„Voda ukáže“
Jó, to už na gymplu jsme se vedle úsměvných historek o Julkovi, od jeho ségry Gusty Fučíkové, dozvěděli o nevyšším vrcholu Brdského pohoří.
Na první poslech nezáživná informace.
Od války se po těch zapovězených kopcích, vedle našich otců v zablácených maskáčích, potulovalo přehršlo geodetů s trasírkama, jako much na medovém koláči.
Důvod byl prozaický, neměli teodolit Marušky Terézie, ten co mi vyfoukla Teacherovka u starožitníka v Jeseniovce pro svýho starýho, k trapným
čtyřicátinám a ještě fakt, že dva vrcholy Praha a Tok soutěžily o prvenství a to o prsa.
Dlouho předtím než pan Svěrák vzkřísil Járu Cimrmana.
Přišel můj brácha s odvážnou teórií „voda ukáže“, hodnou tohoto velikána.
Maje na mysli, že vrcholek Toku je vlastně jinde a výše.
Jednoho podzimního deštivého rána léta Páně devadesátého druhého jsme se vydali na důkazní cestu k tomu slavnému triangulačnímu bodu.
Štamgasti Na Kocábce si významně ťukali na čelo, když jsme v tom slejváku míjeli jejich krčmu.
Brdy to je prý taková velká past na zbloudivší turisty.
Teklo nám už všem za krk a úvozová cesta vzhůru připomínala menší řeku.
Vrchol Toku vlastně ani vrcholem není, je to spíš placka a na tom páni geometři pohořeli.
Na té pláni byla velká podlouhá louže asi stometrová.
Při jednom konci byla hluboko ponořená vrcholová triangulační tyčka a smrk s vrcholovou knížkou, kdysi pokořeného
Toku a na druhém vzdálenějším břehu, hrbol zvící třech metrů.
Možná mraveniště pravěkých termitů, nebo tam jen tank při manévrech vzal smykem s ručkou zatáčku.
jpa