Přemysl 2006

Snad každý člověk žil někdy se psem a bylo mu těžko u srdce, když ho ztratil. Když to byla psinka, tak většinou nějaký čas žil s více štěňaty. Jen výjimečně mezi psem a jeho pánem nebo paní nevznikly svazky přátelství a možná i vztahy ještě srdečnější. Anička patřila vlastně mé snaše, mému synovi, ale když jsem u nich spal, tak se nejednou v noci se ke mně přitulila a spali jsme spolu.

To dělali někdy i dříve moji psi. Toho prvního jsem dostal od svého dědečka za poslední války. Byl to foxterier s rodokmenem. Děda Jan Paichl na mně nešetřil, dal za něj selátko, a to byla za války velká cena.  Z této slečny, která dostala podle rodokmenu jméno Safina, se vyvinula moje milovaná fenka. Jak byla milovaná, to poznal můj svět podle počtu slz, které jsem prolil, když ji zajelo auto. Ještě předtím stačila Safina číslo 1 přivést na svět Safinu číslo 2. I tu jsem oplakal, když ji také zajelo auto. Proto jsem už nikdy nechtěl mít dalšího psa.  Toto rozhodnutí trvalo dlouho, až do doby, kdy jsem zplodil svoje děti, kterým jsem chtěl také dopřát láskyplné vztahy se psem. Štěňátko už nemělo rodokmen a podle knihy Karla Čapka dostalo jméno Dášenka. Byla to slečna typu sáňkového a loveckého, jak se tenkrát psalo, velmi odolná jako bývají psi ze Sibiře. A protože byla fešanda, chodil za ní vlčák až z Červeného hrádku i s kůlem na řetězu. Povila nám potomka jménem Puňťa a dožila požehnaného věku, protože jsem bydleli na zahradě vzdálené od silnice 100 m a dva ploty. V té době  jsem už ani na jeho výcvik a potěšení s ním měl jen málo času. Mazlili se s Lajkou ale moje děti.

Ani já a asi jen málokdo měl jako svého přítele vlka, z kterého se pes někdy před 10.000 léty vyvinul. O tom pojednávají jen filmy. V Česku se nekamarádíme ani s jinými  psovitými šelmami, jen někde  na hájovně  uvidíme  jako malého chovance zachráněnou lištičku. Jen jako náruživý turista jsem viděl  a  slyšel výt  v Egyptě kousek za hotelem šakala, nebo spíše smečku  šakalů obecných ( Canis aureus). Neměl jsem to štěstí potkat  jiné psovité šelmy, jako kojoty, dhouly, psy hyenové, psy ušaté, dingy a jiné čeledi šelem psovitých. Snad nanejvýše někde v zoo.   

Vraťme se k střední škole, kde jsem slyšeli něco málo o psech domácích. Tenkrát  nežilo v městech tolik psích ras jako dnes. I když jsem vnímali spíše jejich velikost od psa čivavy k psům svatobernardským, velkým bernardýnům. I jiní lidé dodnes neznají všechny možné rasy respektive  jejich speciální plemena. Kdopak by si zatěžoval hlavu, kromě specialistů chovajících psy, nad přídavnými jmény ohařů  krátkosrstých, dlouhosrstých, maďarských, výmarských a bůhví jakých jiných.  Psi mají ohromnou variabilitu mezi vyšlechtěnými plemeny domácích zvířat  Ono dnes už je tolik dříve u nás neznámých ras a ve světě jich zase mnoho už vymřelo, takže už skoro nemáme přehled o jejich pojmenování. Dnes jsou např. v  módě yorkšírové a  kdopak si všimne rozdílu  mezi anglikánským buldokem a buldokem americkým který se do naší rodiny dostal pod jménem Anička.  Dnes se proto  hodně šíří  rozlišování psů spíše podle  jejich psích funkcí, jako např. podle specializace pro lov, boj, pastevectví, tahání,  nošení a dokonce i pro přítulnost k člověku. Spisovatelé se dnes předhánějí v psaní o jednotlivých plemenech, takže kdo si nějak do rodiny vezme psa, může si  v knihkupectví přímo koupit  specializovanou knihu pro  pekingského palácového psíka nebo pro pudla, knírače nebo barzoje. Když si budete vybírat  psí literaturu, tak vám doporučuji  Obrázky z domova  i ciziny od Jana Nerudy. V jeho fejetónu „Studie orientální“  z r. 1871 najdete kapitolku „Psi“. Když se do ní začtete, uvidíte, že se skoro nic v dnešku  o psech  nezměnilo, nejen v dávné historii, ale ani oproti  r. 1871:

„ Ve městech orientálních  jsou hlavně  obyvatelé dvojí. Lidé a psi. Totiž také ještě jiní tvorové, ale ti jsou v područí člověka. Pes je pánem svým, zcela svým. Člověk je pánem domu, pes zříceniny a ulice. Jeden druhého  sobě takřka nevšímá, soused patrně  opovrhuje. Ale nemůžeš je odloučit od sebe, mluvíš-li o městě, musíš také mluvit o jeho psech, vypočítáváš-li například, že má Cařihrad 800.000 obyvatelů, musíš dodat – a 80.000 psů. Bez lidí by byl Cařihrad, Jeruzalém, Kahíra  pouhou ovšem pouští, bez psů  by ale byly ještě něčím horším.

Psi jsou tu nyní v opovržení, ale byl doby, kdy sobě jich Východ a Jih vážil. Již co pokrmu sobě jich vážil, vždyť je známo, že jako nyní ještě někteří národové asijští a američtí psy krmí a jakoby brav na trh přihánějí, pojídali jich také národové  „klasičtí“. Hippokratés praví, že psí maso dodává síly, a Virgil odporučuje úpravu „máslem a syrovátkou“. Vážili sobě také co věrných strážců: císař Hadrián dal psa zvláště věrného pohřbít za velké pocty, Alexandr pojmenoval město podle psa, u Aténčíků měli dle Plutarcha  psa jistého, který prozradil chrámové lupiče, za státního penzionistu, a Korintští postavili onomu hafanu, který při nepřátelském  nočním útoku na jejich tvrz jediný z 49 bdělých naživu zbyl a stráž probudil, čestný sloup, dali mu stříbrný obojek a měl se dobře až do smrti. Zato byl v Římě  zas o výroční paměť oné noci, za které husy kdys byly bdělostí svou zahanbili psy, vždy na Kapitólu pes nějaký ukrutně ubičován. U Řeků a Římanů platili psi, .jejichž štěkot plašil strašidla a zlé duchy, za oběť bohům milou, třeba jich tolik neutráceli jako staří Švédové, kteří v žertvu ubíjeli po devět  dní vždy devadesát devět denně. Jako měli Egypťané býka za boha, měli Etiopové psa za krále – a když ztučněl, snědli ho. Psy považovali Egypťané za  svaté. Scípnul-li jim nějaký, ostříhala si rodina  vlasy na znamení smutku. Slavená Anubis  měla lidské tělo s psí hlavou, obraz to moudrosti spojené s věrností. Sirius, jehož zjevení se na obloze  věrně oznamovalo vystupováním Nilu, dostalo příjmí „ psí hvězda“ Atd. abych neunavil.

V tomtéž Egyptě  je nyní „pes“ nadávkou nejstrašnější, tak pro křesťany, nad něž není horší na světě. Jen Hindu, který věří, že duše zlých se ve psím těle kaje, vyrovnává se záští svou mohamedánům. Mohamedán považuje psa za „niggis“ – nábožensky nečistého - a naučil se tomu nejspíš od starých Hebreů, jež Mojžíš  očišťoval z modloslužeb egyptských a jichž knihy svaté, zákon Starý i Nový, psa připomínají jen s opovržením. A přec byl pes dle pověsti Talmudu stvořen ze zbytku téže hlíny, z níž stvořen člověk! Podivno, jedinou „výtvarnou“ okrasou, kterou vidíš  v zahradách moslémských, jsou právě psi hlinění a porcelánoví, ale originál musí přespávat venku na ulici a uložit se v blátě.  V orientu nedostane se  pes nikdy do lidského bytu. Člověk ho nemiluje a vytrpí leda před domem nebo poblíž táboru co stráž proti zvířatům horším. Prší-li, odežene psa i z ulice, neboť jediná kapka, která by z otřásajícího se zvířete přelítla na něho, znečistila by ho nadlouho.  Toliko k čubám s mláďaty má mohamedán trochu ohledu, ačkoliv vůbec psům málokdy ublíží ranou: jeť i přísně zapovězeno psy týrat.

Bídným páriou je pes po veškerém Orientu, od východnějšího břehu Jaderského moře až po vesnice  hindostánské. Zato se také chová a mstí jako pária. Nikoho nemiluje mimo svou rodinu, k žádnému se nelichotí, nikomu není k radosti a jedinou jeho pohnutkou je hlad.  Scéna mezi novým Ulyssem a jeho Argem - jak ji Homér tak podrobně  až na každou veš popisuje - není tu možna.  Pes na Východu nemá žádného pána a bylo by mu milo, kdy mohl mrtvolu pána, před jehož domem sbírá odpadky, volně sežrat.  Také se velmi často, zvláště v Kahíře stává, že pes vyhrabe  na hřbitově mrtvolu z písku, - šel soucitně  za pohřbem, schoval se pak mezi náhrobky a vyčkal noci. Domnívá se mít právo na každý „odpadek“ a každé tělo mrtvé. A v tom leží zároveň jeho společenský význam  zdejší, jeho pravý poměr k člověku. Je-li jinde „okem pastýřovým“, „pravicí myslivcovou“,  „nohou žebrákovou“, „přítelem opuštěného“, „vůdcem zbloudilého", je-li vůbec podle místa, kraje a lidí vždy tím, čím má býti, zvířetem nejužitečnější, tím je také zde: zde také na Východě  je policajtem, zdravotním úředníkem.  Beze psů by mor a cholera  ve větších městech ani nepřestaly. V parných pásmech  západní polovice naší zeměkoule slouží sup, na východní polovici pes stejnému účeli. Pes Východu je tedy „dobrý“, ale jen z hladu. Pes je orientálnější než orientál sám, o tom se praví, že jí a stráví vše, mimo věci nábožensky nečisté, pes se neohlíží po nečistotě pražádné.

Nynější khedive Ismail paša začal psy kahírské utrejchem otravovat – aby kahírské ulice zpodobaly se evropským-, ale již toho zase moudře nechal. Přec přichází na ně zase jinde  a občas velké umírání. V Jeruzalémě kvůli návštěvě císařově, byli otráveni skoro všichni ( již se zase vzmohli) a v Cařihradě  otravují křesťanští obyvatelé čtvrti Pery je vždy zas, kdykoliv se jich v ulicích trochu pomnoží. Nemoci má pes na Východě velmi málo, psinku nikdy.

            Bůhví kdy a jak orientální pes zdivočil a z kterého vyšel plemene. I původ našeho domácího psa sahá do dob předhistorických- jakž psí historik Walther dovozuje-, kterak bychom mohli poznat původ na psu zdivočilém! Myslí se jen, že „buansu“ z Nepálu byl praotcem. Pes cařihradský, pro blízkost psů evropských, ukazuje různé formy, a tedy původ  rozdílný. Je zcela nestejné výšky, srsti rozmanité, od světle šedivé a žlutavé až do leskle černé. Někteří se podobají našim psům ovčáckým, jiní zas našim řeznickým,  ještě jiní liškám atd.  Psi syrští, palestínští a egyptští jsou již  zevnějšku jednolitějšího a zároveň divočejštího.  Jejich výška obnáší průměrně dvě stopy, jejich je tvrdá barva žlutošedá jako poušť, hlava trojhranná, skoro jako hlava vlka.  Vycházejí ven do pouště, a dravci pouště, šakáli a hyény, vnikají zas za noci do měst, i děje se divoké páření. V Suezu můžeš v noci slyšet v ulicích stálé vytí šakálů. Ale i pes suezský ještě štěká, a není tedy dravcem zcela divokým.

            Bídný, mizerný a protivný je orientální pes všude stejně. Jenže například  pes kahírský je ještě bídnější než cařihradského, pravý skelet, zhubenělý, vyhladovělý na pouhý stín zvířete. Cařihradský v některé čtvrti nebo ulici, jež přísně střeží proti návštěvám psů sousedních, přece je trochu krmenější, zvláště kde se nalézají evropské hostince. Před hostincem, ve kterém jsem bydlel, mělo pětmecítma  psů  štaci, a pak  ovšem zas  vybývá málo na jednotlivého. Jich síla je pak také jen skrovna, a viděl jsem, jak jediný  buldog cestujícího Angličana  hnal celou psí kolonii před sebou, - ani utéci mu nemohli.  Jsou tak upoutáni na ulici svou, že lehne-li požárem, po měsíce ještě sídlí na spáleništi a vyhrabávají seškvařené zbytky.  Lidé vytáhli z ulic, psi v nich zůstali – co je jim po lidech, oni mají jen smysl místní, jako kočky.

            Plíží se se svěšenou hlavou, vyceněnými zuby nebo líně visícím jazykem  a vždy stáhnutým ocasem.  Jich srst je  nečistotou a prašivinou spečena, prašivina  žere na nich všude, těla jsou na několika místech otevřena, vidíš až na  bělící se kosti. Celý výraz jich je  neskonalý smutek, ani štěňata  nevidíš, že by si hrála.  Štaci svou mají vždy uprostřed ulice, nevyhnou se nikomu, ani koňům, kteří přes ně kráčejí co nejopatrněji.

Ale nejsmutnější jsou ti, kteří sídlí za hradbami, na skalním svahu Stambulu k Bílému moři. Sem se vyhazuje ze Seraje  smetí a vynáší popel. Jakmile vystoupí putnář na svah, sežene se celá smečka bídných těch tvorů kolem něho. Vysypaný obsah je v okamžiku rozhrabán, jakoby  u zvýšeném jen hladu psi zakňučí a rozcházejí se  s hlavou schoulenou. Některý se postaví až k moři a vyje naproti k asijské straně. Pak vrhne jakoby v sebevražedném úmyslu do vln, ale plave dál a dál, až dosáhne po dlouhé práci druhého bosporského břehu, - vyleze, otřepe se  a vyje zas z Asie do Evropy. Za okamžik seženou se na něho psi skutarští, on musí znovu do moře- chvilku ještě plave, pak utone a má dohladověno“.

Chtěl jsem  psát rekviem Aničce. Ta měla život lehčí než psi Nerudovi. Moje milovaná snacha ji pořídila za dost velký obolus, celá rodina se o ní starala, ovšem jen časně ráno a večer, jinak byla doma a  válela se a hlídala.  Každého cizího kolem dveří chodícího štěknutím varovala, že hlídá. Naopak vítala každého z nás kroutěním celého těla a podáváním své pacinky. Čistotu dodržovala vzorně, nepřežírala se a nežebrala u stolu. Prostě mohla by zpětně dostat diplom vzorného pejska. Její jedinou chybou bylo, že nás po 8 letech opustila. Její radostí byly výlety do Českého ráje a  ještě častěji na zahradu na Hracholuské přehradě Tam ji uložili k věčnému spánku. Má kolem sebe hezké stromky a květiny a naše vzpomínky.

Další doporučená literatura: Karel Čapek, Dášenka

 

http://www.moloss.cz/ambul.htm         

Americký buldok

Americký buldok zastává unikátní místo v análech čistokrevných psů. Většina lidí stále není obeznámena s jeho existencí a proto je považován za novou rasu. Ve skutečnosti je americký buldok plemeno velmi starodávné (byl považován dokonce za druh vymřelý). Je to plemeno původně nazvané bulldog - předchůdce mnoha dnes populárních plemen. Když se milovník psů podívá na staré malby a rytiny z doby kolem roku 1850 (nebo ještě dříve), uvidí na obrázcích amerického buldoka. Jestliže historie ostatních ras zmiňují buldoka jako jednoho ze svých předků, většinou mluví o americkém buldokovi. První z otázek, která nás napadne, když uvažujeme o americkém buldokovi, je jeho jméno. Jestliže je tato rasa opravdu tak stará, jak dostal pes jméno americký buldok místo jednoduchého buldok? Anglie byla ve středověku nesnadným místem pro život - jako většina tehdejšího světa. Pracující třída měla málo času pro rozvoj svých koníčků a většinou držela psy jenom když prokázali svoji užitečnost při každodenní práci. Pěstitelé dobytka a řezníci chovali psy, aby jim pomohli hlídat a udržovat stáda. Na každém místě, kde se rozvíjel dobytkářský průmysl, byli chováni psi právě pro tento účel - hlídání dobytka. V Anglii pojmenovali tohoto psa jako bulldoga (bull - býk). Jedna věc, kterou měli všichni tito psi společnou (kromě Anglie, jako místa kde se vyvinuli) byla, že všichni vypadají jako by měli původ v mastifovi a váží více než 50 kg. Organizace pro "sport" - štvaní býků, zahájila pravděpodobně v roce 1204 vědomý chov buldoků s cílem vyšlechtit co nejvhodnějšího psa pro tento sport. Psi, kteří byli do této doby pouze "pracovní pomůckou" začali, se zvyšující se atraktivitou tohoto "sportu", získávat extra hodnotu. Lidé předpokládali, že když se zavedou nejen boje mezi psy a býky, ale také mezi psy samotnými, jejich finanční hodnota poroste. Dále se očekávalo, že štěňata dobře bojujících psů budou mít větší cenu. Po pravdě řečeno, jakákoliv hodnota by byla zlepšením v době, kdy obchod se psy vlastně neexistoval. Buldoci byli tedy chováni s tím, že pravděpodobně vydělají nějaké peníze. Teorie chovu sice neměly vědecké základy, ale přece jenom tu existovaly určité myšlenky a snahy chovat psy lépe než se dělo dříve. Když hovoříme o všem těchto faktech, nesmíme si myslet, že život buldoků se změnil jako mávnutí kouzelného proutku. Hodnota buldoků byla přímo závislá na jejich bojových schopnostech (nejen proti býkům, ale i větším zvířatům - medvědům, lvům) a na jejich schopnosti a ochotě snášet bolest. Vzhledem k tomu byli také často týráni, aby se tato schopnost demonstrovala. Představení většinou končila smrtí psa, ale hodnota jeho štěňat tím stoupla.

Nutno říci, že lékařská péče v té době byla téměř neznámá i pro lidi a proto pes, který byl zraněn se buď uzdravil sám od sebe nebo zemřel. Buldok který přežil, byl ceněn mnohem více. Během několika století společnost tímto způsobem vypěstovala psa, jehož železná konstituce se stala téměř legendární. Křížení pokračovalo podle již zmíněných pravidel do počátku 19. stol. Svět se v té době stával více civilizovaným a také více soucitným k utrpení zvířat. Boje s býky, stejně jako psí zápasy byly postaveny mimo zákon. Pro tento "sport" už byli ale stejně určitou dobu používáni psi, kteří lépe vyhovovali - kříženci mezi buldokem a několika agresivními teriéry a bulteriérem.

Protože buldoci ztratili legitimní uplatnění brzy upadli v zapomnění a v krátké době nebyli ve své rodné zemi nikde k nalezení. Stejně, jako klesal zájem lidí o zakázané psí zápasy, vzrůstala popularita výstav psů a jejich účast v různých programech a psi byli nadále chováni za tím účelem, aby byli schopni takovéto soutěže vyhrávat. Některá plemena, jako např. irský vlkodav nebo skotský honící pes byla oblíbená mezi šlechtou a opředená romantickými historkami. Jiná, např. irští setři byli oblíbenými sportovními plemeny, zejména mezi vlastníky půdy, kteří je chovali pro zábavu. Buldok nebyl tak populární. Byl to pes pro nižší pracující vrstvy, vhodný pro těžké a krvavé práce např. na jatkách. Speciálně pro psí výstavy byl vyšlechtěn tzv. show - bulldog, křížením tehdejšího buldoka s mopslíkem. K tomuto křížení docházelo v rozmezí let 1835 až 1865. Výsledkem byl dokonalý buldok pro výstavy. Jeho vzrůst byl stejný jako původně, ale byl mnohem více působivý se svým zvýrazněným rozpětím a šíří, kombinovaný s nižším profilem a širší hlavou. Také jeho temperament a agresivita byly mnohem mírnější. Tento buldok již přitahoval zástupy nadšenců a nakonec se stal anglickým národním plemenem. Již nikdy nebyl použit jako aktér krvavých sportů a stal se pro celý svět symbolem britské soudržnosti. Původní buldok upadl ve své rodné zemi v zapomnění. Kdyby nebylo vystěhovalců do kolonií, kteří si s sebou vzali některé psy, jeho příběh by skončil. Počátkem 17. století procházelo světové hospodářství těžkou krizí. Vězení byla přeplněna lidmi, kteří nebyli schopni platit své dluhy. Objevil se nový plán - některým dlužníkům budou dluhy odpuštěny a budou propuštěni z vězení, pokud se vystěhují do kolonií v Georgii. Postupně byly osidlovány i další kolonie a to především příslušníky pracující třídy, kteří měli problémy s přežitím v Anglii a chopili se možnosti nového života v Americe. Mnozí z těchto osadníků si s sebou přivezli celý svůj majetek včetně psů. A mnozí z těchto psů byli původní buldoci z doby, kdy nedošlo k vzestupu psích výstav a k úpadku bojů s býky, přivezení psi byli obyčejní, původní buldoci. Život na jihu Ameriky byl náročný a vyčerpávající, zem musela být vyčištěna a uchráněna před nájezdy indiánů, Francouzů a Španělů. Lidé, kteří si převezli buldoky je měli pro jejich užitečnost, pro nic jiného. V době, kdy se i v Americe začaly pořádat psí výstavy a kdy byl vytvořen Americký kynologický svaz (AKG), procházela Amerika občanskou válkou. New York, Boston, Philadelphia a Chicago byly centry obchodu a kultury, jih byl nazýván jako ubohý, nevzdělaný a zpátečnický. Jižané byli považováni za shluk mravenců. Buldok z jihu Ameriky byl nazýván nejrůznějšími jmény, podle jednotlivých typů: původní buldog, pracovní buldog, bojový buldog, pit-buldog. A protože v záznamech AKC už existoval pes jménem buldog (anglický), muselo být pro tyto psy nalezeno další jméno, aby veřejnost nebyla zmatená. A tak se zrodil Americký buldok.

Americký buldok se stal známým díky Jihu, ale nikdy nebyl považován za módní plemeno a také se nikdy neobjevily snahy organizovat jejich chov. Pouze velmi málo lidí se mohlo prohlásit za skutečné chovatele. Americký buldok většinou není agresivní, ale je od přírody sebevědomý a rád zaujímá dominantní pozici a nesnese, aby některý pes tuto pozici ohrožoval. Buldoci jsou často chováni pohromadě s jinými psy, většina městských lidí si drží pouze jednoho buldoka. Někteří chovají párek, psa a fenu, jiní si nechají štěně od stárnoucí feny, ale pouze málo lidí se snažilo chovat dva psy nebo dvě feny. Buldoky si během let pořizovali hlavně lidi, kteří potřebovali jejich služby a líbil se jim jejich charakter. Soused přes silnici mohl vidět co dobrý buldok dovede a rozhodnout se pořídit štěně, popřípadě fenu a prodávat štěňata dalším sousedům. Neexistovaly ale smečky ani chov psů tak, jak to známe dnes. Další teorie o vzniku amerického buldoka tvrdí, že tento pes je nově vytvořenou rasou, získanou křížením tří plemen - anglický buldok, bulmastiff a pitbulteriér. Na papíře vypadá tato teorie docela pravděpodobně, ale propadá se společně se zjištěním, že již na přelomu století existovali psi absolutně identičtí s americkým buldokem. Jestliže americký buldok není rasa nově vytvořená, objevují se názory, že toto plemeno bylo "obohaceno". Nejčastějším názorem je, že někteří velcí američtí buldoci jsou výsledkem křížení s bulmastifem. Opět to zní logicky, ale ne pravděpodobně. Každý kdo se někdy zapojil do nějakého chovného programu totiž ví, jak obtížné je vnést nové charakteristické rysy do určitého plemene a zajistit jejich reprodukci. Také ví, že vedle těchto vysněných znaků získají mnoho jiných, nežádoucích. Snaha o vymazání těchto znaků za současného zachování ostatních je téměř, pokud ne úplně, nemožná.

Doporučená literatura:

Karel Čapek: Dášenka (360kB.pdf)

Karel Poláček: Pes a kočka

psiska na Hrádecké hospodě