Josef Formánek: Syn větru a Prsatý muž, 2013

Str.71.
ČLOVĚK ...TO JE SLOŽITÝ, NIKÝM NEPROBÁDANÝ ORGANISMUS, O KTERÉM SE V LITERATUŘE TRADUJE, ŽE HO DRŽÍ POHROMADĚ JEDNADVACET GRAMŮ DUŠE.
... Pište jen, co vás baví. Román se píše slovo po slově. To není můj objev.
Neopovrhujte žádným nápadem.
Pište, vyprávějte, jako vyprávíte svému kamarádovi v hospodě, abyste ho neunudili k smrti, protože ho máte rádi.
Po dopsání se z vás musí stát řezník - ořezejte text. Následně můžete OBČAS přidat i slovo. Nechte uležet, protřepat, nemíchat! Minimálně měsíc!
Potom si do ruky vezměte černý pohřební fix a znovu kraťte! Čtěte si svůj text NAHLAS. Nevím proč, ale jen hlasité čtení odhalí opakující se slova, takzvané dvojáky, a další kostrbatosti. Hodí se Occamova břitva. Ta poučka se dá zkrátit: CO NEJJEDNODUŠEJI! Vnímejte svět novým způsobem, předvádějte, nekonstatujte... Neříkejte, byla to milá paní... Jen mi, mrzákovi, pomohla do schodů...
Slepujte příběhy, postavy. Nebojte se KRÁST PŘÍBĚHY. Přelejte je přes sebe. Naslouchejte a dívejte se na svět očima cizince. Největším zločinem je nudit! Autor stejně jako archeolog odkrývá minulost. Berte, co přijde, co je vám nablízku, nemusí to být přímo zvolené téma. Uvědomte si hodnotu, kterou máte v rukou. Poslouchejte, jak lidi mluví. Pište si to, sbírejte staré výrazy, argot, slang, slova, která se vám líbí. Neexistují žádná špatná témata. Příběh je dobrý, když vás baví. Přetavte svět, fabulujte. Svou fantazii ovšem zasaďte do prostředí, které znáte. Důležité totiž nejsou kulisy, ale děj. A neměňte styl a žánr.
Někteří spisovatelé se snaží nesrozumitelnými větami vyvolat dojem vysokého literárního stylu, ale spolkne jim to jen pár čtenářů. Čtenáři nejsou hlupáci. Nemám rád nabubřelé, nesrozumitelné knihy, kde autor okázale předvádí, jak mu to pálí. To nemají říkat autoři, ale jejich čtenáři.
Přesto má spisovatel odpovědnost pouze k tomu, co napíše. Jestli se vám to líbí, tak jděte do toho, i kdyby se to mně nebo komukoliv jinému nelíbilo. Vy jste stvořitel příběhu. Komu se to nelíbí...
Psaní se děje v okamžicích vašeho ztišení, jakési hibernace. Daní je osamělost.
První nápad je nejlepší. Napište si seznam, proč chcete vyprávět zrovna tenhle příběh. Určete si svůj „psací režim". Udělejte z něj rituál. Já si třeba k psaní pouštím pořád jednu desku. Dokud knihu nedopíšu, poslouchám u ní jedny a ty samé skladby. A u další knihy zase jinou muziku.
Nejste historik ani autobiograf. Jen by se to celé mělo podobat životu v jeho radosti i ubohosti.
Na začátku vůbec nemusíte vědět, jak román dopadne. Nikdy nepřemýšlejte o rozsahu. Psaní se podobá cestování. Budete často mile či nemile překvapeni.
Pokud víte, co chcete psát, musíte svůj příběh umět odvyprávět ve třech větách.
Je to triviální, ale román opravdu musí mít začátek, prostředek a konec. Napište si na nástěnku ty tři věty, které zachycují, o čem váš román je.
Kniha přesto nejde plánovaně napsat, vyrobit.
Máte nápad? Hned si ho v pár bodech napište a nechte ho zamrznout časem. Týden nebo dva stačí. Paměť si ho sama zrediguje a vykrátí. Udělá práci za vás - zapomene věci, které nejsou podstatné.
Pište ráno, hned po probuzení. A taky večer před spaním, když jste unavení. Podvědomí, zbavené spánkem či únavou všech povinností, píše samo.
Neexistuje dokonalá věta. Nezasekávejte se na ní, radši ji přeskočte. Přepisujete-li jednu větu počtvrté - vykašlete na ni.
Pište sebe, svůj život, zkušenosti, svůj úhel pohledu, názory, postavy, prostředí, které znáte...