II. V neznámé zemi
Jako byli naši Taglikové špatnými zloději, tak i jako príi-vodci nestáli za mnobo. Víc nás poškodili, než nám prospěli. Proto jsme se raději spoléhali sami na sebe. Po důkladném prozkoumání okolí jsme objevili průsmyk 5500 m vysoký, nepříliš neschůdný, který vedl přes hlavní hřeben Arkatagu.
Jižně od tohoto obrovského horstva jsme dospěli do plochého, podélného údolí, širokého čtyři až pět kilometrů, jímž jsme táhli skoro celý měsíc směrem k východu. Po levici jsme měli Arkatag s jeho divokými, zasněženými vrcholky a krátkými pruhy ledovců, po pravici jiný mohutný řetěz hor. Nyní jsme tedy byli na vlastní Tibetské vysočině. Jen na několika místech jsme zkřížili cesty, po nichž před několika lety táhli Evropané. Ale na žádné mapě světa nebyla zakreslena řada třiadvaceti jezer, jež mi nyní štěstí dopřálo objeviti a zanésti provždy do mapy Asie. Nepoužil jsem práva objevitelů, dávati objevům své jméno, nýbrž spokojil jsem se tím, že jsem je označil římskými číslicemi.
Nekonečně dlouhé údolí, táhnoucí se celým Tibetem, skládá se z řady kotlin bez odtoku a v každé této kotlině je jezero, většinou slané. Přesto, že jezera samozřejmě ležela v nejhlubších místech kotlin, byli jsme na jejich březích výše, než je vrchol Montblanku; na příklad XIV. jezero leží ve výši 5100 m nad hladinou mořskou.
V průzračném, řídkém vzduchu se třpytily hory jasnými barvami, jež mizely jen tehdy, když noc rozprostřela své stíny nebo když se přihnala bouře s neproniknutelnými vrstvami mraků.
Na vrcholcích a hřebenech se třpytila sněžná pole a uprostřed nížin ležela jezera a svítila se jako tyrkysové ostrovy v moři kamení a ssuti. Taková velkolepá krajina dovede naladiti ke zbožnosti stejně účinně jako pobyt v chrámu.
A přece není život z těchto holých, neplodných a pustých kamenných pouští zcela vyloučení Zde žije a daří se vysoká zvěř, která svou krásou a silou se právě hodí do velkolepé krajiny. Několik zvířat naší karavany zdechlo, neboť jsme jen zřídka pro ně nalezli vhodnou pastvu a bledá, tvrdá, nízká tráva v těchto místech neměla pro ně dosti výživné hodnoty. Avšak stačí antilopám, divokým ovcím a oslům a yakové nacházejí svou potravu v mechu a lišejnících na horských svazích a mezi starými a novými mořenami.
Velice zřídka, téměř nikdy, nedojdou východoturečtí, tibetští nebo mongolští lovci yaků na svých toulkách až do těchto útočišť zvěře. Divoká zvířata zde nevědí, že člověk jest jejich nepřítelem. Znají pouze vlka a jsou opatrná vůči jeho lstím. Nikdy mne neomrzelo pozorovati štíhlé tvary a pružné pohyby divokého osla, složité a půvabné skoky antilop a jejich rychlý útěk. Když prchaly, zdálo se, že jejich nohy se nedotýkají země.
Kdykoliv jsem na této cestě nebo v pozdějších letech zahlédl královského divokého yaka v jeho nejvlastnější rozsáhlé říši, nemohl jsem se nikdy dalekohledem dosti vynadívati, když se buď sám, nebo v
malých skupinách, nebo ve velkých stádech potuIoval po horách, v údolích a na březích jezer. Nejsem lovcem a považoval
bych se za vraha, kdybych zabil nějaké zvíře. Avšak právě v těchto nehostinných
krajích jsme byli odkázáni na lov a Islám
bej měl tudíž dovolení zastřeliti tolik zvěře, kolik jsme potřebovali, zvláště když se naše stádo ovcí
stále zmenšovalo.
Divocí osli
Z veškeré vysoké zvěře Asie nepůsobilo na mne žádné zvíře tak hlubokým dojmem jako divoký osel. Jeho jediným soupeřem v tom ohledu je divoký velbloud, jehož jsem častokrát potkal, když jako záhadné strašidlo, jak bludný Holandan pospíchal po tiché poušti. Avšak předkové divokého osla jsou vznešenější a starší. Jeho chvála se ozývá hlasitě v průběhu minulých tisíciletí. Již Kniha knih se o něm zmiňuje. Proroci a králové o něm mluví a vidí v něm živý symbol síly a odvahy. Ano, sám Bůh popisuje ho stručnými a přiléhavými slovy, když se z bouře a vichřice ptá posměšně Joba:
,,Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal? Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho a místo příbytku jeho zemi slatinnou? Posmívá se hluku městskému a na křik toho, kdo by jej honil, nic nedbá. To, co nachází v horách, jest potravou jeho, neboť toliko zeliny hledá.
Ve svém pláči nad Izraelem naříká Jeremiáš, mluvě o velikém suchu: „A divocí oslové stojí na návrších a vyjí jako šakalové; jejich oči se kalí, nebot tráva zmizela."
Opěvuje-li královský básník osvěžení, jež Věčný dopřává zvířatům pouště darem vody, myslí při tom zvláště na divokého osla: „Dal Jsi vytrysknouti pramenům v údolí a mezi horami vine se cesta jejich. Napájejí všechna zvířata země a divoký osel tiší u nich svou žízeň."
Již první průkopníci ze Západu, kteří cestovali vnitřní Asií, potvrzují slova bible a přinesli první původní zprávy o divokých oslech do Evropy. Františkánský mnich Vilém z Rosbruku, který v roce 1252 cestoval ke dvoru mongolského chána, praví ve své zprávě o životě zvířat ve stepi: „Neviděl jsem tam žádných stád, jen několik zajíců a mnoho gazel. Viděl jsem velký počet divokých oslů, podobajících se mezkům.
Veliký Marco Pólo (1275) praví o poušti, ležící severně od Edsin-golu: „Tam není lidských obydlí ani pastvin. V létě je tam prý možno potkati se s lidmi, ale v zimě je tam příliš velká zima. Jsou tam také divoká zvířata a mnoho divokých oslů."
V Asii vznikaly veliké říše, vzkvétaly a zase zmizely. Z jezdecké tlupy náčelníkovy a jeho vojenského ležení v poušti se vyvinula nezměrná říše Džingischánova a po několika stoletích se rozpadla. Národové se navzájem zatlačovali a ničili. Tento veliký díl světa uviděl několik stěhování národů. Buddhistické říše, které v nitru Asie vznikaly, byly pohřbeny pohyblivým pískem. Všechno, co se kdy stalo, všechno, co se právě děje, nese od svého počátku pečeť pomíjivosti. Všechno je marnost, ženoucí se s větrem o závod.
|
Divocí osli jsou pronásledováni vlky
To jediné, co vytrvalo po všechny časy a co i dnes je právě tak mladé a plné života, jako bylo několik tisíc let před mlhavými královskými osobnostmi čínských legendárních dob, je říše divokého osla. Neboť kdo mu mohl uloupiti svobodu, již mu daroval sám Bůh? Kdo ho mohl vyhnati z nezměrného prostoru, jejž po několik tisíc let obývá? Pase se stále ještě na všech stepích vnitřní Asie, miluje kořeněnou šťávu purpurově červené artemisie, jež zdobí chráněná údolí Tibetu. Když Rusové rozšiřovali svoji moc stále hlouběji do asijského území, bývaly předsunuté kozácké vojenské stanice uprostřed noci vzbouřeny hromovým hlukem kopyt a domnívaly se, že se blíží nepřátelské vojsko. Teprve když kozáci seděli již v sedlech, zpozorovali, že to byli pouze divocí oslové, kteří se řítili kolem.
Tibetský divoký osel, zvaný „kiang, zdá se být hrdým na to, že je králem pustiny. Je plný síly, panovačnosti, smělosti a chytrosti. Právem přezírá antilopu, která není schopna chrániti svá mláďata před vlky a posmívá se yakům, jejichž těžká, neohrabaná těla nejsou stvořena pro rychlé pohyby.
Viděli jsme kianga ve velikých stádech o několika stech ku-šech, ve skupinách osmi až devíti zvířat nebo i v osamělé vznešenosti jednotlivce. Zvědavě pozorovali naši karavanu, stavěli uši, nadýmali nozdry a zarývali kopyta do země tak prudce, že se prach rozviřoval, nebo posměšně obíhali kolem našeho pomalého průvodu.
Jednou střelil Islám bej divokého osla do zadní nohy. Zvíře ještě chvíli běželo, než padlo vyčerpáno k zemi. Udělali jsme výjimku a zabili jsme ho. Od horního pysku ke kořeni ocasu měřil 2,31 m. Horní část těla měla krásnou hnědožlutou barvu, spodní část těla a nohy byly bílé, tlama světle šedivá.
Našich psů se divocí oslové nebáli. Věděli dobře, že to nejsou vlci. Vzdalovali se sice pomalým klusem, dovedli se však také rázem zastaviti a dokonce i přejíti k útoku, takže naši psi
se k naší velké zábavě dávali na ústup. Jednou pronásledoval Joldač divokého osla, který uprchl přes postranní horský hřeben, a byl mu celý den v patách. Teprve pozdě v noci se vrátil Joldač do mého stanu, polomrtvý únavou.
Jednoho dne se objevil Islám bej a s hrdostí sděloval, že zabil sedmi kulemi nádherného divokého yaka a že si ho mohu ofotograrovat a prohlédnout, až na zítřejším pochodu kolem něho půjdeme. Když jsme přišli k tomu místu, yaka tam nebylo. Islám byl němý úžasem. Stopa ukazovala, že se zvíře zotavilo a odešlo k prameni vody, kde se také zamyšleně procházelo. Jeli jsme tam, a jakmile nás spatřil, rozehnal se v zuřivém hněvu proti nám. Věděl, že jsme jeho nepřátelé a že jsme mu způsobili bolest. Temnou ranou udeřila ještě jedna koule do jeho těla. Ale on jen tím prudčeji proti nám běžel. Rychle jsme obrátili koně a prchali jsme před tímto parním válcem, který působil dojmem, jako by byl schopen všechno na své cestě rozdupati, nás i s koňmi nabrat na rohy a vymrštit do vzduchu. Vzdálenost mezi námi se stále menšila. Už jen dvacet metrů. Vtom se yak najednou zastavil a vylil si svůj hněv na zemi: rozrýval svými rohy půdu tak, že písek a kamenná tříšť kolem něho vířily, šlehal vzduch ocasem, zarážel kopyta do země a v slepé zuřivosti koulel krví podlitýma očima. Ještě jedna koule a otočil se dokola. Joldač chtěl se učinit důležitým a málem by býval byl rozdupán na kaši. Nyní byl yak zasažen již jedenácti kulemi — poslední seděla v blízkosti srdce — a pak teprve se odhodlal rozloučiti se navždy s bílými sněžnými poli, které zdobí jeho království jako věnec slaměnek.
Yak byl dlouhý 3,25 m, rohy měly od očního koutku délku 75 cm. Veliké třásně vlny, které při běhu kolem něho vlály, a když ležel, sloužily mu za hřející polštáře, byly 65 cm dlouhé.
Rád bych býval byl četl v němých kronikách divočiny o jeho osudech — počínaje dnem, kdy se narodil a byl svou matkou vychováván, kdy spásal mech a lišejníky, kdy dospěl a s ostatními býky bojoval o přízeň krav v soubojích, které na jeho kůži zanechaly hluboké jizvy a otloukly jeho rohy, jak stárnul a konečně se setkal se svým osudem v podobě kulí, jimiž ho Islám bej složil.
Teď jsme měli zase masa na několik dní a život našich ovcí se tím prodloužil. Denně jsme vídali divoké yaky, divoké osly a antilopy a zvykli jsme si na ně. Yakové dodávali nám nejen maso, nýbrž i palivo. Každého dne po dobu našeho pochodu byl jejich suchý trus sbírán do pytlů. Hořel malými modrými plameny a jeho žár vydával skvostné teplo.
Pastviny stávaly se stále vzácnějšími. Naše zvířata hubla víc a více a neminulo dne, aby nám nebyl pošel kůň nebo osel. Kukuřice a zásoby byly sice stále lehčí, ale počet zvířat rychle ubýval, ačkoliv jsme dělali všechno možné, abychom jich ušetřili a chránili je. Nejhorší by bývalo, kdybychom byli museli všechna zavazadla zahodit a jít pěšky.
Posled ní ovce byla zabita, a když se první velbloud zhroutil, muselo se mužstvo spokojiti jeho hubenými kýtami, neboť Islám bej neměl štěstí v lovu. Neplodná půda a řídký vzduch zahubily mou karavanu. Denně dostávali koně malý kousek těstoviny. Toužili jsme po níže položené končině a po pastvišti, aby si zvířata mohla chvíli odpočinout.
12. září uzavřelo nám cestu veliké jezero. Podobalo se mořskému zálivu, obklopenému se všech stran divokými, sněhem pokrytými horami. Táhli jsme podle břehu severozápadním směrem a ztratili jsme touto oklikou dva dny. Sypké kamení chrastilo pod kopyty koní.
Zatemnilo se, hrom se ozval, hory zmizely, bouřka svištěla přes jezero, zdvíhala pěnou pokryté vlny a vrhala je na břeh. Náhle začli jsme také býti ostřelováni koulemi krupobití, které se o skály rozbíjely na prach a bily do rozzuřených vln s větší
|
prudkostí než železné řetězy, jimiž dal kdysi Xerxes bičovat Hellespont. Rychle jsme se utábořili v ústí jednoho údolí a chránili se tím proti vlhku, tmě a zlé bouři.
Zároveň s jezerem jsme opustili i široké údolí, jímž jsme tak dlouho putovali a přešli jsme na severovýchodě plochý průsmyk.
Mně se zdálo, že se pod jejich náporem třese zemč
Na druhé straně se páslo v nerušeném klidu stádo yaků o více než sto kusech. Islám vystřelil na nejbližší zvíře a v tom okamžiku dal vedoucí býk znamení k útěku. Stádo se rozdělilo na dvě části, které prchaly každá jiným směrem. Za vedení starého býka běžela jedna část přímo na mne. Měl jsem u sebe jednoho Taglika a zaměstnával jsem se svým obvyklým způsobem. Se skloněnými rohy a vlajícími třásněmi srsti se řítila proti mně černá zvířata jako lavina. Jejich kopyta třískala o kameny; zdálo se mi, jako by se země otřásala pod jejich útokem, a očekával jsem, že v nejbližším okamžiku uslyším praskat svůj hradní koš, až mi tento živoucí parní válec rozmačká žebra. Ale v malé vzdálenosti od nás zvětřilo vedoucí zvíře něco nekalého a uskočilo i s celým svým průvodem prudce stranou.
Tu zazněla opět rána. Jeden býk byl zasažen, oddělil se od stáda a ve své zuřivosti namířil na Islama beje. V okamžiku byl u něho. Viděli jsme, jak sehnul hlavu, aby ji dostal pod břicho koně, zdvihl ho i s jezdcem silou svalů své šíje, mrštil oběma přes svoje záda a pak je rohy probodal a kopyty rozdupal.
Islám bej však pochopil, že jde o život. Otočil se rychlostí blesku v sedle a tentokrát nechybil. Zvíře bylo těsně vedle něho a bylo zasaženo do prsou. V plném běhu padl yak na kolena a zůstal ležeti mrtev; koule mu prolétla srdcem. Tím jsme opět získali maso na několik týdnů a večer se konala velká hostina. Postavili jsme si stany na místě, kde yak padl.
Na nejbližším průsmyku očekával nás objev, po němž jsme dlouho toužili: kamenný pomník, postavený lidskýma rukama. Nebylo na něm nic pozoruhodného, byla to pouze hromádka kamení ve tvaru jehlance, postavená na vrcholu průsmyku. Ale jací lidé to byli, a proč se namáhali s nahromaděním kamenů právě na tomto místě?
Museli to býti mongolští lovci yaků ze Zaidamu, neboť jen lovci mohli své výpravy rozšířiti až do této nehostinné krajiny, kde nebylo žádné pastvy pro ovce. Účelem těchto pomníčků bylo udobřiti duchy hor a průsmyků. Každý lovec, který přecházel průsmykem, aby si v říši divokých yaků vyhledal svou oběť, zdvihl se země kámen a položil ho na hromadu. Taková obětina představuje modlitbu k duchům za šťastnou cestu přes průsmyk a za vydatný lov na druhé straně.
Divoké zvíře sklonilo hlavu
To bylo po prvé, co jsem vešel ve styk s buddhismem severu, Iamaismem, jenž vládne nad rozsáhlými územími vnitřní Asie, obzvláště v Tibetu a v Mongolsku. Dle víry lamaistů jsou všechny hory, průsmyky, údolí, řeky, jezera a jiné přírodní zjevy oživeny duchy, kteří si mohou vylíti zlost na smrtelníky, jestliže jim tito dosti pokorně neprokazují úctu a bázeň. Zamešká-Ii někdo položiti kámen na pomník, stane se jistě neštěstí. Může se státi, že kroupy přibijí člověka k zemi, nebo že vlci roztrhají koně. A dostane-Ii se šťastně přes průsmyk, může být podrážděným yakem nabrán na rohy, nebo v nejlepším případě musí tak dlouho hledati kořist, až mu zásoby dojdou á kůň vysílením padne.
První hromádka kamení, kterou jsme
potkali, byla hodně malá a bylo lehko uvěřit, že se sem jen zřídka zatoulají
lovci yaků. V pozdějších letech spatřil
jsem v Tibetu nesčetné množství takových pomníčků a brzy jsem si na ně
zvykl a neviděl v nich nic zvláštního.
|
Maso pro několik týdnů |
V jednom z následujících dnů přešli jsme kolem velikého „obo", jak Mongolové tyto hromádky kamení nazývají. Bylo zbudováno z tenkých kamenných tabulí ze zelené břidlice, dlouhých 50 cm až 1,40 m; část jich byla postavena na hranách a ostatní tvořily střechu. Na každé z těchto desek bylo s neuvěřitelnou trpělivostí vyryto v tibetské řeči šest posvátných slabik lamaismu: ,,Om mani padme hum!" Oh, klenote v lotosu, amenl Což znamená, že blaženost je obsažena pouze v pravé víře.