Poznamky_-_Kniha

POZNÁMKY

Kniha druhá

1 se spisovatelem Apiónem - Apión žil za císařů Tiberia (14-37), Caliguly (37-41) a Claudia (41-54), napsal Dějiny Egypta, spis o homerske poezii a další filologické práce. Zdá se, že Židy napadal v Dějinách Egypta i ve zvláštním spisu. R. 38/39 vedl poselství Alexandrijských se stížností proti Židům k císaři Claudiovi do Říma. O nespolehlivosti jeho děl máme řadu svědectví. K pojmu „grammatikos" viz poznámku k I 163.

10 modlitebny orientoval k východu - západní synagogy (proseuchai) byly obráceny směrem na východ k Jeruzalému, kde stál jediný chrám boha - Jahveho. V něm byla nejsvětější svatyně na západní straně, k níž se obracely osoby při modlitbě, aby se Židé odlišili od pohanů a od esejců, kteří se modlili k vycházejícímu slunci.

11 sloupy a pod nimi byla vytesána loď - Apión má na mysli pravděpodobně nějaké sluneční hodiny.

14 neví to o Pythagorovi - jako Pythagorovo rodiště uvádějí starověké prameny ostrov Samos nebo Sýros, působil v jihoitalském Krotónu.

17 kdy Féničané založili Kartágo - datum uváděné Apiónem odpovídá r. 752 př. Kr. Mylně je uváděl už historik Timaios, aby uvedl do souladu rok založení Kartága a Říma, který podle tradice byl založen právě v tomto roce. Kartágo bylo založeno r. 814 př. Kr.

18 Chíram žil sto padesát let před založením Kartága v. 1126. Vládl asi v l. 965-931 př. Kr. Datum uvedené Josefem by vedlo k r. 969 př. Kr.

19 Chíram byl přítelem Šalomouna - v. 1109 a násl. šest set dvanáct let po odchodu Židů z Egypta - tento údaj neodpovídá Starému zákonu (l. kniha královská 6,1), kde se uvádí čtyři sta osmdesát let, ani Josefovu údaji v Židovských starožitnostech VIII 3,1,61, kde se uvádí pět set devadesát dva roky, ale Josef má týž údaj na jiném místě Židovských starožitností (XX l0, l ,230). Šalomoun začal vládnout asi mezi l. 970 a 960 př. Kr., vládl 40 let. Předkové Judejců odešli z Egypta asi kol. 1300 př. Kr.

20 jako Lýsimachos - v Josefově výtahu z Lýsimacha (I 304 a násl.) není uveden žádný číselný údaj.

32 splácí odměnu za občanství - Josef má na mysli občanství města Alexandrie, které bylo podřízeno přímo králi a mělo své vlastní občanské zákony, protože v něm žilo mnoho národností. Po založení města Alexandrem Velikým měli zásadně nárok na občanství Řekové a Makedonci, příslušníci ostatních národností je mohli získat jako privilegium. To se týkalo i původního egyptského obyvatelstva. Apión ovšem nemusel nutně být egyptského původu, i když se narodil v jedné ze dvou velkých oáz, které tvořily zvláštní správní okrsky (nomos). Z dokumentárních papyrů víme, že i Řekové nebo Makedonci, pocházející z provincie, mohli mít z právního hlediska alexandrijské občanství.

35 v sousedství královského paláce - židovská čtvrť, zvaná Delta (pět alexandrij ských čtvrtí bylo označeno prvními pěti písmeny řecké abecedy), ležela ve východní části Alexandrie. Nekropole byla na západním okraji města.

36 přidělil sám Alexandr - Židé tvořili v Alexandrii významnou část obyvatelstva, v Egyptě celkem žilo asi milion Židů. Jednotlivci jistě měli alexandrijské občanství, je však sporné, zda je měla celá komunita. Císař Claudius v listu Alexandrijským z r. 41 po Kr. označuje Alexandrii jako „město Židům cizí" a nepřál si, aby do Alexandrie přivolávali další Židy z Egypta nebo Sýrie.

37 listy krále Alexandra a Ptolemaia - takové listy nejsou známé, stélu v Alexandrii dal ve skutečnosti postavit císař Augustus.

38 jako Židé se zároveň nazývají Alexandrijskými - tohoto tématu se týká uvedený dopis císaře Claudia Alexandrijským z r. 41 na papyru Britského musea č. 1912. Claudius v něm žádá Alexandrijské, aby se k Židům, kteří s nimi už dlouho žijí v jednom městě, chovali vstřícně, aby jim nebránili v provozování tradičního kultu, ale zároveň nabádá Židy, aby neusilovali o více privilegií, než mají doposud.

39 Antiochijci - v římském období měli antiochijští Židé občanské právo tohoto města, jejich privilegia byla zachycena i nápisně (Josef Flavius, O válce židovské VII 5,2).
Židé v Efesu... toto právo jim udělili nástupci Alexandra Velikého - z Židovských starožitností XII 3,2 vyplývá, že toto tvrzení je sporné.

40 Iberové - od doby císaře Vespasiana měli ius Latií, ne však římské občanství. Obývali středomořské pobřeží Pyrenejského poloostrova.

41 Římané brání Egypťanům v získání občanského práva - je známo, že Egypťané museli nejdříve získat občanství města Alexandrie, než se mohli stát římskými občany. Josefovo tvrzení je přehnané.

43 Hekataios - Tato zpráva nepochází od pravého Hekataia. Až později byly tři okrsky Samařská připojeny k Judeji a byly osvobozeny od daní (l. kniha Makabejských 11,34).

44 svěřil do jejich ochrany židovské pevnosti - i zde se Josef opírá o Pseudo-Hekataia. Zpráva je zveličena, i když v Egyptě existovalo několik židovských posádek, například v lokalitě Athribis v jižní části nilské delty i jinde.

46 s žádostí, aby k němu byli vysláni překladatelé - Josef tu stručně shrnuje obsah listu tzv. (Pseudo) Aristaia Filokratovi, který obsahuje legendu o vzniku řeckého překladu Starého zákona, pořízeného dvaasedmdesáti překladateli, tj. po šesti z každého z dvanácti kmenů izraelských (tzv. Septuaginta). Stejné znění všech těchto překladů, pořízené odděleně pracujícími překladateli, mělo dosvědčit božskou inspiraci a sakrálnost textu, který byl přeložen pro helenizované Židy v Alexandrii. Překlad byl prý dokončen za 72 dnů. Vzájemným srovnáváním se zřejmě dospělo k jednotnému znění, jež mělo být uchováváno.
Démétriovi Falérskému - v pozn. k odst. 1218.

48 vykonal mnohé obětí Bohu - tato zpráva není jinde doložena.

49 Ptolemaios Filométór - vládl 181 - 145 př. Kr. Kleopatra byla jeho sestrou i ženou.
Ónias - známý jako zakladatel židovského chrámu v Egyptě. Založil jej kolem r. 160 př. Kr. v Leontopoli v Egyptě.

50 vzbouřili se proti královně Kleopatře - Ptolemaios VIII. Euergetés, zvaný Fyskón, byl po smrti svého bratra Ptolemaia Filométóra r. 145 povolán z Kyrény v sev. Africe, zmocnil se trůnu a oženil se s Kleopatrou, ačkoli tato už předtím prohlásila králem svého syna. Ptolemaios VIII. jej dal zabít.

51-113 tyto odstavce (od poloviny odst. 51 ke konci odst. 113) se zachovaly jen v latinském překladu, jehož originál pocházel už z 1. poloviny 6. století. Byl pořízen z podnětu Cassiodora Senátora, ministra ostrogótského krále Theodoricha. Tato část se v žádném řeckém rukopisu nezachovala, český překlad vychází z latinského textu.

53 předhodit slonům - událost se slony je ve 3. knize Makabejských (kap. 4-5) přičítána Ptolemaiovi IV Filopatórovi (221-204 př. Kr.).

60 když Caesar dobyl Alexandrie - v r. 43/2 př. Kr.

61 pro nás je útěchou Caesar - Julia Caesara podporovaly židovské oddíly Hyrkánovy a Antipatrovy v boji o Alexandrii.

63 nemohl dát příděl obilí - v r. 19 po Kr. Na takovéto přiděly obilí měli nárok pouze občané Alexandrie.

64 ostraha řeky a dozor nad všemi posádkami - místo je v rukopise porušeno a jeho výklad není zcela jasný.

65 válčíte navzájem krutě - Josef má na mysli konflikty mezi přívrženci různých lokálních kultů.

72 Egypťanům nedal právo - v pozn. k odst. II 41

77 na náklady všech Židů - v jeruzalémském chrámu se dvakrát denně přinášela oběť za blaho císaře a římského národa (Josef Flavius, O válce židovské II197). Zdá se však, že se tak dálo na náklady císaře.

82 Antíochos Zbožný - Antíochos Sidétés, zvaný Eusebés (= Zbožný), který dobyl Jeruzalém r. 130 př. Kr. (Židovské starožitností XIII 244).
Pompeius Veliký - Cn. Pompeius Magnus, 106-48 př. Kr., římský vojevůdce a politik. S Juliem Caesarem a s M. Liciniem Crassem uzavřel první triumvirát. Byl poražen Caesarem v bitvě u Farsalu.
Licinius Crassus - M. Licinius Crassus (115 - 53 př. Kr.). Po r. 55 př. Kr. byl správcem Sýrie.
Titus Caesar - v. pozn. k odst. I 48.

84 Polybios z Megalopole - řecký historik, žil asi 200 120 př. Kr. Ve čtyřiceti knihách popsal dějiny řeckořímského světa od 246 -144 př. Kr. Z jeho díla se zachovala pouze část.
Strabón z Amaseie - řecký historik a zeměpisec, žil asi 64 př. Kr.-19 po Kr.
Nikolaos z Damašku - 2. pot. l. stol. př. Kr., vychovatel dětí Antonia a Kleopatry, později dvorní historik Heroda Velikého. Jeho Dějiny o 144 knihách vedly až do r. 4 př. Kr. Josef Flavius čerpal z jeho díla.
Tímagenés - rétor a historik 2. pot. 1. stol. př. Kr. Mezi jeho díly se uvádí kniha O králích. Zachovaly se pouze zlomky.
Kastor z Rhodu - řecký rétor 1. pot. 1. stol. př. Kr. Autor Kroniky o šesti knihách.
Apollodóros - řecký gramatik a kronikář, žil asi 180 mezi 120 - 110 př. Kr. Byl autorem Kroniky, která líčila dějiny řecko-římského světa od pádu Tróje (1184/ 3 př. Kr.)dor. 120př. Kr.

86 když považují lidi pokousané těmito zvířaty nebo jimi pohlcené za šťastné -o lidech obětovaných v Egyptě krokodýlům srv. Hérodot II 90. Informace o zmijích není jinde doložena, ale není vyloučeno, že Kleopatra spáchala sebevraždu tím, že se dala kousnout zmijí, aby dosáhla zbožnění.

87 když se přiblíží k mlatu a chtějí tam žrát - ale srv. 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) XXV 4: „při mlácení nedáš dobytčeti náhubek". Výstižněji v jiných překladech místo dobytče „vůl"; (též Bible Kralická a slovenská Biblia, Liptovský Mikuláš 1979).

91-96 scéna popsaná v těchto odstavcích má paralelu v románu Foinikika (Fénické příběhy) asi z 2. st. po Kr., jehož autorem byl jinak neznámý Lollianos. Z tohoto románu se zachovaly zlomky na papyrech (P. Colon.inv.3328 a P.Oxy. 1368). V jednom ze zlomků je popisována rituální oběť chlapce, požívání jeho srdce a společná přísaha spiklenců. Jiná rituální oběť je popsána v románu Achillea Tatia (3,15,4). Zřejmě jde o motiv románový.

103-107 Popis jeruzalémského chrámu, zničeného Titem, se opírá o autopsii a o Josefovy vzpomínky. Podrobnější popis je v jeho dílech O válce židovské (V 5) a Židovské starožitnosti (XV 11).

112 sáhl k Mnaseovi - Mnaseas z Patary, polyhistor 3. st př. Kr.
města, které se nazývá Dóra - jedná se zřejmě o město Adóra (dnešní Dura), které skutečně bylo v Idumeji (7 km západně od Hebrónu).
Apollónova kultu - tento kult je doložen i nápisem Memfidy.

116 Dóra - přístavní město na Středozemním moři, 25 km jižně od Karmelu (a města Haify). Město zvané též Dór bylo lépe známé i v době helénistické. Archeologické výkopy ukazují jeho rozsah a význam.

119 vysoké šedesát loket a široké dvacet loket - ve Válce židovské (V202) uvádí Josef rozměry třicet a patnáct loket.

128 na sebe vzali zvířecí podobu - srv. Ovidius, Proměny (V 325 n): „(Tyfón) zděsil nebeské bohy i dali se na útěk všichni, (prchali do té chvíle, až znaveným útulek skytla) egyptská země a Nil, jenž v sedmero ústí se štěpí" ; Diodóros I 86,3: „zpočátku bylo málo bohů, ...hříšnost lidi je sužovala, proto na sebe vzali podobu zvířat a unikli tak násilí lidí".

131 vypálení aténské akropole - za řecko-perských válek.
chrámu v Efesu - Artemidin chrám v Efesu zapálil Hérostratos r. 356 př. Kr., aby učinil své jméno nesmrtelným.

134 asi sto dvacet let - od doby makabejského povstání r. 168
135 Zénón z Eleje - asi 490-430 př. Kr., řecký filosof, příslušník elejské školy. Kleanthés - 331-232 př. Kr., řecký stoický filosof.

141 (egyptští) knězi dodržují obřízku - srv. Hérodotos II 37 a 104.

151 a násl. - Obrana židovských zákonů má mnoho shod se zlomky z díla Hypothetika Filóna z Alexandrie (1. pol. 1. st. po Kr.), které zachoval Eusebios. Josef čerpá zřejmě z téhož pramene jako Filón. Byla jím asi apologie judaismu, sepsaná v Alexandrii na počátku římského období.

154 Lykúrgové, Solónové, Zaleukové - Lykúrgos byl legendární spartský zákonodárce, jeho zákony směřovaly k posílení vojenské zdatností Sparťanů; Solón byl aténským státníkem 1.16. st. př. Kr., byl i sociálním reformátorem a autorem aténských psaných zákonů; Zaleukos byl podle tradice první řecký zákonodárce, snad uveřejnil v 7. st. př. Kr. v řecké osadě Lokroi v jižní Itálii psaný zákoník.

155 Homér - v jeho eposech se skutečně slovo „nomos" = zákon nevyskytuje.

157 zachránit... kořist - srv. 2. kniha Mojžíšova (Exodus) XII 35-37: „Izraelci... si vyžádali od Egypťanů stříbrné a zlaté šperky a pláště a oni jim vyhověli. Tak vyplenili Egypt".

160 že ve všem jedná podle jeho vůle - Josef racionalisticky vykládá božskou inspiraci Bible.

161 nebyl to kouzelník - takové obvinění nacházíme u Celsa (2. st.) v jeho polemice proti křesťanství (zlomky jeho díla se zachovaly ve spisu Órigenově Proti Celsovi (zde I 26) i u Apuleia (kap. 90). Oba uvádějí Mojžíše ve výpočtu proslulých kouzelníků.

163-228 - text těchto kapitol obsahuje také Eusebiův spis Praeparatio evangelica VIII 8 - 55 a je zde méně porušen nežli je tomu v rukopise spisu Proti Apiónovi.

164 jedni svěřili politickou moc - toto dělení na tři základní formy vládní moci pochází od Platóna, použil je i Polybios a Cicero, kteří ovšem za ideální považovali tzv. smíšenou ústavu, spojující přednosti tří uvedených forem.

165 theokratické zřízení - výraz „theokratia" nacházíme poprvé u Josefa Flavia. Nevíme, zda tento termín vytvořil sám, nebo zda jej převzal z nějaké předlohy.

168 nejmoudřejší muži u Řeků - od ptolemaiovského období uplatňovali alexandrijští Židé ve svých obhajobách myšlenku, že řečtí filosofové čerpali z Bible. Podle Filóna se Mojžíšovými myšlenkami inspirovali Hérakleitos a stoikové. Stoický pantheismus lze ovšem těžko ztotožňovat s židovským monotheismem.

170 spravedlnost, uměřenost, statečnost a občanský soulad - klasické rozdělení na čtyři základní ctnosti se nachází u Platóna: moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. U Josefa je moudrost nahrazena občanským souladem. Starý zákon neměl slovo vyjadřující obecný pojem ctnosti, řecký pojem „areté" byl převzat až helénistickým židovstvem v řeckém překladu Starého zákona.

175 aby vyslechli zákon - Josef přičítá už Mojžíšovi sobotní čtení ze Starého zákona. Viz Skutky apoštolů 15,21: „Mojžíš má odedávna... své kazatele, kteří čtou jeho zákon v synagogách každou sobotu".

178 máme je vryty do našich duši - srv. 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 6,6-9; 11,18: „tato má slova si vložte do srdce a do své duše".

182 že jsme světu nedali žádné vynálezce - viz II odst. 135 a 148.

187 rozhodčí ve sporech - srv. 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 17,8; Diodóros Sic. 40,3.6.

190 je počátkem, středem a koncem všeho - myšlenka, že Bůh je začátkem (A=alfa) a koncem (W =ómega) všeho je obsažena v biblických textech, viz Zjevení Janovo 21,6; 22,13 a též 1,8, kde je naznačen též časový střed: „Pán Bůh, ten, který jest", i počátek, „a který byl", i konec, „a který přichází" (v Kralické bibli výstižněji „který přijíti má").

191 je bezbožné Boha zobrazovat - 2. kniha Mojžíšova (Genesis) 1,3: „I řekl Bůh: Buď světlo!"

192 vidíme jeho díla - 1. kniha Mojžíšova (Genesis) l ,3: „I řekl Bůh: Buď světlo!" jeho musí všichni ctít - srv. závěrečné odstavce Filónova díla O stvoření světa
(61,170-172) o Bohu jako stvořiteli světa.

193 podobné se vždy druží s podobným - srv. Platón, Gorgias 510 b; Aristoteles, Ethika Nikomachova 8,1 (l 155).

197 poskytl a dal k užívání ze své vůle všem - platónská myšlenka, obsažená v Zákonech (3,687 d): „nemáme se za to modlit ani o to usilovat, aby se všechno řídilo naším chtěním, nýbrž mnohem více, aby se chtění řídilo moudrostí". Viz v Starém zákoně Přísloví 16,8 a 24,3-5, v Novém zákoně evangelium Matoušovo 6,8 „váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte".

199 pokud cílem je plození - naznačeno v Starém zákoně, Genesis 1,27-28; 24,7; viz též Genesis 16,1; 1. Samuelova l,2a 11; Přísloví 31,28. Podle Talmudu je zakázáno brát si neplodnou ženu a je povoleno zapudit ženu, pokud po deseti letech manželství neporadí. Srv. též o Essenech u Josefa, Válka židovská II 8,160-161 (str. 150 v čes. překladu z r. 1965).
spojení muže s mužem - 3. kniha Mojžíšova (Levitícus) 18,22: „nebudeš obcovat s mužem jak s ženou".

201 Bůh obdařil muže mocí - srv. 1. kniha Mojžíšova (Genesis) 3,16: „on bude nad tebou vládnout".
manžel se smí stýkat pouze se svou ženou - srv. 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 22,22-27; 3. kniha Mojžíšova (Levitícus) 20,10. Není tu však nikde předpis, že muž se smí stýkat jen se svou ženou.

202 zákon ... zakázal potratit - není ve Starém zákoně.
kdo svede rodičku - srv. 3. kniha Mojžíšova (Levitícus) 12.

203 duše trpí tím, že sídlí v těle - ohlas esejského učení, srv. Josef Flavius, Válka židovská II 8,11 (l 54) v českém překladu z r. 1965 str. 149. Podobně orfikové považovali duši za božskou složku v člověku, pro niž je tělo (sóma) hrobem (séma). Jejich pojetí přejal i Platón, který se nesmrtelností duše zabýval v dialogu Faidón.

204 vymlouvat na jejich neznalost - srv. odst. II 178.

205 úcta k zemřelým - viz Kazatel 12,5; pohřeb Jákobův: Genesis 47, 29-30; 49,29-32; 50,1-14.
kolemjdoucí - viz Ecclesiasticus (Sirach) 7,34 (v Bibli Kralické 38); též Římanům 12,15; Žalm 35,13-14.
po pohřbu se musí očistit dům - 4. kniha Mojžíšova (Numeri).19,l l n.; 3. kniha Mojžíšova (Levitícus) 21,1; 22, 4.

206 úcta k rodičům - srv. 5. přikázání Desatera, které následuje po čtyřech přikázáních, týkajících se Boha: 4. kniha Mojžíšova (Exodus) 20,12; 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 5,16: „Cti svého otce i matku".
odsuzuje k ukamenování - 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 21,18 nn. přikazuje mít v úctě každého staršího člověka - 3. kniha Mojžíšova (Levitícus) 19,32.
Bůh je nejvyšším stářím - Daniel 7,9,22: Věkovitý.

207 zákon zakazuje prozrazovat tajemství - Přísloví 11,13; 20.19; 25,9. Netýká se však nikde bývalých přátel.
trest smrti hrozí soudci - 2. kniha Mojžíšova (Exodus) 23,8; 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 16,19; 27,25. Neuvádí se tu však trest smrti.
kdo se chová nevšímavě k prosebníku - 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 15,7 uvádí jako morální zásadu: „neuzavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem".
dotknout se cizího majetku - 2. kniha Mojžíšova (Exodus) 20,15; 22,1 n. ; 3. kniha Mojžíšova (Leviticus) 19,11; 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 17. Srv. osmé přikázáni: Nepokradeš.
nesmí brát úroky - 2. kniha Mojžíšova (Exodus) 22,24; 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 23,28 připouští braní úroků jen od cizinců.

210 blízkost nespočívá pouze v důvodu - 2. kniha Mojžíšova (Exodus) 22,21; 23,9; 3. kniha Mojžíšova (Leviticus) 19,34: „ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako jeden z vás domorodců. Budeš ho milovat jako sebe samého".

211 ukázat cestu - 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 27,18: „Buď proklet, kdo svádí slepce z cesty". Juvenalis (14,103) vytýká Židům, že ukazují cestu jen svým souvěrcům.

212 pustošit ohněm - srov. 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 13,17 (16). porážet ovocné stromy - 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 20,19: „nezničíš
jeho stromoví".
olupovat padlé v bitvě - srov. Soudců 5,30.
zvláště na ženách - 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 21,20. 14: „nesmíš ji prodat za stříbro ani s ní hrubě zacházet".

213 pečujeme i o domácí zvířata, smíme jich používat jen v souladu se zákonem - 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 5,14: „sedmý den... nebudeš dělat žádnou práci... ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče".
nikdo nesmí zabít zvíře - není ve Starém zákonu.
spolu s jejich mláďaty - 3. kniha Mojžíšova (Leviticus) 22,28: „kus skotu nebo bravu neporazíte v týž den s jeho mládětem". 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 22,6: „nevezmeš matku od mláďat".
zakazuje zabíjet - není ve Starém zákonu.

215 v případě cizoložství - 3. kniha Mojžíšova /Leviticus/ 20,10.
znásilnění - 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 22,23: pouze v případě, že dívka byla zasnoubena, svedení muže - 3. kniha Mojžíšova (Leviticus) 20,13.

216 šidí-li někdo při měření - v Starém zákonu jde pouze o zákazy, nikoli o zákony: 3. kniha Mojžíšova (Leviticus) 19,11-13; 35-36; 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 25,13-15. Žádné tresty tu nejsou uvedeny.

217 křivdy na rodičích či vůči Bohu - 5. kniha Mojžíšova (Deuteronomium) 21,18 (trest ukamenováním); 3. kniha Mojžíšova (Leviticus) 24,13.

218 lepší život v koloběhu času - srv. Josefovy Židovské starožitnosti 18,14. Srov. Daniel 12,2-3; též I Tesalonickým 4,13-18:, 1. Korintským 15,51-57.

220 k ustavičným změnám - srv. odst. II 182.

223 se posmívají Platónovi - Athénaios 508 b, c.

224 předložit pravdivý názor o Bohu - srv. Platón, Tímaios 28 c: „Tvůrce však a otce všehomíra nalézti by bylo těžko a kdybychom ho nalezli, nemožno všem jej zvěstovat".

225 setrvala při jeho zákonech - Cicero, Pro Flacco 63; Plútarchos, Lykúrgos 30: „pokud panovaly Lykúrgovy zákony, Sparta se řídila ani ne tak ústavou, jako spíše způsobem života vycvičeného a moudrého".

226 více než o dva tisíce let starší - srv. odst. 136. První velekněz byl patrně Áron, asi 1300 př. Kr.

237 urážet bohy, v něž věří jiní - 2. kniha Mojžíšova (Exodus) 23,13: „jméno jiného boha nebudete připomínat, ať je není slyšet z tvých úst"; 2. Mojžíšova 22,27 (28): „Nebudeš zlořečit Bohu...", hebrejské slovo je v množném čísle, „božstvo", lze též překládat „bohům". Bible Kralická 22,28 „Soudcům nebudeš utrhati", podobně poznámka v novém americkém katolickém překladu (1990), obdobně k výrazu značícímu vysoko postaveného člověka - „předák", „kníže" v druhé polovině verše.

240 vězně v Tartanu - byli tam svrženi Titáni.

241 proti němu se spikli - Poseidon, Héra, Athéna, v. Homér, ílias l, 399: („olympští bozi ho všichni hodlali spoutat) Héra i Poseidon mocný a bohyně Athéna Pallas".

242 kovář, tkadlena, bojovník, hrají na kytharu, střílejí z luku - Héfaistos, Athéna, Arés, Apollón, Apollón a Artemis.

246 byli k sobě připoutání - Afrodíté a Arés (srv. Homér, Odysseia 8,267 - 359), když je „sevřela umělá pouta, jež důvtipný Héfaistos zrobil".
nemohl ovládnout svou touhu - srv. Homér, ílias, 329 nn.: „Cos to jen vypustil z úst, ty Kronův přehrozný synu? (Jestliže nyní toužíš jít se mnou na lůžko lásky) na samém vrcholu ídy, vždyť tady je všecičko vidět!"

255 alegorický přístup - uplatňovali jej stoikové, novoplatónikové a novopýthagorejci, z židovských exegetů Filón.

256 nepřijal do své obce básníka - Platón, Ústava III 398 a: „takový muž u nás v obci nemá místo a není dovoleno, aby se zde zdržoval".

257 napodobuje našeho zákonodárce - srv. pozn. k odst. II 168.
obec nemá náhodně přijímat cizince - Platón, Zákony 12,949/50: „to by občanům, žijícím v dobré ústavě se správnými zákony, přinášelo škodu ze všech největší, kdežto většině obcí, protože nemají dobré zákony, na tom nezáleží, že jsou míšením porušovány, když jejich občané přijímají cizince".

265 Anaxagorás z Klazomen - řecký filosof, žil asi 500/497 - 428/7, zabýval se přírodní filosofií. Byl obžalován z bezbožnosti, protože prohlašoval slunce za rozžhavený kámen o něco větší než Peloponés, musel proto odejít do vyhnanství.

266 Diagorás z Melu - řecký Filosof 5. st. př. Kr. Aristofanés se o něm zmiňuje v komediích Oblaka a Žáby jako o ateistovi. Zesměšňoval eleusínská mystéria. V existenci bohů přestal věřit, když muže, který porušil přísahu, nestihl trest.
Prótagorás z Abdéry - asi 485 - 410 př. Kr., řecký filosof, sofista. Ve věcech náboženství byl skeptikem, za protináboženský postoj byl vypovězen z Atén. Jeho spis o bozích byl veřejně spálen.

267 kněžku jménem Ninos - zaváděla v pol. 4. st. př. Kr do Atén frýžská mystéria (srv. Démosthenés 19,281).

269 Anacharsis = srv. Hérodot IV 76: Skýt Anacharsis byl po návratu z Řecka ve Skýthii zabit, „protože pěstoval cizí obyčeje a měl styk s Řeky".

273 Elejští a Thébané - srv. Cicero, De re publica IV 4; Plútarchos, O výchově dětí 15. Elis - město a krajina, v níž je město Olympie, na západním pobřeží poloostrova Peloponésu.

275 přičítali styk s muži i bohům - Zeus a Ganymédés. sňatky mezi sourozenci - Zeus a Héra.

282 rozsvěcování světel - konalo se v pátek večer, protože o sabatu už žádný pracovní úkon nebyl povolený: 2. kniha Mojžíšova (Exodus) 35,3. Viz též Mišna Šabbát II 7.

287 ve svém díle O starožitnostech - zvláště v knize třetí, kap. 9-12.