„A co budeš dělat teď, můj modrookej synku? Co budeš dělat teď, můj milovanej chlapče? Půjdu zpátky ven, než spustí se ten déšť Do nitra nejhlubšího černýho lesa Kde lidé jsou početní a jejich ruce prázdný Kde kuličky jedu zaplavujou jejich vody Kde jim domov v údolí splývá se špinavým vězením Kde katova tvář je vždycky dobře skryta Kde hlad je hroznej a duše zapomenutý Kde černá je Tou barvou a kde nula je Tím číslem A budu to vyprávět a myslet si to a vyslovím to a budu to dýchat A bude se to zrcadlit v horách, tak to všechny duše uvidí A pak stanu na oceánu, dokud se nezačnu potápět Avšak tu svou píseň budu moc dobře znát, než začnu zpívat A bude to nepříjemnej déšť, nepříjemnej déšť, co bude padat.“ Robert Allen Zimmerman

Henry Morgenthau líčí (podle zprávy konzula z Aleppa) strastiplnou pouť deportovaných Charpútu a Sivasu. Je absurdní, jak turecká vláda tvrdí, že vždy upřímně zamýšlela „deportovat Armény do nových domovů“; avšak skutečné zacházení s karavanami jasně odhaluje, co bylo opravdovým záměrem Envera a Talaata. Kolika z těch, co byli vyhoštěni na jih, se za těchto otřesných podmínek vůbec podařilo dostat na místo určení? Zkušenosti jediné karavany dokazují, do jaké míry se deportace změnily ve vyhlazování. Podrobnosti, týkající se této otázky, mi zaslal přímo americký konzul z Aleppa a nyní jsou součástí dokumentace ministerstva zahraničí ve Washingtonu. 1. června opustila Charpút karavana skládající se ze tří tisíc Arménů, většinou žen, dívek a dětí. Vláda ji opatřila eskortou o 70 četnících v čele s tureckým velitelem, bejem; tak tomu bylo zvykem. Vyjdu-li z běžných zkušeností, tito četníci se neprokázali jako ochránci, ale jako mučitelé a popravčí. Stěží pořádně nastoupili cestu, když jim bej vzal 400 lir s výmluvou, že je pohlídá, než dorazí do Malatie; ne dříve, než obral Armény o jediný prostředek, se kterým se mohli na cestě zásobit jídlem, bej utekl a zanechal je na milost četníkům. Celá cesta do Ras-ul-Ainu, první stanice na bagdádské dráze, byla pro zubožené cestující jedním neutuchajícím hororem. Četníci šli napřed a informovali polodivoké horské kmeny, že se k nim blíží několik tisíc arménských žen a dívek. Arabové a Kurdové začali unášet dívky, horalové napadali karavanu opakovaně, znásilňovali a zabíjeli ženy, sami četníci se přidávali k orgiím. Jeden po druhém byli zabíjeni muži, co šli s průvodem. Ženám, kterým se podařilo ukrýt si peníze ve vlasech nebo v ústech, bylo dovoleno koupit si po cestě koně, ovšem o zvířata je pak opakovaně olupovali Kurdové. Nakonec četníci po dnech olupování, bití, znásilňování a zabíjení opustili karavany nadobro. Dva dny nato přišli Kurdové, shromáždili všechny muže, co ještě zůstali naživu. Našli jich okolo 150, byli různého věku: od 15 po 90 let, ty okamžitě odvlekli stranou a zmasakrovali je do jednoho. Ve stejný den se připojila další karavana ze Sivasu. Celkový počet deportovaných v tomto přesunu se zvýšil na 18 000. Jiný kurdský bej přebral vedení, byla mu tak, stejně jako jiným mužům postavených do stejné pozice, dána příležitost, na kterou nahlížel pouze jako na šanci k drancování, znásilňování a vraždění. Tento náčelník svolal všechny své následovníky z hor, pozval je, aby dokončili svou práci s tou masou Arménů. Den co den, noc co noc byly unášeny nejkrásnější dívky; někdy se vracely zpět v politováníhodném stavu a vyprávěly příběhy plné utrpení. Všichni opozdilci, jež byli příliš staří a vetší na to, aby udrželi krok s průvodem, byli okamžitě zavražděni. Kdykoli dorazili deportovaní do turecké vesnice, bylo všem místním pobudům dovoleno vrhat se na arménské dívky. Když zmenšující se zástup dosáhl Eufratu, zahlédl na 200 mužských těl plovoucích na hladině. V této době byli deportování opakovaně okrádáni a to tak, že jim nezbylo prakticky nic s výjimkou několika cárů šatstva a dokonce i ty jim nyní Kurdi vzali. Větší část karavany putovala úplně nahá po pět dnů pod palčivě žhnoucím pouštním sluncem. Dalších pět dní nedostali ani kousek chleba ani kapku vody. Stovky padaly na zem mrtvé, jejich jazyky se proměnily v uhel a pak, na konci těch pěti dnů, když pátého dorazili ke studni, přirozeně se k ní hned hrnula celá karavana. Ale byli tam policisté, kteří jí zastoupili cestu a nedovolili nikomu nabrat ani kapku vody. Jejich záměrem bylo prodávat vodu a to od jedné až po tři liry za pohárek, někdy dokonce ani vodu nevydali, i když dostali zaplaceno. Na jiném místě, naskákaly některé z žen do studně, protože poblíž nebylo žádné lano ani vědro, kterými by se dala voda nabrat. Ty ženy se utopily, navzdory tomu ostatní lidé dál pili vodu ze studny, v níž mrtvá těla tlela a zamořovala ji. Když byly studny mělké, ženy do nich mohly slézt a znovu se vyšplhat nahoru, pak se ostatní mohly přetrhnout, jen aby stačily olízat nebo vysát jejich mokré, špinavé šaty ve snaze utišit svou žízeň. Když procházeli obnažení skrz arabskou vesnici, Arabové se nad nimi smilovali a dali jim staré kusy oblečení, aby se mohli zakrýt. Někteří z vyhnanců, kteří měli ještě peníze, si obstarali nové oblečení; ovšem stále zbývali někteří, co šli nazí celou cestu až do Aleppa. Ubohé ženy mohly stěží hanbou jít; všechny se krčily dvojnásob. Sedmnáctého dne několik kreatur dorazilo do Aleppa. Karavana se skládala z 18 000 duší, jen 150 žen a dětí dorazilo na místo určení. Pár dalších, těch nejpřitažlivějších, stále žilo jako zajatkyně Kurdů a Turků; zbytek byl mrtev.i
Arménka Marica Kejejjan, pocházející z osady Husseinik, vypravuje o tom, co jí během deportací potkalo, následující: Po velikonocích bylo v Charpútu, Mesereh a ve vesnicích v okolí ležících mnoho lidí pozatýkáno. Uvěznění byli ve věznicích strašlivě mučeni. Byli biti, vousy a nehty jim vytrhány, aneb žhavým železem páleni. Byli jsme dne 4. července deportováni a nejprve na cestu do Diarbekiru vedoucí odvedeni. Bylo nás okolo 100 rodin a měli jsme zvířata k nesení zavazadel s sebou. Druhého dne po odchodu přišli jsme na mnohé mrtvoly mužů a domnívám se, že byly to těch dvou set, kteří před 10 dny odešli napřed. Jeden den a noc pili jsme jen vodu, která byla s krví smísena. Také třetí den pochodu přišli jsme na cestě do Arghany na množství mrtvol podél cesty ležících. Zde byli muži a ženy povražděni. Šestého dne cesty dorazili jsme do jedné vesnice Kurdů. Zde četníci žádali od nás všechny peníze a skvosty, které jsme ještě měly, s pohrůžkou, jinak že bude nám vzata naše čest. Devátého dne odebrali nám všechno zbývající prádlo. Když dorazili jsme do Diarbekiru, byla nám všechna zvířata odňata a mimo toho byla jedna žena a dvě dívky od četníků odvedeny. Celý den a noc tábořili jsme před hradbami města, úplně bez přístřeší pod šírým žhavým sluncem. Z města přišlo mnoho Turků a mnoho dětí nám odňali. Večer za příprav k odchodu opětně byli jsme od Turků, kteří z města přišli, přepadeni. Nezbývalo nic jiného než vše, co ještě jsme měli, na místě zanechati a rozprchli jsme se všemi směry, abychom životy a čest svoji zachránili. Za noci byli jsme ještě třikrát přepadeni a mnoho žen a dívek bylo odvlečeno. Následujícího dne byli jsme mnoho hodin na pochodu, jdouce směrem jižním a úplně bez vody. Mnozí hladem, ale i palčivou žízní trápeni klesali. Každý den byli jsme přepadáni a strašlivě s námi nakládáno. Mnohé ženy byly odvedeny, kam, není mi známo. Jedna žena, kladoucí odpor, když chtěli ji jednu z dcer odvléci, s mostu byla svržena a ruku si zlámala. Potom byla s jednou svojí dcerou do propasti svržena. Když uviděla to druhá její dcera, skočila za nimi, aby společně zemřely. Na dalším pochodu v blízkosti Mardinu nechali nás 8 dní dlouho na širém poli za velikého vedra tábořiti. V blízkosti byla velká vodní nádrž. V noci Turci nádrž otevřeli a nechali nás vytékající vodou zatopiti. Při tom stříleli po nás a loupili mladé ženy a dívky. Denně tak na pochodu byli jsme vystavěni nejhorším ukrutnostem a počet náš vůčihledně víc a více se menšil. My přišli jsme do Weranšehiru a potom do Ras-ul-Ajinu. Než ještě do Raz-ul-Ajinu jsme přišli, cestou našli jsme tři studny, které až na povrch mrtvolami byly vyplněny. V Raz-ul-Ajinu našli jsme ještě jiné ženy, které z Erzerumu, Eginu, Keghi a druhých jiných míst byly deportovány a také byly na cestě do Der Zoru. Mnohokrát bylo nám řečeno a byli jsme donucováni islám přijmouti. Ale odpověděli jsme, že raději zemřeme, než bychom islám přijali. Mohamedánští duchovní byli nad touto odpovědí velice překvapeni a říkali: „Ještě nikdy neviděli jsme lidi, kteří tak by svojí čest a víru hájili.“ Do Raz-ul-Ajinu přišel naproti známí náš Arakel aga z Haleba. Přišel podívati se, zda bude mu možno někoho z nás zachrániti. Podařilo se mu několik z nás s sebou do Haleba vzíti. Arméni v Halebu dali nám jísti. Více jak 24 hodiny jsme nic nejedli. Halebu našli jsme z různých částí Arménie deportované, kteří více jak 4 měsíce byli na pochodu. Stav jejich byl takový, že denně jich 40 – 50 umíralo. Muži byli v údolí zvaném šejtan Deresi povražděni. Napřed museli sobě hroby sami vykopati a pak byli porubáni. Jeden arménský voják mi vyprávěl, jak muži v Eufratu byli topeni. On ještě se svými třemi druhy jen plováním se zachránil a tři dny byli na cestě. Podél cesty našel mnoho mrtvol. průběhu celé naší cesty nedostali jsme od úřadů ničeho jísti, jen v Diarbekiru, v Mardinu dostali jsme bochánek chleba za 8 dní, které jsme tam tábořili. Chléb byl jako kámen tvrdý. Oděv náš byl úplně roztrhán a my všichni vlivem útrap již pološílení. Mnozí, když stalo se, že dostali nové šatstvo, ani nevěděli jak do něho se obléci. Když opětně zas jedenkrát se vykoupali a všechnu špínu ze sebe smyli, shledali, že všechny vlasy jim vypadaly.ii
Myslím, že tyto dva příklady osvětlují situaci deportovaných daleko lépe, než bych to dokázal svými slovy já. Deportovaným hrozilo nebezpečí především z těchto tří stran: (1) od ostrahy, (2) od místní luzy a (3) od Kurdů. Začněme průvodci karavan. Členové vysoké porty často opakovali, že utrpení Arménů je způsobeno jednoduše tím, že není dostatek vojáků a četníků, kteří by je ochránili. Ale sama vláda se podle všeho postarala o to, aby byli z věznic propouštěni zločinci a najímáni jako „ostraha“ deportovaných. Přese všechno, co pravidelné armády celého světa kdy napáchaly na civilním obyvatelstvu, až s podivuhodnou přesností platí, že nejkrutější masakry během genocid prováděli z různých často nelichotivých profesí sebraní rekruti a dobrovolníci, ti pak odváděli špinavou práci, nikoli skuteční vojáci. Těch se zdálo vládám pro takovou práci zřejmě škoda. Nejinak tomu bylo při „řešení“ arménské otázky. Zvláštní organizace, turecky Teşkîlât-? Mahs?sa, byla něčím mezi speciálními silami a tajnou službou. Založil ji Enver paša jako ministr vnitra v roce 1913 a jeho ministerstvu byla také podřízena, unionisté v ní měli pochopitelně hlavní slovo. Během války čítala na třicet tisíc mužů, jak z řad intelektuálů a elity národa, tak bývalých vězňů. Mezi její další akce patřilo brutální potlačení arabských nacionalistů. Na její místo nastoupila v roce 1921 Mustafou Kemalem založená Národní bezpečnostní služba. V souvislosti s Armény vešla Zvláštní organizace ve známost velice neslavně, její role bývá přirovnávána k nacistickým Einsatzgruppen na území Sovětského svazu. Už na koci roku 1914 byli plánovitě propouštěni zločinci z věznic, aby mohli následně vstoupit do řad Zvláštní organizace. Třeba z pimianské kárnice bylo v prosinci 1914 propuštěno 124 chovanců. Počátkem roku 1915 už šlo propuštěné vězně počítat na tisíce. Byli to vrazi, lupiči a násilníci propuštění samotnou vládou dlouho předtím, než začalo povstání ve Vanu, jehož propuknutím vláda odůvodňovala deportace, aby se tito muži stali „ostrahou“ arménských transportů. To je jedním z důkazů, že genocida byla nejméně několik měsíců dopředu naplánovaná a pak provedená vládou jedné strany, plně odpovědnou za svoje činy. Mehmet Vehib, osmanský generál, nazval tyto členy Zvláštní organizace „řezníky lidského druhu“. Příslušníci Zvláštní organizace, kteří měli na starosti deportované, nejenže své svěřence nechránili, ale sami je masakrovali po tisících, znásilňovali, prodávali jako otroky, týrali a okrádali. K tomu všemu si zvali na pomoc kočovné kurdské kmeny. Luza a různí místní pobudové napadali procházející karavany při přesunech i v hánech. V tomto případě i v případě Kurdů bylo zabíjení mnohdy spojené s náboženským fanatismem a kupováním si cesty do nebe za křesťanskou krev. Krom toho rozkrádali a skupovali místní ženy a děti. Děti si brali na práci a na převychování; ženy do harémů a nevěstinců. V Halebu byl prý dokonce lékař, který zkoumal způsobilost žen předtím, než byly odvlečeny do některého ze 40 místních vykřičených domů. Spodina se zvláště za času války, kdy nedostatek nejprudčeji dolehl právě na ni, snažila vyzískat z bezbranných arménských uprchlíků, co jen šlo, proto se množily krádeže. O ukrutnostech, co páchali Kurdové, se zmiňovali již citovaní autoři, u Kurdů jsou dvojnásob platné opakované poznámky o hromadných masakrech, znásilňování, kradení lidí, týrání a okrádání doslova na kůži. Snad bych jen připomněl jejich součinnost s průvodci, kteří je upozorňovali na blížící se karavany. Počet Arménů usmrcených Kurdy půjde s největší pravděpodobností do statisíců, vždyť jen kurdská sekta Jezídiů má na vědomí přinejmenším 20 000 obětí. Další svědectví z dob deportace: Z vyprávění dvou německých ošetřovatelek Večer dne 18. června procházely jsme se s naším přítelem lékárníkem Gehlsenem před naším domem. Potkal nás jeden z četníků, který nám vyprávěl, že sotva 10 minut daleko od nemocnice přenocuje houf žen a dětí z krajiny Baiburtu. On sám že pomáhal při jejich hnaní a vyprávěl nám nadšen do podrobností, jak s deportovanými jak s deportovanými v průběhu pochodu bylo zacházeno. Kassé, Kassé sürüjorlar! (Vražděním, vražděním hnáni jsou vpřed.) Každý den, vyprávěl on sám, 10 až 12 mužů ubíjel a házel do propasti. Když děti naříkaly a plakaly, nemohouce stačiti pochodu ostatních, rozrážel jsem kolbou pušky jejich hlavy. Ženám vše bylo odňato a byly ve všech vesnicích, kam jsme došli, vždy znásilňovány a zneuctěny. „Já sám jsem poručil tři nahé ženské zahrabati.“ A končil svoji zprávu slovy: „Bůh račiž mně to k dobru." V následující řecké vesnici zastihli jsme jednoho divoce vyhlížejícího muže, různou zbraní opatřeného, který nám vypravoval, že jest tam na stráži a má cestující přehlížeti. To znamenalo - Armény vražditi. Mnohé z nich již usmrtil. V žertu podotkl, že jednoho z nich králem učinil. Kočí náš vysvětlil nám, že jedná se o 250 arménských mužů, příslušníků pracovního oddílu, který zaměstnán byl na správce silnice, a jejichž místo popravy cestou jsme míjeli. Mnohá rozlitá krev, kterou jsme spatřili, tomu nasvědčovala, mrtvoly byly již odstraněny. Odpoledne dorazili jsme do jednoho údolí, ve kterém tři houfy dělníků, zaměstnaných na opravě silnice, v tu chvíli seděly. Byli to Turci, Řeci a Arméni. Před posledními stálo několik důstojníků. My jeli dále. V tom ukázal kočí náš zpět do údolí, kde asi 100 mužů nastupovalo a řadilo se podél jedné prohlubně. My věděli ihned, co bude následovati. Ještě na jednom druhém místě opakovalo se stejné divadlo. V nemocnici misie v Sivasu viděli jsme jednoho muže, jemuž podařilo se zachrániti z takového jednoho hromadného masakru arménských dělníků na silnici. Byl se svými druhy v počtu 95 mužů také do řady postaven. Jejich strážci, 10 četníků, pak kolik mohli, jeho spoludruhů postříleli. Všichni druzí byli pak od mohamedánů noži a kamením ubiti. Jen deseti podařilo se utéci. Muž ten sám byl těžce zraněn a upadl do bezvědomí. Vzpamatovav se, nastoupil dvoudenní cestu do Sivasu.iv
Deportovaní z Gemereku Z nečetného obyvatelstva městečka Gemerek mezi Kaisarií a Sivasem, které bylo všechno deportováno, nezachránil se nikdo. Žádný ani do Sivasu nepřišel. Muži a hoši všichni byli povražděni, ženy a dívky rozděleny mezi důstojníky, vojáky a úředníky turecké.

Český inženýr zaměstnaný na anatolské dráze píše:

V Cařihradě žil turecký kavárník Antif bej, který jsa členem mladotureckého komité, stal se jeho sekretářem. Později povolán na místo valiho do Angory, kde provedeno z jeho rozkazu vraždění Arménů a které dne 20. 1. r. 1916 provedeno během 6 hodin a povražděno bylo více jak 1500 mužů, kteří svázáni a odvedeni za město, kdež na odlehlém místě mohamedánskými řezníky byli poraženi jako dobytek. Známý tento řezník Arménů, jak později byl Atif bej nazýván, dal provésti i hromadné vraždění arménského občanstva v okrese kastananunském, kde zpěčoval se tak učiniti vali Rešid paša. Tento, nechtěje se podrobiti daným rozkazům komitétu tureckého pro Sjednocení a pokrok, byl z úřadu sesazen a na jeho místo povolán dne 16. 5. 1916 Atif bej, který dal ihned vice jak 600 Arménů uvězniti a v noci přes Ilgas odvésti o několikadenním hladu a žízni. V průběhu cesty většina povražděna, takže naživu zůstalo jen 40 lidí. Druhá část deportovaných mužů a žen, asi 320 hlav, povražděna a zachránilo se jen několik žen, které přestoupily na islám.vi
Transporty snášeli velmi špatně především staří lidé. Kvůli svému věku často nebyli sto stačit ostatním a Turci doprovázející konvoj je pak zpravidla zastřelili. Vyprávění o uprchlících se jsou plná stařen, jež přišly o zrak buď v důsledku hojně rozšířených kožních chorob, nebo jim vydloubali oči za trest Turci. I mezi lidmi pokročilejšího věku převažovaly ženy, jelikož muslimové při vybíjení mužů nezřídka nedali milost ani starcům. Arménská genocida má významný genderový aspekt. Zatímco smrt mužů byla alespoň relativně rychlá, to, co musely zkusit ženy, bylo opravdovým peklem. Absolvovaly stovky kilometrů dlouhé pochody smrti, na jejichž konci byly ty „šťastnější“ vlivem přestálých útrap člověku nepodobné a zbytek mrtev. Ženy, jež dorazily do syrské pouště, umíraly dál hladem, nemocemi a vyčerpáním, i když se jim jako zázrakem podařilo přestát i to, stejně byly odsouzeny živořit dlouhé roky v uprchlických táborech. Svůj domov a rodinu už většinou nikdy nespatřily. Matky vycházely na cestu se svými dětmi, pokud byly malé, tak často brzy zemřely a nešťastnice je pak mnohdy nesly s sebou ještě několik dnů, nemohouce se od nich odloučit. Jiné, když poznaly, že na cestě číhá jen smrt a o děti se nemají jak postarat, zkoušely děti vnutit někomu, koho potkaly cestou, aby zachránily alespoň jejich život. Vzdávaly se tak vlastních dětí a nevěděly, jestli je kdy znovu uvidí. Zvláště bolestné muselo být pro deportované vidět trpět a umírat blízké ze své rodiny, toho zůstali muži ušetřeni. Ženy a dívky byly opakovaně znásilňovány a loupeny muslimy. Odvlečené oběti byly často donuceny pracovat v nevěstincích a přijmout islám; život jim zůstal, ale nic víc. Málokterá měla to štěstí, že se s ní její nový muslimský muž zacházel slušně.

Karel Hansa: Tisíce nezletilých dívek bylo zprzněno, jsouce hříčkou důstojníků a vojáků, jakož i úředníků v městech a osadách, kterými karavany procházely. Z mnohých případů, denně se opakujících, líčen mi případ následující: Z krajiny Baj-burské, ze které karavany jako krysy umíraly, deportovaných čítaly přes třicet tisíc duší, bylo tisíce žen a dívek odvlečeno do místních vojenských táborů a postupně znásilněno vojáky a důstojníky, kteří se o ně rozdělovali. aneb zešílely ty ubohé oběti zvířecích choutek násilníků. Ty, které přestály prožité hrůzy – utopeny v Eufratu…vii Útrapy rodiček a novorozenců v transportech. Nejtěžší útrapy prožívaly ženy, které v průběhu deportace život daly dětem. Ubohým nepovolen častokrát ani čas, aby novorozené dítě na svět přivedly. Jedna z žen dala kterési noci život dvojčátkům. Ráno musela s dětmi na zádech pěšky nastoupiti cestu dál. Po pochodu as dvouhodinovém zhroutila se vysílením. Musela obě děti pod jedním keřem zanechati a vojáky donucena cestu nastoupiti dál. Jiná z žen také cestou porodila, ale ihned hnána dál, až mrtva vysílením klesla. Další jedna, zachvácena bolestmi poblíž Ajntabu, musela býti od amerických misionářek obklopena, když slehla, ničeho jiného nebylo pro tu ubohou docíleno, než že dostala povolení na zvíře jedno usednouti a s novorozenětem v hadrech a cárech zabaleným musela další pochod nastoupiti. Tyto případy jen na cestě z Maraše do Ajntabu byly pozorovány. Zde našlo se při vyklízení po odchodu jednoho z transportů v chánu (přenocišti) novorozeně. V Maraši nalezena byla v Tašchánu tři novorozeňata v hnoji zahrabaná. Do velmi špatné situace se dostaly i děti. Sirotci umístění ve státních sirotčincích byli donuceni buď přijmout islám, nebo odejít. Křesťanské sirotčince provozované misionáři často nedostaly povolení zůstat a byly deportovány na jih společně s ostatními; jejich situace se ještě zhoršila, když v roce 1917 vstoupily Spojené státy do války a jejich misionáři a dobročinní pracovníci, hlavní podporovatelé Arménů, byli vyhoštěni. Děti, jež nastoupily na cestu společně s příbuznými, byly z části rozkradeny, z části prodány průvodci nebo samotnými matkami v obavě, že další cestu nevydrží. Především dívky nad 12 let věku, ale často i mladší se stávaly obětí znásilnění nebo byly rovnou odvlečeny do nevěstince či harému. Dětem umístěným v muslimských rodinách se dostávalo různého zacházení, podle toho jaké štěstí měly při získání pěstouna. Mnoho muslimů se k dětem chovalo dobře a ty se mohly po válce navrátit svojí původní víře. Jiné ratolesti odložené deportovanými matkami neměly tolik štěstí a musely se spokojit se skrovnou péčí v sirotčincích. Mnohdy byly takové děti islamizovány ve státních sirotčincích. Bohužel ani dětem se nevyhnulo bestiální vyvražďování, jež padlo na arménské hlavy. Jeden příklad za všechny: Deset tisíc dětí ve věku do 10 tet bylo odvedeno z Malatie do pustých hor v okolí, kde o hladu a žízni všechny pomřely. Hansa sám mluvil s dánskou ošetřovatelkou, která byla na místě, aby se na vlastní oči přesvědčila o tom, v co odmítala uvěřit; našla tam už jen hromádky dětských kostí vysušených sluncem. Americký konzul o osudu arménských dětí z Trapezuntu Také od plánu alespoň děti zachrániti muselo býti upuštěno. Tyto byly v Trapezuntu do škol a sirotčinců odvedeny pod dohledem komitétu, který místním řeckým arcibiskupem organizován a všemožně podporován. Předsedou komitétu byl vali města, místopředsedou arcibiskup a jeho členové skládali se ze tří křesťanů a tří mohamedánů. Dívky byly výhradně do rodin mohamedánských dány a tím úplně rozděleny. Udržeti sirotčince a zachrániti děti od rozdělování, čehož chtěl arcibiskup všemožně docíliti zajištěním si podpory valiho, nebylo dosaženo. Všechny plány kříženy a překaženy. Rajlem begem, vůdcem tureckého komitétu pro „Sjednocení a pokrok“, proti jehož moci byly všechny snahy na záchranu dětí marné. Nejhezčí z nejstarších dívek, které jako ošetřovatelky v sirotčincích byly zaměstnány, byly do domů odváděny, aby jako oběti kliky, která nařízení tato a opatření, jak zdálo se, řídila, pro rozkoš této sloužily. Z dobrého pramene slyšel jsem, jeden člen komitétu pro „Sjednocení a pokrok“ zde 10 nejhezčích dívek v jednom domě ve středu města má pro svoji a svých přátel potřebu. Několik malých děvčátek odvedeno také do řádných rodin mohamedánských. Také z dřívějších žákyň americké misie nalézá se několik nyní v rodinách mohamedánských poblíž misie, ale většina neměla toho štěstí.ix Místem určení byla především oblast okolo syrského provinčního městečka Der Zor, odtud byli někteří posláni ještě dále do pouště. Na cestě do Der Zoru stála nejvýznamnější křižovatka deportačních cest – město Aleppo (Haleb), brána do pouště. Menší část deportovaných byla rovněž odeslána do Mosulu v severní Mezopotámii a do Libanonu. Uvádí se, že existovalo na 25 hlavních koncentračních táborů pod správou Šükrü beje, hlavy „Hlavního migrační ředitelství“, pravé ruky Talaata paši. Některé tábory měly stálejší charakter, jiné sloužily pouze jako krátkodobá přenociště (hány) na další cestě. Kraje, kam putovali vyhnaní Arméni, tvořila z větší části poušť a žili zde především kočovní pastevci. I dobře vybaveným a zásobeným osadníkům by trvalo roky, než by zde vybudovali zázemí pro život většího počtu lidí. Arméni neměli nic, těch sto možná až dvě stě tisíc vysílených žen, dětí a starců, co dorazili na místo, zachvátil hladomor a nemoci. Traduje se, jak se vyhladovělé ženy vrhaly na koňský trus v naději, že v něm naleznou nestrávená semena. Všichni velice trpěli horkým podnebím, protože přišli z horských, studenějších, oblastí a nebyl jim poskytnut žádný úkryt před sluncem, kromě stanů provizorně postavených z hadrů, co byly po ruce. Bohužel masakry pokračovaly po skončení deportací i v těchto táborech. Naštěstí ne všichni muslimové se chovali k Arménům bezcitně a krutě. Dokonce i mnoho osmanských státních úředníků se zpěčovalo plnit zákazy spojené s vyvražďováním. Četné muslimské rodiny poskytly arménským sirotkům nový domov a chovaly se k nim dobře a nebyli to jen místní křesťané, kdo poskytoval zbídačelým uprchlíkům pomoc v Sýrii a jinde. Bohužel tyto činy zůstávají jen malinkým světlým místem v historii nejstrašnější vraždy národa, jakou do té doby dějiny poznaly.

Můj svět je pouhé okno cely – jsem znaven jeho hranami Lidé, mí blízcí i přátelé – jsem znaven jejich ranami Minulost, dnešek a zítřky – loučím se se všemi cestami Snad člověk ani nemůže být sám – já už jsem unaven prohrami Tento svět pro mě není, vlastně vůbec není o co stát Sotva usedneme ke stolu, to nectné Adamovo plémě začne pomlouvat Budiž prokleto! Hořký pohár mé trpělivosti přetekl už snad Z přítele nepřítel – to viděl jsem už tisíckrát Snad někde najdu lék na svůj žal ale zlých věcí přibývá dál Slavíka trny růže poranily Jak času uniknout, když zdi mě uvěznily.
Sajath Nova

Nešťastné dny přijdou a odejdou tak jako zima ať nás to neodradí, vždyť jednou skončí, přijdou a odejdou hořká bolest v člověku dlouho nezůstane špatné dny jeden za druhým přijdou a odejdou Neštěstí, pronásledování i trápení jež stihlo naše hlavy jako karavana na cestě přijdou a odejdou vždyť svět je jako jedna rozkvetlá zahrada a lidé jako květiny kolik růží a kolik fialek - jednou přijdou a odejdou… Naše země chová dítě ve svém náručí tak jako matka nevědomé národy jako tuláci přijdou a odejdou Svět vítá pocestné, Dživani, lidé jsou tu jen hosty Tak tomu vždycky bylo přijdou a odejdou xiii.
Dživani

Literatura:

– Brentjes Burchard, Arménie - tři tisíce let dějin a kultury, Vyšehrad, Praha, 1976. – Vagaršak Šaginjan, Dějiny Arménie od počátku až do roku 2000, Univerzita Karlova v Praze - Nakladatelství Karolinum, Praha, 2001. – Anna Elizabeth Redgateová, Arméni, Lidové noviny, Praha, 2003. (The Armenians, Blackwell, Oxford /Cambridge, 2000.) – Karel Hansa, Hrůzy východu, (faximile z pův. vydání u Josefa Šefla v Berouně v r. 1923 se 60 původními fotografiemi) S. N., Praha, 2006, ISBN 80-239-8157-9. – Fréderic Hitzel, Osmanská říše, Lidové noviny, Praha, 2005. (L’Empire Otoman, Les Belles Lettres, Paris, 2002.) – Gabriel Pirický, Turecko, Libri, Praha, 2006. – Karel Pravec, Kemal Atatürk, Praha, Svoboda, 1967. – Henry Morgenthau, Ambassador Morgenthau's Story, Garden City, N.Y.: Doubleday, 1918 (v elektronické podobě - http://net.lib.byu.edu/~rdh7/wwi/comment/morgenthau/MorgenTC.htm). – Bo?aziçi University Institute for Atatürk’s Principles and the History of Turkish Renovation, Armenians in the Ottoman Empire and Modern Turkey (1912-1926), Istanbul, 1984. – Tessa Hofmannová, Armenians in Turkey today: a critical assessment of the situation of the Armenian minority in the Turkish Republic, The EU Office of Armenian Associations of Europe, Brusel, 2002. – M. Rasněr a B. K. Rubcov, Novověké dějiny orientálních zemí, vydavatelství UV KSČ, Praha, 1952. – Miroslav Hroch, Dějiny novověku, Albra, Úvaly, 2002. – Samuel Huntington, Střet civilizací, Rybka Publishers, Praha, 2001. (The Clash of Civilizations, Touchstone, New York, 1997.) – Andrew Bell-Fialkoff, Etnické čistky, Práh, Praha, 2003. (Ethnic Cleansing, St. Martin’s Press, 1999.) – Norman M. Naimark, Plameny nenávisti, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2006. (Fires of Hatred: Etnic Cleansing in Twentieth-Century Europe, Harvard University Press, Cambridge and London, 2001.) – Filip Tesař, Etnické konflikty, Porál, Praha, 2007.

Weby:

– http://www.jaromirstetina.cz/senat/konference/konference-armenska-genocida.html – http://www.en.wikipedia.org – http://stachone.eu/armenska-genocida – http://iamrst.blogspot.com/search/label/Arm%C3%A9nie – http://genocide1915.blogcu.com – http://www.armenian-genocide.org – http://genocide.am – http://www.ourararat.com – http://www.armenocide.net – http://www.nytimes.com/ – http://www.mfa.gov.tr/the-armenian-allegation-of-genocide-the-issue-and-the-facts.en.mfa i Morgenthau, charter XXIV. ii Hansa, s. 71 -72. iii Hansa, s. 62. iv Hansa, s. 63. v Hansa, s. 76. vi Hansa, s. 55. vii Hansa, s. 55. viii Hansa, s. 68. ix Hansa, s. 66. x Sajath Nova, Písně země Nairi (báseň: Můj svět je okno klášterní cely, s. 174 - 175), DrahmaGaia, Praha, 2006. xi Hofmannová, s. 37. xii http://www.mfa.gov.tr/the-armenian-allegation-of-genocide-the-issue-and-the-facts.en.mfa, k 20. 3. 2011. xiii Dživani, Písně země Nairi (báseň Nešťastné dny, s. 181), DrahmaGaia, Praha, 2006. xivHalide Edip, Memoirs of Halide Edip, The Century Company, NY, 1926, s. 387.

Arménská genocida – Marek Jandák