Karel Čapek: MODRÁ CHRYZANTÉMA
"Tak já vám povím," řekl starý Fulinus, "jak přišla Klára na svět.
Tehdy jsem zařizoval knížecí lichtenberský park v Lubenci - pane, starý kníže, to byl nějaký znalec;
celé stromy si nechal posílat od Veitsche z Anglie, a jen cibulí z Holandska odebral sedmnáct tisíc kusů; ale to jen tak vedle.
Tak jednou v neděli jdu v Lubenci po ulici a potkám Kláru; víte, to byl tamní idiot, hluchoněmá bláznivá káča, která kudy šla, tudy blaženě hýkala, - nevíte, pane, proč jsou tihle idioti tak blažení? Zrovna jsem se jí vyhýbal, aby mně nedala hubičku, když najednou zahlédnu, že má v prackách kytici; byl to nějaký kopr a takový ten polní neřád, ale mezi tím,
pane - já jsem viděl ledacos, ale tehdy mě mohl trefit šlak.
Ona vám ta potrhlá měla ve své kytce jeden květ pompónové chryzantémy, která byla modrá! Pane, modrá! Byla to asi taková
modrá jako Phlox Laphami; trochu břidlicově nadechnutá, s atlasově růžovým okrajem, uvnitř jako Campanula turbinata, krásně
plná, ale to všechno ještě nic není: pane, ta barva byla tehdy a ještě dnes je u vytrvalé indické chryzantémy naprosto neznámá!
Před lety jsem byl u starého Veitsche; sir James se mi nějak, panečku, chlubil, že jim loni kvetlo jedno chrysanthemum, import přímo z číny, tak drobet lila, ale v zimě jim bohužel zašlo.
A tady ta krákorající maškara měla v pařátu chrysanthemum tak modré, jak si jen můžete přát. Dobrá.
Tak tedy ta Klára radostně zahučela a strká mně tu svou kytici.
Dal jsem jí korunku a ukazoval jsem jí tu chryzantému: Kláro, kdes tohle vzala? Klára nadšeně kdákala a řehtala se; víc jsem z ní
nedostal. Křičím na ni, ukazuji rukama, ale nic platno; mermomocí mě chtěla obejmout. Běžím k starému knížeti s drahocennou modrou chryzantémou: Jasnosti, tohleto roste tady někde v okolí;
pojite to hledat. Starý dal hned zapřahat kočár, a že vezmeme Kláru s sebou. Ale Klára se zatím ztratila a nebyla k nalezení.
Stáli jsme u vozu a nadávali tak dobrou hodinku - on kníže pán býval
dřív u dragounů. Ale ještě jsme s tím nebyli hotovi, když se přihnala Klára s vyplazeným jazykem a cpala mně celou kytici čerstvě
narvaných modrých chryzantém. Kníže jí podával stokorunu, ale
Klára se dala zklamáním do breku; chudák nikdy stokorunu
neviděla. Musel jsem jí dát korunu, abych ji upokojil. Začala
tancovat a křičet, ale my ji posadili na kozlík, ukázali na ty modré
chryzantémy, a Kláro, vei nás!
Klára na kozlíku výskala radostí; to si nemůžete představit, jak
byl Jeho Důstojnost pan kočí pohoršen, že musí sedět vedle ní.
Kromě toho se koně každou minutu splašili z toho jejího kvikotu
a kokrhání, inu, byla to čerchmantská jízda. Když jsme jeli půldruhé
hodiny, povídám: Jasnosti, to už jsme udělali aspoň čtrnáct kilometrů.
To je jedno, bručel kníže, třeba sto kilometrů.
No dobrá, já na to, ale Klára se s tou druhou kyticí vrátila za
hodinu. To místo nemůže tedy být dál než tři kilometry od Lubence.
Kláro, křičí kníže a ukazuje na ty modré chryzantémy, kde to roste? Kdes tohle našla?
Klára se rozkrákorala a ukazovala pořád dopředu. Nejspíš byla
ráda, že jede v kočáře. Poslouchejte, já myslel, že ji kníže zabije;
kristepane, ten se uměl vztekat! Z koní kapala pěna, Klára kejhala,
kníže se rouhal, kočí div nebrečel hanbou a já jsem dělal plány, jak
vypátrat modrou chryzantému. Jasnosti, povídám, takhle to nepůjde.
Musíme hledat bez Kláry. Uděláme si na mapě kružítkem okruh tří kilometrů, rozdělíme to na úseky a budeme hledat dům od domu.
člověče, řekl kníže, na tři kilometry od Lubence není přece žádný park!
To je dobře, povídám. V parku byste našel starého čerta; ledaže
byste hledal ageratum nebo kanu. Koukejte se, tadyhle dole na
stonku je drobet půdy; to není žádný humus, to je mazlavá žluťka,
nejspíš hnojená lidským tentononc. Musíme hledat místo, kde je
hodně holubů; na lupení máte plno holubího trusu. Nejspíš to roste
u plotu z neloupaných tyček, protože tuhle je v paždí listu ždibet
odprýsknuté smrkové kůry. Tak, to je přesné vodítko.
Jaké? povídá kníže.
No, takové, jářku, že to musíme hledat u každé chalupy
v okruhu tří kilometrů; rozdělíme se na čtyři skupiny: vy, já, váš
zahradník a můj pomocník Vencl, a je to.
Dobrá, ráno nato byla první věc, že mi Klára zase přinesla pugét modrých chryzantém. Potom jsem propátral svůj úsek, v každé
hospodě jsem pil teplé pivo, jedl syrečky a ptal se lidí po modrých
chryzantémách. Pane, neptejte se, jaký průjem jsem měl po těch
syrečkách; horko bylo, jako se někdy koncem září vydaří, a já
vlezl do každé chalupy a musel si nechat líbit ledajaké hrubství,
protože lidé si mysleli, že jsem blázen, agent nebo někdo od úřadu.
Ale jedna věc byla večer jistá: žádná modrá chryzantéma v mém
úseku nerostla. V ostatních třech nenašli taky nic. Jen Klára přinesla
novou kytici nalámaných modrých chryzantém.
To víte, takový kníže je velký pán, když se to vezme kolem
a kolem; tak on si zavolal četníky, každému dal do ruky jeden
květ modré chryzantémy a slíbil jim nevím co, když mu najdou,
kde to roste. četníci, pane, to jsou vzdělaní lidé, čtou noviny a tak;
krom toho znají každý kámen a mají náramný vliv. Pane, považte
si, že toho dne šest četníků, obecní strážníci, starostové obcí, školní
mládež s učiteli a jedna tlupa Cikánů prolézali celý ten kousek
země v okruhu tří kilometrů, otrhali všechno, co kde kvetlo,
a donesli to do zámku. Prokrindapána, to vám toho bylo jako
o Božím těle; ale modrá chryzantéma, to se ví, ani jedna. Kláru
jsme dali po celý den hlídat; v noci utekla a po půlnoci mi přinesla
plnou náruč modrých chryzantém. Dali jsme ji hned zavřít do
šatlavy, aby neotrhala všechny; ale byli jsme v koncích. Na mou
duši, to bylo jako v začarování; představte si, kraj jako dlaň -
Poslouchejte, člověk má právo být sprostý, když je v moc velké
bídě nebo když ho potká neúspěch; to já znám; ale když mně kníže
pán z toho vzteku řekl, že jsem stejný idiot jako Klára, namítl
jsem mu, že si od takového starého kreténa nenechám nadávat,
a šel jsem rovnou k vlaku; od té doby jsem v Lubenci nebyl.
Ale když už jsem seděl ve vagóně a vlak se hnul, já jsem se, pane, dal do breku jako malý kluk, že už neuvidím modrou chryzantému
a že ji nadobro opouštím. A jak tak brečím a koukám z okna, vidím
hnedle u trati něco modrého. Pane čapek, to bylo silnější než já:
vyhodilo mne to ze sedadla a zatahalo to za poplašnou brzdu - já
o tom ani nevěděl; vlakem to drclo, jak brzdili, a já jsem se svalil
na protější sedadlo - přitom jsem si zlomil tenhle prst. A když
přiběhl konduktér, koktal jsem, že jsem něco v Lubenci zapomněl,
a musel jsem zaplatit zatracenou pokutu. Pane, já jsem nadával
jako špaček a kulhal jsem po trati zpátky k tomu modrému. Ty
troubo, říkal jsem si, třeba to je jenom podzimní aster nebo jiný
modrý neřád, a ty vyhodíš takové nekřesťanské peníze! Ušel jsem
asi pět set metrů; už jsem myslel, že to modré nemohlo být tak
daleko, že jsem to minul nebo že se mi to jenom zdálo, když na
takovém malém náspu vidím vechtrovský domek a přes tyčkový
plot jeho zahrádky kouká to modré. Byly to dva trsy modré
chryzantémy.
Pane, každé dítě ví, co tihle vechtři pěstují na svých zahrádkách.
Krom kapusty a melounů je to obyčejně slunečnice, pár červených
růží, malvy, tropaeolum a nějaká ta jiřina; tady ten chlapík neměl
ani to, ale jenom brambory, fazole, jeden černý bez a tady v koutě
ty dvě modré chryzantémy.
Člověče, povídám mu přes plot, kde jste vzal tyhle kytky?
Ty modrý? řekl hlídač. Jo, ty tu zůstaly po nebožtíkovi čermákovi, co tu byl vechtrem přede mnou. Ale tady po trati se nesmí chodit, pane. Tamhle je tabulka ,Po trati choditi se zapovídá?.
Co tu máte co dělat?
Strejčku, povídám mu, a prosím vás, kudy se k vám chodí?
Po trati, na to hlídač. Ale sem nemá nikdo co chodit. Co tu chcete? Kliite se, zatracenej trumbero, ale na trať nesmíte ani nohou!
Tak kudy, jářku, se mám klidit?
To mně je jedno, křičí hlídač, ale po trati ne, a basta!
Sednu si tedy na ten břeh a povídám: Poslouchejte, dědo, prodejte mi ty modré kytky.
Neprodám, bručí vechtr. A pakujte se voca. Tady se nesmí sedět!
Pročpak ne, říkám mu. To není napsáno na žádné tabulce, že se tu nesmí sedět. Chodit se tu nesmí, a já teda nechodím.
Hlídač se zarazil a obmezil se na to, že mně nadával přes plot.
Ale byl to nejspíš samotář; za chvíli přestal nadávat a mluvil sám se sebou. Za půl hodiny vyšel, aby obhlédl trať.
Tak co, zastavil se u mne, pudete vocaď nebo ne?
Nemůžu, povídám, po trati chodit je zakázáno a jiná cesta odtud nevede.
Hlídač chvíli přemýšlel. Tak víte co, řekl potom, až tamhle zajdu za ten pešunk, ztraťte se odtud po trati; já to nebudu vidět.
Vřele jsem mu poděkoval, a když zašel za ten pešunk, přelezl jsem přes plot do jeho zahrádky a jeho vlastním rýčem jsem vyryl obě ty modré chryzantémy. Já jsem je ukradl, pane. Jsem poctivý chlap a kradl jsem v životě jenom sedmkrát; a vždycky to byly kytky.
Za hodinku jsem seděl ve vlaku a vezl si domů ukradené modré chryzantémy.
Když jsem jel podle toho strážního domku, stál tam ten vechtr s praporečkem a škaredil se jako čert.
Mával jsem na něj kloboukem, ale myslím, že mě nepoznal.
Tak to vidíte, pane: že tam byla tabulka s nápisem Zakázaná cesta, nikoho, ani nás, ani četníky, ani Cikány, ani děti, nenapadlo, že by tam někdo mohl jít hledat modré chryzantémy.
Takovou sílu, pane, má výstražná tabulka. Možná, že u vechtrovských domků rostou modré petrklíče nebo strom poznání nebo zlaté kapradí, ale nikdo je nikdy neobjeví, protože po trati choditi se přísně zapovídá, a basta.
Jenom bláznivá Klára se tam dostala, protože byla idiot a neuměla číst.
Proto jsem dal modré pompónce chryzantémě jméno Klára.
Už se s ní párám patnáct let. Ale nejspíš jsem ji zchoulostivil dobrou půdou a vláhou - ten krobián vechtr ji vůbec nezaléval, měla tam jíl jako cín; zkrátka zjara mně vyrazí, v létě dostane padlí a v srpnu
zachází. Považte si, já jediný na světě mám modrou chryzantému, a nemohu s ní na veřejnost.
Kdepak Bretagne a Anastázie, ty jsou jen trochu do lila; ale Klára, pane, až mně jednou pokvete Klára, tak o ní bude mluvit celý svět."