Uzavírám s tebou dnes smlouvu, kterou prohlašuji,
že už nikdy nepřivedu potopu na svět a že nezničím najednou vše, co žije, jako jsem to udělal tenkrát.
Dokud zůstane země zemí,
budou se střídat noc a den,
léto a zima, horko a chladno,
doba setí a žní,
ale nikdy už nepřivedu potopu. Oblouk, který vidíš na obloze,
je zjevným znamením této smlouvy. Kdykoli jej spatřím,
vzpomenu si na svůj slib,
který jsem dal.
STARÝ ZÁKON
Ještě jsem na chvíli zavřela oči a měla jsem druhý sen. Zdálo se mi, že jsem mulatka. Byla jsem štíhlá, s malými prsy a útlým pasem a boky. Bylo to prvně, co se mi zdálo, že jsem někdo jiný. Díval se na mě – obdivným pohledem – můj spolužák ze třídy, Alfréd Flexner. Škoda, že jsem se probudila. Kdovíjak by sen pokračoval? Kam až by se Flexner odvážil? Kam až bych se odvážila sama?
Tatínkovi se v noci zdálo, že dědeček Ferdinand, který kradl koně, ho vzal poprvé s sebou. Jeli pak spolu na trh a zpáteční cestou nakoupili kávu, hrozinky, ovoce, plno dobrot. Ráno se tomu u snídaně tatínek smál. Kradl a prodával opravdu dědeček Ferdinand koně? Není to jen rodinná legenda, kterou tatínek pěstuje, abychom se necítili ani příliš malí, ani příliš důležití? Ještě jsem neuhádla, co tím tatínek sleduje. Vypráví to, jako by se něčemu uvnitř sebe smál. Má bezstarostné modré oči a připadá si, že by mohl obejmout celý svět, všechny lidi a přitom pít kafe. Škoda, že jsem dědečka Ferdinanda nikdy neviděla. Umřel, když bylo tatínkovi čtrnáct.
Nevím, co si mám o svých snech myslet.
Zdálo se mně, že jsem pomerančový strom. Když jsem vzhlédla, viděla jsem modré nebe. (Muselo to být někde v Palestině, o které jsem už slyšela přednášky.) Přede mnou ležela pole a louky. Kluk, který vypadal jako Alfréd Flexner, se o mě opřel. Byl opálený, s olivovou pletí a zuby jak ze slonoviny (trochu jako tygr).
„Mám žízeň,“ řekl.
„Vem si,“ odpověděla jsem mu.
Utrhl si pomeranč. Projela mnou radost, od kořínků k nejvyššímu listu a bílým květům.
Věděla jsem, že jsem silná, energií, kterou mají holky a která se projevuje jen v přítomnosti mužů. Byla jsem strom a zároveň čtrnáctiletá holka. Loupal si pomeranč a jedl ho, kousek po kousku.
„Mám chuť na víc,“ řekl.
„Nechci se vydat ze všeho najednou,“ řekla jsem. „Láska by neměla být chamtivá.“
„Proč?“
„Co je holka, oškubaná donaha?“
„Jsi přece pomerančový strom,“ řekl.
I.
„Člověk se musí umět narodit,“ řekl Emil Ludvig. „Není to krása, nadýchat se takhle dosyta čerstvého vzduchu?“ „Nejdůležitější je vykročit pravou nohou,“ řekla Anna. „Pojďte, ať jsme zase včas zpátky. Jak dlouho tam chcete zůstat?“
„Proč myslíš na konec, ještě než začneš?“ usmál se Emil Ludvig.
Někdy myslel Emil Ludvig na to, že i nejobyčejnější z lidí vystupují v několikeré úloze. V duchu si nastavil zrcadlo. Živitel, obchodník, manžel; přítel, příbuzný – švagr, bratr, strýček – a v různých obdobích své existence syn, učedník, voják, obchodní příručí, a vždycky mu okolnosti připomenou, kdy se vymknul ze své úlohy a kdy se do ní musí vrátit, a jindy, jak některé role zkombinovat či vyloučit jednu na úkor druhé, a musí být sám sobě nápovědou. Někdy se učí svou roli už když je opona nahoře. V jedné úloze říká ano, v druhé ne, v třetí možná. Někdy se musí tvářit, jako by hrál jednu, když hraje druhou a mluví o třetí. Usmál se směšnosti své myšlenky. Zatím měl štěstí v jednom, i když je někdy od rána do večera na nohou a pryč z domova; ještě se nestalo, aby přespal noc jinde. Jsem jako vlaštovka, přes den pryč, ale na noc na svém místě, ve svém hnízdě. Zapomněl na úlohu ošetřovatele, někdy doktora. V tom směru ho předčila Anna. Věřila ve všeléčivou moc česneku. I za cenu, že si musel člověk držet dlaň před nosem. Pohlédl na děti, Richarda a Helenu.
Emila Ludviga napadlo, jaké role ještě bude muset v životě sehrát. Co by člověk pro rodinu nepodstoupil.
Jedna role ho čeká za chvíli. Ještě nevěděl přesně jaká. Jen věděl, co od ní čeká. Kladl si bezděčně otázku, jak asi obstojí. Věděl, že člověk chce obstát ve všem, co podnikne. Zvláště, když má svědky, na kterých mu záleží.
Život je otázka praktičnosti, myslel si Emil Ludvig. Co mi unikalo, je na bíledni. Potřebuju peníze. Nic nového pod sluncem, jak říká Anna. Kde je vzít a nekrást?
Zimní den byl jasný. Smetli sníh z chodníků. Střechy zůstávaly bílé; vdechovalo jim to bezbolestnou tíži. Ohlédl se k dětem, Heleně a Richardovi. O jeho starostech nemají ponětí, úměrně tomu, jak je Anna zveličuje. Dobře. Budou mít jednou dost svých. Napadlo ho, že jsou pořád ještě mladá rodina. To nejlepší mají teprve před sebou. Jen se nenechat ničím zastrašit. Peníze jsou jen peníze. Je – přece jenom dobré být ještě mladý. Mít na všechno dost sil. (Bohužel, připojil v duchu, – na všechno.)
„Tati, proč zabíjejí lidi zvířata?“ zeptal se Richard. „Zvíře je to poslední, co bych zabil,“ řekl Emil. „Jak jsi na to přišel?“
„Tos mi neodpověděl,“ namítl Richard.
„Nerad se bavím o zabíjení,“ dodal Emil. Četl ráno v novinách, jak tygr zabil v německém cirkuse Busch krmiče ranou tlapy do lebky; praskla jak lískový oříšek. V cirkuse byli minulou neděli. Nejnovější atrakcí byl hypnotizér. Vyvolal si z obecenstva ženu a vyvolal v ní vzpomínku na rodiče, kterou už zapomněla. Rodiče ji bili? Ano, bili, řekla žena. „Není taky tak lehké zabít,“ dodal Emil.
„Budete se bavit o zabíjení?“ zeptala se Anna. „Nechci to poslouchat.“
„Zabít je vždycky to poslední,“ řekl Emil. Cítil v sobě ozvěnu bezstarostnosti, kterou napájí energie i neznalost mládí. Jestliže je bezstarostnost nebo lehkomyslnost znamením mládí, nemůže si stěžovat. Cítil se mladý. Jako by jednou nohou byl člověk už hlavou rodiny, ale ještě druhou v oblasti mládí, která věří v úspěch, v malé a všední zázraky a důvěřuje mimo sebe i všem – nebo skoro všem ostatním. Nepatří k bezstarostnosti věřit, že většina lidí smýšlí a vidí jako on? „Máš pravdu, můžem se bavit o něčem jiném.“
Královská třída vedla od jejich krámu v čísle 137 jako pravítko. Vedle proluky, určené pro stavbu pošty, byl holič a z druhé strany sňatková kancelář s velkými fotografiemi šťastných párů. Firma Bálek a Cézare di Carlo, dovoz jižního ovoce a lahůdkářství, sídlila v bloku zároveň s nožířem, který si dal do výkladní skříně vedle obrázku vidličky reklamu amerického filmu Alibaba a čtyřicet loupežníků.
Spodní část krámu v domě, kde bydlel strýček Artur, si pronajalo železářství. Jako každou zimu byla tu i letos výstava topných těles, bez udání cen. Americké klubky, Musgraves originál, belgická kamna do továren nebo skladišť, německé topné válce s nehořlavým sklem a falešné anglické krby.
Emil Ludvig se zastavil. Držel se Anniny paže. Zkoumal, co by se ze sbírky topných těles hodilo do jejich krámu v Královské, kdyby na to měl. (Anně pravidelně v zimě omrzaly ruce.)
Minuli už prve proluky po zbořených domech, kde nikdo nemohl bydlet. (Neměl rád prázdná místa.) Viděl se v odrazu výkladní skříně. Zapnul si knoflík. Měl na sobě nový kabát. Krejčí na Královské vyvedl po třetí zkoušce oba své pomocníky na chodník, aby dokázal, že v pěkném oblečení se taky musí umět chodit. (Vypadáte jako bankovní ředitel, pane Ludvig, jen co je pravda.) Emil nebyl největší a chodit rovně a báječně oblečen mu dávalo pocit, že je vyšší. Nedovedl by to nikomu vysvětlit a možná ani sobě ne. (Taky to nikomu nevysvětloval.) Trochu ješitnosti v tom bylo také, ale člověk se jeví rád těm druhým z těch lepších stránek.
Krejčí se proslavil v sousedství kradeným erárním dalekohledem značky Zeiss. Pozoroval do podzimku líbánky učitele hudby v prvním poschodí domu naproti, co bydlel nad čistírnou. Učitel budil ráno svou druhou, mladší ženu polibky na bříško, a když se probudila, kladl jí na holou kůži hrníček s kávou a kousky ranního pečiva. Jestliže někdo v hostinci Merkur tvrdí, že jsou muži, kteří se bojí žen, i své vlastní, pro učitele to neplatilo.
„Myslím na Artura,“ řekla Anna.
Myslela na to, kde se v Emilovi bere bezstarostnost nebo – někdy skoro nemístná – veselost. Z čeho čerpá svou energii. (Měla by se ptát, alespoň na to poslední, na svou vlastní adresu.) Přenesla se myšlenkami k příbuzným.
Jak může někdo před někým žasnout a zároveň jím pohrdat, ptala se Anna v duchu? S příbuznými se musí člověk učit vycházet. To ji naučila už matka. Pokud jde o příbuzné: mlčeti zlato, mluviti stříbro. Ve štěstí jsou všichni s tebou, máš-li neštěstí, o posměch se nestarej. Artur dal minule k lepšímu anekdotu, že válka mezi mužem a ženou je jediná válka, ve které spolu spí nepřátelé na jedné posteli. (Rádi.) Dal si také rád vypravovat o pozorováních mistra nitky. Takový dalekohled, kterým by dohlédl, kam by rád viděl, ještě nikdo žádnému eráru neukradl.
„Nerada bych někomu dvakrát říkala, jak se má na návštěvě chovat,“ napomenula je Anna. „To platí i na tatínka. Bylo by smutné, kdybych vám to musela opakovat i u Artura.“
Zastavili se u odpočívadla v mezaninu. Přehlédla Helenu a Richarda. Prohlížel si andílky s baculatými kamennými zadečky v půlkulatých výklencích. Na zdech odpočívadel byly tapety s holandskými mlýny s větrníkem.
Emil Ludvig zazvonil. Vysypal se zvuk jako olověné broky na cínové misce.
„Příště se chci narodit jako Artur,“ vzdychl Emil. (Myslel na Arturovu poznámku minule, že nejšťastnější člověk je ten, který si vystačí a nikoho nepotřebuje. Takoví asi nejsou a nikdy nebudou, řekl si.)
„Ach, to jste vy,“ volala teta Marta v otevřených dveřích. Měla krátkozraké modré oči. Trochu mžourala. Nosila stejně jako Emil brýle se zlatými obroučkami, čtyři dioptrie na levém, šest na pravém oku. „Čekali jsme vás už minulou neděli.“
„To jsou k nám hosti,“ ozval se Artur. „Komu patří ty krásné děti?“
„Jak se máš, Arture?“ zeptal se Emil. „Co je nového?“
„V branži zemřelo pár lidí, z toho jeden můj úhlavní konkurent. Neměl se tolik honit. Kde jste byli, že jste se neukázali?“ Artur byl samý úsměv. Měl havraní černé vlasy a stejně černé, huňaté obočí. V rohu obývací místnosti stál vánoční strom. V bytě se mísily nejrůznější vůně. V oknech splývaly dvojí záclony: bílé (už zažloutlé) hedvábné a rudé (vybledlé) sametové.
„Voní to tu jako v lese,“ řekl Emil. „Koupit strom o něco vyšší, museli jste se probourat do hořejšího bytu. Kdo nad vámi bydlí?“
„Padlá bankovní veličina,“ odpověděl Artur. „Taky bojoval na řece Piavě, jako ty. A zranili ho na noze, jako tebe. Jen na rozdíl od tebe z toho zbohatnul.“
Piava byla pro Emila daleko, v místě i v čase; ale z člověka se neztrácí nic, co prožil, viděl, slyšel, dělal. Artur ťukl na jeho citlivou stránku. Někdy má člověk štěstí, že se narodí o sto nebo tisíc kilometrů dál, než by se narodil, kdyby některého z dědečků napadlo vandrovat více nebo méně. Neřekl, že by byl rád, kdyby měl jednou hrob, o který se někdo stará, jako se starají oni dva s Richardem (a Helenou a Annou) o místo, kde odpočívá dědeček Ferdinand. Jiný náhled má člověk zblízka, jiný zdálky.
Pokud to nemohlo prodloužit život mrtvých, prodlužovalo to opar, v kterém žilo, co na nich bylo nejlepší. Otec Emila, Ferdinand, umřel, když bylo Emilovi Ludvigovi čtrnáct; Emil se potom staral o maminku a Martu, ale maminka a Marta se taky staraly o něj. Bylo škoda, že se Ferdinand upil, ať už to bylo z jakéhokoli důvodu. Je směšné, že Ferdinand pil tak často na zdraví svých dětí, až je nechal samotné.
Richard myslel na to, co mu tatínek neřekl, a najednou na to myslel i Emil. (Existuje v rodině telepatie?) Artur vydělával vždycky víc než oni, ať dělal co chtěl. Nemělo asi význam se s ním předhánět. Třeba někoho člověk potřebuje, aby se s ním předháněl. (Občas se Richardovi zdálo, že tatínek si strýčka Artura vymyslel jako rivala, aby si mohl dokazovat na někom, koho dobře zná, že se mu vyrovná, pokud není lepší.) Emil Ludvig se – stejně jako Artur Pick, který se svým samostatným obchodem už praštil – přel s dodavateli, se závozníky, nenáviděl termíny činží a daní. Ale tatínek mohl být od minuty poddůstojníkem z povolání, a to by asi strýček Artur nemohl. Tatínkův krám, jehož majitelem ho brzy po svatbě učinilo Annino věno, bylo smíšené požehnání, jak řekl jednou strýček Munk. Starosti ho nespojily se známými, jako byli pan Tanzer, doktor Mautner a pan Neuman z krámu na Primátorské.
O tom se nehodilo mluvit – a tady – s tatínkem. Richard vycítil, čeho se tatínek bojí, i když si to asi nechtěl připustit.
„Nebyli jsme v lese deset let,“ řekla Marta.
Anna a děti se usadily. V rohu sálala kamna na uhlí.
Artur zaťukal klouby sevřené levičky na zeď, kde nad menorou visel zarámovaný obrázek s textem. Stálo tu: Z chasidského slabikáře. Ve službě Bohu se může zbožný člověk poučit ve třech věcech od dítěte a v sedmi od zloděje. Od dítěte se můžeš naučit: 1. Být vždycky šťasten. 2. Nikdy nečinně nesedět. 3. Brečet pro všechno, co chceš. Od zloděje se můžeš naučit: 1. Pracovat v noci. 2. Když nezískáš, cos chtěl za jednu noc, pokus se o to druhou. 3. Milovat své spolupracovníky a druhy jako se zloději mají navzájem rádi. 4. Dokázat i za malou věc riskovat život. 5. Nepřikládat pří1išnou hodnotu ani věcem, za něž jsi riskoval život. 6. Přestát všechny druhy mučení a bití a zůstat i na konci, čím jsi. A za sedmé: Věřit, že tvoje práce má cenu a nechtít ji změnit.
„Zajímavé,“ řekl Emil.
„Člověk si má brát poučení ze všeho, co si to zaslouží,“ usmál se Artur. „Nemám předsudky proti ničemu.“
Anna si odkašlala.
V bytě bylo rozvěšeno několik benátských zrcadel. Některá zdědil Artur po matce, jiná koupil hned po svatbě z nejlepších krámů a potom – když obchody nešly tak dobře – z druhé ruky. Artur je rozvěsil důmyslně, aby se viděl z nejrůznějších úhlů, ale aby mohl taky pozorovat všechno, co se v domácnosti děje, včetně hostů. Ačkoli ledacos z nábytku a vybavení občas rozprodal, na zrcadla nesáhl. Dával jim přednost před obrazy.
„Nemůžu se od zrcadla odtrhnout,“ prohodil Artur.
„Čím jsi starší, tím jsi ješitnější,“ poznamenala Marta. „Na ješitnost asi nemá vliv ztráta buněk,“ podotkl Artur.
„Taky se nechci okrást o pohled na to nejhezčí.“ Usmál se, navenek i dovnitř, a blýsklo mu v černých očích.
Annu napadlo, že Artur by byl nejšťastnější, kdyby mohl snad prostoupit zrcadlem. Vejít do zrcadla. Splynout se svým obrazem. Vidět se i se zavřenýma očima. Vyšplhat se na zrcadlo jako na nejvyšší strom. Neměla nic proti švagrovi, až na to, čím ji dráždil. Uměl smísit každou ctnost s hříchem a každý hřích pocukrovat ctností. Jestliže musel mít každý falešný prorok z kázání kantora Schapiry nebo rabína Krause podobu, mohla si dosadit tvář Artura Picka. Nebyla to slova a činy, co švagra usvědčovalo, ale zrcadla. Viděl v zrcadle, kromě své krásy, i svoje pravdy, vášně a dobro a zlo nebo spravedlnost a naopak? Bylo zrcadlo sídlem jeho mozku nebo jeho ješitnosti? Jak a čím hladilo zrcadlo jeho duši, jeho srdce? Co pro něj v zrcadle pramenilo? Co se v zrcadle odráželo? Duchovní nebo živočišná duše? Čím mu zrcadlo bouřilo krev, připomínalo slasti, hříchy a dobrodružství a hudbu, kterou slyšel jen sám, ne Marta nebo příbuzní nebo dcera Zuzana, toho času v klášteře v Itálii?
Díval se na sebe z takové blízkosti, že skoro smazal mezeru mezi sebou a odrazem. Snad aby mu neuniklo ani to nejmenší? Zrcadla byla drahá. Dokud ještě žili jeho rodiče, matka nikdy nezapomněla zdůraznit, kolik za jednotlivé benátské zrcadlo zaplatili. Občas Artur žertovalo šetrnosti své matky. Otec jí musel rvát násilím z těla děravé noční košile. Arturova matka byla schopna nosit kousek prádla přes deset let, než se ho vzdala. Otec na ni křičel, že nechce mít vedle sebe v manželské posteli ženu s potrhanou košilí. Vytýkal jí, že vydělá snad dost, aby jí mohl koupit to nejdražší prádlo, deset kousků od každého, kdyby chtěla. Arturova matka navzdory tomu kupovala nejlacinější druhy, a brzy mělo i nové prádlo díry, k čemuž Arturova maminka podotýkala, že žádné peníze, ani ty jeho, nerostou na stromech.
Anna byla taky praktická a šetrná, ale ne do té míry. Arturův tatínek nenáviděl díry v dámském prádle a Artur to měl po něm. Trval na tom, že Marta musí mít to nejlepší, stejně jako Zuzana. Jednou Marta namítla, že Artur vyhazuje peníze za takové nesmysly oknem, a Artur jí to vyvrátil tím, že jsou dost bohatí, aby si mohli dovolit, když budou chtít, jíst třeba jednou denně vejce natvrdo. Arturova maminka dokonce tvrdila, že má ráda děravé noční košile. Arturův otec z matky takovou košili jednou před synem serval. Matka se smála, i když trochu nervózně, protože u toho byl Artur. Pak řekla jeho otci, že možná tedy nemá díry ve svých nočních košilích v takové lásce, ale nechce skončit jako otec Arturova otce, Arturův dědeček, který musel rozprodat křišťálové lustry a perské koberce a norkové kožichy své ženy, Arturovy babičky, včetně prstenu s velkým briliantem a černého křídla Steinway, na které nikdy nedovolil nikomu položit ani hrníček. To bylo v době, kdy Johann Strauss složil svou slavnou operetu Die Fledermaus. Otec na Arturovu matku křičel, aby okamžitě šla, ale hned teď!, a koupila si nové prádlo, deset kousků. Načež matka pronesla: Když tedy na tom tedy trváš…
Artur dával historky rodu k lepšímu, když načínal láhev nebo když přišla řeč na rodinné příslušníky. Jeho otec byl jinak nejopatrnější člen rodiny. Nevěřil, že den, kdy je zase vyženou ze země s prázdnýma rukama, je příliš daleko. Cítil to ve vzduchu. Věřil naopak, že je celý svět nenávidí, i když v některé zemi to dávají více a v jiné zemi méně najevo. Svět je bude vždycky nenávidět a někde za rohem už čeká lůza připravená rabovat. Pokud jde o ně, zákony budou vždycky chránit zloděje, ne oběti loupeží. Tak to bylo, je a bude. Žádný mu to nemohl vyvrátit. Mohl na to přísahat, i když nerad vypadal jako sýček. Arturův tatínek trval na tom, aby měl každý člen rodiny neustále po ruce platný cestovní pas a alespoň dvacet zlatých mincí s portrétem císaře Františka Josefa nebo s podobiznou císařovny Marie Terezie. Nebyl líný opakovat, že čekat s pasem na poslední chvíli je fatální chyba, i kdyby člověk nikdy zatím nemusel vytáhnout paty z rodného domu, rodiště, nebo dokonce když všichni jeho předci umřeli v posteli, a cestovat do Vídně nebo do Budapešti neznamenalo cizinu.
Tomu se Emil smál, jako by to Artur opakoval trochu i proto, že tomu věřil jako jeho otec, ačkoli Anna by za nic nedala ruku do ohně. Kdovíco se může stát? Co na ně někde čeká? (Chraň Bůh připouštět si i jenom takovou myšlenku.) Také rodiče Anny byli v tom ohledu opatrnější než Emil, který věřil, že v téhle zemi našli nejlepší domov, jaký na tomhle světě mohli najít; odtud už je nikdy nikdo vyhánět nebude. Proč? Rodiče Anny ovšem nedělali katastrofu z toho, že někdo v rodině neměl ve dne v noci platný cestovní pas, aby mohl kdykoli vzít nohy na ramena. Ovšem, dvacet zlatých mincí, bez ohledu na to, čí portrét by nesly, by se jim v tuhle chvíli hodilo do krámu víc než cokoli jiného, včetně platných cestovních pasů, nového spodního prádla a hedvábných nočních košil. (Artur nezapomněl nikdy dodat, že po něm asi nikdo dědit nebude. Stejně jako nikdo nezdědil ani pětník po jeho tatínkovi. Umřel bez haléře.)
Artur se usmál. Nos se mu ostře lomil. Zaťukal kloubem prsteníku do dřevěného opěradla na křesle.
„To znáš, jak se manžel ptá ženy, co má dělat s nábytkem, až manželka umře?“ Artur si utahoval pásek županu. Svým vtipům se nejvíc nasmál sám. Emil si přehodil nohu přes nohu. Původně měl Artur taky krám s textilem, dole v domě, kde bylo teď železářství; včas s tím praštil. Na něco měl Artur nos. V něčem slyšel trávu růst a pak se ukázalo, že tam opravdu rostla nebo už hnila. Střídavě teď zastupoval Artur firmy s vínem, v slabší sezoně prodával krémy na boty. Lidi pili a budou pít.
Na vypelichané medvědí kůži ležel Hektor-Hugo. Lízal Arturovi střevíce. Děti si všimly, že pes už nemá jediný zub. Potřeboval by taky asi vykoupat a učesat. (Jeden zub mu vytrhnul před rokem Richard, když se tahali o tenisák.)
„Letos budeme na svátky sami,“ řekl Artur. „Zuzana zůstává v klášteře.“
„Stýská se mi po ní,“ řekla Marta. „Neměli jsme ji tak daleko posílat.“
„Naše malá chudinka,“ řekl Artur.
Pohlédl na Zuzaninu fotografii ve stříbrném rámu vedle benátského zrcadla. Měla na sobě drapové hedvábné šaty s bílým krajkovým krejzlíkem.
Artur Pick byl stálým a věrným návštěvníkem kavárny Aschermann, Sklípku a Nizzy, kde se hrálo o menší, větší i velké peníze. Do Aschermanky si chodil pro svou duševní potravu a ledacos pochytil o okultní filosofii i kabale; zaujalo ho učení o „prchavých jiskrách, vznikajících pod údery kladiva“, o pradávných, nedokonalých, a proto zaniklých světech. Jak se dalo soudit, nedával současnému světu příliš velké šance. Je zlo podřízeno dobru? Měl by na to rád nějaké potvrzení. Bylo by krásné, kdyby všechna pokušení byla opravdu jen zkouškou. Asi by mu praskla hlava, lámat si ji opravdu od rána do večera tím, kam spěje lidstvo, když většinou „spravedlivý trpí a hříšný se raduje“. Nehodlal se tajit tím, že dává přednost patřit mezi ty hříšné. Co ho na těchto pradávných učeních, kterým říkal pověry a předsudky našich předků, bavilo, byly otázky muže a ženy. Zaujalo ho tvrzení, že mužská a ženská duše, když tělo jen chvilkově tvoří celek, se jen v pozemské existenci člověka rozděluje. To, co v onom světě tvořilo jednotu ve dne v noci, se na zemi může propojit jen na okamžik. Rád si to představoval. Tvrdil, že je sto dvacet čtyři druhů spojení, z nichž si mohou milenecké a manželské dvojice vybrat. Do těchto oblastí zabrousil pro jistotu jen před Emilem; Anně, jak mohl vědět, by se to už tolik nelíbilo. Napadlo ho, že už dlouho nebyli v kavárně s Emilem. Emil si poslední dobou moc času k zábavě a odpočinku nedopřál.
Pokud šlo o kávu, měli ji nejlepší v kavárně Aschermann. Tak se mu, během času, spojila káva s kabalou a zákusky s výstřelky okultní filosofie. Zažil pár debat o zneužívání magie a uznával, že některým věcem člověk nepřijde asi nikdy na kloub. Byl by rád zapřáhl magii do karet, ale spoléhal radši na dobrou paměť, logiku a schopnost si umět propočítat, co má kdo v kartách a za lubem. Spíš věřil, že kde selže rozum, nepomůže ani nejčernější magie. Totéž si myslelo umění odhadnout lidi; co od něj mohou chtít. Spoléhal na svůj šestý smysl. Jistě existuje spřízněnost duší; jinak by člověk nevěděl už dopředu, co od něj kdo bude chtít. Nebyl by v stavu se na to také připravit. Je zvláštní, jak si někdo chce pomoci od výpůjčky až k nějakému vykoupení. Je to všechno z jednoho materiálu.
Nejsou rybičky snad na to, aby se proháněly v řece a ne v akváriu? Anna pokládala ryby ve skleněné kleci za luxus, za který může pánbu člověka jen potrestat. Taky by asi neměla srdce kupovat drahé stříbrné rámy jako Artur. Artura opřádala pověst, než přijela do Prahy, že je obchodník vínem a dokáže prodat i padesát tisíc lahví. To se ukázalo jako smyšlenka, kterou Artur nikomu nevyvracel. Nevyvracel taky klepy o tom, že se zamýšlel dát pokřtít, a ačkoli Zuzana by tomu nebyla tak nenakloněna, Marta řekla jen přes její mrtvolu. Arturův bratr měl po rodičích v Golčově Jeníkově košer řeznictví, a Artur svoji polovinu dědictví po rodičích zčásti investoval a zčásti rozházel. Nebál se, jako Emil, že by mohl přijít bankrot. Anna jen čekala, až Artur uplatní svůj obvyklý omšelý vtip, že Wagnerova hudba není tak hrozná, jak děsně zní. K tomu taky vzápětí došlo.
Anna se dívala na obrázek Zuzany Pickové, v dlouhých drapových italských šatech. Myslela na to, jak se narodila Martě Zuzana, co z toho udělali; nejraději by měli v bytě a v ulici ohňostroj. Když se jí narodily děti, měli taky radost, ale ne tak hlučnou. Měla víc práce, ale dělala si všechno ráda sama a šlo jí to od ruky; člověku pomůže, když je mladý. Emil ocenil, co stihla udělat jedněma rukama. Naučila se pracovat už doma. Její tatínek byl dřevosoustružník, měli krám s dřevěnými výrobky, ale byla to spíš dílna, kde prodával, co vyrobil. Doma se taky naučila skromnosti. Když tatínek nevydělal a neprodal ani fajfku, jak říkal, hračky nebo kočárek, řekl její mamince, své manželce: Aničko, dneska mi dej jen hrníček mléka a kousek chleba a pak si zapálil fajfku a kouřil a odpočíval a plival a v domě byl mír, ticho, jako by jim patřil svět. Nebo to teď a tady odtud takhle viděla? Tatínek jim jen vyprávělo pohádkových boháčích třeba v Indii, kteří používají velký démant jako těžítko na papíry.
Byly to většinou těžké časy, ale naučila se nenaříkat. Teď to přichází znovu. Řekla včera Emilovi:
„Přežili jsme to, protože jsme byli svorní'. Rozdělili jsme si všechno. I poslední soustečko chleba.“ Bylo jich sedm. Od maminky se naučila umění vidět všechno hezké. Byl to jednodušší svět než svět Emilův a Arturův, kteří se rádi předháněli. Neměli ani jeden daleko k tomu vyhlásit bankrot, jak to viděla Anna. Podezírala Martu i Artura, že by dali nejradši Zuzanu pokřtít. Nestačilo jim, že ji poslali – nad poměry – na výchovu do katolického kláštera v Itálii?
Pickovi podnikali a dělali hodně věcí, které nikam nevedly. Jaké to mělo pro ně kouzlo? V čem všem je to mohlo uspokojit?
„Nevadí ti, že Itálie je pořád jednou nohou ve válce v Africe?“ zeptal se Emil. „Čím jsem starší, tím víc mi lezou lidi na nervy,“ dodal Artur.
„Nejsi ještě tak starý, Arture,“ řekla Anna.
„Co Helenka?“ zeptal se Artur. „Už vypadáš na taneční.“
„Děkuju,“ řekla Helena.
Začervenala se. Kdykoli sem přišli, pozorovala Helena Zuzaninu fotografii, provedenou v odstínech hnědé. Helena si kreslila sestřenici v duchu v italském klášteře, jak stojí hodiny před stříbrným zrcadlem, mlčí a hledá v obraze sebe samé, co už neprozradí.
„Co tam Zuza dělá?“ zeptal se Richard.
„Bere hodiny němčiny, angličtinu, francouzštinu a italštinu,“ odpověděl Artur.
„Musí tě to stát hodně,“ řekl Emil.
„To se ani neptej kolik,“ usmál se Artur.
„Ani přibližně?“
„Artur rád zdůrazňuje, s čím nesouhlasí, ale oklikou,“ řekla Marta. „Nemám ráda, když se mluví o penězích.“
„Rád hraju druhé housle,“ řekl Artur.
„Je hezké počasí,“ řekla Anna. „Loni touhle dobou jsme byli na Vídeňské krvi.“
„Psala, že vlaky v Itálii přijíždějí a odjíždějí včas a podle jízdního řádu.“
„Má dlouhé vlasy a pěkně se češe, na to, že je v klášteře,“ řekl Emil.
Má vkus“ souhlasil Artur. „Není tam jako jeptiška, Emile.“
„Snad jí svědčí,“ řekla Marta.
„Úžasně,“ doplnil Artur.
Liboval si ve slovíčku úžasně; něčím ho zvětšovalo.
Richard se díval pootevřenými dveřmi do vedlejšího pokoje. Stála tam Zuzanina mosazná postel. Takovou mu rodiče zatím jen slibovali. Cítil Helenino dloubnutí v žebrech.
„Včera jí Artur telefonoval,“ řekla Marta. „Šel na hlavní poštu.“
„Varoval jsem ji, aby si dala pozor na starší profesory,“ řekl Artur.
„Za to vydává peníze,“ posteskla si Marta. „Jsou to nejdražší hovory, co jsem kdy slyšela.“
„Čím by jí mohli být nebezpečni?“ zeptala se Anna.
„Jsou to filandři,“ řekl Artur.
„Bylo dobře slyšet?“ zeptal se Emil.
„Jako by stála vedle mě,“ řekl Artur.
Teta Marta měla na hrdle své fetiše. Zvířátka, kamínky a trubičky zvonily, kdykoli se pohnula. Některé byly rudé, zelené, oranžové nebo modré. O zvířátkách na svém náhrdelníku věřila, že se smějou. Artur jí to už nevymlouval. (Jen mu to šlo na nervy.)
Artur Pick měl – kromě jiných zvláštností – ještě jednu: chodil občas v noci do zoologické zahrady. Měl tam známého doktora a ošetřovatele divokých koček, s kterými hrál v kavárně Aschermann nebo ve Sklípku v Rybné ulici karty. Když se lokály zavřely, pozdě v noci, a měli náladu, skončili v zoo. Tak věděl Artur, jaké oči má v noci, ve světle ruční svítilny, když zabloudí k mřížím, tygr, lev nebo hyena, ale i papoušek, sova nebo žluva. Mohl jít potmě kolem klecí a poznal oči kraj ty tygrovité, jelena nebo lišky. Mohl určit jako nějaký zoolog – podle zelených očí laně, podle žlutých očí lišky, podle červených krokodýla nebo oranžových jaguára. Podle toho, jak procházely šelmy v noci klecí, a buď se oči pohupovaly, nebo vytvářely přímku, určil, jaké je to zvíře: kočka nebo vlk. Tím se bavili s doktorem a ošetřovatelem. Někdy pozorovali opice. Strýček Artur slíbil Richardovi, že ho vezme k narozeninám do zoologické zahrady v noci, aby viděl, co ještě neviděl, nebo co vidí jen málokdo. Emil se ptal švagra minule, co na tom má, že chodí do zoologické zahrady.
„Některá zvířata,“ řekl Artur, „díky lomení paprsků světla v noci, mají zvláštní lesk v očích, ve všech barvách, podle toho, jaké je to zvíře. Jsou to živé démanty, emeraldy a rubíny. Člověk nemusí být detektiv, aby poznal podle očí v noci zvíře. Pro lovce je to stará vesta. Mohou odhadnout podle očí, jakému zvířeti čelí, aniž zvíře viděli. Oceloti a lišky, ačkoliv liška žije v českých lesích a ocelot někde v Jižní Americe, mají stejné oči. Ale pohybují se každý odlišně. Lišky připomínají psy. Běží rychle, s malými skoky. Takže ve větší kleci může každý poznat podle cikcaků v prodloužené přímce lišku nebo psa. Kočky jsou opatrná zvířata. Chodí nebo běží zvolna, opatrně a přímo. Jeleni a hadi mají zelené oči. Až na to, že had se pohybuje pomalu, na zemi nebo na stromě, kdežto jelen je rychlý. Noční zvířata odrážejí překrásné paprsky v očích. Ale těžko by někdo hledal takovou krásu v očích slepice nebo kohouta, i uprostřed noci.“
„Koně, jak říkal dědeček Ferdinand, odrážejí v noci slabé červené světlo,“ podotkl Emil.
„Jo, říkala mi Marta, čím se někdy v noci zabýval váš tatínek,“ podotkl Artur.
Richard studoval mohutný a ostrý nos Artura Picka. Světlo od okna se lámalo o nos strýčka Artura, takže byl z jedné strany ozářen a z druhé ve stínu. Někdy se Artur choval jako by tančil mezi vejci. Mohl si sednout, ale přecházel z místa na místo, jako vojevůdce, který chce mít pořád co nejlepší přehled. Tatínek vypadal – v Richardových očích – proti nechtěné drsnosti strýčka Artura mírně. Ve strýčkovi bylo něco z váhavosti hazardního hráče. Vycítil souboj obou mužů. Čím se proti sobě napírali, aniž to museli nebo chtěli vyslovit. Byla to ještě druhá, neviditelná řeč, která mezi nimi proudila, nepochopitelný, nevyzpytatelný a někdy zbabělý, protože licoměrný, nevyslovený jazyk dospělých.
Helena uvažovala o možných Zuzaniných ženiších. Nevypadalo to už dopředu, že by strýček Artur mohl být s kterýmkoli z nich spokojený.
Jak to jednou bude? ptala se v duchu Helena. Je to pravda, že pro otce nemůže být ani ten nejlepší ženich dost dobrý? Koho si jednou Zuzana najde? Myslela na romantický opar lásky, který opřádá ženu ještě daleko dřív, než se poprvé dotkne muže. Myslela na okamžik, kdy se dívka poprvé dotkne rty rtů muže. První polibek. Jaký byl asi první polibek Zuzany muži, muže Zuzaně? Jak? Kde? Kdy? A napadlo ji, kdy asi poprvé tatínek políbil maminku. A nakonec myslela na tu polovinu ženy, kterou si vezme muž, a polovinu muže, který patří ženě.
Teta Marta ukazovala Heleně a Richardovi sbírku zlatých a stříbrných mincí. Vysvětlovala Heleně, že dali Zuzanu na výchovu do kláštera, aby jí jednou nevadilo, co jejich lidem vždycky trochu vadilo. Dívala se přitom na vánoční strom. Nejlepší je přizpůsobit se. Splynout. Nezdůrazňovat rozdíly. Je to, myslela si, první pokolení, které ušlo nějaké katastrofě. Nelišit se, jistě, myslela si Marta. Asimilovat se. V tom postoupila Zuzana o skok. Ohlédla se bezděčně na strom v koutě.
Teta Marta navrhla, že půjde udělat svačinu.
„Arture, dáš si s námi taky sardinku?“ Ukládala mince. Strýček Artur se posadil ke klavíru. Hektor-Hugo tiše vrčel.
Helena myslela na to, od koho dostala asi Zuzana v Itálii růži. Představovala si svatbu v bílém. Bílé šaty jako snili, královský kůň, první vločka. Bílé jako hvězdy uprostřed noci. Je dívčí duše bílá? Jsou i stíny v duši světlé? Nebo černé jako venku? Proč si tak často myslí, že svět je černobílý? Helena se v duchu snažila odhadnout, jestli už sestřenici potkala láska. Richard mezitím sledoval hrdličky, létající nad stolem a usedající na kredenc.
Strýček Artur přehrával v hostinském pokoji Herkulovy lázně. Při hře si prohlížel odraz snědé tváře ve zdviženém víku piana. Vypadal jako Don Carlos, kterého viděli s Martou před pětadvaceti roky v pražském německém divadle.
„Příjemně se to poslouchá,“ řekl Emil.
Myslel na to, jak řekne Arturovi o půjčku. Odhadoval v duchu, o kolik. O dva tisíce? O čtyři? Potřeboval by třináct tisíc, ale to je moc. Vytrhla by ho v nouzi i tisícovka. Není to příjemné, mít pořád hluboko do kapsy. „Kde ses naučil takhle hrát na klavír?“
„Talent,“ řekl krátce Artur. „Mám spojení: Německou firmu na krémy, z náhražek, ale komu to vadí? Jde o to vydělat. Škoda, že nejsi v té branži, Emile. Ersatz neersatz. Jednou přijdou na to, jak dělat i děti z ersatz materiálu.“
Artur tušil, co přijde. Bylo to ve vzduchu. Koukalo to z Emila. Znal svou rodinu. Samozřejmě, žádost o půjčku mezi příbuznými ho nevyvede z míry. Nebude to poprvé ani naposled. A je to i lichotivé, třebaže to je nepříjemné.
„Chtěl bych být nezávislejší“ dodal Emil. „Nemám chuť se dát obětovat. Kdekdo zápasí s krizí. Vypadá to na vylučovací závod. A jsi všem na očích, jako na nějaké olympiádě.“
„Jak dlouho žijou ještěrky?“ zeptal se Richard.
„Dobře se ptáš,“ řekl Artur.
„Má to už Marta lepší s očima?“ zeptal se Emil. „Mám takovou delikátní věc, Arture.“ Artur přestal hrát; přivřel víko klavíru. Vzal si z béžové krabice kubánské cigáro. Nabídl Emilovi. Zbavil oba doutníky špiček a zapálili si. Naplnili místnost dýmem.
„Nevěděl jsem dost dobře, na koho se obrátit,“ řekl Emil.
„Jste nám nejblíž. Jde o okamžitou výpomoc. Mám zase něaké nepředvídané vydání.“
Artur zabafal a vypustil kouř. Anna byla ráda, že je u okna.
„Žijeme všichni ve světě přeludů,“ řekl. A pak: „Děti, můžete mluvit nahlas, nemusíte si šuškat.“
„Bohužel to nejsou jen přeludy, ale účty, činže, všechna dal-má dáti,“ řekl Emil. Byla to Arturova opatrnost? Utkvělost? Váhání? Nebo hrálo čas, aby si to jen rozmýšlel? Nemohl si dovolit, aby se rozhněval. Tolik věděl sám.
„Mimochodem,“ řekl Artur. „V kinu Svět dávají Pancho Villu. Vím, že máš rád všechno, co se týká koní a lidí na nich, kromě těch, co je jedí,“ usmál se. „Jedno mi budeš muset vysvětlit, jaký rozdíl je mezi arabským koněm a plnokrevníkem. Viděls to?“
„Ještě ne,“ řekl Emil. Obracel Artur list?
„V Humanitě dávají Pět neděl v balóně. Na tom jsme byli včera s Martou. Nic lepšího jsem už dlouho neviděL“ Zahalil se do kouře. Věděl, co se Emilovi nelíbilo. Po pravdě řečeno, se mu to taky nelíbilo.
„Držím se branže, myslím, že to pořád ještě není špatná branže,“ řekl Emil. „Jen se potřebuje přehoupnout. Na jaře to zase pojede do vrchu. Zima je krátká. Lidi se na svátky vydají z peněz a z dluhů ještě nikdo nezbohatnul. Všechno mi leží ve zboží. Do krámu abych lidi tahal za ruku. Zastavil jsem dodávky, ale musím platit staré. Na jaře bych ti mohl všechno vrátit, Arture. Nejpozději v létě. Ale potřebuju posilující injekci. Čas. Nejlepší medicína jsou peníze. Plné bříško, liché starosti. Už bych skoro chtěl být tak daleko, ačkoli si člověk nemá přát, aby čas chvátal. Nechtěl bych zneužívat tvého dobrého postavení. Jak říkám – můžeš mi věřit – jste rodina a krám, když chci po zimě přimět lidi, aby kupovali, potřebuje nové oblečení. Všechno je zaprášené.“
Odmlčel se. V jaké náladě je Artur? Do jaké míry dokáže sdílet jeho starosti, z kterých Emil, jak věděl, dělal také teď jeho starosti? „Jsem rád, že se vám vede, Arture.“
Artur vypadal jako svůj vlastní komorník. Díval se z odstupu lokte, jak mu hoří doutník. Povedlo se mu pět kroužků za sebou.
„Chceš poradit, Emile?“
„Nebráním se radě, Arture.“
Arturovi poklesly koutky rtů.
„Je to jen otázka krátkého úvěru na tuhle sezonu,“ dodal Emil rychle.
„Vypůjčit si je stejně nepříjemné jako půjčit,“ řekl Artur. Usmál se. Hned dodal: „Krev není voda.“
To znělo mnohoznačně. Mohlo to znamenat ano stejně dobře jako ne, nebo snad. Artur svraštil čelo. S půjčkou příbuznému je těžké říct ne. Bylo by bláhové čekat, že dostane nazpět všechno a když, kdoví za jak dlouho? Snad je Emil výjimka, pomyslel si. Uvidíme. (Nebo neuvidíme.) Poskládal si dohromady, co by se stalo, kdyby nechal švagra odejít s nepořízenou. Byla to myšlenka, zlomek myšlenky. Druhá možnost. Taky ho napadlo, bude-li obnos, který žádá Emil, stačit, protože pak by se namočil do něčeho, do čeho by musel ještě dodatečně investovat, aby dostal původní půjčku… Je pravda, že doba je svízelná, a viděl, jak selhávají lidi v malých obchodech, jaký měl Emil Ludvig. Některé věci nemají definice, jako například láska. Nebo antisemitismus. Ale každý cítí co a jak, i bez přímé definice. Peníze ovšem mají definice.
Nakonec si Artur v duchu spočítal, komu všemu půjčil, a neviděl nazpět pětník, a současně, komu, kdyby chtěl mít účty čisté, nezaplatil. Vraštil čelo. Jistě jsou lidi, kteří věří, že propast se dá přeskočit dvěma skoky. Má smysl jim opakovat, že skočit se dá jen najednou? Usmál se potřetí.
Jednou se Artur, při návštěvě Zuzany v Itálii, koupal v moři, a věděl, co je příliv a odliv, a jak se dokážou převalit vlny přes plavce, pokud se v nich nevyzná a nepřevalí se přes ně sám. Na chvíli (naštěstí měl v hrudi dost vzduchu) byl docela vespod, a třebaže si netroufl do hloubky a ještě stačil, cítil, jak ho zatěžuje tíha moře, vody a temna, a dotkl se dna, písku, kamení a smrti. Na pár vteřin měl pocit, že se z vln, jejich spodních vírů, nedostane. Ale dostal se, vlna ho vyvrhla, z temnoty na slunce, a mohl se nadechnout a pocítil, že se dobře narodil, a něco ho tak hned nezdolá. Za minutu už zase flirtoval s místními italskými kráskami.
Díval se na Emila a myslel si, kolik si asi tak Emil dokázal za svou obchodní kariéru ušetřit. Znal to z vlastní zkušenosti; úspory nejsou moc nebo nic platné, když se štěstí obrátí k člověku zády a bere z nich a investuje a shledá, že docházejí.
Emil řekl: „Tolik lidí ztratilo zaměstnání nebo udělali bankrot, že se mi z toho ve dne točí hlava a v noci někdy neusnu.“
„Nebude to tak zlé, Emile. Bylo to už horší, nemyslíš?“
„Nevím, proč se mě dotýká, když druzí ztrácejí existence, jako by se to týkalo mě.“
„Jsou těžké doby, to je všecko, Emile, ale naštěstí nikdy ne pro všechny.“
„Cítím se někdy vinen něčím, co jsem nezavinil,“ řekl Emil tišeji.
„Vycházíš z toho ještě se ctí.“
To znělo slibně, pomyslel si Emil.
„Dělám, co můžu,“ řekl.
„Je to otázka osobních schopností. Úspěchu, o který se můžeš opřít ze včerejška. Nebyli jsme oba většinou úspěšní?“ Měl – neubránil se tomu – úsměv hazardního hráče.
„Pokud to nejde od špatného k horšímu.“
Emil ještě řekl: „Měl jsem za to, že se z toho vyhrabu rychleji.“ Nemohl vysvětlit co a jak. Jak dlouho už si neplatí ani pojištění, na které byl Artur tak pyšný.
„Není to směšné, že ještě dneska jsou na světě lidi, mezi nimiž panuje rovnost, protože nic nevlastní?“ zeptal se Artur.
„Kde prosím tebe?“ zeptala se Marta.
„Na Sahaře,“ odpověděl Artur. „Nemají vrstvy, třídy, odlišují se jeden od druhého jen nepatrně. Nepřikládají majetku důležitost. Nikdo se nemůže vyvýšit jen proto, že by měl, co druhý nemá.“
Artur se podíval na Emila. Uhladil si své husté, huňaté obočí. Zdálo se, že Emila hypnotizuje. Emil si vzpomněl na hypnotizéra z cirkusu Busch. Někdo po představení říkal, že takhle někoho hypnotizoval, aby si vzpomněl, jak ho týrali rodiče. Je to soudně nepřípustné. Jsou to většinou falešná svědectví, falešná paměť. Není to vůbec vzpomínka. Je to nejistá, odvrácená, nikdy neuskutečněná možnost, nějaký dávný a falešný strach.
„Co chceš udělat?“
„Nechci tě zatěžovat podrobnostmi, Arture.“
„Kdo to potřebuje?“ podotkl Artur, skoro duchem nepřítomen. „Jak říkal můj dědeček. Peníze nejsou všechno, ale bez nich vypadáš jako hlupák.“
Marta se podívala na svého muže krátkozrakýma očima.
„Proč mlčíš?“
Artur se smál Martě do očí.
Richardovi a Heleně smysl většiny rozhovoru unikal. (Až na to, že tatínek potřeboval peníze.) Marta už uložila mince a šla udělat svačinu.
Anna se dívala do ulice. Kousala se do rtů.
„Především kolik,“ řekl teď Artur.
Podíval se na svůj pečetní prsten. Najednou obrátil dlaň, aby nebylo prsteny vidět. Upřel pohled na Hektora-Huga.
„Už se ti někdy poštěstilo, Emile, pozorovat, jak padá kočka? Vždycky na všechny čtyři. Nejdřív se zorientuje. Nato potřebuješ hlavu a oči. Pak nastaví přední, kdyby dno přišlo dřív, než chtěla, a mezitím, pokud jí dopřeje čas a prostor, přikrčí zadní. A pak se prohne v hřbetu a padá jako chlupatý padáček. Rozloží si pád do fází. Když dopadá, nechá všechny části těla, včetně vztyčeného ocasu jako kormidla, vstřebat pád, aby byl co nejměkčí.“
„Rád bych uměl padat na všechny čtyři,“ usmál se Emil. Zdálo se mu, že tolik už před dětmi stačí. Ve vzduchu zůstala otázka kolik. Kolik má říct? Tisícovka? Dvě? Deset? Svraštil čelo, přivřel oči, přemýšlel, a nakonec neřekl žádný obnos. Nechá na Arturovi, aby určil, kolik mu může půjčit?
„Jen když si rozumíme,“ dodal Artur.
Artur položil dlaně na Helenina ramena a přitáhl si ji: „Před dvěma a půl tisíci lety postavil babylonský král Nabukadnesar Babylon, aby měl nejslavnější město světa. Něco jako dneska Nový York. A kde je?“
„Babylon budeme probírat v druhém pololetí, po prázdninách,“ řekla Helena.
„Budeš mít náskok,“ usmál se Artur.
Pak řekl: „Nikdo nespěchá zaplatit, když ti něco dluží. Spěchají jen, když jim máš vyplatit na stůl. Nechtěl bys radši jít k mojí firmě na krémy, Emile?“
„Emil si myslí, že to není špatná branže, Arture,“ řekla Anna. „Dali jsme do toho už čas a peníze. Nedovedeš si představit.“
„Netvrdím, že by to byla ztracená branže… Jak dlouho chceš čekat?“
„Nejsme ještě tak staří,“ zavtipkoval si Emil. Pocítil, že jsou opravdu ještě mladí, ale náhle to nebyla taková útěcha. Anebo naopak? Jsou to jen zkušenosti, myslel si, aby byl příště chytřejší. A je to pravda, že za všechno se platí.
„Je to německá firma, Arture,“ dodala Anna na Arturovu nabídku.
„Obchod je obchod. Peníze nemají národnost. Ani svědomí.“
„Doufám, že tvoje peníze mají,“ usmál se Emil. „A moje taky.“
„Pro Němce je obchod jako armáda,“ řekl Artur. „Mají to, čemu němčina říká Auftragsführung: delegovat autoritu, aby každý, kdo chce sloužit, dostal svou možnost.“
„V domě přišli dva lidi o zaměstnání,“ řekl Emil.
„Pokud jde o branži, nemá být člověk sentimentální,“ řekl Artur. „Je jedno, jestli prodáváš víno, textil nebo krémy na boty. Nebo pro koho. A skoro stejně lhostejné je nakonec, kdo prodává a kdo kupuje. Důležitý je obrat. Rubrika dal a má dáti. Když své peníze nikomu nekradeš, jsi v pořádku. Nevypadáš na bankrot, Emile. Podle kabátu jsi pořád člověk za dost peněz.“
„Musím vědět, co se mi z toho může vrátit. Nechám si to projít hlavou.“
„Tolik jsem chtěl slyšet, Arture,“ řekl Emil. „Za rok jsme z nejhoršího venku.“
Z kuchyně sem doléhalo cvrlikání. Annu Arturovo váhání mučilo. Je-li Bůh na nebi, nemělo by to pro ně špatně dopadnout. (Slunce tvé nezajde, měsíc tvůj neschová se.) Modlila se v pátek dobře, jak ji pochválil pan Mario Schapira. Arturovi bylo jen nepříjemné, že ho přivedli tak najednou od myšlenek na to, jak zajistit sebe, k jejich starostem. Neměl rád, když někdo jiný počítal s jeho penězi.
„Nejlepší motor na světě jsou peníze,“ dodal. „Krev přijde až potom. To můžou lidi vymyslet perpetuum mobile, auta na plyn, na krev nebo na elektriku, na vzduch či na starý papír nebo vodu, ale motor jako peníze nikdo nepřekoná. Máš je mít.“
Přivřel lišácky oko. Zvýraznilo to jeho černé husté obočí.
„Věděl jsem to, na revanš,“ řekl Emil. Zrudnul. Rozlila se mu krev po těle. Nevěděl kolik, ale aspoň něco. I něco mu vytrhne trn z paty. Cítil příjemné teplo ve spáncích. Věděl, že vyhrál. Nevěděl jen kolik. Ale stejně. Bylo by trapné odejít s nepořízenou. (I kvůli Anně a dětem.)
„Když říkám, že textil a galanterie je dneska pomalu už vyřízená branže, neútočím na tvoje schopnosti, Emile. Jde to všecko zu grund. Praštil jsem s tím, abych nevyhazoval své dobré peníze oknem. Dobře se podívejte kolem: co chcete komu prodávat? Nechci taky šidit svoje lidi. Pro ně nemám nikdy dost.“ Přivolal do místnosti obraz a ducha Zuzany. Bylo to váhání naruby, stejně jako souhlas i nesouhlas. Už jen ozvěna.
Díval se na fotografii Zuzany v drapových šatech. Kanárci v kuchyni křičeli.
„Neměl by ses rouhat, Arture,“ řekla Marta.
„Rád se rouhám,“ odpověděl Artur. „I když jen ze sportu.“
Marta už měla svačinu. Vytahovala z kredence stříbrné podnosy a příbory, lžičky, vidličky, jehlice s jantarovým kroužkem na koncích na nabírání oček. Artur si přečísl dlaní brilantinou slepené vlasy. „Neřekl bych, že nestojíte za pár peněz. Kdyby to pomohlo, můžete počítat s šesti, ne třemi měsíci. Samozřejmě bez úroků. Nejsem banka. A kdyby se něco stalo, nechci, aby se říkalo Artur. Pak musím platit Zuzanin pobyt na druhé pololetí. Tím už o penízech dost.“ Ztišil hlas. Neřekl také, kolik to bude. Snad se ani ještě nerozhodl kolik. „Mimochodem, Marta o tom nemusí vědět.“
„Je to velká laskavost, Arture,“ řekla Anna.
„Jsem rád, když držíme pohromadě,“ řekl Artur.
„Než bude stát pošta,“ ujistil ho Emil. „Nemusíš se bát.“
„Není tu teplo?“ zeptal se Artur. „Kolik? Tisíc?“
„Měl jsem na mysli dva, Arture.“
„Dva?“
„Co myslíš?“
„Radši u toho moc nemyslím, co tisíc pět set?“
„Tisíc pět set je v pořádku.“
„Platí.“
„Platí.“
„Hlavně mě neděkuj.“
„Dík.“
Teta Marta s Helenou přinášely čaj, chleby s máslem a na talířku sardinky. V konvici kafe. Richard držel Hektora-Huga, aby se Helena nelekla a nepustila konev. Měl ruce poškrábané od kočky. Asi – přece jenom – něco z jejich hovoru zaslechla.
V pohledu Marty na manžela byla vzdálenost mezi jeho štědrostí a marnotratností a její šetrností. Jak nesla Marta tácek se svačinou, pocítila, jak ji v obou rukou trápí revmatismus. Někdy to byla nepříjemná bolest a jen stěží ji utajila. Lehkomyslnost i marnotratnost a štědrost Artura se projevila i v tom: slíbil jí medicínu z čínského tygra. Někde v kavárně slyšel, že to je to lepší proti horečkám, revmatismu, kornatění tepen. Alespoň to zůstane v rodině, pomyslela si a nabídla Anně, Emilovi a dětem svačinu.
Artur odpočítával nenápadně v zásuvce psacího stolu stovky. Marta s dětmi pozorovaly, jak se rybičky krmí. O transakci neměla Marta tušení. Anně neušlo nic. Artur podal Emilovi svazek bankovek a Emil ho bez přepočítávání vložil do kapsy.
„Mám ráda zvířata,“ řekla Marta. „Artur mi příští měsíc slíbil dvě nové bílé myši.“
„Jsem teď na Martu hodný,“ usmál se Artur. „Všichni si chceme polepšit. Mít to trochu pohodlnější.“ Musel mít rád zvířata i Martu, když jí to trpěl.
„A víš, že bílé myšky jsou roztomilé?“ řekla Marta. „Takové pěstěné.“
O chvíli později byli zase sami.
„Dopadlo to dobře,“ řekl Emil Ludvig.
„Bylo by smutné, kdyby ne,“ řekla Anna.
Na schodech, když odcházeli, na chodbě s tapetami, už povědomá vůně Emilovi Ludvigovi nevadila. Povadlé květiny, přídech sloupané barvy a starého oleje pod ní. Měli ještě plný nos hrdliček, rybek a psa a sardinek. Hektor-Hugo se nespojoval Emilovi s kalendářovým příběhem o námořníkovi, kterého zabil tajfun a na něhož marně čeká věrný starý pes. Artur stál oběma nohama na zemi a obchodoval s německou firmou. Nebýt toho, asi mu nepůjčil. A půjčil mu jen na modré oči, na čestné slovo. Nechce to na papír, úpis, svědky nebo notářské razítko. Mohl být všelijaký, ale nebyl úplně špatný.
„Dobře se zapněte,“ řekla Anna Heleně a Richardovi. „Ty taky, Emile.“
„Největší strom, největšího psa, největší piano,“ dodala Anna. „Dceru v klášteře v Itálii. Už jim opravdu chybějí jen pěstěné bílé myšky a snad aby si zapřeli, jak a čím se narodili. Čemu všemu se chtějí přizpůsobit? S čím a s kým chtějí splynout?“
Emil si hvízdal melodii Ó María… z italské fronty. Mám pořád ještě štěstí, myslel si. Ten nahoře mě má rád. Vzduch byl chladný a svěží. Stiskl Anně paži. V zadní kapse u kalhot cítil svou tašku, v které měl peníze a fotografie dětí a Anny a pohlednicový obrázek Heleny v růžovích taftových šatech. Snažil se myslet na peníze, na to, co udělá. Než došli domů, začala padat mlha..
Richardovi budou zase malé boty,“ řekla Anna. „Roste jako z vody. Ale aby tě ani nenapadlo jít mu hned zítra koupit nové.“
Emil Ludvig cítil teplou, masitou ruku Anny. Vylévala se z ní síla, na které se dalo stavět. Něha, která mu hladila duši. Boty, Richard, Helena. Krám s textilním zbožím. Zimní sezona. Narovnal se jako v dobách, kdy ještě sloužil na Piavě a generál přijel vykonat přehlídku.
V cukrárně koupil Emil dorty. Nechal si je zabalit do balíčku z hedvábného papíru. Jeden dal Richardovi. Helena řekla, že si to sní až po večeři.
„Bylo by mi špatně,“ odmítl Richard.
Nechceš být silnější? Vem si, rychle.“
Richard si zakryl ústa dlaní. Emil mu dal pohlavek volnou rukou. „Přece tě nebudu nutit jíst dorty se šlehačkou.“
„Nemám chuť.“
Anna jim věnovala napomínaný pohled.
„Byl čas, kdy jsem hodně chtěl stát se vojákem z povolání,“ řekl za chvíli Emil. „Uniforma, jistá gáže, respekt. Sebevědomí člověka, který se dokáže bránit a brání ty, co se bránit nemohou. Drželo se mě to déle, než byste si myslili. Před dvěma sty lety si plukovník koupil vlastní pluk, schvaloval vojákům, co budou mít na talíři i jaké manželky si vezmou.“
Vzal Richarda za ruku na druhé straně. Zastavili u stažených šraněk. Vagony se kymácely. Cesta domů, pomyslel si, je vždycky kratší, než když se člověk vydává ven. Proč? Je to optický klam; něco na tom je.
Lokomotiva táhla dva tendry s uhlím, asi dva tucty a na konci dvojici, jako bratra a sestru, prázdné rychlíkové vagony. Vlak houkal. Volání, na které nikdo nečekal odpověď. Poslední vagon se už ztrácel v mlze. Pravidelné nárazy na spoje kolejnic. Neopakovatelný zvuk, který se člověku zapisoval do paměti. Byly to vagony všech věků a původu, staré, starší a nejstarší, dávno vyšlé z módy, ale ještě užitečné a hlavně pojízdné, s čísly, nápisy a šiframi, místem určení i mateřské stanice, rakouské, německé, francouzské i anglické a italské a maďarské a dva moderní vozy, s velkými okny se záclonkami. Emil Ludvig při pohledu na lokomotivu a vagony, osobní nebo nákladní, otevřené nebo zavřené, dobytčáky nebo cisterny na naftu, myslel na všechno, čemu unikl nebo čemu chtěl vyjít vstříc, a jak jsou zařízeny věci světa, v neustálém, zmateném, klidnějším nebo zvířeném pohybu; a jak přichází nebo odchází a funguje mechanismus štěstí, protože se vždycky, aniž měl v kalhotech, člověk trochu bojí neštěstí. To patří k ustrojení světa. Vlak s sebou odnášel krásu i ošklivost a zároveň je za sebou nechával, aby si člověk vybral.
Při pohledu na vlak, ztrácející se v mlze, a jak utichalo houkání lokomotivy, vzpomněl si Emil Ludvig, jak se chtěl jako mladý už vystěhovat do Ameriky. Když má člověk nejvíc síly a věci se mu daří nejméně, chce odjet daleko, ze vzdoru, pro naději, kterou má každý za cenu, že se odváží začít znovu, kde ho nikdo nezná, ale všichni, jako on, musí nebo museli začít znovu od začátku. Natáhnout ruku co nejdál, kam může dosáhnout, aby uchopil neznámou možnost. Vlak v Emilovi vyvolal představu dálek, které ho lákaly i přestaly lákat. Jakmile se člověk usadí, dostávají i dálky jiné rozměry. Místo aby šel za nimi, zdá se mu, že dálky přicházejí k němu, i když někdy jen v podobě australských, kanadských nebo severoamerických jablek, italských kaštanů a tureckých nebo řeckých fíků, a někdy jen maďarské papriky nebo afgánského pepře a cejlonského čaje. Měl hlad (chuť na Anninu večeři) a napadla ho italská mortadela. (Na krajíci měkkého chleba, s trochou hořčice a majonézy a plátkem rajského jablka.)
„Nikdy jsem nikomu nezáviděl,“ řekl Emil. „Máme taky, co potřebujeme, a nic nám nechybí.“
„Jakou ty jen máš povahu,“ řekla Anna.
„Závist je jako zbraň, která už zrezavěla: nic ti to nepřidá. Před ničím tě to neubrání.“
Minuli zavřené krámy, z nichž dva byly v konkurzu. Bez peněz Artura Picka by mohli být třetí. Snažil se potlačit nejistotu, která nebyla hluboko. Došli k domu číslo 137. Zimní lesk kulového plynojemu na kopci nad novou plynárnou byl už jen matný. Na nádraží kousek dolů k Primátorské houkaly vlaky. Z komína továrny na mýdlo se lil kouř i v neděli. Z Merkuru vyplouvala dechová hudba. Plechové rolety rohového krámu s firmou Emil Ludvig a třemi výkladními skříněmi byly staženy. Připomínaly obrovské ruční valchy. Opíral se do nich vítr. Tabule nad vchodem hlásala jméno Emila Ludviga. Všechno bylo na místě. Královská třída. Nožíř, krejčí, holič a uzenář, čistírna, mateřská školka i proluka, kde bude stát nová pošta. Proluka vypadala v šeru plná příslibů, s kopci písku, vyhloubené země, loužemi a sněhem, drsný zmatek, prapůvodní materiál, z něhož uhnětou lidské ruce budovu pošty.
Být o pár měsíců starší, to byla myšlenka, která Emila neopouštěla. Získal půjčku. Vyplnilo to díru, kterou pociťoval jako porážku, o které se mezi muži nemluví, ale kterou vidí. Měl pocit člověka, který zažehnal krizi. Nemusel tolik myslet na vzdálené starosti, kterých se dotýkal, aniž se jich mohl dotknout. Všeobecná krize se pro něho – alespoň na pár dní – zmenšila. Slyšel snad trávu růst, jak někdy říkal Artur? Kdo se bojí, nesmí do lesa. Dostal peníze.
Zajistil se, alespoň pro nejbližší sezonu. Zajistit živobytí, znamenalo zajistit rodinu. Kdy se ho zmocnilo poprvé tušení, že pro důvody, které nespočívají na něm, je s bezstarostným životem konec? Odloží myšlenky na to na noc. Člověk musí umět mít radost z toho, co je, ne strach z toho, co může být. Už si to nebude opakovat. Je neděle.
Cítil na dně duše pokoření, jaké si předtím nepředstavil. Je to vina člověka, když nemá, a zásluha, když má někdy víc, než potřebuje? Věděl, že to hodí za chvíli za hlavu; nemá smysl to v sobě táhnout jako kámen. Mohlo to být obráceně; a Artur by viděl, jak by mu pomohl z bryndy. Kdo rychle dává, dává dvakrát.
Emil Ludvig si byl jist svým svědomím. Proč potřebuje pomoc vždycky víc než Artur? Je si jistý, že nikdy nikomu nic nezávidí? Byl nazpět u otázek, na které by možná našel odpověď, kdyby je domyslel do konce. Bylo to jako běh, kterým v duchu odbíhal sám od sebe, kdykoli se dohonil. Je možné, aby se člověk spoléhal jedním dechem sám na sebe a chvíli se obdivoval sám sobě a chvílemi se sám sebe štítil? Jak je možné, aby spolu šly ruku v ruce láska i hanba? Otevřenost, schopnost kalkulovat, kout pikle. Nemyslel si – až do dneška – že je způsobilejší? Byl by rád vmetl světu –včetně Artura Picka – svou velkodušnost a odpuštění, až vyhraje, uspěje, a bude mít dny slabostí za sebou. Mohl si sám sebe představit jako dva lidi, kde jeden dohání druhého, a zároveň, v téže chvíli, od něho odbíhá, jako by spolu nechtěli mít nic společného. Pociťoval výčitku, kterou snadno překřičel. To jsem opravdu já? Kdyby mi nestačilo čisté svědomí, co by mi ještě zbývalo? Najednou se usmál. Nejsem tak bezbranný, jak vypadám. Ještě dovedu skákat. A napadlo ho, že nejšťastnější, pokud to člověk svedl, je zevnitř, sám se sebou, ale obklopen rodinou, svými nejbližšími. Mluvil se svou rodinou, aniž pronesl slovo. Ale bezhlesnost ho rušila.
Před domem počkal Richard, který se najednou utrhl a vyběhl napřed, na tatínka a na zbytek rodiny, aby šli nahoru spolu. Emil Ludvig zpíval La Trieste. Komolil italštinu; ztratilo by se to možná ve sboru, ale ne v sólu; až na to, že tomu stejně nikdo nerozuměl. La Trieste fino tzara ó la kytara… que belle finne…