Tato otázka se z čistě jasna
vynořila mezi několika lidmi, kteří byli nakloněni čemukoli
spíše než tomu, aby se bavili politikou. Je jisto, že by
nikdo z přítomných nepoložil otázku "Proč nejsem
agrárníkem" nebo ?Proč nejsem národním
demokratem". Nebýti agrárníkem neznamená
ještě žádný určitý názor nebo
životní víru; avšak nebýti komunistou
znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou
není pouhý zápor, nýbrž jisté
krédo.
Pro mne osobně je ta otázka úlevou;
neboť tuze bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž
hájit se sám před sebou z toho, že nejsem komunistou a
proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych
jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám
co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se,
že stojím na straně chudých proti bohatým, na
straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem
smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo
toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama,
nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci
světu a nevěda často jak chránit své svědomí.
Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech
všudy nejsem komunistou?
Protože mé srdce je na straně chudých.
Viděl jsem bídu tak palčivou a
nevýslovnou, ze mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli
jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se
na život chudých v ponižující roli
bezradného diváka. Nestačí dívat se a
nestačí soucítit; měl bych žít jejich životem, ale
bojím se smrti. Tato všivá nelidská
bída není nesena na štítě
žádné strany; do těch strašných pelechů,
kde není ani hřebík na oběšení, ani
špinavý hadr na podestlání, křičí
komunismus z opatrné dálky: tím je vinen
společenský řád; za dva roky, za dvacet let zavlaje
prapor revoluce, a pak..
Jakže, za dva roky, za dvacet let? Což můžete tak
lhostejně připustit, že se má takhle žít ještě dva
měsíce zimy, ještě dva týdny, ještě dva
dny? Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi
cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který
místo pomoci přináší prapor revoluce.
Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli
zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba,
hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou,
nýbrž rezervou temných sil, kvasící
hromadou zuřivosti a odporu. "Tím je vinen společenský
řád." Ne, tím jsme vinni všichni, ať
stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách, nebo
s praporem revoluce v rukou.
Chudí lidé nejsou třída,
nýbrž právě vytřídění, vyřazení a
neorganizovaní; ti nebudou nikdy na stupních trůnu, ať na
něm sedí kdokoliv. Hladoví nechtějí
vládnout, nýbrž jíst; vzhledem k bídě je
lhostejno, kdo vládne; záleží jen na tom, jak my
lidé cítíme. Bída není instituce
nebo třída, nýbrž neštěstí; ohlížeje
se po výzvě k bezprostřední lidské pomoci,
nalézám studenou doktrínu třídní
vlády. Nemohu býti komunistou, protože jeho
morálka není morálka pomoci. Protože káže
odstranění společenského řádu a nikoli
odstranění společenského zlořádu, jímž je
bída. Protože, chce-li vůbec pomoci chudým, činí
to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a pak
(snad) na vás dojde. Pohříchu ani tato
podmínečná spása není textově zaručena.
Chudí lidé nejsou masa. Tisíc
dělníků může pomoci jednomu dělníkovi v jeho
existenčním boji; ale tisíc chudáků nemůže pomoci
jednomu chudákovi ani ke kusu chleba. Chudý,
hladový, bezradný člověk je naprosto osamělý. Jeho
život je historie pro sebe, neslučitelná s jinými;je to
individuální případ, neboť je to
neštěstí, i když se podobá jiným
případům jako ošlapek ošlapku. Převraťte
společnost čímkoli navrch; chudí padnou zase ke dnu a
nanejvýše k nim přibudou jiní.
Nejsem ani za mák aristokrat, ale
nevěřím v hodnotu mas. Ostatně nikdo snad vážně
netvrdí, že masy budou vládnout; jsou jenom
hmotným nástrojem k dosažení jistých
cílů; jsou prostě politickým materiálem v daleko
tvrdším a bezohlednějším smyslu než
straníci jiných barev. Je třeba stlačit člověka do
jakési fazóny, aby se stal hromadným
materiálem; je třeba dát mu uniformu z určitého
sukna nebo z určitých idejí; po hříchu uniforma z
idejí' se obyčejně nemůže po půldruhém roce
svléknout. Začal bych si komunismu hluboce vážit, kdyby
přišel k dělníkovi a řekl mu počestně:
"Žádám od tebe něco, ale nic li neslibuji;
žádám, abys byl u mne kusem, jednotkou,
materiálem, tak, jako jsi kusem a materiálem v
továrně; budeš poslouchat a mlčet, jako
posloucháš a mlčíš v továrně. Zato
jednou, až se vše změní, zůstaneš, čím jsi;
povede se ti hůře nebo lépe, což nemohu zaručit; řád
světa nebude k tobě štědřejší ani
líbeznější, ale bude
spravedlivější." - Myslím, že by se většina
dělníků velmi rozmýšlela před touto
nabídkou; a přece by byla svrchovaně poctivá, a kdož
ví, zda by nebyla z vysoce mravních důvodů
přijatelnější než všechny dosavadní oferty.
Živit chudého člověka sliby je
okrádání chudého. Snad se mu žije lehčeji,
malují-li se mu tučné husy na vrbě; ale prakticky je i
dnes tak jako před sto lety lepší vrabec v hrsti nežli
holub na střeše vládní budovy, a
lepší je oheň ve sporáku, než červený
kohout na krovech paláců, kterých ostatně je u nás
značně méně, než jak by věřil člověk, jemuž místo jeho
očí vnucují třídní vědomí; neboť až
na málo výjimek jsme co do životní míry
celkem nezámožný lid, což se zpravidla
zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, že
chudý nemá co riskovat; naopak, děj se co děj,
chudý riskuje nejvíc, neboť ztratí-li něco,
ztratí poslední kůrku chleba; s kůrkou chudého se
neexperimentuje. Žádná revoluce se neodehraje na
zádech malého počtu lidí, nýbrž na
zádech největšího počtu; ať je válka, nebo
valutní krize, nebo cokoliv, je to chudák, který
si to odnáší nejdřív a nejtíže;
není prostě mezí a dna bídy. To
nejzpuchřelejší na světě není krov
bohatých, nýbrž krov chudých; zatřeste světem a
pak se jděte podívat, koho to zasypalo.
Co tedy činit? Pokud mne se týče,
neutěšuji se příliš slovem "vývoj";
myslím, že bída je jediná věc na světě,
která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste.
Avšak není možno odkládat otázku
chudých do nějakého příštího
řádu; má-li se jim vůbec kdy pomoci, musí se
začít už dnes. Je ovšem otázka, má-li k
tomu dnešní svět dosti mravních prostředků;
komunismus praví, že nikoliv; nuže, je to právě tento
zápor, v čem se rozcházíme. Nechci sice tvrdit, že
jest dost dokonale spravedlivých v této
sociální sodomě; ale v každém z nás
sodomských je kousek spravedlivého, a já
věřím, že bychom se mohli po delší námaze a
mnohém mávání rukama dohovořit na zcela
slušné spravedlnosti. Komunismus však
praví, že se dohovořit nemůžeme; patrně vůbec pochybuje o
lidské hodnotě většiny lidí, avšak o tělo
věci bude mi mluviti dále. Dnešní společnost se
nesesypala, když provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných,
zestárlých a nemocných; neříkám, že
to stačí, avšak důležité je pro chudé i pro
mne, že aspoň tolik bylo možno provésti dnes, hned na
místě, bez rozčileného čekání na slavnou
chvíli, kdy zavlaje prapor revoluce.
Věřiti, že problém chudých je
úkolem dnešního a ne teprve
příštího řádu, to znamená
ovšem nebýti komunistou. Věřiti, že
důležitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes nežli
revoluce za dvacet let, to znamená velmi nekomunistický
temperament.
Nejdivnější a
nejnelidštější na komunismu je jeho
zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím
lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz
zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li
dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho
ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu
ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce
všech lidí, kteří z těch či oněch osobních
příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná
jako vřed; není dobrého chlupu na celém
dnešním řádu; co je, je špatné.
V jedné baladě praví Jiří
Wolker: "Nejhlouběji v tvém srdci, Chudý, vidím
nenávist." Je to strašlivé slovo, ale
zvláštní je, že je docela nesprávné.
Na dně srdcí chudých lidí je spíše
podivuhodná a překrásná veselost. Dělník u
stroje si daleko chutěji zašprýmuje nežli fabrikant nebo
ředitel továrny; zedníci na stavbě užijí
víc legrace než stavitel nebo domácí pán, a
zpívá-li někdo v domácnosti, je to rozhodně
spíše služka drhnoucí podlahu nežli její
paní. Takzvaný proletáře od přírody
nakloněn téměř radostnému a dětskému
pojímání života; komunistický pesimism a
zasmušilá nenávist jsou do něho uměle
pumpovány, a k tomu ještě nečistými troubami.
Tento import zoufalé pochmurnosti se nazývá
"výchova mas k revolučnosti" nebo "posilování
třídního vědomí". Chudému, který
má tak málo, berou ještě primitivní radost
ze života; to je první splátka na budoucí
lepší svět.
Nehostinné a nelidské je klima
komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou
buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se
proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na
světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka, chudého
nebo žranice pánů. Není už láska, nýbrž buď
perverze bohatých, nebo proletářské plození
dětí. Buržoa vdechuje svou vlastní hnilobu a
dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch.
Nevím, zda se žurnalisté a spisovatelé vemluvili v
tento nesmyslný obraz světa nebo zda vědomě lhou; vím
jenom, že naivní a nezkušený člověk, jímž
je většinou proletář, žije ve strašlivě
zkresleném světě, který mu skutečně nestojí za nic
jiného, než aby byl z kořene vyvrácen. Avšak ježto
takový svět je jenom fikce, bylo by velmi načase z kořene
vyvrátit tuto ponurou fikci třeba nějakým
revolučním činem; v tom případě jsem nadšeně při
věci. Není pochyby, že v našem slzavém
údolí je příliš mnoho
nevýslovného neštěstí, přemíra
strádání, poměrně málo blahobytu a
nejméně radosti; pokud mne se týče, nemyslím, že
bych měl ve zvyku líčit svět nějak zvlášť růžově,
ale kdykoli zakopnu o nelidskou zápornost a tragičnost
komunismu, chtěl bych křičet v rozhořčeném protestu, že to
není pravda a že to přece vše takhle nevypadá.
Poznal jsem velmi málo lidí, kteří by si
nevysloužili cibulačkou drobet spásy; velmi málo těch, na
které by jen trochu střízlivý a
rozšafný Hospodin mohl dštít oheň a
síru. Je daleko více omezenosti než skutečné
špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie a
důvěry, přívětivosti a dobré vůle, než aby bylo možno
lámat hůl nad světem lidí. Nevěřím v dokonalost
dnešního ani příštího člověka; svět
se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani
vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli
nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co
vězí koneckonců v každém z nás
hříšných lidských tvorů, věřím, že
by se dal na tom konstituovat svět přece jen daleko
vlídnější, než je ten dosavadní. Snad
řeknete, že je slaboduchá filantropie; ano, patřím k
idiotům, kteří mají člověka rádi, protože je to
člověk.
Velmi lehko dejme tomu se řekne, že les je
černý, ale žádný strom v lese není
černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž
je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že
společnost je špatná; ale běžte hledat zásadně
špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez
brutálních generalizací; za chvilku vám
nezůstane z vašich zásad ani šňupka. Předpokladem
komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa.
Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád by
mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc bych se ho
zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li
chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo
zaškrtit teutonskou babičku, která mu
prodává sirky. Jeden z
nejnemorálnějších darů lidského ducha je
dar generalizace; místo aby shrnuli zkušenosti,
hledí je prostě nahradit. V komunistických
novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze
mizerný; pro člověka, kterému není omezenost
vrcholem poznání, je to trochu málo.
Nenávist, neznalost, zásadní
nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská
diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus.
Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen
této nákaze; ale v privátním životě s jim
nelze vyjít. Postavte se na chvilku vedle žebráka na rohu
ulice; všimněte si, kdo z chodců nejspíš
vyšpulí z kapsy ten šestáček; jsou to v
sedmi případech z desíti lidé, kteří sami
se pohybují na mezi chudoby; ostatní tři případy
jsou ženské. Z tohoto faktu by komunista pravděpodobně vysoudil,
že buržoa má tvrdé srdce; já však z toho
vysuzuji něco krásnějšího, totiž že
proletář má většinou měkké srdce a je v
gruntu nakloněn vlídnosti, lásce a obětavosti. Komunismus
se svou třídní nenávistí a
vzteklostí chce z tohoto člověka učiniti canaille;
takového ponížení si chudý člověk
nezasluhuje.
Dnešnímu světu není třeba
nenávisti, nýbrž dobré vůli ochoty, shody a
spolupráce; je mu třeba vlídnějšího
morálního klimatu; myslím, že by se s trochou
obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat
zázraky. Zastávám se dnešního světa,
ne proto, že by to byl svět bohatých, ale protože to je
zároveň svět chudých a pak těch prostředních těch
drsných mezi žernovy kapitálu a třídního
proletariátu, kteří dnes jakž takž udržují a
zachraňují největší část lidských
hodnot. Neznám celkem oněch deset tisíc bohatých a
nemohu je tedy soudit; avšak soudil jsem třídu, jež se
nazývá buržoazie, tak, že mi byl vytýkán
špinavý pesimism. Říkám to proto, abych měl
tím větší právo zastati se do jisté
míry těch, k jichž vadám a vinám jistě nejsem
slepý. Proletariát nemůže tuto třídu-nahraditi,
ale může do ní vejít. Není
proletářské kultury pres všechny programové
švindle; není dnes celkem ani národopisné
kultury, ani aristokratické kultury, ani
náboženské kultury; co zbývá na
kulturních hodnotách, spočívá na
houževnaté, konzervativní a přitom silně
individualizované vrstvě buržoazní. Kdyby se
proletariát hlásil o svůj podíl na této
tradici, kdyby řekl: Dobrá, převezmu dnešní svět a
budu na něm hospodařit se všemi hodnotami, které v něm
jsou, snad bychom si mohli na zkoušku plácnout; ale
hne-li se komunismus vpřed nejprv tím, že šmahem
odmítá jako nepotřebný brak všecko, čemu
říká buržoazní kultura, pak sbohem; pak trochu
odpovědný člověk začíná bráti v počet, co
by se takhle zmařilo.
Už jsem řekl, že skutečná chudoba není
instituce, nýbrž neštěstí. Můžete převrátit
všechny rády, ale nezabráníte tomu, aby
člověka nepotkávalo neštěstí, aby nebyl nemocen,
netrpěl hladem a zimou, nepotřeboval pomocné ruky. Dělejte co
dělejte, neštěstí ukládá člověku
úkol morální a nikoli sociální.
Tvrdá je řeč komunismu; nemluví o hodnotách
soucitu, ochoty, pomoci a lidské solidarity; praví
sebevědomě, že není sentimentální. Ale
právě to je mi to nejhorší, že není
sentimentální, neboť já jsem
sentimentální jako kterákoliv služka, jako
každý hlupák, jako každý slušný
člověk; jen rošťák a demagog není
sentimentální. Bez sentimentálních důvodů
nepodáš bližnímu sklenici vody; rozumové
důvody té nepřivedou ani k tomu, abys pomohl na nohy člověku,
který sklouzl.
Pak je tu otázka násilí. Nejsem
stará panna, abych se křižoval při slově "násilí";
přiznám se, že bych někdy s chutí natloukl člověku,
který říká špatné důvody nebo lže;
pohříchu to nejde, protože buď jsem já slabý na
něj, nebo on je příliš slabý, než aby se mohl
bránit. Jak vidíte, nejsem zrovna statečný; ale
kdyby měšťáci začali provolávat, že půjdou
vyvraždit chudé lidi, sebral bych se jistě a běžel bych pomoci
chudým lidem. Slušný člověk nemůže být s
tím, kdo vyhrožuje; i boj je fair play, a agitátor,
který křičí po ozbrojení proletariátu, aniž
by. se stejně horlivě přimlouval za povinné ozbrojení
měšťáků od hokynáře po bankovního ředitele,
rozvrací lidskou společnost nikoli násilím,
nýbrž porušováním přirozené a
prosté čestnosti. Říká se mi "relativista" pro
zvláštní a patrně dosti těžkou
intelektuální vinu, že se snažím všemu
porozumět; párám se ve všech naukách a ve
všech literaturách až po černošské
povídačky a objevuji s mystickou radostí, že při
troše trpělivosti a prostoty se lze jakž takž srozuměti se
všemi lidmi jakékoliv kůže nebo víry. Je tu patrně
jakási společná lidská logika a zásoba
společných lidských hodnot, jako je láska, humor,
chuť k jídlu, optimismus a mnohé jiné věci, bez
kterých se nedá žíti. A tu mne někdy
jímá hrůza, že se nemohu srozumět s komunismem.
Chápu jeho ideály, ale nemohu pochopit jeho metodu. Někdy
mi je, jako by mluvil cizí řečí a jako by jeho
myšlení podléhalo jiným zákonům.
Věří-li jeden národ, že se mají lidé
navzájem snášet, a jiný, že se mají
navzájem sníst, je to diference sice velmi
malebná, ale nikoli naprosto zásadní; avšak
věří-li komunismus, že zastřelit člověka odzadu není
zločin, pak je tu něco, čemu nemohu rozumět, třeba se mi to
říká po česku; mám hrozný dojem chaosu a
skutečnou úzkost, že takhle se nikdy nesmluvíme.
Věřím až podnes, že je jistých
mravních a rozumových pět švestek, po nichž člověk
poznává člověka. Metoda komunismu je široce
založený pokus o mezinárodní nedorozumění;
je to pokus roztříštit lidský svět na kusy,
které k sobě nepatří a nemají si co říci.
Co je dobré na jedné straně, nemůže a nesmí
být dobré na druhé straně; jako by nebyli tedy i
tam lidé fyziologicky a morálně titíž.
Pošlete na mne nejortodoxnějšího komunistu;
neskolí-li mne na místě, doufám, že se s
ním osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem
netýkají komunismu. Avšak komunismus se
zásadně neshodne s těmi druhými ani v tom, co se
netýká komunismu; mluvte s ním o funkci sleziny a
on řekne, že je to měšťácká věda; podobně existuje
měšťácká poezie, měšťácký
romantism, měšťácká humanita a tak dále.
Síla přesvědčení, jakou najdete u komunistů v
každé maličkosti, je téměř nadlidská: ne proto, že
by to přesvědčení bylo tak
povznášející, nýbrž proto, že se jim
posléze nepřejí. Nebo snad to není síla
přesvědčení, nýbrž rituálnf předpis nebo
koneckonců řemeslo.
Ale čeho je mi zvláště líto,
jsou právě proletáři, kteří jsou takto
přímo vyříznutí z ostatního
vzdělaného světa, aniž by se jim to nahradilo něčím
jiným než luznou vyhlídkou na rozkoše revoluce.
Komunismus uzavírá kordon mezi nimi a světem; a jste to
vy, komunisté intelektuálové, kdo stojí s
pestře pomalovanými štíty mezi nimi a
vším tím, co je připraveno pro ně jako
podíl pro nově příchozí. Ale ještě je
místo pro holubici míru, ne-li mezi vámi, tedy nad
vašimi hlavami nebo přímo shůry.
Je mi lehčeji, když jsem řekl aspoň tolik, třebaže to
není vše; je mi, jako bych se vyzpovídal.
Nestojím v žádném houfu a moje pře s komunismem
není pře zásad, nýbrž osobního
svědomí. A kdybych se mohl přít se svědomím a
nikoli se zásadami, věřím, že by nebylo nemožno aspoň si
rozumět, a už to by bylo mnoho.
Dominik Zunt 1998-2005, Eva Dušáková 2008, design: Radek Vařbuchta |