Tomáš Etzler: Novinářem v Číně

... Ráno se konečně vydáváme na jih. Po cestě na výpadovku ještě zastavujeme na trhu koupit meloun, meruňky, pomeranče, okurky, lilek a jiné produkty pro Kozlovy rodiče. Tam, kde bydlí, je neseženou a ani si je sami nevypěstují. Při výjezdu z města si na jedné křižovatce všimnu silniční směrovky, na které stojí: Golmud 888 km.
„Prosím tě, co je to ten Golmud?" ptám se Jarmily. „Druhé největší město v Čching-chaji. Proč?" „No nic, jen se divím té šílené vzdálenosti. To mezi Si-ningem a Golmu-dem není jiné město?" „Ne. Jen pár osad." „To jsou šílené prostory“ říkám si a těším se. Miloval jsem toulat se v nekonečných prázdných pouštích amerického Jihozápadu a jsem zvědavý, jak nekonečné dálavy vypadají tady.
Téměř okamžitě po výjezdu z města začínáme stoupat. Netrvá to ale dlouho a po táhlém stoupáni přejíždíme přes první hřeben. Sí-ning ve zpětném zrcátku nadobro mizí a sjíždíme na zelenou planinu, kterou zdobí sprašové útesy a věže dramatických tvarů. Je nádherný den, jedeme s otevřenými okny i střešním okénkem. Planina se mění v široké údolí s roztroušenými vesnicemi z hliněných domků u horských toků. A opět stoupáme. Údolí se místy zužuje na pouhých pár desítek metrů. Skalnaté srázy a stěny kolikrát spadají až k samotné silnici. Hladký asfaltový povrch cesty tu a tam hyzdí hluboké jizvy. Obrovské balvany odklízené na okraj silnice prozrazují, co je způsobilo. Tady bych teda v lijáku jet nechtěl. Údolí se brzy naštěstí opět rozšiřuje a vyrovnává, než se přiblížíme k dalšímu sedlu,...

_____________________________________________________________________________________________________________________

... „jo, to je ono.“ ... Nejsou to vlastně ani housenky. Je to Ophiocordyceps sinensis či housenice čínská. Živý organismus, houba, která parazituje na hmyzích larvách, kombinace housenky a houby, která se vyskytuje ve vysokých polohách Tibetského plato. Pro Tibeťany má hodnotu zlata, protože je důležitou součástí čínské tradiční medicíny. Jak se dozvíme později, sběrači housenek si tady přijdou na místní poměry na skvělých patnáct tisíc korun ročně. Housenky prodají překupníkům, kteří je odvezou dalším překupníkům v Si-ningu. Tam se očistí od bláta, usuší a prodají překupníkům z velkých měst na východě Číny. Když se usušená housenka dostane na pulty lékáren v Šanghaji nebo Pekingu, stojí jeden gram v přepočtu tisíc pět set korun. V Čching-chaji se ročně posbírá až padesát tun housenek. V sousedním Tibetu dalších padesát tun. To je hodně housenek a obrovský lukrativní byznys. A k čemu tato zázračná čínská medicína slouží? Má zvyšovat fyzickou výkonnost. Traduje se, že čínští olympionici je pojídají po kilech. Ale hlavně se považují za afrodisiakum pro muže. Nekecám. A nechápu to. To Číňanům v roce 2008 ještě nikdo neřekl o Viagře? Na druhou stranu je pořád lepší sbírat housenky než pro čínskou erekci střílet ohrožené nosorožce. Považuji celou čínskou tradiční medicímu za podvod nebo v lepším případě za šarlatánství, které přivedlo řadu živočišných druhů na pokraj vyhubení, ať už to jsou nosorožci, luskouni nebo tygři. Většina z nich pro ztopoření čínských pinďourů...
Maova kulturní revoluce nám vzala historické ukotvení a to je horší, než ty miliony hrobů, co po ní zůstaly. Ani budoucí prosperita to nezacelí Aspirant Beigin „Jo, jo, mladí čínští komunisté nepatří většinou mezi ty nejchytřejší. Jsou to většinou trapní kreténi/ ušklíbne se Judy, která v Pekingu strávila pět let na univerzitě, takže ví, o čem mluví. Tohle bylo možná poprvé, co jsem v Číně tento názor na mladé komunity slyšel. Postupem času jsem se od svých mladých čínských kolegů a přátel dozvídal, že existují v podstatě dva druhy mladých komunistů – jednak děti papalášů, členů strany, zejména těch s nějakou funkcí od prezidenta země až po stranického šéfa továrny nebo vesnice. Ti druzí jsou pak buď prospěcháři, nebo hlupáci, kteří si uvědomují, nebo jim někdo poradil, že členství ve straně jim může pomoci dostat se na místa, která by s vlastním rozumem a se svou inteligencí nikdy nezískali. V osmdesátých letech minulého století to v Československu nefungovalo jinak.
Vyjíždíme směr Zikace, tři sta kilometrů na západ odtud. Cesta vede podél meandrující Brahmaputry. Cestu zdobí roztroušené malé vesničky či spíše osady s t}^pickými tibetskými patrovými kamennými domky. Každý dům zdobí buddhistické modlitební vlaječky. Mezi usedlostmi ve svazích vidím malá stáda popásajících se jaků a ovcí.

_____________________________________________________________________________________________________________________

Po několika desítkách kilometrů se údolí zužuje a brzy se stává hlubokým kaňonem. Brahmaputra, jedna z největších asijských řek, je tady ještě mládě. Ukazuje ale svou sílu. Napájena tajícím sněhem okolních pětitisícovek by se ráda vylila z břehů, ale úzké údolí jí to nedovolí, a tak se zuřivě valí korytem v peřejích sto metrů pod námi. Silnice je vytesána v příkrém svahu na jižní straně údolí. Během dešťů cestu často blokují sesuvy půdy. I za dnešního slunečného dubnového dne přeletěl přes cestu do údolí balvan velikosti pračky. Po pětačtyřiceti minutách úchvatné jízdy kaňonem se údolí opět rozšiřuje do široké aluviální podoby. Brahmaputra tu opět meandruje, ale údolí je suché. Úpatí hor jsou lemovaná obrovskými písečnými dunami. Člověku tady dojde, jak sysifovskou bitvu čínská vláda vede proti rozšiřování pouští nejenom v Tibetu, ale v celé Číně. Tady problém způsobuje hlavně pastevectví. Písečné jazyky dun nejednou olizují asfaltku, po které jedeme, a několikrát konvoj projíždí mrakem žlutého prachu způsobeného větrem.
Žikace leží téměř 3900 metrů nad mořem. Všichni novináři, kteří se mnou před pár hodinami přiletěli z Pekingu, se zatím cítí dobře, ale mají obavy, jak na ně bude vzrůstající nadmořská výška dál působit Plán je být v základním táboře ve výšce 5150 metrů zítra odpoledne, tedy ani ne čtyřicet osm hodin po přistání ve Lhase, a někteří novináři to považují za nebezpečné a mají obavy o své zdraví.
Pořadatelům se náš itinerář měnit nechce. Mají své příkazy a bojí se nadřízených ve Lhase a Pekingu. K námitkám novinářů se ale po chvilce debaty po večeři přidává i Čínský lékař naší výpravy s tím, že ani on si nemysle že poslat skupinu lidí téměř z úrovně moře o 5100 metrů výše během dvou dnů je nejlepší nápad. Organizátoři zájezdu uzavřou večer: „Jsme velmi šťastní, že jste na tomto výletě s námi, a pečlivě zvážíme vaše starosti. A teď dobrou noc."
Problémy s nadmořskou výškou opět probíráme ráno u snídani Nakonec intervenuje šéf výpravy soudruh Kchaj-jůn. který doposud mlčel jako hrob. Přidává k cestě do základního tábora jeden den pro aklimatizaci. Šlo Pokračujeme na západ. Napřed pomalu stoupáme do sedla 4500 nad mořem. Sedlo je pokryto tisíci tibetskými modlitebními praporky na dlouhých provazech.
Počátkem odpoledne přijíždíme do malého hotelu Čumulangma v městečku Tingri, 4340 metrů nad mořem a šedesát tři kilometrů od základního tábora Everestu.
Jezdím po světových horách už třicet let, ale nic mě nepřipravilo na pohled ze sedla Pang La. Celý obzor pokrývá hlavní hřeben centrálního Himálaje. Stojím na jediném místě na světě, odkud je najednou vidět pět osmitisícovek. Na východě pátá nejvyšší hora světa Makalu, přede mnou Lhotse, Čumulangma a Co Oju, na západě pak Šiša Pangma. Tohle musí být jeden z nejúchvatnějších horských pohledů na světě. Rozměr a rozsah hor a ledovců bere dech. Nevěřícně zírám na ten nádherný a zároveň hrůzu nahánějící zázrak přírody. Nevím, jestli mi slzy tečou kvůli ostrému větru, nebo kvůli tomu, že jsem naprosto převálcován emocemi. Na kameru několik minut ani nepomyslím. Po chvilce se vzpamatuji a natáčím záběry, které potřebuji. Hodila by se větší kamera se silnějším objektivem, ale takovéhle panorama nevystihne a nepojme žádná kamera. Pokračujeme dál. Přestože Everest není vidět pořád, přítomnost nejvyšší hory světa je cítit všude: údolí jsou užší, svahy hor strmější, modrošedá ledovcová voda se v kamenných korytech valí rychleji a divočeji. Kdykoliv se nám Everest v záhybu údolí opět ukáže, je blíž a blíž. Po jedné ze zatáček se severní stěna hory konečně objeví v celé své velikosti. Vrchol Everestu se tyčí tři kilometry nad údolím. Ještě pár kilometrů s tímto výhledem a dojíždíme do cíle.

_____________________________________________________________________________________________________________________

Zemětřesení 2008

_____________________________________________________________________________________________________________________

... „Já vůbec nechápu, proč se to jmenuje Most přátelství", rozčiluje se. „Na tom mostě není vůbec nic přátelského. Nesmíte tam fotit, nesmíte tam točit, nesmíte se na něm ani zastavit. Je plný nasraných, mračících se čínských vojáků se samopaly, kteří neodpoví ani na pozdrav, ani na mávnutí ruky. Máte v podstatě radost, že vás nezastřelí."
„Já mám nápad“ pokračuje, „když jedete do Číny, tak by se měl jmenovat: „Most nepřátelství“ a když se vracíte do Nepálu, Most nejlepšího dne mého života, protože odjíždím z Číny".
John zatím není schopný vyčíslit své ztráty ani předpovědět, jak se s nimi vyrovná v budoucnu. Budou vysoké. Nejvíc je mu líto jeho zaměstnanců, kteří teď nebudou mít z čeho živit své rodiny. A také většiny klientů: „Mnoho z nich šetřilo na svůj sen roky a vyřídili si na expedici dva měsíce volna. A teď nemůžou čistě z politických důvodů nikam."
V Káthmándú zůstávám ještě dva dny a točím s další skupinou lidí, kterým obrátili Číňané život v mizérii - s tibetskými uprchlíky. Těch je podle odhadů OSN v zemi kolem dvaceti tisíc. Tibetské nevládní organizace ale tvrdí, že jejich počet může být až několikrát vyšší. Ale protože většina Tibeťanů je v zemi ilegálně a žije roztroušena po celém Nepálu, nelze jejich množství určit přesně. Téměř všichni se do Nepálu dostali překročením hraničního průsmyku Nangpa La ve výšce pět tisíc osm set metrů. Z Nepálu se snaží dostat do Indie do oblasti města Dharamsala, kde žije jejich spirituální vůdce dalajlama a kde sídlí tibetská exilová vláda, Ti, kterým se to nepodaří, živoří v Nepálu, jak se dá. Nepál je toleruje, ale jelikož nechce popudit svého komunistického severního souseda, nedává tibetským uprchlíkům doklady, takže ti oficiálně v zemí neexistují a nemají žádná práva ani zabezpečení. Všichni Tibeťané ale vidí v nastávajících olympijských hrách naději. Jsou přesvědčeni, že během her, kdy se oči celého světa soustředí na Čínu, mají jedinečnou příležitost upozornit na bezpráví a teror, ve kterém v Číně trpí. Proto teď chodí dennodenně v Káthmándú demonstrovat před čínské velvyslanectví a riskují zbiti a za-tčení nepálskou policií. Demonstranti tvrdí, že nemají co ztratit a že se nebojí ani hrozeb, že budou vyhoštění zpět do Tibetu. Dodávají, že taková příležitost jako pekingská olympiáda se jim už v životě nenaskytne. Mezinárodnímu olympijskému výboru je osud Tibeťanů naprosto ukradený, stejně jako sponzorům olympijských her, jako jsou firmy Coca-Cola Donald, Samsung a jiné. A sportovci? Ale no tak. Ti chudáčci se přece na svých pět minut slávy teď, čtyři roky tvrdě připravovali. Chtít po nich, aby se jich vzdali kvůli nějakým ušmudlaným pologramotným Tibeťanům? Nezlobte se, ale to by bylo tak nefér. Tak nefér!
Rodina Tibeťanky Nimy Dolkar žije v Káthmándú již čtrnáct let. Nemají doklady a nemohou vycestovat. Dva členové rodiny jsou mniši v klášteře, ostatních pět se živí jako námezdní síly. Až na ty dva mnichy, žijí společně v jednopokojovém bytě. Na rozdíl od Číny ale mohou svobodně praktikovat své náboženství a ví, že za svou podporu a sympatie vůči dalajlamovi neskončí mučeni ve vězení. Do zpěvu jim ale není: Jsme lidé bez vlastí. Naše kultura umírá, říká Nima posmutněle. I ona vidí v olympiádě naději, chodí demonstrovat před čínskou ambasádu každý den. „Nemůžeme proti Číňanům bojovat vojensky, nemůžeme je porazit ekonomicky, jsme jen uprchlíci bez ničeho v cizí zemi. Jediné, co můžeme, je pokojně demonstrovat a prosit svět, ať nás zachrání." A dodává: „Jestliže se tibetská otázka nevyřeší a problémy se potáhnou dál, existuje nebezpečí, že tibetský způsob života, tibetská kultura a jazyk skutečně zmizí navždy." V tom s ní naprosto souhlasím. Tibetská kultura pod současnou komunistickou vládou v Pekingu nemá šanci na přežití. Bude vymýcena. Přežije ale v limitované míře v tibetských komunitách právě v Nepálu a v Indii. Večer jdu na předem domluvené pivo s Tashim, mladým mužem, co uprchlíky z Tibetu přes Nangpa-La převádí. Najímám ho na pár dní na svou cestu do hor. Doufám, že v údolí táhnoucím se do sedla Nangpa-la na nějaké Tibeťany, kteří do Nepálu utekli po propuknuti nepokojů, narazím a získám tak alespoň nějaké informace o tom, co se v Tibetu děje. Dvaadvacetiletý Tashi oplývá dobrou náladou a optimismem. A nebetyčnou sebejistotou. Z Číňanů prý strach nemá a jestli chci, propašuje mě až do Tibetu a pak se skupinou utečenců zpět do Nepálu. Hmmm. Zavrhnu i nápad, že mi film Tashi natočí sám. Jen mlaďoch má sebevražedné sklony, hodnotím v duchu Tashiho ambiciózní, ale šílené nápady. Musím ho chránit, uzavírám své myšlenky a sděluji mu, že na našem výletě do hor bude opravdu fungovat pouze jako průvodce a překladatel. Nebudu ho ani točit, aby ho někde, ať už v ČT nebo CNN, nezahlédli a neidentifikovali Číňani. Tashi sice protestuje, ale pacifikuji ho ještě několika dvanáctkami Everestu. Odpoledne po naší pivní noci spolu s Tashim přistáváme na letišti Tenzinga a Hillaryho v Lukle, výchozím bodě pro všechny horolezce míříci na Everest. Je stále pod mrakem, takže ani po celém týdnu v Nepálu jsem ještě nespatřil jedinou horu. Letiště s krátkou přistávací plochou v relativně prudkém svahu dva tisíce osm set šedesát metrů nad mořem se od svého založení v roce 1964 považuje za jedno z nejnebezpečnějších na světě. Moc se tomu nedivím. Přestože jsem v životě přistával už na řadě nemožných míst, tohle opravdu patří k těm nejděsivějším. Náš přílet v malém vrtulovém letadle ale proběhne i na mokré přistávací ploše bez nejmenšího zádrhelu a krátce po přistání se ubytujeme v turistické ubytovně kousek od letiště. Ještě než se vydáme na večeři a na dalších pár Everestů, zajdu si do jedné z místních turistických kanceláří najmout místního nosiče - šerpu. Mám tři zavazadla: jedno s osobními věcmi, jedno s technikou a stativ. Netuším, kam až a do jaké výšky dojdeme, ale vláčet všechno na zádech a u toho navíc točit se mi vážně nechce. Domlouvám se s milým starším chlapíkem na tom, že nás na čtyři dny doprovodí za neuvěřitelných sto padesát korun na den.
Ráno vstáváme v normální hodinu po osmé a v restauraci na konci Lukly si dáváme vydatnou snídani nepálských knedlíčků momo s ostrou omáčkou z čili papriček. U snídaně se domlouváme, že dnes dojdeme až do slavného Namče Bazaru, který leží ve výšce tři tisíce čtyři sta Čtyřicet metrů. Jsem přesvědčen, že třináctikilometrový pochod s převýšením Šest set metrů zvládneme za den bez problémů. Šerpa jen pokrčí rameny a vycházíme. Stezka nejprve vede pár set metrů zalesněným úbočím nad Luklou, než nás dovede k levému břehu dravé horské řeky DudhKosi pramenící v ledovcích národního planiny. Konečně zahlednu na obzoru první vrcholky sněhem pokrytých hřebenů Himálaje. Podél stezky míjíme řadu stup a buddhistických modlitebních mlýnků. Údolí se s ubíhajícími kilometry zužuje, ale většina cesty ubíhá v podstatě po rovině. Někdy v půli dne mi dochází, že jsme s Tashim našemu šerpovi o pěkný kus utekli, a to i přesto, že se občas zastavuji a točím. Já musím být v lepší formě, než jsem si myslel, raduji se v duchu a ještě přidávám do kroku. Možná jsem jen najmul pomalejšího šerpu, uvažuji a snažím se odhadnout, kolik mu asi je let. Padesát? Pětapadesát? Netuším. Údolí se nadále zužuje a pomalu se blížíme k obrovskému prahu, hangu, jak se jim říká v Tatrách, po kterém vystoupáme až do Namče Bazaru. Stezka tady stoupá nahoru a dolů a začínám ušlé kilometry cítit. S nadmořskou výškou zatím ale problémy nemám. Díkybohu, nejsme ještě ani v třech tisících metrech.
V jednom stoupáni, kde se vzal, tu se vzal, mě předbíhá náš „pomalý" šerpa. Snažím se s ním pár minut držet krok, ale je to marné. Mizí mi za ohybem stezky, a když tam dorazím, už jej nevidím. Po chvíli mi utíká i Tashi. Nemá smysl se hnát ani za ním. S tou formou to byla jen chiméra, pouhý sebeklam. Oba své parťáky docházím zalitý potem asi po půlhodině. Čekají na mě v Jorsale, poslední malinké osadě pod Namče Bazarem.
„Už jenom tři kilometry a jsme tam," říká šerpa. Přesvědčuji sám sebe, že jízlivost či zlomyslnost v jeho hlase se mí jen zdá. „Jo, už jen tři kilometry, ale pořád přes šest set metru převýšení," odpovídám a ždímám si propocené triko. „To jo, no," přitaká šerpa. Je půl šesté večer a pochybuju, že do Namče svým tempem dojdu za světla. A i když se tam nějak dopotácím, zítra budu sotva chodit, střízlivě a sebekriticky hodnotím situací.
„Vadilo by vám pánové přespat dnes tady a Pokračovat ráno?" Hážu konečně ručník do rigu. Mým společníkům je to naštěstí úplně jedno, takže se ubytováváme v jedné z několika ubytoven ve vesnici.
Začínám pociťovat i nadmořskou výšku. Dýchá se mi obtížněji a občas lapám po dechu. Nedlouho po překročení mostu se otevře první výhled na nejvyšší horu světa. Vrchol Everestu, nebo Sagarmathy, jak nádherného obra nazývají Nepálci, vykukuje zpoza sedmitisícového hřebenu Nuptse v pětadvacetikilometrové dálce, téměř šest tisíc metrů nade mnou. Já jsem skutečně tady! dochází mi. Pohled na zasněžený vrchol světa mě nabíjí energií a šlapu dál. Kráčím po stezce plné kamení a kořenů a uvědomuji si, jak nesmírně se podobá stezkám, které znám z Vysokých Tater, ležících přes šest tisíc kilometrů východně odtud. A zároveň mi dochází, jak moc mi v Číně chybí lezení, jak moc mi v Pekingu chybí hory. Když jsem ještě žil v Denveru pod hřebeny Skalnatých hor Colorada, lezl jsem několikrát týdně. Po skalách i na čtyřtisícovky. Po nástupu do CNN a přestěhování do Atlanty v roce 1999 jsem lezení musel hodně omezit, ale nevzdal jsem se ho. V severní Georgii a jižním Tennessee jsou krásné a kvalitní pískovcové oblasti, v nedaleké Severní Karolíně zase nádherné žulové dómy. Několikrát ročně jsem si zajel zalézt zpět do milovaného Colorada. Považuji lezení za nejlepší sport, co existuje, pochopitelně. Potřebujete při něm prakticky všechny svaly těla, i ty, co jste nevěděli, že máte. No a k tomu ještě i hlavu. Míra sebeovládání, sebekontroly a soustředění potřebná při lezení se těžko porovnává s jiným sportem. A žádný jiný sport netrestá chyby v koncentraci nebo chybná rozhodnutí tak krutě jako lezení. Baví mě ta obrovská míra zodpovědnosti za sebe samého i za svého parťáka. Kdysi mě strašně bavila lehká atletika, ale nakonec mi došlo, že přestože soutěžím v desetiboji, mou hlavní aktivitou je běhání dokolečka v uzavřeeném prostoru stadionu. Já potřebuji více svobody a volnosti. To pravé lezení, ne gymnastika na umělých stěnách v upečených přelidněných lezeckých tělocvičnách. Mít kolem sebe ten nekonečný prostor. Po pár hodinách konečně dorážíme do Namče Bazaru. Malé vesnice o které jsem poprvé četl v Trůnech bohů se rozkládá na prudkém svahu a obklopují ji zasněžené vrcholky pěti a šestitisícovek. Ubytováváme se v další z levných turistických ubytoven. Šerpovi dávám do zítřka volno a nějaké dýško na pivo, a s Tashim jdu hledat do Namče tibetské uprchlíky. V sídle s šestnácti sty obyvateli žije několik tibetských rodin. Nacházíme jednu z nich a Tashi domlouvá, že nás nechají točit, jak se večer s jinými rodinami z Namče modlí za Tibet a jak společně večeří. Do večera máme několik hodin času a vyrážíme do asi kilometr vzdáleného Khunde ve výšce tři tisíce osm set metrů nad mořem, tedy dalších tři sta šedesát výškových metrů nad Namče. V Khunde stojí malá nemocnice, kterou tam pro místní v roce 1966 založil první z přemožitelů Everestu sir Edmund Hillary. Nemocnice dnes pomáhá nejenom místním, kterých tady v okrese Khumbu žije asi osm tisíc, ale i tibetským uprchlíkům, kteří tudy procházejí z průsmyku Nangpa-la často v zuboženém stavu. Tashi se zná s doktorem a ten nám říká, že od počátku nepokojů v Tibetu tudy neprošel jediný uprchlík. To nic neznamená, uklidňuji se. Nemocnice je trochu z cesty, a jestli byli utečenci v pořádku, tak ji jednoduše minuli. Dělám s vesnickým lékařem rozhovor na kameru, ve kterém popisuje, jak mnoho uprchlíků přichází naprosto vyčerpaných a podchlazených, často s omrzlinami. Když do nemocnice v Khunde konečně dorazí, putují v extrémním vysokohorském prostředí již minimálně deset dní, a to s naprosto neadekvátním vybavením. Aby totiž na druhé straně hranic nevzbudili pozornost čínské policie a armády, jdou v lehkých tibetských civilních rouchách a botách bez zavazadel. Takže bez zateplených bot, péřovek nebo spacáků. Celé dny a noci se pohybují ve výškách nad čtyři až pět tisíc metrů, které v letě zužují silné sněhové bouře s třeskutými mrazy. Mezi nejhůř postižené patří většinou děti. Tashi, tudy prošel už šestkrát. Vypráví jak 30. září 2006 zahájili čínští vojáci palbu z pušek a samopalů na skupinu pětasedmdesáti neozbrojených buddhistických mnichů a sester, které vedli dva převaděči do sedla Nangpa-Ia. Při útoku byla zabita sedmnáctiletá řádová sestra Namtso a několik dalších duchovních bylo zraněno. Celý incident filmovali horolezci ze základního tábora pod Co Oju, který je jen několik kilometrů od sedla. „Oni je střílejí jako psy“ je na jedné nahrávce slyšet hlas rumunského horolezce. Číňané, jak už to mají ve zvyku, o incidentu zprvu lhali s tím, že vojáci se jen bránili útoku mnichů. Několik videonahrávek je ale usvědčilo z nevyprovokované vraždy. Jednačtyřiceti lidem této skupiny se nakonec přece jen podařilo do Nepálu a následně do Dharamsaly uprchnout. Zbytek byl Číňany zatčen a zmizel. Mezi zatčenými bylo i několik dětí ve věku sedmi let. Kolik takových vražd a zmizení se v průsmyku od založení ČLR odehrálo, je nemožné byť jen odhadnout. Po hodině mám v nemocnici natočeno, co potřebuji, a traverzujeme do vesnice Khumdžung, pár set metrů na východ od Khunde. Odtud se naskýtá další nádherný pohled nejen na Everest, ale také na jednu z nejkrásnějších a nejslavnějších hor světa, šest tisíc osm set metrů vysokou Ama Dablam, necelých patnáct kilometrů vzdušnou čarou odsud. Točím mnoho ilustračních záběrů, v angličtině zvaných,“beauty shots“, a Tashi mi na požádání dělá povinnou kýčovitou fotku, jak se opírám o kameru na stativu s Everestem v pozadí. Je tu nádherně a ani se mi nechce zpět do Namče Bazaru, ale musíme na večerní modlitby.
Uchvacující až hypnotizující tibetské nápěvy mě nikdy nepřestanou fascinovat. Asi dvacet Tibeťanů se vsedě kývá do monotónního rytmu buddhistických bubínků a veršovaného svatého písma. Vše se odehrává v přítmí malé svatyně místního kláštera osvětlené jen několika malými zářivkami a desítkami svíček. Vzduch naplňuje vůně bezpočtu kadidel a vonných tyčinek. Modlitby vede mnich Ngeton La a trvají přes hodinu. V místnosti panuje chmurná atmosféra, modliteb. Za lepší se modlí každý večer již od 14. března.
„Jsme ze situace v Tibetu velmi nešťastní," říká Ngeton La. „Tibet trpí od roku 1959 a utrpení se stává horším a horším. Nedávné nepokoje byly výbuchem způsobeným mnoha lety utlačování.
K večeři si všichni dáváme knedlíčky momo. Tashi běžel někde sehnat Šerpu, ať se k nám přidá. Mezi Tibeťany panuje depresivní nálada a mě nenapadá, jak ji odlehčit Žádné dobré zprávy pro ně nemám. Ani na dnešek, ani na zítřek, ani na příští rok. Tibet a jeho kultura jsou pod čínskými komunisty odsouzeni k naprosté zkáze. A tihle Tibeťané to vědí stejně dobře jako já. Nic s tím neuděláme. Nakonec jim alespoň řeknu, že jako novinář považuji za svou povinnost o jejich údělu hovořit a informovat zbytek světa. A během komunistické olympiády to platí dvojnásob.
Ráno míříme dál směrem k Nangpa La do vesničky Thame, tři tisíce sedm set padesát metrů nad mořem. Pěšina, metr široká kamenná stezka je vyrytá do prudkého svahu s kamenitými suchými loukami, kde občas zahlédnu pasoucí se jaky. Všude kolem se tyčí zasněžené štíty Himálaje. V místech, kde je dno údolí částečně zploštěno nánosy sedimentů, obhospodařují Šerpové malá políčka brambor. Brambory se musí během velmi krátké zemědělské sezóny v takto kamenité půdě o živiny doslova porvat. Stejně rvát se musí i majitelé políček, aby jim je každým rokem v nehostinném prostředí neodnesla voda a aby je udržovali v jakžtakž plodném stavu. Po celou sedmikilometrovou cestu z Namče do Thame jsme kromě pár batůžkářů nebo místních šerpů s nákladem topného dřeva nebo stavebního materiálu nepotkali nikoho. Po tibetských uprchlících ani známky. Thame je malou vískou kolem dokola obklopenou nádhernými hřebeny hor. V jednom z několika mála místních kamenných domků vyrůstal legendární šerpa Tenzing Norgay, který byl 29. května 1959 společně s Edmundem Hillarym prvním člověkem na vrcholu Everestu. Jako v každé vísce v okolí Everestu je tady také několik nocleháren. Ve skalách nad usedlostí pak stojí buddhistický klášter, který udržuje blízké vztahy s dalajlamou. Z kláštera jsou úžasné výhledy dolů do údolí a na okolní zasněžené hřebeny. Tashi domlouvá rozhovor s jedním šestadvacetiletým mnichem, který z Tibetu uprchl ve svých dvanácti letech a kterého zná Tashi již z dřívějška. Rozhovorů jsem ve svém profesním životě vedl i točil tisíce, ale nepamatuji si více spektakulární pozadí, než při této příležitosti. Posadil jsem holohlavého mnicha tmavší pleti ve žlutočerveném hávu vedle větrem ošlehané borovice na zelenou horskou louku. Pozadí tvořil zasněžený himálajský hřeben lemovaný tmavě modrou oblohou. Kompozici záběru a Jeho barvy mám živě vryty do paměti dodnes.
Mnich mluvil věcně a k věci. Potvrdil mi, co už jsem slyšel jinde: „Tibeťané milují svou zemi a nechtějí žít pod útlakem. Nepokoje se letos udály, protože Čína hostí olympiádu. Tibeťané si myslí, že teď je na protest ta nejpříhodnější doba. Chci mít ten neuvěřitelný výhled před sebou jak jen dlouho to jde. A paní domu mě nadchne tím, že má na menu to, co už několik dní sháním: jačí steak. Tashi i šerpa chtějí jíst uvnitř, ale sám venku dlouho nezůstávám. Přisedá si ke mně mladý Američan v barevné péřové bundě s ošlehanými tvářemi a úplně spáleným nosem. Je v Nepálu sám, ale zaplatil si místního průvodce, se kterým se právě vrátil z jedné z okolních šestitisícovek. Je přešťastný a já jsem široko daleko jediná bytost, se kterou se může o své životní štěstí podělit a kterou vlastně zajímá, co říká. Jeho radost mi zvedla náladu. Steak byl také vynikající, stejně jako piva, kterými jsem hasil nekonečnou žízeň po dlouhém dni. Po setmění si jde unavený Amík lehnout, zatímco já se balím do spacáku a ještě chvíli pozoruji miliardy hvězd nad hlavou. Jako kluk jsem chodil v Ostravě do astronomického kroužku a fascinace vesmírem mi zůstala. Ani v nejdivočejších snech jsem si jako kluk nedokázal představit to, co nade mnou visí v Thame. Neuvěřitelně jasná mléčná dráha a hvězd tolik a tak jasných. ...