Buddhismus
Mniši a kláštery tvoří jeden z aspektů života v Mustangu, který nelze přejít mlčením,
stejně jako ve středověku v Evropě nebylo možno oddělit církev od státu nebo od každodenního života lidu.
Jenže zde je třeba přesně rozlišovat mezi buddhistickou doktrínou a církevními institucemi. Podstatou buddhismu je názor, že život je jenom utrpení, přelud smyslů a nedokonalý stav; člověk se musí snažit osvobodit od příčin tohoto utrpení, to jest od tužeb a přemrštěných potřeb. Proto musí dbát osmi pravidel neboli kráčet osmi cestami: správně věřit, správně toužit, správně mluvit, správně se chovat, správně žít, správně pracovat, správně myslet, správně meditovat. Tím se zbaví utrpení a dosáhne absolutna, jež se jmenuje nirvána.
Buddhismus tak, jak ho kdysi za svého života hlásal Buddha, není náboženství. Nemluví se v něm ani o bohu, ani o duši. Ale během staletí se učení rozšířilo a vstřebalo do sebe různé dřívější víry, které se dochovaly v Indii - většinou poplatné hinduismu - stejně tak jako nová pojetí, vypracovaná v průběhu staletí. Lámaismus, neboli tantrický buddhismus, jak je vyznáván v Himálaji, se z prostého původního učení stal mimořádně složitým náboženstvím, jehož stoupenci se dělí do nesčetných sekt. Nicméně základní vírou zůstává, že lidský život je nedokonalý; skutečné je pouze absolutno - pravda čili nirvána. Existence je jenom iluzorní stav, neboť život je pouhá představa nedokonalých smyslů. Kráčí-li člověk osmi cestami, musí se snažit zbavit iluze života a dosáhnout dokonalosti, to jest nirvány.
Mniši vyznávající tibetský buddhismus se na rozdíl od kněží jiných církví nepokoušejí získávat nové stoupence. Zasvětí prostě svůj vlastní život hledání nirvány a snaží se jí dosáhnout svými skutky a meditacemi. Převtělení lámové jsou považováni za světce, to znamená za lidi, kteří se zřekli možnosti dosáhnout nirvány, protože chtějí ukázat cestu svým bližním. Vracejí se na svět, aby druhým lidem ukázali, jak se vymanit z pekelných kruhů v kole života.
Buddhistům připadá normální, že si každý toužebně přeje stát se mnichem, protože jenom mniši mohou zasvětit všechen čas hledání absolutna. Proto i většina Lobů má ctižádost vstoupit do kláštera. Obyčejní smrtelníci se ovšem musejí spokojit nesnadnou cestou, jež se pokouší sladit život v příslušném století s dokonalostí v absolutnu. Mniši si tu cestu takříkajíc krátí, užívají metod, jež jsou podrobně vyučovány v klášterech;
některé z nich jsou fyzické, jako třeba praktikování jógy, jiné pozůstávají z mystické meditace nebo psychologické koncentrace. Meditace dovoluje urychlit proces porozumění a dosáhnout již v pozemském životě jakési přednirvánské zkušenosti.
Tajemství těchto fyzických, mystických a psychologických metod znají převtělení lámové a „učitelé", guruové. Říká se o nich, že mají takovou moc, jež i prostým mnichům dá klíč k porozumění. Neustálé recitování posvátných textů napomáhá soustředění a rovněž jsou doporučovány meditace na dané téma. Tak například se člověk posadí před obraz Buddhy a zahloubá se do něho; soustředí pozornost na pupek a představí si, že z něho vyrůstá lotos; na lotosu vidí podobu Buddhy s dalším lotosem, jenž mu vyrůstá z pupku; na tomto lotosu sedí další Buddha a z jeho pupku vyrůstá další lotos a tak dále. Touto meditací se dosáhne toho, že se člověk psychologicky odpoutá od existence, touhy, představ; meditace povznese ducha na vyšší stupeň a vytváří to, čemu zz říká přednirvánská zkušenost. Náležitě je člověk takové meditace schopen až po letitém cviku a životě v naprosté odloučenosti.
Proto se hodně mnichů uchyluje do jeskyní a na odlehlá místa, stejně jako křesťanští poustevnici, kteří hledali Boha na poušti.
(Peissel Michel: Mustang Royaume tibétain interdit, Paris 1970, CS str. 189)