. Do stejného tkaného kusu pak může být zapracována vlna barvená jak přírodními, tak i chemickými barvivy. Většina Íránců má ráda jasné, živé barvy. Měkké barvy a tlumené odstíny představují vkus víceméně vnucený Západem. Přírodní barviva dávají to nejlepší dvěma světům: zářivé, čiré barvy stářím a opotřebením změknou na odstíny, které se v Evropě spojují s perskými koberci.
Většina žen nosí náušnice. Náušnice bývají těžké a některé mají nitky, jimiž se přiva-zují kolem ucha. Závoj nebo šátek se pod bradou spínají sponou ve formě jehlice, na níž visí ploché kotoučky, mince nebo rybky. Ale nejdůležitější ozdobou je náhrdelník. Nebo několik náhrdelníků. Může mezi nimi být i neozdobný řetízek, většinou však jsou ověšeny mincemi, talismany s nápisy z Koránu, ornamenty z achátu, ebenového dřeva, korálů, lastur. Ale jsou tam i jablonecké korále, korále keramické a plastické, kupované na bazaru.
Řekl bych, že jsou tři důvody, proč ženy nosí klenoty.
Zdobí. Málokde na světě dbají ženy na lesk a zdobnost každodenního oblečení jako v Zágrosu.
Jsou manifestací zámožnosti a společenského rozlišení. Dřív nosili příslušníci kmenů klenoty ze stříbra nebo ze stříbrné slitiny, dnes dávají přednost zlatu. I chudší ženy vlastní náušnice, přívěsky nebo mince ze zlata. Je to svérázná tezaurace majetku — nahrazuje spořitelní knížky.
Především však klenoty mají magický význam.
Stříbru a železu se přisuzuje síla, zatímco karneol a ostatní acháty odpradávna chrání proti nemocem a nebezpečí. Tyrkys je spojován s prosperitou, korál s laskavostí a štěstím, serpentin pak zaříkává kousnutí hmyzem. Také ten, kdo při sobě nosí semena, ořechy a sůl, je jimi chráněn.
I tvary kamenů a korálků mohou mít svůj význam. Zejména kruh a trojúhelník mají ochrannou moc. Důležitá je symbolika a opakování, vycházející z náboženského či magického rituálu. Třaslavý pohyb přívěsků prý přiláká štěstí, právě tak jako lesk zrcátka nebo kovu. I zvuk zvonečku na kotníku dítěte nebo semena v dutém pouzdře. Jednoduché zelené stužky na dětských čepicích pak ochraňují před zlou nemocí.
Nejvíc je mezi horaly rozšířena víra ve zlé oko. Víra, že některé oči mají moc přinést neštěstí všemu, na co se podívají. Zejména podezřelé jsou oči modré, často oči cizinců. Proto některé ženy nosí modré korále ze skla nebo keramiky, často dekorované symbolem oka, aby se zlo odrazilo zpět na zlé oko samotné...
Str.151
o stolování str.104
proutkaři str.84
o Arménii