Josef Kořenský: U cizích národů, 1927
Po sobolích stopách do Kamčatky. Španělové lačněli v Novém světě po zlatě, Rusové šli na sibiřský východ po stopách drahocenného sobola na pokraj asijské pevniny a odkryli neznámou zemi, jménem Kamša, Kamčatka. Soboliny vylákaly ruské lovce, výbojníky a plavce za tajemné moře, a vzácné kožišiny zavedly je do nové země, která obdržela jméno Ruská Amerika a byla později odstoupena Spojeným státům severoamerickým za sedm milionů dolarů jakožto Aljaška. Soboláři zakládali v zaurálských končinách pevnůstky a zdobili erby nových osad obrazem velebené šelmy. Nádherná kožka toho dravce budila na carském dvoře úžas, a rozkazy všemocného vládce ukládaly správcům nových území, aby dodávali dvoru kamčatských bobrů (vlastně mořských vyder), sobolů, hermelínů a stříbrných lišek co nejvíce. Podmanění národové byli nuceni platiti daň v kožišinách. O skvostných sobolinách podávali nejlepší zprávy potomci bohatýrského Stroganova z Přiurálska. Carské výsady zvyšovaly jeho moc. Rod Stroganovů směl zakládati sruby a pevnůstky a samostatně válčiti s domorodci, jen když zasypával carský dvůr kožišinami. U Stroganovců hledal také útočiště kozácký ataman Jermak Tamofejevič. Loupežný ten náčelník donských kozáků přibyl s věrnými druhy šťastně až na Ural a byl přijat jako spojenec lidu Stroganova. Odvážný Jermak vedl svá vojska na válečném pochodu s velikým štěstím. Palné zbraně činily divy a vítězily nad šípy sibiřských domorodců. Za nedlouho byl Jermak pánem podmaněných krajů za Uralem a oznamoval carovi své slavné tažení zvláštními posly. Car přijal poselství v milosti a projevoval radost nad skvělými sobolinami, odeslanými ze Sibiře jako dar. Hlahol zvonů a trub oznamoval, že přibyla ruskému carství nová země. Za pokoření Sibiře dostalo se Jermakovi odpuštění, milosti, skvostného brnění a ještě titulu sibiřského knížete. Ale těžký krunýř stal se pokořiteli Sibiře osudným. Za bitky s domorodci utíkal Jermak ke břehům Irtyše, aby se zachránil skokem do lodice a zatím skočil do řeky a utonul v ní v noci 6. srpna 1584. Když našli Tataři mrtvolu, rozdělili se o skvělé odění a metali šípy do hrdiny již bezduchého. Národ opěvuje Jermaka jako reka oslavnými písněmi lidovými, neboť je si vědom, že on to byl, jenž bezděky ukázal cestu k Tichému okeánu. Tatarské jméno někdejší pevnosti Sibiř přeneslo se později na celé území mezi Uralem a pobřežím tichomořským a mezi mořem Ledovým a Čínou. Od těch dob se šířilo ruské panství na východě bez velikých překážek. Báječná hojnost sobolů a jiných kožišinnných zvířat lákala v první řadě dobrodružné lovce. Od nich máme také první náčrtky map a zprávy o zemích ještě východnějších, Z loveckých stanic vypučela města Jenisejsk, Vercholensk, Jakutsk a zalidňovala se hustěji, když příchod ruských žert přispěl k rozmnožování populace, ačli se o manželky nepostarali sami kozáci, nabývajíce jich lupem u domorodců. Na výpravách počínaly si výbojné tlupy kozácké bezohledně a vymáhaly kožišinný jasak tak nemilosrdně, jako činili španělští konkistadoři ve světě Kolumbově, Jména vůdců žijí v dějinách zeměvědy doposud. Kozák Děšněv dostal se až na nejzazší konec země Čukčů a dokázal, že Starý svět nesouvisí se světem Novým. Od plavby slavného Švéda Nordenskiólda ujalo se jméno: Mys Děšněvův, Za podrobné zprávy o Kamčatce děkuje zeměvěda kozáku jakutskému, jehož jméno Atlasov, Oba šlipo stopách vzácné zvěře a byli odměněni za útrapy získáním hojných sobolin a kožišin z modrých lišek, jakož i mrožovinou a mamutinou. Bohatá byla zvláště kořist Atlasova, neboť přivezl carovi ze své cesty do Moskvy 3200 nejskvělejších sobolin a několik nádherných kožišin z mořské vydry, nazývané nesprávně také kamčatský bobr,, jakkoliv ta šelma neni žádným hlodavcem. Domovem mořské vydry jsou mořské břehy pevnin a ostrovů, smývaných vodami Beringova průlivu, A ježto ušlechtilá kožišina překonávala skvělostí sobola i modrou lišku, sledovali ji lovci dále na východ a mohli podati první zprávy o Aleutských ostrovech a severním pobřeží na americkém západě. Za našich časů zjevuje se mořská vydra už tak vzácně, že je blízka vymření. Jak to vymírající zvíře vypadá vycpané, viděl u nás málokdo. Špatně preparované kusy vystavují musea v Berlíně a v Paříži. Nejlepší jsem spatřil u Walthra Rotschilda v Tringu u Londýna. Nejpěknějšími preparáty se honosí New York a Washington, Dobrodružné cesty Beňovského. Nahlížím do staré české knihy, která má nápis: Památné příhody hraběte Beňovského, sepsané z větší částky od něho samého a přeložené od Samuele Čerňanského, kazatele evangelické církve bátovské. V Prešpurku 1808. V překladatelově předmluvě čteme tato slova: »Tyto příběhy sepsal hrabě Beňovský v jazyku francouzském, ze kteréžto řeči přeložil je jistý Angličan do své mateřštiny a také je po prvé v angličtině vydal. Teprve později vyšli příběhové v překladě německém. Český překlad podávám jenom u výtahu, poněvadž jsem našel v díle Beňovského mnoho věcí chatrných a nehodných překladu.« O samém spisovateli dovídáme se z vydání slovenského mnohých podrobností životopisných: Hrabě Mauricius Augustus Beňovský narodil se roku 1741 ve Vrbovém, dědičném statku svém v Nitranské stolici, jako syn císařského a královského generála jízdy, Když odrostl, zvolil si stav vojenský za své povolání a táhl jako mladičký důstojník svého císaře s armádou proti králi Pruskému, byv účasten bitev roku 1756 u Lovosic, roku 1757 u Prahy a později i jinde. Té doby se stal Beňovský dědicem statků po svém strýci na Litvi v Polsku, proto se vzdal vojenské služby a pospíchal na nové panství. Sotva se zděděného statku ujal, zemřel jeho otec v Uhrách, a Beňovský byl nucen odebrati se do svého domova, nechtěl-li, aby si přivlastňovali uherské dědictví jeho švagrové. Ale po příchodu Beňovského drželi švagrové statek již pevně a nechtěli přirozeného dědice do zámku ani pustit. V té tísni spoléhal hrabě ještě na svůj lid, a poddaní ho uznali za svého pána. Ozbrojivše se opanovali s hrabětem v čele všecky statky, které Beňovskému po právu náležely. Vzpourou tou popudil Beňovský své švagry proti sobě ještě více. Ačkoli tito věděli, že se zmocnili dědictví neprávem, přece se domáhali úředního uznání a žalovali Beňovského jako buřiče. V té při utíkali se žalobci k nejohavnějším prostředkům a vyhráli. Zbaven dědictví odešel Beňovský zase do Polska, předal domácí statky litevské do spolehlivých rukou a vydal se jako muž nepokojné povahy do ciziny. Nejprve ho vidíme v Gdaňsku, později v Hamburku, Amsterodame a Anglii. Roku 1767 obmýšlel Beňovský plaviti se do Indie, ale listy zasílané mu od polských pánů změnily jeho úmysl. Magnáti ho žádali, aby se navrátil do Polska a přistoupil s nimi k jednotě (konfederaci) právě zakládané. Beňovský vyhověl vyzvání, přibyl v červenci do Varšavy a přísahal hlavním vůdcům, že uznává konfederaci za jedinou soudnou stolici nově utvořené obce Polské, že neuzná krále, dokud ho konfederace nevyhlásí za řádně zvoleného, že se postaví ve zbroji na odpor Rusům a že věrně vykoná rozkazy vydané shromážděním všech generálů. V měsíci prosinci pokoušel se Beňovský opětně, aby dokázal pravost svých nároků na uherské dědictví a odejel proto k císařskému dvoru do Vídně, ale zase nepochodil a vracel se Slovenskem do Polska. Tehdy se ve své rodné zemi roznemohl a byl ošetřován v domě váženého krajana, s jehož dcerou uzavřel, když se pozdravil, manželství. Ale jeho štěstí netrvalo dlouho. Vyrušili ho z něho opět polští vlastenci, žádajíce Beňovského, aby konal svou povinnost. Pamětliv své přísahy odjel dobrodružný hrabě bez vědomí manželčina do Krakova. Do Krakova přišel Beňovský právě toho dne, když ruský hrabě Panin toho města dobýval. Polský maršálek Čarnecký uvítal Beňovského s velikou radostí a udělil mu hned vysokou důstojnost vojenskou, Beňovský se osvědčoval v půtkách s vojskem ruským znamenitě, ale nakonec byl od kozáků napaden, raněn a zajat. Hrdinské činy líbily se ruskému generálu, a proto dovolil, aby ho polští přátelé mohli ze zajetí vykoupiti, I vrátil se Beňovský zase do Krakova k veliké radosti polských vlastenců a válčil s různým štěstím na mnohých místech, až byl zase od Rusů jat a uvržen do vězení. Ukrutný vítěz zacházel s uvězněnými zajatci nelidsky, nechávaje mnohé hlady umírati a hníti mezi živými. Když byl Beňovský ze žaláře propuštěn, pomýšlel na útěk. Na strastiplné pouti dostal se až do Nižního Nóvgorodu, Moskvy, Tveře a dne 19. listopadu 1769 do Petrohradu. Ale byl poznán, souzen, opětně žalářován a vypovězen do vyhnanství. Z hovoru vedeného s ruským důstojníkem zvěděl Beňovský, že bude poslán do Tobolska a potom na Kamčatku. Vyhnanci se ubírali v průvodu vojenské stráže nejprve do Moskvy, a poněvadž byl již prosinec a mráz, vezl se Beňovský s ostatními vypovězenci na saních, dorozumívaje se s Rusy dosti lehce, protože se jako rozený Slovák naučil brzy rusky. Z Moskvy vedla vyhnance cesta do Nižního a potom za Ural do Tobolska, tehdy hlavního města sibiřského. Jak se na této cestě Beňovskému dařilo, poznamenal on sám vlastní rukou. Poslechněme jeho vypravování. Podotýkám, že je to pouhý výňatek z knihy o 184 stránkách. Co vypravuje sám Beňovský. »Já Mauricius Augustus Beňovský pocházím z Uher. Sloužil jsem stavům Polské obce s nadšením, když mě potkalo to neštěstí, že třináctkráte raněn od Rusů byl jsem zajat a vláčen z jednoho žaláře do druhého. K dovršení všeho zla byl jsem na rozkaz nejvyšší rady ruské odvezen v okovech do Tobolska. Tobolsk je město asi o pěti stech domech, ve kterých bydlí Rusové a Tataři. Na vrchu je postavena pevnost se sídlem ředitelovým. O bezpečnost osady se stará vojsko, dva pluky pěchoty, tři švadrony jízdy a tři sta kozáků. Tehdejší ředitel, hrabě Denyz Ivanovič Čečerin, byl muž vlídný a dobrotivý. Hned prvého dne kázal, aby mi byla sňata pouta. Jeho dobrotivostí jsem se v Tobolsku tak posilnil, že jsem se mohl zase vydati na další cestu. Ke cti ředitele slouží také, že nařídil setníkovi, který nás se dvacítičtyřmi kozáky provázel, aby s námi zacházel laskavě. Počátkem února 1770 jeli jsme na saních dále na východ nocujíce v místech, kde bydlí Tataři. Když jsme jeli podél řeky Irtyše, narazili jsme na jiné vypovězence, kteří nás častovali rybami. Vypravovali nám, že žije v kraji Tobolském přes 20,000 vyhnanců uhajujíce živobytí lovem divoké zvěře. Od některých jsem zvěděl, že se mnozí vypovězenci pokusili ze Sibiře utéci a mířili do Persie, ale že byli pochytáni a potrestáni, nebo je Tataři pobili. Byl jsem rád, že mým příštím vyhnanstvím měla býti Kamčatka. Měl jsem více naděje uniknouti ze zajetí. Cestou jsme jídali koňské maso a zapíjeli je kobylím mlékem. Pro kruté mrazy ostávali jsme často i několik dní na místě. V městě Taře bylo nám dovoleno choditi volně po ulicích, Osadníci chovali se k nám milosrdně a obdarovávali nás oděvem a kořalkou. Dne 22. února jsme přešli řeku Irtyš a spatřili jsme hory a kopce. Cesta byla namáhavá. Nejednou se nocovalo ve sněhových jamách. Dne 3. dubna ukázala se řeka Om, a tlupa Tatarů postavila se nám v cestu. Ale když domorodci viděli, že bychom se bránili, nechali nás na pokoji. Jindy zastavila nás zase rota lidí ruských a měla s námi soucit, uslyševši, že jsme vypovězenci. Napočetl jsem jich přes 60. Pravili nám, že se potulují už léta Sibiří, živíce se lovem zvěře a ryb. Dne 11. dubna jsme poznali mohutnou řeku Ob, a za několik dní hostilo nás město Tomsk, rozprostřené při řece Torni. Obyvatelé jsou většinou Tataři. Správce kraje má v tom městě své sídlo a k udržení pořádku 400 vojínů řádných a 800 kozáků. Původem je Francouz. Kdysi byl také vypovězencem a nyní je gubernátorem, K nám se choval velmi laskavě a dovolil, abychom směli ostati v městě až do 10. máje, protože té doby bylo počasí deštivé. Tomští Tataři prokazovali nám mnoho dobrého zvláště od té chvíle, když jako mahomedáni zvěděli, že jsme bojovali ve společnosti Turků. Jeden byl ke mně zvláště náchylný. Byl to obchodník, jenž prodával kožišiny sobolí. Přáním jeho bylo vydati se do Číny, a já měl býti jeho společníkem. Ale vybídnutí toho jsem neuposlechl z obavy, že bych dalekou cestu nemohl pěšky vykonati pro četné rány, tehdy ještě nezahojené. Jemnocitný ten Tatar obdaroval mě štědře také penězi. Bylo jích tolik, že jsem jimi podělil též ostatní vyhnance. Z Tomska jsme táhli pustým krajem, lesem i horami, ztrativše trápením a zimou mnoho koní. Hladem souženi došli jsme 28. máje Krásnojarska založeného u řeky Jeniseje. Správce kraje nechtěl nás v bídném městě ani viděti a pozval nás teprve potom k večeři, když mu průvodce oznámil, že se mu chceme odvděčiti darem. Nepohrdl ani šedesáti rubly a penězi, které dostal za odprodaný soudek pálenky. Dne 29. máje jsme putovali dále. Před námi se otvírala širá rovina docela zasněžená. Bídy přibývalo každým dnem. Naposledy jsme byli nuceni jistí kůru březovou ve vodě namočenou. V nouzi jsme přišli dne 25. července k řece Angaře. Tlupa polodivých Tunguzů dala se s námi do vyjednávání a přenechala nám čtyři jeleny a sušené ryby za tabák a pálenku. Koncem července jsme byli v městě Ilimsku u řeky Ilim. Obchod kožišinami učinil místo známým daleko široko. Evropští obchodníci dovážejí to zboží také do Číny. Správce kraje zásobil nás masem jelením a moukou a poslal nás dále k řece Leně. Plavba po tom veletoku byla pohodlná. Ve člunech připlavili jsme se 20. srpna do Jakutska, kde nám byla vykázána k přenocování chata střežená toliko čtyřmi muži. Dosavadního průvodce vystřídal nový. V městě Jakutsku bydlí hlavně vyhnancí a kozáci, kteří vybírají od jiných vypovězenců daň. Také se tam zdržují kupci řečtí, kteří vymohli na ruské císařovně tu výsadu, že jedině oni smějí obchod kožíšinný provozovati. Pravili mi, že by výdělek byl větší, kdyby nebyli nuceni dávati ministrům a správcům všeliké dary. Třetího dne po mém příchodu navštívil mě ranhojič Hofman, který byl poslán z Petrohradu na Kamčatku jakožto plukovní lékař. Hned z prvé rozmluvy jsem poznal, že to muž moudrý. Hovořil o mém vyhnanství a vyznal mi, že i on pokládá svůj život sibiřský za vypovězenství a utrpení. Na konec vyslovil přání, abych o tom přemýšlel, jak se z Kamčatky dostati do Japonie nebo Číny. On sám měl jen obavu, kdo by nám loď řídil, kdybychom nějakou koupili a po moři se tam plavili. Já však ho utišoval slovy, že jsem se tomu umění naučil na dřívějších cestách, a že bude teď jen třeba, aby zachoval tajemství pro sebe. Vyznal jsem se mu také, že utéci z Kamčatky bylo mým úmyslem hned s počátku. Od té chvíle jsme mluvívali o prostředcích, jak dosáhnouti cíle, a zasvěcovali jsme do plánů také věrné soudruhy. Na trampotné cestě Sibiří projevovali mi spolutovaryšové zvláštní uctivost a zvolili mě za svého vůdce. Současně se zavázali přísahou k mlčelívosti a poslušenství. Mezi spiklenci jsem byl já, lékař Hofman, major Windblatt, setník Panov, setník Stefanov, plukovník Baturin a tajemník Solmanov. Chtějíce úmysl provésti co nejdříve, prosili jsme správce Jakutského kraje, abychom směli odcestovati dále na východ v nejbližších dnech. Dne 29. srpna jsme vytáhli z města v průvodu dvou setníků a dvanácti kozáků. Lékař Hofman měl se vydati na cestu později. Jakutští vyhnanci vyprovázeli nás skoro všickni, při řece Leně ještě nás nasytili a rozžehnali se s námi jako nejlepší přátelé. Dne 3. září dohonil nás kozák z Jakutska a oznamoval, že Hofman náhle zemřel, že se jeho poznámky dostaly do rukou gubernátora jakutského a že posel má v rukou psaní, ve kterém píše gubernátor, aby nás úřadové do Kamčatky nepouštěli, protože jsme lidé nebezpeční a spiklení. Proto jsem uznal za dobré listu se zmocniti. Co jiného mohlo nás u cíle očekávati nežli žalář? Můj plán se zdařil. Když jsme se plavili po jedné řece, dopřával jsem kozákům, kteří nás provázeli, tolik pálenky, až se spili a usnuli. Za toho stavu mohli jsme poslovi psaní odejmouti a jiným nahraditi. Z odňatého dopisu vycházelo najevo, že jsme měli býti uvržení hned do vězení a drženi v něm tak dlouho, dokud by nedošlo rozhodnutí z Petrohradu. V našem listu, který jsme napsali, stálo, aby s námi gubernátor v Ochotsku laskavě nakládal a nás co nejdříve poslal do Kamčatky. Když se kozáci probudili, neměli ani tušení, že jsme úřední listinu zaměnili, a to nás příjemně blažilo. Dne 20. září měli jsme na pochodu již citelnou zimu. Jednou zmrzli dokonce dva naši kozáci mrazem. Hory byly místy velmi vysoký a samý sníh. Nejednou jsme zapadali do něho i se saněmi a psy. Dne 16. října vcházeli jsme do Ochotska samého a zamířili přímo do kanceláře, odkud nás uvedli do různých domků. Náš podvržený dopis měl výborný účinek, neboť říditel úřadu choval se co nejlaskavěji. Město Ochotsk leží v končinách velmi chladných a má jméno od tamější řeky. Jeho domy jsou vesměs dřevěné. Pevnost je obehnána palisádami neboli koly a osazena 470 vojáky. Ostatních vojáků počítá se asi 900. Jejích zaměstnáním je hlavně plavba. Zhusta se plavívají s potravinami až do Kamčatky. Když jsem nabyl o zemi a obyvatelstvu trochu vědomostí, radil jsem svým přátelům, abychom se vydali na další cestu co nejdříve a požádali ředitele za propuštění dříve, než udeří tuhé mrazy. I bylo nám vyhověno, a dne 22. listopadu jsme vstupovali na loď, která nesla jméno svatého Petra a Pavla. Za nedlouho jsme vypluli z řeky do ústí, a vítr hnal náš plachetní koráb na šíré moře. Směr lodi jsem řídil většinou já sám, protože si důstojníci hleděli raději pití. Po všelikých nehodách přirazila loď 2. prosince ke břehům kamčatským do Bolšerěcka. Potomního dne se dostavil důstojník s desíti kozáky a odvedl nás z lodi do města. Spatřiv mne, ptal se, kdo jsem. Odpověděl jsem krátce: Voják, nedávno generál, nyní otrok. Ta odpověď se důstojníkovi líbila. Když pak uslyšel, že i ostatní vyhnancí byli důstojníky, zacházel se všemi vlídně a hostil nás pečenými rybami. Hovořili jsme mnoho o Kamčatce a zvěděli jsme z řečí zkušených lidí, že nad Kamčatku není bídnější krajiny na zemi.« Beňovský na Kamčatce. »Ředitel bolšerěcké posádky«, vypravuje dále Beňovský, »přijal nás uctivě, vyptával se na náš stav a příčiny našeho vyhnanství a předal nás tajemníkovi kanceláře. Od tohoto úředníka jsme zvěděli, že se můžeme volně pohybovati a že se o výživu musíme starati sami. Také jsme zvěděli, že každý z nás dostane pušku, kopí, střelný prach, motyku, sekery a nože, abychom si mohli postaviti příbytek. Za ty dary měli jsme odváděti kožišiny. Jinou povinností naší bylo, abychom jednou týdně konali panskou robotu. Získané kožišiny přijímala od nás kancelář. Počet jejich záležel v 6 kožkách sobolích, 50 kožkách zaječích, 2 liščích a 2 hermeliních. K uhájení živobytí dostali jsme s počátku na tři dny potravu, která záležela v devíti funtách neboli librách suchých ryb. Ozbrojení vyšli jsme z kanceláře. Přede dveřmi očekávali nás vyhnanci již zdomácnělí a zvali nás do svých stavení, nežli si postavíme domky vlastní. Rozumí se, že jsme pozvání přijali. Ve zvláštním srubu scházívali se muži i ženy. Mezí šedesáti vyhnanci obého pohlaví požíval zvláštní úcty jistý Krustěv. Na jeho rozkaz hned se v jizbě zatopilo a jedlo. Ženy nás obsluhovaly suchými rybami, kaviárem a oříšky limbovými. Plody pocházejí z tamějších jehličnatých stromů, zvaných od Rusů nesprávně kedry, to jest cedry. Kde kdo, každý při jídle mlčel a nasycoval žaludek s velikou chutí. Po obědě jsme si počali vypravovati o svém osudu. Co nám vypovídali domácí vypovězencí, bylo strašlivé. Nejhorší bylo, že se mělo užívati vyhnanců jenom ke pracím nejpotupnějším, a že žádný z nich nesměl nabývati vlastního majetku. I umínil jsem si, že podniknu vše, jen abych se co nejdříve vyprostil z ohavného otroctví. Líto mně bylo zvláště takových vypovězenců, kteří snášejí svou bídu sibiřskou již po dvacet a více let. Ve své hořkostí vzpomněl jsem si na zkušeného Krustěva, jenž prodléval v kamčatském otroctví plných osm let. Příležitost mluviti s ním naskytla se mí, když vyhnanec Panov o jedné schůzí naší zvolal: »Dívím se, že zmužilí lidé jako my vedou tak ohavný život otrocký. Což nezkusíme, abychom se z tyranství vysvobodili? Čí bojíme se srnrti?« Panov byl by mluvil ještě déle, ale na znamení Krustěvovo vpadl jsem do jeho řeči a rozmlouvaje o věcech jiných. Za chvílijsem hovořil s Krustěvem o samotě, a ten mí řekl, že je třeba mluviti opatrně, protože bývají i mezí vyhnancí zrádcové. Udavač nabývá podle zákona svobody tehdy, prozradí-li včas nebezpečné předsevzetí vzbouřenců, Z další rozprávky jsem nabyl přesvědčení, že Krustěv je muž spolehlivý a že se bude s námi svorně zasazovati, abychom se vysvobodili. Dne 5. prosince našel jsem v příbytku, ve kterém jsem měl s Krustěvem společně bydleti, několik ruských, francouzských, anglických a německých knih. Mezí nimi byla i kniha pověstného Ansona, jenž vykonal cestu kolem světa. Spis tohoto muže jsem četl dychtivě. Když to Krustěv zvěděl, srdečně mě objal a vyjevil mi, že se také on čtením cesty kolem světa obíral a že pojal před šesti lety úmysl plaviti se z Kamčatky na Mariánské ostrovy. Popis jednoho ostrova zdál se mu býti popisem skutečného ráje. Při té příležitosti jsem Krustěvovi vyložil své mínění a získav ho pro naše záměry. Jeho přísaha byla zárukou. Nad to přislíbil, že on sám získá ještě dvacet tovaryšů, kteří by s námi společně jednali. Sepsaná ustanovení nám ukládala, abychom plnili předepsané povinnosti, V čele spolku stála jakási rada, a vůdcem sjednocení byl jsem zvolen já, Krustěv stal se mým pomocníkem. Společná přísaha zavazovala členy k mlčenlivosti pod ztrátou života. Dne 6, prosince odebrali jsme se jakožto nováčkové k řediteli, abychom mu složili uctivou poklonu, Ředitel nás přijal přívětivě a pravil mi, že ví, jak mnohé řeči já umím, a že mě proto ustanovuje učitelem svých dětí, jednoho syna a tří dcer. Proto jsem byl osvobozen od jiné práce. Nato pozval ředitel své děti a napomínal je, aby byly pilný a pozorný, když je budu učiti. Za tyto služby mi vyměřil plat, jaký dostávali vojáci. Od ředitele jsme šli ke kancléři. Hrál právě v šachy s kozáckým hejtmanem a rozkázal; nám, abychom počkali. I přistoupil jsem blíže ke stolu, abych viděl, jak se hraje. K otázce kancléřově, umím-li také hráti, odpověděl jsem kladně, načež mě kancléř požádal, abych dohrál hru za něho a vyhrají-li, že dostanu od něho 50 rublů. Hře v šachy rozuměl jsem vždycky dobře a proto jsem vyhrál. K vyzvání hejtmanovu hrál jsem ještě jednou za kancléře a měl jsem zase štěstí. Moje umění pomohlo mi k velikým penězům, neboť jsem vyhrával také na bohatých kupcích, s kterými mě kozáčky hejtman seznámil. Z mých úspěchů měli moji přátelé velikou radost, viděli ve mně vysvoboditele s nebe poslaného a stavěli si pro budoucnost zámky v povětří, Dne 7. prosince jsem pospíchal do domu ředitelova, abych vyučoval jeho děti. Vyučování byl přítomen také ředitel a vyslovil mí svou spokojenost. Na důkaz své náklonností daroval mí jedny saně a dva tažné psy. Kromě toho přidělil mí zvláštního sluhu. Před obědem navštívili mě nejpřednější kupci a navrhovali mi, abych vyučoval také jiné dětí. Zároveň přislíbili, že postaví účelnou budovu školní a postarají se o mé zaopatření. Ale já k tomu valné chutí neměl, protože jsem měl stále na mysli jenom naše vysvobození. Toho večera pořádal kupec Kasarynov hostinu a sezval k ní na 50 osob. Nescházel ani ředitel s rodinou a byl uvítán hudbou, Dcera Afanazíe vyznamenávala mě vzácnou pozorností a odcházela ode mne, jen když měla tančiti. Milou povahu té dívky nemohu slovy ani vypsati. S velikou radostí mi oznámila, že dal otec svolení, aby se postavila škola, a ona že se těší, až mě bude moci ve škole často navštěvovati. O čtyři dny později jsme požádali ředitele, aby nám dovolil vydati se na lov medvědů. Ředitel svolil, a my byli tak šťastni, že jsme skolili hned šest huňáčů, z nichž byl jeden celý bílý. Dne 14. prosince byl školní srub postaven, a na vyučování bralo podíl přes 20 osob. Mezi těmi bylitaké tří kupci, kteří se učili počtům. Mými pomocníky ve škole byli Krustěv a Panov. Dne 19, prosince žádal kancléř, abych vyhotovil mapu ostrovů Kurylských a Liščích a potom obraz krajiny ochotské a kamčatské. Práci tu jsem konal rád, používaje k ní pramenů uložených v archivu. Moje přátelství s ředitelem bylo by mě málem připravilo o život. Spolutovaryšové se dověděli, že si mám vzíti ředitelovu dceru za iženu, a že mně bude vrácena svoboda. Pročež povolavše mne do svého shromáždění vyčítali mí zradu, já však jsem se náležitě ospravedlnil, oznámiv jim, že k sňatku dojíti nemůže, protože mám svou manželku v Uhrách, a že chci předstíraného sňatku využitkovatí jenom k osvobození všech věrných přátel. Vidouce mou svobodu chovali se ke mně úřednící ještě uctivěji. Kancléř mi daroval pozlacené saně z velrybí kostíce a několik psích potahů, a hejtman pěkný kožich a aksamitovou čepící lemovanou sobolínou. Úřední spis o nabyté volnosti předal mí ředitel ve slavném shromáždění mnohých hodnostářů, Užívaje svobody vyprosil jsem si, abych se směl s několika soudruhy usaditi na polední straně Kamčatky a pěstovati obílí. Pravil jsem, že by byl kraj polnímu hospodářství příznív, a že by se mohlo úrodou opatřovati ostatní okolí. Dne 10. ledna jsem oznámil svůj úmysl všem soudruhům. Uradili jsme se, že odjedeme v měsíci březnu do Lopatky a vyžádáme si od ředitele loď, po níž bychom se tam plavili. Toho dne jsme se dověděli, že si měšťané umínili darovati mí několik tisíc rublů. Za tuto náklonnost a přátelství poděkoval jsem se srdečně. Dne 11. ledna požádal mě ředitel, abych napsal krátký popis kamčatské země, který by se mohl vytisknouti, což já přislíbil. Ředitel měl z mého slíbu potěšení, neboť očekával, že vydání takového popisu vynese mu novou hodnost. Dne 11. ledna provázeli jsme ředitele na úřední cestě po kraji kamčatském. Všudy nás vítali starostové obcí a hostili rybami a kaviárem, ředitele pak obdarovávali vzácnými kožišinami. Po všecken ten čas zakoušeli jsme mnoho nepříjemností mrazy, větry a vánicemi. Naše cesta trvala více než měsíc. Ředitel si odvážel na saních drahých koží za několik tisíc rublů. Dary pocházely vesměs od obyvatelů, s kterými jsme se úředně ,seznámílí. Na té cestě jsem poznamenával vše, co bylo hodno paměti, a podávám zde čtenářstvu obsah jen v krátkosti. Poloostrov Kamčatka je částí východní Asie. Jeho západní břeh je velmi nerovný a má mnoho zátok, Z větších řek je Bolša a Kamčatka. Východní břeh má příhodný přístav, jménem Raková. Do něho ústí řeka Avača. Vysokých hor má poloostrov několik. Některé soptí oheň a lávu. Z nich pochází horká voda, která se na mnohých místech prýští ze země a pomáhá nemocným. Půda je pro veliké zimy k orbě neschopná. Stromy vysoké tam nerostou. Místy se spatřuje jenom nízké křoví. Dobytek se pěstuje v zemi málo. Pastviny se zelenají pouze v červenci, srpnu a září. V jiném období krmí se dobytek ratolestmi březovými. Zima bývá dlouhá a krutá. Vojenská stráž přichází zhusta o život následkem tuhých mrazů. Kruté podnebí je příčinou, že se vídají pouze nízké jedle, limby, vrby a břízy, V čas bídy jídá obyvatelstvo i kůru březovou. Z divokých zvířat žijí na Kamčatce medvědí, lišky, sobolové, svišťové, bobří a na březích mořských lvouni a mořské krávy neboli korouni. Velryby se spatřují zhusta. Také ryb hostí moře mnoho. Místo koňů zapřahují obyvatelé do povozů a saní velké psy. Ptactva se zdržuje v zemí málo. Původní obyvatelé studených těch končin jsou lidé hloupí a ohyzdní, Vlasy mají černé a tváře široké. Živí se rybami, medvědím masem a korou rozličných stromů. Rádi pívají pálenku, kupujíce tu lihovinu od kupců draze. Příbytky mají dvoje: letní balagány a zimní jurty. Jejích bůh bydlí brzy u té, brzy u jiné řeky. Práci nemají v oblibě, zato však zahálku, starajíce se toliko o upokojení těla. Mé obšírné popsání daleké té země líbilo se řediteli tak, že je pokládal za mistrovský kousek. Dne 1. března jsem svolal všecky soudruhy, abychom se shodli, jak proti každému nepříteli čeliti a po případě i na pevnost útočiti. Počítalo se nás všech 59. Dne 8. března žádali jsme ředitele, aby nám dal ke plavbě loď, ale on nám vydal pouze dostatečný počet člunů a zároveň připiš, kterým se nám odevzdává krajina kolem Lopatky k hospodářskému zdělávání. My však mohli jsme dosící svého cíle jen tehdy, obdržíme-li koráb velký, a proto byli jsme připravení zmocniti se ho třebas násilím. Dne 12. března jsme se usnesli, že dvanáct naších lidí přihlásí se na lodi "Svatý Petr a Pavel" za plavce a bude nám pomáhati, když se budeme chtít korábu zmocniti. Umínili jsme si učiniti tak večer a opanovati lod bez krveprolití. Aby obyvatelé naší osady byli úplně ubezpečeni, že my jistě poplujeme do Lopatky, dal jsem si vyhotoviti písemný rozkaz, že jsou správcové všech míst povinní nám pomáhati. I vydal jsem se prozatím jen s několika lidmi na čtyřech saních do Lopatky, Jednoho dne noclehovali jsme v osadě, jejíž jméno Čekavka. Tam jsme poznali domorodého šamana neboli čaroděje, o kterém se sprostý lid domnívá, že je ve spojení s ďáblem. Toho muže jsem pohnul, aby mi za několik rublů zvěstoval budoucnost. Po mnohých obřadech započal šaman své kejkle. Příoděn kožišinami a maje čepici se dvěma rohy na hlavě vypil čaroděj nápoj muchomůrkový a volal: Kuty, kutui, kutuška. Po těch slovech natáhl se na zemí, aby za několik minut křičel a bubnoval na buben. Když po dlouhou dobu tělem lomcoval, stíšíl se a prorokoval mi šťastnou budoucnost. Na další cestě všímal jsem si krajin podrobněji a pořizoval jsem o nich mapy a obrazy, aby ředitel mým záměrům spíše uvěřil. Jednoho rána plavil jsem se člunem vypůjčeným od starosty k ostrovům Kurylským a navrátil jsem se šťastně 25. března domů. Ředitel vyslyšel zprávu o vykonané cestě a plánu založiti novou osadu na Kamčatce s potěšením a tvrdil, že í carevna bude míti z podniku radost. Také rodina ředitelova uvítala mě neobyčejně vlídně. Ta dobrota všech až mě dojímala a rmoutila, neboť jsem si byl vědom, jak ohavně si počínám, že z lásky k vyhnancům klamu a mámím celou rodinu. Dne 31, března byl jsem překvapen smutnou novinou. Afanazie mi totiž oznámila, že naše spiknutí je prozrazeno a jmenovala zrádce. Současně mi slíbila, že mí pošle umluvené znamení, kdybych měl býti jat a souzen. Přešlo několik dní, a my konali přípravy, abychom se bránili na život a na smrt, kdyby nás chtěli vojáci z nařízení ředitelova jímati. Koncem dubna došlo skutečně na boje. Všelikými úskoky zmocnili jsme se pevnosti stavše se pány a vítězi nad kozáckým vojskem. Žel jenom, že sám ředitel přišel pří ztečení pevnosti o život. Afanazie vstoupila do našich služeb, oblékla na se mužský oděv a obdržela od nás jméno Achilles. Kýžená loď stala se naší kořistí a mohla se připravovati na cestu. Dobrovolných plavců hlásilo se mnoho. Naše zásoby lodní záležely mezi jiným také ze dvacítídvou medvědů. Nasolené jejích maso bylo pro nás dobrým pokrmem. Čtěme ještě, co vypravuje Beňovský o svém útěku z Kamčatky. Beňovského útěk. »Dne 12, máje 1771 zarachotily rány z děl, a naše lod opouštěla přístav. Vrchní velení přináleželo mně. Zástupcem byl Krustěv. Všech osob na korábu bylo 96, devět žen v to číslo počítaje. Nazítří jsme se doplavili ostrovů Kurylských, a dne 19. máje přistála loď k ostrovu zvanému Bering. Když někteří moji lidé ohledávali souš, našli v chýši dopis člověka, jenž tam byl kdysi zahnán na bídné lodi a čekal na vysvobození. Později jsem se setkal s trosečníkem samotným. Byl původu německého a sloužil ve vojště ruském. Od něho jsem dostal darem 150 kožišin, které pocházely vesměs z mořských vyder, začež já mu dal střelný prach, olovo, sukno, mouku a jinou potravu. Na konec žádal řečený muž, abych se s ním vrátil do Ochotska, ale když jsem mu nemohl vyhověti, ostal s ostatními Rusy zase na ostrově. Tam jsme nechali také některé našince, kteří se proti nám bouřili. Dne 1. června poletovalo kolem nás mnoho ptáků. Přišli nám vhod. Mnohé jsme postříleli, připravujíce z nich sobě hody. Povětří bylo pořád studené. V moři pluly ledy a mezi nimi velryby. Plavba byla stále nebezpečná. Postavení naše se horšilo, neboť jsme měli na lodí 15 nemocných. Dne 4. června připlavili jsme se tam, kde se přibližuje Asie k Americe nejvíce, a zásobovali jsme se pitnou vodou. Také jsme nasolovali ryby. Dne 10. ukázal se ostrov Kadyk a později též jiné souše. Dne 5. července jsme se uradili, že odplujeme do Japonie. Toho času bylo jíž veliké horko. s Dne 11. července jsme zvěděli, že máme již málo potravy, a že nám hrozí hlad, I vyvarovali jsme kůže z mořských vyder a strojili z nich potravu v náhradu za jiné pokrmy. Od pohromy zachránili nás jenom mořští ptáci. Dne 16. července rozléhalo se radostné volání: země, země! Den nato vylodilo se několik mužů na pevninu a hledalo vodu. Když se s ní šťastně vrátili, pili jsme s velikou dychtivostí. Dne 18. července dal jsem vynésti nemocné na pobřeží, aby okřálí. Také jsme sbírali dříví a hledali potravu. Jeden přinesl mnoho banánů a ananasů, jiní se vraceli s nalezenými křišťály a kovy, které se skvěly jako zlato. Proto chtěli někteří plavci ostati na zemí trvale. Potomního dne jsme měli pěkné počasí a lovili jsme ryby. Sůl jsme vyvařovali z mořské vody. Odpoledne rozhlížel se po ostrově Panov a viděl, že země plodí i kokosové ořechy a oranže. Toho dne se někteří soudruzi proti mně spikli a hrozili, že mě zabíjí. Vytýkal jsem jím nevděčnost a vyzval jsem buřiče, aby si zvolili vůdce jiného. Ale většina lodní posádky ostala mi věrna. Na místě, kam jsme přistáli, postavili jsme kříž s nápisem, že tam loď na cestě z Kamčatky za mého řízení dne 16. července 1771 kotvila. Dne 22, července přinesl Panov dva divoké vepře, které jsme nasolili. 0 půlnocí, když vál příznivý vítr, odpluli jsme dále. Dne 28. července jsme se přiblížili k jiné zemi a spustili jsme kotvy na příhodném místě. Vůkol rybařilo mnoho lidí, Z opatrností jsem kázal, aby byla všecka děla připravena. Potom jsem poslal posly, aby navštívili domorodce a vyprosili si od nich potravu. Vůdce poselstva měl u sebe list psaný holandským jazykem. Z obsahu bylo patrno, proč plujeme ve vodách. Také jsem připojil několik vzácných kožišin pro správce toho místa. Poslové se vrátili na loď brzy a vypravovali, že byliuvítáni přívětivě. S nimi přišel zároveň Japonec velmi slušně oděný. Vůdce poselstva vypravoval, že jim správce kraje předložil mapu světa a ukázal, kde se nalézají, vůdce pak zase ukázal na obraz Evropy, odkud my pocházíme, čemuž se Japonci velmi divili. Večer navštívil naší loď Japonec a chtěl se mnou mluviti, já však řeči jeho nerozuměl. Pročež jsem zavolal soudruha, jenž se tomu jazyku kdysi učil. Z hovoru vyšlo najevo, že by někteří Japonci navštívili rádi náš koráb, a zanedlouho plulo jíž k lodí několik člunů s osobami vyššího stavu. Když vstoupilicizinci do lodi, počínali si velmi přívětivě a hovořili. Škoda, že jsem jim nerozuměl. Chtěje si je nakloniti ještě více dal jsem každému dvě kuní kožíšíny. Po nich se připlavili lidé se dvěma lodičkami a přiváželi sudy s vodou a potravu. Dne 30, července chtěl jsem se podívati do kraje také já, ale moji soudruzi mí bránili, obávajíce se, abych neupadl do neštěstí. Později přitáhli zvláštní poslové k lodi a zvali mě, abych navštívil správce kraje, V zástavu dávali mí dva chlapečky, já však jích nepřijal a šel jsem bez bázně na návštěvu. Kudy jsem kráčel, všudy jsem byl nadšeně pozdravován. Potom jsem usedl do nosítek a byl jsem nesen k hodnostáři, jenž zastával krále. Dorozumívali jsme se pouhými posuňky a obrazy. Plně přání místokrálovo ostal jsem u něho hostem delší dobu a čekal jsem, až se dostaví japonský kněz, jenž uměl mluviti holandsky. Mezitím mě hostili Japonci čajem, rýží, rybami, masem ovocem a vínem. Potom jsem šel spát. Druhého dne jsem obdržel zprávu, že nám Japonci dali sto pytlů rýže a hojnost jiných potravin a nápojů. O 10. hodině se blížil místokrál, provázen dvěma kněžími neboli bonzy. Oba měli za pasem dlouhé růžence. Jeden mě pozdravil jazykem holandským a rozmlouval se mnou velmi vlídně. Pravil, že se naučil holandštině v městě Nagasaki, sídle kupců holandských. Potom se mne ptal na mé osudy a záměry a vypravoval zase vše místokrálí, když nás k sobě povolal. Na oběd jsem ostal u místokrále a obdaroval jsem ho kožíšinami, když navštívil naši loď. Zvláštní potěšení měl místokrál ze střelby. Jednou namířil i na koně a zastřelil ho. Večer pořádali Japonci k našemu uctění velikou iluminací a plnili každé naše přání. Náš tlumočník konal znamenité služby a vybízel nás, abychom se usadili v Japonsku jako obchodníci. Také jsme byli tázáni, jaké zboží bychom k nim mohli přivážeti. Milé by jim byly nejvíce kožišiny. Radili nám pří tom, abychom nepřiváželido země knih o věcech náboženských a tím méně kněze. Na památku poslal nám místokrál mnohé dary, meč zlatem zdobený, opasek vykládaný perlami, nádoby porculánové, čaj, tabák a 50 zlatých peněz na cestu tomu Japonci, jenž s námi měl jet do Evropy. Dobré obchody dělali na lodí všichni mojí soudruzi a vyměňovali kůže za zlato a porculán. Na konec jsme obdrželi úřední list, že smíme zase v Japonsku přistáti, až se opět do té země vrátíme. Pozdraviv naposled zemí dal jsem rozvinouti plachty, a po vypálení dvacítijedné rány vyplula naše loď k polední straně. Dne 4. srpna plula loď silným proudem, a dne 9. srpna zakotvili jsme v přístavě ostrova Šikoku. Ale když jsme viděli, že se k nám chová japonský lid nepřátelsky, odpluli jsme. Dne 13. srpna postihla nás nehoda: do lodi tekla voda, a měli jsme co dělati, abychom se zachránili před potopením. Na štěstí byla nablízku souš, ke které jsme ihned namířili. Ostrované byli lidé vlídní a přijali nás co nejuctivěji, ba žádali, abychom u nich zůstalinavždy. Někteří soudruzi skutečně se mezi nimi usadili, my pak se plavili k ostrovu Formose, Formosu jsme spatřili dne 26, srpna, ale kotviti jsme nemohli, protože nám v tom obyvatelé bránili. I přistáli jsme v místě jiném. Ale také tam byli mojí lidé napadení a někteří pobiti. Za tyto skutky potrestal jsem domorodce krutě. Po mnohých šarvátkách opustili jsme ostrov Formosu navždy řídíce loď do města, které slove Makao a náleží Portugalcům. Pobřeží čínských krajů se hemžilo rybáři, kteří nám prodali ryby a nabídli se provázeti nás do města. Kožíšiny, které jsme prodávali, vynesly mnoho peněz. Dne 20. srpna trápila nás krutá zimníce a užívali jsme proti ní dle rady Číňanů zvláštního léku: oranž s cukrem a pepřem. V městě se nás ujal sám správce a slíbil nám všecku pomoc, až se budeme plaviti do Evropy. Mojí soudruzi zatím v hostincích hodně jedli až se roznemohlí. Mnozí se rozstonali, jiní umírali. Dne 24. srpna navštívil mě správce města s mnohými hodnostáři a s čínským místodržitelem a hostili nás rozličnými lahůdkami, Té doby jsem se seznámil také s jistým knězem z řádu dominikánského a skrze toho prodal jsem všecky kožišíny, které mi ještě zbyly. Prodlévaje v městě zažil jsem od mnohých soudruhů nepříjemností a proto jsem se rozhodl, že odplují se svými věrnými do Evropy na francouzské lodi, která v Makau kotvila. Dne 2. ledna 1772 prodal jsem svou loď portugalskému kupci, a 14. ledna opustili jsme město. Za plavby k ostrovu zvanému Francie (Mauritius) nepřihodilo se nic památného. Dorazili jsme k jeho břehům 16. března. Tehdy prodléval na ostrově také plavec Kerguelen, jenž odkryl na dalekém jihu naší země nové souše. Dne 4, dubna jsme opustili přístav a za osm dní jsme bylina dva dny hosty velikého ostrova, řečeného Madagaskar, Litoval jsem, že jsem nemohl té souše poznati podrobněji. Berouce se odtud objeli jsme 27. dubna předhoří Dobré naděje, tedy nejjižnější konec Afriky. Koráb se tam však nezastavil a plul dále Atlantickým mořem do Evropy. Dne 8. července jsme pozdravili břehy země francouzské. Ve Francii jsem měl to potěšení sejíti se se svým strýcem hrabětem Beňovským a z milosti královské také se svou manželkou z Uher tam dopravenou. Po nějakém čase vybízela mě francouzská vláda, abych založil na Madagaskaru francouzskou osadu. Můj lid souhlasil s návrhem, a dne 14. února 1773 byli jsme na místě. Ostrované přijali nás uctivě a přenechali nám své chýše k obývání. Různé dárky učinili je tam ochotnými, že nám ve všech pracích pomáhali. Pro větší jistotu byla však naše děla stále pohotově. Potomního dne jsme počali činiti přípravy k založení evropské kolonie. Dali jsme jí jméno Ludvíkov. Domorodci přicházeli k nám stále u větším počtu, někteří také ozbrojení. Tlumočník jím vyložil, že přicházíme od francouzského krále, a ten že žádá, aby se k nám měli přátelsky, protože chceme s nimi pouze obchod vésti. Dále jím bylo oznámeno, že chce náš král všecky ostrovany bráti pod ochranu. Zpráva byla přijata s jásotem, a lid se veselil ještě více, když jsme jej pohostili pokrmy a pálenkou. Ale přátelský poměr netrval se všemi ostrovany dlouho. Návodem jiných kupců strojili nám někteří černoši o život, chtějíce nás pobíti a otráviti vodou a ovocem. Stav náš se horšil, když i já se svou manželkou jsem onemocněl. Někteří soudruzi také pomřeli nezdravým podnebím. Postavení naše se zlepšilo příchodem francouzské lodí. Kolonií přibylinoví lidé s lékařem. Dne 2. února 1775 oznámil mí náš důstojník, že mouřenínka jménem Zuzana tvrdí, jakobych byl potomkem jistého krále tamějších domorodců. Zuzana sama padla k mým nohám a oznámila mi, že jí bylo Bohem zjeveno, aby to tajemství rozhlásila. Po různých událostech shromáždili se u mne skutečně vůdcové tamějších kmenů a zvolili mě za svého krále. Na důkaz své poddaností padali přede mnou na kolena. Hodnost tu já také přijal, slíbiv jim, že budu nad nimi laskavě vládnouti a že budu pečovati jen o jejích štěstí. Ale osočováním některých Francouzů upadl jsem u královské vlády v nemílost a měl jsem býti z Madagaskaru odvezen. Dne 21. září vzkázali mi královští poslové, abych vstoupil na loď. Já však tušil zradu a nešel jsem. Té chvíle složil jsem svůj úřad, a dne 4. října uvázal jsem se přísahou v kralování nad ostrovany madagaskarskýmí. Ale poněvadž jsem si byl vědom, že bez pomoci některého mocnáře evropského nebylo by panování na Madagaskaru trvalé, rozžehnal jsem se se svými poddanými, kteří mě s pláčem provázeli, a odjel jsem na kupeckém korábu do Evropy. Musel jsem však domorodcům svatě přislíbiti, že se k ním co nejdříve vrátím.« Dalších příběhů Beňovský písemně nezůstavil, ale mnohé byly vyprávěny od jeho známých. Praví se, že Beňovský přišed do Evropy žádal nejprve pomoci od císaře Josefa II. a potom od krále anglického. Ale nepochodil a proto odjel roku 1785 do Ameriky. Praví se, že byl Beňovský první Slovák, který přistál u amerických břehů tam, kde se rozkládá Baltimore. Později se plavil zase na ostrov Madagaskar, kde byl 23. máje 1786 od Francouzů v jedné bitvě zastřelen. Jeho manželka se vrátila z Ameriky do Uher i se dvěma dcerami a žila ještě roku 1807 na svém statku nedaleko Beckova ve stolící Trenčínské. Tobolsk, carovo vyhnanství. Málo je našinců, které zavála cestovní horečka také v místa, kde prožíval nedávno potupný život všemocný kdysi vládce veleříše, nad níž slunce nezapadalo. A přece leží Tobolsk, odvozující své jméno od řeky Tobolu, hned na prahu šíroširé Sibiře. Od východních hraníc Ruska evropského počítá se tam asi 300 km, z Prahy okrouhle čtyři tisíce. "Veliká železnice sibiřská" Tobolska se nedotýká. Urálská odbočka vede z hornického Jekatěrinburka pouze do Ťumeně, Spojení mezi tímto sibiřským městem a Tobolskem udržuje v teplých měsících paroplavba. Nejbližší stanice hlavní trati, město Kurgan, je vzdálena od Tobolska asi 400 km. Proudy sibiřských pocestných valívají se z Petrohradu a Moskvy Penzou, Samarou, Ufou, Čeljabinskem, Kurganem, Omskem, Krasnojarskem a dále Irkutskem, Čitou a Charbinem do Vladivostoku. Pasažéři hlavní linie o Tobolsk ani nezavadí, ponechávajíce památné město hodně stranou, Také carská rodina ubírala se za světové války do sibiřského vyhnanství touže vodní cestou, jako braly se před ní davy vypovězenců, odsouzených do Sibiře mnohdy na »věčné žítí«. Ústřední stanicí trestanců bylo blátivé a nezdravé město Ťumeň a rozlehlá věznice (o s t r o g) prvním odpočinkem po útrapné poutí za Ural. Ze svobodného sídla někdejší říše tatarské vypučela ohavnou deportací sibiřská lídomorna. Místní názvy Malé a Velké Hradiště ukazují zřejmě k dávnému původu osady, téměř každým domkem dřevěné. Dlážděné ulice v ní nenajdete. V Tumeni jsem viděl po prvé, jak odjíždějí dvě různé společností na dálnou pouť: jedna dobrovolně a vesele za obchodem, povoláním a poučením, druhá proti své vůli do vyhnanství. My pluli volně na parolodi, trestanci a vypovězenci ve vlečném korábu, natřeném černě jako rakev a opatřeném na palubě železnou klecí pro případ, měli-li se vypovězenci na čerstvém vzduchu trochu osvěžiti. Než byla vybudována Veliká železnice, procházelo Ťumení na 20.000 vyhnanců ročně. Milion násilně vyvezených osob rozhojněn byl za světové války o živé postavy, do nedávna ještě nejvznešenější a nejsvatější. Hlas národa vyřkl nad carskou rodinou deoortací, a držitelé vládní mocí vyhlédli pro vypovězence z bezpečnostních důvodů odlehlý Tobolsk a později urálský Jekatěrinburk k dočasnému přebývání. Dějiny sibiřské deportace počínají vrahy a uzavírají své soupisy vypovězených osob hlavami korunovanými. První vyhnanci, kteří se octli z trestu v Sibiři, přišli z Ugliče, povolžského města gubernie Jaroslavské, Byli obvinění, že měli účastenství při vraždě careviče Dimitrije, zabitého tam 15, května 1591. Někteří obvinění byliodsouzení k smrti, jiným byly vyřezány jazyky a kruté tresty proměněny v mírnější vyhnanství. Sídlem ugličských vypovězenců stala se osada Pelym v gubernii tobolské. Ale ani uglíčský kólokol, kterým se vyzvánělo, když se svolával lid k pomstě nad vrahy nevinného careviče, neušel přísnému trestu a byl vyvezen do Tobolska a vracel se z vyhnanství teprve po třech stech letech, Chovám posud výstřižek novin ze dne 21, května 1891, kde se oznamuje: Památný kólokol odvezl se z Tobolska do Ugliče, aby byl svědkem třistaleté slavností, V zimě bývá v Tobolsku jako po vymření. Město oživuje teprve rozmrznutím řeky a paroplavbou. Zdaleka se líbí poloha třicetítísícové osady velice. Malebnou činí jí hořejší část města, založená na plání vysokého pobřeží, kterým je vrouben Irtyš. Několik vládních budov a hlavní chrám propůjčuje bývalé pevnosti výstavního vzezření. Zato dolejší město je samý dřevěný domek a za deštivého počasí samé bláto. Prkenné chodníky jsou bídnou náhradou za dlažbu. Časté požáry a povodně zhoršují neutěšený stav. Málo je sibiřských měst tak nezdravých jako Tobolsk. Okolní kraj tone v močálech, a nad ním klene se zamračená obloha s vlhkým a drsným ovzduším a hýbajícím se myriádami štiplavých komárů. A přece oblíbil si ta místa í sám tatarský Kučum chán, zvoliv si za své sídlo nedalekou pevnůstku I s k e r (Iskijar, t. j. Starý břeh) neboliSibiř, od níž vzala potom celá země své jméno. On to byl, jenž zasadil jíž mrtvému Jermakoví, objeviteli nových zemí za Uralem, poslední ránu a pomstil se nad vítězným náčelníkem kozáckým. Vděčný Tobolsk uctil památku smělého kozáka a postavil mu na hořejším městě mramorový jehlan se zlatým nápisem: Pokoříteli Sibiře Jermaku. Jiný nápis oznamuje diváku, kdy Jermak zahynul (1584), a kdy byl památník postaven (1839), V sousedství pomníku se vypínala zvonice s historickým zvonem uglíčským. Za mé dávné návštěvy v měsíci srpnu kvetly v sadě Jermakově astry, georginy, skočec a perújské řeřišnice, Milou upomínkou na návštěvu Tobolska byla mí po delší dobu řezba z mamutí slonoviny. Představovala památník sibiřského pokořítele. Trapný život vypovězeného cara a jeho rodiny netrval za ruské revoluce v Sibiři dlouho. Jednoho dne byl vypovězenec za ruských bouří souzen a v Jekatěrinburku popraven. Také členové carovy rodiny bylisprovozeni se světa. Povalením carské vlády mohlo se očekávati, že přestane na Rusi zvyk vyvážeti nepohodlné provinilce do studených končin sibiřských. Ale zmýlili jsme se. Potvrzuje to sama vládní statistika. Roku 1925 žilo v zimomřivém Jakutsku 17 tisíc politických trestanců. Rozumí se, že jich mnoho samými útrapami také umírá. Na Černém moři. Cestou k Caříhradu přibyl jsem z podunajského Ruščuku do bulharského města, jehož jméno Varna. Z Varny do Cařihradu měla odplouti právě paroloď. I zajistil jsem si pro sebe kajutu. Moře, při němž je Varna založena, jmenuje se Černé moře. Tím mořem jsem se plavil do Cařihradu. Černé moře má špatnou pověst. Rozbouří-li se, stává se plavbě velmi nebezpečným. Staří Řekové říkali mu Pontos axenos, t. j. nevlídné, nehostiné. Teprve, když se počaly při jeho březích zakládati osady, bylo zaměněno axenos zaeuxeinos, t. j, hostiné, vlídné. V duchu jsem si přál, aby byly jeho vody za mé plavby pokojné, a přání se vyplnilo. Koráb se plnil pocestnými. Nejvíce bylo Turků. Opouštěli bulharskou zemi stěhujíce se s rodinami mezi soukmenovce do Malé Asie v té naději, že se jím povede lépe. Zaujali přední část lodi na palubě mezi bednami, žoky, řetězy, lanovím a posadami kuřat, vezených Caříhradem až do Francie. Vystěhovalci se ulebedili na palubě jako doma. Potravy si nesli v hojnosti. V nádobkách měli naložené olivky, v koších vinné hrozny, zelenou papriku, melouny, uleželé plané hrušky a černý chléb, Muži kouřili z dýmek, nebo si připravovali cigarety. Manželky mlely kávu a vařily oblíbený nápoj. Vařily jej bez cichorie, Turci si nelibují v přísadách. Také nepijí kávy sladké, nýbrž hořké. Káva černá jest jim nejmilejší. O bílou Turek nestojí. Turci přinesli s sebou přikrývky a koberce, rozprostřeli je na palubě a rozložili se na nich jako na posteli. Bez koberce Turek nevychází ani na procházku. Na kobercích Turek sedá, lehá, spává, jídá, modlívá se. Koberec je pro Turka stolicí, stolem, pohovkou, ložnicí a klekátkem. Mnozí Turci seděli na bobku. Obličej žen byl zakryt závojem. Pouze oči byly prosty závoje. Ukazovati ústa zakazoval tureckým ženám dobrý mrav. Ostatně byly zahaleny od paty k hlavě v černé, hnědé, šedé nebo žlutavé pláště. Pod pláštěm se spatřovaly široké spodky. Pluli jsme dvě hodiny a slunce se počalo schylovati za obzor. Kohoutkové v posadách kokrhali na širém moři jako na dvoře. Kuchaří lodní strojili zatím večeři. Západem slunce chystali se Turci k večerní modlitbě. Z té pobožnosti nic je nevyruší, ať jsou na moři nebo na pevné zemí. S kobercem v ruce zalézali do koutů lodi a odříkávali arabské modlitby ze svého svatého písma neboli koránu. Modlíce se pracovali Turci rukama, nohama, hlavou a celým tělem. Stavěli se na koberce, uklánělise vpřed, majíce ruce přes sebe položeny, potom je kladli na kolena, pozvedali se, padali k zemi, dotýkali se čelem země, povstávali, kladli ruce na obličej, jako by v nich cosi četli, vrhali se na zemí, vstávali a ukláněli se nalevo a napravo k oběma svým strážným andělům. Noc zahalila přede mnou obrázek tureckého života, když se ukryl měsíc za oblaky. Večeři nám vystrojil lodní kuchař dobrou. Společnost vytrvala v hovoru dlouho do nocí. Spánek netrval dlouho. Časně ráno opouštěl každý pasažér ložnici a spěchal opět na palubu, aby pookřál na čerstvém povětří a byl blaženým divákem, až bude vjížděti lod' do čarokrásného Bosporu. V Bosporu. Mezi břehy evropskými a maloasijskými je hluboký a úzký průliv o délce asi 30 kilometrů. Vody Černého moře valí se jím do moře Středozemního. Jméno toho průlivu je Bosporus. Parník obsluhovaný 50 Jihoslovany veplul z Černého moře do Bosporu ještě před východem slunce. Cestu ukazovala světla dvou pobřežních světláren neboli maj á k ů. Slovo Bosporus jest odvozeno z řeckého jména, které znamená v překladě "kraví brod". Sotva veplul koráb do průlivu, spouštěly se kotvy. Loď musela ostati v těch místech dva dny, aby se zjistilo, že nikdo z nás není stižen cholerou, Tehdy zuřila nemoc nablízku tureckých zemí, a v Cařihradě se báli, aby nebyla cholera zanesena také do hlavního města. Proto bylo nařízeno podrobovati koráby zdravotní prohlídce. Opatření má svůj původ jíž ve středověku a osvědčuje se znamenitě. Pocestní bydleli osamoceně ve zvláštních místnostech a pozorovali se čtyřicet dní. Čas ten se označoval francouzským jménem quarantaine (karantén). Nyní se vyměřuje lhůta mnohem kratší, ale jméno karanténa ostalo. Naše karanténa trvala v Bosporu pouze dva dny, ale i ty byly pro nás věčností. Koráb kotvil v místech, kde byl zbudován za panování Daria ohromný most, přes nějž táhla armáda o 700.000 duších z Asie do Evropy, Tam stály ony sloupy, na nichž podle vypravování starého kronikáře Herodota napsána byla jména všech národů, kteří se účastnili stěhování. Zdravotní komise se dostavila na loď brzy. Úředníci měli tmavé uniformy se žlutým odznakem na rameni a na hlavě fezy. Jeden prolézal všecky kouty na palubě. V ruce držel lopatu se žhavým uhlím a sypal na ně vonné koření. Vykuřoval podezřelou loď, aby uchránil nás a Cařihrad před cholerou. Na lodí nescházelo nám po dobu karantény na ničem. Z rána očekávala nás káva a čaj, o desáté hodině jsme snídali po druhé, o páté hodině jsme obědvali a večer jsme popíjeli čaje. Z rána bylo v ležení Turků nejživěji. Turci polévali si ruce vodou a říkali hlasitě: »Ó Bože, dej mi knihu života do ruky pravé!« Při mytí obličeje mumali: »Ó Bože, učiň, aby obličej můj byl bílý v den, kdy obličeje budou se černati!« Pří mytí hlavy: "Ó Bože, pokryj mě svým milosrdenstvím!" Pří mytí krku: "Ó Bože, učiň, aby krk můj byl prost ohně, pout a řetězů!« Pří mytí nohou: »Ó Bože, posilniž nohu mou, až přejdu most v den ten, kdy nohy budou se třásti a klopýtati pří hrozném přechodu!« Po snídani čtli Turci v koránu a naslouchali bedlivě výkladům staršího svého soudruha. Tak uplynul den prvý i druhý. Než se vzneslo slunce třetího dne nad naše hlavy, přiváželi na loď zdravotního radu, aby provedl povšechnou přehlídku. Kde kdo byl, každý vyrukoval a představil se zdravotnímu dozorci. V pěti minutách bylo po prohlídce, kotvy byly vytaženy, a koráb odvážel nás čarokrásným Bosporem do Cařihradu. Dvě hodiny jsme vyzírali na panoramu plnou malebné nádhery a vznešenosti, až se konečně ukázal zaslíbený Cařihrad, divadlo, jemuž není ve světě rovno. V Cařihradě. Ještě než zakotvil koráb u cařihradského břehu, přijíždělo nám vstříc mnoho člunů. Volalo se z nich jako na poplach. Zdálo se, že jsme padlido rukou pirátů. Mnozí se šplhali po korábu jak opice a byli mžikem na palubě, aby počali své dohazovačské umění. Prali se mezi sebou o cizince. Nabízeli hostům hostince, nebo chtěli odvézti zavazadla na pobřeží. Já se držel svých vaků zuby nehty. Tři posluhové drali se o mne tak, že z toho vznikla rvačka. A ty nadávky! Nechci jich opakovati. Některým jsem ani nerozuměl. Nadávalo se arménsky, řecky, francouzsky, vlašsky. Po překladě jsem ani netoužil. Oddechl jsem si, když jsem seděl konečně v najatém člunu. Na pobřeží prohledávali celní úřednicí moje věcí. Byli by je ještě dlouho a dlouho prohlíželi a obraceli narub, kdyby nebylidostali bakšiš, t. j. zpropitné. Ale za bakšiš přimhouří turecký celník nejenom jedno oko, ale zavře obě oči. Hamal (nosič) zatím dával moje zavazadla na bedra a odnášel je jako soumar. Nejlepšími hamaly byli tehdy v Cařihradě Arméni, vynikajíce nad jiné obyvatele duševním nadáním a umějíce čísti a psáti. Od přístavu jsem stoupal příkrou uličkou. Příjemně nevoněla. Povalovali se v ní psí. Někteří rozhrabávali smetiště a hledali něco k snědku. Pána nemají a spí pod širým nebem, Nikdo se o ně nestará. V cařihradských uličkách povalovalo se tolik psů, že se musí míti člověk na pozoru, aby přes ně neupadl. Žádný pes nešel s cesty ani povozu, ani soumaru. Turci mají psy rádi a nikdy jích nevyhánějí s cesty. Raději se jím samí vyhnou. Turek je pravým ochráncem pouličních psů. Někteří Turci mají se k ním tak přívětivě a milosrdně, že uchystávají pro ně nádobky s vodou přede dvéře a ukládají vylíhlá štěňátka do košů někde mezí kamením nebo ve vyschlé studánce. Jíní dávají mláďatům do pelechu nějaký cár nebo měkké prostěradlo a přilepšují matce a požehnané rodině. Turci nechovají psů v domácností, protože by jim ubylo zásluh před Bohem. Tak tomu učil jejich prorok. Týž prorok vypravuje o psu následující pověst: Za císaře Decía byli křesťané krutě pronásledováni. Také sedm křesťanských mládenců z Efezu mnoho trpělo pro víru, až se jednou utekli do jeskyně. Jejích věrný pes je následoval. V té jeskyní spali efesští mládenci 309 let. Věrný pes ležel u vchodu a hlídal je. V odměnu za věrné služby dostal prý se do ráje, kdež jest jediným zvířetem vedle pavouka. Pes a pavouk budou prý v ráji jediná zvířata, která se zúčastní věčného blaha ve společností věřících. A od čeho jsou cařihradští psí živí? Ubožáci čekají, až jim někdo něco podá. S hladovým žaludkem čekají na smilování lidí, kteří se smetím vyhazují na ulicí také odpadky potravin. Snad vezmou zavděk třebas roztrhanou botou, do které se dávají z hladu. Od samého nedostatku jsou celí vychrtlí. Potulných psů bylo v Cařihradě jednu dobu asi sto tisíc, ale nejdříve zmizeli ve čtvrtí nazvané Pera, kde byli usazení nejvíce Francouzi, Vlaši, Řekové, Jihoslované a Němci. Po prohlášení turecké republiky přišly na potulné psy cařihradské hrozné chvíle. Všickní se schytávali a vyváželi na ostrov Oxías v Marmarském moří. Tuto tragedii psího vyhnanství líčí s bolestným pocitem dopisovatel časopisu »Šírým světem« v 1. čísle druhého ročníku. V Pere jsem si vyhlídnul hotel k přebývání. Služebnictvo mluvilo nejvíce francouzsky, ale mnozí mluvili třemi i více jazyky. První noc jsem nezamhouřil ani oka. Pouliční psí štěkali a vyli na měsíček tak, že bylo po spaní. Časně ráno jsem slyšel vyvolávati na ulicí: »Sú, sauk sú!« t. j. voda, studená voda. Jiný nosič křičel: »Buz gibí, buz gíbí!« t. j. jako led, jako led. Když jsem vyhlédl oknem, viděl jsem, že chodí po ulici prodavači s vodou. Každá ulice má své prodavače vody. Někteří chodí s vodou pěšky, jíní ji rozvážejí na oslu nebo na koni. Většina roznášečů vodu prodává. Někteří jí nabízejí chudým darmo. Na ten skutek pamatoval nejspíše nějaký dobrodinec. Panovníci neboli sultánové zvěčňovali se tím, že dalo stavěti nádherné studnice. Ale vodaří cařihradští nenosí nápoj ve džbánech nebo soudcích, nýbrž nejčastěji v kožených vacích. Kromě vodařů jsem potkával prodavače hroznů, melounů, fíků, broskví, drůbeže a jiných věcí. Někteří prodavači jsou Turci, jiní Řekové, Kurdi, Peršané, Arméni, Čerkesové, Arabové, každý v jiném krojí. Druhého dne po svém příjezdu do Cařihradu jsem najal průvodčího, dragomana, a podnikal jsem s ním vycházky v Pere, v turecké čtvrti neboli Stambulu a po okolí. Za provod jsem platil denně 10 franků kromě výloh za jízdu. Místy jezdil jsem s průvodčím v kočáře, tramwayi, na koni a oslu, nebo na parolodích a lehkých člunech. Místo klobouku jsem nosil fez. V Cařihradě jsem viděl mnoho památných věcí, ale o všech nemohu v této knize vypravovati. Dnes vypadá Caříhrad zcela jinak než jindy. Turci si přejí, aby turecká říše byla obývána jen Turky, mohamedány. Také jim bývá milejší, říká-li se jim O s m á n i. Ve slově Turek spatřují příhanu. Fez se už v Turecku nenosí. Nositi fezy a turbany je od r. 1925 zakázáno. Turecké panstvo dává přednost cylindrům. V turecké domácnosti. Čeho jsem se v Cařihradě o turecké domácnosti dověděl, povím v tomto článku. Turecké paní bydlívají se svými dětmi ve zvláštním oddělení domu, které slově haremlik. Slovo haremlik jest odvozeno od arabského slova harém, haram a znamená místo svaté, uzavřené a zákonem zapovězené. Pány přijímá turecký pan manžel v jiném oddělení domu, které se jmenuje s e l a m l i k. Chodě v Cařihradě po turecké čtvrtí, vídal jsem u všech domů dveře zavřené, Kdo se chce dostati do tureckého domu, musí klepati na dveře, Za dveřmi bývají dva vchody: jeden vchod vede do haremliku, druhým se vchází do selamlíku. Haremlik bývá spojen s kuchyní a lázněmi. U chudého Turka vypadá vše jednoduše, U bohatých Turků lze vídati domácnost pohodlnější. Kdybyste vkročili do světnice tureckého domácího pána, viděli byste v ní málo nábytku. Turkovi není po chutí míti světnici zatarasenou skříněmi, postelemi, věšáky, stoly a stolicemi. Místo stolů přiléhají ke stěnám nízké pohovky neboli divany a matrace. Matrace se nacpávají vlnou, bavlnou, slámou nebo žíněmi, povlékají se kartounem nebo suknem a vyzdobují se třepením. Bohatí Turkové mívají povlaky hedvábné a aksamitové a prošívané zlatem anebo stříbrem. Jméno matrace jest arabské, znamenajíc po česku věc hozenou (na zemi). Turci mají ve své řečí mnoho arabských slov, kterých užíváme i my. Slovo atlas je rovněž arabské a znamená hladký... Ve Stambulu. Luzný Caříhrad je rozdělen v několik částí. Evropané, jímž říkají Turci Frankové, j sou usazení hlavně ve čtvrtích nazývaných Pera a G a 1 a t a. Turci jsou usazení v nejstarší části města, a ta slove Stambul. Hluboký záliv odděluje evropskou část od starodávného Stambulu. Záliv ten nazývá se Zlatý roh. Na třetí den mého pobytu v Cařihradě byla ustanovena vycházka do Stambulu. Dragoman Boni dostavil se do hotelu v pravý čas, a mohli jsme se hned za ranního chládku procházeti ulicemi starého města. Sešlijsme s příkrého návrší Galatského a bylijsme u Zlatého rphu. Přes Zlatý roh vedl nový dřevěný most do Stambulu. Po tomto mostě přecházeli lidé nejrůznějších národů, zemí, jazyků, náboženství a krojů. Míhaly se na něm postavy Albánců, Čerkesů, Řeků, Peršanů, Indů, Turků, Bulharů, Tatarů, cikánů, židů, Franků. S obou stran přistávaly k mostu lodí, aby rozvážely obecenstvo po Zlatém rohu nebo po vodách bosporských ke vzdálenějším břehům evropským nebo maloasijským. Mně se zdálo, že se na tom mostě sešli nejpodivnější ti lidé k dostaveníčku. Žebravé cikánky vymáhaly na nás neodbytně bakšiš pro sebe i pro dítě a provázely nás až na druhý konec mostu, před nímž vypíná se mohutná stavba nádherného chrámu řečeného Jeny džami, Nová džamie. Z chrámového nitra rozléhaly se nadšené výkřiky kněží. Kolkolem džamie se usadili potulní obchodníci ve stínu staletých platánů. Turci mají platán východní u veliké lásce, jako bývalo jíž za starověku. I řečtí mudrci rádi sedávali v jeho stínu a učívali athénskou mládež, Od Nové džamie jsme přišlik hlavní turecké poště. Před poštou jsem viděl mnoho veřejných písařů. Byliusazení na kobercích v plátěných stanech, podobných perníkářským boudám. Bylo patrno, že měli co dělati. Zvláště se kupilo kolem nich mnoho zahalených Turkyň a diktovaly jím svá přání. Písaři bedlivě naslouchali a napsali, čeho si Turkyně přály. Písaři nepsali však perem ocelovým nebo brkovým, nýbrž rákosovým písátkem namáčeným v tuši, držíce papír v levé ruce. Kromě pošty turecké (otomanské) byly tehdy v Cařihradě ještě pošta rakouská, německá, anglická, francouzská a egyptská. Kdo podniká vzdálenější vycházky po Stambulu, může užíti tramky. Průvodčí Boni vedl mě potom ke hrobu sultána Abd-ul-Hamida I. a jiných členů sultánské rodiny. Hrobky zakládali si osmanští vladaří jíž za svého živobytí a označovali je svými jmény, Turecky sé říká hrobce turbeh, což jest vlastně navezený hrob. V pravdě však se podobají turecké hrobky kaplím, V podzemní kobce odpočívají těla nebožtíků, v kaplisamé postavují se pouze dřevěné katafalky. Svrchu řečená hrobka je neobyčejně krásná, vyzdobena jsouc umělými řezbami z perleti, slonoviny a cedrového dříví, Kataíalk jest ozdoben zábradlím a pokryt drahocennými koberci a skvostným vyšíváním, V hlavách katafalku je turban, po stranách stříbrné svícny. Voskové svíčky do nich zasazené byly tak silné, že vypadaly jako kmeny stromů, V četných lampách a u stropů dovršovaly ozdobu kaple. Zlatý nápis věstil, že každá duše okusí smrti. Před hrobkou mě zajímal nejvíce zbožný stařec, jenž lákal svými věštbami k sobě mnoho pověrčivých lidí, zvláště Turkyň, Hádal a předpovídal budoucí věci. Pověrčivé Turkyně chtěly se dověděti příštího osudu, zemrou-li svobodny čí provdány, budou-li míti ve světě štěstí, a jaký bude jejích nastávající muž. Jiné se tlačily k posvátnému starci, aby od nich zahnal nemoci a opatřil je čarovným talísmanem. Stařec vyhověl každé žádosti a propouštěl upokojené důvěrnice pln laskavosti. Věděl, že dostane za věštbu peníz, chléb, maso, ovoce nebo jiný dárek. Od hrobky sultána Abd-ul-Hamída I, neměl jsem jíž daleko do Seráje, bývalého sídla vládců tureckých. Ale krásného viděl jsem tam velmi málo, neboť od té doby, co byla sultánská residence přeložena do nádherného paláce císařského v Pere, hyne staroslavný Seraj jako spuchřelý kmen. Trávník a býlizakrýval jeho slavnou i smutnou minulost. Co nezničil čas, zničily požáry. Zahrady, jež jindy bývaly rájem pozemským, zarostly úplně, a v nádvoří povalovali se zahaleči. Obecně se říkalo bývalému sídlu císařskému Starý Seraj, V sousedství se vypíná světoznámý chrám svaté Moudrostí, nazvaný také Agia Sofia. Do přeslavného toho božíště prvotně křesťanského vkročila po prvé noha Turčínova roku 1453, když Caříhrad padl do rukou mohamedánů. Za válečného dobývání uteklise bezbranní křesťané do velechrámu Moudrosti, aby se zachránili před smrtí, a Turci, zmocnivše se chrámu, učinili svaté místo jevištěm nejkrvavějšího vraždění, načež jali se ničiti výzdoby chrámové a upravili si chrám podle svého způsobu pro sebe. Ale přes všecka neštěstí, kteráž ten chrám stihala, ostala Agia Sofia divem světa. Každý poutník si připomíná jméno slavného zakladatele císaře Konstantina Velikého. Kromě tohoto velechrámu navštívil jsem ještě mnoho jiných mešít, abych se mohl obdivovati stavitelskému umění. Zajímavá je zvláště mešita Bajazedova. Založil jí sultán Bajazed II. na sklonku patnáctého století. Mohamedánský ten chrám se hemží holuby. O původu jejich se vypravuje: Když vcházel sultán Bajazed jednou do chrámu, byl upozorněn na prodavače holubů. I jal se od něho kupovati párek holoubátek pro oběť oltářní. Ale chudý prodavač nežádal za ně peněz, nýbrž nabízel je sultánovi darem, a vymíňoval si pouze při tom, že mocný vladař bude také pečovati o příští jejích rodinu. Sultán slíbil přání vyhověti, a od té doby rozhojnil se holubí rod v mešitě Bajazedově tak, že pokrývá všecky střechy, výklenky, římsy, schodiště, báně a okna. Strážce posvátných holubů má na starosti hladové jejich žaludky. Objeví-li se on na chodbách s prosem, sletuje se jich na tisíce ke krmení. Kdo by si tu nevzpomněl na chrám Jerusalemský, z něhož »Kristus vymítal všecky prodávající a kupující a stoly penězoměncův a stolice prodávajících holuby zpřevracoval.« Návštěvou proslulých bazarů zakončil jsem celodenní pouť po Stambulu. Selamlik. Novým jitrem po příjezdu do Caříhradu přišel pátek, sváteční den všech vyznavačů víry Mohamedovy. Tureckou tu nedělivěstil, slavnostní prapor vztyčený na věží, jež slově Galatská. Pátek býval slavným dnem, kdy se ukazoval sultán po dávném zvyku svým podaným a věřícím ve všem lesku a nádheře. Kde jaký cizinec, každý spěl k místu, jež bývalo o polednách dějištěm obřadného průvodu řečeného selamlik. O selamliku bylo všecko na nohou. Fiakry drnčíly po kostrbatém dláždění, parádní vojsko s hudebními sbory sbíhalo se chvatně před palácem, zvaným Číragan seraj, káry s drobnozrnným pískem a voznice s vodou stavěly se do řad, diváci kupili se v zástupy, a policie sotva byla s to, aby zachovala pořádek mezí rozechvěnými nedočkavci. Do poslední chvíle nikdo nevěděl, kterou džamii sultán Abd-ul-Hamíd navštíví, aby trval v ní na modlitbách před tváří nejvyšších hodnostářův a svých rádců. Chtěl jsem býti nablízku nádherného průvodu, a proto jsem si vyžádal předem na vyslanectvu policejního sluhu, řečeného k a v a s. Pomocí něho dostal jsem se na nejpěknější místo mezi generály a důstojníctvo. Dřívější sultánové volívali k té slavnosti vzdálenější chrámy v starém městě cařihradském, ve Stambulu, aby jedouce na koní ukázalise svému lidu; ale poslední panovníci navštěvovali téměř výhradně džamíí, jež je vystavena nedaleko sultánské residence, a tou byl tehdy neveliký palác, zvaný Jildyz kiosk, hvězdový palác, V tom paláci udílel sultán také audience a cítil se v ústranním zákoutí ještě nejspíše v bezpečností před domnělým pronásledováním. Rokem 1926 pronajal se ten palác společnosti, která promění bývalé sídlo mocnářovo v hotel. Život tureckých sultánů nebýval k závidění. Jejích život visel na nitce dvorních nástrah a osidel, ve kterých zahynuli jíž mnozí turečtí panovníci, byvše od svých nejbližších dvořenínů a příbuzných násilně se světa sprovození. Konečně přilétla zpráva, do které džamíe sultán si vyjede. Tím okamžikem vzrušilo se všecko k úžasnému chvatu. Povozy s koberci ujížděly ke chrámu a pískaři sypali písek na cestu. Za nimi v patách následovaly voznice s vodou, kterou se pokropoval prach. Vojsko a hasičský sbor pádily poskokem k ustanovené džamíí, a kvílení klarínetů přehlušovalo všecky nástroje hudebních kapel, z nichž každá notovala jinou píseň, V tom hluku a víru očekávali jsme příjezd sultánův. Brzy potom přijížděli v kočáře sultánští princové, potom nejvyšší kněz islámu, dále sultánova matka v povoze taženém dvěma vraníky a za ní tělesný lékař. Pojednou zazněl signál, že se padišách blíží, »Bujuran!« to jest »Račte!« volal velitel k důstojnictvu, které na povel zaujalo vykázaná místa v řadách parádního vojska. Tou chvíliobjevil se před námi sbor ztepilých jezdců oděných v malebné kroje. Jeli na bělouších. Pestré jejích pláště zářily zlatem a stříbrem, tak jako jejích pás a bohatě vyšívaná suknice. Uprostřed toho průvodu vypínala se na arabském bělouši postava sultána Abd-ul-Hamida, jenž vypadal jako slavný césar. Bujný oř nesl svého pána s pýchou a řičel radostí. I sultánův kůň stkvěl se v nádheře. Čabraka byla samý těžký brokát s červenou půdou, posetou tyrkysy a drahými kameny. Ještě skvěleji zářil drahocenný plášť padišáchův, splývaje mu otevřeně s ramenou. Brilanty svítily na něm jako jiskry. Jindy přicházíval sultán do chrámu v černém oděvu střihu francouzského a s fezem na hlavě, ale já měl jsem to štěstí viděti tureckého padišácha po delší době v největší nádheře orientálské. Na jeho prsou třpytily se řády z diamantů a perel. Ale ve vybledlé lící s černým vousem četl jsem, že je nitro sultánovo naplněno bolem, strachem a nedůvěrou. Sultán prý důvěřoval toliko své matce. »Pádišách čok jaša — pán dlouho žíj!« provolávalo se na všech stranách, jakmile se sultán přiblížil k zástupu. A sultán kynul shromážděnému lidu rukou a skláněl svou tvář před zástupy oddaných i zvědavých. Utuchla hudba, a sultán slezl s koně. Kráčel po rozprostřených kobercích od svatyně, v níž se modlil kněz za blaho a pokoj. Za sultánem následovaly dvorní povozy s kočími ve kroji šarlatovém, potom bujní oři, které vedli vystrojení oděnci za uzdu, aby dodali sultánskému průvodu slavnějšího lesku a vzezření. Sultánova pobožnost trvala ve svatyni asi půl hodiny, načež pádíšách, t. j, majetnik trůnu, odjel povozem do paláce. Parádní vojsko nastoupilo potom za největšího nepořádku zpáteční cestu. Tak byl ukončen selamlik, očekávaný ode všech zvědavců s největším napjetím. Prohlášením republiky vzala obřadná slavnost za své. Hlavou turecké říše není jíž sultán, ale volený president, touto dobou Mustafa Kemal pasa. Místo jmen Mustafa Kemal pasa, president, užívají turecké noviny raději pouhého výrazu G a z i, to jest: Vítězný. Ale přes všecku vznešenost stojí nepřátelé o bezživotí prvého presidenta a chtějí ho sprovoditi se světa. Tak tomu bylo v létě r. 1926, Ale zámysl útočníků byl prozrazen, a spiklenci byliodpraveni. Po světové válce změnil se život v Cařihradě nápadně. Kde jsou ty doby, kdy se hemžily ulice sultánova sídla potulnými psy a byly za nocí dějištěm zápasů, které vedli čtyřnozí pobudové mezi sebou zvláště ve Stambulu, chtěli-li uchrániti výhradní právo na svou ulici a zameziti do ní přístup vetřelcům. V roce 1924 byli cařihradští psi pochytáni a vyvezeni na ostrov Oxias v Marmarském moři. Jalký osuld je očekává, vypravuje očitý svědek v článku »Ostrov psů«. Zajímavou tu zprávu najdete ve II. ročníku »Širého světa«, který vychází redakcí dra Nikolaua. . Str.120 ... Střechy domů jsou vodorovny. Obyvatelé se na nich rádi zdržují. Dostavují se na táčky zvláště večer. Ulice by se vám líbily. Jsou tak upěchovány, že se po nich chodí jako po mlatě. Horka zakoušejí obyvatelé dost. Aby se vzduch v městě trochu ochlazoval, kropívají se často ulice. Velikou žízeň utišují vodou chlazenou ledem. Evropané zde usazení mívají ve své domácnosti mnoho sluhů. Každý sluha má něco jiného na práci. Jeden posluhuje u stolu, druhý zametá pokoje a chodby, třetí utírá prach ve světnicích, jiný je kuchařem, opět jiný myje nádobí, šestý je kočím a sedmý dává pozor na ostatní. Někteří sluhové ovívají svého pána za parných dnů vějířem. Kromě sluhů bývají v domě Evropanově služky k ošetřování dětí. Každá má na starosti jedno dítě. Po městech se chodí nebo jezdí. Vozkové nepotřebují na svůj oděv mnoho vynakládati, neboť jsou polonazí jako nosiči, kteří nás za malý poplatek odnášejí ve zvláštních nosítkách. Nosiči zastávají v městech službu naších drožkářů a fiakrů. Domy jsou velmi vzdušny, ale také přístupny všemu hmyzu. Švábů a bílých mravenců (termitů) bývá v domích tolik, že se jích lidé ani zbaviti nemohou. Běda botám, oděvu a potravinám, dostanou-li se k nim termiti. Po ulicích vykračují si rádi elefanti i čápové marabu. Lid je má u veliké vážnosti a nikdy jim neubližuje. Také supové poletují volně a bezpečně. I ty má lid v lásce, poněvadž odklizují všecky zdechliny jako šakalové. Šakalové jsou šelmy podobné naším liškám. Za noci se shlukují ve tlupy, běhají ulicemi a slídí po odpadcích. Samým hladem vyjí mnohdy po městě tak, že burcují ze sna všecky spáče. Veliké cesty po Přední Indii vykonali cestovatelé portugalští, angličtí a němečtí. Ale i příslušníci našeho národa proslavili se výzkumnými cestami po krajinách indických. Jeden je doktor Ferdinand Stolička, druhý doktor Otokar Feistmantel, kdysi profesor zemězpytu na vysokých školách v Praze. Doktor Feistmantel napsal o svých cestách mnohé zprávy na základě zkušeností, kterých získal, když byl jako geolog ve službách indické vlády. Moravan ve službách Indických. Málo jest našinců, kteří stáli ve vědeckých službách indické vlády. Nejpřednějším byl zajisté moravský rodák Ferdinand Stolička, zesnulý už před padesáti lety. Jeho zásluhy o přírodovědecký výzkum asijských krajů jsou tak významný, že by jméno slavného Moravana mělo žíti i v paměti české mládeže. Stůj zde tedy krátký životopis. Náš oslavenec pocházel z myslivecké rodiny a spatřil světlo světa 7. července 1838 v Zámečku u Kroměříže. Rodným jeho domkem byla myslivna, ve které sídlil otec jakožto nadlesní arcibiskupského panství. Podle tehdejšího zvyku psával se otec Stolíczka, ale pravopis ten neměnil ničeho na hanáckém původu rozvětveného rodokmenu. Přáním rodičů bylo, aby se synek Ferdinand stal knězem, ale hoch si oblíbil přírodní vědy a obklopoval se sbírkami už jako gymnasista. Vídeňská universita mu poskytla příležitosti, aby se mohl věnovati tomu studiu úplně. Jeho koníčkem byl zvláště zemězpyt. Výmluvný profesor geologie, Eduard Súss, rozněcoval mladíkovo nadšení. Ferdinand Stolička dosáhl brzy doktorátu filosofie, pracoval horlivě v Říšském geologickém ústavě a uveřejňoval pozoruhodná pojednání, která mu usnadnila vstup do služeb indických. Rokem 1863 spatřujeme ho již v Kalkutě a brzy potom v Himalajích. Východiskem byla horská osada Simla, vyhledávaná za léta jako léčebné místo klimatické. Když slunce horké Indie nesnesitelně pálí, žije se v Simle příjemně, protože leží osada 2160 metrů vysoko. Výprava, které se Stolička zúčastnil, prozkoumávala na svých cestách všecky přírodní poměry, vracela se s bohatými sbírkami a překonávala všecky obtíže i na horách 4950 metrů vysokých. Za rok byl Stolička už v Kašmíru a zabýval se badáním neznámého horstva Karakorumského. Expedice narážela na veliké překážky, neboť se pohybovala ve výšinách až 6000 metrů. Ledovce, sníh a mráz přiměl nosiče, že prchali a vypovídali službu, Také Stolička uznal za dobré, aby se vrátil a utišil své nemocné srdce. Churavěl ještě dlouho i v Kalkutě. Té doby využil k sepsání svých výzkumů. Anglickým tím dílem bohatě ilustrovaným si postavil trvalý památník v dějinách zeměvědných. Ký div, že se stal tajemníkem Geologického prozkumu indického a duší společnosti. Zotaviv se ze své choroby, vydal se Stolička na cesty do Zadní Indie, na Níkobary a Andamany, kde zahynul nešťastný rodák pražský Helfer, věhlasný přírodozpytec, a putuje rokem 1873 opět k Hímálajům jako člen poselstva, které bylo vysláno ke dvoru Jakuba bega, vládce východního Turkistanu v Kašgaru. Výpravu vedl diplomat Forsyth (čti: Forsajz) za tím účelem, aby se uzavřela vzájemná obchodní smlouva, a přibraní členové měli se oddávati cestou výzkumům. Kašgar byl skutečně dostižen, a výprava se vracela. Cesta vysokými průsmyky Stoličkovi nesvědčila. Horečky a bolesti v hlavě prozrazovaly, že není Stolička zdráv. Stav jeho se zhoršoval, když se výprava vracela a dostihla Karakorumského průsmyku 5580 m vysokého. Ale Stolička slézal skály a zkoumal vytrvale jejich nitro. Dne 18. června seděl ještě v sedle svého oře, ale o den později ulehl a zemřel po poledni 19. června 1874 zánětem mozkových blan. Stoličkovou smrtí byli všichni účastnící kašgarské výpravy nejvýše dojati. Věděli, že odešel z jejich středu muž neobyčejný. Mrtvé jeho tělo zabalili pozůstalí do britské vlajky, dali je odnésti do kašmírského města Lehu a tam nebožtíka pochovali. O smrti Stoličkově psaly potom indické noviny, že žal nad jeho odchodem je žalostí celé Indie. Z vděčnosti postavila indická vláda nad hrobem vzácného učence pomník. Na mramorové desce žulového obelisku čtou se slova, že Ferdinand Stolička, narozený na Moravě, zemřel v Murghi 19. června 1874, a že indická vláda dala na znamení svého smutku postaviti náhrobek nad jeho tělesnou schránkou. U památníku toho se pozastavil též proslulý zpytatel Tibetu Sven Hedin, když se vydával roku 1906 do zakázané země. Památku svého člena uctilo i geologické oddělení kalkutského musea a zřídilo uprostřed tisícerých zkamenělin věrné poprsí Stoličkovo. Byl jsem blaženě rozechvěn, když jsem za pobytu v Kalkutě uviděl bronzový ten památník a četl na něm nápis: Ferdinand Stolička, paleontolog Zemězpytného ústavu indického. Zemřel 19, června 1874 při Šajaku u průsmyku Karakorumského na své cestě z Kašgaru. Musejní správa vyhověla ochotně mé žádosti, dala poprsí fotografovati, a tak octl se obraz Stolíčkův v mém díle »Cesta kolem světa«. Až k nebetyčným výšinám, kde se rozdělují vody Indu a turkistansko-čínského Tarimu, zašel si učený Moravan pro smrt. Jeho hrob ovívá dech mohutných ledovců a vrcholků po Everestu nejvyšších. Pamětní deskou honosí se také zmíněná myslivna u Zámečku. Kroměřížané nazvali jednu městskou ulici Stoličkovou... . Str.138