Ural
Je pozdní odpoledne, venku je již několik dnů pod mínus desítkou stupňů pana Celsia.
Mrcha rtuť se schovala tam někde hluboko pod modrou nulou do takové stříbrné křivule.
Jirka vypil Nepálské kafe po páté a vytáhl starou omšelou ideu, že bych měl napsat něco o tom, jak jsme jezdili na Ural. Jsem slabá povaha a tak jsem mu podlehl a pokusím se něco napsat. Je to ale dávno a dávno, tak jak se píše v pohádkách.
Předmluva
Jednou jsem v Leningradu (už z toho je vidět, jak je to dávno) našel obchod s turistickejma mapama a nakoupil jsem všechno. Mezi tím byla i mapa Uralu.
Byla nejpodrobnější, kterou jsem kdy viděl. Ale mluvit o ní jako o mapě je troufalé.
Je dlouhý přes 2000 km a vešel se na jeden tiskový list.
Na druhé straně přehledné mapy bylo několik podrobných výřezů a mezi nimi i ta část, kde se nalézá nejvyšší hora Uralu Narodnaja (1894 m).
I přesto že se jednalo o „podrobný výřez“ zobrazoval 1 cm na mapě 15 km ve skutečnosti.
V roce 1984 jsme se s kamarádem Péťou vypravili do oblasti Pripolárního Uralu poprvé s cílem vylézt na horu Narodnaja.
Nevěděli jsme zhola nic o podmínkách na místě, jen nám to připadalo jako dobrý nápad.
Pomocí razítka z brambory jsme připravili nějaké zaručeně pravé zvací dopisy, koupili jsme za hubičku letenky do Moskvy a pak dále až do Syktyvkaru, hlavního města republiky Komi.
URAL 1984 - Pohádka začíná
Nejlepší je tam jet v létě. Ale kdo ví kdy začíná léto na Polárním Uralu? Nikdo.
No, léto by tam mohlo být stejně jako u nás a tak jsme odletěli v červenci dobýt nejvyšší horu Uralu.
Asi to bude československý „prvovýstup“. Už v Moskvě na letišti jsme lhali, jako když tiskne.
Pasový úředník to všechno sežral a pustil nás do velkoměsta. Přejeli jsme na jiné letiště. Moskva jich měla pět.
A od teď jsme se začali tvářit jako že „my z pribáltiky“. Tím se vysvětlovalo jiné oblečení, jiná ruština a nakonec i čeština. V Syktyvkaru jsme se šli podívat alespoň na ten dům, ze kterého jsme měli údajně pozvání a pak si šli stoupnout na nádraží do fronty. Strkanice, strkanice, ale povedlo se, máme jízdenky. Tak jsme se uklidili někam na okraj nádraží, protože jsme tam vyčnívali s našima báglama jako tvrdý Ý. Vlak jel přímo odtud a pak ten vagon přepojej k nějakýmu vlaku, co jede od jihu na sever.
Jako hrdinové z pohádky jsme osedlali ocelového oře. Jeli jsme 16 hodin na sever. Jeli jsme většinou po náspu nasypaném uprostřed mokřin a bažin. Výhled byl impozantní. Okolo byla samá rovina kam až oko dohlédlo. A v té rovině lesy, bažiny, lesy, jezera, lesy, vesnice, lesy, vesnice a u nich pracovní tábory.
Asi stejné jako za Stalina, když dal budovat tuhle železnici, protože mu hrozilo, že přijde za války o uhlí v Donbasu. Dřevěné stavby s několika ploty z ostnatého drátu v nás zanechávaly smíšené pocity.
Pohádková víla
Už bylo světlo, když jsme vystoupili ve stanici Kosju a vlak nám ukázal červená koncová světla. Vystoupili jsme čtyři. Dva vypadali jako místní a tak jsme šli v uctivé vzdálenosti za nimi. Vesnice byla z několika patrových dřevěných baráků pospojovaných sem tam vyvýšenými dřevěnými chodníky. Někoho jsme se zeptali kde je cesta na Ural. Určitě vůbec nechápal, na co se ptáme. Pochopili jsme to později, tady žádné cesty nejsou. Jinak byl ale přátelský, měl tu obchod a šel na nádraží čekat na vagón. Dnes byla totiž šance, že tu zastaví vlak s vagónem plným melounů. Prostě chtěl tu příležotost držet za pačesy. Jindy prý přijede vagón s cibulí a tak dále. Poslal nás za Tamarou.
Tamara byla šéfovou místního „polkomu“ což je politíčeskyj komiťét“. Zaplať pánbůh, polkom byl skoro na okraji vesnice a před ním byl krásný dřevěný chodník. Vlezli jsme do spacáků a ejhle ono to šlo. Vzbudil nás hlas „čto vy zděs rebjata“. Stála tam žena středních let a pozvala nás dál. Byla to Tamara Potašova, předsedkyně místního politíčeskovo komiťěta. Musela to být pohádka, protože jsme jí všechno řekli na rovinu, že jsme tam na černo, že nikoho neznáme a že nás buď může udat a nechat zavřít nebo nám může pomoci. Je třeba zdůraznit, že celá oblast byla „strogo zaprétnaja zóna, zaprétnyj górod, inostrancam tudá chadíť něrazrešájetsja atd….“. Vypili jsme čaj, ona zatím přečetla několikrát naše pasy a pak sáhla do stolu a dala nám klíče. Bydlím tam a tam, jděte tam, umyjte se, vyspěte se, v lednici mám jídlo a k obědu si udělejte lososa, je v lednici. Já přijdu a řeknu vám jak jsem se rozhodla. Přišla v poledne a lososa nám sama udělala. Půjdete teď asi 4 km po trati až narazíte na most a tam najdete Starodvorského, už o vás ví. To je inspektor řeky a s ním se dohodněte. Sbalili jsme se odpoledne a vypadli.
Zlý kouzelník
Po cestě jsme narazili kousek za vsí na kolejiště plné zakonzervovaných parních lokomotiv, bylo jich určitě alespoň 80. U mostu přes řeku bylo několik přízemních dřevěných domků. Ta řeka bylo obrovská, několik Vltav a Labí v sobě. Jmenovala se Kosju a pramenila pod nejvyšší horou Narodnaja. Našli jsme Starodvorského, už o nás věděl. Zase jsme mu všechno řekli a on neřekl nic. Seděli jsme před domkem a pili s ním vodku. Stále chodili nějací lidé a nosili další vodku. Kdo nepřinesl vodku, nesměl si přisednout. K tomu byl suchý chleba, špek a cibule. Pak jsme šli spát. Skoro celou noc svítilo sluníčko. Sever v létě se nezapře. Ráno jsme začali vodkou a už jsme se ji celý den nepustili. Starodvorský někde vyštrachal dopis z nějakého úřadu, že turistika je v oblasti zakázána. Musíme ho opít, řekli jsme si, pak povolí. No jo, ale zkus vodkou opít Rusa. Jednou se Peťa napil a pak zasípal. Nepij to, je to líh. Pak uložil hlavu na stůl a byl hotovej.
Když byl Starodvorský jako dělo, povolil. S jedním místním jsme se domluvili, že nás popoveze lodí, ale museli jsme sehnat benzín. Nakonec ho někde sehnal Starodvorský po telefonu. Byl holt inspektor řeky a všechný místní rybáře a lovce měl v hrsti. Vyrazili jsme ráno.
Pohádkový dědeček
Jeli jsme asi 4 hodiny. My dva, Starodvorský a nějaký místní rybář. Na soutoku řek Kosju a Vangyr jsme zastavili u nějaké chýše. V té chvíli jsme byli někde v Kanadě nebo Aljašce. Místu dominoval srub. Před ním velké otevřené ohniště se závěsy na kotlíky a nedaleko několik dalších malých srubových staveb. Jistě domov směčky psů a sklady na vše potřebné. Kousek od srubu byla stolice s nedodělanou lodí zvláštní konstrukce, stejné jakou jsme přijeli.
Dostali jsme čaj a Starodvorský vyjednával s obyvatelem srubu. Byl to děda Nězencev. Nikdo prý neví jak je starý. Doklady žádné nemá, možná že jsou někde na úřadě. Loví ryby, loví zvěř. Vyměňuje vše za potraviny, sůl, benzín a střelný prach. Sem tam postaví loď a peníze za ni nechá u Tamary. Na nohou laptě, na sobě kazajku. Když brousil sekyru, zkoušel její ostrost tím, že se pokoušel s ní oholit. Objevila se odněkud nějaká žena, která s dědou tady žila a tak nějak mu pomáhala. Říkala, že je tu spokojená a moc se nás na všechno vyptávala. Odpoledene jsme společnost opustili a vydali se lesem směrem, kde měly být hory.
Konec pohádky
Šli jsme až do půlnoci a začali si zvykat na to, že tu žádné cesty nejsou. Sem tam byla pěšina na břehu řeky, sem tam mizela v lese. Jediným orientačním bodem byla řeka a naše „superpodrobná“ mapa 1: 1 500 000. Přespali jsme v jednom ze srubů, které děda Nězencev postavil v oblasti svého působiště, když v zimě jezdí se smečkou po krajině, nebo když se vydá na několikadenní loveckou výpravu. O půlnoci bylo sluníčko červené jak jahodový koláč. Zapili jsme koláč rumem. Další den a další jsme zvesela šli na východ k horám. Lesy občas střídaly mokřady a bažiny a bylo obtížné najít pěšinu. Třetí den jsem si odpoledne zvrtnul nohu. Strčil jsem ji do tý strašně studený řeky a myslel si, že to nic není. Utemoval jsem nohu do pohorky a šli jsme až do večera. Nohu jsem málem nevyndal z boty. Byla napuchlá a červená jak maliny. Naládoval jsem do sebe nějaké prášky a pokusil se spát. Bolelo to jako čert. Ráno jsem se nemohl ani postavit. Celý den jsme byli na místě a dělali jako že nic. Večer bylo jasné, že výprava skončila a je třeba zatroubit k ústupu. Buď vor nebo půjde Peťa k dědovi Nězencevovi pro pomoc. Ale to by šel sám a kdyby se něco stalo jemu, tak jsme mrtví oba.
Každá pohádka má dobrý konec
Další den po poledni jsme uslyšeli zvuk motoru. Asi nějaký rybář nebo lovec. Peťa na ně zamával na břehu řeky a ono ejhle. Byl to Starodvorský. Ani to nijak moc nekomentoval, naložil nás a odvezl do civilizace. Narodnaja je normální choďák, tam musí dojít každý. Každý možná, já ne. Cesta domů byl pomalá a krušná. To, co mi řekl můj lékař, se nedá napsat.
URAL 1986 – Už žádná pohádka
Za dva roky jsem byl na místě znovu s kamarádem Jirkou. Trochu lépe jsme se na cestu připravili a vzali si sebou tentokrát "sapagi" spodní část rybářského obleku což byly vlastně holinky navlékací na pohorky a umožňovaly brodit až téměř do pasu. V Kosju jsme navštívili Tamaru, která byla velmi překvapená. Vypověděl jsem jí strastiplný konec minulé výpravy a ujistil ji, že tentokrát to dopadne. Starodvorský u mostu stále obýval svoji dřevěnou chýši a uvítal nás jako staré známé. Zalezli jsme do spacáků po náročné cestě. Další den jsme sháněli benzín a prozkoumali prázdnou velkou budovu poblíž. Byl to dřív, když tu byl pracovní tábor, závod na výrobu cihel. Další den brzo ráno jsme odjeli po řece vzhůru. Starodvorský s námi nejel.
Zastavili jsme se u dědy Nězenceva a jeho hospodyně nám uvařila čaj. Měl novou ženskou, hodně povídavou. Náš rybář pak dal povel a odvezl nás ještě výše po řece. Popřál nám šťastnou cestu a odfrčel zpátky dolů po řece. A zase jsme byli úplně sami. Tady to ale znamená opravdu úplně sami. Na ploše minimálně 10 000 km2 jsme byli jen my dva. Zároveň hezké a strašné. Hned první den jsme na břehu narazili na tábor zlatokopů. Nějaký mladík se na nás vrhnul a hned požadoval nějaké povolení a že když ho nemáme, tak dál nesmíme. On je tady totiž vedoucí skupiny. Začala obvyklá diskuze a vysvětlování a navazování přátelství. Když viděl naši mapu, podle které chceme dojít na hlavní hřeben, jen se usmál. Přinesl svoji mapu v měřítku 1:100 000 a tím nás jakoby úplně smetl z povrchu zemského. Chtěli jsme si ji obkreslit, ale to nejde, protože je to tajné. Položil ji na stůl, řekl že si musí něco zařídit a odešel. Asi po dvou hodinách jsme se vydali na další cestu. Večer jsme vždy postavili přístřešek, zalezli do spacáku a poslouchali zvuky lesa. A bylo co, snad i vytí vlka. Jadnou jsme narazili na nějakou úplně čerstvou cestu a vydali se po ní. Po hodině jsme to otočili, byl to blbý nápad, vedla někam úplně jinam. Jeden den jsme na druhé straně uviděli tábor. Zamávali jsme na lidičky na druhém břehu a oni nás převezli. Byli to geologové a nechali nás u sebe. Byla ucha, čaj, těstoviny a pohoda u ohně. Další den přijelo takové monstrum. Kácelo stromy a dělalo strašný kravál a smrad. Na bývalém podvozku z tanku byl namontovaný náklaďák. Říkali mu "vězděchod", jako že projede všude. Odvezl většinu lidí. Zůstali jsme tam my a dva poslední účastníci výpravy. Další dny jsme podnikali výpravy do blízkého okolí a přemýšleli, jestli využijeme nabídky vrátit se s posledními členy výpravy vrtulníkem. Už nebylo co jíst a vrtulník nikde a dny ubíhaly. Pak přiletěl. Nakládali jsme sudy s rybami, bedny s vybavením a sudy s "krásným kořenem". To tam nakopali takový kořen z jedné ohrožené květina a ten když se usuší, tak se dá do vodky a ona získá barvu jako rudá zástava a chuť jak pelyněk.
Zaručeně ale vyléčí úplně všechno. Odletěli jsme s těmi lidmi, s těmi sudy, s těmi bednami zpátky do civilizace, do Kožimu. Bylo jasno a výhledy byly fantastické. Teď jsme teprve viděli co je to tundra a jaké je to bláhové, když se dva lidi z Evropy vydají do takové pustiny. Náklaďákem jsme se nechali dovézt na nádraží a odjeli domů. Narodnaja snad příště.
Ural - na potřetí.
nebo Alatau.
Fotografie jsou ze skenovaných diapozitivů z roku 1984 a proto jejich kvalita odpovídá tehdejší úrovni fotografické techniky a barvy nesou odlesk stáří diapozitivů. Líp to fakt nešlo.
P3K a Tonda
Další cesty autorovy.