Při pohledu na ty řezbářské skvosty si Terko, nelze nevzpomenout na Tvého pradědka Václava. Jako první a asi na dlouho poslední řemeslník samouk zapojil špičaté zuby myšího, všemi opovrhovaného pronároda k dotváření svých kuchyňských špachtlí a kvedlaček. Umělecká díla vznikala pouhým lehkým potřením neopracovaných hran špíčkem paprikovým. Jako každý geniální nápad spatřil i tento světlo světa čirou náhodou, nebojme se říci leností kuchařovou, neomyvše před nocí špachtle po škvaření sádla a u mužů té doby vzácné to záliby v umění kuchařském, v kuchyni za šenkem zřejmě pěstěném. Okraje dřevěných nástrojů byly při této metodě s cizelérskou precizností ohlodány a připomínaly řásnění krajek nejjemnějšího porcelánu z Míšně, těžko napodobitelnému tím nejjemnějším řezbářským dlátem ze Sheffieldu. Prostě se nebál zapřáhnout inteligenci a nadání těch malých potvůrek do tak piplavé prácičky a té do služeb umění. Na druhou stranu, nutno přiznati, co by ony chuděry nebyly ochotny udělat pro drobek žvance, hlavně v měsících zimních, kdy nebylo ty malé tesáky, do čeho zabořit. O to by mohl široce pohovořit i náš Toník. Někdy to ti hladovci krapet přepískli a z kvedlačky zbylo drahé párátko. Kontrola pracovních postupů byla problematická, neb pracovali převážně v noci a potmě. Vynález srovnatelný snad jen s tou Chaplinovou psí myčkou nádobí, přibližně ze stejného roku. Krysí variantu na větší řezbářská díla mu bábrlinka bohužel zatrhla, Kdo ví, co mohlo vzniknout za sloh.