Čerstvě po návratu se zapřísahá, že je to jeho poslední vejlet ale věřte mu.

TURKMENISTÁN – cesta za poznáním

1.-16.10.2019

MAPA

Toto je pohled mého spolucestujícího Ondřeje, ale protože jsme byli spolu, tak jsem to převážně viděl úplně stejně. Spousta věcí se nedá popsat, rád vám je řeknu zoči voči.

Petřík

Den 0

Laskavého čtenáře bude jistě zajímat, proč jsme nejeli jinam. Za všechno může můj kamarád Petřík, který z vrozené lakoty šmejdí po internetu a hledá levné letenky. Narazil tak na Ašchabad, hlavní město Turkmenistánu. Protože vím, jak kvalitně cesty připravuje a společně s ním a jeho ženou zvanou „Prdelka“ jsme již cestovali vícekrát, bylo veškeré váhání zbytečné. Nechám se tentokrát jen rozmazlovat. Petřík oslovil různé místní agentury, které nabízejí, že nám udělají cestu na klíč. Nakonec vybral jednu z nich, které jsme dali důvěru. Projednal trasu, co všechno chceme vidět a vyšlo mu, že tam pobudeme dva týdny. Když přišla faktura na 50% celkové ceny a já zařizoval převod dolarů, napadlo mě, co budeme v té díře dělat, když na nás na letišti nebude nikdo čekat. Ale detaily cesty, které s Petříkem agentura dohadovala, dávaly tušit, že tímhle by se podvodník z Nigerie asi nezdržoval. I já jsem se s Musou spojil, šlo mi o to, jaké tam mají zásuvky, jestli budeme potřebovat nějaké adaptéry, abychom mohli nabíjet naše telefony a hlavně kameru. Dozvěděl jsem se, že mají evropské, takže žádný problém na rozdíl od UK, USA a N.Z. nebude. Jen jeden nocleh bude ve stanech, kde není proud, tak snad kamera vydrží.

V počítači jsem si vyhledal svůj seznam s názvem „Co vzít si s sebou do Afriky“ a začal aktualizovat. Hlavně se stále prodlužuje o řádky s povinnými i nepovinným léky. Bůhvíco tam budeme jíst, takže musíme vzít hlavně stavěče jako do Egypta. Touhle dobou tam bude stále ještě teplíčko, ale v noci v poušti už může být pěkná kosa. Jsem rád, že tentokrát nemusím tolik dbát na váhu kufru, neponesu ho na zádech, jako když putuji do Santiaga. Poveze to pick-up našeho přítele Musy. Průvodce prý bude hovořit anglicky, takže nemusím oprašovat jazyk Puškinův.

Těžký stativ balím zvlášť, protože se do kufru nevejde. Jeho kvalitní obal jen zapakuju do tuhých pytlů na odpad, aby se cestou v útrobách letiště někde nezachytily jeho popruhy. Konečně je všechno hotovo! Snad jsem nic nezapomněl. Je čas zvednout kotvy, odříznout lano...

Den první

Sešli jsme se úderem dvanácté před terminálem 1, ježto letíme mimo Schengen. Stále platí, co jsme konstatovali už před sedmi lety v Mauretánii, že vypadáme jako dlouhý, široký a bystrozraká.

Srandičky mě přešly u přepážky číslo 117. Slečna prohlásila, že můj kufr včetně stativu sice splňuje maximální hmotnost 23 kg, ale že mám nárok pouze na jeden kus. Za ten druhý kus musím buď zaplatit 50€ nebo mohu skočit do haly, kde mi ty dva kusy fólií omotají. Cizinec u balícího stroje si vzal 320 Kč a jsem hodně zvědav, jestli ten spoj vydrží až do Střední Asie.

Dalším překvapením bylo, že na palubním lístku byl odlet zpožděn o hodinu. Muž za přepážkou potvrdil, že letadlo z Minsku ještě ani nepřiletělo. Ta hodina se ukázala býti příliš optimistickou. Nakonec jsme odletěli skoro o dvě hodiny později. Naštěstí nám to nevadí, ježto nám to dál letí až večer. Na palubě jsme dostali v pěkné krabičce dvouhlavňový kus lístkového těsta plněný brynzou a špenátem. Přišel k chuti. V Minsku na nás dýchl závan starých časů. Prošli jsme několika kontrolami a rentgenem a ocitli se v tranzitu plném tax-free obchodů.

Pokusil jsem se porušit devizové předpisy Běloruska. Chtěl jsem získat nejmenší pěti rublovou bankovku do sbírky a za tím účelem oslovil prodavače v bufetu. Že mu za ní jako dám dolary. Zděšeně odmítl a já toho radši hned nechal. Bůhví kolik tady má Lukašenko kamer. Jo, a taky tady mají o hodinu víc.

Do boardingu zbývají pořád ještě skoro tři hodiny. Petřík využil času a svou plynnou ruštinou provedl křížový výslech dvou prodavaček z free shopu. Poradily, ať si něco koupím a platím dolary tak, aby mi jejich kolegyně musely vrátit tu pětirublovku. Přesně tak jsem to udělal, zaplatil za láhev perlivé vody 3 dolary a získal nádhernou růžovou bankovku. Nejvíce se obětovala Prdelka, která tu transakci pokryla svým palubním lístkem.

Čas odletu se blížil jen velmi pomalu, ale nastal. Přestože mají rukávy, nepoužívají je a jede se postaru na plochu autobusem. My byli mezi posledním, což se ukázalo jako nevýhodné, protože každý pasažér měl aspoň čtyři tašky a boxy nad našimi hlavami byly už úplně plné. Prostor na kolena je jakž takž, ještě přeštelovat hodinky na Praha+3 a moc se na ně nedívat, protože to zoufale neutíká. Klímáme a pak přijde docela dobré jídlo: beef or sausage? Beef je mleté hovězí a k tomu krupky bez chuti. Sausage jsem neviděl. Naštěstí je v kabičce ještě houska a taveňák.

Konečně se blížíme k finální destinaci. Město je velmi rozlehlé, ale řídké, mnoho zeleně, kolem hory, zahlédl jsem velkou osvětlenou mešitu se čtyřmi minarety a pak už přistáváme.

Procházíme obrovskou mašinerií byrokracie, pokaždé stojíme frontu. Přestože máme víza, která nebyla vůbec levná, musíme ještě zaplatit 14 dolarů vstupní poplatek. Vedle je banka, tak vidíme oficiální kurs 3,50 Manatů za jeden USD. Jsou právě čtyři ráno místního času, čili doma jedna ráno. Probojováváme se k výdeji zavazadel. Mé obavy se naplnily, stativ se od kufru odpojil, ale na karuselu jezdí oba! Zato chudák Jana má pech. Její kufr nikde. Všechny nás vyženou z celního prostoru a venku už čeká Nuri. Náš jednatřicetiletý průvodce hovoří slušnou angličtinou a je milý, i když trochu vystrašený. Už během prvního dne pochopíme, že má své důvody. Pokouší se reklamovat zavazadlo, ale je to hlava 22. Ztráty a nálezy jsou totiž v celním prostoru, ale tam zpátky nesmějí. Čekáme slovy tři hodiny, než ustane ruch a oni smějí vstoupit. To už je Petřík dost vytočený a rusky se s nimi hádá. Jenže tady je policejní stát, a hádat se s uniformou nelze.

Po další půlhodině přicházejí bez kufru, ale s jakýmsi protokolem v ruce. Sedáme do auta a jedeme čtyřproudými bulváry do centra. Dozvídáme se, že důležité věci si máme říkat v autě, že se skoro nic nesmí točit a už vůbec ne se stativem! Dostáváme informaci o neoficiálním kurs Manatu. Zastavujeme před Grand hotelem Turkmen, ale na pokoje nemůžeme, až v jednu! Tak popadnu jen kameru a do brašny strčím další housku v ubrousku. Udělal jsem si dva druhy: se sýrem a s pršutem. Ani nevím, kterou jsem vzal. Nuri nám dá každému láhev vody a drobný šofér hovořící pouze sovětsky nás veze sedmimístným Chevroletem na prohlídku města. Ašchabád je tak mladý, že nemá prakticky žádné staré město. Samé bílé (často orientálně přezdobené) moderní budovy daleko od sebe, všude spousta zeleně, soch a kašen. Voda je tady v poušti důkazem bohatství. Jdeme pěšky parkem do kavárny. Teď dopoledne je tu pusto, ale večer prý bývá narváno. Nicméně ceny napovídají, že ti, kteří berou průměrný plat 1200 Manatů, sem nechodí. Nuri mě krotí, abych moc nefilmoval, když se objeví uniforma, (a ta je na každé křižovatce) tak raději schovávám kameru do brašny. Mají ty vysoké ruské čepice s talířem na hlavě.

Pak poprosíme o návštěvu pošty za účelem zakoupení pohledů a známek. Mají takové ty soupravy pohlednic s barevností a kvalitou tisku jako bývala v SSSR. Pokračujeme prohlídkou mauzolea s jejich první prezidentem po osamostatnění v roce 1991 a vedlejší mešity, kterou jsme viděli včera z letadla. Je to vskutku monumentální stavba, kam se vejde 10.000 věřících. Postavena byla na památku tisíců obětí ničivého zemětřesení, která postihlo Ašchabád v roce 1984. Můžeme i dovnitř a dokonce Nuri ukecá službu konajícího, že mohu točit. Nádherný obrovský koberec, stavba ve tvaru oktogonu. Zavezou nás do národního muzea, prohlídka je nekonečná a pro kameru nezajímavá. Říkám Janě, že jsem ve druhém patře málem omdlel a ona odpoví, že je v bezvědomí už od přízemí. Silně nalíčená slečna v národním kroji nám ale žádnou vitrínu neodpustí a tak trpíme dál.

Následují další památníky nezávislosti a bůhví čeho ještě, to už nevnímám. Jsme na cestě 24 hodin. Ještě povinná návštěva Nuriho šéfa Musy a pak šup do hotelu. Pokud bychom se už dnes večer neprobrali, tak se sejdeme ráno v osm na snídani.

Den 2

Nemohu potlačit zklamání, že nelze natáčet všechno, co bych rád. Včera jsme navštívili krytou tržnici, ale sotva jsem vytáhl kameru, jeden z trhovců, mi gestem ukázal, abych to nedělal. Také jsem se zeptal jednoho malebného starého Turkmena s dlouhými šedými vousy a kožešinovou papachou, jestli si ho mohu vyfotit. Rázně to odmítl, přestože jsme se předtím v rámci mých znalostí ruštiny přátelsky bavili a cenil na mě svůj kovový chrup. Mimořádně půvabné jsou také studentky v jasně rudých lesklých stejnokrojích s dlouhými černými copy. Nevím, jestli se je podaří zachytit. Ženy, přestože nám Nuri několikrát zdůraznil, že je jejich stát sekulární, nosí na hlavách typické šátky, které musejí být nějak vyztužené, protože drží tvar, jakoby měly pod nimi bohaté drdoly. Někteří starší muži, ale i studenti, mají na hlavách kulaté vyšívané čapky, kterým se v Izraeli říká jarmulka.

V roce 1960 byl objeven v Turkmenistánu plyn, který dodávají plynovodem například do Číny a do Azerbajdžánu. To je mocný zdroj národního bohatství. Do té doby se jednalo o stát čistě agrární, jehož hlavními produkty bylo obilí a bavlna. Za peníze z plynu bylo možné za pár let vybudovat nejen takto velkorysé hlavní město. Také tady státnímu zájmu nebrání žádní ekoteroristé či majitelé pozemků...

Historie národa Turkmenů sahá hluboko do minulosti a jak říká Petřík, každý národ byl svého času slavný a mocný. Za nejvetšího z Turkmenských Seldžuků byly jejich říše až ke Středozemnímu moři.Ve vyprávění Nuriho to vypadá, jakoby se tehdejší Střední Asie bez významných osobností z Turkmenistánu neobešla - je to chvályhodné vlastenectví, ale občas se chlubí i úspěchy Makedonce Alexandra Velikého či Aviceny, který byl Peršan.

V Ašchabádu vládne naprosto mimořádná čistota. Vidíme desítky uklízeček, ať už na letišti, nebo na ulicích, dálnicích a v parcích. Také údržba zeleně musí stát hromadu peněz. Nuri potvrdil, že vytvářejí kolem města zelený prstenec. Na dohled od velké mešity je pohoří, které dosahuje téměř třech tisíc metrů. 75% území Turkmenistánu tvoří poušť Karakum. Není divu, že se tu starají o zeleň a o vodu.

Po snídani v hotelu vyjíždíme dvěma terénními vozy z hlavního města směr severozápad. Na hranici Ašchabádu se rázem změnil autopark. V hlavním městě byla hlavně velká japonská auta, vlastně žádná malá. Zřejmě, když má někdo na auto, tak má i na velké a když nemá, tak nemá ani na malé. Převažují auta stříbrná a bílá. Dřívější prezident nařídil, že všechna auta musí být bílá. To pravidlo pomalu mizí. Na venkově se vracíme o 30 let zpět a potkáváme Žigulíky a Lady. Benzín byl po osamostatnění Turkmenistánu zdarma. Tedy prvních 200 litrů na auto. Další litry se platily. Nový prezident to zrušil a momentálně stojí benzín 1,50 Manatu čili 10 Korun. To je kruté, prohlásil řidič. Pivo stojí 49 korun. To přijde zase hodně mně za tu žbrundu.

Zapomněl jsem napsat, že jsem vyfasoval řidiče, který se zove Andrej jako já a anglicky nehovoří. Moje paní profesorka ruštiny se v hrobě obrací, ale jde to čím dál líp. Od něho jsem zjistil, jak je to s tou jarmulkou. Tady tomu říkají Tachija a kluci ji nosí do školy povinně.

Mimo město pokračuje čtyřproudovka, ale vodorovné značení žádné. Povoleno je 90 km/h.

První zastávkou je mešita - v turkmenštině mečeť - Saparmurat-Haji, tentokrát se zelenou kupolí, ale také čtyřhlavňová. Nuri tvrdí, že je v saudském slohu. Asi to pozná. Byla postavena na místě, kde proběhla bitva s carským Ruskem a padlo tady mnoho tisíc Turkmenů.

Druhá zastávka byla mimořádně zajímavá, neboť jsme navštívili hřebčín, kde chovají koně plemene Achal-Teke. Jsou drobní, lehcí, mají tenké nohy a když běží, tak vypadají, že tančí. Pan majitel si to tu koupil po rozpadu SSSR a má velké chovatelské úspěchy. Předvedl nám dvě hříbata a svého šampiona Dorguše, který prý má cenu 100.000 dolarů. Vyhrává závody, které jsou tu velmi oblíbené. Cestou sem jsme míjeli hipodrom, kde bývá každou neděli narváno. Koně jsou pro Turkmeny tak důležité, že mají vlastní koňské ministerstvo.

V době Sojuzu tomu bylo jinak, privátní osoby směly mít krávu, kozu a maximálně 10 ovcí, ale koně ne. Ti byli jen v kolchozech a chovali se na maso. U něj to chodí jinak, kobyly připouští jen jednou za tři roky, protože nemá množírnu, ale chov. Koně u něj umírají stářím a jsou pochováváni do země. Sympatický a vzdělaný člověk v typické kožešinové čepici.

Třetí zastávkou byla jeskyně Kow-Ata, kam se šlo po mnoha schodech, které zcela jistě nebyly podle normy, takže některé stupně byly Janě po kolena... Na dně jeskyně bylo jezírko se sirovodíkovou vodou o teplotě třiceti sedmi stupňů a v něm dva koupající se lidé. Cestou jsme minuli odpočívadlo s převlékárnou, ale my jsme do plavek nešli. Všude samozřejmě sirný puch, takže jsme byli rádi, když jsme zase vystoupali na denní světlo. V nedaleké restauraci nám grilovali oběd, když tu se objevila svatba. Pastva pro oči a hlavně pro kameru. Takhle vyzdobené auto jsem ještě neviděl! Na kapotě sošky koní a zlatý přehoz přes celé auto. Ženich v tradiční papaše a v historické uniformě se zlatými prýmky, nevěsta také v tradičním úboru, hlavu zakrytou jakousi boudou, aby mu na ní ostatní chlapi nečuměli. Bubny bubnovaly, muži tancovali zvlášť a ženy také. To všechno na parkovišti před jeskyní a před restauracemi. Po půl hodině nasedli a jeli dál. Prý domů, tam teprve odhalí nevěstu.

My s Janou snědli mleté hovězí na špízu a Petřík měl grilované skopové. Naši řidiči jedli tradičně v tureckém sedu. Za tím účelem jsou ve stínu pod stromy připravená dřevěná plata pokrytá koberci. Před odjezdem jsme navštívili turecké záchody označené A a E. Who is who? Už víme, že jsme s Petříkem E a Jana je A.

Další cesta vedla do hor, podél kterých jedeme už z Ašchabádu. Za nimi je íránská hranice. Vyjeli jsme až do vesnice Nokhur, kde se konal zrovna pohřeb podle muslimských tradic. Ten jsme z pochopitelných důvodů nefotili a netočili. Důvodem proč jsme sem jeli, bylo posvátné místo, kde údajně zmizela v díře v zemi Bibi. Ona byla jednou z devíti sester, které v době matriarchátu zastávaly funkci - asi by se řeklo - kněžek. Kromě toho, že léčily, byly také kazatelkami a vědmami. Dodnes se sem konají procesí a místní dědek dělá pro všechny čaj s příchutí hřebíčku. Má za tím účelem několik plynových požářišť a tucty konvic. Sedíme pod obrovským stromem, který je prý tisíc let starý a pijeme ten čaj z hrnečků bůhvíjak omytých, ale není se čeho bát - Bibi na nás dohlíží.

Zlatým hřebem dne je ovšem ubytování u bratrance jednoho z řidičů. Po prašné silnici jsme dojeli do vsi. Domky jsou hliněné, nacpané na sebe. Kolem se procházejí krávy. Mezi nimi se jde na suchý turecký záchod, v boudě, ve které se nenarovnám. Uvolnili pro nás největší místnost velkou asi čtyřicet metrů čtverečních. Je pokrytá mnoha koberci, z nichž některé jsou netkané, vyrobené jako plsť. Tady nám také prostřeli na podlaze na plastovém ubrusu k večeři. Byla to polévka s bramborami a vařeným skopovým masem. K tomu zelenina, melouny a domácí chléb. Nebylo to špatné, jen pytlík s čajem byl po dědečkovi, takže už nebarvil.

Po jídle hodili na koberce prostěradla, deky a polštáře. Nuri nám popřál dobrou noc a zmizel ve své komnatě. Šoféři hlučně popíjejí s bratrancem.

Den 3

Protože vím, jak hlasitě Petřík spí, nechal jsem si dát deku do nejvzdálenějšího kouta místnosti.

Noc byla na tom betonu pokrytém jen kobercem hodně dlouhá. Ať jeden mění polohu jak chce, vždycky ho nějaký kloub tlačí. Ovšem nejlepší byla noční cesta do kadiboudy. Vrzajícími dveřmi, setmělým domem, potmě si vybrat nějaké boty, odemknout dům, nevrazit do dodávky stojící před ním, pak prudká pravá a úpějícími vrátky na ulici. Na druhé straně se sehnout, aby jeden prošel nízkými dvířky, vlevo nefungující vypínač, který sepne teprve na pátý stisk. Pak díra v betonu a stejnou cestou v opačném pořadí zpět do pelíšku. Venku je asi 10 stupňů.

Ještě jeden dodatek pro pobavení: Jejich toaletní hajzlpapír je široký cca 7 cm, je hnědý a vroubkovaný. Myslím, že si ho kupují paviáni.

Ráno opakování noční pouti na záchod, ovšem už za světla, pak hygiena v koupelně, kde panuje teplota terária od lázeňského kotle v koutě. Armatura jen 20 cm na betonovou podlahou. Chvíli váhám, jestli si vyčistit zuby v tekoucí vodě, asi by bylo bezpečnější počkat na balenou vodu. Petřík tvrdí, že je to bezpečné. Věřím mu a víra má mi snad pomůže. Nepomohla, už lítám...

Loučíme se s hostitelem společnou fotkou, je to typický Turkmen, ptám se Saši jak je starý. Prý 55 roků.

Prašná cesta vede dál do hor a v jednu chvíli jsme tak blízko Íránské hranici, že mi žbluňkne sms. „Vítáme vás v Íránu, hovor stojí 69 Kč/min“. Tu jsem si hned schoval na památku. Fotíme a filmujeme hory, ostatně tu nic jiného není. Dopoledne vypadají skály skoro jako v Grand Canyonu, odpoledne to bude jiné, ale ještě před tím jdeme na oběd. Je to veřejná jídelna – veliká místnost, že by se tu daly pořádat zábavy. V rohu pár stolů s plastovými židlemi a po stranách salonky pro Turkmeny, kteří u jídla sedí na zemi. Objednáváme si jídlo a já udělám tu chybu, že si vyberu kuře. Stojí 50 Manatů, což je v oficiálním kurzu 330 korun. Podle černého přepočtu jsou to něco přes 3 dolary, čili 70 korun. Ani za to to nestojí. Přinesou mi bledou haldu kostí, které plavou v tuku. Na to Immodium stačit nebude. Do toho obstaral Nuri pro každého tašku ovoce. Sním jen banány, ostatního se bojím. Petřík s Janou si dali pelmeně, což by bývalo pro mne bylo vhodnější. V polévce vařené taštičky plněné masem. Už je pozdě. Sním pár kousků masa s chlebem a doufám v udržení.

Pokračujeme dále a krajina je daleko zajímavější. Jsou to tzv. Měsíční hory – světlé útvary, na kterých nic neroste – moc pěkné. Už jsme je trochu naučili zastavovat na focení a filmování, ale Petřík to musí vždy zařídit.

Kolem třetí absolvujeme „kontrolnyj punkt“, což je něco jako hraniční kontrola, třebaže nikam nepřejíždíme. Závora, vojáci a tak. Zatímco si prohlížejí naše pasy, projede řada turkmenských aut a jeden dědek na prskoletu dokonce objede závoru po poli. Asi po dvaceti minutách nám pasy slavnostně vrátí a můžeme pokračovat. Ptám se Andreje, jestli mají počítač a on říká, že ne a kdyby ho měli, stejně by s ním neuměli.

Sjíždíme z těch Měsíčních hor dalších asi 40 km až dojedeme do města Serdar. Ptám se jestli je to velké město, prý ne, ale jedeme přes něj pěkně dlouho. Hotel je docela pěkný, ale bohužel zase nemá wifi. Jsem dost naštvaný, protože nemohu dát domů znamení, že žijeme, že nás neprodali do íránského otroctví. Prý zítra určitě bude. Máme sraz v sedm na večeři. Jsem zvědav, co budou mít a co si dám. Ovoce a zelenina, která se neloupe je umytá ve vodě. Takže ne. Veškeré nápoje mimo zavřené v lahvi se lijí do sklenic a hrnků umytých ve vodě, takže taky ne. Zbývají jen zaručené povařené věci. Kdyby tak měli rýži! Příbory přeleštíme.

Měli rýži a moc jsem si na ní pochutnal. Dal jsem si k tomu jedno jejich (prý nejlepší) pivo a nebylo vůbec špatné. Nuri se ptal na naše první dojmy, ale když se mu to Petřík jal obšírně vysvětlovat, tak moc neposlouchal. Myslím, že raději mluví, než naslouchá. Je čerstvě ženatý a jeho manželka ještě studuje. Chtěl by, aby byla doma. Na jednatřicet, velmi konzervativní postoj. Moc jsme to neprotahovali a odešli na kutě.

Den 4

Noc byla dlouhá, ale i ta krátká a tuhá matrace byla lepší, než ten včerejší koberec. Bohužel máme sraz na snídani až v devět, takže se nemohu dočkat. Ukázalo se, že to byla Nuriho chyba, protože šoféři byli v devět před hotelem už nachystaní na odjezd. Snídali jsme rychle a vyrazili vdrug. Jedeme nekonečnou polopouští, která uspává, spává, pává, ává....

Fakt se dlouho nic neděje a pak najednou velbloud. A další, jak z reklamy na cigára. Tak vyslýchám Andreje a brousím ruštinu.

Jeho děda sem přišel z Krasnojarska v rámci pomoci po velkém zemětřesení v roce 1946. Tady si našel Rusku, vzali se a už tu zůstali. Turkmensky rozumí tak čut-čut. Říká, že za Sojuzu se podporovaly smíšené sňatky a že například jeho teta si vzala Turkmena. Ona chodí do kostela a on do mešity. Žádný problém.

Dorazili jsme k poutnímu místu, které je zasvěceno další ze sester Bibi, tentokrát Parowbibi. Nachází se ve skalách, kam vede několik set schodů a nahoru putují především ženy. Zdravíme uzenářským pozdravem „Salám“ a ony nám odpovídají „až na věky“. Schody jsou dlouhé a kluzké, však taky jedna docela sympatická babka upadla. Jsme tu za exoty, Petřík se s nimi na jejich žádost vyfotil.

Dolezeme až nahoru a Nuri nejprve říká, že je to vyhrazeno jen pro ženy, ale nakonec smíme dovnitř. Je to malá víceboká místnost a z ní se vleze po kolenou do miniaturní jeskyňky, kde se poutníci po jednom modlí. Prý citují úryvky z Koránu. Takže je to jakási směs šamanizmu, který zde převládal před příchodem Islámu a Islámu samotného. Pak zase dolů k autu a ještě zastávka na veřejných záchodcích. Jdeme s Petříkem zkušeně na E.

Cesta pokračuje severozápadním směrem do oblasti, kde se těží ropa. Až konečně kolem jedné hodiny zakotvíme ve velmi pěkné restauraci ve městě Balkanbat. Já v domnění, že příhoda břišní už pominula, sním něco na způsob vepřové číny a velmi záhy nedaleko saliny už prosím Andreje o malou zastávku.

Vlastně jsme se sem jeli na ty saliny a solné jezírko jen podívat, ježto sanatorium zde postavené, je privátní, koupel nebude. Mně je všechno jedno, já už se těším jen na hygienickou přestávku v hotelu.

Den 5

Nasadil jsem včera do boje ty nejrazantnější zbraně. Popíjel Smectu a nevečeřel. Byla by škoda nejet, i když by to dneska šlo, protože tu spíme ještě jednou, ale program je lákavý. Tak to risknu.

Město je na hlavní ulici opět velmi výstavné, třeba knihovna.

Dlužno říci, že gejzír zajímavostí ze strany Nuriho poněkud utichl. Tady k okolí toho halt moc není, ale jak jinak se dostat ke Kaspickému moři?

Jedeme cestou necestou, tedy spíše necestou, dobrá polovina vzdálenosti je úplně off road, směrem na Jih do Dechistánu, kde navštívíme památky připomínající nejslavnější kapitolu Turkmenských dějin. Šlo o říši turkmenských Seldžuků, která sahala v XI. století až po dnešní Turecko.

První z nich je město Misrijan, které leželo na tehdejší hedvábné stezce. Mělo rozlohu 200 hektarů a bránili ho tři ředy hradeb. Stejně to nebylo moc platné. Dnes jsou tu pouze vykopávky, protože bylo zničeno Mongoly.

Z XI. století pocházejí také ruiny mešity Koremshaha Mohameda se dvěma minarety. Jsou zajímavé tím, že nejsou štíhlé, jako ty moderní, mají u paty v průměru 7 m a byly prý až 40 m vysoké. Brána k mešitě je zrovna v rekonstrukci. Vylezl jsem hrdinně na jeden z minaretů, abych natočil pohled shora. Nebylo to vůbec snadné, protože schody jsou zničené a já měl v ruce dlouhý stativ. Ještě horší to bylo pozadu dolů. Další významnou památkou je osmiboká mešita/mauzoleum Shir Kabir . Není původní, byla zničena Mongoly a teprve později obnovena. Hned vedle je rozsáhlý hřbitov. Původně prý bylo v okolí až dalších dvacet mauzoleí. V mešitě byly dnes v neděli hlavně ženy a Petřík si nenechal ujít příležitost, aby je přemluvil k focení. Stačil na to úplatek ve formě sladkého suku. Kdyby požádal jednu, asi by vyděšeně odmítla, jakmile je ale žen pohromadě více, začnou se hihňat a postrkovat, a už se staví do půvabných pozic. Starší vepředu a mladší vzadu.

Zapomněl jsem zdůraznit, že se nacházíme v kraji ropy. Na každém kroku jsou vrty s malými vahadlovými čerpadly a v dálce hoří plyn na vrcholech těžních věží. Mimochodem i náš hotel se jmenuje v překladu „Olejář“, nebo „Vrták“. Auta na silnici se musejí vyhýbat volně se pohybujícím velbloudům, kteří si chodí jak chtějí. Někteří mají svázané přední nohy, aby neutekli příliš daleko. Ráno na silnici hodovali draví ptáci. Dojídali to, co auta přes noc přejela.

Občas je vidět motocykl se sajdkárou ze sovětské doby. Většinou je lodička pryč a místo ní bedna sloužící k přepravě nákladu. Dnes jsme míjeli takový stroj a v bedně bylo několik psů, kterých tu jinak moc vidět není. Andrej tvrdí, že šlo o plemeno, které cvičí za účelem lovu stepních králíků. Podobně jako sokolníci.

Zítra vstáváme o hodinu dřív, máme před sebou dlouhý přejezd horami až do Turkmenbaši.

Den 6

Ještě se musím vrátit k včerejšku. Zatímco jsem lezl na ten minaret a Nuri vykládal Petříkovi podrobnosti o každém kameni, naši šoféři odjeli asi kilák k nějakému baráku, kde byl stín a kadibudka. Tam usedli k cigaretě a kartám. Když jsem se nabažil filmování kamenů, které by mohly klidně ležet kdekoli jinde na světě, tak jsem se přes poušť vypravil za nimi. Nevěřili byste jak takový letmý kilometr v poušti dá v poledne zabrat. Nevím, kolik bylo na slunci, ale ve stínu třicet čtyři. Chlapci měli balíček se 36 kartami (začínají od šestky). Princip hry jsem nepochopil. Pak zvolal Nuri a jeden jel pro Sultána Pjotra. Jana je v tom případě asi Tyrl. Pak vybalili z igelitek oběd. Není divu, že jsem v tom horku s jednou výjimkou všechny nabízené chody vynechal. Měli tam totiž jakýsi tmavý muffin. Čokoláda v tom horku sice tekla, ale měli jsme vodu na umytí. Housky s masem mi přišly hodně nebezpečné.

Dnes (den 6) jsme vyrazili časně a jeli skoro tři hodiny prašnou cestou plnou výmolů, takže se jeden musel chvílema držet oběma rukama a do toho si celý den pouští Andrej ty šílené ruské šlágry. A přesto to stálo za to!

První atrakcí byla mešita Gozli Ata se hřbitovem. Obojí tuším z XII. století. Dnes je zrovna výročí toho strašného zemětřesení v roce 1948. Minule jsem to popletl, ono nebylo v roce 1984, ale 1948. Omlouvám se. Takže je tady dnes hodně lidí, kteří se jdou pomodlit. Hlavně žen. Některé vážou své šátečky s přáními na stromy, jiné přinášejí modely kolíbek, protože chtějí přijít do jiného stavu. Někdo tam dokonce položil klíče od auta, asi potřebuje nové... Petříkovi zase pózovaly báby, už to došlo tak daleko, že se mu nabízejí samy, ani je nemusí korumpovat sladkostmi, asi se to mezi muslimkami rozkřiklo, že je tady. Na množství poutníků, jsou zde připraveni, mají tu velké zastřešené umývárny nohou a modlitebny, všude haldy koberců. Jana navštívila E a hned zase vycouvala, řka, že je to horší, než v Bombaji na nádraží, a to je co říct!

Pak přišla rozhodně ta nejhezčí atrakce prvního týdne, který právě končí. Říkají tomu kaňon Yangykala. Pod tím pojmem si člověk představí nejspíš hluboce zaříznutou řeku. Tohle ale spíš připomíná americké národní parky se skalnímu útvary, jako je například Monument Valley. Být to tam, tak by nás vozil kolem dokola nějaký rasově korektní domorodec v autobusu bez střechy, každá skála by měla jméno, on by vtipkoval do mikrofonu a Amíci by se řehtali, případně tleskali. Tady to probíhá jinak. Objeli jsme jeden z hřebenů, pak v autech vyjeli na náhorní plošinu a fotili a filmovali o 100 péro.

Fakt nádhera, tahle atrakce se jim povedla. Hornina má různé barvy, však je to vidět na fotkách. A asi bude taky film. Pořád nevím, jak ho nazvat, abych neurazil. Možná „Turkmenistán – země plná překvapení“.

Pak jsme se v ruštině trochu chytli kvůli obědu. Řidiči to chtěli rozbalit nahoře na té stolové hoře, kde byl strašný vítr a nebylo si na té rovině kam odskočit. Navrhli jsme sjet dolů a oni, že bychom mohli do nějaké vesnice, že je tam ??????, voda a stoly. Je to prý „jen“ 50 km. To už jsme dostali záchvat. Padesát kilometrů - to je hodina a půl, to je lepší jít do přírody, vodu máme v autě a kempingový nábytek taky. Takže jsme rozhodli, že jen sjedeme dolů a tam se v závětří najíme. Nebyli rádi, ale udělali to. Našli jsme dobré místo, řidiči udělali oheň, na něm čaj a za rohem byl super „open air“ záchod. Snědli jsme předložené, protože už je nám všechno jedno, stejně netušíme, co nás prohání a vydali se na další cestu. Cestou jsme míjeli uprostřed pustiny bílou vilu s heliportem. Andrej prohlásil, že je to prezidentova dača. Proč zrovna tady v takové pustině?

Nedaleko byl oplocený pozemek plný zeleně. Kde se tady vzala? Prý ??? ????????. Pochopil jsem, že tam byl v zemi velký rezervoár s vodou.

Usínám za jízdy v odpoledním slunci a pak mě vždycky probere nějaký pořádný rigol na prašné cestě. Jsem celý zmlácený. Konečně se blížíme k hlavní asfaltové silnici. Řidiči staví, vyndávají kanystr s vodou a začnou mýt auta. Bylo nám řečeno, že se špinavými auty nesmějí projet kontrolním punktem na silnici, dostali by pokutu. Fakt důkladně vydrbali obě auta a pak jsme pokračovali dál, aby nám bylo na check pointu pěkně vidět do tváří. Město Turkmenbaši (dříve Krasnovodsk – podle přitékající červené vody) objíždíme pouští a míjíme přitom největší turkmenskou rafinerii. Jedeme po silnici vyhloubené ve skále japonskými válečnými zajatci, silnice klesá k moři. Nejedeme do města, to nás čeká zítra, nýbrž do lázeňské čtvrti Avaza, která je celá oplocená. 8 kilometrů čtverečních zastavěných luxusními hotely. Překládáme zavazadla do místního auta (naše tam nesmí) a na dva dny se loučíme s našimi šoféry. Oni se vracejí do hlavního města po ose, zatímco my zítra poletíme. Pokračujeme několik minut do luxusního hotelu uprostřed zeleně. V recepci poznáváme kufry Čechů z Pardubic, kteří s námi přiletěli a teď jedou jinou trasou. Nechávám jim tam lísteček. Golfový elektrovozík nás odveze do jedné z vil, kde je 6 apartmánů s terasami. Nádhera! Jdeme se projít k moři - já pln naděje jdu v plavkách, zatímco Petřík s Janou mají flísky a větrovky. Pravdu měli oni, voda má míň, než 20 stupňů a fouká ledový vítr. Ponořím tam jen nohy a dál nejdu. Taky ochutnám vodu, je to málo slané, protože je to podfuk, žádné moře to není. Je to Kaspické jezero, kam řeky pouze přitékají. Žádná odtud neodtéká do oceánu. Nicméně vlny tu jsou a asi i příliv a odliv. V jednom místě je to hluboké 1000 metrů. Pláž je obrovská a veškeré vybavení připraveno. Jenže je po sezóně. Procházka pokračuje k bazénu, který je o něco teplejší, zítra ho zkusím, když nebude vítr. Je obrovský. Vracíme se do hlavní budovy, kde je restaurace - Petřík zajistil jídelní lístek na anglijskom jazyké. Předčítám ho a porovnáváme ceny. Skočím se převléknout do vily a jdeme si sednout na terasu. Nádherný západ slunce. S Petříkem šérujeme pizzu a Jana zůstává u čaje. Má, chudák holka, rozum! Já popíjím Colu z plechovky. Vyrobená byla v Íránu. Kdyby to tak Trump věděl!

Ještě k obtížím se spojením, které vypadá, jako že se nehlásím, případně neodpovídám na dotazy a pozdravy, ale je to jinak:

- nejde tady Viber, WA - vypnuto

- nelze poslat sms – není roaming

- kdybych si koupil jejich SIM, nejvyšší rychlost je cca 1Mbit/s

- wifi není ve všech hotelích a my někdy spíme dokonce i mimo civilizaci

- i pokud je v hotelu wifi, naměřil jsem 0,97 Mbitu/s a spadne to třeba na hodinu

- odezva je taková, že si můžete mezi dvěma kroky jít udělat kafe

- zde v hotelu je zablokovaný Google

To jen na vysvětlenou, že na nikoho nekašlu, vztekám se u toho, leč marně!

Den 7

Měl jsem k dispozici ohromnou postel, mohl jsem si lehnout na přeponu, to bylo poleženíčko. Vítr se trochu uklidnil, avšak poprvé nemá být dneska plné slunce. To je asi tím, že jsme jediný den u vody! Mně to po těch horkách vůbec nevadí, ale z koupání nebude nic. Mám pocit, že tady vychází slunce později, než u nás. Nebo se mi to jenom zdá. Teď na podzim se noci dlouží rychle.

Prý tady prší jednou za deset let, ale to asi platí jen pro poušť – tam pojedeme v druhém poločase, který dnes začíná. Ještě nás čeká spousta zajímavostí! Zatím se agentura do puntíku drží itineráře, asi musí, když je jednou schválená.

Snídali jsme mnoho hodin, protože není stejně kam jít. Postupně přišel i Nuri a Prdelka. Velmi silný čaj, sušené ovoce, omeletu, zkrátka, jako by se s našimi střevy nic nedělo.

Máme sraz v recepci v 11:45 a odjíždíme místním vozem na prohlídku města. Bereme už i bagáž, protože to stejné auto nás večer dopraví na letiště.

Mikrobusem, kam jsme se bez problémů vešli, jsme nejdříve projeli celý rekreační areál. Každý hotel je postavený v jiném stylu, například ve tvaru lodi a podobně. Architektům zřejmě nikdo meze nekladl. V rámci areálu jsou také různá sportoviště, aquapark a je to tak rozlehlé, že je nutno jezdit autobusem. V této roční době jsme tu skoro sami, protože je po sezóně, ale v létě je tu nabito, podle Nuriho přes deset tisíc rekreantů najednou. Připomíná nám to rekreaci ROH. Opouštíme areál a pokračujeme podél břehu moře do města. Opět míjíme rafinérie a pak následuje nádraží a přístav. Je to nejníž položený přístav světa, neboť je 100 m pod hladinou světových moří. Trajekt do Baku odplouvá, až když je plný, nemá pevný jízdní řád. Jinak se tu nic moc neděje. Pak nás zase vezou městem a asi končí přednášky, protože potkáváme studenty a studentky v uniformách s kotvičkou na náramenících. Námořní a celní akademie. Dorazíme k bazaru – čili otevřenému tržišti. Kromě nekonečných a nezajímavých stánků s čínskými botami, hadry a domácími potřebami, vidíme malou tržnici s rybami a velkou s ovocem a zeleninou. Uvnitř haly je také několik řezníků a světe div se, mají tu platební terminál na karty. Fotím také stánek, kde mají typické kožešinové papachy, ale nejzajímavější je výroba pirohů. Ženy se smějí do objektivu, válejí těsto, vkládají náplně a než dojdu s kamerou k peci, pan vedoucí mě žene pryč. Na trhu také sháníme CD s tradiční hudbou pod film. Nebylo to snadné, protože všude prodávají černé kopie DVD s akčnímu ruskými filmy pro muže a bollywoodskými dojáky pro ženy. Teprve ve čtvrtém krámku uspějeme. Získávám na MP trojce 109 tradičních písní za 70 korun. Po copyrightu nemá smyslu se ptát.

V malém muzeu se dozvídáme něco o historii města. Založeno bylo asi před sto padesáti lety a podle pohlednic zřejmě z doby před válkou, to bylo poměrně malé přístavní městečko. Teprve po roce 1960, kdy byla nalezena ropa, zaznamenalo město prudký rozvoj. Takzvané „staré město“ jsou sovětské bytovky z padesátých let. Ukazují fotodokumentaci, že se Turkmeni kdysi dokázali po Volze v kánoích doplavit až do Moskvy. Dále mají v muzeu vycpaného orla bradatého a mapu, na které nám sličná průvodkyně rozsvěcovala světýlka, kde se co těží. Měli jsme z toho radost jako malé děti!

Obdivujeme tucty satelitních antén u každého domu. Jak na fasádě visících, tak na dvorku stojících. Velké i malé. Víc než jedna na každý byt, aby mohli obyvatelé chytat i zahraniční stanice. Tím myslím hlavně všechny ty ......státy okolo. Zvláštní zajímavostí je hřbitov japonských válečných zajatců, už jsem je zmínil. V roce 1995 tady Turkmeni společně s Japonci vztyčili pomník pro ty, kteří tu v poušti nebo na moři zahynuli „ve stesku po domově“, jak doslova píší na soklu.

Hned vedle je kazašský hřbitov. Podle letopočtů na náhrobcích jsou zde pochovaní samí mladí muslimové.

Následuje čaj a Cola v sotva dokončené kavárně pod stromy, kde je příjemný chládek a slušný evropský záchod, ale hrozně řve muzika. To je tady zvykem. Povídáme si o tom, co zajímá obě strany.

Turkmenbaši by klidně mohlo být například městem například v Turecku. Ulice jsou tu plné obchodů a lidí, ne jako v hlavním městě, kde jsou prospekty tak široké, že tam nikdo pěšky nehodí. Turkmenbaši je plné života a je nám tudíž daleko bližší. Ašchabád připomíná spíš počítačovou animaci.

Nuri se přiznal, že tady více zajímavostí nabídnout nemůže a tak se necháváme odvézt na letiště, třebaže do odletu je ještě daleko. Na televizi svítí odlety. Dnes jsou celkem čtyři. Tři do hlavního města a jeden do Dashoguzu. To je na severu Turkmenistánu na uzbeckých hranicích. Tam taky pojedeme a budeme tam dokonce dvě noci spát. Ale nebudu předbíhat událostem.

Dnes ještě proběhne další pokus o vyzvednutí Janina kufru. Nuri tvrdí, že to půjde hladce, já bych se vsadil, že ne. Určitě bude nějaká překážka. Musím se jim omluvit: za dvacet minut byli venku i s kufrem, obsahujícím čtyři týden staré housky se sýrem a Janiny šminky. Ukázalo se, že táhne samé zbytečnost, když bez kufru týden vydržela. Naštěstí Petřík dobře zvládá ruštinu - je třeba být nekompromisní, oni neví s kým mluví. Gogolův revizor je stále aktuální.

Celou dobu, co jsou vevnitř, odolávám pokušení vyfotit si budovu letiště. Je opravdu mimořádně krásná – ve tvaru letícího sokola. Všude jsou kamery a spousta dohlížitelů a já se nechci dostat do potíží. Bude muset stačit fotka z internetu. Pak už hotel, sprcha a internet.

Den 8

Den začal zase sluncem za oknem a nás čeká po snídani procházka po městě bez Nuriho. Dal nám důvěru, až se z toho jednomu zatočila hlava. Že totiž nebudeme točit vládní budovy, strategické objekty a nevhodné náměty. Budeme se snažit neprovokovat, což znamená filmovat bez stativu a nejlépe mobilem. Málokdo si tady uvědomuje, že jsou z něj videa skoro stejně kvalitní, jako z kamery. Náš Grand hotel Turkmen nám první noc, když jsme přijeli, nepřipadal nic moc, teď po návratu z divočiny, máme pocit, že jsme v Hiltonu.

U snídaně probíráme stav střev, zdá se, že se jedná o jakousi formu štafety, kterou uzavírá Jana. Machruje tady ve věcech ze svého kouzelnického kufru. Už jsme byli zvyklí, že vypadá jako Turkmenka a teď tohle! Dokonce se i vykoupala!

Udělali jsme to přesně to, co Nuri nechtěl. Vypravili jsme se přímo k prezidentskému paláci a k parlamentu. Samozřejmě, že nás na křižovatce stojící policajt zahnal. Je pěkné horko, tak se plížíme stínem podél honosných budov dalších ministerstev a centrálních úřadů. Točím, jen když mám pocit, že nejsou na blízku kamery a vojáčkové na mě nevidí. Mimochodem tady stále chodí chlapci na dva roky na vojnu!

Petřík to otáčí zpět směrem k hotelu, blíží se dvanáctá, kdy musíme opustit pokoje a oni nemají sbaleno. Já sbaleno mám, tak se ještě trochu procházím, ale je to pořád stejné. Bulváry, parky, sochy, bulváry...

Opustil jsem pokoj, vracím klíč a recepční se mě ptá, jestli jsem neměl v lednici pivo. Divím se nadvakrát, protože neměl a protože kde vzala tu informaci? Když to popřu, tak dál nediskutuje. Necháváme si kufry u recepce, ježto šoféři přijedou až ve dvě a zamíříme na ruský bazar čili do tržnice. Není to daleko a je na co koukat. Zelenina a ovce samozřejmě, koření, ořechy a spousta sladkostí. My se spíše zajímáme o něco k obědu. To byla další dobrá rada Nuriho, abychom tu nejedli, tak tady samozřejmě jíme. Vybrali jsme si stánek, kde je největší obrátka a jídlo zhotovují přímo před očima. Máme pocit, že to musí být čerstvé. Dáváme si s Janou každý jeden cípek slaného koláče. Nahoře a dole je těsto a uprostřed hovězí na cibulce. Velmi chutné! Mají tu i pár stolů. Vedle u stolu má paní pelmeně, kdybych býval věděl, že je tady mají, tak bych si je býval dal. Samozřejmě bez té smetany navrchu. Ale už víme, jak se to turkmensky řekne, tak se příště zeptáme na „manti“. Také se tady inspirujeme, co by se dalo nakonec udělat s přebytečnými Manaty, pokud nám na konci cesty nějaké zbydou. Nejsou směnitelné zpět.

Vracíme se do hotelu, je přes třicet stupňů, chlapci přijíždějí a tak zase nasedáme do aut a vzhůru na sever. Opouštíme Ašchabád a začíná poušť Karakum, oni to píšou Garagum. Není to písečná poušť typu Sahary, ale nekonečné pláně s malými zelenými trsy, které spásají volně s pohybující velbloudi. Písečné duny je vidět jen výjimečně, spíše takový štěrkopísek s křovinami.

Čtyřproudovka oběma směry se za hranicí hlavního města mění v širokou asfaltku bez pozemního značení, takže se jezdí „catch as can.“ Saša jede skoro permanentně vlevo, prý je tam lepší silnice. Když se pak objeví v protisměru auto, tak se honem vracíme na svou stranu. Jedeme dost rychle, mají nastavený pípák na sto dvacet. Každou chvíli ho slyším, přestože klímám. Po třech hodinách se blíží „jámy“, jak tomu říká Andrej. Jsou to propadliny (deprese), ve kterých se buď dějí geotermální jevy, nebo a to je zdaleka největší atrakce: hoří dole plyn! Tisíce malých ohníčků o teplotě čtyř set stupňů, horko je i nahoře u zábradlí. Hluboké je to asi 20 metrů a díra bude mít průměr možná padesát metrů. Je to neobyčejná show ve dne, a o to větší v noci. Fotí a filmuje se to bez dronu špatně, ale děláme co umíme. Jmenuje se to Darvaza. Mezitím, co tohle obdivujeme, řidiči postavili tři stany. Sami budou spát v autech. Také rozdělali oheň a pečou nejprve zeleninu a brambory. Máme hlad, tak se tím cpeme. Pak přinesou kuře a nakonec šašlik. My to všechno pořád jíme a je to moc dobré. Pochopitelně sníme víc, než bychom chtěli.

Mezitím je dávno tma a my jdeme nejdřív na kopec udělat další záběry shora a pak dolů ještě jednou se projít kolem „jámy“, protože něco takového nikde jinde na světě k vidění není. Říkají tomu brána do pekla, tak poruším svoje zásady a stejně jak ty Japonky se nechám u zábradlí vyfotit. Kdo z vás se může pochlubit, že byl u bran pekelných!

Ve stanech jsou připravené karimatky a spacáky. Ještě v deset večer je teplo na krátké rukávy. Nevím, kde se berou ty zkazky o tom, že v poušti v noci mrzne. Třeba to do rána pochopím.

Den 9

Spal jsem dobře. Budíček byl v sedm, protože program je nabitý. Řidiči udělali čaj a my se po snídani ještě jednou pokochali „jámou“. Oni mezitím sbalili stany a pak nás dole pod kopcem vyzvedli.

Jsou ochotní a nápomocní, hodně se smějí, ale jsou to Rusové se vším, co k tomu patří. Bývali v Turkmenistánu coby vládnoucí národ většina a teď tvoří menšinu. Trocha nostalgie po Sojuzu v nich je. Občas je to z nějaké poznámky cítit. Dřív šli na vlak a za dvě noci byli v Moskvě. Žádné hranice, žádné pasporty, jedna měna. Všechno bylo jednodušší. Nuri jako hrdý Turkmen na ně kouká trochu svrchu a oni to cítí. Dnes večer se s nimi definitivně rozloučíme, protože nazpět do Ašchabádu zase poletíme letadlem. Radíme se, jaké bychom jim měli dát spropitné. V těchto zemích je to zvykem, ale jeden nikdy neví kolik, aby neurazil, nebo se nepředal.

Silnice je první dvě hodiny docela slušná a kilometry ubývají, pak najednou odbočujeme do nějaké vsi a já si uvědomuji, že mimo velká města nikde není kanalizace, všude mají budky na dvoře. Projedeme a pokračujeme pár kilometrů pouští. Čeká nás pevnost Shassenem. Přesněji řečeno její ruiny. Musela to být ve své době - XII. století - docela významná stavba. Kolem jsou také zbytky několika opevněných panských domů. Netuším, proč je stavěli mimo opevnění, asi bylo určené jen pro vojáky. Nacházíme v písku zdobené střepy, Petřík tvrdí, že jsou z té doby. Je to možné? Tady je možné všechno!

Vracíme se na silnici a já jsem vděčný, že u další pevnosti, která je přes kopírák stejná, už nestavíme. Silnice se postupně zhoršuje. Jede se po ní hůř než pouští, protože jsou tu zbytky asfaltu, obrovské a hluboké lavóry, vyjeté koleje a další nástrahy. Saša občas najednou prudce uhne na nezpevněnou krajnici a mizí v oblaku prachu. Jedeme třeba jedním kolem po silnici a druhým v písku. Ty Toyoty opravdu vydrží všechno. Je poledne, mám hlad a když se o zastávce ptám, jestli bych nemohl dostat housku od snídaně, tak mi Nuri, říká že podle pravidel, zbytky od jídla patří šoférům. Tady mají na všechno pravidla! Zachrání mě Jana, která usyslila něco u snídaně, daruje mi vajíčko a krajíček chleba. Jedeme dál a já se musím držet oběma rukama madel, aby mě ta silnice neumlátila. Jíst a pít prakticky nelze... Když se ptám Andreje, kdy to skončí, tak se směje, že prý bude ještě hůř! Horší to snad už není, ale trvalo to padesát kilometrů!

Přijíždíme do Kunya-Urgench. Na kraji města je soubor staveb z XII. a XIII. století. Jsou to podle angličtiny mauzolea, my bychom spíše řekli hrobky, ale zároveň slouží jako muslimské modlitebny. Potkáváme věřící, kteří ty stavby modlíce se třikrát obcházejí. Nebudu vás nudit výčtem všech sultánů zde pochovaných. Nad těmi všemi stavbami chráněnými UNESCO trčí jako tovární komín minaret skoro 60 m vysoký a dole 12 metrů v průměru. Horní část je povážlivě nahnutá ke straně. Chtěli po mně nesmyslnou částku za kameru, tak jsem ji sbalil a točím mobilem. Copak kradu? Projdeme se kolem všech těch mešit, do jedné, kde nikdo není, zutí vstoupíme a zase pochodujeme dál. Bez obrázků se to těžko popisuje. Ty bohužel na disk přidám asi až v Praze.

Další cesta vede do restaurace. Jenže je po druhé hodině a skoro nic už nemají. Objednáváme si z toho, co mají to, co není „vysokorychlostní“. Šoféři jedí zase polévku s kostmi z berana, na to se nemohu ani podívat. My s Petříkem jíme ty pelmeně a Jana kopeček rýže a k tomu dvě lžíce džuveče.

Čeká nás posledních 100 kilometrů do Dashoguze. Silnice je docela slušná a po čtvrté už vjíždíme u kontrolního bodu do města. Je obrovské a náš hotel někde na druhém konci, takže procházka vyloučena. Možná to tak chtějí. Loučíme se s šoféry a do dlaní jim tiskneme oběživo. Budou tu dnes spát (v jiném levnějším hotelu) a zítra pojedou těch 600 km zpět do hlavního města. Náš hotel stojí podle ceníku 200 USD za double. Vana neodtéká a na podlaze koupelny je jezero. Co byste za ty peníze nechtěli.

Den 10

Včera večer to nejdříve vypadalo, že je tu Google blokován, ale nakonec se mi podařilo. Spojení je příšerně pomalé, což mi bere nervy.

Sešli jsme se ještě večer na kus řeči s Petříkem. Jana vůbec neopouští vanu. Mám pokoj 417, ale ve výtahu musím stisknout pětku. To dá rozum, ne? Sraz na snídani je v osm a je báječné, že dnes nemusíme balit, protože zde budeme spát ještě jednu noc. Já to stejně do kufru naházel, protože ho mohu pro jistotu zakódovat. Nechávám tu počítač, zvukové vybavení ke kameře, které táhnu zbytečně – nikdo nám rozhovor nedá a část peněz.

Jana přichází na snídani opět v nové róbě. Ve velké jídelně je jeden kulatý stůl vojáků v maskáčích, u dalšího stolu jsou Američané s tlumočníkem. Podle oblečení spíše obchodníci, než turisté. Pak jednotliví Číňané a to je vše. Na stolech chybí ubrousky, cizinci si je berou na záchod místo místního šmirglpapíru. Je nedostatek příborů, za to hudba hraje tak nahlas, že je to až nepříjemné. Výběr u samoobslužného pultu je dobrý.

Odjezd byl stanoven až na půl desátou, dnešní program nebyl tak nabitý a hlavně nás nečekaly stovky kilometrů! Přijel mikrobus se zamračeným Turkmenem, který ale postupně roztával. Podle propozic to nemělo být víc jak třicet kilometrů, ale jeli jsme docela dlouho.

První zastávkou byla mešita a hřbitov Ismamut Ata. Pod střechou je tu připravena řada plynových topenišť, na nich konvice s vroucí vodou na čaj a pak velké kotle, kde se vaří maso a zelenina. Jedna žena odkryla poklici a já, jak ucítil beraninu, tak se mi neudělalo dobře. Pod další střechou bylo prostřeno na zemi na plastových ubrusech minimálně pro padesát lidí.

Nuri nám vysvětlil, že se tady koná slavnost, na kterou nějaká rodina pozvala své přátele, aby je pohostila. Do toho jídla a pití se pustí po Imámově modlitbě. Tak uctívají místní muslimové například výročí narození svého tady pochovaného mrtvého. Nechodí pucovat náhrobní kameny, nenosí květiny. Jedna žena nám ochotně dovoluje fotografovat a filmovat. Nabídnu jí předposlední sojový suk, ježto vím, jak mají rády sladké. Na oplátku nás zve, abychom se zúčastnili hostiny. Při představě skopového prosím Nuriho, ať slušně poděkuje a řekne jí, že náš program je nabitý. Tak nám dá na cestu alespoň čtyři čerstvě upečené placky v peci. Moc milí lidé! Přesněji řečeno ženy, chlapi na nás hledí trochu podezřívavě. Nuri jim vždycky něco řekne v turkmenštině, což je upokojí. Možná by nás jinak hnali svinským krokem. Tady je pec Tandori na přípravu placek běžným vybavením každého domu, resp. dvora. Obyčejně je na plyn, jen v poušti topili dřevem. Pokračujeme pěšky kolem hřbitova k mešitě. Tady jsou nad hroby malé domečky, některé z plechu, jiné hliněné. Nuri říká, že to má každý kmen jinak. Jeho kmen dává jen klacek k nohám a kámen k hlavě. Pak přicházíme ke vchodu, zouváme se a čeká nás dlouhá klenutá chodba, která vede až do místnosti, kde je samotná hrobka. Tam rozesazeny kolem ní se modlí ženy, tak vycouvávám. Jsou tu ještě menší boční místnosti s koberci, ale tam nikdo není. Venku ještě fotíme kupole s půlměsícem a vracíme se k autu.

Jeli jsme zase docela velký kus kolem zavlažovaných políček a tam na nás čekala prozatím nejstarší památka a sice další pevnost, tentokrát z XI. století. My bychom asi spíše řekli, že šlo o město, ze kterého zbyly jen ruiny opevňovacích zdí a věží. Čtverec o hraně možná tří až pěti set metrů. Zase jsou tady ty keramické střepy a mně se nechce věřit, že jsou tak staré. Ale kdo by je sem nosil? Nuri nás varuje, že jsou tu hadi a pavouci, ale žádné jsme neviděli. Možná jen chtěl, abychom se drželi vyznačených cest, což já nedělám, hledám si dobré záběry pro kameru i mimo cestu. Vycházíme na druhé straně pevnosti, kde na nás čeká řidič. Je to malé parkoviště před mešitou, která je zavřená. Vtom přijíždí nějaký babosed a vyhrne se z něj asi deset bab v typických šatech a šátcích. Odkudsi přiběhne dědek a hned jim mešitu otevře. Některé ženy na mě mávají, ať jdu taky. Jenže já se cpu chutnou plackou z minulé zastávky a nikam se mi nechce. Jana to vyfotí za mě.

Už je po poledni, ale dnes žádný hic není. V autě je teplo, ale venku pěkně fouká. Stejně máme zatím velkou kliku na počasí.

Tentokrát jedeme opravdu dlouho, až to vypadá, že budeme každou chvíli v Uzbekistánu. Hranice je vzdálena jen pár kilometrů. Domlouváme se, co si dáme k večeři, když konečně zastavujeme v nějaké ulici a Nuri telefonicky shání pána domu. Má jít o návštěvu keramické dílny. Nejsem nadšen při představě nějakých kýčů pro turisty. Nemohl jsem se mýlit více! Přichází asi šedesátiletý umělec jménem Bachtiyar Hodjaniyazov. Je původem Uzbek, ale žije tady. Postavil si sám tenhle dům a celý jej ozdobil keramikou. Třicet let na tom pracuje. Vchod připomíná luxusní portál sultánova paláce, nad ním kupole (zvenčí, ještě neobložená), ale spousta věžiček a cibulí všude. Jdeme do dvora, tam jsou keramické pece a tandori, u něhož jeho žena připravuje čerstvý chléb a také vinohrad se zrajícími hrozny. Ukazuje nám svou dílnu s nápisem „ztracený svět“ na dveřích a my valíme oči. To hlavní, ale teprve přijde! Jdeme zpět na chodník a on otevírá ten výše zmíněný portál. Zouváme se a jdeme dál. Za ním nasvícená síň úspěchů s mnoha obrazy, certifikáty, fotkami s kdekým a také diplom národního umělce. Fotky s prezidentem a několika ambasadory nechybí. Mezi tím vším jeho vázy, poháry a spousta výrobků. Zlatým hřebem je teprve salon pod kopulí, která je zevnitř celá obložená a malovaná, všechny oblouky a všechny zdi jsou plné jeho výrobků. Oči přecházejí, nevíme, na co koukat dřív a co dřív točit. Klidně mluví na kameru, což je skvělé. Obejdeme celý salon a on vypráví skoro o každému kusu. Jeho obě děti už pracují s ním, od dcery tu má kresby i keramické výrobky. Je na ni oprávněně hrdý.

Pak následuje občerstvení, které mezitím připravila jeho žena. Stůl je plný: čerstvě upečené placky a pirohy s masem, sladké, ořechy, sušené ovoce, kompot, hrozny z vlastního vinohradu, samozřejmě čaj, pořád nosí další a další věci. A to jsme plánovali skromný oběd!

Pouští nám film, jak vznikala 3 metry vysoká váza, kterou pálil po částech. Rok sem chodili filmaři a natáčeli postup prací jak na váze, tak na vnitřní kupoli a salonu. Na závěr nám vyprávěl příběh nerozluštěného tajemství světa plný pokory a víry v Alláha, který řídí vše. Tvrdí, že i všechen chaos světa má vlastně pevný řád a systém, který řídí Bůh. Namaloval to a vypálil na obrovský talíř. Přitom má na krku keramický úlomek, o kterém tvrdí, že pochází z X. století a dědí jej vždy nejnadanější žák mistra. On ho dostal od svého učitele keramického řemesla a hodlá jej jednou předat dál. Fotíme se spolu ze všech stran a s tisícerými díky odjíždíme. Byl to opravdu zážitek, jak pro nás tak i pro Nuriho, který tu také ještě nikdy nebyl a zbožnost toho muže velmi lahodila jeho uchu. Nás udivila především jeho nesmírná píle, protože i když pomáhají učedníci a děti, už ta část jeho díla, kterou jsme viděli, je úctyhodná. Kromě toho restauruje památky chráněné UNESCO (některé jsme již navštívili) a jistě občas musí něco prodat. Popřáli jsme mu hodně zdraví, potomků a energie do další práce. Pozval nás, ať přijedeme za dva roky, to už bude kupole obložená modrými dlaždicemi i zvenku.

Den 11

Včera jsem tomu národnímu keramikovi, trochu pozměnil jméno. Správně se jmenuje v anglickém přepise Bachtiyar Hodjaniyazov (čti Bachtijar Hodžinijazov). Omlouvám se. Večer proběhla kouzelná historka v restauraci tohoto gigantického hotelu. Přinesli nám jídelní lístek a když si chtěl Petřík něco objednat, tak řekli že mu tu položku uvaří, jen když si vezme pět porcí. Zeptal se tedy, kterou položku si může objednat po jednom kuse. Chlapec odkvačil a přišla šikmooká. Petřík nabídl angličtinu nebo ruštinu. Vybrala si ruštinu. Zopakoval otázku. Nedostal odpověď. Jmenoval tedy postupně vybrané položky, až se trefil. Bude to prý ale trvat 40 minut. V sále jsme byli úplně sami. Je to jako v hospodě na mýtince: Oni mi sem lezou... Pak přinesl ten chlapec talíře a dvě sklenice pro tři. Zeptal se co budeme pít. Čaj nebo Pepsi. Petřík řekl, že možná později, protože čaj máme na pokoji. Já si objednal Pepsi.

Nepřišla ani k jídlu, ani k účtu. Ztraceno v překladu. A tak tu žijeme... Mobil zazvonil v 05:50. Rychle dobaluji a spěchám dolů do recepce. Tam už stepuje Nuri, který je z nás občas trochu na nervy. Má, chudák, zodpovědnost. Vyfasoval pro nás místo snídaně balíčky, je to jako kdysi na rekreaci ROH. Jsme zvědav, jestli tam bude rohlík, jablko a taveňák s vránou nebo liškou. Čaj máme vlastní, přece nebudeme podporovat ty letištní zloděje.

V balíčku byl slaný piroh s masem, sladký trojúhelník těsta s dýní, kulatý bílý chlebíček, několik koleček hovězího salámu, tři plátky sýra a jablíčko. Přišlo to k chuti, zatímco se gate plnil lidmi. Letadlo bylo úplně plné a odletělo na čas. Trochu už ošoupaný Boeing, zato letušky jedna báseň. Hodně se tu dámy po sovětském způsobu líčí a voní. Nalepené řasy jsou podmínkou!

Ještě není devět a my už jsme na letišti v Ašchabádu, všechna zavazadla najdeme na pásu a na parkovišti nás opět čeká náš vojáček. Co více si přát? Veze nás asi 50 km naším směrem, kde na parkovišti u mešity přepřaháme. Vojáček asi smí jen po městě. Přesouváme bágly do další Toyoty a zároveň se jdeme podívat na zbytky mešity Anau Mosque. Je tu hodně věřících a tak je mi hloupé točit, ale něco vyfotím, ještě než bez dechu přiběhne Nuri. Nechal mě 5 minut bez dozoru!

S novým vozem i kočím pokračujeme na Jihovýchod a v jednu chvíli vidíme už Iránskou vlajku - je tu oficiální hraniční přechod. Také se mi na mobilu objevuje íránský operátor, zkouším poslat domů pozdrav z Íránu...

Velmi zajímavá je prohlídka ruin města Abiverd, které vzniklo ve třetím století před Kristem na Hedvábné stezce. Rozkládalo se od dnešní silnice až horám, které leží dnes už za hranicí Turkmenistánu. Karavany zřejmě putovaly pod horami, protože tam byla voda, byl tam stín a také se podle nich dobře orientovalo. Abiverd zažil několik set let rozkvětu, který zastavili až Mongolové ve XII. století. Timur (Tamrlán) se později pokusil město obnovit, ale už se mu to nepovedlo. Ani jeho partě. Nuri nás varuje, abychom nechodili na zděný záchod, že prý jsou tam hadi. Když pak pobíhám se stativem mezi ruinami, tak jsem úplně klidný, protože všichni hadi jsou přece na záchodě! Je tu volně ložená hromada střepů z vykopávek. Nikoho to nenapadne rozkrást. Prý se tady tehdy razily i mince, bylo by zajímavé se tu projít s detektorem kovů, ale ten nemáme.

Nezbývá, než jet dál, protože je to do dnešního cíle, města Merv, z Ašchabádu 360 kilometrů. Naštěstí je silnice velmi slušná.

Po poledni stavíme u soukromé restaurace, kde si mohu nafilmovat jak dělají pirožky a chleba v Tandoru. Ty naše plněné hovězím se řeknou „Tamdyr somsa etli“ Jsou skvělé, mám problém sníst tři kusy, dva by úplně stačily. Zůstávají hrozně dlouho horké. Jana měla polévku z kozy a moc si pochutnala. Kromě několika stolů je možné si tu objednat také oběd či večeři v turkmenské jurtě, kde se sedí na kobercích na zemi a hoduje v polosedu a pololehu.

Stáváme se profesionály na turecké záchody. Pokud si myslíte, že jsem na tohle téma už napsal vše, tak to nejhorší vás teprve čeká. Pro staré a nemocné tu mají speciální židli, která se dá postavit nad díru a má za tím účelem vykrojené sedátko. Petřík to přirovnal ke gramofonu. Většinou je to celé omotané hadry, které jsou pochopitelně čisté jako padlý sníh.

Jedeme dál a moc to neutíká, je opět kolem třiceti stupňů, náš nový řidič chladí jak blázen. Rádio jsem rezolutně zamítl. Kolem půl čtvrté jsme na místě, hotel vypadá dobře, ale Nuri nás nabádá, abychom si zkontrolovali pokoje, zda všechno funguje. Tak já mám utržené prkénko, záchod nesplachuje a nejde tu wifina, zato mám královský výhled na hlavní mešitu se zlatou kopulí. Nehodlám ho měnit, záchod zalévám varnou konvicí.

Máme odpolední klid do šesti a pak teprve vyrážíme pěšky na prohlídku města a na pivo. Už není takový hic, pomalu se smráká. Na hlavní ulici je čilý provoz, několik pruhů v obou směrech, školní autobus veze studenty a na zastávce je plno lidí. Tržnice už je zavřená. V parku dřímá velká socha nějakého barda v papaše a o kus dál je ještě otevřená samoobsluha. Jana zkoumá konzervy s rybičkami, připomíná mi to naše vietnamské minimarkety. Na velké křižovatce to otáčíme a přecházíme na druhou stranu. Před námi velký obchod se společenskými šaty. V prvním patře desítky bohatých svatebních rób a v přízemí konkurence barrandovského fundusu. Šaty jako do pohádkového filmu si tady dámy kupují a oblíkají při slavnostních příležitostech. Vedle je hospůdka, cítíme cigarety a přepálený omastek. Nuri se ptá, jestli dostaneme pivo, když nebudeme jíst. No problem. Objednáváme si točené značky Zip a není vůbec špatné. K vedlejšímu stolu dorazí parta asi šesti chlapů. V mžiku je stůl plný a vodka teče proudem. Ten hlavní, či oslavenec, nebo co, si s každým dá skleničku a lahev zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Pak někdo pustí strašně nahlas muziku, oslavenec vyrazí na parket, kde se točí koule ze střípků zrcadel a nám je jasné, že je nejvyšší čas jít. Malé pivo stálo devět korun, když použiji černý kurz. Jdeme dál po bulváru, rádi bychom si vyfotili noční mešitu, ale Nuri říká, že za chvíli začnou bohoslužby a bude tam plno lidí. Vidíme, že je mu to proti srsti, tak netlačíme a kráčíme k hotelu.

Den 12

Dnes si Nuri přizval Viktora – pracovníka národního muzea a odborníka na místní historii, kterého nám představil už včera. Máme strach, že nás zahrne takovým množstvím informací, že z toho půjde hlava kolem. O každém šutru, o každém vladaři a nebude slušné ho utnout. Vyrážíme v osm zase v jiných autech a s jinými řidiči. Je to sto kilometrů po nezpevněné silnici a já po nočních průjmech a zimnici, mám asi i horečku. Zastavujeme u lékarny, která je otevřená i dnes v neděli. Doporučují mi Ercefuril, tak do něj jdu. V autě v rámci možností klímám. Viktor si chce rusky povídat, tak bagruji zapadlé znalosti. Profesorka Grinčenková se vrtí v hrobě.

To, co jsme dnes viděli, je archeologický skvost. Město Gonur Depe z doby bronzové – to je asi třicet století před Kristem. Dochovaly se jen zbytky zdí, ale to neznáte Viktora. Má s sebou šanon s nákresy, plánky a schématy a v jeho vyprávění město úplně ožívá. Tehdy tady tekla řeka a tudíž byla voda a také rostlinstvo. Řeka však v rámci staletí změnila koryto a lidé šli za ní a město opustili. Město bylo opevněné ve třech koridorech, uvnitř byly komnaty vladaře a jeho rodiny, chrámy, obětiště a všechno co bylo třeba. Za hradbami se nachází nekropole. Byl tam i pochovaný kůň. Asi ho obětovali. Detailně jsme si to všechno prohlédli a uvědomili si, že tady asi za pár let nebude vůbec nic, protože stavby jsou hliněné a déšť a potutelní velbloudi je ničí. Část zdí byla pokryta vepřovicovou vrstvou, ale ani to není na věky. Chtělo by to velkou střechu, vystavit nalezené předměty a návštěvnické centrum s animací historie. To samozřejmě ví i Viktor, ale říká, že na to nejsou peníze.

Pak jedeme zase tou strašnou cestou zpět. Celou dobu si povídáme, chce vědět všechno možné o Evropě a Americe. Trpí nedostatkem informací. Vzdělaný člověk, kterého je tady škoda. Loučíme se u hotelu.

Ptám se Nuriho, jestli si mohu dojít pro něco malého do té samoobsluhy, kde Jana včera zakoupila ty báječné rybičky. Odpovídá, že tam raději zajde se mnou. Když se vracíme zpět kolem hotelového parkoviště, říká, že kdybych to vzal do recepce tudy, že by si ještě mohl zaskočit do tržnice, protože už bych byl na území hotelu.

V sedm máme sraz na večeři, oběd nějak vypadl, což ale vzhledem k našim střevům, vůbec nevadí. Prošli jsme se do restaurace Aladdín, která je dost západního střihu. Po všech těch nedopečených masech, volím raději těstoviny a černý čaj, ostatní mají nějaké kebaby s rýží. Vypadají dobře, na rýži bych měl docela chuť, ale to mleté...

Nuri se nás ptá, máme poslední dva dny a mnoho atrakcí nezbývá, co se nám líbilo nejvíc. Jmenujeme kaňon, jámu s ohněm, návštěvu u keramika, mešity a další zajímavosti. Nikdo z nás nezmínil hlavní město. Ptám se Nuriho jestli ví proč. Kývá, že tuší. Copak nějakého turistu může zajímat mramorový palác ministerstva pošt? Nebo parlament, ke kterému se nesmíme ani přiblížit. Uvědomuji si, že tam není žádné přirozené centrum - nějaké centrální náměstí, nebo hlavní obchodní třída - to co známe z Evropy. Jen předimenzovaná mramorová monstra a široširé bulváry, kterými šustí bílá a šedá auta. Černá jsou zakázána, prezident je totiž nemá rád. Za to prý krásně zpívá a píše básně.

Vracíme se do hotelu, město máme jako na dlani přímo z balkónu. Spřádáme plány na zítra. Dopoledne máme volno, ale nesmíme opustit hotel. Sraz je až v poledne i se všemi kufry, abychom mohli vyrazit do města Merv.

Den 13

Spal jsem dobře – je mi líp. Snad je to tím, že už se blíží závěr našeho putování. Jsme unavení a není divu, téměř každý den spíme jinde a ujeli jsme mnoho kilometrů pustinou. A k tomu ty potíže s jídlem.

Den začínáme návštěvou muzea, kde pracuje Viktor. Vidíme vykopávky z Gonuru, který jsme navštívili včera, ale i ukázky ze života Turkmenů. Typickou jurtu, jejich nářadí, zbraně, oděvy, šperky a tak. Prostě muzeum.

Pokračujeme do Mervu. Naštěstí to z Mary není daleko, jen asi 36 kilometrů. Historické území Merv je v pořadí druhá památka, která je registrována ve světovém dědictví UNESCO. Na ploše několika čtverečních kilometrů je rozeseta řada objektů. Nejstarší jsou zbytky opevnění z doby prvního století před Kristem, které dnes připomínají valy, nebo velký kráter. Uprostřed je vyvýšenina, kde byla o pár staletí později mešita, ani ta se nedochovala, zrovna tak jako buddhistický chrám. Dále jsme viděli několik pevností a opevněných domů, řadu mauzolejí/hrobek významných mužů, jmenuji za všechny alespoň dva z nich: Sultán Sanjar a Muhammed Ibn-Zeyd. Některé z nich jsou opravené, na jiných se pracuje a používají se historické metody např. cihly z hromady připravených vepřovicových cihel, za tímto účelem vyrobených. Na zpáteční cestě nás zavezou k ortodoxnímu kostelu zasvěcenému Paně Marii. Postavili jej v roce 1900 a zrovna na den má dnes výročí otevření. Ruská klasika.

Chceme se podívat na bazar, jenže bude šest a trhovci své stánky už pomalu balí. Žádná škoda, protože bychom si tady stejně těžko něco vybrali. Ptáme se na cenu ořechů a Nuri říká, že požadovali trojnásobek běžné ceny. Halt na místní nevypadáme...

Ráno jsme si u snídaně něco zabalili k obědu, ale já se bál jíst jídlo v horku vezené a tak jsem se skamarádil s místním psem a on to zbaštil s viditelnou radostí. V naději, že ještě něco vyndám z brašny, už se ode mě nehnul.

Večer už mě ale hlad udolal a tak jsem si hrdinně objednal jídlo s rýží v naší oblíbené restauraci Aladdín. Nuri vytáhl formulář, na kterém máme na konci zájezdu ohodnotit kvalitu ubytování, dopravy, průvodcovský služeb i agentury jako celku. Petřík neměl brýle a tak jsem to po poradě s ostatními vyplňoval já. Dali jsme velmi dobré hodnocení, ježto za věci, které nás tu štvaly, agentura nemůže. Program, který nám navrhli obsahoval vše podstatné, co by měl turista v Turkmenistánu vidět, zajištěné to bylo perfektně a Nuri se velmi snažil. Je chudák unavenější, než my. Mladí prd vydrží!

Pouze do slovního komentáře jsem si dovolil napsat, že mají velký prostor ke zlepšení stavu silnic. O toaletách jsem pomlčel.

Po jídle nás vyzvedl řidič a odvezl na letiště. Tam jsme vyseděli důlek, ale vše proběhlo dobře. Let do Ašchabádu trval jen 45 minut. Ani se nevyplatilo stoupat moc vysoko – hladina 15.000 stop.

V hlavním městě na letišti je jako obvykle náš oblíbený soldatik, který nás o půl jedné místního času vyklopil před naším domovským hotelem Grand Turkmen. Za oknem je nějaká estráda, samé ruské odrhovačky. To bude noc plná vášní!

Den 14

Včera jsem upadl do bezvědomí, vůbec nevím do kolika juchali. Jsme už opravdu unavení, není divu. Dnes máme dopoledne volno, z hotelu nás vyhodí ve dvanáct, pak už zůstane bagáž v autě. Balím už částečně na cestu, ale stativ ještě musí zůstat venku, ježto nás čekají poslední atrakce. Opevnění Nisa, muzeum koberců, které bych si klidně odpustil, zato na lanovku se těším. Odshora konečně pořídím celkový pohled na město, snad bude dnes premávať.

Začínáme, jak už se stalo dobrým zvykem, snídaní. Následuje asi kilometrový pochod na jiné tržiště, kde jsme ještě nebyli, s nadějí, že tam koupíme nějaké pochutiny a prezenty.

Petříci koupili ohromná kvanta sláďur orientálního typu, co z nich teče medový sirup. Já jen jednu krabičku, abych měl co nabídnout hostům. Na oříšky nedošlo, neboť místní pistácie jsou malinké a ty velké jsou z dovozu a tudíž drahé. Objevil jsem ještě pár maličkostí a zbylo mi přesně na večeři. O půl dvanácté už jsem na pokoji a přestože jsme jim výslovně řekli, že se ještě vrátíme pro zavazadla a vzali si klíče s sebou, tak samozřejmě uklidili. Úderem dvanácté odevzdáváme klíče v recepci a službukonající paní se diví, že odjíždíme. Prý tu máme ještě jednu noc! Mám u sebe potvrzený itinerář od agentury a tam jsou napsané v tomto hotelu čtyři noci. Ale ty už jsme tu přece odbydleli, ne? Počítáme a nakonec nám dochází, že jsme tu minule po příletu ze severu nespali, nýbrž hned jeli dál. Vyhlížíme Nuriho a i on je překvapen, že sedíme na kufrech a máme na sobě to nejlepší oblečení. Takhle čisté nás ještě neviděl. Potvrzuje, že máme pokoje ještě k dispozici až do 02:30, kdy pro nás přijede vojáček a odveze nás na letiště. Jak jsme staří a zkušení, tak jsme blbí, ale na pozitivní překvapení se wellmi snadno zvyká. Bleskově vracíme kufry na pokoj a skáčeme do propocených triček. Začíná náš dnešní a zároveň poslední program. Ptáme se Nuriho jaképak bylo shledání se ženou? Jsou spolu teprve 40 dní. Volá mu stokrát denně, asi si stěžuje na soužití s jeho matkou. Jen se směje, ještě neví, že bude hůř!

První cesta s určitě nejméně sympatický řidičem za celé dva týdny, vede do staré Nisy. To bylo opevněné město, které dobyl Alexandr Makedonský, pozvedl jej kulturně i jinak. Zanechal tu pár unavených vojáků a pak táhnul dál. Poddaní začali rebelovat až se to rozkulačilo jako vždycky všechno. Mezitím ten chudák v pětadvaceti umřel. Vnější vysoké hradby byly osazeny 43 baštami. Město uvnitř muselo být své době mimořádně krásné. Bohužel se nestavělo z pálených cihel, ale sušených vepřovic. Ty staletím neodolají, vrchní vrstva se rozpouští, stéká na spodní vrstvy a vzniknou hroudy, které vidíme dnes. Nějaké záchranné práce probíhají, ale pomalu, ježto nejsou peníze. Viděli jsme slovy jednoho matlala v akci. Je to prvotřídní památka, také proto je zapsána na seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Odtamtud jedeme do muzea koberců, mají tam v Guinessově knize napsaný největší koberec světa, ale ten nefotím, jelikož přes něj visí portrét nejvyššího. Fotím ten druhý největší, stříbrná medaile mi stačí. Ujme se nás taková důležitá Rusánda a chce nám vyprávět o všech uzlících a regionálních vzorech, děláme s Janou, že nerozumíme, Petříkovi se asi líbí, tak jí klade záludné otázky...

Před muzeem říká ten protivný šofér, že má nárok na přestávku na oběd. Že by závan EU došel až sem? Setkáváme se s tím poprvé a po pravdě jeho šance na Trinkgeld tím odešla na věčnost, pokud vůbec nějaká byla. Jdeme s ním tedy do přiměřené restaurace, která není o mnoho levnější, než ty, kam chodíme my, ale vše je čerstvé, vystavené a výběr je výborný. Mám 3 kousky obalovaného kuřete, řádně propečené. Něco jako KFC, ale není to ostré.

Nuri jí tak strašné věci a zapíjí to hektolitry Pepsi, že se nedivíme, že také lítá po záchodech.

Odtud jedeme na druhý konec města až pod pohraniční hory. Tam jednak začínají betonové, v noci osvětlené chodníčky pro zdravotní procházky. Zrovna tato má 26 km. Prdelka tvrdí, že to je pro ní tak na 2,5 hodiny. Přikládám to úpalu, protože v tomhle horku (cesta je kopcovitá) bych to viděl spíše na 5 až 6 hodin. Krom toho je tu spodní stanice kabinkové lanovky, která vede do výšky 1600 metrů. Nuri platí 10 Manatů a my cizinci 5$ čili 75 Manatů, takhle to bylo kdysi u nás taky – dvojí ceny. Už na to místní soudruzi přišli!

Jdeme nahoru - 20 minut jedna cesta. Trasa vede nad přísně střeženou příhraniční zónou, takže pod námi probíhají ploty a pohraničníci. Nesmíme fotit, natož filmovat. I na horním konci lanovky se smí filmovat jen směrem dolů. Ocitli jsme se již v "pogranzóně" dole za dráty je již země nikoho , stíny se dlouží a kolem jsou vlnité kopečky se zeleným povrchem. Takhle nějak si představuji hory, ve kterých probíhaly v Afganistánu partyzánské boje. Dělají z toho velké divadlo a to je skutečná hranice ještě asi 15 km odtud. Sedíme na terase, Nuri kouří, já to po dvou týdnech zkusil a hned zahodil. Cigareta byla hrozně silná a nechutná. Začíná být zima. Ještě pozorujeme hlodavce, kteří tady všude vytvářejí díry. Konečně je vidíme – jsou docela velcí a hezcí.

Stmívá se a blíží se konec filmu. Před hotelem poděkujeme řidiči pouhým stiskem ruky, zatímco Nurimu přejeme upřímně všechno dobré. Jemu, jeho matce, manželce i zvířatům. Je to hodnej kluk, i když strašně naivní. Nijak to dole neprotahujeme a mažeme na pokoje. Budík bude zvonit v 02:15 a máme 15 minut na probuzení. Nuri ještě zařídil nějaké jídlo s sebou k snídani. To je od něj milé.

Zatmívačka

Titulky

Nebudu vás nudit popisem zpáteční cesty opět přes Minsk. Agentura TASS se omezila na prohlášení, že všechny letecké přístroje fungovaly normálně.

Určitě tam hned jeďte, budete hrdinové dřív než to bude snadné. Ale kdo ví jestli vůbec někdy bude.

____________________________________________________________________________________________

Ty jsi mi chlape zavařil, pojmenovat "deník.htm" s dlouhým "í". To sice umí lokální prohlížeč na PC ale ne hostingový webový server.

Hlásím hotovo ... www.paichl.cz/p3k.html

Dobrou noc.

J.

Ahoj,
1 - proč je pod úvodním jménem Petřík vrásčitá tvář nějakého dědka z hor, když já jsem mladý a krásný. Jestli je to umělecký záměr producenta, tak souhlasím.
2 - prosím oprav ještě den 14, zapomněl jsem tam udělat odstavec.
3 - koukal jsem, co a jak a lodní kufry tohoto typu, tak si to nech projít hlavou.
4 - děkuji za péči, kterou věnuješ mým deníkům, příště to snad udělám bez čárky
Metropole zdraví venkof, p3k

Ahoj zapadlí vlastenci (vypůjčil jsem si od Jiráska),
ad 1 ... umělecký záměr. TAK JÓ, TY JSI REŽISÉR
ad 2 ... provedu. Ď
ad 3 ... utržené ucho, nabízím litr, to máš za to, že jsi mě opakovaně vysílal mezi orientálce mohamedánský, bych se přiučil umění handlířskému.
Jogin

OK, HLAVNĚ KDYŽ BUDE SLOUŽIT
p3k