Str.139
Z pohádky do pohádky
Očištěni od věcí tohoto světa a zcela bez minulých hříchů, to s koupelí ve špinavé, leč posvátné Ganze, která nás přišla na pouhé dvě rupky převozníkovi, stanuli jsme opět na nádraží.
Do odjezdu nám zbývalo ještě něco přes hodinu, zabíjeli jsme proto čas, jak se dalo.
Ondřej se věnoval čtení a hlídání zavazadel, já jsem bloudil po nádraží a dopisoval deník:
„Dějí se tu divné věci.
Kolem nás chodí rozvážně kráva (seděli jsme na třetím nástupišti), před námi na zemi leží, přesněji spí, žena s malým dítětem na pytli, do pera mi kouká starý Ind a vedle nás táboří pět pomalovaných šílenců. Ale zvykáme si.
Úplně klidně vedeme tento rozhovor:
Ondřej: Teď jsi fakt o něco přišel.
Tuhleta kráva šla kolem, zastavila se a tomu chlapíkovi, co sedí vedle tebe, začala žrát banány z košíku.
Tak ji bacil přes čumák a ona šla dál.
Já: Měl jsem práci támhle u vodovodu. Odehnal jsem pár malejch kluků, kteří mlátili do jednoho stepýho Inda, co sedí za těmahle žokama bavlny.
A pak jsem mu dal banán . . .
Vtom se Ondřej zarazil a zeptal se, jestli my vlastně nejsme v Indii."
Tolik tedy citát z deníku z 41. dne cesty. Pokud si vzpomínám, s těmi „pomalovanými šílenci" jsem pak ještě chvíli mluvil.
Přirozeně šlo o stoupence jakési sekty, jejíž členové se nestříhají, což bylo vidět, a nemyjí, což bylo cítit.
Od dalších desítek sekt jim podobných se odlišují výrazným pomalováním obličeje a vlasů červenou a oranžovou a jistě také přesně určenými odchylkami ve víře, na jejichž zjištění jsem však neměl čas a vlastně ani chuť.
Jeden z nich mi stručně vysvětlil, že jejich životní cesty dojdou ještě v tomto životě naplnění, pokud vytrvají ve svém snažení nikomu neublížit a nikomu nevadit.
To se vztahuje i na různá drobná zvířátka ve vlasech stejně jako na lidi, které potkávají.
Po tomto krátkém zasvěcení mě vyzval, abych odhodil vše zbytečné (vyčítavě se přitom podíval na naše chudičké batohy) a připojil se k nim.
A nebudu-li zrovna v tuto chvíli schopen tak velké oběti, pak pro spásu mé duše postačí, daruji-li nějaký drobný bakšiš. Po pravdě řečeno, ani jedna z navrhovaných variant spásy mi nebyla zrovna sympatická. Rychle jsem se proto rozloučil s poněkud nesmyslným argumentem, že už mi jede vlak.
A to jsem ani nelhal.
Bohužel, vlak byl přistaven na jinou kolej, o čemž nás místní rozhlas opomenul včas informovat.
Sebrali jsme tedy s Ondřejem zavazadla, jak se dalo, a běželi přes koleje pryč od krávy i pomalovaných.
Vlak jsme chytili v poslední minutě, a tak jsme se ani nestačili ohlédnout na Benáres, město desítek chrámů na posvátné řece.
Díky přesně fungujícímu mechanismu rezervací jsme brzy našli
naše „lehátka" a rychle se skamarádili se spolucestujícími, jak je už
mezi Evropany v Indii zvykem. Kromě dvou nemluvných Indů jsme sdíleli kupé s
Američanem a Italem, kteří jeli stejně jako my nejkratší cestou do Káthmándú.
Brzy jsme se dozvěděli, že Tony vlastně není Američan, ale Turek; jeho rodina
se vystěhovala do USA. Přesto, že jeho otec je — podle Tonyho slov — pracháč,
on si na cestu vydělal různými pracemi a nyní je na prázdninách. Pak se
zopakovalo naše „minimum o Československu", které jsme už měli naučené nazpaměť,
kluci slíbili, že se určitě přijedou
podívat i k nám, a všichni jsme se začali připravovat — po kolikáté už — na noc
ve vlaku.
Spát se ale ještě nešlo, protože Indie pro nás přichystala další ze zážitků — letní bouřku jak se patří.
Musel bych být o mnoho lepší pozorovatel, ale hlavně spisovatel, abych dokázal věrně popsat atmosféru
indického vlaku jedoucího v noci k nepálské hranici z města Benáres prudkou
letní bouří, která začíná a končí úderem hromu a blesky z čistého nebe. Indové
cestující s námi ve vlaku, za každých okolností oddaní přírodě, otevřeli dveře
vagónů; plošina byla ihned plná vody, ale zato všichni zhluboka vdechli čerstvý
chladný vzduch vlhký deštěm a provonělý ozónem. A jeden za druhým šlehaly
blesky na obzoru tak, že bylo jasně vidět rovinatou krajinu kolem nás,
osvětlenou několikrát za minutu modravým světlem. Indové, sedící i v dešti na
bobku, a my, zabaleni do spacích pytlů, sledovali jsme beze slova neskutečné
divadlo. Po necelé půl hodině zahřmělo naposledy, vzduch byl znovu teplý a
bouře odešla tam, kam jsme o trochu pomaleji mířili i my — do věčného Himaláje.
Není divu, že po takové události jsme všichni čtyři zaspali
a ráno v sedm hodin jsme si v Muzaffarpuru, přesněji na jeho předměstí v
Sonpuru, museli zopakovat dobíhání vlaku v nezavázaných botách a s batohy v
rukou. Na rezervaci přirozeně nebylo ani pomyšlení, a tak jen naše kdysi bílá
pleť nám u ochotných Indů pomohla vydobýt trochu volného místa. V porovnání s
ostatní Indií však zde bylo už méně vlhko, cesta rychle utíkala a po desáté
hodině jsme znovu přestupovali v malém městečku s poetickým jménem Motihárí.
Zde se na nás usmálo štěstí v podobě ochotného průvodčího, který nás osobně
zavedl do zvláštního kupé I. třídy s koupelnou a toaletou.
Prý z bezpečnostních důvodů, protože jedeme divokým krajem; my samozřejmě neprotestovali.
S půlkou vagónu jen pro nás, na prostorných měkkých lehátkách a při otevřených dveřích jsme cestovali jako v bavlnce. Škoda, že naše idylka
netrvala déle, ale takové už je cestování; když se vlak náhodou vyvede, musí se vystupovat.
Po druhé odpoledne nás uvítal Raxaul, hraniční přechod Indie — Nepál, obvyklým zmatkem a bitvou překřikujících se rikšů a náhončích místních
hotelů. Bylo nám jasné, že na hlavní město Nepálu dnes ještě nevyrazíme, přesto
jsme však chtěli být za hranicemi co nejdříve. Ignorovali jsme proto naivní
pomluvy, že hotely „za hranicí" jsou daleko horší než zde, a najali za dvě
rupie rikšu. Slíbil, že nás co nejrychleji dopraví až k indické pasové
kontrole; podle jeho slov to bylo velmi daleko. S našimi kamarády z vlaku v
závěsu jsme vyjeli a po pěti minutách opět zastavili. Přes cestu dřevěná závora,
vedle cesty dřevěná budka, jedním slovem typická hranice, jak jsme si je už zvykli vídat.
S rutinou cestovatelů, kteří předložené formuláře vyplňují
už po sté a čísla pasů znají zpaměti, prokousali jsme se rychle předepsanými
formalitami a pečlivě orazítkovaní jsme vycestovali z Indie. Ani na tomto
milém a malém přechodu však neopomněli vybudovat „zemi nikoho", což mě
příjemně překvapilo, pořádek musí být. Tady ji tvoří asi padesát metrů prašné
cesty, uprostřed pak skutečná hranice — vyschlý potok a přes něj viklající se
dřevěný můstek. Po cestě spěchal nepřetržitý proud spoře oblečených domorodců.
S nevšímavostí typicky východní cestovali z Nepálu do Indie a naopak, ani v
nejmenším nerušeni dvěma nepříliš upravenými vojáky, kteří zde tvoří ochranu hranic.
Takového pohrdání mocí úřední jsme se my ovšem vyvarovali a vedení šipkami
dorazili do celnice nepálské. Tam se pasová procedura opakovala stejně rychle,
ale protože jsem byl hotov první, stačil jsem se i tak ještě skoro zapojit do
mezinárodního obchodu s drogami.
Poté, co jsem vyšel z celnice, oslovil mě slušně oblečený Sikh (viz turban) a zeptal se, zda bych neměl zájem o hašiš nebo opium.
Na podobné otázky jsme ovšem byli už dostatečně zvyklí, a proto jsem se ani neobtěžoval odpovědět, ale on se znovu ujal iniciativy. Začal vysvětlovat, že mu nejde o okamžitý obchod.
Ví o vysokých cenách tohoto zboží v Evropě, a odkudpak že přicházím. Jeho reakce na mou vizitku a prohlášení, že jsem z Československa, mě opravdu zaskočila. Báječné, zvolal a ujistil mě, že v mé zemi dosud žádná obchodní spojení nenavázal. Přirozeně jsem se zeptal, o jaký druh obchodního spojení vlastně jde, a on začal vysvětlovat.
Vím, pravil zasvěceně, že hašiš, opium, hašišový olej a
další podobné artikly jsou u vás velmi drahé. Je to proto, poučil mě, že
doprava bývá riskantní, podílí se na ní mnoho lidí a všichni chtějí vydělat.
Proto je tu ovšem moje firma a ta z tebe udělá bohatého člověka. Ty sám se
staneš mým zástupcem ve vaší zemi a vyděláš hodně peněz, souhlasíš?
Souhlasil jsem s nadšením a dobře se bavil představou, že
mám po návratu o zaměstnání postaráno. Budu přece zástupcem indicko-nepálské
firmy pro dovoz hašiše a opia do Československa. Mezitím přišel i Ondřej, což
ale mého obchodního partnera v nejmenším nerušilo, protože nás ubezpečil, že
hašiše má dost, a bohatí tedy budeme oba. Systém celého obchodu byl podle něho
jednoduchý a vyzkoušený sítí překupníků, které má v Evropě, a dokonce prý i v
Americe. On sám pošle zásilku dřevěných krabiček, ve kterých bude ve stěnách
opium a hašiš v impregnovaných balíčcích (pro oklamání psů). Platit zatím není
třeba, to prý až zboží rozprodáme.
Pak mu pošleme peníze na jeho banku v Kašmíru spolu s dopisem
se zašifrovanou další objednávkou. Prosté, že? Na začátek prý pošle dvě kila
hašiše a kilo opia, abychom měli možnost otestovat trh.
Bylo jasné, že je zcela zbytečné vykládat mu, jak nesmyslný
se nám zdá celý jeho „plán". Bez protestů jsme se tedy rozloučili. Až po
chvíli si opatrný Ondřej vzpomněl, že překupník má mou vizitku. Oba jsme trochu
pobledli s vidinou, že jednoho dne dostaneme balíček a v něm tři kila drog z
Indie. Naštěstí jsme dodnes žádnou zásilku z Indie nedostali, a tak kdoví, jak
to s tím kontrabandem vlastně bylo. Pravda ovšem je, že tuny drog dopravovaných
ročně do Evropy se sem nějak dostávat musí. A o tom, jaké cesty mohou volit
pašeráci, svědčí i náš zážitek na nepálské hranici.
Raxaul se z nepálské strany jmenuje Birgandž a ani v nejmenším
nám nenaznačil, že příští den má být tím nejhezčím na celé cestě. Obyčejné
městečko, jakých jsme už na Východě viděli mnoho, krámy proti Indii
„bohatě" zásobené „západním" zbožím s nápisy „Made in Hong
Kong", eventuálně „Japan", ale hlavně mléko — to byly naše první
dojmy z Nepálu. Díky místní nové mlékárně mají mléka v Birgandži dost, a toho
jsme také s Ondřejem — oba milovníci tohoto nápoje — bohatě využili. Při krátké
procházce městečkem jsme ho vypili skoro čtyři litry a k zajedení zakoupili
tucet pečených skřivanů, nebo alespoň čehosi pečeného, skřivanu velmi podobného.
Je to můj soukromý názor, neboť pečeného skřivana jsem ani předtím, ani potom
nejedl. Ve skutečnosti šlo o lákavě vyhlížející něco, co se podobalo
grilovanému kuřeti, jenže to měřilo zdéli celé čtyři centimetry. Za rupii bylo
skřivanů pět, masa na nich dohromady maximálně na ochutnání, kostí víc.
Ubytovali jsme se v poměrně čistém hotelu u autobusového
nádraží, vyměnili peníze — za jeden dolar 12,40 nepálských rupek — a zakoupili
lístek na autobus do Káthmándú za 24 NR. Do hlavního města nám chybělo ještě
asi 200 km, u prodeje lístků nás však ujistili, že cesta potrvá alespoň 11
hodin, to jen tehdy, když půjde všechno hladce. Rozhodli jsme se proto vyjet už
v půl osmé a jít brzy spát. Po nás se do hotelu ještě nastěhoval
„školní výlet" z Thajska, asi tak čtyřicet studentů ve věku 14—16 let.
Snažili se, seč mohli, zkomplikovat nám klidné spaní, ale kampak na nás. Dvě
noci ve vlacích a na cestě vykonaly své a my v osm usnuli jako doma, ač
přikryti jen prostěradlem nevalné čistoty a pod moskytovou sítí.
Thajští školáci se postarali nejen o naši večerku, ale i o
budíček a bohužel také o společnost v autobusu. Ten vyjel kupodivu přesně v
půl osmé, napěchován milými tvářemi nažloutlých Thajů a štěbetáním, z něhož
jsme pochopitelně nerozuměli ani slovo. Ke všemu neštěstí sympatická dvojice
černookých thajských děvčat, která seděla před námi, nevládla ani základy
angličtiny, a tak k mé i Ondřejově lítosti byly naše primitivní konverzační
pokusy rychle odsouzeny k zániku v konkurenci s jejich spolužáky, kteří k
bavení děvčat angličtinu nepotřebovali.
Nepohodlný autobus se pomalu natřásal směrem k Himalájí,
který už na obzoru očividně narůstal, a nás se zmocňovala apatie. Po dvou
hodinách jízdy jsme zastavili na poslední oddech před začátkem stoupání a vtom
jsme si všimli, že na střeše autobusu před námi sedí dva cestující. Ihned jsme
si vzpomněli na vyprávění našich přátel z Agry, kteří označili cestu do
Káthmándú na korbě náklaďáků za báječný zážitek, a pochopili jsme, že jedinou
možností, jak Himálaj skutečně vychutnat, je právě plochá střecha autobusu.
Normálně jsou tam samozřejmě uložena jen zavazadla. Prozřetelní řidiči však
myslí na zadní kolečka, kterými by v tomto případě mohl být náhodný cestující,
a proto jsou zavazadla vždy soustředěna jen v zadní části střechy. Nad kabinou
tak vznikne prostor v šířce autobusu, kde je dost místa k pohodlnému ležení
alespoň ve čtyřech. K tomu všemu je autobus nahoře „obehnán plůtkem" z
pestře pomalovaných prken a v případě deště se na ně napíná pogumovaná plachta.
A přičtete-li několik zabalených matrací, s nimiž Indové i Nepálci vždy
cestují jako se zavazadlem číslo jedna, máte vyhlídkovou kabinu, které nemůže
konkurovat ani nový mercedes.
Po krátké zastávce tedy autobus znovu nastartoval, aniž
řidič ztracený v thajsko-nepálském mumraji postrádal dva Čechoslováky. Pohodlně
jsme se s Ondřejem rozvalili na poněkud špinavé, leč nicméně velmi měkké
matrace, dobromyslné natřásání autobusu se nám už líbilo, slunce se činilo
jako obvykle, obloha byla až kýčovitě blankytně modrá, vzduch všude kolem
provoněný čistým dechem Himaláje a my jsme jeli do nebe. Doslova, protože nás
čekalo stoupání do výše 2600 metrů — zážitek, na jaký se nikdy nezapomíná.
Dalších osm hodin jízdy bylo skutečně to nejhezčí, co jsme
za téměř čtyři měsíce dlouhou cestu nezažili. Ondřej ani já nepatříme mezi ty,
kdo musí na každém kroku hlasitě obdivovat krásy přírody. Asi je to chyba,
protože k obdivování jsme toho měli možnost vidět dost; snad právě proto jsme
byli trochu otupělí při oceňování nezvyklých druhů architektury a přírody,
které jsme potkávali vlastně už od Turecka. Nepál však prostě musí vyrazit dech
každému. Bohatá sytá zeleň divokých stromů podivných tvarů zkroucených větrem,
štíhlé desetimetrové stvoly bambusu, chvílemi banánovník na dosah ruky a trsy
banánů od nejzralejších žlutých dole až po ty zcela nezralé zelené nahoře a na
obzoru, ale přece blízko, jiskřivě bílá hradba věčného sněhu Himaláje, to je
Nepál. Ani stopa po chudé trávě, vyprahlé už týden po monzunech, po vlhkém
vzduchu a parnu, v němž se člověk už ani nepotí, protože nemá co, nikde ani
človíčka, jen příroda, bohatá a bujná bez zásahu lidské ruky, to je Nepál.
Až do dvou hodin jsme stoupali stále výš, kolem jedné jsme
projeli mraky, jichž bylo možno se dotknout, a obaleni bílou mlhou jsme zalezli
pod plachtu. Netrvalo však dlouho a byli jsme nad nimi, nad údolím, a podél
jeho úpatí jsme mohli vidět jak na dlani úzkou silničku, která nás zavedla až
sem. Kromě výkřiků,.kdy jsme jeden druhého upozorňovali na stále úchvatnější
rozhled, jsme celou cestu mlčeli. Nebylo co říci, nebyl čas na vtípky, člověk
musel jen mlčky obdivovat stovky odstínů zelené v kombinaci s modrým nebem a
bílým sněhem na obzoru. Fotografoval jsem celou cestu a doufal, že alespoň na
obrázcích budu moci doma ukázat podle našeho názoru absolutní krásu přírody,
kterou jsme měli možnost vidět tak zblízka. Ale jak to bývá, právě a jen tyto
filmy se nezdařily. Neměl jsem patřičné filtry, slunce je v Himalájí asi
skutečně něco jiného než tam dole, a tak mám jen pár šedých fotografií, nad
nimiž se naši známí doma z povinnosti udiveně zatváří a zeptají se, jestli tam
vzadu je skutečně Mount Everest. Ale já vím, že krása zůstala tam, a pevné
věřím, že ještě dlouho zůstane.
Vrcholný bod stoupání 2600 metrů je označen tabulí, opodál
stojí moderní, leč naštěstí zcela opuštěná rozhledna a podél silnice je roztroušeno
několik úhledných domků. Autobus zastavil, my jsme slezli a podával se čaj. I v
Himálaji se musí jíst, a tak jsme si k čaji koupili krabici sušenek, což byl
jediný poživatelný artikl zdejšího ne nejlépe zásobeného konzumu, a těšili jsme
se na další cestu. Když autobus zatroubil na znamení odjezdu, zamířili jsme již
zcela suverénně na střechu a vyrazili do druhé půle.
Sestup byl úplně jiný a možno-li, ještě hezčí. Po chvíli
jsme totiž vyjeli z průsmyku a údolí pod námi by mohlo být školní ukázkou kýče,
kdyby měl nějaký malíř odvahu je namalovat. Háček byl ovšem v tom, že to, co
jsme viděli, bylo pravda. Každá strž, každý svah, každý metr těchto strmých
úbočí byly pečlivě kultivovány pro pěstování rýže ve stovkách malých teras
schodovitě ubíhajících, kam oko dohlédlo. Ta políčka byla často jen několik
decimetrů široká, ale byla všude. A mezi nimi, mezi touto páskovanou jemnou
zelení, byl čas od času posazen dvoubarevný domeček, žlutá, dole, hnědá nahoře
a střecha z temně hnědé slámy. Nemohli jsme s Ondřejem pochopit, kde se v
těchto horách vzal tak jemný cit pro prostor, který architekt by navrhl tak
půvabné kombinace barev a citlivě využil zdejšího podnebí? Jako království
dobrých skřítků vypadalo to údolí pod námi, intenzívně obdělané člověkem na každém
metru, a přece stejně krásné jako věčný Himálaj, jehož štíty hlídají údolí.
Autobus brzdil na úzké silnici
seč mohl, my jsme začali být z příliš čerstvého vysokohorského vzduchu trochu
unaveni, a tak jsme jen ospale mžourali do údolí, tiše pokuřovali afghánské
cigarety K2, nazvané po druhé nejvyšší hoře Himálaji a zároveň i světa, která
byla tam někde pár kilometrů před námi, a nic, vůbec nic nám nechybělo.
Do Káthmándú jsme dojeli už za tmy, která tu padá najednou a
rychle. Bez smlouvání jsme najali taxík, uvedli adresu hotelu poblíž centra a
za půl hodiny jsme již usínali vyčerpáni dojmy ze dne, který stál za to.
Nerad chodím pěšky. Chci však věřit, že se ještě jednou
vrátím do Nepálu a potom pojedu jen k poslední zastávce před začátkem hor. Tam
vystoupím a zbylých sto padesát kilometrů půjdu, pomalu a klidně. Spát budu
tam, kam večer dojdu, a celou cestu se budu dívat kolem.
Hodně jsme se dívali kolem, ale přesto to bylo málo, a já
chci věřit, že se ještě jednou vrátíme.
Himalájem pěšky i na kole
Káthmándú — Nepál. Tato dvě slova jsem měl vždycky
v mysli spojena s Himálajem, horolezectvím a především s Mount Everestem.
I Richard Halliburton byl při své návštěvě Nepálu natolik oslněn výlučností
této nejvyšší hory světa, že neměl na nic jiného ani pomyšlení. Jednoměsíční
putování pouštěmi a tropickými nížinami ve mně však jakékoli vzpomínky na
horolezectví důkladně vymazalo a já jsem stanul tváří v tvář tomuto vysněnému
městu čistý jako lilium.
Byl jsem příjemně překvapen. Průzračný horský vzduch, denní
teplota kolem 20 °C, příjemně nevtíravě hřející slunce, svěží zeleň, klid a
čistota — to byly první vjemy, které mi byly toho rána po probuzení v New
Harry's Lodge nabídnuty. Ve městě jsme strávili zatím jen několik hodin, ale
již jsme je téměř znali. Prošli jsme několika uličkami a octli se na hlavním
náměstí. Prvním překvapením pro nás byly pagody. Každý jsme pagodu mnohokrát
viděl na fotografii, ve filmu, stavěli jsme ji jako malí kluci při přípravě
táborového ohně. A teď tu před námi stála, opravdová, zářící rudými barvami,
věrohodně oprýskaná. Probral jsem se ze snění; pomohla mi k tomu i nevkusná
elektrická žárovka, umístěná na jedné ze střech obdivované stavby, a šlo se
dál. Věděli jsme, že nebudeme mít času nazbyt, a tak jsme všechno kolem
doslova hltali. Domy byly poměrně nízké a nedostatek motorových vozidel jen
dotvrzoval uklidňující venkovskou idylu. Neustále nás provázel pocit duševní
pohody a klidu. Přemýšleli jsme, proč je tomu tak, a brzy nám to bylo jasné.
Nepál není země o nic bohatší než Indie, naopak, je hospodářsky mnohem
zaostalejší, ale nikde zde nebylo vidět apaticky se povalující živé mrtvoly,
houfy zubožených žebráků nebo jen prostě do očí bijící bídu. Už na cestě do
Káthmándú bylo vidět, že příbytky domorodců nejsou chatrčemi, pro jaké je
příznačná nedbalost, špína, nepořádek a nezájem, ale že to jsou chaloupky, kde
každé stéblo doškové střechy je na svém místě. Je pravda, že menší lidnatost,
vysokohorské prostředí a momentálně, skvělé počasí, to vše napomáhalo zdání klidu
a harmonie, ale i tak mám zato, že větší střízlivost Nepálců, protože se kolem
nich nevytvořila aureola mystičnosti, má za následek i smysl pro práci a
pořádek.
To však neznamená, že majitel nepálské rikši nemá zájem o peníze. Tam, kde Asii zasáhl komerční duch Evropy (a to je dnes skoro všude),
není valného rozdílu mezi Nepálcem, Indem nebo Turkem. Projeli jsme kolem
několika méně význačných pagod, židovské synagogy (!), školy, která
připomínala včelín, minuli jsme banku, poštu, nějaké blíže neurčené ministerstvo
a za několik minut jsme byli zpátky na náměstí. Náš rikša byl zděšen, že se
chystáme tak brzo vystoupit, spustil srdceryvný nářek, ale my jsme měli již
jiné plány. Vyrazili jsme pěšky přímo za nosem, bez ohledu na turistické
průvodce nebo na významné kulturní památky.
Po několika krocích jsme opustili turistické centrum a ráz
města se začal měnit. Do té doby zářivé barvy trochu vybledly a za chvíli byly
vystřídány šedou, černou a hliněnou. I lidé byli o něco chudší a pohled do
jejich oken méně zajímavý. Tady na „předměstí", pokud je vůbec možno
takového výrazu použít, jsme tedy viděli to nejvšednější, co nám mohlo Káthmándú
nabídnout.
V jedné z mnoha uliček, která by se klidně mohla nazývat Kozí,
Dřevěná nebo Obyčejná, jsme se rozhodli, že se dáme oholit. Podobný experiment
jsme nedávno provedli v Benáresu, teď jsme byli zvědavi, jaké to bude tady.
Oba holiči ihned pochopili, že jde o majetné zákazníky, zvýšili pohotově ceny na dvojnásobek a mohlo se začít. Břitva byla tentokrát tupá a já jsem si uvědomil, že pečlivost nemusí být někdy příjemnou vlastností.
Za zvýšenou cenu se snažil můj nepálský lazebník dokázat, že když se někdo dá u něho oholit, vyjde přes práh zbaven i posledního vousku. Když jsem s vypětím sil přestál toto mučení, byla mi tvář pokropena „vodou po holení", zřejmě zvířecího původu. Pak už zbývala jen obvyklá masáž. Tentokrát nastaly masérské orgie v takovém rozsahu, že jsem málem přišel nejen o vousy, ale i o zbytek vlasů a zdraví.
Nečekané údery karate do krku byly střídány kroucením kůže na zápěstí, které si z dětství pamatuji jako druh mučení zvaný „ohníček".
Masáž hlavy neměla daleko k indiánskému skalpování. Jak už to ale u správné masáže být má, za chvíli bolest přešla a zbyly jen příjemné vzpomínky, jako prý po porodu bývá a dobře prokrvená tvář.
Další část dne jsme věnovali pokusům o prodej stanu, což mělo definitivně vyrovnat finanční ztráty vzniklé krádeží v Láhauru.
Předpokládali jsme, že Káthmándú jakožto horolezecké centrum bude pro stany dobrým odbytištěm, ale pravdu jsme měli jen zčásti. Zboží, které jsme viděli
za pulty místních překupníků horolezeckých potřeb, bylo různorodé a vesměs kvalitní. Nedoporučoval bych sice s tímto vybavením výstup na Mount Everest,
ale pro průměrného horolezce tu bylo naprosto vše. Péřové spací pytle, cepíny,
lana, kompletní oblečení, čepice, brýle, batohy, a dokonce i kytara. Na chvíli
jsem se zamyslel nad představou horolezce, který si pod úpatím Čomolungmy
zabrnká „Horo, horo, vysoká jsi", hodí kytaru na záda a začne šlapat, ale
nepálský obchodník je zřejmě připraven i na takovou eventualitu.
Prošli jsme takových vetešnictví několik a za chvíli jsme měli prodáno. Získali jsme něco rupií a něco zboží, ale s věrným stanem jsme se jen těžko loučili.
Lehčí o jeden stan jsme si potom vyšlapovali po tzv. „Freak
Street", neboli uličce, která byla pro Káthmándú to, co Chicken Street pro
Kábul, a vtom nás zastavili dva mladíci. Slovo dalo slovo a za chvíli jsme
seděli v restauraci, která byla pravidelným místem schůzek pro místní
„starousedlíky". Naši dva mladí Francouzi, jak jsme se po chvíli
dozvěděli, jsou tu proto, že je unavil ryze materiální život v jejich vlastní
zemi, a proto dali přednost Káthmándú, kde vedou život především duchovní.
Snažili jsme se jejich přítomnost využít k získání informací o prostředí kolem
nás. Tak jsme se seznámili s mužem zvaným „Baba". Byl to uctívaný člen
buddhistické sekty, který s oblibou s návštěvníky zapřádal oboustranně nesrozumitelné
hovory. Dále jsme tu viděli mladíka našeho věku, který prý už půl roku
nepromluvil, několik bílých dívek, které se tu těšily všeobecné oblibě a úctě,
ale to už jsme měli všeho dost a s pocitem marnosti jsme vyšli ven.
Byla tma, naši spolubydlící Sina a Tony, s nimiž jsme
přijeli na střeše autobusu z Birgandže, nebyli k dosažení, a tak jsme se vydali domů.
Cestou jsme koupili zaručeně nejlepší banány, které bychom mohli jíst i za tři měsíce, a Štěpán se mimo to dostal v hádce s jedním prodavačem tak daleko, že majitel si vzal na pomoc i chloubu svého krámku — bronzový meč.
Vše se brzo změnilo na vzájemné poštěkávání z uctivé vzdálenosti a to byl i konec našeho prvního dne v Káthmándú, který začal oslnivými pagodami a skončil hádkou o pár rupií.
Probuzení do dalšího dne začalo snídaní na pochodu.
Po požití skromné dávky chleba a čaje jsme dorazili do půjčovny kol.
Bicykly jsou v Káthmándú nejoblíbenějším dopravním prostředkem a služeb půjčoven tu využil snad každý.
Zaplatili jsme pět rupií, vzali kolo, oznámili své jméno, mohlo být klidně falešné, a bez dalších zbytečných formalit vyrazili.
První cesta vedla jako obvykle na poštu.
Telegram z Dillí tam nebyl.
Měli jsme před sebou další den v Káthmándú.
Toho dne jsme poprvé (a naštěstí naposledy) zažili to, co zkušení cestovatelé znají pod pojmem „ponorková nemoc". Únava z dlouhé
cesty, značná doba strávená společně bez podstatnějšího kontaktu s okolím a
možností odloučení, to všechno v člověku dříve nebo později vytvoří nervové
napětí, a to musí někudy ven. Zažil jsem takové situace třeba i v průběhu
týdenního pobytu na horách, a tak si myslím, že těch čtyřicet pět dní, po které
jsme to až do Káthmándú vydrželi, byl vlastně velký úspěch.
Stačilo, abychom na sebe v nevhodném okamžiku zacinkali bicyklovým zvonkem, a už jsme byli v sobě.
Přes všechno rozrušení jsme si naštěstí brzy správně uvědomili, že nám pomůže jediné: vzájemně si alespoň pro dnešek nechodit na oči. Rozhodnutí bylo snadné. Štěpán, kterému bylo toho dne trochu špatně od žaludku a beztak nemá k cyklistice ten nejvřelejší vztah, se rozhodl vrátit zpátky do města, a já jsem naopak vyrazil po „výpadovce" do lůna nepálské přírody.
Jel jsem naprosto bez cíle, a když jsem se dostal na dobrou silnici, rozhodl jsem se, že toho dne objedu Káthmándú kolem dokola. Počasí bylo ideální, bicykl kvalitní.
Byl jsem si jist, že své předsevzetí splním. Vozovka ubíhala jako lesklá asfaltová řeka,
slunce svítilo a kolem mne příroda jako v biografu. Bylo mi jasné, že ať pojedu
kamkoli, nemůžu prohloupit, jel jsem tedy tam, kam mě řídítka vedla.
Nejenže jsem neprohloupil, ale měl jsem dokonce štěstí.
Do cesty se mi jen tak mimochodem připletla jedna z nejpůvabnějších památek z okolí Káthmándú — chrám Bódnáth.
Není to stavba, která by oslňovala přepychem, zlatem a drahokamy.
Není ani architektonickou perlou, ba není ani historického původu. Je těžko ji popsat, protože budovu vůbec nepřipomíná.
Tento druh chrámu zvaný stúpa je něco mezi vyhlídkovou věží na Ještědu a indiánským vigvamem, ale když jsem ji viděl na pohlednici ještě v Káthmándú, myslel jsem
si, že jde o gigantickou masku nějakého boha.
Slezl jsem s kola a přikročil blíže.
Bódnáth byl zřejmě jeden z těch „známějších nepálských chrámů", protože byl obklopen obchůdky s domorodým zbožím. Byly tu svetry, nádoby, meče, ale především masky.
V tom okamžiku jsem si vzpomněl na vášnivého sběratele masek Přemka Korba, který se o nás v Dillí se svou paní tak pěkně staral.
Rozhodl jsem se, že i když mám prázdnou kapsu, musím se jedné z těch masek zmocnit.
Obcházel jsem jeden krámek po druhém, ale bez špetky úspěchu.
Nakonec jsem se dal do hovoru s okatým chlapcem, který se mi zvlášť zamlouval; žádal totiž jen trojnásobek ceny, kterou jsem hodlal zaplatit.
Brzy jsme byli na dvojnásobku, ale tam se můj protivník zastavil, a dál že slevit
prostě nemůže, to prý musí každý pochopit. Už jsem se vzdal naděje a jen ze
zvědavosti jsem vkročil hlouběji do obchodu, i když jsem věděl, že si v něm
stejně nic nekoupím. Když tu náhle upoutala mou pozornost na zdi visící
kytara. Majitel to zpozoroval, rychle ji sundal a začal mi ji cpát do ruky. Zuřivě
jsem se bránil, protože jsem to z jeho strany chápal jako pokus prodat mi ji, a
nepochyboval jsem o tom, že takovou vzácnost bych nepořídil ani výměnou
za vypůjčený bicykl. Mladík však úpěnlivě vysvětloval: . „Ne koupit,
hrát!"
S trochou údivu i překvapení jsem vzal kytaru do ruky. Byl
to velmi špatný nástroj, ale po tak dlouhé přestávce jsem dostal chuť si
zahrát. S laděním jsem se nenamáhal, nechtěl jsem totiž v krámku strávit celý
den. Za chvíli jsem již vybrnkával první akordy. K mému údivu se na Nepálcově
tváři usídlil šťastný úsměv, jeho oči se upřely na mé prsty a já jsem pochopil,
že se v tomhle krámku ještě zdržím. Hlasuji pro šíření hudební osvěty všude a
za všech okolností, a tak jsem brzy začal na papír črtat základní akordové
značky. Klučina kolem mne radostně křepčil a dožadoval se písně. Nevím proč,
ale první mi na jazyk přišla písnička „Ráno", kterou jsme před lety
napsali s kamarádem Ivanem. Nemohl jsem se udržet smíchy, když po mně můj žák opakoval
první řádky s šišlavostí Nácíčka, mladšího kamaráda Kocoura Mikeše od Josefa
Lady.
Láno z postele vyskosím osi si namosím a potom uvězím je
láno ...
Když jsme se chabě pokusili o duet, začínal jsem mít dojem,
že tady jsem svou povinnost splnil. Rozloučili jsme se, a pak se stalo něco, co
ve mně vzbudilo na chvíli pocit, který musel mít Mozart za svého pobytu v
Praze. Chlapec sundal ze stěny masku, na kterou jsem již dávno zapomněl, se
vznešeným gestem mi ji dal do ruky a řekl s výrazem dojatého, ale přece jen
obchodníka:
„Tu si vem za tu písničku. A peněz mi můžeš dát, kolik sám
chceš."
Dal jsem mu tolik, kolik jsem původně chtěl zaplatit.
Neplánované zdržení sice otřáslo mým smělým plánem objet na kole Káthmándú, ale sluníčko bylo ještě vysoko, a to mi dodávalo sílu.
Pod pečlivým dozorem východního oka Bódnáthu jsem tedy znovu nasedl a vyrazil za dalším dobrodružstvím.
Silnice byla stále stejně dobrá, ale nebezpečně se
vzdalovala od mnou zamýšlené kružnice, a tak bylo třeba se rozhodnout. Pokud
jsem nechtěl dojet na kole až do Sikkimu, což je tajemný stát za východní
nepálskou hranicí, bylo třeba co nejdříve zatočit doleva. Stále jsem však
nemohl nalézt odbočku, která by vzbuzovala dostatečnou důvěru, že mě zavede
zase někdy zpátky do civilizace. Nakonec jsem se rozhodl pro slušně vyhlížející,
i když trochu kamenitou cestu; slibovala totiž, že mi dá nahlédnout do tentokrát absolutně pravé, civilizací nedotčené nepálské přírody.
Opřel jsem se do pedálů a z mírného svahu jsem se rozlétl
jako pták. Brzy jsem se však zastavil, protože cesta se změnila v cosi, co
připomínalo vyschlé řečiště. Potom se objevila prašná, ale rovná cesta, a ta
mi umožnila spolknout spolu s chuchvalci prachu i několik dalších kilometrů.
Následující kopec pak mi připomněl, že cyklistika v Himálaji je opravdu náročným koníčkem.
Střídavě jsem prošel a projel několik roztroušených vesnic.
Byly sice panensky nedotčené civilizací, ale jinak se nelišily od toho, co jsme viděli se střechy autobusu.
Jenom jejich obyvatelé se dívali s nepředstíraným úžasem na udýchaného a hrozně uspěchaného sáhiba. Nedovedli si asi vysvětlit, proč se někdo v pozdním odpoledni žene z hlavního města do neznáma, a to ještě na kole.
Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem na okružní cestě, a zároveň jsem se ptal, zdali mi tato cesta pomůže zase najít Káthmándú. Zřejmě mi však vůbec nerozuměli, a tak jsem se ze zoufalství s poslední špetkou buldočí vytrvalosti zase rozjel.
V tomto okamžiku mě začaly nahlodávat pochybnosti o správnosti vytyčené trasy a vůbec smysluplnosti celého projektu. Viditelně mi ubývalo fyzických a hlavně psychických sil. Slunce se začalo chýlit k obzoru.
Již několikrát popisované depresivní účinky západu slunce byly přerušeny v okamžiku, kdy se přede mnou objevila podivná postava. Do nepálské krajiny nepatřila asi stejně jako já. Popojel jsem blíž a spatřil jsem zcela obyčejného bělocha s batohem na zádech a výrazem zarputilého chodce ve tváři.
Chvíli jsme na sebe beze slova zírali, jako bychom si navzájem v duchu říkali: „Co ty tady děláš?" Mlčení jsem první přerušil já:
„Ahoj, hele, nevíš, kam vede tahle cesta? Já jsem totiž . .
." Uprostřed věty jsem však pochopil nesmyslnost své otázky.
Tomu člověku, stojícímu přede mnou, bylo totiž úplně jedno, kam tahle cesta vede.
On se, podobně jako já, vydal na let vzduchoprázdnem, ale ne na odpoledne, nýbrž na celý život.
Po několika prázdných frázích jsme se rozloučili, ale já se z místa nehýbal.
Uvědomil jsem si, že jen tak z obyčejného čtveráctví jsem si vyjel sám, na pochybném kole možná dvacet, možná víc kilometrů do neznáma.
Před očima se mi začaly objevovat představy náhlého defektu, pěší cesty po neznámé cestě nočním Nepálem, mezi lidmi, kteří nerozumí a nemluví, a to už jsem vůbec nechtěl myslet na eventuální zranění, jež na sebe v takových situacích nedává dlouho čekat. . .
Ne, nebyl čas na hrdinství. Otočil jsem kolo o 180 stupňů a s novou silou vyrazil zpět.
Všechno probíhalo bez potíží, držel jsem se známé cesty, a
ještě ve slušném čase jsem minul čtyřoký Bódnáth. Připomněl mi odpolední
kytarové dobrodružství. Povzbuzen blízkostí cíle jsem zvolil „zkratku", a
ta mi prodloužila cestu o dobrou hodinu. Zato jsem viděl několik diplomatických
budov, jež se skvěle vyjímaly na pohlednicích jako exotické kulturní památky.
Poslední úkol na mne čekal až ve městě. Jak najít půjčovnu,
kde jsem si ráno vyzdvihl kolo? Naštěstí je centrum natolik malé, že jsem již
netrpělivě čekajícího půjčovatele brzy vypátral. Za několik minut jsem pak
ležel na hotelové posteli a dělil se se Štěpánem o své zážitky.
Takové tedy pro nás bylo Káthmándú. Malý obrázek útulného
himálajského města, které se pomalu, ale jistě
už také obléká do džínů. Rád bych se tam jednou vrátil.
Sbohem poslední rupie
A zase tu bylo Dillí. Návrat z Nepálu se odehrával víceméně neustále ve vodorovné poloze na vlakové lavici.
Utrápení, otupení a sazemi zasypaní jsme se vypotáceli z nádraží a bylo nám, jako bychom se vraceli do známého města.
Jako zkušení znalci Dillí zamířili jsme na stanoviště motorových rikšů, nasedli a poručili: „Hlavní pošta!" Při odjezdu ze stanoviště jsme zamávali několika známým z vlaku. Právě se odbývalo to, co čeká každého v prvních minutách příjezdu do neznámého města — vžívat se do situace.
Maličko jsme se styděli, že zase opouštíme toto společenství trvalých nejistot a nečekaných dobrodružství a že to vše měníme za luxus našeho velvyslanectví. O správnosti našeho rozhodnutí však nebylo pochyb, a hlavně — teď jsme mysleli jen na poštu a na dopisy.
Za poštovní přepážkou jsme probrali dva stohy dopisů začínajících písmeny H a R. Po kolikáté jsme se už probírali tou záplavou jmen šťastlivců, kteří si neumějí vážit toho nejcennějšího, co na cestě mohou získat — dopisu z domova! Ohmatal jsem na cestě tisíce dopisů, jejichž adresát měl jméno počínající písmenem H, ale ani jeden nebyl můj. I když se celá korespondenční situace později vyjasnila, hodiny marně strávené u přepážky v Dillí, Káthmándu a Bombaji považuji za ty nejčernější.
Venku na nás poslušně čekal rikša z nádraží a pokračovalo se v cestě. Vždycky jsem se v duchu dohadoval, jakého výkonu jsou tyto vozíky asi schopny. Motor rozhodně neměl větší obsah než 125 ccm a rychlost jízdy značně kolísala.
Na velkých křižovatkách připomíná rozjezd na zelenou začátek velkého dostihu, a proto jsou také řidiči těmi nejrozcuchanějšími Indy, jaké lze spatřit. Nezřídka dojde benzín nebo selže nějaká součástka, ale to vše patří ke stylu, kterým se v Indii dělá mnoho věcí.
Náš dnešní řidič však udržoval svého miláčka o třech kolech
v tom nejlepším pořádku. Měli jsme za sebou hašišovou jízdu v Íránu, v Himálaji
jsme cestovali na střeše autobusu, ale tento indický chlapec jako by se snažil
dokázat, že i on něco umí. Volnější podvečerní provoz mu dával příležitost k
rychlostním vložkám sahajícím na hranici šedesát kilometrů za hodinu a
všemožným řidičským exhibicím. K tomu všemu je třeba přičíst i indickou specialitu,
tzv. „spící policisty", neboli umělé hrboly na vozovce v těch místech,
kde pravidla silničního provozu nařizují zpomalit. Zavazadel jsme využívali k
udržování rovnováhy v zatáčkách a alespoň jsme si snažili namluvit, že takhle
se dá to večerní vedro lépe vydržet.
Ubytování proběhlo už za tmy a kromě obsluhy u večeře jsme
toho s nikým moc nenamluvili.
Uprostřed spánku náhlé bušení na dveře.
„U brány. Někdo přijít vás hledat, pokoj číslo pět,"
oznamoval člen indického personálu naší ubytovny pro hosty.
Za několik vteřin jsme se probrali, rozsvítili, nechali si
zopakovat dosti kusou zprávu o někom, kdo se nás u brány nemůže dočkat. Za
několik dalších vteřin nám bylo všechno jasné. Může to být jedině náš kamarád
Vláďa, který je v Indii už tři měsíce a s nímž jsme se marně pokoušeli celou
dobu setkat!
Rozzáření opravdovou radostí z nečekaného shledání jsme
polonazí a neobutí vyběhli z pokoje ven, abychom celí zkoprnělí viděli jednoho
pracovníka obchodního zastupitelství, jak si potřásá rukou s některým ze svých
partnerů, který přišel na pozdní návštěvu. Oba současně jsme obrátili zraky na
posla, který nám přinesl mylnou zprávu, a v našich očích bylo něco víc než
rozhořčení. Ten však reagoval po svém a mumlal si pod svůj řídký knír:
„Nebo že by to byla linka č. pět?"
Ráno jsme si uvědomili jedno: náš pobyt v Dillí a vlastně v
celé Indii už pomalu končí. Připadalo mi to trochu jako nespravedlnost, vždyť
jsme z Indie viděli tak málo. Představa návratu domů však také nebyla k
zahození. To jsme ale ještě netušili, jaké komplikace s odjezdem nás čekají.
Náš druhý pobyt v Dillí byl tedy celkově ve znamení příprav
na odjezd. To neznamená jenom balení, ale především poslední nákupy, poslední
prohlídky města, loučení s přáteli a hlavně — účtování sama se sebou a hodnocení
celé cesty.
Nakupování je věc zajímavá snad pro všechny turisty, ale
bylo o něm již hodně napsáno a po pravdě řečeno, naše nákupy v Dillí asi
nebyly ničím, co by zasluhovalo mimořádnou pozornost. Sám se považuji za trochu
výjimečnou odrůdu nakupujícího, protože zvláště v zahraničí zásadně odkládám
rozhodnutí na poslední chvíli, v bláhové naději, že „tady přece musím koupit
to a jenom to, co přesně chci a potřebuji". Abych celou historii zkrátil,
přeneseme se do situace, kdy mi ze všech peněz zbylo přesně sto padesát rupií.
Byl jsem pevně rozhodnut za tuto sumu pořídit jednu věc, která by mi pobyt v
Indii mile připomínala, byla užitečná, hezká, zajímavá, a aby to zároveň byla
pokud možno i výhodná koupě.
V Indii je kromě typických suvenýrů možné s výhodou nakupovat
několik věcí. Pro nás mladší to byly především nejrůznější druhy letního
oblečení vyrobeného z materiálu „kadi", kterému Angličané říkají
„cheesecloth" a který skutečně připomíná utěrku na výrobu tvarohu. Dalším
zajímavým artiklem kromě textilu je kůže, která je kvalitní, levná, ale přece
jen jsou její ceny často vyšší než zmíněných sto padesát rupií.
Překvapeně jsem si uvědomil, že bych si za své peníze mohl
koupit ihned třeba patnáct set banánů, ale na kabát to bylo málo. Obcházel jsem
kruhový Connaught Place kolem dokola a obchody se mi monotónně střídaly před
očima. Textil, suvenýry, desky, textil, sandály, textil, umělí hadi, textil
... a tak dále.
Ten den jsem opět zvolil jako hlavní dopravní prostředek
vlastní nohy. Přestože se už schylovalo ke konci mé odysey, jen ze zvědavosti
jsem se zastavil před krámkem, který nám Přemek kdysi označil jako luxusní
obuvnický obchod „U Číňana". Byly to jednak mé zubožené nohy, krásné boty
ve výloze, a snad i vzpomínka na sinologická studia (sinologie — věda o
jazyku, dějinách a kultuře Číny), které mě spojenými silami doslova vtlačily
dovnitř. Od tohoto okamžiku jsem se cítil jako uhranutý.
Nevadilo, že si mě šikmooký prodavač vůbec nevšímal, i když
je to v Orientě věc neslýchaná. Naopak, ještě více mě to provokovalo k prohlídce
zboží. Vystavené modely nebyly nijak módní a jejich tvary mile připomínaly
obuv, jakou nosím již od svých patnácti let. Jednoduché semišové boty ke kotníkům,
u nás k mání za pouhých sto pět korun. Ale tyhle boty byly věru z jiné dížky.
Ručně šité, z té nejjemnější kůže, výrazné, ale přírodní barvy.
Podpatek pečlivě složený z pěti vrstev surové gumy by sám o sobě mohl jít na
výstavu. Podrážka slibovala vydržet celé věky a precizní měkoučký vnitřek boty
doslova zval na návštěvu. Tvar byl ideálním řešením z hlediska estetiky i
funkčnosti, ale hlavně — ty tkaničky! Nevím, jestli byly také ručně tkané, ale
nedivil bych se. Svou barvou, hebkostí a leskem tvořily skutečný vrchol tohoto
prostého, ale dokonalého dílka.
Stále jsem váhal — takové plány, a nakonec koupit jen
obyčejné boty? Nebylo mi ale souzeno uniknout. Těžko to mohlo být náhodou, že
už do prvního páru mi vklouzly nohy jako do papučí. Snad poslední naděje mi
svitla v okamžiku, kdy jsem zjistil, že cena je stopětasedmdesát rupií. Tolik
přece nemám! Číňan se však bez známky vzrušení vytasil s letákem o 15% slevě a
mnoha jiných opatřeních a oznámil mi, že konečná cena je — sto padesát rupií!
Do kapsy mi rozhodně neviděl, a to jsem považoval za symbolický
pokyn prozřetelnosti. Už jsem ani trochu neváhal, počkal jsem, až budou oba
zázraky zabaleny, uctivě čínsky poděkoval a vyklopýtal ven.
Jinak už mě nenapadá žádná zvláštní nákupní historka.
Prostředí předměstských bazarů nabízí sice ještě pestrobarevnější mumraje
prodejních krámků, stánků, vozíků, nůší i obchodních domů, ale na to vše si
člověk zvykne jako třeba na vyšší teplotu.
Dojemná je občasná snaha indických úřadů zavést do tohoto
chaosu trochu pořádku. Jednou za čas ulicí projede nákladní vůz, přičemž ozbrojení
zřízenci konfiskují a na korbu házejí veškeré zboží, které v tom okamžiku bylo
na chodníku. Tam je prodej, jak známo, „přísně zakázán". Již několik
vteřin po zmizení tohoto pojízdného textilního inkvizitora se však život ulice
se svým čilým obchodním ruchem vrací do starých kolejí, to znamená na chodník.
Večer jsem si obul nové boty. Vyrazili jsme s přáteli i jedním
indickým hostem na večeři na rozloučenou. V této chvíli bych se znovu chtěl
vrátit k indické stravě. Mnoho lidí myslí, že se nějak podobá čínské kuchyni.
Nedovedu si však představit mylnější názor. Naneštěstí nebudu v této oblasti
nikdy odborníkem z toho prostého důvodu, že mi indické speciality nechutnají.
Výjimku pro mne však tvořily dva způsoby úpravy kuřat — tandoori a pakora.
Zájemci o recept nechť nahlédnou raději do příslušných odborných publikací a já
se budu snažit popsat celou věc z hlediska konzumenta.
Se Štěpánem jsme oba od přírody postav štíhlých a v tomto
případě díky cestování přímo vychrtlých. Přesto platíme při slavnostních
příležitostech za význačné jedlíky a musí se s námi počítat. Na to všechno jsme
předem své hostitele upozornili, vynechali oběd a čekali na večer.
V restauraci se nejedlo nic jiného než zmíněné dva druhy kuřat, a specializace byla znát.
Okamžitě po dosednutí před námi stály objemné misky s růžovou cibulí.
„Aha, cibule," říkal jsem si, „ta je tu jistě kvůli dekoraci, tohle se přece nedá sníst!"
Z omylu mě vyvedl můj indický soused, když se s chutí zakousl do první z nich, jako by to byl kus chleba, a navrch si objednal cocacolu. Ukousl jsem podstatně méně; byl jsem příjemně překvapen, ale zůstal jsem raději u příjemného překvapení. Jinak si myslím, že tento způsob stolování má něco do sebe, protože úvodní muka zcela nepochybně zvyšují rozkoš z konečného zážitku.
Za chvíli přišel číšník pro objednávku, a když odcházel, měl v bloku napsáno: osm osob — osm kuřat.
V duchu jsem si říkal, že je to nad očekávání impozantní začátek, ale brzy jsem byl vyveden z omylu, protože na stole se objevilo osm kuřátek, jejichž rozměry dostatečně odůvodňovaly domněle přehnanou objednávku. Zlatistá kůrčička a pikantní vůně nám daly zapomenout na trochu podvyživené svalstvo indické drůbeže a po první dávce se jen zaprášilo.
Vydatně jsme se věnovali i příloze - indickým plackám „džapati", kterým jsme soukromě přezdívali „východní chléb".
Při cestě na Východ si naše čelisti totiž musely neustále zvykat, na to, že kynutý chléb, jak ho známe z domova, se stává s ubíhajícími kilometry, chudším a tenčím, až do Indie, kde ho zastupují zmíněné džapati, neboli mouka s vodou.
Pakora i tandoori měly výraznou a vzájemně velmi odlišnou
chuť: nebudu ji popisovat, chci-li se vyhnout příliš patetickému a květnatému
slohu. Jisté však je, že kuřata v obou úpravách pálila jako čert. Tento problém
jsme řešili pitím, ale také — ejhle — užitečnými cibulkami, jež přes vlastní
silné aróma neutralizovaly účinky záhadného koření.
Brzy se objevila na stole další a po nich další kuřata,
Přišla rozhodující chvíle, kdy se měla střetnout lidská vůle a dobré vychování
s přirozeným obžerstvím, podtrženým dlouhými týdny strádání. Zvítězilo
obžerství. Před nevěřícími zraky jediného Inda ve společnosti jsme trhali
jednotlivá kuřata na kusy a hltavě polykali.
Vstávání od stolu byl problém a nemohli jsme pochopit, proč
jsou uličky v restauraci tak úzké.
„Už abychom byli na čerstvém vzduchu," říkali jsme si v
bláhové naději, že se něco změní. Venku nás však čekalo podvečerní vlhké dusno,
ostře kontrastující s poměrně svěžím vzduchem v klimatizované restauraci. Jak
jsme oba proklínali svou lačnost. Neónový nápis nad restaurací hlásal do noci:
„Tandoori Pakora Chicken" a my jsme si připadali jako na odvrácené straně
gastronomického měsíce.
Zbytek večera jsme proseděli v měkkých křeslech u naštěstí prázdného stolu a přemýšleli o zítřejším odjezdu do Bombaje.
Události v posledních dnech začaly mít rychlý spád. Dálnopis stíhal dálnopis a „definitivní údaje o odjezdu" se měnily dříve, než jsme je mohli
dostatečně zažít. Proto jsme se rozhodli, že zkrátka odjedeme do Bombaje a tam
se už uvidí. Těm několika povinnostem, které nás čekali v Dillí, jsme učinili
zadost. Mohli jsme odjet s čistým štítem.
Mimo jiné jsme například volili. Byly to mé druhé volby v
životě a prvé v zahraničí. Své hlasy jsme odevzdali o něco dříve než ostatní na
velvyslanectví, právě kvůli odjezdu. Nečekaly nás však slavobrány pro první
voliče, protože v urně už ležely hlasovací lístky dvou československých lékařů,
pracujících v odlehlých jižních oblastech. Ranní občerstvení a zvláštní
neformálně slavnostní atmosféra doprovázely tento pro nás nezvyklý akt. Myslím,
že jsme byli jedni z mála československých voličů, kteří, aniž se provinili
proti oficiálnímu bontonu, mohli volit v krátkých kalhotách.
Na to všechno a ještě na mnoho jiných věcí jsme tedy vzpomínali
toho posledního večera na velvyslanectví, které se již podruhé stalo naším
přechodným domovem. Před očima se nám vybavoval první příjezd, ještě v
domorodém oblečení, a s chutí jsme znovu prožívali slastné okamžiky prvních skutečně
teplých sprch a pohodlných postelí.
Přes tyto příjemné rekapitulace minulosti se nám však v zádech opět začínalo ozývat známé cestovatelské mrazení a s ním ruku v ruce zvláštní pocit nejistoty kolem žaludku. Měli jsme ráno na šestou hodinu objednaného rikšu, a už úvaha, zdali přijede a my nezmeškáme vlak, nevylučovala další možná dobrodružství.
Rybár Štefan, Hejma Ondřej: Autostopem do Nepálu, 1978