Gulaňje v šlépějích Nikolky Michalioviče Prževalskego po Absurdistánu, pravlasti česneku sibiřského, oblepichy a špiónů.

Tenhle Absurdystán je stejně absurdní, jako představa, vlastnoručně si neumlít pár dobře pražených zrnek z Columbie na odpolední soirée s kávu dávanou o samotu dál v Nedvajzu u souseda Krupky v rozviklaném kafemlejnku, pintlich o půl třetí. Nebo jako Toníkova snídaně ochuzená o ochutnávku Květino sýra ementálského, řádně děrovaného u společné snídaně. Tahle výprava byla prostě neuvěřitelná vším.
Když mě Had asi dva měsíce před odjezdem verboval, zda bych nejel místo něho, klidně a bez mučení přiznám, nedalo mu to moc práce. Instrukce pro první oťukávací se střetnutí s velkým šéfem P3k byla asi něco v tom smyslu: „Je trochu divnej, připrav se na to.“
Kdyby byl svět alespoň z části zaplněn podobnými podivíny, byl by o pořádnej fous velkého Čingischána (rodným jménem Temüdžin), dokonalejší ale hlavně barevnější duhy.
A ten flek neboli sitz v letadle nebyl taky za hubičku, musel za něj chudák Haďák zacálovat jedním MBtéčkem. To byla v té době na trhu cestovatelském notně tvrdá měna.

Když ocas vrtí psem. Přihodilo se roku onoho, v předvečer toho velkého třesku, ne nepodobnému tomu, ze kterého onehdy vznikl všehomír vesmírný, kdy nad Moskvou i nad okolními vazalskými státečky převzal moc majitel největší sbírky dokumentů o svých soudruzích z vedení sovětů a šosem omylem zavadil o první, na hranu postavenou dominovou kostku. V dobách, kdy žold z Velké Rusi, zvané za těch časů ještě Sovětská, to jako že ty jejich sověty tam do všeho stále kafraly, jeden tento musel převážet výhradně v deseti rublovkách, neb ty jediný byly tehdá ještě kryty zlatem a naše i cizácké banky ani jiné ku směně nebraly. Pašovaly se v rezervních pneumatikách, v tapecírunku, v náraznících žigulíků, v trubkách konstrukce krosen.

Visit Russia before Russia visits you...

Neb kdo nehodlá se řádně vypořádat s minulostí svojí, koleduje si dycinky o repete.

Dávno před námi pronikají, tehdy ještě dlouho ne na "Velkou" Rus, Vikingové jako žoldáci soupeřících slovanských kmenů kolem dnešního Sankt Peterburgu. Ti nazývají Vikingy Varjagy, oni sami si říkají Rus nebo Rhos, což je pojmenování plavců po řekách, po kterých postupovali stále dále na východ. Překonavše vždy hřebeny rozvodí řek směřujících na sever jako lovci kožešin před a za zlaté horečky v Kanadě a na Aljašce o tisíc let později.

Už stisk jeho ruky prozradí, že ta ruka nepatří ani náhodou nějaké leklé rybě v rybníku zvaném svět.
Petr Kudrnáč alias P3k, PeKu, povoláním dobrodruh-fotograf. V jeho případě to je spíš diagnóza. A abych nezapomněl autora jedné divadelní hry.
Ten co odhalil světu, z čeho zhotovují střechy v Karélii a ve Fredericku na březích Potomac River. Že k tomu je nejpříhodnější dřevo akátové.

Sepsáno hnedka po návratu roku devatenáctistého osmdesátého pátého.

Tak jsem to viděl.

Letadlo se kolébá mírně ze strany na stranu. Drobná letuška nás přivítala a dala nám napít. Pak už jsme se všichni věnovali pohledům z oken. Poušť je svým způsobem krásná. Zvláště zapadající slunce, co máme v zádech z ní dělá plastickou mapu s tmavými rozvětvenými stromy vyschlých údolí a plynulými oblouky řečišť, kde se jen místy zatřpytí zbytky vody. Za tím vším ční nad hladinu oparu bílé vrcholky pohoří, které se táhne několik tisíc kilometrů na západ od Alma Aty. Krajina pod letadlem se nemění. Hory v dálce tam jsou po celou cestu. Už to chápu, teď už jo. Cestou ze záchodku na autobusovém nádraží ve Frunze-Biškek na mě zavolal milicionář. Vy staršij grupy? A pak to šlo všechno rychle za sebou. Přineste si bagáž! Jak jste sem dostali, předjavtě dokumenty, bilety, maršrut a znovu jak jste sem dostali. Vysvětluju, kecám, vymýšlím si. Hned na začátku se nechat chytit. Dalo se to ale čekat. Čekat na autobus tři hodiny na veřejnosti se nesmí. Lidi si všimnou. Odkud vy? My Pribaltiky ... Nemohli jsme přiznat, že jsme ze země krapet západněji od zde akceptovatelného Stalinovo "blodlandu". Mlčení a odchod tazatele. Jeden z nich však odešel na milici a ohlásil. Dál vysvětluji a vymýšlím si. Několikrát trochu drze útočím, ale ani to nepomáhá. Ibragim Rezvanovič je muž na svém místě. V károvaném saku za stolem na kterém je jen telefon s dvěma vyznamenáními tiše poslouchá. Chápu vás, ale pochopte vy mě. Zvedá telefon a mě mrzne pot na zádech. Úřady ne, jen to ne. Vždyť kluci ještě nic neviděli. Jogín je klidný, má asi hlášky od Hada. Jirka Bíbrle ví o co jde, ale nezná rusky. Finčové si z toho zatím dělají srandu a Žralok má svou vrásku z toho jak se soustředí. A ty Honzo proboha už mlč, když nevíš kam to chci dostat. Nebudeme z toho dělat diplomatickou aféru, říká Ibragim. Je to moje práce a vy jste narušitěli. Je to porušení zákona. Teď ještě pár otázek do protokolu. Partajnyj? Ženatyj? Kolko zarplata? Řekni mu hodně, ať se z toho třeba podělá, říká Martin. Sepsáno a podepsáno. Protokol nedostanete. Teď jděte na letiště přímo za ředitelem do Alma Aty vás dostaneme třeba Migem. Autobusem se cizincům nepovoluje jezdit. Už to chápu.

Poznámka cenzorova: Autorem “Matyldy na Indu” je Petříkův odvěký rival a kamarád. Vycítil jsem, že se dnes moc nemusí. Holt konkurence. A ke všemu má taky dnes ještě ten teplý sic v senátu. To je v očích rivala těžký neodpustitelný hřích. Jaromír Štětina popisuje podobnou situaci v nedalekém Gigetu, v naší společné bibli všech vodáků slovy: Zevlounův dědeček byl Čingischán. Fousky mu svědecky trčely v širokých lících. Víc z něho nebylo vidět, stál na špičkách za zdí a povídá: „Chcete se ubytovat? Byl nejvyšší čas někam zmizet, byli jsme nenápadní jako cirkus Humberto a každou chvíli si mohl někdo vzpomenout, že nám odpoledne letí letadlo zpátky do Rávalpindí. „To se ví, mladíku,“ řekl Wolfík. „Ano, pane, jste velmi laskav,“ přeložil jsem mu to. Pověsili jsme se na džíp a provláli Gilgitem stejnou cestou zpět až k automobilovým dílnám. Džíp vrazil do vrat a zastavil na dvorečku. Na vratech byla cedule JUBILEE - HOTEL & RESTAURANT.

Naším předjezdcem přeci byl i ten Slovák, spoluautor pražského jara. Ale o tom Ibragim neměl naštěstí ani páru. Někde tady v Biškeku proháněl kačera mezi lety 1925 až 38 malý Saša Dubček syn tesaře.
Celou cestu jsem pod sebou neviděl žádnou silnici, žádnou větší vesnici, pole, les nebo třeba jen strom, prostě nic co by mohlo být "zajímavé" pro cestovatele. Jsou tam volá Žralok, je to prďák. Je unesen svou profesionální deformací studenta dálkového průzkumu země. Všechno by vyfotil. Vždyť mi to nikdo neuvěří. To je děsný vzdychne. A já jsem rád, že to tak dopadlo. K čertu s Ibragimem. Je mi jen líto té prodavačky. Sprdli ji před námi jako před nastoupenou jednotkou parádně za to, že nám prodala lístky na autobus. Nebyla to její vina, vždyť jsme se snažili přitom vypadat co nejvíce rusky. Sluníčko zapadlo. Stáli jsme v Alma Atě a cítili jsme, že nebezpečí končí tam kde začínají hory a hory začínají kousek za posledními domy města. Promiňte pane, který autobus jede do Alma Arasan?

Honem pryč

Řidič se vyklonil znechuceně z okénka do tmy. "Né, do Alma Arasan nejedu a dnes tam už nic nejede, až ráno." Koukli jsme na sebe s rozpaky. Okénko se opět otevřelo. Davajtě rebjata. Ja vam skažu. Nevíme sice, co nám řekne, ale je to jedno. Všude líp než tady ve městě. Je tma lidé jedou domů a my jim překážíme na chodbičce autobusu. Radši nemluvte, už toho bylo dneska dost, říkám. Klídek, opáčil Finča, vždyť jsme tady na čas, autobusem by to trvalo dýl. Uprostřed tmy se dveře otevřely, řidič vylezl ze své kabiny a ukazuje někam do tmy. Tam. Třebaže autobus stojí mimo stanici, dokonce snad i mimo svoji trasu, lidé neprotestují a spořádaně čekají až se šofér dobaví s námi. Fffííí, udělají dveře a autobus zmizí. Za námi sídliště, před námi tma. Nad námi plné nebe hvězd. Za nejbližší, poslepu ztečenou zdí uléháme v ovocném sadu do spacáků. Nemáte něco k jídlu, já mám děsnej hlad, říká Žralok. A já, já taky. No něco malého by bodlo, přizvukujeme všichni. Jirka tahá slaninu a pak ještě jednu. Mizí v nás jako ve studni. Usínám s pohledem na ponuře osvětlené panoráma paneláků s mihotajícími okny televizních obrazovek. Co asi dělá Ibragim? Nikdo už neodpovídá, bylo toho dnes na všechny nějak moc. Někdo tu je. Cítím to. Slyším to. Tak už se proboha probuď. Hledám šňůru od tanky. Vystrkuji hlavu a zdá se mi, že jsem v pohádce. Kousek od nás stojí víla. Spoře, po anticku, tak trochu chatrně oblečená na to jaká je zima. Jen v promočené blůzičce a sukénce. Je bosa. Boty v ruce a celá se třese. Mlčí. Třes roste a končí v několika prudkých škubnutích celého těla. Pak konečně promluví. "Ja upála v rjéčku." A znovu. "Ja upála v rjéčku." Tomáš zcela nelogicky a rozespale reaguje. "My turísty, inostránci" a když se mu nedostává odpovědi dodá, "panimáješ". Víla se nehýbá a neodpovídá, znovu se roztřese. Evidetně nepanimáje. Mám strach. Už v duchu vidím jak poklesává v kolenou, lehá si pod jabloň a vylétá z ní bílá dušička. My balíme, prcháme do hor. Honí nás Ibragim s bandou šedých milicionářů. Víla se po chvíli dá do pohybu směrem ke světlům probouzejícího se sídliště. Nikdo nenašel odvahu vzít ji do spacáku, jako Robert Jordan z Komu zvoní hrana. Usínáme znovu, ale jen lehce. Máme pocit jako by jen na chvíli. Probouzíme se do světla. Tam co stála víla stojí mužík s holí a ptá se kde je jeho bílý kůň. pohádka pokračuje. Za chvíli mizí směrem, kde zmizela víla. Velím k ústupu, další pohádková bytost by byl milicionář. Nebezpečí sice končí tam, kde začínají hory, ale my ještě nejsme v horách.

Na kritické podchlazení i omrzliny je nejlepší živočišné teplo nejlépe pohlaví opačného, třeba rozhicovaná ženská. To ví každý správný horolezec, vlastnící dva spacáky se zipy na stranách opačných, sepnutelných uprostřed ale i Hemingwayův partyzán. Žádná horká voda ani rozpálená kamna. Takové ohřívadlo vyžaduje kůži na kůži. Ti, co báli se tehdá, čerství ženáči i ti bez doma čekající milé, by se dnes možná nejspíš o svoji pověst už tolik nestrachovali, ale nikdo to od nich už vyžadovat nebude. Dobře jim tak. Tehdá nešlo o žádný sex jen o přežití toho z mlhy zjevení, zimou drkotající se chudinky. ...totéž radil by praktik, můj fotřík Přemýk domorodým šerpům v Nepálu.

Vzhůru do Švýcarska

Podle říčky stoupáme stále vzhůru. Konečně jsme mezi horama. Zasněžené vrcholky jsou okolo nás a stále znovu přitahují naše pohledy. Za každou zatáčkou se objevuje nová scéna ve které bychom chtěli hrát alespoň vedlejší roli. Při každém pohledu si znovu klademe otázku, jestli bychom v hlavní roli obstáli. Jestli by ten film nebyl propadák. Na stráni nad silnicí poprvé jíme z vlastních zásob. Každý nabízí něco ze své krosny, aby ulehčil. Sundaváme propocené košile a vystavujeme svá těla mrazivému rannímu sluníčku. Všichni pomalu polykáme snídani a cítíme kolem sebe pohodu a bezpečí. Bezpečí samoty a mlčenlivosti hor. Já cítím ještě napětí z neznámé budoucnosti. Máme dost jídla? Vylezeme někam? Máme vůbec na to všechno? Pozoruji ostatní. Nejméně problémů čekám u Jogína, ví co chce, ale je schopen udělat maximální ústupky. Navrhuje však už teď v legraci neuvěřitelné výstupy a pozoruje reakce dalších členů expedice. Ten Jogín, co spí v bonekanu, co připomíná medvědí kožich Vaška z Prodanky a spíchla mu ho bábrlinka Květka.
Každý nese dál svých dvacet kilogramů a potí záda. Silnice přešla nenápadně ve štěrkovou cestu. Rozloučili jsme se tím s civilizací, ale jen na krátko. Na cestě jsme narazili na hromadu asfaltu a nákladní Kamaz. Krátký rozhovor a už jsme stáli na korbě a s úsměvem sledovali jak za námi zůstává další a další úsek cesty a vrcholy se blíží. Odpoledne jsme dorazili k jezeru GES 2. Foť to, to je prodejný. To prodáme do kalendáře. Modrozelené jezero uzavřené z jedné strany prudce spadajícím srázem a z druhé zelenou loučkou s pasoucími se koňmi. Za tím vším pokračuje dolina mezi zasněžené velikány, z nichž tečou ledovce až tam co začínají smrkové lesy. Jedním slovem Švýcarsko. Brodíme přítok jezera a shazujeme s úlevou krosny. Zítra je třetí den rozhoduji, zítra se nikam nehnu. Chodíme po krásné alpské loučce a každý si vybírá nejlepší místo na spaní. Čas není naším pánem, posedáváme po kamenech a jak z nás opadává únava, rodí se plán na pokoření prvního kopce. V okamžiku kdy k nám dorazil stín, začalo mrznout. Ani pohled do ohně nepřinášel pocit tepla a tak jsme brzy zalezli do spacáků. Spánek né a né přijít. Převaloval jsem se ze strany na stranu, počítal hvězdy, díval se na žhnoucí zbytek ohně a záviděl všem jak klidně spí. Měsíc putoval zleva doprava a odrážel se od stříbrné hladiny jezera. Upadl jsem do snu o cikánech a oslech. Ráno jsem všem vyčetl, že chrápali, zatímco já musel hlídat tábor. Jó, tak já ti něco řeknu, nejvíc jsi chrápal ty, poslouchal jsem to celou noc, podotkl Žralok. Já jsem taky nespal, zítra si vezmu ten tvůj zázračný prášek, řekl Honza. Víte kolik jsem napočítal na lávce ovcí, zeptal se Finča. Jogín se usmál a klidně pronesl tichým hlasem bonekááán, vysoukal ze své vlastnoručně šité kombinézy a žďáráku, a aby nás ještě více naštval dodal, to jsem se ale zpotil ale není nad to se dobře vyspat.

Když Japonci nemohou

Rána v našich základních táborech jsme prožívali důkladně. Každý náš tábor byl základní a i když jsme z něj nikam nestoupali, slezli jsme očima a slovně kdejaký vrcholek okolo. Všechno je to choďák. Pojďte, šoupnem si támhle tu čtyřku. Já vám to říkal, abychom si vzali cepíny. Takové a mnohé další připomínky nám vycházeli z úst, ale nikdy nebyly velkou překážkou. Těžká místa se dala vždy obejít, hřebínky byly průchodné a skála nebyla lámavá. Vrchol jsme pokořil a pokřtili po někom známém. Bylo příjemné pozorovat ranní cvrkot v táboře. Jako by automaticky šel někdo pro vodu. Když někdo nešel stačilo říct, Kdo je nejmladší ? Strojníci se starali o svoje vařiče, jeden bytelný a jeden Jogínův speciálně odlehčený aljoša, určený pro vrcholové kávičky. Protože jeden z Finčů nemněl lžíci dělily se výsledky vaření často podivným způsobem. Buď kolovala jedna lžíce což vedlo k tomu, že ten kdo jedl první si vzal málo, protože by se spálil. Ostatní na něj povykovali. Dělej, dělej, ale jakmile na ně došla řada snažili se cyklus co nejvíce brzdit, aby měli klid na svoje vlastní sousto. Jídlo zatím úspěšně vychladlo a často někdo nevydržel a odpadl ještě před koncem posledního kruhu. Domníval se, že tím unikne mytí. U kusů které, které šly špatně dělit prosazoval Tomáš dělení pomocí tak zvaného slepého dítka. Komu dáš tohle, zeptal se a slepé dítko v domnění, právě teď ukazuje na největší kus řeklo tu strašnou větu, sobě. Pokud to byl kus skutečně největší, vypukli všichni v nepřátelský jekot. Pokut to byl naopak kus nejmenší, následoval jásot. Později se tento systém zdokonalil tak, že se dělilo o jeden kus méně než bylo nás. Když Tomáš dvakrát za sebou přisoudil sám sobě coby slepé dítě jenom vzduch, bylo nám ho líto. V sedle pod pikem Legostajeva jsme čekali s vařením až k nám dorazí slunce. Někteří odešli dokonce vstříc jeho hřejivým paprskům a zdaleka na nás pokřikovali. Urychleně se však vrátili k snídani. Balíme, mažeme se zinkovými mastmi z kuchyně Jogínovo slavné Akademie Běd a pevně věříme, že nás ochrání před puchýři a opary. Balíme útočné vaky, jídlo, mačky a lano do panenky. Avanti, banzááj, volám a vyrážím vzhůru k vrcholu. Stoupám po kamenité suti a kamarádi mizí za hřebínkem. Jde to pomalu, ale jde. Cítím tu výšku až v nohou a v plicích. Často vydechuji až úplně do konce všech plicních sklípků, abych vyměnil vzduch. V okamžicích odpočinku obdivuji panoráma všech protějších svahů a vrcholků se sněhovými čepicemi. Tak o to mi šlo, vlastně nám šlo. O ten vzduch o ty pohledy, o ten pot na zádech a sůl na čele. O tu známou mužskou ješitnost, že to ještě dokážu. Překonat všechna úskalí výjezdu, cesty, všech Ibragimů. Jsem tu a nade mnou kopec plný zatracenýho kamení, které né a né držet když na něj stoupnu. Opírám se o hůlku a znovu oddychuji. Dělá mi dobře, že jsem zvolil lepší cestu než ostatní. Terén je přinutil trochu odbočit. Konečně lezu na malou plošinku a zhluboka dýchám při pohledu, který mi byl do té doby skryt. Přede mnou leželo ledovcové jezírko a nad ním téměř kolmá stěna ledovce padající přímo do vody. Zatím co jezírko je pokryté žlutou souvislou krou, kameny okolo jsou příjemně vyhřáté a lákají k odpočinku. Podléhám tomu kouzlu rád a usedám. Přicházejí ostatní a jen symbolem vztyčeného palce dávají najevo, že to je ono. Vybírám příplatky, tohle nebylo v ceně zájezdu, říkám. Fakultativní výlety se platí vždycky zvlášť. Jestli vylezu nahoru a stačím se vrátit, tak ho u mě máš, podléhá Finča. Jogín všechny přemlouvá, aby vyzkoušeli mačky. Naletěli mu oba Finčové. Pojď Jiří, vybízím ho, řekli jsme přeci, že to je až nahoru choďák. Jdeme bez maček a taky to jde. Zdá se, že to jde dokonce dobře. Když jsme se dostali na rovinu ledovce, popadl nás amok. Co dělají Japonci, když už nemohou jít do kopce? Ptám se nahlas. Běží, volá Jirka. Běží, volám já, a běžím, popadám dech, ale to nevadí. Na kameném hřebínku nad ledovcem vaříme a jíme. Panoráma kolem mi dává iluzi Himaláje a pohled do vedlejší doliny je fascinující. Vzadu stéká další ledovec a trhá se ve vodorovných pruzích v séraky. Teplý čaj a sušenky přinášejí neuvěřitelnou pohodu. Finčové jsou samozřejmě nadržení a Jogín se nedá zahanbit. Žralok se lehce nechá strhnout a Jirka a já, aby se neřeklo jdeme taky. Kam, no předci ještě výš, možná až nejvýš, ale podle hesla "Ať jsme, kde jsme ve čtyři to balíme a jdeme dolů". Brzy mi všichni mizí mezi kamením hřebínku. Je horší než vypadal. Hůlky jsou v kamení na hovno, všechno odnesou rukavice. Často odpočívám a je mi brzy jasný, že až na horu nepolezu. Na konci kamení začíná skutečný ledový kopec - skleněná hora z pohádky. Jirka zkouší jak to tu hoří a sjíždíme po zadku dolů. Jedůůůů, mizí pode mnou ve svahu. Usedám do jeho bobové dráhy a frčím až mi bubínky zaléhají. Vlci se vracejí dolů do tábora. Šťastní a hrdí. Tak jaký to bylo nahoře? Normálně normální. Postupně to z nich lezlo. Jogín spadl do ledovcové spáry nesouc jediné lano na zádech a kaťata nevydržela sjezd. A pořád syčí aljoša a pořád koluje čaj a kávička a čaj a čaj a polévka a zase čaj. A kdo půjde teď pro vodu? Nejmladší a pak zase nejmladší a pak, no přeci Japonci ti můžou přeci furt a když nemůžou pro vodu jít tak pro ni doběhnou. Jenže se ukázalo, že ani Japonci nemohou nebo nechtějí a jde se spát.

Řezníci

Vememe ji sebou, bylo první co někdo řekl. Hr na ní, zavelel jsem. Martin sundal krosnu a nadběhl jí. Na obloze kroužili mlsně dva orli. V poledne jsme totiž dohonili kulhající ovci. Bylo to snadné, téměř se nehýbala z místa a když jsme ji dohonili, lehla si a už nevstala. Byla odevzdaná jako když přiletí vrtulník horské služby. V ten okamžik se vytratí ten poslední zbytek vůle, vydržet, nezmrznout. V tom okamžiku se jen myslí: Tady mě máte, do této chvíle jsem bojoval s živly, zimou, hladem a teď už nebudu, teď za mě bojujte vy. Vzali jsme ji každý za jednu nohu a nesli směrem NĚKAM. Někam kde jsou ovce, koně lidé, tráva teplo lidé, kde je prostě ráj ovcí. Zvrátila hlavu, neměla už sílu jít ani nést svou hlavu, držet oči otevřené. A v tu jednu chvíli, kdy se nedívala jsem tiše řekl: řízneme ji. Kdo? Já. Já to umím. Bylo to konstatování pravdy a usnadnilo vyřešení celé situace. Bylo to vyústění všech argumentů které jsme mezitím našli. Sama tu nemůže přežít, ani nemůže jít, za nedlouho napadne sníh a pastevci se už nevrátí, nespěcháme a maso se hodí a máme někoho kdo to udělá. Vždyť mi ji vlastně uděláme dobro. Na malém rovném plácku u potoka jsem ji říznul. Jako Samaritán. Do nablejskaný obětní kudly měl můj žabikuch hodně daleko. Martin ji podržel, Tomáš zpěnil v eschusu cibulku do zlatova ještě před puštěním žilou, Žralok se přiučoval a ostatní následně vařili. Na malém plácku u potoka mi umrzali ruce, když jsem rovnal kameny kolem zbytků aby na ně mohli dravci a aby je neroznesli po okolí. Mrzli mě ruce, když jsem porcoval maso, když jsem si myl ruce pískem, abych setřel zbytky zaschlé krve a mrazilo mě, nebyla nemocná? Odnášeli jsme si dva eschusy plné masa a nad námi ještě pořád létali dravci. Nejprve světoběžník Finča prosazoval vehementně patagonskou specialitu „Nache“. Naštěstí nebylo nikde nezbytných ingrediencí. V hlubokém údolí pod námi se kroutila řeka Čong-Kemin. Bylo pozdě odpoledne a údolí bylo rezavě žluté a světlé tečky se měnily ve skupiny volně se pasoucích koní. Tím vším protékala řeka. Na první pohled divoká. na druhý jetelná a mizící v údolí daleko od nás, obklopená před zimou vypasenými loukami a neposkvrněná civilizací. Každé stádo mělo svého hlídače. Vybledlé teplé kalhoty a vatovaný kabát, u pasu omšelé pouzdro na dalekohled. Viděli jsme jich málo, nikdy neleželi poblíž sebe, vždy sami, zamlklí ani neodpovídali na pozdrav. Asi si za tu dobu vše řekli, vodku vypili a teď už jen čekali až budou muset hnát stáda dolů. Koně před námi utekli do stráně a na louce zůstala stát jen stará a u ní leželo mládě. Slabé, nezvedlo se na nohy, aby se mohlo napít, odsouzené k smrti vyslábnutím. Kdo teď?

Podjal se nečistého úkolu, který měl přivést ovečku Ráchel do našich eschusů.

Myslím, že nůž ještě zcela neoschnul. Postávali jsme a pokecali. Kdyby to ... a kdyby ono ... Když vono má takové voči. Žralok a všichni ostatní řezníci se otočili a odcházeli. Vraždění dnes bylo dost. Ale nebylo. Za chvíli mě přinutili brodit přítok řeky. Divoká, prudká a strašně studená bystřina mě řezala, píchala do lítek a kotníků. Vrážela do mě tisíce jehel, aby to co nejvíce bolelo. Uprostřed, kde mě nikdo neslyšel, jsem volal: Dám dvacet korun na modlení.

Právě uprostřed toho brodění podrazil P3kovi mainstream obě haxny jeho nebohé, pak nezbylo než se přidat a zaplavat si.

Spásná ruka Jogína mě vyrvala smrti nachlazením z řeky Ak-su.  ("Bílá voda" je zmiňována již v 2.století před Krystem na nažloutlých mapách severní větve Hedvábné cesty.) Pojď, slibuji, že dneska už nepůjdeme dál než co dohlídneš. Vzal bych ho kamenem, údolí před námi bylo do nedohledna. Dávno padla tma, na vařiči klokotal eschus, ze kterého stoupala vůně vzácně lahodná. Z ruky do ruky koloval jiný eschus se specialitou dne JÁTRA NA CARVI S TIBETSKOU RÝŽÍ, k tomu VYCHLAZENÝ POMERANČOVÝ TANG.

Proč to vlastně děláme

A tak to šlo dál. Maminko má, mám já to zapotřebí, křičel jsem uprostřed proudu a kotníky mi upadávaly zimou. A kluci se váleli smíchem na druhé straně veletoku, při pohledu na tu trosku uprostřed proudu, 100 m od vývěru z jezerní morény.  Žralok se už nemohl ani smát a volal: Už přestaň, prosím tě už dost. Ale já pánové opravdu nemohl.Ty moje nohy ty bych měl nemít, nebo alespoň dřevěný, pak bych se smál já, hodně hlasitě. A teď se máti zeptá to svoje. Proč to vlastně děláš? Protože to teď jinak nejde. Přeci nezůstanu uprostřed tý prokletý bystřiny. Protože na břehu mi bude krásně a teplo, chytnu se za kotníky a budu je třít. A budu si říkat: To brnění v zimě ve Slovenském ráji to byla jenom hra, to byla procházka teplým minerálním bazénkem. A přitom budu koukat na ty vysoký hory okolo a s naprosto jasnýma konturama proti modrý obloze. Budu se těšit na ten kousek suchýho salámu, který Honza krájí každému po dvou centimetrech a pak ještě po dvou a pak ještě a ještě. A ten salám po babičce, řádně vyškolený, úplně vyschlý a krásně slaný ve mě mizí pěkně pomalu jako hostie. Každé sousto vychutnám, vysaju, rozžvýkám a pak teprve polknu. Zapiju vodou z potoka. Prostě jen tak z toho co teče okolo. Je tak průzračný, že mne z toho zapíchá v kotníku. A pak se rozvalím do trávy spálený horským sluncem a větrem a čekám až se kluci vrátí od jezera. Čekat, umět čekat je umění, velké umění. Nic nedělat a přeci se nenudit, jen tak koukat a rozebírat myšlenky, co se honí hlavou. A největší je že se to zase povedlo a jaká je to radost se dívat na to jak z toho ostatní mají taky radost, i když dělají, že je to všechno normálka a jaksi by the way.
Na kraji ledovce nasazujeme všichni tmavé brýle a pomalu stoupáme po skleněném povrchu směrem k vrcholkům. Každý svým tempem, každý svou cestou, roztroušeni po ledovci jako broučci. Každý krok vydává zvuk tříštěných šampusek. Na kousku kamení shazujeme krosny, vystavujeme propocená záda slunci, ale od země táhne a přestože svítí punťa je třeskutá zima. Honza odchází dál mezi kameny jen tak s foťákem. Ostatní se mlčky ptají jeden druhého to nevysvětlitelné a dosud nevyslovené: Proč je tady vlastně s náma? Protože mu to dělá dobře, protože má smysl pro hory a chce si dokázat,že je borec, že na to má. Ale to vlastně každý z nás. Tak proč je víc divný než my? Protože si nese jídlo navíc, které nepřiznal. Protože ještě nemá dost celého Ruska, i když sem jezdí léta na práci. Protože si to sám vyběhal. Protože..protože.., ale stejně to dost dobře nechápu. Prostě je tu s námi, protože jsme mu nedokázali říci: Nechoď s námi, nemá to smysl. Jirka zatím nahazuje krosnu svým nenapodobitelným hmatem a mizí směrem vzhůru v kamenité suti na kraji ledovce. Maká jako nikdy. Nečeká, nereaguje na naše volání: Stůj ty pako, poseď. Neslyší a jede. Proč to všechno dělá? Ještě před několika lety o tom neměl ani ponětí, že něco takového bude dělat. Prostě se nechal zblbnout jako já ve svých 19 letech. Propadl tomu nepopsatelnému kouzlu cestování, dobrodružství a pocitu nejistoty z toho co bude odpoledne, zítra, za týden. Je mu to jedno, hlavně, že se něco děje, že dostává zahulit a že to nějak dopadne. Ani to nemusí dopadnout úplně dobře. Ve slabé chvilce řekl: Asi začnu lízt, (bohužel začal pít, ale to až o mnoho let později,) má to něco do sebe. Jednomu zmála nejde o to, že se bude moci před někým vytáhnout. Někdy by i rád, ale je obklopen lidmi, které to moc nezajímá a před námi ho to nebaví, byli jsme tam totiž s ním.

A co ti ostatní?

Ze všeho trošku. Sebeuspokojení, trocha budoucí slávy, romantika, a hlavně možnost. Jen Jogín je tu z jediného důvodu, hory, hory a hory. Ani neví že jsem ho koupil za malinkou naději na pomoc jednoho dobrodruha, který mi ji slíbil při mých dalších bláznivých plánech. Byla to od něho i ode mne sázka do loterie. Zdá se, že v rozporu s tehdejším zákonem. Vyhráli jsme oba.

Za devatero horami je jedno údolí a v tom údolí ...

Z počátku to bylo nádherné údolí. Při pohledu ze sedla se nabízelo panoráma několika ledovců, kamenných polí a suťových lavin. To vše se spojovalo někde dole a zmizelo v zatáčce doliny. To všechno dávalo tušit, že to za rohem bude stejně hezké, ale ... To ale se jmenovalo čas. Dolina byla fantastická. Opět se vysoko nad námi pásli koně. Určitě museli mít dvě nohy delší. Stejně jako my. Po pěšině ve strmém svahu se špatně spěchá. Kotníky bolí, kamení neláká ani k odpočinku, protože stín nás nemilosrdně dohání a to znamená ukrutnou zimu. Kromě toho je voda až hluboko v dolíku. Makáme. Jogína lákají boční údolí, ale nikdo se nepřidal. Suťoviska se střídají pravidelně s horskými loučkami. Míjíme kostry právě opuštěných pasteveckých přístřešků. Okolo nich se povalují plechovky, hadry, kosti. Tráva je vydupaná stádem ovcí a zčernalá trusem a pozůstatkem nesčetných ohňů. Na kůlech visí zbytky nestáhnutých koster ovcí. Žili tu prostě divocí lidé a sověty to rozhodně nemají tak pevně v rukou, jak si myslí. Kolchoz nekolchoz šla jedna ovce za druhou, kdo ví kolik jich bylo. Objevila se první obydlí. Chýše pastevců jsou snad na celém světě stejné. Nic obklopené kouskem látky nebo dřevěnou stěnou vytváří na mnoho měsíců domov. Viděl jsem jeden. On a ona spali na zemi na silné kůži, přikrývali se kůží, na kostře stanu viselo několik pytlíků s moukou, cukrem, solí a tukem. U vchodu bahno, kde se co chvíli zastavila ovce, koza nebo pes, aby zkontrolovali co pán a paní dělají. K večeři pro hosty byl chleba a hořký čaj. Nemyslím si, že by po našem odchodu vytáhli odněkud kotlety a řízky. Objevili se také lidé. Za žvýkačku nám půjčili koně.  Všichni byli na chvíli kovbojové, gaučové, pánové stád z hor. U nohou pobíhali psi. Určitě jsem to už někdy zažil. Četl jsem jako malý knížku, kde to všechno bylo. Jmenovala se Čing, hrdý orel Tádžikistánu. Byla určitě tady o těch lidech. Mluvili o penězích, o volnosti, o ženách, které na ně čekají, o množství ovcí v jejich údolí. Mluvili o tom, že není vodka. Mluvili o tom, že když nebude vodka nebudou mít práci rádi. Odešli jsme dál. Minuli jsme místní Matterhorn, Pík Dítora, neboť každé pohoří musí mít svůj Matterhorn, jako Kavkaz má svoji Bělalakáju. Ne to není choďák, to je tak pro Jogína. Bylo to krásné údolí, ale bylo takové dlouhé. Večer jsme tábořili u staré složené jurty. Žralok přinesl vodu z řeky se slovy "Přicházím z Řecka". Nikdy v Řecku nebyl, ale prej to tam musí vypadat přesně takhle. Ráno se zubním kartáčkem v ruce jsem mu musel dát za pravdu. Bylo to krásné údolí. Východ slunce jsem si prožil. Prožil jsem i pozůstatek zemětřesení. Tam kde byla dvě jezera tam jsme našli kilometrovou lavinu kamení a písku. Než jsme ji překonali, snad stokrát jsme otočili hlavu tam co ďábel vertikálně a čistě uřízl polovinu kopce. Údolí pokračovalo a my s ním. Doháněla nás stáda v mračnech prachu. Bylo jasno, že si údolí vychutnáme ještě jeden den.
Večer jsme došli k rachotině zvané autobus ve které si domorodci vyjeli do hor, nasytili nás melouny a chlebem. Po takové kombinaci by nikdo z nás doma ani neštěkl. Tady? Balada. Autobus zvedl kotvy za chvíli. My v něm. Vždyť je to všechno zajišťovaný. Kontroloři počítali dělníkům kolik zasadili betonových sloupků kolem nové pastviny. Byla to šílená jízda přes můstky nad nejetelnou říčku, kde určitě hned za námi padaly laviny. Když už se ale jednou Pán Bůh nad námi ustrnul a dal nám autobus. Ustrnul se i po druhé a nechal nás dovést až do civilizace.
Po pěšině mezi poli, houštím oblepichy a rákosím jsme došli už po svých k horkému moři Issyk-kul, kde podle lidových pověstí odpočívají jaderné hlavice v podmořských silech. Tam v dálce na druhém břehu vykukovaly z mlhy vrcholky dalších hor už na čínských hranicích. Byly pokryty ledovci a určitě taktéž krásné ne-li krásnější. Prostoupené už kdysi dávno tím naším Pšonkem Nikolkou Michaliovičem Prževalskym. Tady i tam zanechal po sobě mnoho stop. Sbírali jsme mušličky, kamínky a byli jsme hrdinové viď Jogíne. Tušil jsi v Praze jak vypadají oranžové kuličky oblepichy, výborné na marmeládu, zvanou tady "varenie"? Oblepicha - Rakytník řešetlákový - Hippophae rhamnoides. Prvé slovo znamená třpytící se kůň a napovídá, že tam kde se na něm pase, zvířatům i kosmonautům se daří. Těm, co si jeho kyselé plody umějí vybrat mezi trny. Roste i tam, kde to jiné rostliny už dávno vzdaly. Z lékopisu Tibetské medicíny, rGyud-bzi (Fourth Tantra,773-783). Dřevo stromokeře jejího dobré vždycky bylo a je na koule ruských kuželek. Jedna taková jednou skončí po tisícovce šťouchanců v knajpě Tuháňka jako artefakt na repráku pro Tvoji Terku, vedle porculánového splachovadla, co vahou svojí pořád splachuje. Myslím tu co má dnes právě tři roky a nemá o tom ani páru. To jí už bude ale skorem tolik, co dnes nám. Oddělovat je bude jen tuhý papír reprákový. Tu z druhé strany reprobedny a autora, úspěch svých novot bedlivě sledujícího, skryt a vykukujíc pobaveně zpoza výtvoru svého. Na takovou reprobednu bude jim nutno ještě vyšpekulovat fortelný piedestal. Ku vzpírání Terčino polic k tomuto účelu, v budoucím novém bejváku, na třímetrový včelí trám řádně navlečených, se sjedou jak Tom, tak Kubík až z daleké Plzně. Společným fištrónem vznikne tak dílo, za které by se nemusel stydět ani jejich rodák Adolf Loos se svými tajnými šuplaty. Terka pohotově někde vyštrachá korkové kolečko na zaklínování trámu oproti stropu. Honzík pak provazový závěs z provazu lněného, krapet plandající police nad stolem.

Návštěva družstevního kvelbu v rybářském selu, kde nás někdo musel prásknout, zmerčivše nás mezi jinak prázdnými regály, nad kterými se culila cedule s rudoarmějcem s rudou hvězdou na papaše a nápisem: „Gerójef ftaroj miravoj vajný absluživajem vně óčeredi.“ Nezáviděli jsme jim to, ani nepřáli. Z těch regálů na nás civělo pár usmolených konfet a dvé oranžových funglovek Husqarna, jak i jinde v socialistickém táboře vkusně ozdobených cenovkami vyšlými z dílny Grigorije Alexandroviče Potěmkina. Neodrážejí reálnou hodnotu nebo alespoň výrobní náklady toho čí onoho bazneku. Mají jen oku lidu socialistickému zalahodit. Jako onehdy v Univermágu u LPíčka Edity Piaf cenovka jeden rubl, nebo virtuální a imaginární bilet na tramvaj po vhození 5 kopějek do kasičky na opačném konci u šoféra, cestujících z dlaně do dlaně přes celý narvaný vůz. O několik hodin později jsme už zase seděli všichni pospolu pěkně v ťurme.

Další cesty autorovy.

Zelené poznámky cenzorovy:

Autorem je nějakej P3k, otec expedice, co kulhá, neb spadl, co by mlád z hrušky a haxnu si dorakvil utíkaje před verbíři se zeleným suknem v předvečer odvodu. Knížku, co nesměla tehdáž chybět v knihovně žádného mladého intelektuála uhrál, ale šmajdá dodnes. Had mi varoval před odjezdem. "Je nějakej divnej, ale umí krásně vyřezávat štempilku OBMĚN z brambory." Až o mnoho let později jsem se čirou náhodou dozvěděl, od koho to odkoukal.

Před odjezdem na Alataj dostáváme záchytný kontakt od Ivana Slaměníka na pohlavára mafiána soudruha Plechanova. Jméno jsme měli vypustit z úst v nouzi nejvyšší, jako zaklínadlo. Nebylo použito ani po zatčení a nucené deportaci do Moskvy. Zda by zabralo se asi už nikdy nedozvíme.

Vztahy s medvědem jsou a vždy byly v našich končinách stejně jako v ostatních satelitech historicky napjaté.

Doplnění proviantu na tržišti a balení ve Frunze.

Mocná přitažlivost přeplněných trhů, jež zrychlovala dech a podlamovala kolena hojností neznámé zeleniny, ovoce, kořeněných sýrů, čpavých pachů a ostrých jídel, jež ji tak mučila a vzrušovala, ty nenechává ruce, které ohmatávaly a bořily se do nejintimnějšího nitra ovoce a zeleniny, čili papriček a kořeněných oliv, nahota všeho toho zralého, obnaženého červeného masa, z něhož kapala krev, jak nestydatě viselo z řeznických háků, to omamné množství koření, bylin a prášků; všechna ta pestrobarevná svůdná lákadla čpícího, kořeněného světa, nemluvě o pronikavé vůni čerstvě pražené kávy ochucené kardamomem, o skleněných nádobách plných pestrobarevných nápojů s hroudami ledu a plátky citrónu a svalnatých, do hněda opálených, polonahých a zarostlých nosičích, kterým se námahou vlnily svaly pod horkou kůží lesknoucí se potůčky potu, jež po ní na slunku stékaly.
Tohle byla malá čorka od Amose Oze, mého oblíbence, toho geniálního žiďáka.

Petřík spravedlivě rozděluje společnou bagáž na šest hromad. Po vzoru Ezopa si vybírám tu největší s chlebem. Nejrychleji bude ubývat. Na dlouhou dobu poslední možnost se vykoupat v teplé vodě svérázné ruské bani. Kotel je vyhříván plamenem z trubky bez hořáku, na jejímž druhém konci je asi přímo těžní věž. Jiná ohřívárna tamtéž o pár let později.
Na krapet jinou baňu P3k narazí u Berberů ještě o sedmadvacet let později na úpatí Marockého Atlasu.
Nález ulramarýnového kamínku na ledovci, nad kterým pan profesor v Národním museu vrtí hlavou. Odpočinkový den jen pro Petříka - Pik Inřinýrskyj. Tenký led na téměř kolmé stěně přední hroty maček neudrží. Boží převěje.  Pokus o nastartování buldozeru Jirkovi nevyšel a tak musíme překonat pohoří po svých. Sen o Ždárského Goretexovém vaku s absidou nad oblicejem a moskytierou mi splnil o osumnácte let pozdeji Sir John Rákoncaj, jen se v nem za dlouhých nocí nesmíte prevalovat, vrchní goretexová membrána musí zustat stále nahore, jinak ráno vylezete jak ze sprchy.
Za celý přechod potkáváme nahoře jediné dva horolezce, s obrovitými baťohy, kteří nám nechají ofotografovat svoje značně schematické mapy ale alespoň nějaké.

"Horké jezero" Issyk-Kul, “kyrgyzské moře”, známé těžbou zlata, salinita jej nenechá zamrznout ani při okolních –25 st C.
Na úpatí horského hřebenu jižního pobřeří jsou termální prameny.

1991 se Kyrgyzstán osamostatnil. Hlavní město Frunze přejmenováno na Biškek podle vojenské osady z počátku XX. století.

Na vlajce pohled do vrchlíku stanu kočovných pastevců.

Stany rozloženy jsou v stínu rozkošných, široce rozvětvených stromů. V stínu těchto stromů spatříte všechno obyvatelstvo kočujícího aulu: mužové, užívajíce svého privilegovaného stavu, nedělají takřka nic a pouze od rána do večera, sedíce se skříženýma nohama, pokuřují z dýmek a po většině mlčí, jako všichni východní solidní lidé, kdežto ženy šijou, pletou, tlukou máslo z ovčího mléka, dělají sýr a krmí děti a darmožrouty muže. Výrostkové" a děti udělali si houpačky na jedné z větví obrovského dubu neb ořechu a zpívají písně od rána do večera. A kdesi na hoře, pod dozorem rozumných psů a dvou nebo tří dětí pasou se obrovská stáda ovec — veškeré jejich bohatství a pramen rajského života. Tak stěhují se s místa na místo, z jedné romantické krajiny do druhé, romantičtější, od jedněch pramenů a pastvin na druhé, pokud se nedostaví zimní sněhové vánice, které v horách, zdvihajících se do výše 10.000 stop nad hladinou mořskou, i na jihu bývají dosti kruté. Vánice ty zahánějí je do předešlých sídel, k rodným krbům, ku hřbitovům praotců. A odtud na jaře — jdou zase kočovat. Kočování pro ně jest rájem; rodné krby, podzemní díry jsou pouze dočasným jejich útočištěm.
D.L. Mordovcev: Na Ararat. Obrázky z cest po Zakavkazsku i Arménii. 1892

Časový posun + 4 hodiny.
Jediná železnice z Biškeku k jezeru Issyk-Kul.
Kumus – trojstrunný hudební nástroj.
Kumys – zkvašený nápoj z kobylího mléka s nízkým obsahem alkoholu. Kobyla se dojí každé dvě hodiny. Mléko se po celý den přilévá do vaku z kozí kůže. Na večer se promíchá dřevěným bydlem a nechá přes noc zkvasit.
Bešpamak – “pět prstů” – jí se pěti prsty pravé ruky. V kotli vařený rozkrájený beran. Hlava a nohy séparé opečené na ohni. Vše promícháno s vařenými nudlemi. Zapíjí se horkým bujónem.

Akvamarínový kámen ze sedla Axu, řádně po návratu otestován v mineralogické sekci Národního musea, toho za zadkem koně sv. Václava na stejnojmenném plácku v matičce Praze. Kroutili nad ním tamní vědátoři nevěřícně hlavami svými prošedivělými, odhalujíce pod čočkami mikroskopu nekrystalickou strukturu meteorického skla.

Turkmenská dýka, fortelná pastevecká kudla řádně vyhandlovaná. Želízko s inkrustovaným neb taušírovaným jménem prorokovým "Já Aláh", rukojeť z kosti velbloudí. Ovlhlý pohled bačův při loučení s rodinným klenotem ukořistěným dědem v sousedním Turkestánu. Jedinná živá duše tam nahoře pod šampuskami ledovce Axu. Samojediný sháněl poslední ovce do údolí. Z výšin svého malého koně ještě utrousil dobrou angličtinou "Lets go to stone". Sladké tajemství o tom, že ten jejich Vladimír Ilijič to má už za sebou a je už dradnou řádku let na pravdě bóží jsme mu nestačili povědět a zmizel s předposlední ovečkou. Poslední jsme snědli. "Vzhůru do bezvědomí."

Turkestán

hist.-geogr. obl., zahrnující (v 19. a na zač. 20. st.) rus. střední Asii a část centrální Asie, osídlená turkickými národy (zhruba 2,5 mil. km2, 40 mil. obyv.): Západní (Ruský) T. – středoas. državy Rus. a již. Kazachstán; Východní (Čínský) T. – část čín. prov. Sin-ťiang (Xinjiang); Afghánský T. – sev. prov. Afghánistánu. V Záp. T., ovládaném rus. říší, zřízeno 1867 gen. gubernátorství (1886 oficiálně Turkestánský kraj); 1918 vznikla Turkestánská ASSR (hl. m. Toškent), likvidovaná 1924 při tzv. národnostně státní delimitaci sov. střední Asie (kt. vytyčila souč. hranice středoas. rep.).

Možná žabikuch ten, ve jménu boha svého, prošpikoval nějaký neznabohův břich, nebo raději stáhnul nějaké to rouno.

Již v pořadí třetí Victorinox padl za vlast, jako platidlo, nepočítaje ty zabavené. Padly do oka letištnímu personálu při odbavování v zemích bývalého Ruského impéria, ale to bylo ještě v dobách dřevních, kdy se létalo dvojplošníky.

Uzbekistán

Někdy příště o jiném Petříkově bláznivém projektu z dob hluboké totality. Sen o počůrané titanové desce Vladimíra Ilijiče přiheftované na vrcholu nejvyšší hory Uralu. Zakleta tisíce verst od nejbližší civilizace chráněna bažinami, neproniknutelnou tajgou a bumážkami. Takový vstupní glejt prý může vystavit jen všemocný gubernátor, střízlivý jen po několik málo dnů v roce. Nutno ho po tři noci macerovat v pravé stoličné. Prvý a druhý večer po sedmém stakanu přislíbí, kokos mu zazvoní o desku z pravého severského dubiska a ráno prohlásí „něvazmóžno“. Tři výpravy mezi zlatokopy v láptích ztroskotaly a deska stále čeká. Už celou věčnost z něho páčíme tuhle boží povidku: "Jak se mi nepoštěstilo počůrat Uralskou bustu Vladimíra Ilijiče".

Dovezené pravdy:

Slabá Rus horší silné. Bude-li mít gró mužiků blíže do žlabu, bude chtít i více svobody, potažmo demokracie.

Bolševici dost od báťušky cara opisovali. Napájeli nebo nechali mužiky pálit samohonku a abstinenty lifrovali co nejdál za Ural.

Někde tady poblíž se potuloval i náš Eskymo Welzl, Josífek Kořenský, Mauricius Augustus Beňovský a Milan Rastislav Štefánik.

Cenzor: Jogín ... SMS

fotografické přílohy

Další naše cesty:

Tibet 87
Řecko 2000
Rumunsko
Trojmezí 1995

jmelí 2000

Monte Rosa 2003

Literatura:

Marco Polo: Milion

Ruské byliny

de Custine Astolphe Louis: Dopisy z Ruska. Rusko roku 1839
Společenský život v této zemi představuje trvalé spiknutí proti pravdě. Francouzský aristokrat Astolphe de Custine se vydává na cestu do Ruska.

Karel Havlíček Borovský: Obrazy z Rus, 1860

Servác B. Heller: Život na Rusi. Matice lidu číslo 3. Praha 1868, str.80 Baňa, str.186 Jak se po Rusi cestuje
Cestování po Rusi nad míru jest zajímavé a zábavné, však pro cizince velmi nepohodlné, obtížné a útrap plné, v neskonalé jednotvárnosti nepřehledných planin a rovin, přec neskonalá panuje rozmanitost, obrazy – jeden zvláštnější a podivnější než druhý – střídají se v nepřetržitém postupu, a každá krajina, každé místo i každé zastavení nové chystá překvapení; ale mezi tím co oči na strakatině nevídaných úkazů hltavě se pasou, co duch novinku za novinkou dychtivě pochycuje, dřevění tuhne a zase boří se tělo nesmírnou pohodlností (!) povozů až na smrt ztýrané, a ustavičným zmítáním, třískáním a otloukáním jsou všechny kosti v těle jakoby rozházeny a rozmetány.
Chceš-li si čtenáři, učiniti alespoň jakýsi takýs pojem o cestování na Rusi, musíš z mysli a paměti své nejdříve vymazati všeliké obrazy silnic, pošt a rychlíků, dostavníků, kočárů, eliášků na pérách a pryček, ano zapomenouti musíš na slamou vystlané naše nákladní vozy, neboť vše to otužilým Rusům buď příliš je pohodlným, nebo zcela nepohodlným...

Jaroslav Hašek: Velitelem Bulgumy

Jules Verne: Carův kurýr
Zkušenosti z mládí mu v mužném věku prospěly, snesl dobře zimu i horko, žízeň i útrapy. Byl jako Jakutové ze severu, člověk se železným zdravím. Vydržel den a noc nejíst, deset nocí nespat nebo se schovat v širé stepi, kde by jiní prokřehli na kost. Měl neobyčejně vyvinutý orientační smysl, hodný Indiána stopaře; našel cestu i uprostřed bílé pustiny, když mlha zastírala obzor, nebo ve vy­sokých zeměpisných šířkách, kde polární noc trvá dlouho a kde by druzí byli ztraceni. Znal všechna otcova tajemství, řídil se téměř nepostřehnutelnými znameními, pohybem ledových jehliček, polohou drobných větviček, zábleskem světla na obzoru, chomáčky trávy v lese, neurčitými zvuky, vzdálenými výbuchy, tahem ptáků v zamlženém ovzduší, tisíci drobnostmi, jež mají význam pro toho, kdo si jich všimne. . .

„Tvrdí se, že cena karavanního čaje stoupá,“ pravil Peršan v čepici podšité astrachánem a v hnědém obleku se širokými záhyby.
„Copak čaj, malá starost, že by jeho cena klesla,“ poznamenal starý žid mrzutě. „Ten, co bude na trhu v Nižním Novgorodu, se snadno prodá na západ, ale horší to bude s bucharskými koberci!“
„Jakže, vy čekáte zásilku z Buchary?“ optal se ho Peršan.
„Ne, ze Samarkandu, ale to je ještě blíž! Počítejte s dodávkami ze země, kde se vzbouřili chánové od Chívy až po čínskou hranici!“

Jenže jaký vůz vybrat - tělegu, nebo tarantas? Tělega je nekrytý kočár se čtyřmi koly, celý ze dřeva, jednotlivé jeho díly jsou svázány silnými provazy. Ne­existuje jednodušší a nepohodlnější vůz, ale zato žádný jiný dopravní prostředek se nedá snadněji spravit, když se cestou stane nějaká nehoda. Na ruské straně je dosta­tek jedlí a nápravy prostě rostou v lese. Těleg také použí­vá zvláštní přepřažní pošta, protože se s nimi dá jezdit po všech cestách. Třeba ovšem, doznat, že někdy vázání povolí nebo se přetrhne, zadek vozu zůstane trčet někde v bažině a předek dorazí na přepřažní stanici na dvou ko­lech! Strogov by býval byl samozřejmě nucen použít tělegy, ale naštěstí se mu podařilo objevit tarantas. Nelze říci, že by tarantas byl posledním výkřikem kočárnického prů­myslu, vždyť nemá stejně jako tělega ani pérování; dře­vem se na něm nešetří, zato železem, ale čtyři kola vzdá­lená od sebe osm až deset stop na konci nápravy mu zaru­čují určitou rovnováhu na nerovných hrbolatých cestách. Blatníky chrání cestující před blátem a silná kožená stře­cha, jež se může stáhnout a skoro neprodyšně uzavřít, zpříjemňuje cestování za velkých letních paren a prud­kých bouří. Vůz je dost pevný a přitom se dá spravovat stejně snadno jako tělega, navíc u něho tolik nehrozí ne­bezpečí, že zadek zůstane někde trčet na cestě.

... do ta­rantasu byli zapřaženi tři poštovní koně, zvířata s dlouhou srstí připomínající medvědy, praví malí, plnokrevní sibiřští koníci. Největšího zapřáhl postilión mezi dvě dlouhé oje, jež měly na předním konci oblouk zvaný duha, ozdo­bený střapci a rolničkami, druhé dva prostě přivázal pro­vazy k stupátkům tarantasu. Tedy žádné postroje a místo opratí obyčejný provázek. ...

Tady už začínala skutečná sibiřská step, nekonečná široširá travnatá rovina, na jejímž obvodu splývá země s nebem. Jedinými orientačními body v této pustině jsou telegrafní tyče po obou stranách cesty. jejichž dráty se v slabém větru chvějí jako struny harfy. Silnice se od ostatní roviny pozná jen podle jemného prachu, který se zvedá pod koly tarantasů.

Fjodor Dostojevský: Zápisky z mrtvého domu

Josef Kořenský: Sibiří napříč, Praha Jan Otto 1910.

Ivan Olbracht: Obrazy ze soudobého Ruska I. II. Praha 1920

Viktor Šklovskij: Sentimentální cesta, zápisky rudého komisaře, Dauphin 1923

Josef Holeček: ZÁJEZD NA RUS, F. Topič, 1924

Dr. Ferdynand Antoni Ossendowski: Krajem lidí, zvířat a bohů (Koňmo Střední Asií), 1925
Po sestupu pod čáru lesa nás zachránila sibiřská „NAJDA“, zlatokopů kamna. Dvé, jen z jedné strany přitesaných smolných sosnových polen, na sebe placinou položených. Do škvíry klínem vytvořené, řežavé uhlíky jako startér. Vydržela sálat celou mrazivou noc.

Egon Erwin Kisch: Caři, popi, bolševici. Cikáni všech zemí, spojte se! Praha 1927

Ondřej Schneider: Obr na hliněných nohou, RESPEKT 15, 2014

Peter POMERANTSEV: Nic není pravda a všechno je možné Surreálné srdce nového Ruska, DOKOŘÁN 2016

Mapy:

 mapa

Staré

Kolem se vine Hedvábná stezka

mapa sever

mapa jih

Žraloka jsem potkal o pětadvacet zim později na zápraží P3kovo hacieny, s kopou děcek kolem sebe. Měl propůjčenu Petříkovu chalupu v Tatobytech, odkud jsme odváželi traktorem ořech na pilu v Nedvajzu, co vyhrožoval, že zbuchne na střechu. Nepoznali jsme se a já si říkal, co to je za mrzouta. Na pilu jsme dorazili s panem Petrem muzikusem z hořejšího statku, co tak rád chodil naboso i ve sněhu, za pořádného slejváku. Správce pily nás uctivě přivítal: „To si chlapy rovnou odvezte. Je to o patnáct čísel kratší, než mohu upnout do katru.“ ... Fošny se už suší na půdě.

Tyčka o Prťákovi, (Miloš Váňa). Před více než padesáti léty jsme spolu seděli ve školní lavici na chemické průmyslovce a plánovali smělé cesty po světě, z nichž mnohé se podařilo uskutečnit. Prochodili jsme spolu spoustu pohoří a sjeli nemálo řek. Na konci padesátých let jsme podnikli několik dobrodružných výprav k polskému moři bez pasu, později objevovali s celou partou kouzlo sibiřské tajgy ve Východních Sajanách. Na jaře 1963 jsme v hospodě po pátém pivu řešili (a také o pár týdnů později uskutečnili) otázku, zda netrénovaný člověk může ujít 100 kilometrů za 24 hodin, čímž jsme nechtěně vyvolali masové hnutí dálkových pochodů. Prťák proslul i jako televizní „nespavec“ – účastník experimentu studia Zvědavá kamera 120 hodin bez spánku v roce 1965. Ale hlavně jsme spolu v roce 1970 jeli na dnes už legendární, téměř roční cestu napříč Asií – autostopem z Prahy až do japonské Ósaky. Prťák, plachý k děvčatům, takže starý mládenec, ale dobrý kamarád nás všech, vždy usměvavý, dobře naladěný, podnikavý, ochotný kdykoliv pomoci, se vydal na poslední čundr, ze kterého není návratu. Vzpomeňme si na něj občas , všichni z různých part - z Tlupy, z Nohybu, z turistického oddílu TJ Praga, z Paběrek.

Následovníci:

Předmět: Pozvanka Franty Řezáče na Kyrgyz vecer
Zdravím přátelé,
už dlouho mi mnozí z vás vyčítají, že jsem se přestal ozývat a straním se svých kamarádů. Také mě v posledních měsících mrzí nedostatek společenského života a proto bych chtěl všechny své přátele pozvat 2.11.2009 na Kyrgyzský večer do kavárny Karavanseraj (http://www.hedvabnastezka.cz/praha/program). Jak někteří víte, byl jsem totiž uplynulý měsíc poznávat krásy zmíněné středoasijské země a se svými kamarády jsme si přivezli zpět mnoho krásných fotek, zážitků a vzpomínek, o které se rádi podělíme. Hlavně se však rád uvidím a popovídám si se všemi, kdo přijdou a doufám, že tak napravím svoje lajdáctví z minulých měsíců. Přijďte, bude to dobré a přepošlete tohle všem, koho to může zajímat, protože já vyhrabu kontakt jen na zlomek lidí, které bych chtěl pozvat.
František Řezáč, frantisek.rezac@calavera.info

"Mlčeti zlato." Největší světové zásoby zlata jsou na území Kyrgyzstánu. Kanadská těžařská firma tu vytěsnila autoritu Leninovu, elektrifikujíc, budujíce silnic.

Rusák už zase zvítězil nad tím starým Němčourem. Jednadvacet let po "Sametové" revoluci, cestou z oslavy Květíno jedna osmdesátin míjíme bilboard Buderus International, kondenzační kotle. Babička Naďa chvilku mlčí, pak potichu jen tak pro sebe opakuje „bederus, buderus, buderus...“ A o fous hlasitěji „Rus už nebude“. A to páni doktoři tvrdí, Alzheimer je nepřemožitelný. Dá se to chápat jako další vítězství rudé vědy, nebo také naopak. S tím svým jménem co dostala od svý mámy Emy v pětadvacátém, to si na Velkého bratra dovolila dost, i když mu ke dnešnímu dni zbyly jen dva zuby. Jeden černej, řádně prožranej ropák a o poznání zdravější zemní plyn, co se spaluje v těchhle kotlích BUDERUS. Ale bacha takovým Orwellovským bráchům často narostou i zuby třetí.

> Thomayer, 11.12.2009 08:00
> Kudrnáči všech zemí, pročesejte se.
> Hlasim se v klubu vykuchanách. Včera mě převezli z JIP, 6 krevních konzerv jako z té chudinky, cos ji podřízl na Alatau.
> Jirka

Ahoj a bojuj chlapče, chce to čas a odhodlání, všechno tě bude srát, ale je to jen zvyk. Hodně pij čaj. Za pár týdnů tě pustí domů. Za 7 měsíců po operaci jsem jel do Číny, začni plánovat. Pustil jsem myšlenku na Aljašku, vidím to na prameny Gangy. Až tam se dá dojet na oslu.
Teďkon jde jen o to zahlédnout aspoň trochu světla na konci tunelu.
Myslím na Tebe
P3K

Šachovnice tavrelu čeká.

Někdy příště třeba na Ararat, do Patagonie nebo alespoň do vedlejšího údolí.

Ahoj,
čtu si po sté ten Tvůj deník z Alatau.
Jsou tam k mání velbloudi? Jsou. A na jednom pojedeš, neboť na příští rok zorganizuješ výpravu po osmadvaceti letech, ve stejném složeni, jako tehdá. Saša Dumas to stihl po dvaceti.
Čekám na termín, abych si jej dal do kalendáře.
Jirka

P.S.
jak se jmenovala ta zázračná smola z jeskyň? Podle nových výzkumů, by to měl být snad sediment z exkrementu netopýru. Něco jako včelí propolis, čím ty mrchy všechno zalepují a my jej ordinovali Finčovi na afty v sedle Axu. Právě jsem dostal jedno bígo do rtu a jíst můžu jen brčkem.

Ahoj všichni a pes,
sem si všechno přečet, tenkrát jó to byly doby na cestování. Jsem sice starý, nemocný, nerudný důchodce, ale furt tak trochu seriózní. Proto informuji včas. Se u vás objevím v sobotu po obědě nebo odpoledne. Zůstanu tam a budu dělat strýce Balouna několik dnů, asi do středy. Neboj se konečně budeš mít svého kuchaře jasko pááánové na expedici do Afriky. Proto doporučuji předtím držet půst, protože jestli něco netrpím, tak že někdo nedojídá.
p3k

Ahoj pajdo, dobra zprava, mas pro mne nova fota z Afganistanu a jeste lepsi, ze Ti daji dohromady haxnu. Nikdo se mnou nechce na trek kolem Dhaulagiri. Zbude to zas na Tebe.

Kudrnaci vsech zemi procesejte se. Je tam u Vas take takova kosa? Rozpada se mi tem nejlepsi kosik z Tatobit, co v nem denne podvakrate taham polinka do cinskeho sopouchu. Kdy to prijedes opravit. nezapomen si privezt prouti. Dale stale marne cekame na tu ozvucenou ver. CD "Obchvat Annapurny s Tyckou". Jirka a Tonda P.S. Kytka prodala v museu o Adventu 15 andelu.

Jirka

Milý černý Tondo, vzpomeň si prosím kolikrát jsem ti potajmu předložil voňavé kostičky a teď bych za to potřeboval protislužbu. Budu na zahradě řezat smrk a myslím, že by bylo vhodné jednotlivé řezy nějak zajistit, aby mi nespadly na zahradní pavilon. K tomu bych rád použil lano co má asi tvůj páníček a už dlouho ho nepoužívá. Projednej to s ním a až příště přijedeš přines mi ho, budou šťavnaté čerstvé kostičky. P3k

Zpáva pro páníčka. Je tu vedro, chodím na rehabilitaci a čtu.

Ahoj, lano vezmu při příštím průjezdu Prahou. Možná stihneme zakoupit zbytky statického, které také potřebuji na věčné naše kácení. Horolezeckého je krapet škoda, co kdybychom ještě někdy někam lezli. Na blešáku jsem našel knihu o Královské botanické v Kandy kolem roku 1899. Až naskenuji, pošlu. Dnes přesun na start Železného muže do Prášil. Kytka vyjede rovnou na kole již ve 14:00 z Plzně, kam včera uplacírovala Tondu k bábrlince. My s Terkou a Tomášem, po práci v noci. Jirka

Ahoj všichni, pes a hmyz, léto u nás zuří, asi i u vás, přesto makáme a štípáme špalky na půjčené štípačce, některé špalky jsou velmi homogenní a ani štípačka si neporadí prosím, prosím, podívej se, jestli ti tam neleží někde dva klíny a bác hammer (česky perlík), samozřejmě to nespěchá, léčím si zatím rány z té minulé práce jestli Ti neleží, nic se neděje, zima je daleko, hezky si to užívejte, p3k

Ahoj štípači, kalač jsem nedávno zakoupil od Číňanů, vše přivezu 14. večer. Nezapomenu-li. Jsou to nástroje denní potřeby, jako kartáček na zuby, denně v permanenci, proto zasejc odvezu hnedka v neděli večer. Jirka

Už Ti někdo dneska řek, že si úžasnej, zasejc zachráníš expedici, se těším, p3k

12.prosinec 2014 Ahoj, procházím staré Tvoje resty a jen namátkou vybírám Popocatepetl. Kde zůstala ta tenoulinká pláštěnka na místo spacáku, ve které jsi prodrkotal noc v té plechovce pod vrcholem? ... Přepracovat nebo alespoň doplnit !!!
Černá ruka
P.S.
Anička Bogo mi právě naordinovala na řezanec Nepálskou Kukri až na kost řasu mořskou, neulpívá jako gáza, lépe se strhává. Prý. Zítra večer to možná potvrdím. Píši proto toto jen rukou jednou . Dříve jsem je střídal. Chvíli ukazovák pravé, chvíli levé. Třísky na zatápění ale štípe Kukri dokonale, nedám na ni dopustit.
Koukám, že štěstí toho Tvého ruského lidu opětovně spolehlivě uvězněno v nedohledné budoucnosti.

23.května 2015 Ahoj, zítra to budou již dva týdny, co jsme doma z černé Afriky. Ale žádná pohoda. V noci se převracím. Probouzím se zpocený. Když někdo zvoní, schovávám se ve špajzu. Bojím se zapínat počítač a číst internetovou poštu. Bojím se, že NĚKDO napíše, zazvoní nebo nedej bůh přijede a bude to tu zas.
"Už jsi napsal...... už jsi mi poslal......?
Ale ode dneška se již nebojím, protože jsem to již napsal (zatím část). Ale dám Ti to jen osobně. Mám to napsaný v poznámkovém bloku a nějak se mi nedaří to převést do html a tak to nemůžu zkontrolovat. Se někdy stav. P3k

Ahoj do Prahy, tak ještě sedni a sepiš něco o těch lehkých ženách, co Tě zachránily v Berlíně, vezmi to vše i s notebookem a pak přesedni do KIA Seed, dostanete oba s Janou montérky a hrábě. Ti zelení trifidi všude kolem už zase útočí.
Tady každé ráno u rozdílení denního rozkazu sepsáno a přiděleno tolik úkolů a následně konstatováno, že ty včerejší splněny tak z poloviny. Kytka má rozděláno několik zakázek na sklo. Dnes ještě přípravu na výuku jogínské angličtiny pro Aničku Bogo. Včera celkem hezky ale ztracen den na semináři sklářů ve Skalici u České Lípy. Inspirace brusinky s křenem. Já bych dnes rád zmáknul frézování drážek do hrubě opracovaných dubových lišt na zarámování patlanic Tingatinga. Soused si přijde ohoblovat prkna na parapet. Má přijet bagr na cestu a základy pro včelín. Na čerstvý oddělek včel útočí sršni, nutno vypátrat jejich sídlo a zneškodnit. V neděli tu byla Terka a cestou na nedalekou rozhlednu jsme objevili právě bouranou stodolu a vyškemrali starý trám do jejího nově rekonstruovaného bytu. Nutno jej dopravit domů. Černej Tonda, Kytka a Jirka

21.12.2016 P.F.2017 Buď stále tak čilej a mějte se rádi. P3k

22.12.2016 Sluší ti to a dobře radíš, jen se díváš mimo toho, komu radíš. Pošli prosím přesnou adresu, někde jsem jí zašantročil. A pospěš si nebo nedostaneš Novoroční PF s takovou známkou, jakou jsi ještě neviděl. Pošťáci začínají stávkovat. Kdybych se neměl jako prase v žitě, vážně bych šel do stávky důchodců, ochromila by naše národní hospodářství do třech dnů. Přeplněné jesle, školky, nedostatek vyřezávaných štokrdlat, nenakrmení kocouři. To jen tak namátkou. Jirka a kocour Eda

28.10.2017 Ahoj, už víš z čeho upleteš košíkáři košík pro červenou Karkulku 27 cm vysokou? Oválný asi 5cm. Rukojeť vyjímatelnou aby se dala navléci do otvoru v dlani. Ber to jako závaznou objednávku. Vím, že to bude drahé ale premiéra se nezadržitelně blíží, vlastně čeká jen na Tebe.
Jirka toho času loutkař dvojčat

Čauky všichni, pes a karkulka. Dnes jsem zkoušel něco vytvořit, ale opravdu to nejde ani z malých proutků. A jiný materiál nemám. Vyřeš nákupní tašku pro karkulku nějak jinak. Ajem sory. P3k

6.12.2017 Na Mikuláše.
Moji milí venkované, na jmelí se chystám přijet s mnoha prázdnými krabicemi a doufám, že mi je někdo pod Tvým velením naplní. Na záření chodím každý den, ráno vyrazím v devět a vracím se domů tak o půl jedné. Dny mám tedy podstatně kratší. Unavený nejsem, zdá se mi, že jsem více ospalý a mám problémy se tam v čekárně nepoch..., protože mám přijít s plným močákem a oni mají vždy pravidelně půl hodiny zpoždění. Když mě pustí ze stroje tak fakt skoro běžím na toaletu. Budu tam chodit ještě v lednu. Kdyby to pomohlo, zaplať jim to pán Bůh. Mám už hotovou PFku, někdy příští týden ji budu rozesílat. Stromeček zajišťují naši mladí. Zase tu budeme mít tchýni, je chudák pořád sama. Včera nám tady za rohem vyhořely nějaké haly na obaly a zpracování odpadu. Bylo tady 16 požárních sborů a škoda je několik desítek milionů korun. Lítá sem do krmítka hodně sýkorek, asi bude tuhá zima. V troubě peču jehněčí žebra a na plotně vařím polévku z kostí. Už to všechno vidím na talíři.
Žijte spokojeně P3k

Dobré zprávy, to jako hledáte tchyni nějakého dědka? Aby nebyla chudák pořád sama. Ty žebírka Ti trochu závidím. Přivezl jsem si předevčírem z Prahy vlakem chleba a ukázal se mrcha plesnivým a jsem línej upéci si čestvej. Chudák kvásek zraje, bez dozoru v předsíni. Táta tvrdil, popřát si čas od času půst, neuškodí. Ale žebírka jsou žebírka. Dnes jsem vyřezal pár stromů do maňáskového a hotovo už je pět pajduláků. Jirka
P.S. Někam bych vyrazil do teplejch krajů. Je tu už dost sněhu, ale teče. Na jízdu na kole do sámošky se necítím.

26.2.2018 Ahoj do podmračené Prahy, jak je Ti? A co plánujete?

My kácíme a pálíme větve za slunečného počasí ale kosy jako na Alatau. Kytka se zrakvila při řezání jabloní a leží třetí den se zlomeným kotníkem v sádře. Necelý týden před svátkem všech nevěřících Tomášů a hlavně toho našeho nejmenšího, vyřezal můj spolužák k Malému princi i pilota, jeho literárního fotříka, Saint Exupéryho. Dopižlal je oba, tedy přesněji všechny tři, včetně zvídavé lišky, tohohle mrazivého předjaří, co se ta mrcha rtuť v teploměru za oknem v podkroví v Nedvajzu srabácky k ránu schovala do své dolní skleněné baňky a odmítla vylézt a měřit. Ani na rtuť už není spoleh. V Květíno podání:
Nedvajz. Jak jde život. Tuhé mrazy. Sýkorky a ostatní zpěvní ptáci, včetně strakapouda létají o sto šest ke krmítku. Pátek byl poslední den, kdy bylo možno řezat stromy. Naše stromy jsou staré a vysoké, pně již notně vydoutnalé. Jirka se podvakráte sekl do ukazováčku na pravé ruce a jako správný chlap se léčí sám či homeopatiky. To odpoledne jsme se poněkud poškorpili a já poněkud pyšná na první ostříhaný strom jsem opřela žebřík cca čtyři metry o dalšího staříka u silnice. Jirka seděl doma v sednici, nohy v elektrické botě a léčil ukazovák hypnózou. Větve odlétaly na vše strany. Musela jsem si však odskočit, sjela jsem po žebříku a seskočila z páté příčky do rigolu. Zlomený kotník, sádra ke koleni. Dost nepříjemná je snaha sanitáře ohnout nohu v kotníku do pravého úhle. Jedinou výhodou je, že Jirka, ač má bolavý ukazováček, (zvaný mukl), mě obsluhuje, včetně doprovodu na náš vzdálený, v mrazech velmi vzdálený záchod s několika překážkami v cestě. Pokračování příště... Mukl je muž určený k likvidaci, tedy spíše uukl
Květa a Jirka

Moji drazí (neboštíci)

Včera si Jana zadělala na 69, to znamená, že jsme oslavili jeji šedesátiosminy. Takovou starou babu mám na krku. Každý den ji musím masírovat šíji a ramena. Všechno ji bolí a už se těší na předdůchod.
Daroval jsem jí "hadí krém", snad jí to pomůže.
Děti se nám vrátily z Izraele. Byly tam jen na skok. Zkus to nekoupit, když je to tak levný. Snad žijí dobře a mají se rádi. To sice nevíme, ale alespoň bychom si to přáli.
Za těch mrazů jsem si chodil sednout na zahradu a sekal a sekal staré větve. Pak jsme to všechno postupně prohnali komínem. A vůbec jsem se nezranil i když jsem pracoval s ostrým předmětem a bez dozoru.
Dnes jsem byl s močí a cedit krev. Výsledky za 10 dnů. ????? Příští týden si prozměnu jdu nafasovat holtr a budou mě sledovat zase srdíčko. No lepší už to nebude. V sobotu jdu ke kamarádovi hrát poker. Minule jsem za 3 hodiny prohrál 27 korun.
Mrzne až praští, dnes ráno mínus 14, byl jsem v sámošce pro mlíko a blbě se dýchalo. Na jaře budem měnit v přízemí všechna okna. Musíme si sami demontovat vnitřní dubové parapedy, oni by to jinak vzali pilou. No to bude bordel.
Tak tolik NEWS FROM FROGSCRY
p3k a Jana

Rentiére, zkus refresh stránky, ve většině prohlížečů F5. Nebo přímo na http://www.paichl.cz/cestopisy/PeKu/Kapadocie_2018/Kapadocie.htm Jirka a cestovatel Eda

P.S.

Podezřele málo hrubek, to od korektura dyslektika jistě potěší.

Odesláno z nakousnutého jablka

Ahoj venkovane, fčely a zvířata, děkuji za vysvětlení. Přes F5 to fakt funguje. Svlékám převlek "lázeňského šviháka" a přesunuji se do svého standardního života. Zdravím P3k

P.S. PeKu neexistuje, je tam furt P3k

Můj drahý příteli, ostatní přátelé a zvěři. Opravdu nekandiduji na Praze 3 do zastupitelstva a tedy ani není možné mě volit na radnici Prahy 3. Děkuji alespoň za snahu mě na té kandidátní listině Prahy 3 hledat. Mí drazí přátelé, jsem však uveden na té strašné plachtě s kandidáty do zastupitelstva Hlavního města Prahy na kandidátce hnutí ANO, někde v druhé půlce. A tam mi můžete udělat křížek anebo hned čtyři. Mějte se rádi a nás trochu taky. P3K

P.S.
Přečetl jsem si esej o Polsku. Mohu jen posoudit vnitřní rozpolcenost pisatelky, nikoliv její pohled na popisované děje. Určitě se nedokážu vcítit do popsaných skutečností jako POLÁK. Každému dávám právo na jeho vlastní názor a jak řekl nedávno v ČT jeden renomovaný psycholog "Nesnažte se diskutovat o názoru vašeho protihráče. Snažte se s ním bavit o faktech. Vše ostatní je jen hodnocení a to může být různé".

Ještě k Tvému angažmá v politice. Na velké volební plachtě ANO jsem hledal samozřejmě taktéž, prohlédnu ji znovu. Koukal jsem asi jen na Tebou skromně avizovaná místa poslední. Promiň. Jen mám malé obavy, že z těch nebeských výšin nedohlédneš na opravy chodníku u Vás v Kotěhůlkách. To ale neznamená, že by jsi tam na rathausu nebyl ku prospěchu všech nás Pražáků i když se už dnes cítím spíše venkovanem. A ještě si dovolím upozornit na úskalí pojmenované v textu níže. Dost nerad bych posunul šanci Babišových koní na místech prvních, podobných panu Stuchlíkovi a to není zdaleka ten nejhorší. Shlédl jsem včera rozhovor s ním na DVTV. Sám se ale utápím jen v dětinských akcích vzdoru typu občanské neposlušnosti. Kocour Eda
P.S.
Chile oficiálně otevřelo turistickou trasu vedoucí 2800 kilometrů divočinou Patagonie. Trasa spojuje celou řadu národních parků, z nichž část věnovali chilské vládě američtí milionáři a soukromí ochránci přírody Douglas a Kristine Tompkinsonovi. Douglas Tompkins tragicky zahynul na jednom z patagonských jezer před třemi lety, jeho žena podepsala loni s chilskou vládou dohodu o předání chráněných území zhruba o rozloze Švýcarska. Neláká Tě to krapet.

11.11.2018 Ahoj do matičky Prahy ze slunného Nedvajzu, v den stého výročí konce Světové války, té prvé,
co nového na radhausu?
Nepřijedeš? Nevymlouvej se, že nemáš čas. Spát můžeš ve včelíně nebo v kuchyni u kamen. Od té doby co nám zlevnili vlak na čtvrtinu už autem kolem Vás nejezdím. Ty peníze ale měli jít na učitele. Důchodci si žijí nezaslouženě dobře za to co odvedli.
Potřebovali bychom ještě jednoho lesáka, co to umí s řetězovou pilou a sekyrou, to mám na mysli Tebe. V sobotu na Vás pane radní budeme všichni, včetně E&T a Eduarda tady v Nedvajzu myslet při druhém kole kácení dřeva na otop na zimu, snad mírnou ale kdoví. Šošoni ale hlavně Karel Krupajzníků, tahají z lesa pořádné fůry, tak se asi dívali na TV zpravodajství a my telku nemajíce máme tyhle poplašné zprávy jen z druhé ruky. Při prvním kole se nám moc nedařilo. Spadla nám, s Honzou a Tomášem, koruna jedné břízy na elektrické vedení nahoru na kopec ke Koblížkovi, a vytrhla jak bednu s pojistkami naší odbočky do chalupy, tak i rozvodnou bednu ze sloupu u silnice. Šťáva ale stále jde, takže svítíme i topíme. Na několika místech je teď kabel mezi sloupy na zemi a dvojčata přes něj musí skákat, instruováni, že se na něj nečůrá. Až přijedou ČEZáci tak je chci poprosit aby svěsili ze dvou sloupů vedení a porazím ještě další tři velké břízy. Že je to vlastně v jejich zájmu aby nemusili přijet za měsíc poznovu. Zelňák na sedmém schodu do sklepa našlapán opět křimickým. Dva pytle žlutých brambor od Vedrala o tři schody níže. A včera do pozdních nočních hodin jsme košerovali dvaadvacetikilovou krůtu a deset kilo bejka, vše již v mrazáku, na místo zmrzlin a jiných nesmyslů. Ve schránce nechala pošťačka vedle RESPEKTU i další číslo Babylonu, Studenského listu pro seniory a to je den hned nějak prosluněnější, lepší. Váš kocour Kýlák
P.S.
Kýla na pravé straně se pomalu už zahojila ale při pooperační prohlídce mi našli v Jilemnici provalenou i tu na straně levé a jsem objednán na půli února. Ale dost těch nemravných nemocničních zpráv. Díky pane Bože za každé další ráno. To říká tolerantní ateista.

Moji drazí lidé, zvířata, hmyze, vzduchu a vodo,
často na vás všechny myslím. I my si zatím užíváme mírné zimy a topíme zatím elektrikou a ne dřevem. Ani jsme na letošek žádné neobjednal. Před týdnem jsme se vrátili z výletu do Portugalska. Byli jsme jen na severu v okolí Porta, kouknout se na vinice pravého portského. Ale byli jsme i v pohoří Serra de Estrela, to je vysoké 2000 m a byl tam už sníh. Jezdili jsme půjčeným autem po památkách a po krajině. Celkově to šlo, ale zase žádný "pecky" tam nemaj. Když jsem se vrátil, zašel jsem k lékařce pro antibiotika a léčil se z té dovolené v posteli čajem a česnekem. Jana je furt unavená a nestíhá agrotechnické lhůty. Já vařím a překládám a chystám se na ještě jeden letošní výlet v prosinci na skok do Jordánska. Mějte se rádi a nás taky.
P3k a ta jeho

Ahoj do Prahy, jak to že jsi absentýroval na jmelí, když to máš za humny? P.F.ka 2019 celkem hezká ale jinak sprďunk. Jak to, že ty dveře ještě nemám ve zdrojových fotkách? A kolik takových sbírek dřevořezby máš ještě ve svém štrozoku? Kocour Eda

P.S. Co dát Jordánsko 2x na jaře. Tak laciné letenky, že to prostě nejde nejet a nenechat po sobě nějakou tu uhlíkovou stopu. Jedu s Hadem od 7-14 dubna, hned po kýle.

Můj drahý, až budeš mít trochu víc času a ne pořád jenom "jen projíždím do Nedvězí" nebo "jen projíždím do Prahy", tak si budeš moci prohlížet všechny moje zdrojové fotografie a vybírat co hrdlo ráčí. A stejně jsem rád, že se ti alespoň některé moje fotky líbí. Koukni třeba na ty dole a mám je samozřejmě i neupravené. V hluboké pozdněvečerní úctě. P3k

Ahoj do jistě taktéž Prahy slunečné, strejda Mrazík ( - 19st.C) nás s Edou přikoval ke kamnům a tak nezbývá než vyřezávat a číst. Narazil jsem na tuhle stránku

ebookbit.com

na které lze číst mnoho zajímavých knih ale za cenu čísla kreditky. Odůvodněno verifikací totožnosti klienta. Nic není zadarmo. Šel bys do toho jako znalec internetího prostředí?

Kocour Eda

Ahoj do Žabokřiku 645, mám převeliký problém, kdyby nešlo o život tak bych si Tě neodvážil obtěžovat. Zoufale hledám symboly světových stran kmenů Saharské Afriky, kde jsme spolu a s naším Tomášem onehdy bloudily. Jako konzultant Afrického kontinentu přicházíš v úvahu Ty velký cestovatel a jako znalec kartografie Žralok. Jistě máš na něj email. Předem dík
kocour Eda

Zkus, tam se vyřádíš
53 meilleures images du tableau African Symbols en 2019 | Africa art ...
https://www.pinterest.com/sho7on/african-symbols/
30 janv. 2019- Découvrez le tableau "African Symbols" de Marc-Aurele Aglébé sur Pinterest. Voir plus d'idées sur le theme Africa art, Šťastný lov
p3k

18.2.2018 Ahoj všichni chalupníci, tak mě dnes navštívil Tyčka. Všechno mi na sebe řekl. Opravil jsem mu počítač. Obrátí se na Tebe, potřebuje pomoc s www.strankama, jeho synáček mu je zablokoval. Žijte zdravě a spokojeně. V hluboké úctě Váš jediný (nikoliv jedinečný) p3k

Občas mi někdo udělá malou radost. I já občas chci dělat malou radost a tak nečekám až napíšeš a píšu já.
Na pár dnů jedeme do Sázavy. Koupil jsem dřevo na příští rok. Ještě jsi neposlal rozměry hlavy. Čmeláci ještě nelétají, ale my už jsme si dali kávičku na zahradě. To víš, já jsem takový peněžník amatér a tak ti posílám pár (pro mě) zajímavých údajů Českého statistického úřadu - příloha. Stavěl jsem se u předsedy parlamentu ČR Vondráčka a ptal se na Tebe. Neřekl mi o tobě nic, co bych už nevěděl - příloha. Nikomu to ale neukazuj. Žijte zdravě a radostně. p3k

To jsi mě opravdu potěšil, že taky někdy napíšeš. My s Eduardem celý dnešní den smolíme deník z Le Mans z minulého týdne.

Obvod hlavy kolem čela, babky v šátku cca 20 cm. V pondělí večer nebo v úterý ráno bych se s dovolením zastavil pro protahovačku, budeš li doma. Přivezu ti ukázat křesadlovou dvouhlavňovou brokovnici z roku cca 1860, řádně orezlou. kocour Eda

Čauky, v pondělí budu k mání doma tak od 10:00, dřív né v úterý budu k mání doma od rána do cca 16:00, tak se zastav, počítej s tím, že je to děsně těžký, ale něco vymyslíme. p3k

Re: A ještě jeden článek aby se Ti nezkrátil žíly
Ahoj plantážníku, domkaři, včelaři, vesničane, šťastný dědečku, článek cos mi poslal jsem si znovu přečetl a věz, že: STEJNÉ ARGUMENTU "PRO" BYCH NAŠEL "PROTI". Vidím to tak, že stav je naprosto ovlivněn světem peněz. Prostě to všichni pěstují proto, že na tom vydělají slušné peníze. Nedávno měl rozhovor ministr životního prostředí a řek do kamery "vy všichni, kteří máte plnou pusu hesel o ochraně přírody a životního prostředí s tím skončíte, jakmile to ovlivní váš životní styl, zvyklosti a vaše peníze". Kdybych měl někdy obhajovat řepku, tak bych vypíchnul z článku to co je červeně (příloha). Kdybych měl hanět řepku, našel bych tam stejné množství argumentů. Ale musím si vzpomenout na svou návštěvu Afganistánu kde mi jeden hadrář, co pěstoval mák na opium řekl: "Dejte nám jinou plodinu, na které vyděláme stejně jako na máku a garantujte nám, že si ji od nás budete 20 let kupovat. A my i budeme pěstovat." Svět peněz nelze porazit a morálka a emoce tam nefungují. Promiň, že jsem se tak rozepsal, ale nedávno jsem měl takovou diskusi..... p3k

Děkuji "starý brachu" všechno jsem si pomalu a pečlivě přečetl (oba články). Je to oboje částečně popis, částečně subjektivní pohled a částečně úvahy pisatele. Ale ani z jednoho článku jsem nebyl dost moudrý z toho, jaký je vlastně postoj pisatele k probíhající situaci. Ono mít vlastní názor je něco s čím absolutně souhlasím. Uvidíme jak to všechno dopadne. Paní profesorka Válková (bývalá ministryně spravedlnosti) mi něco vysvětlila a je třeba čekat a čekat a nevynášet soudy a rozsudky. A shodnul jsem se s ní v jednom "Kdo je ten, kdo povýší morálku nad zákon". A jestli jsou blbé zákony, tak ať je někdo zruší nebo změní. Až budeš mít více času, tak to prodiskutujeme. A jsem rád, žes mi to poslal, p3k

Milí Paichlové, Paíchlata a Paichlíčata, děkuji za vaší snahu, poslal jsem to (ty drony) na všechna nádraží, tak se to snad někde okotí. Není třeba u nikoho tlačit na pilu. My s Janou teď cestujeme z ložnice do obýváku a maximálně na záchod, protože Jana sebou minulý týden sekla při nákupu na mokré dlažbě a hodně to bolelo. Následovalo "to určitě nic není", ale bylo. Následovala Bulovka ortopedie, pan Rentgen řekl, že má natržené vazy. Ortéza a klid týden v leže a pak 4 týdny moc nechodit a šetřit. Týden je pryč a stav je podobný jako na začátku, protože paní inženýrka prostě ležet nebude. Někdy jsou baby na zabití. Kdybyste měli na chalupě něco na rehabilitaci, zařadím návštěvu vašich lázní na konec léčebné kůry. Jů ár enytajm velkcham, protože se my (ONA i JÁ) teď asi moc hýbat nebudeme. Pozdravy všem co o pozdravy od důchodců stojí. P3K

25.říjen 2019, tak už jsem doma ...
Ahoj venkovani a zároveň Pražáci, děti, včely a pes,
už jsme doma, lížeme a doléčujeme si exotické šrámy. Je hezky a práce na zahradě nepočká. Přesto jsem se chtěl vyhnout tomu, že mi zase budeš nadávat a tak si dovoluji Ti sdělit, že to máš hotový. Jen obrázky si budeš muset upravit na velikost a rozlišení, které vyhoví.
Hezké dny, p3k

Dobrá zpráva, venku se už chystá mrznout a u nás je zatopeno. Vemte rychlé gumy a fofrem to za tepla přivezte. Upeču štrúdl, ten s čárkovaným ú.
kocou Eda

22. 11. 2019 13:52:15 Terka Ti posílá přebalovací podložku pro mimino, mám to zítra přivézt cestou do Nedvajzu? A na chalupě mám ještě dva košíky s nohama. Vlastnoruční výroba, ale vrátit!
dědek J.

Můj jediný venkovane a loutkaři
1 - to budou fotky od Tyčky z našeho skautského oddílu nebo Tlupy
2 - podložku přivez
3 - košík přivez a fakt vrátím
Děkuje všem, budoucí dědek p3k

Pomalu se nám to tady hromadí. Košík, nohy, dvě židličky ke stolu. Jednu budete mít u sebe druhou u Evy. Žádné odmlouvání a smlouvání. Vše musí být dvakrát, abyste to nemuseli pořád stěhovat. Jsou modré tak to asi bude muset být kluk, i když to tě lituju, holky jsou starostlivější. To ale na mě nepráskni našim Tomášům. Pro dětské postýlky si ale budeš muset zajet, ty se nám do našeho velkého vozu už nevejdou.
Kocour Eda

29. 12. 2019 Tak jak? Už jsi dědek? My tady všichni kolem stolu jako na trní a V Žabokřiku ticho po pěšině, jako by se nechumelilo. Ještě před devíti měsíci, když jsem se s Evou u Vás náhodou potkal, dotíral jsi na ni. „Už na tom pracujete?“ Celá se chudák rděla pod palbou Tvé neomalenosti a teď děláš mrtvého brouka.

Moji drazí, tak jste se dočkali. Bohužel jsem se dostal do kategorie lidí, o kterých už se může říkat. "Ten zapkšlej dědek." Dnes (v neděli), je jí 8 dnů. OLIVIE, 49 cm, 2,77 kg. Toho času ještě na pozorování U Apolináře s maminkou. Včera jsem s malou mluvil, dost mlčela a vůbec po mě nechtěla opakovat slovo rum. Tolik news, p3k

1. únor 2020 Dobré ranko P3Ku, ta tvoje hlavička babky s drdólem pro to velké maňáskové E&T, dobrá práce jest. To jako pro začátek trocha toho medu kolem vousů řezbářových. Údělem těch úspěšnějších a šikovnějších jedinců mezi námi je, že musí chca-nechca pokračovat až do roztrhání těla a prasknutí posledního mozolu svého. Když ale na takový výtvor jejich narazí v popelnici čirou náhodou magneti, tak s ním třeba ani nezatopí, ač marast venku panuje, neb mají oni vkus vytříbený. Vezmou jej pěkně na Kolbenku a po několika prostřednících tichou poštou pošlou výtvor takový štandopéde pod kladívko licitátorovo, třeba toho u Sothebyho v Yorku Novém. Zkrátka těš se, vykoledoval sis zakázku další. Nedostává se nám zoufale draka tříhlavého zelného. Asi tak 30 cm od ohnivých plamenů z tlamy po špičku toho nejdelšího ocasu jeho. Ale nemysli si, že to odflákneš jen 3 hlavami. Pěkně vyšpekuluj i mechanizmus závěsných křídel, třech ocasů a kloubů všech. Zanedlouho budeš vytěžován vlastním prapotomstvem, tak sebou hoď. Svět dycinky hnala vpřed touha vytvořit cosi, co když náhodou čirou vyhrabáno bude třeba z popelnice, poslouží ještě dalším generacím lidu popelnicového. Ty si to dají třeba na kredenc, jako onehdá tu Venuši Věstonickou. Nebo si na to dřepnou ku hře šachové. Nebo si s tím ukrojí chleba krajíc. V úctě Tvůj téměř ve všem následovník
J.

12. únor 2020 AHOJ VČELAŘI, ŘEZBÁŘI, UDRŽBÁŘI, KUCHAŘI A ......
Prosím Tě, až budeš mít chvíli čas, mohl bys mi jako absolutnímu neznalci napsat nějaké vysvětlení jak se pověsí web? Jak se to dělá?
Ale jednoduše, prosím, jsem jen prostý ekonom.
Ď
p3k

12. únor 2020 Pozdravení z prosluněného Nedweisu Tobě i všem Tvým potomkům a prapotomkům.
Špekuluji právě nad důstojnými hnáty a poprsím pro Tvoji hlavu babky.
Včera drezura našich dvou skokanů. Brzděni byli jen ušisky od jednoho králíka řádně vypůjčenými. Abych tak úplně nevybočoval, nelenil jsem a taktéž si jednu lyžařskou masku „Vítr z hor“ z kvelbu od Číňanů opatřil.
Ale nazpět k Tvému dotazu. Načtení – upload vlastních webovek na webhosting se nejčastěji provádí nějakým proprietárním nástrojem hostitele, ve Vašem případě Seznamu. S tím nemám žádné zkušenosti. Nebo obecně službou FTP. Já osobně používám Total Commander (dříve Norton Commander, který jistě znáš), ten má tuto službu zabudovanou. Je k volnému stažení na Slunečnici. Postačí zadat do pravého okna adresu umístění a zalogovat se heslem, zřejmě též zaslaným od Seznamu. Následně přetahovat = kopírovat pomocí F5 zleva doprava přenášené soubory nebo celé adresáře. Nepodaří-li se, pošlete vše a zkusím to odsud. Předpokládám, že máte zakoupenou též doménu.
Kocour Eduard

Můj drahý loutkáři,
děkuji moc za návod. Moje známá by se měla u mě zastavit v pondělí ráno, tak to vyzkouším a dám Ti vědět. Pozdravy všem dobrým lidem, včelám, broukům a havěti.
p3k

27.březen 2020 Tak jak to zvládáte Vy tam V Žabokřiku ? Na babičkování to není zrovna příhodná doba.
Před třemi nedělemi se sem do wádí přesunula skoro celá famílie. Naštěstí mohou všichni pracovat na dálku. Jen Tomáš a Honza tu mají moc pomalý upload, tak poustevničí v Praze. Včera skončily, snad už definitivně mrazy a tak se stěhuju na nocleh do včelína. Ve sklepení jsou ještě brambory a dva zelňáky. Pečeme si chleba a děláme sýry a jogurty z mléka od sousedovic krávy, co nám každé ráno v bandasce přistane na zápraží, tedy přesněji donesené dvěma cikáňaty, co si před čtrnácti dny adoptoval soused Karel. Ten vypomáhá všude v údolí, zatepluje podkroví, staví terasy atd. Prošvihnul chudák žádost o příspěvky a tak tenhle bohulibý projekt financuje z údolních penzí. Od druhého Karlose Krupajzníka vyfasovali z půdy dva malé bicykly. Jinak se ostošest šijou roušky. Soudržnost, solidarita a nárůst vzájemné empatie v téhle nelehké a komplikované době je dech beroucí.
Do Lidlu nám naše Terka povoluje zajet na nákup jen jednou týdně. Drží tu kázeň rukou pevnou.
Není za co utrácet, tak s Bogem rozjíždíme úplně revoluční projekt nezávislosti na ČEZu, fotovoltaiky synchronizované starou UPSkou ještě ze CT. Vše zavěšeno na našem jižním štítu chalupy. Je na tom ještě spousty experimentální rachoty. Ale to je úplně zanedbatelný projekt s inkluzí těch dvou cikáňat. Klobouk dolů. Karel má svoje čtyři děti, dobře vychované, Mirka dvě a tyhle dva nové přírůstky. U Bogů čtyři děti. Velikonoční koleda by v rouškách byla úsměvná a fotogenická ale budeme ji muset odpískal. S Karlem máme od včera ještě jeden projekt, ohradu pro jeho ovce a jednu krávu na našem neobdělávaném cancouru směrem dolů k Nedvědům. Cca 30 arů. Pomůžu mu s vykácením. Z tenčích buků uděláme kůly, a mám slíbený z Plzně ohradník. Zbytek dřeva na otop si rozdělíme na půl. Předevčírem jsem ale sletěl z jabloně s motorovou pilou zavěšenou na karabině u pasu. Ta se zabodla do svahu a ohnula si chudák lištu. Ta už je ale objednána nová ad pánů Stihlů a dnes prý přijde. Ani dlouhé ani krátké nůžky za páskem se do mě nezabodly, tak už se trochu belhám okolo chalupy a Kytka tahá všechno sama, proto mám čas na tyhle vejšplechty. Vše se snažíme zdokumentovat pro pokolení příští.
Koronaviru zdar a tešíme se na Vás až se uvidíme, Jirka

Ahoj všichni venkovani, děkujeme za zprávy a jsme rádi, že žijete v poho.
Tak abych přispěl k naplnění tý vaší bubliny, ve které žijete, tak vám taky něco řeknu.
Tak zaprvé - na zahradě na smrku už několik dnů žije naše Rozárka, to je pták z pohádky Tři oříšky pro Popelku. On je to vlastně dost velký kalous ušatý. Každý ráno jdu hned kontrolovat, jestli se Rozárka vrátila domů. A když tam zase sedí, tak je to radost. Jana babičkuje a chodí jezdit s kočárem a větrat Olívii. Já na to nejsem.
Už jsme začali sezónu, a když bylo teplo a sluníčko, tak jsme si dali první letošní kávičku na zahradě. Nad námi spala na borovici Rozárka a bylo dobře. Koupil jsem palivové, již nasekané dřevo (olše, topol). Tak to přivezli a složili to před garáž a tam to nechám celé léto na sluníčku vysychat. Prej za rok zase bude zima, tak se musím starat Jana ušila pro celou rodinu roušky, teď pauzíruje, odpočívá a vstává ráno v 9 hodin. Udělali jsme nákup pro tchýni, aby nevystrkovala nos. Účet byl asi 70 cm, tak snad má dost na dlouho. My vyjídáme mrazák. Vařil jsem daňka na čatní, dost dobrý. Teď peču bůček v marinádě. Taky jsem uvařil hrnec houbové omáčky a měli jsme to s různejma přílohama.
Včera jsem byl na kontrole u lékaře URO. Prej dobrý. Taky jsem byl na kontrole u lékaře KARDIO. Prej dobrý. Chtěl jsem na nich, aby mě poslali za ženskejma do lázní, ale neuspěl jsem. Máme koupenej pobyt na začátku května v Božím Daru, ale myslím, že do té doby ubytování nepovolí a že nikam nepojedem. Teď si dám kávičku s vaječným likérem a budu koukat na zprávy. Všichni mi zakazujou kamkoliv chodit, že prý jsem ohrožený druh, jak říká ve filmu „C'era una volta il West“, po našem „Vtedy na Západe“ Henry Fonda. Dočetl jsem všechny knížky a dodělali jsme s kamarádem film o historii našeho oddílu. Vlastně mám všechno hotový. Čeká mě udělat nějaký stojan na kytky. Pomalu, pomalu to půjde.
Myslíme na vás, opatrujte se, množte se, mějte se rádi a nás taky, p3k

14.květen 2020 Co vnučka? A nechci slyšet nic o tom, že přebíráš výchovu až pobere více rozumu.

Tak abys to vechno věděl:
* vnučku občas vidím a již nyní ji učím správnou výslovnost základních slovíček, které bude potřebovat, začal jsem slovy -rum, rum je dobrota, remorkér, ropucha a další...
* jink ji nechovám, nepusinkuju, nehladím a neosahávám
* v obličeji zatím vypadá dobře
* chutná jí
* babička ji pravidelně přiváží a dáváme si potom všichni tři na zahradě kafíčko
* na smrku se uhnízdili straky
* je sucho
Mějte se rádi
p3k

20.července 2020 Dub je neřád, nech řádně vyschnout, alespoň 3 roky. Má kyselé dřevo a žere železo i litinu kamen. Cestování s dvojčaty po okolí jsme na chvíli krapet omezili. Od časného rána naloženi v bazénu se solární filtrací. Musk ten patent nechce koupit, tak ať si škubne. Nastěhovala se k nám užovka notně gravidní, tlustá jak ruka.
Nedweis zdraví Olívii.

15.říjen 2020 Můj převeliký venkovane, v těchto nepříliš optimistických časech jsem vděčný za každou zprávu. Děkuji Ti jménem rodiny. Co se tedy děje u nás:
* já jsem vytvořil CDéčko Wabiho a Mikiho Ryvolových z nahrávek koncertů, které jsem kdysi pořádal u nás doma na Pankráci. Kamarád mi to převedl z kazet do elektronické verze. Tak tu na Tebe čeká nebo někdy jindy někde jinde. Je to syrová nahrávka, ale jsou tam i písně, které jsi možná nikdy neslyšel.
* vrátili jsme se z týdenního pobytu na Vysočině, prošli jsme si hezké údolí Doubravy a pochodili po okolních lesích, leč houby tam na nás již nečekaly, byly tak nějak zachlazené
* Jana pravidelně hlídá naši nejmenší, protože naše emancipovaná dcerka 2x týdně distančně učí, udělá si vždy doma studio před prostěradlem a valí asi 60 studentům do hlavy myšlenky o tom jak zpracovávat maso
* viděl jsem vystoupení paní Němcové o tom jak "bude v senátu střežit demokracii, které je u nás velmi ohrožená", a tak jsem sedl a napsal si pro sebe pár řádek (v příloze). Protože jsi jeden z mála, které znám, který připouští, že lidé mohou mít různé názory, posílám a nic tím nechci říct.
* Možná, že ty moje úvahy ti zase vnuknou myšlenku "jeden můj známý si pro sebe sepsal svoje argumenty, jak u nás není až tak moc ohrožena demokracie". A neházej po mě tvrdý chléb a kameny, já na veřejné diskuze moc nejsem, ale s tebou se nebojím.
* jsem velmi obezřetný v pohybu na veřejnosti a vlastně nikam nechodím. Teď mi volali, že si mám vyzvednout ortopedické boty, tak vyrazím do metropole a spojím to s očkováním na chřipku.
* chtěl jsem očkovat i Janu jako samoplátce, ale doktorka řekla, že pro ni nemá
* dnes mi dcera dala k obědu španělské ptáčky z daňčího masa, dost dobrý
Snad Ti tyto zprávičky přinesou taky malou radost
Myslíme na vás a zdravíme Tě, Ji a Ho
p3k a Jana

Tvoje zprávy jsou takové pohlazení po duši. Ale pěkně popořádku. Ohroženy jsou teoreticky všechny Tvoje body. Jedna z nejdůležitějších pojistek je stále ještě fungující nezávislost tisku. Co mě ale v poslední době nejvíc vytočilo, je obojaký postoj našeho premiéra vůči opozici v Bělorusku. Tedy přesněji nepřijetí delegátů na schůzce V4 s Orbánem a tím pšonkem, třetím problematickým z toho spolku. I kdyby se na hlavu postavil, stálé balancování na hraně zákona, mlaskání při hrabání pod sebe a hlavně jeho minulost ho dycinky dohoní.
A teď zprávy z domova ve fotomomentkách. Děti tu pracují na home office. Ráno se někteří z nich odhodlají a nastartují skokem do ledové vody a u dna na bobku si počítají do dvaceti. Přiznávám bez mučení, málokdy se přidám. Stále hlídáme děti dětí a je to radost. Vždy máme přistaveno auto s dětskými sedačkami a plnou nádrží. Plnou lednici. Brambory už jsou ve sklepení, cibule taktéž a pro zelí do dvou zelňáků musíme teprve zajet do Křimic. Soused zabíjel bejka, tak ani mrazák nezeje prázdnotou.
Obhajobu demokracie musím na chvíli srabácky odložit. Pracuji totiž právě na dvou bakeliťácích věhlasné značky klapcvrk pro dvojčata. Aby si mohla sdělovat, ve své dvojčatovské řeči, ta svá nejtajnější tajemství. Jesus je za dveřmi. Ale to Ty jistě chápeš. „Jsou přeci našeho rodu, taktéž dobrodruzi.” Malá čorka od Barona Prášila. Stále nemám vyřezané prsaté tělo k té Tvé krásně originální hlavičce babky. Asi mi budeš muset přijet helfnout, jinak premiéra Červené karkulky už do vánoc nebude.
J.

Ahoj sinologové,
malé zamyšlení a prosba o pomoc.
Jako čtenář hloubavý, trénuje svoji empatii vůči osobám ve svém okolí ve světě reálném, tak malý šachista rozvíjí svoje mentální strategie, přemýšlí komplexně několik tahů dopředu, odhaduje a nasává strategii toho na druhé straně šachovnice. Učí se ofensivu útokem a současným rozehráním ebenových i slonovinových protagonistů ve všech koutech hracího pole současně, od pióna po krále a maximum jich zapojuje do boje. Jinak ztrácí schopnost komplexnější analýzy a snadněji podléhá populistům, jejich hoaxům. Následovat může neúprosný úpadek demokracie včetně jejího nedílného práva na protesty, stávky a občanskou neposlušnost. Uč proto své ratolesti této hře královské. A proto taktéž nezbytno je vyřezávat šachové figurky nové i restaurovat ty staré, nádherně ohrané. Mám právě jednu kompletní, notně poničenou sadu v pazourech. Figury jsou vyřezané ze dřeva olivového, černé obarveny tmavým šelakem. Král má 12 cm. Podle žabožrouta, který mi je před rokem prodával u svého prostěradla v Normandii a se dušoval - Francouzky, že je dovezena z Číny ve čtyřicátých letech. Moc se mi to nezdá a v té jejich hatlamatilce, ke své hambě dokážu pochytit jen pár sprostých slov. To tam zrovna bojoval Čankajšek a moc Frantíků se tam tehdy nedostalo. Nemáš náhodou ve svém okolí někoho, kdo by s datací podle fysiognomie, drdolu královny, zástřihu vousu a copanu střelců a pionů mohl pomoci?
Posílám tento dotaz i Tyčkovi.
Dík
Jirka

15. května 2021; Přijeďte, v neděli je první blešák po koronáči kousek od nás v Držkově. Jirka

Nepřijedeme protože :
1- už nemám žádnou chalupu a nemám to kam dávat,
2- doma už mám plné zdi a nemám to kam dávat,
3- nemám sklep a nemám to kam dávat,
4- mám zakázaný cokoliv kupovat,
5- nechci Ti dělat konkurenci určitě bychom chtěli kupovat ty samé věci,
6- je mokro a chytil bych rýmu od nohou,
7- takových blbých argumentů mám ještě tucet.
Všechny zdravíme. P3k

Á propós, čirou náhodou jsem narazil na tvůj portrét, na dóze pro kaligrafické štětce. Brnkáš tam, jako jeden ze sedmi mudrců na nějaké brnkadlo. Řezba do zimostrázu. Vzor pro sedm samurajů a později i sedm statečných.

7. srpna 2021; ... Nejlepší knihu, jež se na téma demokracie v poslední době objevila, napsali Daron Acemoglu a James A. Robinson. Jmenuje se The Narrow Corridor (Úzká chodba) a na otázku v ní odpověděli s velkým vhledem. Píší, že pro každou společnost je prvním krokem jednoduše zavedení nějaké míry pořádku a stability. Dějiny jsou plné míst, v nichž dominují gangy, váleční vůdci a kmeny a kde stát nikdy nedokáže skutečně konsolidovat moc a vládnout. To byla minulost Afghánistánu a může to být i jeho budoucnost. Pokud je politická stabilita vzácností, je liberální politický řád ještě vzácnější. Jedná se o formu vlády postavenou na ideální rovnováze. Vyžaduje stát, který je dostatečně silný, aby mohl účinně vládnout, ale ne tak silný, aby zničil svobody a práva svých obyvatel. Autoři knihy takový stát nazývají „spoutaným Leviathanem“ (obraz biblického monstra jako metafory mocného státu použil Thomas Hobbes). Aby mohly společnosti dospět k liberální demokracii, musí se protáhnout „úzkou chodbou“, která umožňuje státu ustavit svou moc a zároveň dovolí občanské společnosti, aby se proti němu prosadila a bojovala za svá práva. Obě složky vytvoří jemnou rovnováhu mezi stabilitou a svobodou. Západní země uspěly, protože se jim podařilo vybudovat silné státy i silné společnosti. Jak Západ k rovnováze dospěl? Autoři zmiňují dvě protisměrné síly. Nejdříve je tu dědictví římské říše, jež nabídla instituce, zákony a tradice umožňující nastolení řádu. Potom přicházejí na řadu severoevropské kmeny, které mají kořeny v rovnostářských shromážděních a tradici zpochybňování mocných lídrů. Zápas mezi šlechtou a vladaři – a později, dodal bych já, také mezi státem a církví a mezi stovkami států, vévodství a knížectví ve středověké Evropě – pomohl růstu a rozkvětu individuální svobody. Nejedná se tak o nějakou kulturní nadřazenost Západu, spíše o výjimečnou podobu jeho dějin. I v jiných částech světa byly některé země schopné dosáhnout podobné rovnováhy, například Indie, Jižní Korea nebo Kostarika. Průchod je ale úzký, a to je postřeh, který umožňuje pochopit, jak křehká liberální demokracie skutečně je. Proto jsem si také v devadesátých letech, když jsme se radovali z prvních voleb v zemích v nejrůznějších částech světa, všiml fenoménu „neliberální demokracie“, tedy zemí, v nichž zvolení lídři systematicky zneužívali svou moc, upírali lidem jejich práva a vyprazdňovali podstatu liberální, ústavní vlády. Od té doby se bohužel jejich výčet prodloužil a ocitly se na něm i západní země jako Maďarsko, zavedené státy jako Indie a některé další, třeba Rusko, jež se jednoduše proměnily v diktaturu...
rozumy od nějakého pana Fareed Zakaria pro Respekt

8. srpna 2021; Ahoj venkovane,
od Tebe si přečtu rád cokoliv. Já asi nejsem ta úrodná půda, na kterou by podobné eseje měly dopadnout. Jsem v podstatě jednoduchý člověk a obdobným filosofickým úvahám moc nerozumím. Nedokážu se prostě pohybovat v přenesených výrazech "úzká chodba, liberální demokracie, pravice, levice, dědictví říše římské, vyprazdňovat podstatu liberální ústavní vlády, boj občanské společnosti za svá práva.... a mnoho dalších hesel (rozbouřené moře, potácení se nad propastí)".
Napiš mi, co fakt nemůžeš a nemáš a která svoboda Ti opravdu chybí, pokud souhlasíš s tím, že bys mohl žít v silném státu (viz text). Včera jsem v TV slyšel názor, že Čína ohrožuje naši bezpečnost. Fakt? Jak? Jsem spíše ctitel faktů, grafů, statistik... Většina informací ve veřejném prostoru v poslední době jsou komentáře, pohledy, úvahy. Na ty má každý právo, ale já s nimi nemusím souhlasit. SVOBODA JSOU SLOŽITÉ (spíše filosofické otázky) a nejsem zastáncem jejich řešení na jakýchkoliv veřejných sociálních sítích. Proto ani svém facebooku žádné diskuze nevedu.
p3k

7. září 2021; Ahoj podhorský venkovane
* doufám, že jste všichni zdraví a máte nasušené a zavařené plody a houby
* vrátili jsme se po týdnu z Vysočiny, hub bylo velmi málo
* jsem ateista a článek "demokracie a náboženství" je pro mě příliš filosofický a jeho základní myšlenka vzdálená,
* osud společnosti bych nespojoval s oslabováním víry mladých lidí
* na náboženství mám určitě svůj názor, ale spojovat náboženství s chápáním demokracie je pro mě mimo mísu, náboženství je s demokracií naprosto v rozporu ( viz desítky historických událostí), navíc bylo náboženství vždycky spojeno se současnou místní vládnoucí třídou (od primitivních kmenů, přes Maye a Vikingy až po křesťanství)
* musím posekat zahradu, umýt auto (vypadá jako po průjezdu bahnitou džunglí, zalejt ibišky, sklidit ostružiny ....), težkej život důchodce
* našel jsem svoje povídky z mládí a přepisuji si je do PC
* Jana se rozhodla uklidit v kůlně, ale moc jí to nejde
* všechno dřevo mám rozštípaný a pod smrkem, bolely mě záda
* chystáme se zase ne prodloužený víkend, snad si ty houby už konečně uvědomí, že by měly růst
Myslíme na vás a zase se na vás těšíme.
P3k

2.července 2022 Ahoj venkovane, měl jsem náročný týden, včera jsem se vrátil z Lisabonu. Už vím jak to vypadá na nejzápadnějším mysu evropského kontinentu. Vrátil jsem se do junáckých let. Spánek na lavičce u nádraží ve Vídni přerušil déšť. Zavzpomínal jsem nechtěně na svá mladší léta, kdy jsem jako vágus spal kdekoliv, měl jsem vše dobře naplánováno i s časovou rezervou a při návratu jsem chtěl počkat ve Vídni na nádraží na ranní vlak do Prahy, ale ouha, ti hajzlové celé nádraží v noci na pár hodin totálně uzavřeli a všechny vyhnali, skončil jsem jako za mlada na lavičce před nádražím. K ránu přišel déšť a bylo po spánku. Dnes již vykoupaný, oholený, najedený, napitý s nohama na židli u kávičky, prostě pohodový život českého důchodce.
Srdečně zdraví váš jediný P3K

26. února 2024 pro info jeden čerstvý diskurz s P3k

Nazpět k tomu tvému amíkovskému videu. Celou hodinu se točilo kolem tématu, zda není ohrožena svoboda projevu a kde jsou její hranice. Tvé obavy nějak nijak nesdílím. A asi nějak podvědomě se vyhýbám médií a zdrojům kde je příliš barevná, trochu i vulgární reklama, zaměřená na čtenáře bulváru. Nezřídka se tam objevují konspirační teorie, které ignoruji, ba přímo nesnáším. Není lepší mít odvahu, že si vydělám na živobytí investigativní novinařinou, jako to dělá Petra Procházková v médiu, které myslím není financováno ze zahraničí a podobnou reklamu nepotřebuje. Precizně cituje své zdroje, a když jsou fakta neověřitelná, tak to přizná. Takové médium má dostatek platících předplatitelů. Ale jsem asi trochu zaujat, protože ji miluju. Tak tedy na závěr, na cenzuru je pravděpodobně většina našich vrstevníků, za těch nedávných jednačtyřicet let hodně alergická. Ale fandím všem fandům, kteří se pokoušejí hoaxy odhalovat. Je to často tak trochu až nemožné a také facha sisyfovská. Vše je ale, jak my matematici říkáme, statisticky odhalitelné. Médium, které nachytám na špeku a příliš často šlape vedle, řádně, jak to jde prolustruju a následně už ani neotvírám. Času je málo, je drahý, musím vyřezávat.

Budeme-li to řešit za takových 5 let, pak už tam budou bojovat naši vojáci, protože Putin se nezastaví ani v pobaltských státech. Řekni mi jediný argument, čím se dnešní situace liší s naivním ústupkem Hitlerovi při Mnichovské dohodě. Oba dva zachraňují svoje menšiny, oba vzešli ze “svobodných” voleb. Velký jeho učitel báťuška Džugašvili mu prozíravě a vizionářsky k tomuto imperiálnímu záměru připravoval půdu už před druhou světovou válkou promícháním svých porobených nebo spíše kolonizovaných národů aby bylo vždy, bude-li to zapotřebí, zachraňovat. A tohle zachraňování obhájit před příliš korektním svobodným světem. Angličané, Francouzi i Američané spoléhali na to, že to Hitlera uspokojí a dál ve svých imperiálních ambicích nepůjde. A západ si v roce 2014 říkal totéž a dál od Putina bral ropu a plyn. Jak jsem vždy obdivoval mámu Merkelovou tak tohle jsem od ní nečekal, že se jí nepodaří ukočírovat svoje spolupartajníky, přestože vyrůstala uprostřed toho socialistického marasmu.

Velmi s tebou nesouhlasím! Ano, princip Mnichova by se teď hodil, velmoci by se měly sejít a rozhodnout o Ukrajině a postavit ji před hotovou věc. Ukrajinský národ zdaleka není tak sjednocený jak myslíš... viz miliony Ukrajinců v cizině, kteří nechtějí s bojem mít nic společného. A znovu připomínám, že Ukrajina v ŽÁDNÉM případě nemůže zvítězit vojensky, to říkají všichni, kteří by tomu měli rozumět. A o Ukrajině již nebudu psát. Tvůj P3k

Dost smutná vize Tvoje je. A aby k tomu nedošlo, musím občas poslat nějakou korunu na drony pro ukrajinskou občanskou společnost, jež podle mě zafungovala jako nezpochybnitelný pilíř státnosti. A ke všemu to v hospodě nemůžu probrat a s Tebou také ne. A to do naší knajpy zavítám s železnou pravidelností každých pět let.

Kudrnáči všech zemí pročesejte se!

Tvůj věrný eurohujer.

Ale to je velká mýlka. Se mnou můžeš kdykoliv a kdekoliv a libovolně dlouho ale prosím již né písemně.

Na velikonoce léta páně 2024. Vyzvedni prosím u Květy a dalších osob ženského pohlaví vajíčka a řekni přitom moji pomlázku. Na zadeček šupy dupy dup....ať tam nemáš ani chlup....dej mi něco za odměnu.....jinde už nic neseženu.......Příležitostně si vajíčky vyzvednu. Hezké Velikonoce vám všem.

domovská stránka

Zápisky Jogínovy 1

Zápisky Jogínovy 2

Zápisky Jogínovy 3

Zápisky Jogínovy 4